Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite
Číst diskuzi
The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět
Právě je zde: 2 host(ů)
Strana 1 z 3: 123
 Tisk diskuze
Cesta meče
Moira
#1 Vytisknout diskuzi
Přidané 03.09.2017 13:33
Dovoluji si předložit váženému čtenářstvu něco trochu jiného, než byla moje první práce. Je to ze Skyrimu, ale nemá to moc společného s Drakorozenými Grin. I když... V podstatě to vysvětluje některé věci z mojí první práce, takže to má co dělat s Drakorozenými Grin





CESTA MEČE

1 JAK TO ZAČALO

Občas svou práci nenáviděla.
Nechávala se najímat jako ozbrojený doprovod, ale tentokrát se jí její zákazníci doslova hnusili.
Kdyby neměla zrovna takovou nouzi, nikdy by tuhle zakázku nepřijala.
Stála před pokojem, ze kterého se ozýval pláč, i když nejraději by se otočila a zmizela z domu.
V okamžiku, kdy pochopila, o co se vlastně jedná, bylo už pozdě ze smlouvy vycouvat.
Dveře se otevřely a z místnosti vyšel thalmorský úředník a vlekl sebou asi patnáctiletou dívku. Z pokoje se stále ozýval pláč její matky a hluboký mužský hlas, který se snažil o slova útěchy.
Thalmor dívku postrčil k válečnici:
"Odveď jí do vozu a pečlivě hlídej. A nasaď jí tyhle náramky, " podával jí zvláštní pouta, zjevně magického původu.
Děvčeti, doteď celkem klidnému, zablýskla v očích panika:
"Ne, ne prosím to ne!"
Válečnice převzala pouta i dívku. Obrnila se proti návalu soucitu s dívkou a odváděla jí do vozu, jenž stál před domem Redoranů, k němuž dívka patřila.
"Prosím, moc tě prosím. Nedělej to! Neposlouchej je!"
Slzy se kutálely po dívčích lících, když válečnice zacvakla pouta a postrčila dívku do vozu.
"Sedni si a nesnaž se změnit to, co změnit nejde," řekla schválně hrubě, jen aby zakryla, jak moc se jí daná situace nelíbí.
Sama zůstala stát na cestě a čekala až dorazí zbytek skupiny, se kterou sem přijela.
Nemusela čekat dlouho. Thalmorský úředník, doprovázený šesti vojáky, se objevil vzápětí.
Za oknem v patře se ukázala uplakaná tvář elfky a za ní tmavý obličej jejího muže.
Oba zdrceně sledovali, jak thalmorští nasedají na vůz a odvážejí jejich jediné dítě.
Válečnice naskočila na svého koně a bez ohlédnutí vyrazila v čele skupinky
Její úkol byl přivést je sem a pak bezpečně zpět na hranice. Chtěla mít už tuhle „práci“ za sebou.

Později odpoledne dorazili na místo vhodné k přenocování.
Válečnice seskočila z koňského hřbetu a zastavila tím další přesun.
Thalmorský úředník se probral z polospánku.
„Co se děje? Proč zastavujeme?“
„Za chvíli bude tma, je potřeba zřídit tábor.“
„Proč? Jedeme dál není důvod zastavovat.“
„Koně jsou už unavení. Jestli chcete, aby vám někde po cestě padli, tak klidně můžeme pokračovat.“
„Dobrá, dobrá. Tak zastavíme. Postavte mi stan.“
„A pro dívku?“
„Nepotřebuje nic. Je to špinavá Redoranka. Vyspí se pod stromem. Tedy jestli jí na to zbyde čas.“
Vojáci se hrubě rozchechtali a válečnici přeběhl po zádech mráz.
„Jestli jsem tomu dobře rozuměla, máte jí dovézt rodu Ulenů. Nejspíš jí budou chtít živou ne?“
„Tos rozuměla dobře. Živou, ale nikdo neříkal, že musí být panna ne? Jestli se ti na tom něco nelíbí tak se nekoukej.“
Vojáci mezitím stáhli plačící dívku z vozu a přivázali jí ke stromu.

Pak šli stavět stan pro úředníka a celou dobu se bavili tím, jak dívce popisovali, co všechno sis s ní užijí. Jeden z nich dokonce dívce roztrhl šaty, aby si mohli vychutnávat pohled na její štíhlé tělo.

Válečnice v pokleku rozdělávala křesadlem oheň ze suchého chrastí, které přinesla a snažila se nevnímat co se děje.

Vojáci dostavěli stan a vynesli z vozu úředníkovo křeslo.
„Postavte mi ho tady u ohniště, abych měl dobrý výhled,“ rozkázal vojákům se sadistickým úšklebkem.

„Nechcete raději někoho zkušenějšího? Jistě vás budu umět potěšit lépe nežli ona,“ zkusila válečnice ještě jednou zvrátit dívčin osud.
Úředník se na ní podíval pozorněji.
„Třeba přijdeš na řadu hned po ní, přece jen šest chlapů má svoje potřeby že jo. Ta malá nejspíš tak dlouho nevydrží při vědomí. A když nebude křičet tak to nebude taková zábava.“
Thalmorští vojáci se znovu rozchechtali a dva z nich se vydali směrem k ní.
Nejspíš jí chtěli předvést, jak si to představují.

„No já myslím, že by bylo lepší začít se mnou,“ zvedla ruce a prohrábla si dlouhé vlasy, osvobozené ze spon, ve kterých byly spletené.
Pohodila hlavou a vlasy zavlály ve vánku.
Pak sáhla na přezky na kyrysu.

Vojáci, co zůstali u dívky k ní zvědavě otočili pohled.
Vypadalo to jako by se je pokoušela svádět.
Navlhčila si rty rychlým pohybem jazyka, nechávaje na jejich fantazii, co by mohla dokázat s jejich touhami. Přivřenýma očima jim nabízela zkušenost a dlouhotrvající potěšení.

Ozvalo se kovové cvaknutí.

Ti dva už byli skoro u ní.
Vztáhla k nim ruce, jako by je zvala do své náruče.
Když došli až k ní mazlivě se dotkla jich krků.

Rudá krev jí stříkla do obličeje, když z nátepníků vyjely dvě dýky a přeťaly hrdla mužů chtivých snadného sexu.

Takřka tanečním krokem se protočila a těžkým mečem, který se jako zázrakem ocitl v jejích rukou, setnula jediným úderem úředníka, který sledoval erotické divadlo ze svého křesla.

Hřbetem ruky si setřela krev z tváře.
„Tak, tři jsou v Zapomnění, ještě čtyři,“ řekla chladně.
Zbývající thalmoři se vrhli ke svým zbraním.
Jednoho z nich potkala smrt v podobě štíhlé zlatavé čepele hozené dýky.
Další dva jí zasypali sérií dobře mířených, silných a rychlých úderů.
Jeden jí tvrdě zasáhl do zápěstí, až málem upustila meč.
Přehodila meč do druhé ruky a pokračovala v boji.
Vojáci se jí snažili zatlačit k vozu, stojícímu na cestě. Koně nervózně přešlapovali, když se k nim přibližovalo řičení mečů.
"Maca so, Tuilindo!!" vykřikla válečnice, její bojová klisna zastříhala ušima a vrhla se do boje.
Nejbližší z vojáků dostal prudký úder kopytem do zad. Jak zavrávoral, přiblížil se příliš blízko a tak válečnice dostala příležitost proříznout mu hrdlo stejně, jako dvěma jeho druhům před tím.

Strašlivá bolest jí projela ramenem a šipka z kuše jí přibila ruku k vozu.
Udeřila hruškou meče posledního vojáka do obličeje.
Ozvalo se zapraskání kostí, upadl na zem pod kopyta klisny rozdrážděné pachem krve. Během jednoho úderu srdce z něj zbyla jen krvavá kaše na hliněné cestě.
Válečnice pustila meč a pokusila se vytrhnout šipku ze dřeva.
Druhá šipka jí zasáhla do boku, prorazila plát zbroje, ale naštěstí uvízla v prošívanici a neprošla úplně do hloubky.
Šipka nešla vytrhnout, tak ulomila letky aby po té pohybem vpřed protáhla dřík krvácející ranou.


Sebrala meč a pomaleji, než by se jí líbilo se vydala ke střelci.
Klisna se mezitím rozběhla stejným směrem. zakrývala tak válečnici vlastním tělem. Střelec bláhově vyčerpal jednu ránu na koně, šipka se neškodně odrazila od prošívané oplátované čabraky.
Thalmorský voják začal znovu nabíjet, ale tím, jak se stále snažil sledovat koně se zdržoval. Natahování se tím prodlužovalo.

Když se mu povedlo kuši nabít, byla válečnice už na dosah svého meče. Probodla ho ve stejnou chvíli, kdy zmáčknul spoušť.
Šipka prošla skrz lýtko a způsobila další masivní krvácení.

Klesla na kolena. Už to chtěla vzdát, když si vzpomněla, proč to vlastně udělala.
Po čtyřech se pomalu dosoukala k zajaté dívce.
Zakrvácenýma rukama jí odvázala od stromu a padla k zemi.
„Ne, neumírej! Musíš mi sundat ty pouta! Ještě jednou se seber!“
Válečnice se zakalujícímse zrakem, pokoušela zaostřit na dívčiny ruce.
Pouta se rozevírala jednoduchým mechanizmem, stačilo zmáčknout malý ornament na spodu kam ten, kdo je měl na sobě nedosáhl. Cvaklo to a pouta se rozskočila.
Válečnice se složila do kaluže vlastní krve.

