The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Novinky: #03 Prastaré Archivy: Arena

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

#03 Prastaré Archivy: Arena

Po celá staletí vedli mezi sebou různé frakce malicherné války a pohraniční spory, dokud nenastala druhá éra roku 896, kdy Tiber Septim rozdrtil všechny ty, kteří se mu postavili na odpor, převzal nadvládu a prohlásil se za císaře. Ale přesto, ty hořké roky války, měli vliv na jeho lid. Jméno Tamrielu, z Elfštiny „Krása rozbřesku“, jen zřídkakdy utrousí zmučený ret obyvatel a tak bylo brzy zapomenuto. Na místě, kde život a smrt byly dvě různé strany téže mince, hozené každému na tomto světě každý den, říkají lidé podle jejich zármutku – Arena.
Nyní, 492 let po převzetí vlády Tiberem Septimem a udržení míru, se na zemi Areny snáší nová hrozba. Císař Uriel Septim VII oslavuje své třiačtyřicáté narozeniny. Ale žárlivé srdce touží po trůnu a kuje jeho pád.
Říká se, že naděje létá na křídlech smrti. Perutě těchto křídel, které nás příběhem provázejí, tentokrát mávnou nad potemnělou noční ulicí.

!NĚKTERÉ OSOBNOSTI NEBO AKCE, KTERÉ PROVEDLI JSOU POUZE VYMYŠLENÉ A NIKDY SE VE HŘE NEOBJEVILY, BERTE NA TO ZŘETEL!

ZAJÍMAVOST: DNEŠNÍ DÍL JE KRATŠÍ NEŽ PŘEDCHOZÍ, KVŮLI ROZČLENĚNÍ DO KAPITOL, PŘESTO ZABRAL DVOJNÁSOBEK ČASU PSANÍ, PROTOŽE OBSAHUJE POUZE DESET VTEŘIN HRANÍ (JAKÝ NONSENS :))

