1. Mopidu - 31
2. Tomáš Feikus - 28
3. Freya_Z - 26
4. Sarako - 24
5. Adrian_S - 14
6. Lord Rade - 14

1.
Nad obzorem svítá, přivítat nový den!
Je již na čase rozpoutat velkolepý sen!
Těmito slovy zdravím nejvyššího z učenců,
jenž kreslí temnými barvami umělců.

2.
Jméno mé není třeba zatím znáti,
jsem Váš obdivovatel, netřeba se báti!
Lépe já o svůj život bych se měl třást,
nebojte, pane, nesnažím se Vás zmást!

3.
Studoval jsem slova Vaše hrdá,
pro mágy zcela jistě drzá.
Však v sobě pravdu tají,
ty ony vždy právě mívají!

4.
Odsuzovali Vás jak rouhače a blázna,
co ho slepá múza natolik smázla!
Že jen prostý blud a lež plodí,
však Vy jste strůjcem, co osud zrodí!

5.
S vyšší silou jste se velice potýkal,
znamení… velkých hvězd jste se dotýkal!
Přátelé i kolegové hákem na Vaše opojení,
Vy ale znáte nejvíce, co jest Zapomnění!

6.
Potají vydával jste knihy a temná slova,
nenapadaly by kacíře, ba i boha!
V rouhačství pochopení jste snáze hledal
a větší to duch v těle k nebi zvedal.

7.
Poté se mrazivec s jitřníkem mihl,
na novou ideu žár svitl.
A tam se myšlenky naše pojí…
Co jest pravda, jež Tamriel spojí!

8.
Tehdy se aedry měly bát,
ony věděly, co se může stát.
Avšak nic si pitomec Urielův netroufal,
v myšlenkách již dávno zoufal!

9.
A pak slavná to chvíle, pane!
Vaše umění ve spolku vzplane,
že aedra jest pouze bytost hloupá,
v šedou víru a špatnou řeč doufá!

10.
Slavný to den a strachu zažehnání,
od pána zla a nenávisti požehnání!
Byl jste prvním, kdo duši nabídl
a mnohé lidi ve správný krok pobídl!

11.
I já se vydal na tuto stezku duší,
protože znám slova Vaše, co tuší…
Jiní stále smyslem života pohrdají,
a svůj drahý čas jen promrhají!

12.
Stále nechtějí věřit slovům pevným,
že řídí se smíchem levným…
Je na čase vyvést z těchto útrob,
jen si zvolte, máte mnoho způsob!

13.
Já, mí bratři a sestry jsou připraveny,
na šíření zpěvů, hlasy mají vybaveny.
A jestli se někdo zastavit nás pokusí,
chuť našeho pána a Zapomnění okusí!

14.
My chceme navštívit jednu myšlenku,
o které jsme slýchávali jenom zvenku.
Zdali náš pán uznání velkolepé daje,
chceme být s vámi, na cestě do Ráje!

15.
Ach… v Ráji, Ráji nebeském…
Zní to jak ve snu hezkém.
My chceme tam být s vámi, mocný pane!
Položíme životy, klidně, ať se tak stane!

16.
Jistě našeho pána bezvěrci nenávidí,
jeho velkolepé síle jen prostě závidí…
Dovolte, ať zbraně tiché promluví,
ony jim jistě v hlavách domluví!

17.
A jestli i oni zbraně vytáhnou,
jejich životy do hrobů potáhnou!
Zboříme města za krákorání vran,
nechť zemi rozprostře mnoho, mnoho bran!

18.
Dovolíme našemu pánu vstoupit do kraje,
jen ať se podívá, v čem tu lid zraje…
A až Cyrodiil zatemní stín toho dragouna,
chci s vámi kráčet, po boku Mehrunes Dagona!

19.
Vítězství si nenecháme ujíti,
Jeho služebníky nechme projíti,
z bran plné sféry hřejivé…
Tak to budou myšlenky přejivé!

20.
Zabme myšlenkou císaře Urielova,
ať se v rukách hřeje Amulet králova!
Pak nastane klid a rázné ocenění,
jistě, budete na věky doceněný!