„No tak, nesmíš ji nechat umřít. Otče!!“ křičela dívka s obličejem zvednutým k obloze.
„Zachránila mě, musím jí pomoct. Tak mi dej sílu!“
Dívčiny uplakané oči začaly zářit zlatým přísvitem.
V rukou jí vykvetly zlaté koule.
Pustila uzdravující světlo do těla válečnice s veškerou silou, které byla v ten okamžik schopná.
Když vyčerpaná klesla do trávy vedle ní, cítila jak srdce raněné ženy pomalu, ale silně bije.
Omdlela.
Bojová klisna je hlídala a když v lese zaslechla, jak pod něčí botou praskla větev, začala nosem strkat do své paní. Ta se probudila a ztěžka se posadila.
Nevěřícně si osahávala hojící se rány.
Ve chvíli kdy se z lesa vyrojili vojáci s hlavou Bílého koně na štítech, postavila se s mečem v ruce před dívku, chráníc jí vlastním tělem.
Vojáci se rozestoupili a mezi nimi prošel mladý velmož v kožené zbroji a dlouhém plášti s kožešinou kolem krku.
Pozorně se rozhlížel po palouku. Udiveně pozdvihl obočí, když si spočítal mrtvé.
„To je tvoje práce?“ pohlédl na válečnici.
„Jo, moje. A ocenila bych, kdybyste vzal své muže a pokračoval v cestě,“ snažila se vypadat silnější, než se cítila.
„Hm, to bychom možná i mohli. Ale to dítě si vezme s sebou.“
„To nepřichází v úvahu,“ válečnice sevřela meč pevněji, když ucítila, jak její nohy objaly drobné ruce.
Velmož si toho všiml a pohybem ruky odvolal muže, kteří se začali k válečnici blížit ze stran.
„To...,“ máchl rukou kolem „... jsi udělala kvůli ní?“
„Zachránila mě,“ ozvala se poprvé dívka jasným hlasem.
„Ukaž se,“ zavelel.
„Ne, pane. Nemám na sobě vhodné oblečení, abych mohla před vás předstoupit.“
Velmož se zamračil a pohledem znovu přejel po mrtvolách. Pak rozepjal zlatou sponu na svém plášti a s odvrácenou hlavou se přiblížil k ženám, podávaje jim ho.
Válečnice ho dala dívce. Ta se do něj zahalila a pak teprve vystoupila z úkrytu za válečnicí.
Uklonila se s dvorskou výchovou před velmožem.
„Jak se jmenuješ dítě. Zjevně jsi byla dobře vychována.“
„Myslím, že její jméno není důležité,“ zarazila dívčinu odpověď válečnice.
„Jmenuji se Amira,“ odmítla její snahu dívka.
„Amira Redoran?“
„Ano pane.“
„Ty jsi ta dívka, kterou chtěli odvést ze země Thalmorští?“
Válečnice znovu zastrčila dívku za svoje záda.
„Jestli máš pane v plánu ji znovu dát těm zvířatům, upozorňuji tě, že je ve mě ještě dost síly!“
„Máš pocit, že chci to dítě někomu dát?“
„Zdálo se mi divné, že se tak vyptáváš.“
„Znám tu rodinu. I když si myslíš, že to není možné, nejsem tak předpojatý jako velká část Nordů.
Hluboce se mě dotklo, když jsem zjistil, že rod Ulen chce tu dívku jako rukojmí. Pokusil jsem se tomu zabránit, ale přijeli jsme pozdě. Ale jak se zdá, vyřešila jsi ten problém za nás.“
„Když tu rodinu znáš pane, proč jsi se ptal, kdo je? Kdyby si je znal, budeš znát i jí.“
„Byl jsem dlouho pryč. Naposledy jsem ji viděl, když jí bylo deset. Nemám, jak ti dokázat, že nelžu. Když jsem u vás byl naposledy přivezl jsem ti malého bílého koníka, vyřezaného z mamutího klu,“ obrátil se na dívku.
Amira se postavila po boku válečnice.
„Ano, takového koníka jsem opravdu dostala k desátým narozeninám. Od syna jarla z Bílého Průsmyku.“
Válečnice si spojila znak bílého koně na štítech vojáků a mladého muže stojícího před ní.
Padla na koleno.
„Odpusť pane, nevěděla jsem ...“
„Nech toho. Já jsem ti zavázán, že si to dítě uchránila. Vezmu vás teď obě ...“
Víc už nestačil říci, protože se válečnice opět zhroutila tváří k zemi a Amira se k ní vrhla.
Velmož se k ní také sklonil.
„Co je s ní?“
„Skoro jí zabili. Stálo mě to moc síly jí uzdravit. Asi se jí zas rány otevřely. Nemám ještě takovou moc. Neuzdravila jsem jí úplně.“
„Ranhojiče sem!“
Přiběhl jeden z vojáků a prohlédl raněnou.
„Tak co? Jak je na tom?“
„Je slabá ztrátou krve, ale jinak je v pořádku. Ta malá odvedla dobrou práci,“ vzhlédl obdivně k Amiře.
„Dobrá, vezmeme je do Průsmyku. Otec se rozhodne, co s nimi.“
„Nerad ti to říkám pane, ale tvůj otec pošle tu malou k Ulenům. A to, kvůli čemu tahle tady málem zemřela, se stejně stane. Tvůj otec si nevezme na svědomí, aby na Průsmyk poštval hněv Thalmoru,“ opovážil se oponovat kapitán jeho stráže.
„A co mám podle tebe dělat?“
Válečnice se začala probírat a ztěžka se posadila, podpírána Amirou.
„Já bych věděla. Odvezu tu malou do Ledohradu. Vím pár tajemství Arcimága, přitlačím ho ke zdi, podplatím .... udělám cokoliv, aby jí tam schoval. Alespoň se tam může dál učit.“
„To není špatný nápad. Ale ty to sama nedokážeš. Pošlu tam svoje lidi. Ty pojedeš s námi. Musíš se dát do pořádku. A měl bych pro tebe návrh. Někdo, kdo dokázal srovnat tolik thalmorů na jednu hromadu, by se mi hodil. Pokud budeš chtít vzal bych tě sebou do Průsmyku. Měla bys střechu nad hlavou, pravidelné jídlo, plat taky není špatný. Co ty na to?“
Válečnice na něj hleděla temnýma očima.
„Jsi si jistý, že chceš zrovna mě vzít do svých služeb? Temnou Elfku?“
„Už jsem ti říkal, že nejsem jako ostatní. Všem řekneme, že jsme přišli pozdě, všichni byli mrtví, tebe jsme našli polomrtvou, kdo tě uvidí nám to uvěří,“ ušklíbl se.
Válečnice pohlédla na dívku:
„Co tomu říkáš?“
„Já bych to brala a ty bys měla taky,“ usmála se Amira.
„Dobrá, tak v tom případě jsme domluveni, pane.“
„Kapitáne, vyber dva spolehlivé muže a jeďte do Ledohradu.“
„Ano pane.“ Kývl na svoje muže.
Amira objala válečnici: „Doufám, že se ještě uvidíme?“
„Věř mi. Nic mi nezabrání za tebou jet. Jedině smrt!“
„No předpokládám, že ta si teď chvíli nechá zajít chuť,“ zazubil se velmož. „Myslím, že dneska od tebe dostala pořádný výprask.“
Opírajíc se o dívčino rámě válečnice pomalu vstala. Pak se dívala, jak dívce pomáhají nasednout do sedla za jednoho z vojáků a zamávala jí na rozloučenou.
Po té se s velmožovou pomocí vyškrábala do sedla své klisny.
Ten sám pak naskočil na svého koně a vydali se na cestu.
„Jo a mimochodem, jmenuji se Balgruuf a jsem, jak už víš syn jarla z Průsmyku. A ty jsi?“
„Irileth, pane. Jmenuji se Irileth.“
 
EldeR
#2 Vytisknout diskuzi
Přidané 04.09.2017 10:14
No tak to vypadá, že bude více než dostatečná náhrada za Moiru Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#3 Vytisknout diskuzi
Přidané 05.09.2017 23:07
Grin děkuji. Akorát tohle bude pomalejší, Moira už byla celá napsaná, tohle teprve vzniká, takže prosím o shovívavost. Moiru jsem začala psát v únoru a dopsala asi před měsícem, počítám že tohle taky bude chvíli trvat Smile




ZROZENÍ LEGENDY

Když, po dvou dnech v sedle, u stájí Bílého Průsmyku, Irileth ze hřbetu Vlaštovky spíš spadla, nežli sesedla, musela uznat, ač nerada, že měl Balgruuf pravdu. Cestu s Amirou do Ledohradu by nezvládla. Neměla ani sílu koně odstrojit, a tak Balgruuf zavolal místní stájníky. Jenže ani jeden se neodvážil k uhlově černé, mohutné a zjevně nervózní klisně, blíž přiblížit.
Irileth se rozhlédla a všimla si malého chlapce, který se chovával za žlabem a pozoroval Vlaštovku uchváceným pohledem.
"Hej pojď sem chlapče."
Hoch ostýchavě pokukoval po Balgruffovi a moc se mu nechtělo vylézt z úkrytu.
"Neboj se pojď k nám," uklidňoval ho Balgruuf: "... pracuješ tady? Umíš to s koňmi?"
"Ano pane, jsem syn hlavního stájníka a o koně se postarat umím."
"Líbí se ti moje klisna?" Irileth se snažila mluvit mírně, ale neklid jejího koně se přenášel i na ni. Byla po cestě už velmi unavená a chtěla to mít za sebou.
"Ano paní, je nádherná!"
"A dokázal by ses mi o ní postarat?"
"Když mě nezabije... "
"Neboj, nezabije, jen je tu hodně věcí, které nezná, pojď ke mně."
Došla pro hocha a bez zaváhání ho vedla ke klisně. Chlapec se snažil nedávat najevo strach, ale bylo vidět, že je v něm malá dušička.
Irileth se zastavila před klisnou a položila jí ruku na nozdry.
"Serë Tuilindo, klid Vlaštovko. To je hodný kluk, bude se o tebe starat." strčila chlapce klisně před čumák a odkryla jí nozdry. Vlaštovka sklonila hlavu a očichala ho. Pak si odfrkla a Irileth se usmála "Ano, je maličko cítit, příště až za tebou půjde tak se vykoupe, ale teď ho nech ať ti pomůže, protože já to dneska nezvládnu."
Klisna na ně hleděla sametovýma očima a pak sklonila hlavu a drcla čelem do chlapce.
"Výborně, tak to bychom měli. Jak se jmenuješ chlapče?"
"Rigmard, paní."
"Nejsem paní, říkej mi Irileth. Vlaštovka tě poslechne a nechá se od tebe ošetřit. Nezapomeň jí dát čerstvé seno. A doporučuji ti se vykoupat, než k ní příště půjdeš. Znervózňuje jí pach jiných koní. Kdyby se cokoliv dělo, tak pro mě přijď."
Stáhla z koňského hřbetu sedlový vak a pomalým krokem se vydala za Balgruffem a jeho vojáky do města.
"Ano paní Irileth, nebojte se postarám se o ní," uslyšela ještě za sebou jasný chlapcův hlas, ale ani se neotočila, neměla na to už sílu.

Do Kynaretina chrámu jí nakonec musel doprovodit sám Balgruuf s jedním z vojáků. Nevyznala se ve městě příliš a nejspíš by omdlela dříve, než by lazaret našla. Kynaretiny kněžky se jí ujaly s litujícím štěbetáním, donutily jí vypít jakýsi odporně chutnající lektvar a uložily na lůžko. Balgruffa s mnoha poklonami vykázaly ven, aby jí mohly omýt a převléct do čisté haleny. Usínala, a ještě slyšela jeho sytý hlas, jak je nabádá, aby jí věnovaly veškerou možnou péči.