Část 3

Cítil, jak obrovskou rychlostí dopadl na zem. Na zlomek vteřiny zahlédl bílo a pak se jeho obličej ponořil do něčeho ledového. Chlad mu prostupoval každou žilkou v jeho těle, ale nemohl vstát. Snažil se o to ze všech sil, ale jakoby poté, co opustil císařské vězení, ho také opustily všechny síly. Aspoň se převalil na druhou stranu, setřel z obličeje ten nepříjemný ledový pokryv, otevřel oči a po dlouhé době se nadechl čerstvého vzduchu.
Byla noc a jeho oči směřovaly k noční obloze, na níž majestátně pluly ochránci Nirnu, Masser a Secunda. Chvíli pozoroval jejich noční pouť a poté hlavu natočil doprava. Všude kolem byl sníh, který svou bílou září osvětloval pevné kamenné zdi. Na moment hlavu mírně nadzvedl, pak ji spustil do sněžné peřiny a znovu se zadíval na bezmračnou noční oblohu.
Nějakou dobu se jenom díval na hvězdy a souhvězdí a přemýšlel o té noční můře, před kterou právě utekl. Přemýšlel, proč si devítka vybrala právě jeho, přemýšlel o Riiných slovech a jak se má u všech bohů pod pařáty Tharna pohybovat.
Po nějaké době opět našel síly a pokusil se vstát, to však jenom vedlo k tomu, že pocítil na noze nesnesitelnou bolest. Pootočil hlavou a všiml si, že bodná rána od Goblina se znovu rozevřela. Ria nemůže být všemocná, pomyslel si a natočil hlavu doleva.
Na levé straně se rozprostírala dlouhá ulice chabě osvícená honosnými, ale zasněženými lampami. Ze zamrzlých oken domů, které ulici lemovaly, občas bylo slyšet výbuchy smíchu, živou konverzaci i křik. Kdesi na konci ulice se blyštila vila, které, jakoby se sníh nedotkl. Šťastní lidé, ironicky zkřivil rty. A dál se díval do zasněžené ulice. V dáli, za zasněženými domečky viděl tyčit se dvě klášterní věže, které se chlubily okny s nádherně barevným vysklením. Jakoby zaslechl mumlání mnichů, kteří vzdávají hold devítce.
Kdyby věděli, že jim tu během modlitby na ulici umírá Dunmer, znovu se mu zkřivily rty. Začal to brát s nadsázkou. Celou dobu se snaží dostat ven, málem ho zabije Goblin a teď tu umře uprostřed města plného lidí.
NE! Náhle jakoby mu svitlo. Přece to jen tak nevzdám!
Sebral všechny síly a posadil se. Znovu si utrhl kousek ze své už tak dostatečně natrhané košile a zavázal si onu ránu od jeho vlastní dýky, ale látka po jeho noze jenom sjela. Pak ho to napadlo. Sundal si opasek a látku jím na ráně připevnil.
„Jsem na dosah ruky civilizaci! Nevzdám to!!!“ povídal si sám pro sebe. Nepokoušel se už vstát, věděl, že si akorát přihorší. A tak jak jen mohl, zařval: „Pomoc! Pomozte mi někdo!“ ale jeho hlas byl nesmírně slabý. Hlasy v oknech jakoby ještě přidaly na síle. „Haló!“ Pokusil se znovu, ale jakoby nic neřekl.
Uvědomil si, že mu nezbývá nic jiného, než se postavit a dobelhat k jednomu z těch domů, kde to hýřilo životem. Opřel se o ruce a dal všechnu sílu do nezraněné nohy, ta druhá za ním jenom vysela, jako hadrový panák.
Rozhlédl se po ulici. Najednou se zdály být všechny domy tak daleko, jakoby se každou vteřinou vzdalovaly.
Započal první krok. Druhý. Třetí. Každým krokem byl pomalejší a pomalejší a sníh nabíral nesmírných výšek. Sedmý. Osmý. Začaly se mu chvět nohy, ale napřímil se a pokračoval. Patnáctý. Šestnáctý. Hlava mu začala vypovídat službu a závratě s ním cloumaly ze strany na stranu. Dvacátý. Dvacátý první. S námahou došel k první lampě. Objal ji a měl pocit, že se jí už nikdy nepustí. Nechápal, proč v jednu chvíli se cítil naprosto plný energie, a druhou už by ležel na zemi.
Opět se podíval, kde je první dům s rozsvícenými okny a oči mu hned klesly. Rozhlédl se po ulici s nadějí, že někoho uvidí a místo toho uviděl několik desítek kilometrů za městem obrovskou horu, na jejímž vrcholu, nejspíš plápolal oheň. Několik vteřin se na ní zarytě díval, a pak si uvědomil, že je to sopka, sopka obřích rozměrů. „Morrowind! Moje rodná provincie.“ pocítil závan naděje a vydal se dál.
Dvacátý šestý krok. Dvacátý sedmý. Pokračoval v chůzi. Ač ho tělo nebezpečně zrazovalo. Třicátý třetí. Třicátý čtvrtý. Sníh konečně přicházel o svá vysoká čísla, Talin se pomalu dostával na chodník. Čtyřicátý osmý. Čtyřicátý devátý. Nabíral na rychlosti. Už mu nic nepřekáželo v cestě. Šedesátý. Šedesátý první. Už je téměř v polovině. Sedmdesátý první. Sedmdesátý druhý. Ne! Zoufale běžel dál a ztrácel sílu. Přeci to dokážu?! Ptal se sám sebe v duchu. Sedmdesátý sedmý. Sedmdesátý osmý. Běh ho zahříval, ale nohy neměli sílu. Měl pocit, jakoby se měl každou chvíli plazit po zemi. Osmdesátý pátý. Osmdesátý šestý. Cíl, myslel jen na cíl! Chodník, nabíral ledovky a jeho nohy na ledu vypověděli službu. Padl na tvrdou zem a před sebou viděl jen umělecky zdobený, kovový podstavec lampy mírně zasněžený stříbrně bílím sněhem.
Vzdal se vší naděje, hlava jakoby se rozpůlila na dvě poloviny a duše se na tělo dívala z nebeské výšky. Každý zvuk co slyšel, v něm šířil vztek a pocit nespravedlnosti. Zlost mu natolik zaplnila hlavu, že ani nevnímal blížící se kroky. Ale nebyla to jen zlost, únava se ho zmocnila taktéž a zavírala mu víčka. Kroky se blížily. Víčka se mu neustále zavíraly, ale on nechtěl spát, pokoušel se je otevřít. Kroky byli blízko. Souboj se spánkem vzrůstal. Před jeho očima se objevily prosté boty z pytloviny. A pak tma. Spánek bitvu vyhrál.

Komentáře

Strana 2 z 2: 12

Vojta \| \| #11 \| Dne \| 24. July 2011 18:45:41
Lokace: Karviná	fast travel .... neznas?
Share:	More
Scarcz \| \| #12 \| Dne \| 25. July 2011 02:28:51
	No tak jsem se konečně dostal k tomu, že jsem si to přečetl a musím říct že to předčilo mé očekávání. Začátek taková klasika, ale jak si tam začal popisovat belhání pro záchranu, tak to nabíralo dramatičnosti. Fakt dobrý, rychle si du přečíst další díl.
Share:	More

Strana 2 z 2: 12

Přidat komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.