21.
Tímto textem Vás žádám, mocný hlasateli,
řvěte rozkaz, bijte k útoku, náš veliteli!
V každé zdi následovník Váš se skrývá,
Bájný úsvit Vás jako vůdce vzývá!

22.
Pějme písně, za slávu Vaši a pána!
Zítra můžeme býti v Ráji z rána!
My všichni, připraveni jsme na rozkaz,
společně namalujeme skutečný obraz!

23.
S plnou podporou agentů z Cyrodiilu,
čekáme na vaši drahocennou slinu!
Nechť vítr pod Slunečními prapory vane,
S pozdravy a srdečními díky,

Ranaline

1.
Ó horo, horo Rudá,
matko životů našich!
My rodili se a obraceli ve hlínu,
my krčili se ve Tvém stínu.
Vedla si nás po krocích snazších,
ó horo, horo Rudá.

Tvé jméno po staletí ctili jsme,
pro tvou slávu zlo vyháněli jsme.
A s radostí oči stoupaly k tobě,
my věřívali, smrt spojí nás k sobě!

2.
Ó horo, horo Rudá,
dávalas nám zkoušky těžké!
Když popel barvila krev a my v ní,
když prožíval se sen, jenž se nesní.
Ty‘s uvolnila žíly přeteklé…
Ó horo, horo Rudá.

Domy halil hustý dým a prach,
proč jsi to udělala, proč tento vrah?
Tvá zlost, tvůj hněv jen zkázu plodí!
Co tím zamýšlíš, něco velkého se zrodí?

3.
Ó horo, horo Rudá,
vrahu lidu dunmeří!
My chápali chyby minulé,
my pohnout písky chtěli strnulé,
leč města se již dávno vaří!
Ó horo, horo Rudá.

Kamení Vvardenfellu se schovalo do černoty,
duše Dunmerů již odešly do temnoty.
Saze ukládají se do našich vyčítání…
Co teď, lide, co jest naše počínání?

4.
Ó horo, horo Rudá,
strážce dnů minulých!
Proč nerozkázal‘s nám, bránit svou zem,
když sem vkráčel ten ještěří sněm?
Žijem v žalech utonulých!
Ó horo, horo Rudá.

Návštěvníci nás vítají mečem a kamením,
náš majetek, otroky, propouštějí se znamením.
Teď my ocitáme se ve zlé době,
prosíme, Rudá horo, pomož nám i sobě!

5.
Ó horo, horo Rudá,
zrádče a objevitelko událostí!
Pobrali jsme všechny zbytky živé,
Tvé věty už neposloucháme lživé!
Svá poslední „sbohem“ jsou již minulostí…
Ó horo, horo Rudá.

Naše myšlenky obrátily se k Tobě zády,
už toho bylo dost, už nemají Tě rády!
My, pozůstalí z Tvé vzpoury
kráčíme na západ, přes hory!

6.
Ó horo, horo Rudá,
máváš nám sivým závojem!
Naše touha a odvaha vede nás,
Velothské hory překonáme snáz.
Své nové domovy tu vybudujem!
Ó horo, horo Rudá.

Cesta tvrdá a těla zničená,
napětí sourozenců už umučená…
Zima a chlad překvapil duše,
kdo mohl tušit, že tu bude suše?

7.
Ó horo, horo Rudá,
udeřovala’s v plné síle!
Posměchy slyšíme od tebe,
že nás sníh v končetinách zebe.
Ale už jsme blízko svého cíle,
ó horo, horo Rudá.

První město nordské jsme obsadili,
mnoho proseb a pomoci vymodlili.
Ti slušní Nordi si nás hýčkají,
a obdivují nás… potají!

8.
Ó horo, horo Rudá,
stále se nám vysmíváš,
že nemáme kuráže dosti,
a prý nechováme se jak hosti.
Jakou drzost to používáš?
Ó horo, horo Rudá.

Ve městě se šíří divné nemoci,
prý je pozdě, nemohou pomoci.
Spousty nás na ulicích umírá,
chladný král nový plán sbírá…

9.
Ó horo, horo Rudá,
věštkyně nového budoucna!
Tys předpovídala každý náš krok,
věděla’s, že Nord učiní tento skok.
Proč jsi až teď nápomocna?
Ó horo, horo Rudá.