Do bezesného spánku proniklo naléhavé volání. Pomalu se probírala a jako by z dálky slyšela:
"Paní... nechte mě, musím za ní... paní, paní Irileth... Vlaštovka... pustě mě k ní, chtějí ublížit její klisně... paní Irileth..."
S trhnutím se probrala a posadila se. Zatočila se jí hlava, ale přesto shodila nohy z postele a natáhla se po botách. Kněžky se na ní sesypaly a chtěly jí donutit znovu si lehnout.
Zavrčela, a tak raději odskočily.
"Cos to říkal Rigmarde?"
"Přišli tam... vězeňští dozorci... a jeden z nich chce... Vlaštovka... ona kousla... teď se jí... snaží svázat… chtějí jí zabít... táta jí bránil... ale nestačí na ně, asi... jsou trochu opilí .... " zadýchával se chlapec.
Natáhla si boty, a ještě trochu nejistým krokem vyrazila ven.
Rigmard se vydal za ní:" asi byste měli poslat někoho, do Dračí síně, z toho může být pěkný malér," zavolal ještě na kněžky a upaloval za Irileth, která byla každý okamžikem rychlejší, jak se pomalu vzpamatovávala z rychlého probuzení.
Proběhla branou a už tam slyšela Vlaštovčino bolestné ržání.
I když sotva popadala dech, ještě přidala. Před stájemi se dva svalnatí vězeňští dozorci snažili vytáhnout bojující klisnu ze stání. Měla okolo krku utažené lano a poulila oči, jak se dusila. Nemohli se k ní přiblížit přes bijící kopyta, ale bylo vidět, že zvířeti už docházejí síly. Třetí stál s taseným mečem opodál a čekal, až jí přemůžou.
"Lav, Tuilindo!! Lav ... Ustup Vlaštovko!! Ustup ..."
Muži se otočili, ale to už do nich Irileth v plné rychlosti narazila.
Klisna se přestala bránit a tím se lano povolilo.
"Tuilindo us!! Linta us!! Vlaštovko uteč!! Rychle uteč!!"
Klisna pohodila hlavou a vyrazila tryskem pryč, vláčejíc za sebou ještě kus cesty jednoho z útočníků, kterému se lano omotalo kolem ruky.
Irileth se sbírala ze země, ale padla zpět, když dostala úder hruškou meče do ledvin.
"Co si to dovoluješ ty špinavá elfko!!"
"To je její klisna," zakřičel chlapec, který právě dobíhal.
"Tebe jsem se na nic neptal," dozorce se rozmáchl a vrazil chlapci políček až upadl.
"Přijela s Balgruffem, nechte ji na pokoji !!"
"Tak s mladým pánem? A na copak si jí asi přivezl?"
"Třeba dělá mladýmu pánovi dobře co ty víš," rozchechtal se druhý dozorce.
"Tak se kouknem ne? Za napadení důstojníka ve službě je deset ran bičem, jestli se nepletu."
Chytil jí za vlasy, donutil vstát a naklonil se k jejímu uchu:" jestli seš dobrá pro Balgruffa, tak pro nás budeš taky ..."
Irileth prudce švihla hlavou dozadu, ozvalo se ošklivé zapraskání:" ty čubko ..." Dozorce s ní mrštil proti jednomu z dřevěných trámků, ze kterých byla stáj postavena, až to zadunělo a chytil se za krvácející nos.
"Chyť jí a přivaž, "zaječel na svého kumpána.
Druhý z mužů k ní přiskočil a polo omráčené elfce svázal ruce. Druhý konec lana pak přehodil přes břevno vyčnívající ze stáje. Škubnutím jí málem vyvrátil ramena a začal jí vytahovat nahoru, až zůstala stát jen na špičkách prstů. Mezitím dorazil třetí a od pasu sundaval karabáč.
"Jo deset ran bičem, za napadení důstojníka, to máš naprostou pravdu. Sundej z ní ten hadr!"
Ten s rozbitým nosem škubl za lem haleny a roztrhl jí.
"A kruci, ty si asi hodně zlobivá holka co?" kousek poodstoupil, aby se mohli podívat i zbylí dva.
Přes svalnatá záda elfky se táhla široká jizva, od pravého ramene až dolů k pasu, jako by se jí někdo pokusil přeseknout v půli.
"Tak to abychom jí to trochu upravili ne? " Zeširoka se rozmáchl a kožená žíla biče zahvízdala vzduchem. Ocelové háčky se zakously do masa, vytryskla krev.
"Vsadíme se, kolik ran vydrží neřvat? "
"Schválně. Já bych řekl, že tak tři."
"Spíš pět, podívej, jak je ta fena vzteklá!" Přisadil si třetí, když na Irilithina záda dopadla další rána.
Dozorce se rozpřáhl a třetí rána dopadla ve chvíli kdy se za budovou stájí ozval dupot okovaných bot, jenže to oni nevnímali.
"Sem říkal, že vydrží aspoň pět. Prohráls ..."
Znovu se rozpřáhl, ale udeřit už nestačil. Zápěstí mu sevřela pěst v kožené rukavici.
"Hééj co děláš, křupane, kazíš zábavu ... " otočil se a zíral do tváře Balgruffovi.
"Co se to tu děje," hlas mladého velmože byl chladný jak vrcholky severních hor.
"Napadla důstojníka, pane, právě si odpykává trest. "
"Jaký trest?"
"Deset ran bičem, pane. To je běžný trest pro civila, za napadení důstojníka."
"Proč tě napadla?"
"Nevím pane, přílitla sem a pustila se do nás."
"Chtěli zabít Vlaštovku, pane." ozval se Rigmard, doposud schovaný na svém oblíbeném místečku, za žlabem.
"Drž hubu kluku, tebe se nikdo neptal," vyštěkl dozorce, ale to už jeden z vojáků, co přiběhli s Balgruffem, pro chlapce došel.
"Co se tu tedy stalo Rinmarde a kde máš otce? Proč nezasáhl?"
"Nevím, kde je táta, běžel jsem pro paní Irileth. Přišli tihle a začali plašit Vlaštovku... "
"To zvíře nemá co dělat ve vojenských stájích. Hajtra nějaký špinavý elfky!"
"Hajtra? Špinavý elfky? Ty budeš z Větrnýho Žlebu že jo?"
"Ano, jsem. To je čistý město, kam tahle verbež nesmí."
Balgruuf pokynul svým mužům: "Sundejte jí a běžte se kouknout kde je hlavní stájník. "
Osvobozená Irileth si třela pohmožděná zápěstí, ani se nesnažila nějak zakrýt svou nahotu, jen překřížila ruce na prsou.
Balgruuf zamyšleně koukal na dozorce: " Takže... chtěli jste zabít jejího koně, řekli jste o ní, že je špinavá elfka..."
Rigmard ho zatahal za rukáv, tak se k němu sklonil a chlapec mu něco šeptal.
Jarlův syn se narovnal, majíc ve tváři takový výraz, že dozorci zbledli.
"Ta klisna nemá ve stáji co dělat, kousla mího hřebce, je nebezpečná, jen jsem chtěl zabránit případnýmu neštěstí, mohla třeba ublížit chlapci..." Dozorce se snažil zbytečně.
"Vlaštovka má cenu stáda takovejch koní, jako je ten tvůj hřebec, " Irileth vyplivla krvavý chuchvalec a konečně promluvila.
"A proč asi tvoje klisna toho hřebce kousla, co myslíš Irileth, " zeptal se Balgruuf nespouštěje pohled z již vyplašeného dozorce.
"Nejspíš, že je stejná jako já. Nesnáší hřebce," zavrčela elfka.
"Tak, tolik asi k tomu, že jsem si jí přivezl jako svoji souložnici. Tedy ne, že bych na to nepomyslel, nic ve zlém Irileth, ale když jsem si vzpomněl na ty T… muže pobitý v lese... bylo v tom něco moc osobního."
Vojáci přiváděli zbitého podkoního, kterého našli svázaného v jednom opuštěném stání.
Dozorci zkrotli, už nevypadali moc povýšeně.
"Takže vezmeme to znovu ... chtěli jste zabít jejího koně..."
"Ne pane to néé, jen jsme chtěli ..."
Balgruff ho udeřil hřbetem ruky přes ústa: " teď mluvím já."
Udeřený se zapotácel, až ho ti druzí dva museli podepřít.
"Jste ožralí, ničíte cizí majetek, urážíte slušné lidi, a navíc jste napadli mého huskarla..."
Jeden z dozorců, zjevně ten nejméně opilý padl na kolena, Irileth nehnula ani brvou.
"Tvůj huskarl pane? Nemá žádné isnignie, jak jsme to mohli vědět ..." zkusil to ještě ten nejdrzejší.
"No nejspíš proto, že sem přiběhla v tom co měla právě na sobě. Měla strach o koně, takže se nestíhala ještě oblékat,"cedil mezi zuby Balgruuf, pak mávl rukou a kapitán jeho oddílu podával Irileth zbrusu nový kabátec, se znakem koňské hlavy vyšitým zlatými nitěmi. Vzala si ho a oblékla, jako kdyby to dělala každý den.
"Když je trest pro civila za napadení vojáka, deset ran bičem, jaký je asi trest za napadení huskarla jarlova syna, opilým důstojníkem ve službě? Co myslíš kapitáne?"
"Řekl bych tak padesát ran, pane."

Dozorce zezelenal a okamžitě vystřízlivěl: " Pane prosím to ne, to nemůžeme..."
"To nemůžete přežít? Ano, to máš naprostou pravdu! Při které ráně asi začnete křičet?" Balgruufův hlas zněl tak strašlivě, že se zachvěli všichni.

"Anebo můžete požádat o "boží soud"," ozvala se Irileth a postavila se vedle Balgruufa.
"Copak to je?" zajímal se Balgruuf.
"Souboj na život a na smrt," zachrčel dozorce s pohledem upřeným na Irilitinu tvář, " zvyk, jak řešit spory mezi žoldnéři. Věděl jsem, že tě od někud znám."
"Ano, to bys měl Grenhare," Irileth vyplivla to jméno s odporem.
"Nejmenuje se Grenhar. Je to Enhar..." klečící dozorce ztichnul, když mu došlo, co vlastně řekl.
Grenhar tázavě pohlédl na svého druhého kumpána a ten mlčky přikývl.
Oba naráz pak tasili meče.

"Má to nějaká pravidla?"
"Žádný kouzla, žádný střílení... jen přežít," ucedila Irileth.
"Nemáš zbraně..."
"Snad mi něco půjčíš ne, když jsem teď ten tvůj huskarl?" ironie z ní jen kapala.
"No to klidně půjčím, " rozepjal si plášť a rozpažil: " stačí si vybrat. A můj huskarl jsi, dekret podepsaný otcem leží u mě na stole. Jen nějak ještě nebyla příležitost ti to sdělit," ušklíbl se na ní,
"... a ne že se necháš zabít první den ve službě!"
"Jak poroučíš pane," zašklebila se v odpověď a sáhla po dvou dýkách zdobených zlatem, co měl za pasem.

"Do..."

Otočila hlavu a vydala pronikavý hvizd.
Zaduněla kopyta.
"Toho vlevo Tuilindo, maca so! Zabij ho!"
"Ty děvko!! " stačil zařvat Grenhar, než mu jedna hozená dýka proťala hrdlo a druhá probodla srdce. Druhý muž nestačil ani to. Koňská kopyta mu z hlavy udělala kaši, aniž stačil zvednout meč.

" …brá volba, " dořekl Balgruuf, " ... ehm, zajímavé... zajímavé a rychlé. Dost rychlé, řekl bych. Ani jsem si to neužil."
"Tak já to příště udělám pomaleji, aby sis to užil, " navrhla Irileth. "Chceš zpět svoje dýky?"
"Ani ne, klidně si je nech, jestli se ti líbí."
"Jo líbí, jsou dobře vyvážený, " Irileth vytáhla z mrtvého dýky a otřela je do jeho košile.
"Taky stály celé jmění."

Vlaštovka jí drcla čumákem do ramene.
"Ano, taky si dobrá," popleskala ji po pleci.
Pak se otočila k zírajícím vojákům: "A proto má větší cenu než všichni koně tady."
Balgruff pohlédl na mrtvé dozorce: "Stejně jsem chtěl říct otci, ať je vyhodí. Alespoň jsme ušetřili žold. Kapitáne pošli sem někoho ať tu uklidí."

Odcházeli spolu v družném rozhovoru zpět do města, aniž by se byť jedinkrát otočili, zanechávajíce za sebou vojáky v naprostém úžasu.

Rigmard jediný se blaženě usmíval a odváděl Vlaštovku zpět do stání, aby se o ní postaral.

Lidová slovesnost si pak tuto historku různě upravila a dobarvila, ale jedna věc zůstala všem v paměti.
Tímto svým činem dal Balgruff naprosto jasně a zřetelně najevo, jak se hodlá v budoucnosti chovat.

A elfka zůstala po jeho boku, jako nemilosrdný stín, přes který neprojde ani smrt.
 
Moira
#4 Vytisknout diskuzi
Přidané 11.09.2017 18:03
Kdo jste bez viny hoďte kamenem Smile, ale prostě takhle to bude Pfft


LEGIE
Ještě párkrát musela Irileth dokazovat, že má nárok na funkci, kterou dostala, aniž by o ni stála.

Jednou k hostinci, když si jeden z opilých bardů myslel, že dokáže svést jakoukoliv ženu na světě. S pochroumanou čelistí se mu pak pár týdnů zpívalo velmi špatně.
Potom ještě v kasárnách musela přesvědčit pár nevěřících, že když je v kondici, tak nemá konkurenci, co se týká boje. Na konec se roznesla její žoldnéřská minulost a všechny provokace skončily.

Život šel svými poklidnými stezkami až do chvíle, kdy se politická situace na Tamrielu vyhrotila. Thalmor se pokusil opět převzít Cyrodiil. Psal se rok 171 4 V, a velvyslanec Aldmerského spolku dovezl do Císařského města vůz s uťatými hlavami všech agentů Akavirských Čepelí, kteří operovali na území Valewoodu a Letních ostrovů. Ukázal je císaři Titovi, když ten odmítl podepsat ultimátum, předložené Thalmorem.
O pár dní později Aldmerský spolek zaútočil ve východní části Cyrodiilu a zároveň v Hammerfellu.
A Balgruuf se rozhodl přidat se k císařským legiím. Irileth samozřejmě vyrazila s ním, společně s početným oddílem válečníků z Bílého Průsmyku.

Připojili se k legiím, které se podíleli na obraně císařského města. Jenže Balgruufovi se nezamlouvalo, že je v oblasti, kde se nic neděje. Ve svém mládí, chtěl být někde kde se bojuje. Přes Irilithino naléhání přemluvil velícího důstojníka, aby byli posláni někam blíže k bojové linii. Vyrazili tedy s průzkumným oddílem na jižní hranici Cyrodiilu k Elsweyrské džungli. Měli zjistit, jak to kolem hranice vypadá, jestli tam odtud může hrozit nějaké nebezpečí. Informace byly velmi důležité vzhledem k tomu, že Thalmor útočil zároveň na více místech. Kdyby cyrodiilským vojskům ještě do zad zaútočili Khajiiti stala by se situace neudržitelnou. Balgruuf přijal toto pověření velice rád.
Irileth už tak nadšená nebyla, ale proti rozhodnutí svého velitele se postavit nemohla.

Překročili tedy volná území Cyrodiilu, pohybujíce se převážně v noci, aby pak pod rouškou tmy vstoupili na hranice Elsweyru.

Hustě zalesněné oblasti pro ně byly něčím novým. Ve vlhkém prostředí džungle brzy začala trpět jejich výstroj. Neustále mokré haleny příliš nebránili kůži před odřeninami od ocelových plátů zbrojí, takže za nedlouho byla většina vojáků raději bez ochrany brnění, než aby trpěli bolestí z hnisajících ran. Měli s sebou jediného léčitele a ten byl neustále někým zaměstnáván. Nebyly to jen odřeniny od zbroje, ale i častá kousnutí neznámým a vcelku agresivním hmyzem. Jak se nořili stále hlouběji do nepřátelského prostředí situace se zhoršovala. Jedli jen syrové jídlo, protože prostě nebyli schopní rozdělat ve stálém vlhku oheň. Pohybovali se v džungli asi čtrnáct východů slunce, ale dosud nenašli ani známky civilizovaného života. Když jim došla voda a zjistili, že nevědí, kde je potok, ze kterého naposledy vodu brali, rozhodli se pro návrat. Bohužel se ukázalo, že cesta zpět nebude snadná, jejich stopy v podrostu mizely během několika hodin a mapa, kterou měli k dispozici se jevila zbytečná.
„Říkala jsem ti, že sem nemáme lézt Balgruufe. Teď jsem zvědavá, jak se odtud vymotáme.“
„No, jak se zdá, měla jsi pravdu. Jen jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství,“ tvářil se zahanbeně.
„Tak si ho užij, může být tvoje poslední,“ zavrčela Irileth a snažila se nalézt v hustém poodrostu nějaké náznaky cesty. Když její citlivé uši zachytily zvuk natahované tětivy, měla čas jen na to, aby strhla Balgruufa k zemi. Varovný výkřik přišel pozdě. Minimálně polovina vojáků během jediného úderu srdce skončila na zemi s šípem v hrudi. Ti, co zbyli, zahodili bagáž a snažili se krýt u stromů.
Na malou mýtinku, kterou si vybrali k plánovanému přenocování, najednou naskákali Khajiiti. Irileth s hrůzou hleděla na obrovské Kočky, které zabíjely její druhy ve zbrani. Strašlivé drápy rvaly těla mužů na kusy. Vzduch naplnil křik umírajících a pach krve. Khajiiti zabíjeli v naprostém tichu a o to to bylo strašlivější. Irileth chránila Balgruufa vlastním tělem, utržila již několik ran, z roztrženého ramene stékal pramínek krve. U nohou jí leželi už dva z útočníků, ale stále jich ještě bylo dost. Balgruuf také nebyl špatný šermíř, ale vzhledem k obrovské síle Khajiitů a jejich naprostému pohrdání nebezpečím bylo jasné, že tohle dobrodružství bude jejich poslední.
V tom se ozvaly v džungli další zvuky. Útočící Khajiiti náhle ztratili zájem o zabíjení vojáků a pokusili se zmizet mezi stromy. V ústrety jim ale vylétly oštěpy a šípy. Irileth se ani nestačila pořádně nadechnout a bylo ticho.
Pak se v jejím zorném poli objevil další Khajiit. Byl snad ještě větší než ti, kteří je napadli. Irileth poprvé v životě pocítila strach. Rozhlédla se kolem sebe. Všude se válely mrtvoly. Z příšeří džungle se vynořily další Kočky. Khajiiti, kteří je napadli byli černí. Ti, co je pobili byli spíš do zrzava. Ten největší měl na zádech válečné kladivo. Hrdelním hlasem něco rozkázal svým druhům a pak se vydal k Irileth a Balgruufovi, kteří jako jediní ještě stáli. S hlavou nakloněnou k rameni si je pozorně prohlížel.
Zvedl prázdné ruce, nejspíš aby jim ukázal, že není ozbrojen. Přišel až k nim a znovu promluvil ve své mateřštině. Irileth jen zavrtěla hlavou. Khajiit viditelně zaváhal. Pak se rozhlédl jako by něco, nebo někoho hledal, zavrčel a jedna z Koček se po něm ohlédla. Gestem jí přivolal. Chvíli se o něčem dohadovali. Když odešla, asi splnit nějaké jeho rozkazy, protože kolem sebe shromáždila ostatní a pustili se do díla, obrátil se znovu k nim.
„Jobahasvir,“ zkusil to lámaně řečí vysokých elfů a ukázal na sebe.
Irileth, ukázala na Balgruufa: „můj pán, Jarl z Bílého Průsmyku, já jsem Irileth.“
Balgruuf se nadechl k protestu. Ale Irileth ho zarazila,“ budeme pro něj lepší zboží na výkupné.“
Khajiit s hlavou stále nakloněnou k rameni zastříhal ušima.
„Přijít Mane, mluvit Jobahasvir rodina…“ obsáhl gestem Khajiity pohybující se po mýtince, „hledat žena válečník a muž bílý kůň… je on?“
Irileth na něj nechápavě hleděla:„… muž bílý kůň? Nechápu.“
„Ale já ano,“ zamyšleně pronesl Balgruuf a sebral ze země štít se znakem svého města,“… bílý kůň“ ukázal na štít.
Khajiit přikývl.
Někde mezi pobitými vojáky se ozval hlas, Irileth se tam chtěla vrhnout, ale Khajiit ji zastavil. Jeden z členů jeho rodiny k raněnému došel a jediným úderem ukončil jeho život.
Irileth se hněvivě podívala na Khajiita: „byl to náš přítel!“
„Ne… on mrtvý… nemít čas…“

Irileth se pozorněji zahleděla co vlastně ostatní Khajiiti dělají. Obcházeli všechny vojáky a postarali se o to, aby všichni byli mrtví. Zabité Khajiity posléze nanosili na kraj džungle, kde dva silní Kocouři pomocí lan vyvraceli menší strom. Pomáhala jim s tím ta, co jí před tím Jobahasvir zavolal k sobě, přesekávala kořeny stromu, aby se dal lépe vyvrátit. Když byl napůl vyvrácený, uvázali ho a pustili se do hloubení jámy pod ním. Půda uvolněná potrhanými kořeny byla měkká a tak byla za pár okamžiků jáma dost velká na pohřbení mrtvých Koček.