Lodě se některými z nás plní,
po moři Přízraků se obavy vlní…
A ti, co v kamení města zůstali,
na volných myšlenkách už ustali…

10.
Ó horo, horo Rudá,
jakou nenávist jsme cítili k Tobě!
Během našeho chudého žití,
Nordi ostrým slovem připustili k bití!
Teď spojit jsme se museli k sobě…
Ó horo, horo Rudá.

Starý král zemřel a nový nastoupil,
hned se do nás opřel, hned nás potupil!
A všechen lid mu slova z koryt žral…
Odkud tu všechnu nenávist bral?

11.
Ó horo, horo Rudá,
matko našich životů dávných!
Tvrdě jsme o přežití bojovali,
a často sourozenci podléhali.
V domech plujem ve vlnách zrádných…
Ó horo, horo Rudá.

Nenávist jim vstoupla do myšlení,
pohrdají vším, co jejich není!
Do zapomenuté uličky nás vysílají,
veškerý strach a zlost jen posílají…

12.
Ó horo, horo Rudá,
jak rádi chceme zpátky!
Vraždy na ulicích, krádeže běžné,
odsuzování a šarlatánství směšné!
Nemáme sil na tyto hrátky…
Ó horo, horo Rudá.

Zbylo již jen rodin pár,
potají si řešíc svůj svár.
Jen málokterý Nord se na nás usměje,
málokdy se tu vyskytne naděje…

13.
Ó horo, horo Rudá,
lásko našich dnů a nocí!
Naše chvíle se zdají býti konečné,
už kopeme do ledu zbraně válečné.
Nad námi mlaskají Nordi divocí…
Ó horo, horo Rudá.

Síly již odešly k předkům dávno,
a vydat na novou cestu jest marno…
Teď už touha doufaje klidného odejití,
aspoň trocha chvíle dunmerského prožití.

14.
Ó horo, horo Rudá,
bohyně našich dnů!
Smířili jsme se s osudem zlým,
my chtěli žít pouze s pomocí svým…
Často nám chodíš do snů…
Ó horo, horo Rudá.

Odejít na západ bylo osud těžký,
na nový život sypal se čas věčný…
Snad naši potomci vrátí se zpět brzy,
až vychladnou Tvé vřelé slzy…

Ó horo, horo Rudá…

1.
V osamělé noci pištěl soví hukot,
oznamujíc, jaké to jest ticho.
Jen pod břízou ozýval se srdce tlukot,
nechtěl, aby i ono ztichlo.

2.
Vánek hladil líce, oči usínající,
mužova tvář bledla,
z jeho končetin tekla rudá voda prosící,
aby hlava tělo zvedla.

3.
Síly odcházely ke snům temným,
let hada by byl zázrakem.
Zrnka času padaly tempem vleklým,
kéž by naděje svitla náznakem.

4.
Pod nohou krčily se zbraně mužova,
napuštěny jedem omamným,
připraveny plnit rozkazy lovcova,
prokousat se vlkem proradným.

5.
Tichý dech hledal cestu z domu,
travina ve svitu luny se leskla.
Je tu někdo, kdo pomůže lovci tomu,
jenž se vydal ukončit zlo dneska?

6.
Mysl ocitala se v široké tísni,
kolem spousta podivných vzpomínek.
Že by byl opěvován na věky v písni,
jako hrdina… a bez připomínek.

7.
Ten hrdý správce s pergamenem zpíval
novinu, jež v zádech mrazila,
že v lesích divoký netvor se skrýval…
Pár lidí strachy k zemi srazila.

8.
Varoval, ať nikdo neodchází z domovů svých,
neboť by mohl přijít o život drahý.
Však ti, co nosívali srdce duchů chrabrých,
mohli s pokladem odejít blahým.