Zatímco Irileth a Balgruuf sledovali účelné jednání Khajiitů, Jobahasvir si klekl vedle těla jednoho z útočníků. Z pouzdra na opasku vytáhl dýku a chytil mrtvého za paži. Irileth k němu stočila pohled.
Jobahasvir zručně zabodl dýku do podpažní jamky a rychlým pohybem objel nožem ramenní kloub.
Irileth prudce vydechla, čímž na sebe upoutala pozornost Khajiita i Balgruufa.
„Co to u všech pekel dělá??“
Jobahasvir mezitím posledním říznutím oddělil ruku mrtvoly od zbytku těla a podél klíční kosti projel pod kůží k hrdlu mrtvého.
„Nejspíš ho stahuje z kůže,“ Irileth se zachvěla. Khajiit přikývl a gestem ukázal na druhou mrtvolu co ležela vedle.
„Cože? Mám ho taky stáhnout?“
Khajiit kývnul a pokračoval v práci:“… chlad… půjde špatně pak…“
„Proč?“
Jobahasvir si poklepal na čenich a ukázal na ně.
„Ach…“ Irileth pochopila, vytáhla z pouzdra dýku a klekla si k druhému Khajiitovi.
„To nemůžeš myslet vážně Irileth, zakazuji ti to! To je rouhání! Jako bys stahovala z kůže člověka!“
Khajiit k němu zvedl pohled a zelené oči se zabořily do hnědých.
„On mrtví… jemu nevadí… tobě zachrání život… kdyby vyhrát… vy smrt“
Jobahasvir prořízl kůži od krku ke slabinám, opatrně aby neprořízl svaly a pak pomocí prstů a drápů pomalu stahoval z mrtvého jeho kožich.
„Jestli se ti to nelíbí, běž pomoci těm ostatním,“ Irileth sklonila hlavu ke své vlastní práci.
Balgruuf potlačil nával nevolnosti a šel pomoci s pohřbíváním.

Když byly kůže stažené, odnesli Khajiiti mrtvoly do jámy pod stromem, ten pak uvolnili z lan a strom se vrátil zpět, zakrývajíc tak celý hrob. Jedna z Koček potom začala kůže něčím potírat a další přišla k Irileth s Balgruufem a gestem jim naznačovala, že se mají vysvléknout. Do jejich oblečení následně převlékli dvě mrtvoly imperiálů a naaranžovali je k jednomu stromu. Ta z Koček, co už před tím mluvila s Jobahasvirem, něco ukazovala na mrtvolách a podrážděně vrčela. Jobahasvir zkoumal mrtvoly a pak sundal ze zad těžké kladivo. V jeho rukou vypadalo přes svou velikost, jako dětská hračka.
Těžká zbraň s tupých zvukem dopadla na hlavu a následně na hruď mrtvoly, co měla na sobě Irilithinu koženou zbroj. Balgruuf musel opět uklidňovat svůj žaludek, když viděl, jak z poloviny těla vznikla krvavá kaše.
„Asi se jí nelíbilo, že nevypadá jako já,“ Irileth ocenila pečlivost s jakou Khajiiti zakrývaly stopy.
Jobahasvir jen kývl.
„Ty rozumíš všemu, co říkám, že?“ Hodila pohledem po Jobahasvirovi.
„Jobahasvir slyšet dobře, mluvit špatně.“
„Takže ti někdo řekl, že nás máš najít?“
„Ano. Mane spí mluvit s Azhurra… matka Khajiit“, všichni Khajiiti sklonili hlavy,“ mluvit Jobahasvir rodina… zachránit žena válečník a muž bílý kůň… Jobahasvir najít… teď muset jít… cesta daleko…“ Jobahasvir viditelně nevěděl, jak dál pokračovat.
„Odvedeš nás k našim lidem?“
Khajiit kývnul a pak jim pokynul ke staženým kůžím. Naznačoval, že si je mají přes sebe přehodit.
„On chce abychom si na sebe hodili ty kůže?“ Balgruuf zblednul.
„Ano to chce, už před tím si viděl, že ukazoval, že nás našli po čichu. Nejspíš jim dost zaváníme. Když uděláme, co říká, tak pach těch kůží překryje ten náš.“
„To snad…“
Irileth se k němu otočila:“ Buď uděláš, co říká nebo tu umřeme. Chtěl jsi dobrodružství? Tak tady ho máš. Doufám, že budeš spokojen!“ Tvrdost v jejím hlase ho umlčela.
Převzal od jedné z Koček ještě vlažnou kůži a přehodil si jí přes ramena, Kočka mu pomohla kůži upravit, aby mu nepřekážela v pohybu a pak mu jí vpředu sepnula sponou z jeho vlastního pláště.
Poté stejným způsobem pomohla Irileth.
Irileth se ještě naposledy rozhlédla po mýtince. Po prvních útočnících nebylo nikde ani stopy. V tělech vojáků trčely jen šípy Jobahasvirova Klanu. Všechny věci, co měli s sebou byli rozházeny kolem.
„Proč chceš, aby si všichni mysleli, že jste nás pobili vy? Budete slavní?“
Podivně se na ní podíval a pak vycenil bílé špičáky:“ Jobahasvir rodina moc zlý Khajiit… všichni uvěřit, že vy úplně mrtví… nikdo nehledat dál…“
„Hledá nás i někdo jiný?“
„Ano… muž bílá kůň…a žena válečník… moc vzácný… „
„U všech bohů! Proč jsem vzácný?“
„Mane mluvit myslet… důležitý muž… Azhurra nestarat lidi… žena válečník mít úkol…“
„Jaký úkol…“
„Už dost… jít… mluvit pak…“

Khajiiti se seřadili a vyrazili na cestu. Irileth s Balgruufem byli uprostřed, aby jejich stopy zanikly v ostatních. Byli na cestě dva východy slunce, jen s kratičkými přestávkami na pár hltů vody a pár soust sušeného masa.
Když už měl Balgruuf pocit, že dál už nedojde Khajiiti se zastavili.
„Vy muset spát… jít pomalu… Khajiit dát jíst a pít…“
Nord i elfka zmoženě klesli do trávy a sledovali, jak mrštní Khajiiti budují kolem nich bleskurychle tábor. Nebyla na nich znát žádná únava, přestože by se zdálo, že by pro ně pohyb v džungli měl být složitější než pro vzrůstem menší lidi. Irileth si dokonce všimla, že si našli čas i na očividné flirtování a zábavu.
V jednu chvíli se musela odvrátit, protože Jobahasvir popadl Kočku, s kterou vždy mluvil jako s první, za cop spletený ze srsti a vlasů, a vypadalo to, že jí obšťastní hned na místě. Jenže se mu vytrhla a se zavrčením ukázala na lidi. Jobahasvir jí nechal a šel si sednout k Irileth a Balgruufovi.
„Jirana,“ ukázal na svou společnici: „bude Jobahasvir žena… Mane dovolí…“
„Myslela jsem, že tohle je tvá rodina?“
„Jobahasvir rodina… Klan… Jirana ne klan… bude žena, pak rodina… klan.“
„Proč jste špatní Khajiiti Jobahasvire?“
Zbytek klanu dokončil přípravu přenocování a stáhli se všichni kolem elfky a Norda, někteří z nich se k nim přiblížili poprvé. Nabídli jim na listech servírované divné jídlo, nechtělo se jim do toho, ale hlad nakonec jejich obavy umlčel. Mělo to zvláštní nahořklou chuť, ale nebylo to nejhorší, chutnalo to jako nějaká zvěřina.
Jedna z Koček se jemně dotkla Irilethiných vlasů, aby vzápětí ucukla.
Irileth sledovala, jak je všichni pozorují a viděla, jak jsou oba hodnoceni. Netušila, jestli prošli.
Jobahasvir zamhouřil své jedovatě zelené oči a zdálo se, že přemýšlí, jestli má nebo nemá odpovědět. Jirana sedící vedle něj bok po boku, mu položila konejšivě ruku na stehno.
„Věř… má čest…“ řekla lámaně, aby jí rozuměli i lidé.
„Jobahasvir klan… poslední… jiný stejní nejsou… my ne Thalmor,“ z Khajiitovi hrudi vyšlo tak temné zavrčení, že se Irileth mimoděk otřásla, obzvláště když podobně zavrčeli i ostatní.
„Chceš říct, že jste se nepodvolili Thalmoru, na rozdíl od ostatních Khajiitů?“
„Ano a Thalmor přijít a zabít všechny… jen my zůstat. A zbytek Elsweyru jen dívat… nebo lovit Jobahasvir klan. Pak přijít Mane, zakázat lovit… Jobahasvir dluh Mane… teď splatil…“ pohlédl na Irileth: “žena a muž teď spát… zítra jít a najít lidi, pak dopovědět konec…“
Irileth se stočila na zemi do klubíčka a Balgruuf jí napodobil, přetáhli přes sebe kožišiny zabitých Khajiitů a byť se to zdá neuvěřitelné, usnuli tvrdým spánkem beze snů, pod dohledem Jobahasvira a jeho klanu.
Ráno se oba probudili podivuhodně odpočatí a plní síly. Irileth opožděně napadlo, že bylo něco s jídlem, které dostali. Ale jelikož, kromě toho, že se cítili mnohem lépe než celou poslední polovinu luny, to nemělo jiné následky, nechala to být.
Tentokrát cestovali rychleji a když bylo slunce nejvýš, Jobahasvir zastavil pochod. Khajiiti zmizeli v džungli a Jobahasvir si sedl na zem a pokynul lidem, aby udělali totéž. Když se posadili nabídl jim další porci stejného jídla jako předešlý večer.
„Co to vlastně jíme Jobahasvire?“ neodpustila si otázku Irileth.
Jobahasvir po ní loupnul okem a pokrčil rameny: “Jídlo… jíst. Tam…“ mávnul rukou směrem vpřed, „lidi… vy jít domů… Jobahasvir dopoví… žena a muž mít Khajiit dluh…“ Irileth stroze přikývla a Balgruuf ji napodobil: „bude přijít za muž bílý kůň Khajiit žena, dítě Azhurra… potřebovat pomoc… vy jí dát dluh.“
„Dobrá jednou k nám přijde Khajiitka a my jí pomůžeme a tím splatíme dluh co máme vůči tobě a tvé rodině. Budeme na to pamatovat.“
„Ne, Azhurra mluvit, že lidi zapomenout… válečník žena vzpomene… uvidí Jobahasvir oči a Khajiitka vrčet jako Jobahasvir…“
Irileth udiveně zvedla obočí: „Myslíš, že na něco takového dokážeme zapomenout? Že zapomeneme na to, co jsme tu zažili? Že zapomeneme, že jste nám zachránili život?“
Jobahasvir se ušklíbl, až bílé tesáky zasvítily: „Azhurra mluví, vy zapomenout…. Jobahasvir poslouchá a zařídí…“ jeho obraz jako by se začal rozplývat, a než Irileth došlo, že v tom jídle opravdu něco bylo, znovu usnula. Ještě, než jí mozek úplně vypověděl službu uslyšela hlas, jenž vycházel z Khajiitových úst, ale jistě to nemluvil on: „Vzpomeneš si až uvidíš oči jako má Jobahasvir a až ti vrčení Khajiitky zježí chloupky na zátylku, pak přijde tvůj čas splatit dluh mě a mým Khajiitům. A vzpomeneš si i na to, že to je naše malé tajemství a tajemstvím to zůstane. Myslím, že víš, že rozhněvat Deadru se nevyplácí.“




„Tak se zdá, že tě tvůj instinkt nezklamal kapitáne, opravdu tady jsou dva lidé. Myslím, že jsou to ti, co je hledáme. Balgruuf a jeho huskarl. Nejspíš už jim došly síly, vypadá to, že jsou v bezvědomí.“
„Proč si myslíš, že to Balgruuf?“
„Ten muž má na plášti sponu se znakem Jarla z Průsmyku. A ten druhý je temná elfka.“
„Díky bohům, to jsou opravdu oni, dopravíme je do tábora, snad se léčitelům podaří je probrat.“

Irileth se probrala a její první starostí bylo, jak se má Balgruuf. Balgruff seděl s důstojníkem u stolu v kapitánském stanu a vypadal dost sklesle. Pokynul jí, aby si k nim sedla také.
„To je kapitán, co vede jednotku, kterou poslali, aby nás našla. Musíme se vrátit do Průsmyku. Otec zemřel. Je ze mě jarl.“
„Ach, to mě mrzí. A jak se to stalo? Nebyl přece ještě tak starý?“
„Prý nějaká nehoda. Nechtějí mi nic říci, že se to dozvím doma. Tady kapitán dostal příkaz nás hledat, když přišla ta zpráva ze Skyrimu. Prý nás hledali už tři východy slunce.“
„Vím, že to bude znít podivně, ale měl jsem vidění, ve snu. Něco mi přikázalo, jít tímhle směrem, a tak jsme vás díky bohům našli,“ vysvětloval kapitán,“ jsem rád, že jsem poslechl svůj sen. I když nechápu, kde jste se tu vzali. Tohle území prý patří k nejnebezpečnějším, žije zde prý nejhorší možná sorta Khajiitů. Fanaticky uctívají Azuru a jsou prý jediní, kteří se odmítli sklonit před Thalmorem. Slyšel jsem, že byli skoro vyvražděni, ale pár jich snad zůstalo. A to nemluvím o tom, že je to minimálně šedesát mil severněji, nežli jste měli původně být. Kde jste se tu vlastně vzali?“
„No přece…“Irileth se zarazila,“ … já vlastně nevím. Balgruufe?“
„Netuším, pamatuju se jen jak nás napadli a pak už nic…“
„Napadli?? Kdo??“ zajímal se kapitán.
„Máš pravdu, ti Khajiiti… ale co se stalo pak?“ Irileth skoro polekaně hleděla na Balgruufa, který se tvářil takřka stejně.
„Jak dlouho jsme vlastně byli pryč?“
„Počítám-li dobře tak skoro jednu lunu. My vás hledáme již tři východy slunce, nebýt toho snu, už bychom nejspíš hledání vzdali a vrátili se k zpět k jednotce.“
Irileth pohlédla na Balgruufa: “To není možné, byli jsme na cestě jen čtrnáct východů, když nás přepadli ti Khajiiti. To by chybělo skoro pět východů slunce!“
„Třeba jsi se spletla paní Irileth. Není možné, že by uběhlo tolik východů, kdybyste bloudili v džungli tak dlouho, byli byste už mrtví.“
Irileth přejela prstem po rameni, naprosto přesně si pamatovala stružku krve, která jí tam stékala z rány po kočičím drápu, ale nahmatala jen zhojenou jizvu.
Pět východů slunce… z paměti jí zmizelo pět východů slunce.

Následující ráno Imperiálové zbourali tábor a vydali se zpět k hlavním sílám Císařství.
Ani tam se Balgruuf s Irileth dlouho nezdrželi a vydali se na cestu domů do Skyrimu. Ještě, než odjeli chystali se ještě naposledy navštívit kapitána, jehož sen jim zachránil život. Chtěli mu poděkovat a rozloučit se.
Ale v táboře ho hledali marně. Když se něj vyptávali dostali odpověď, že již odjel, aby se opět přidal k vojskům bojujícím na hlavní linii.
„Je to jeden z nejlepších stratégů ve vojsku jeho císařské milosti. Nechtěli ho původně ani pustit, aby vás jel hledat, ale trval na tom. Díky bohům, nebýt jeho, nejspíš byste nepřežili.“
„To má tak významné postavení v armádě?“
„Ano můj pane, Alcedus Valerius je jedním z nejlepších mužů jeho císařské milosti.“
Upravil/a Moira dne 11.09.2017 18:08
 
EldeR
#5 Vytisknout diskuzi
Přidané 12.09.2017 08:47
Žádným kamením se tady házet nebude... Grin Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#6 Vytisknout diskuzi
Přidané 23.09.2017 12:52
INTERMEZZO DARVAR


Dorazili do Bílého Průsmyku v den pohřbu Balgruufova otce. Mladý jarl byl rád, že měl možnost se ještě s otcem rozloučit. Neustále si vyčítal, že nechal otce samotného, že opustil Bílý Průsmyk.
Ani ujišťování Irileth, že to nemohl tušit na to nic nezměnilo. A nejhorší bylo, že vlastně nikdo netušil, proč starý pán zemřel. Na jeho těle nebyly nalezeny žádné známky poranění, ale stejně tak nejevil ani známky žádného onemocnění.
Uplynulo několik měsíců. Balgruuf se pomalu učil jak se vede provincie a zážitek z džungle překryly nové zkušenosti.

Válka mezi Císařstvím a Aldmerským spolkem ustrnula na mrtvém bodě, štěstěna se klonila střídavě na jednu či druhou stranu. Každá další bitva oslabovala obě strany. Bylo jen otázkou času, kdy se obě strany sejdou u jednacího stolu.
Někde mezi tím se skoro ztratilo, že lidé z plání si znovu zbudovali "království" a celé dva roky se snažili získat nezávislost na Skyrimu.
Když skončila válka mezi Aldmerem a Císařstvím, roku 175, podepsání Zlatobílého konkordátu, který mimo jiné zakazoval uctívání Talose, požádal jarl Markhartu o pomoc při převzetí provincie zpět pod jurisdikci Skyrimu. Pomohl mi Ulrfik Stormcloak se svými "Bouřnými Hávy" což bylo jeho soukromá armáda. Krvavé potlačení vzpoury původních obyvatel ve městě Markhart se tak stalo odrazovým můstkem pro ambice mladého jarla z Větrného Žlebu. Tím se stal po svém otci, který byl nazýván Medvědem z Eastmarchu a který zemřel v době, kdy byl Ulfrik uvězněn za krveprolití v Markhartu. Do imperiálního vězení se Ulfrik dostal na základě dvou protichůdných názorů. Imperiálové ho podezírali ze spolupráce s Thalmorem a Thalmor naproti tomu ho obviňoval z nadržování kacířského uznávání Talose jako boha.
Jelikož ani jedno z obvinění nebylo prokázáno, byl Ulfrik propuštěn. Jeho soukromá armáda mu ovšem zůstala věrná. Dost Nordů rádo vyslyšelo jeho volání po návratu nordských tradic a po vzpouře proti Císařství.
Tyto snahy o odtržení Skyrimu od Cyrodillu vyvrcholily roku 201. Ulfrik se vydal do Samoty na návštěvu k mladému velekráli Skyrimu, Toryggovi. Většina lidí se domnívala, že hodlá složit mladému králi hold, ale opak byl pravdou. Ulfrik vyzval mladičkého krále na souboj, který musel Torygg přijmout, protože jinak by "ztratil tvář". Obrovským problémem se ale ukázalo býti to, že Ulfrik vládl uměním thu´um, kterým mladého krále odzbrojil a posléze zabil, když byl Thorygg beze zbraně. V očích mnohých se tak Ulfrik stal pouhým vrahem. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že Ulfrik zneužil svého umění a bojových zkušeností k zabití mnohem mladšího a nezkušeného Thorygga zbytečně, protože mladý velekrál Ulfrika obdivoval a jistě by naslouchal jeho názorům a jeho snahy o získání nezávislosti Skyrimu na Císařství, by nejspíš podpořil. Díky smrti velekrále se Skyrim rozdělil na dvě proti sobě stojící části a občanská válka byla na spadnutí.

Do Bílého Průsmyku se někdy kolem roku 190 dostavil posel a donesl Balgruufovi dopis. Když do jarlových komnat dorazila Irileth, kterou si nechal jarl zavolat, našla svého pána sedět s hlavou v dlaních u stolu nad dopisem s pečetí Penitus Oculatus.
Aniž by na ní pohlédl podal jí svitek.
Rozvinula ho:

Na základě vyšetřování prováděného v souvislosti s obviněním Ulfrica Stormcolaka, ze spolupráce s Thalmorem, se nám dostaly do rukou dokumenty naznačující, že na smrti Vašeho otce, by mohl mít jistý podíl právě zmíněný Ulfrik, prostřednictvím Temného bratrstva. Jelikož nelze na základě zjištěný zkutečností Ulfrika obvinit, ponecháme na Vašem rozhodnutí jak s informacemi naložíte.