9.
Nikdo se z kruhu strachu nehlásil
a oči pána žalem leskly.
Jen jeden hrdina, dobrodruh se přihlásil,
vidiny bohatství mu teskly…


10.
Ještě téhož okamžiku se vrátil do hradu,
pro luk se šípy a meč rezavý.
Z času políbil ženu v děravém na bradu,
utěšoval jí, že přijde… ale kdo ví.

11.
Jeho smysly se probudily k životu,
v harfách trávy spatřil správný tón.
S jistotou zahájil svou novotu,
kroky rozběhly se na nový hon.

12.
Pamatoval si přesné slov znění,
že nebezpečí jest v lese hlubokém.
Ale na konci písně, však nic není!
Kde je chyba, v tom pásu širokém?

13.
Hodiny bloudil po remízcích a tocích,
jak laňka, tančící za svitu měsíčním.
Však únava se ozvala, bolesti v bocích,
už byl vyčerpán, tím lovem zbytečným.

14.
Ucho zaslechlo kdesi v temném koutě,
podivné vlčí naříkání.
Hlava se opět ocitla v lovcově poutě,
nastala chvíle vyříkání…

15.
U stromu jedna šelma zubatá vyšla,
muž tasil zbraň a zamířil.
Střela si do její kůže cestu našla,
zakvičel, chrastí zespod rozvířil.

16.
Bolestné pronásledování vedl onen lovec,
věděl, že jeden vlk není nikdy sám.
A tak utíkal z lesního kopce ten borec,
poháněn touhou, nevnímajíc šrám…

17.
Leč rázem nohy si nevšimly překážky temné,
tam, od schovaného pařízku…
Minuty letěl, rány na těle v barvě tvrdé.
Až konečně vrazil na břízku…

18.
Chvíle temnoty vrazily do očí,
jaká tichá rána, když procitával.
Konečně rozpoznal sféru, ve které se točí,
na odlehlém paloučku se ocitával…

19.
Mlhovina se nesla kolem něj,
bezezvučná krajina, tichý to vrah.
„Mysl bouřná, ze země vstát chtěj!“,
žadonil, ale nemohla překročit práh.

20.
Bolesti se ozývaly hlasitým tónem,
doufal, že jeho nářek zaslechne kdosi.
Snad i pocítil přítomnost s bohem,
kéž by mu mohl někdo pomoci.

21.
Čekal dlouho, než se zmátoří,
žena v dáli plakala tiše.
Doufal, že jedny hranice ještě pokoří,
leč v okolí cosi slyše…

22.
Vrčení a lehký štěkot ho neděsil,
kolem něj pochodoval párek vlků.
Jen se usmál, měl stále dost sil.
avšak nepřipravené, na cosi u smrků.

23.
Děsivý dupot se nořil ze stínů temných,
havraní barva srst lemovala.
Výškou se nerovnala Nordům stejných,
bytost s čumákem zubů se zjevovala…

24.
Mocný řev s vlčím vytím ho vyděsil,
teď už věděl, co tím správce říci chtěl.
Odměnu za vlka by nikdy nevyvěsil,
to s Hircinovým bratrem utkat se měl!

25.
Nestvůra se blížila ke zraněnému,
s hrozivou a nenasytnou tlamou.
Chtěla mu ublížit, tomu nevinnému,
ne ho obdařit dekou a slámou.

26.
V koncích života si tiše přál,
aby ho zachránil jeden z Devítky.
Leč marný sen ho stále hřál,
že zůstane, neposkvrněn servítky.

27.
Zavřel oči a modlil se ke Kynareth,
prosíc, aby mu za chybu odpustila.
Na dálku políbil ženu na rudý ret…
V té chvíli ho duše opustila…

28.
Mocné vlčí vytí budilo kraj do nebezpečí,
až lid ve městě zastrašil,
ať se nikdo nepokouší lovit bytost větší,
jakou to past kdosi nastražil…

29.
Na druhého dne si správce uvědomoval,
jakou chybu provedl,
když marně nad uplakanou ženou bědoval,
kam septim lovce dovedl…

30.
Po mnoha dnech parta hrdinů se z lesa vrátila,
nad úlovkem byli vysmátí.
Odměna a radost z úlovku jim jasně patřila…
ale to už lovcův