Irileth pohlédla na Balgruufa s otázkou v očích.
"Je mi jedno jak to uděláš, ale zjisti pravdu!"
"Může to ale dlouho trvat. Bratrstvo je velmi uzavřené. Musel by to být dlouhodobý plán."
"Jak jsem řekl. Je mi jedno jak to uděláš a je mi jedno jak dlouho to bude trvat. Ulfrik býval můj přítel, jestli má něco společného se smrtí mého otce chci to vědět."
"Jak poroučíš."

Druhý den vyrazila Irileth do sirotčince v Riftenu.
Procházela pokoji s dětskými postýlkami a hleděla do tváří malým utrápeným dětem.
Až narazila na chlapce s jasnýma očima, který na ní hleděl s jakousi neústupnou sveřepostí a nesklopil zrak jako ostatní děti, byť na něj nehleděla příliš mile.
Když k němu vztáhla ruku neuhnul. Naopak se postavil jako by se chtěl bránit.
Stočila pohled k vychovatelce.
"Toho si vezmu."
"Jak si přeješ paní."
"Copak jsem nějakej pes? Toho si vezmu? …" chlapcův hlas zazněl směle, bez jakékoliv známky respektu k válečnici v kožené zbroji se znakem Průsmyku na plášti.
Bleskovým pohybem ho uchopila za krk a zvedla ze země.
"Si drzej a to si mi líbí, tak buď zticha a vyděláš na tom."
Ani se v jejím sevření nehnul, bylo vidět, že má s takovouto situací zkušenosti. Jakýkoliv pohyb by mu víc ubližoval, nežli by mu pomohl k osvobození.
Ušklíbla se vědoucně a postavila ho zpět na zem.
"A co po mě chceš? Něco vykrást?"
"Tak něco. Ale je to na dlouho. Naučíš se všechno co budeš potřebovat a pak pro mě něco zjistíš."
"Jak dlouho se to budu učit? Učení mě nebaví."
"Budeš se učit tak dlouho jak bude potřeba. A bavit tě to bude, nebo tě zabiju."
Změřili se navzájem studenýma modrýma očima.
Nakonec chlapec uhnul pohledem : "Dobrá. Tak půjdem?"
"Máš tu nějaké svoje věci?"
"Ne. Všechno co potřebuju mám u sebe", poklepal na kapsy u vesty.
"Tak jdeme."
"Kam?"
"Jen kousek, zůstaneš tady ve městě."
"Takže mě chceš dát do učení ke zlodějům," chlapcův hlas zněl nevzrušeně.
"Vida, zdá se, že ti to zapaluje rychle."
"Kdyby ne, tak už jsem mrtvej."
"A co myslíš? Máš tam šanci?"
"Jo. Už jsem pro ně párkrát dělal."
Udiveně pohlédla na vychovatelku.
"O tom nic nevím paní. Jsou to děti, většinu času běhají venku, nemám možnost je mít stále pod dohledem," bránila se, ale těkavý pohled očí jí usvědčoval ze lži. Chlapec se posměšně uchechtnul a vzápětí se bleskově sehnul, aby unikl pohlavku instinktivně reagující vychovatelky. Irileth však byla rychlejší a trestající ruku zachytila.
"Už patří mě. Sáhni na něj a o tu ruku přijdeš," zavrčela hrozivě a vychovatelka zbledla.
"Dávej si pozor na to jak se chováš. Možná ti sem občas pošlu někoho na kontrolu. Jestli zjistím, že ty děti navádíš ke zločinům tak s tebou zatočím."
Vychovatelka vzdorně vystrčila bradu: "Dělej co chceš tady je všechno v pořádku."
Irileth bylo jasné, že s tím jak se mají děti v sirotčinci nic neudělá, korupce byla městem příliš prorostlá. Ale díky svým stykům z minulosti, které nikdy úplně nezpřetrhala, měla přeci jen nějaký vliv, díky kterému mohla alespoň sledovat co se ve městě děje.
"No možná se tu nic neděje, ale přeci jen si dávej pozor. Mohlo by se stát, že se jednou neprobudíš."
Hrozba v hlase jarlova huskarla byla nepřehlédnutelná a vychovatelka sklonila zrak.
Irileth postrčila chlapce ke dveřím: "Jdeme, musím ještě dnes vyrazit zpět do Průsmyku. Ubytuješ se v Krysích norách. Dám tě tam k jednomu příteli. Bude to tvůj učitel a zároveň možná i přítel. Je jen o pár let starší, taky se vlastně ještě učí. Což mi připomíná. Kolik je ti vlastně let?"
"Nevím."
Irileth se otočila ve dveřích: "Kolik mu je?"
"Našli jsme ho tady před dveřmi před pěti lety paní, takže tak šest, víc mu nebude."
"A víte o něm něco?"
"Jen to, že se jmenuje Darvar. A že jeho matka byla nějaká imperiálka co se zapomněla s nordem."
"Podle čeho jste tak usoudili?"
"Měl u sebe tohle," vytáhla ze šuplíku ve stole zapečetěný svitek a podala jí Irileth.
"Neotevřeli jste to?"
"Samozřejmě, že jsme chtěli, ale nejde to. Nejspíš je to zapečetěné nějakým kouzlem. Nejspíš to půjde otevřít až mu bude osmnáct, jak je na tom napsáno."
Irileth zkoumavě pohlédla na svitek. Znak na voskové pečeti byl imperiální a písmo svědčilo o vzdělanosti toho kdo to psal.

Musela jsem se vzdát svého syna, protože v mé rodině by nikdo nepochopil proč jsem milovala jeho otce. Jmenuje se Darvar. Dejte mu prosím tento svitek až mu bude osmnáct let. Budu sledovat jak tu žije a jestli se mu něco stane věřte, že moje pomsta bude strašlivá. Myslím, že obnos, který přikládám bude dostatečný na to aby jste brali moje slova vážně.


"Kolik mě u sebe?"
"Nebylo to až tak moc jak se může zdát," vytáčela se vychovatelka.
"Ptám se kolik to bylo," Irileth mimoděk sáhla po rukojeti meče.
"Pět tisíc zlatých a každý rok pak přišly další dva na jeho jméno."
Darvar zalapal po dechu: "Tolik peněz a kdybych nechodil krást tak jsem tu chcípnul hlady!" zařval, až sebou Irileth škubla. Na tak malého chlapce měl opravdu silný hlas.
Chytla ho za halenu, když se s dýkou, jako kouzlem objevenou v jeho dětské pěsti, chtěl vrhnout na vychovatelku.
"Tak za prvé, mi vrať mou dýku, mám jí od jarla. A za druhé se uklidni. Tohle nech na jiných lidech, nechám to prošetřit."
Něco v jejím hlase mu řeklo, že mluví pravdu a tak udělal co po něm chtěla.

Ještě než ho zanechala v podzemním sídle Cechu zlodějů u mladičkého Brynjolfa, aby se naučil všechno, co potřebuje znát dobrý zloděj, sedla si s ním na lůžku, které mu vykázali.
"Potřebuju, aby z tebe byl ten nejlepší zloděj. Nemusíš spěchat. Úkol, který pro tebe mám nevychladne. Tady se o tebe postarají lépe nežli tam nahoře. A myslím, že je ti jasné, že budu o tvém výcviku informována, takže se neflákej..."
"A co ta mrcha?" Přerušil jí.
"O tu se zatím nestarej. Jednou dostaneš svou příležitost."
Darvar se nehezky ušklíbnul a Irileth s drobným zamrazením v zádech napadlo, že se vychovatelka požehnaného věku nejspíš nedožije.
"Jak říkám, uč se a jednou se stanu tvým dlužníkem. A jestli víš kdo jsem, tak víš, že nezapomínám."
"Jistě, že vím kdo jsi paní," řekl poprvé s úctou Darvar: "ale zatím dlužím já tobě. Budu dělat vše co je v mých silách, abych ti splatil co dlužím." Chlapcův hlas zněl podivně dospěle a Irileth to ujistilo v tom, že si vybrala správně.
"Až ti bude osmnáct přijď za mnou do Průsmyku dám ti dopis od tvé matky. Do té doby se neuvidíme. Nikdo nesmí tušit, že se známe."
"Dobrá."
Irileth vstala a drobným pohybem mu rozcuchala rezavohnědé vlasy: " Myslím, že budeme nakonec spokojení oba, až tohle dokončíme."
Otočila se na patě a zmizela mu ze života na dlouhých dvanáct let.
 
EldeR
#7 Vytisknout diskuzi
Přidané 25.09.2017 08:39
Ta Irileth se nezdá... mě byla vždycky podezřelá Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#8 Vytisknout diskuzi
Přidané 30.09.2017 10:02
Zajímavé jak vždycky když to přečteš Ty, začnou to číst další Grin No nic. máme tu dalších pár řádků, dneska trochu maličko jinak žádný zabíjení ... maličko 18+, i když vlastně...


AMIRA

Když odjížděla Irileth z Riftenu, nechávajíc za sebou Darvara v rukou Zlodějského cechu, napadlo jí, že by mohla zaskočit na Ledohradskou universitu, podívat se jak se má Amira.
Jezdila za ní tak jednou ročně, aby zjistila jestli je o ní řádně postaráno a jestli se zlepšuje v magických učeních.
Většinou spolu ani nemluvily. Irileth se jen v rychlosti informovala u Arcimága a učitelů a rychle zas mizela. Nechtěla se s Amirou vidět, přes zjevnou snahu dívky o sblížení. Přesto, že uběhlo tolik let, viděla v ní stále malou holčičku, kterou zachránila před thalmorskými žoldáky a byla přesvědčená, že je pro obě to lepší, aby si navzájem nepřipomínaly, jak se seznámily.
Seskočila z koně před hostincem v Ledohradu. Jelikož byla v Riftenu na zapřenou, neměla sebou ani Vlaštovku, takže mohla svého koně bez obav svěřit do rukou stájníka a zamířit bez prodlení na schody k Universitě.
Zachumlaná do tmavého pláště stoupala ve sněhové vánici po schodech a pak v poryvech studeného větru přecházela po rozbitých můstcích vedoucích na nádvoříčko Školy magických umění.
Rozrazila vstupní dveře trošičku neurvale, protože jí bylo už opravdu zima.
Bez ohledu na vcelku pozdní čas své návštěvy, zamířila neomylně přímo do komnat Arcimága.
Našla ho sedícího nad nějakým svitkem v jeho pracovně.
„Zdravím Arcimágu,“ shodila z ramen vlhký plášť a bez vyzvání se posadila na dřevěnou stoličku umístěnou u krbu.
„Buď pozdravena Irileth. Přišla jsi se zeptat jak se má tvoje schovanka?“
„Jistě, proč bych tu jinak byla. Jak jí to jde?“
„Moje odpověď je stále stejná. Je nadaná, ale všichni se domníváme, že by dokázala víc. Jenže z nějakého podivného důvodu se jí nechce.“
„A ptali jste se jí?“
„Samozřejmě, že ano. Řekla, že chce mluvit s tebou. Ptáš se mě na věci, které víš. Poslali jme ti několik svitků, ve kterých jsme tě žádali, aby ses dostavila.“
Irileth netrpělivě trhla ramenem: „Ano, četla jsem vaše zprávy. Nepřipadalo mi to vhodné. Nevím proč se mnou chce mluvit. Já s ní nemám o čem mluvit. Neumím mluvit s dětmi."
„Ale ona není dítě, paní. Vím, že vám elfům roky plynou jinak nežli nám, ale i přesto ona už není dítě. A jestli s ní nepromluvíš a ona se nezačne snažit, budu mít velké problémy jí na Universitě udržet.“
„Vyhrožuješ mi?“
„Ani v nejmenším paní Irileth, ale moje možnosti nejsou nevyčerpatelné. Učitelům bude divné, že zde držíme žačku, která se není schopná nic naučit. A nechat jí tu jako cokoliv jiného než jako žačku, je nemyslitelné. I přesto, že se hodně snaží zapadnout mezi ostatní, je na ní její původ velmi znát. Nedokáže zapřít šlechtickou výchovu. Takže tě znovu snažně prosím, promluv s ní.“
Irileth po něm šlehla pohledem, až se zachvěl, jako by po něm hodila dýkou.
„Dobrá tedy. Promluvím s ní.“
„Můžeš za ní zajít hned. Chodí spát pozdě, jistě bude ještě vzhůru,“ kul mág železo, dokud bylo žhavé.
„Dobrá,“ zavrčela a sebrala ze země plášť: „doufám, že u ní v pokoji bude větší teplo než tady.“
„Dá se to předpokládat, když jsi chtěla abychom do jejího pokoje nechali zabudovat dveře.“
Hodila si plášť přes rameno a bez pozdravu odešla. Arcimág si oddechl a pak se znovu ponořil do studia svitku, ze kterého ho svým příchodem vytrhla.

Irilet dupala po schodech do spodního patra budovy a skoro nahlas nevrle vrčela. Nechtěla se s Amirou vidět. Neměla proto žádný pádný důvod a to ji rozčilovalo o to víc.
Když stanula před zavřenýma dveřmi do jejího pokoje ještě jednou zaváhala, ale pak odhodlaně zaklepala.
Na stručné pozvání otevřela a vešla.
Amira seděla zády ke dveřím v křesle u krbu a něco četla. V místnosti bylo příjemné teplo a Irileth byla vděčná za to, že jí Arcimág vyšel vstříc a přes místní zvyklosti nechal upravit Amiřin pokoj.
„Co se děje? Proč mě rušíš?“
„Chtěla si mnou mluvit.“
Amiře vypadla kniha z ruky. Prudce vstala a otočila se ke dveřím.
Záplava uhlově černých vlasů zavířila kolem bledého obličeje a černé oči se nevěřícně upřely na návštěvu. Irileth se až zadrhl dech v hrdle, když si uvědomila, že Amira už opravdu není malé děvčátko.
„Irileth?“
„Čekala si někoho jiného?“
„Já... já... myslela jsem, že je to služebná. Nikdo jiný ke mě nechodí. Kde se tu bereš?“
„Měla jsem cestu kolem a tak jsem se zastavila zeptat jak se máš,“ Irileth nebyla schopná spustit zrak z mladé ženy, která stála před ní.
„Ach tak. A copak ses dozvěděla?“, uštěpačně se otázala Amira.
„No v prvé řadě, že se nesnažíš. A že nejspíš začne být problém tě tady udržet schovanou, jestli se nebudeš zlepšovat.“
„A co když tu nechci být?! Jsem tu zavřená jak zvíře v kleci! Nikdo tu se mnou nemluví, všichni se mě bojí. Když vstoupím do místnosti všichni zmlknou. Chci odsud pryč!“ Rozhořčeně mávla rukou a v očích se jí zaleskly slzy: „slibovala jsi, že za mnou přijedeš a přitom jsem tu stále sama!!“
„Ale vždyť sem jezdím.“
„Jo, jednou za rok. Přijedeš, zeptáš se jak se mám a hned zas zmizíš!“ Slza vyznačila křivolakou cestičku po bílém líci a Irileth mimoděk natáhla ruku, aby jí setřela.
Uvědomila si to a spustila ruku zpět. Sevřela v pěsti lem pláště.
Amira jí sledovala s podivným svitem ve vlhkých očích a Irileth konečně došlo, proč sem nechtěla jezdit.
„Ne. To nejde.“ Otočila se a sáhla po klice.
„Proč ne?“
Otázka jí zastihla nepřipravenou: „Jsi šlechtična!“
„Dávno ne, jsem štvanec bez domova!“
„Jsi ještě dítě. Nevíš co je být štvanec bez domova.“
„Dítě? Děláš si ze mě legraci? Kdyby si se podívala lépe, viděla bys že dítě už dávno nejsem!“
„Právě, že jsem se podívala. A to byla chyba!“ zamumlala a znovu sáhla po klice.
„Jestli teď odejdeš, tak řeknu všem kdo jsem. A oni mě pošlou tam, odkud jsi mě zachránila!“
Irileth se pomalu otočila a zabořila pohled do černých očí.
„Zapomínáš s kým mluvíš?! Mě nikdo nebude vydírat!“ Její hlas studil jak led.
Amira jen maličko přivřela oči:
„Můj život pro mě nemá cenu, když tu nejsi...“ zašeptala.
„Ale... to prostě... “
Amira k ní přistoupila a vztáhla ruku k její tváři.
Palcem přejela po hraně rtu : „Proč ne? Máš někoho? “
„Ne nemám, “ vydechla, ale v zápětí sebou trhla a chytila Amiru za zápěstí, aby jí zabránila v dalším laskání: „ nech toho!“
Jenže Amira viděla, že Irileth stojí hodně síly, aby jí odolala a tak zvedla druhou ruku a pohladila jí znovu.
„Řekla jsem, nech toho,“ protestovala Irileth, ale už to neznělo tak hrubě jako po prvé.
„Co máš za problém Iri?“
Irileth pustila Amiřino zápěstí a chtěla od sebe dívku odstrčit, ale ta se nedala a naopak přistoupila až úplně k ní. Skoro se o ní opírajíc, pak znovu zvedla ruku a prsty něžně přejela válečnici po hrdle.
„Co máš za problém Iri?,“ zopakovala otázku.
„Tebe, můj problém si ty a jak se zdá tak už dlouho,“ zavrčela Irileth a pustila plášť.
Amira se potěšeně ušklíbla, stoupla si na špičky a nešikovně jí políbila.
„Nezačínej něco, co nebudeš chtít dokončit...“ vydechla Irileth ztěžka.
Amira se jen natáhla aby ochutnala její rty znovu a Irileth to vzdala.
Zajela rukou do těžkých vlasů, zaklánějíc jí tak hlavu, druhou rukou jí objala kolem pasu a přitáhla k sobě.
„Neříkej pak, že jsem tě nevarovala.“
„Neřeknu, čekám na to příliš dlouho...“zašeptala Amira a se šťastným úsměvem jí objala kolem krku. Když se jejich rty setkaly v polibku jen tiše zasténala a nechala se vést na cestě za láskou.
 
EldeR
#9 Vytisknout diskuzi
Přidané 02.10.2017 08:23
Jenom jestli to prostě nečtu mezi prvními, spíš jak bych lákal další čtenáře. Lidi to rozhodně čtou kvůli příběhu, ne kvůli mě. Wink
Mimochodem... tohle snad ještě není 18+ Grin
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#10 Vytisknout diskuzi
Přidané 03.10.2017 23:25
Grin to 18+. jistota je jistota Grin Grin






NOVÁ POSTAVA

Iriletin život se tedy vyjasnil a plynul klidně, což ovšem nebylo možné říci o zbytku Skyrimu.
Soused nevěřil sousedovi, bratr bratru. Divočinou se toulaly skupinky stále drzejších Bouřných Hávů, jak si říkali členové Ulfrikovi soukromé armády. Napadaly usedlosti veřejně sympatizující s Císařstvím a občas i obchodníky jiných ras. Napětí mezi lidmi ještě zvyšovali Thalmorští úředníci se svými nohsledy lovící Talosovi stoupence. Císařští vojáci se sice pokoušeli udržet v provincii klid, ale ne příliš úspěšně. Ulfrik stále hlasitěji protestoval proti vládě mladého velekrále a neustále se snažil ostatní jarly přesvědčit o své pravdě a zároveň se opevňoval ve svém městě. Mladý velekrál se naproti tomu snažil obhájit své stanovisko o nutnosti jisté spolupráce s Císařstvím. Větrný Žleb a Samota se tedy stále více stavěli proti sobě. Uprostřed toho všeho chaosu stál Bílý Průsmyk jako poslední maják naděje a chladného rozumu. Balgruuf se, přes svou nechuť k Ulfrikovi, snažil udržet mezi oběma klid.
Jenže pak, možná právě proto, přistoupil Ulfrik ke svému šílenému řešení. Když nemohl donutit jarly, aby velekrále odvolali, rozhodl se vyzvat ho na souboj a stát se králem tím to způsobem. Tvrdil, že je to Nnordská tradice, ale část Skyrimu to považovala spíše za vraždu. Ulfrik uprchl do Větrného Žlebu a zabarikádoval se tam se svými stoupenci, aby se ukryl před Císařskými legiemi.
Země, rozervaná smrtí krále na dvě části, se zmítala na pokraji občanské války. Pak se generálu Thuliovi podařilo lstí vylákat Ulfrika z úkrytu a spolu s jeho nejbližšími ho zajmout. A vypadalo to, že se situace uklidní. Irileth byla přesvědčená, že je měli na místě pobít, ale Thulius se bohužel rozhodl jinak. Chtěl aby byl královrah popraven veřejně a tak byli všichni povstalci odvezeni do Helgenu. Což se ukázalo jako obrovská chyba. Helgen srovnal se zemí drak a mezi těmi několika málo lidmi, kterým se podařilo z města uniknout byl právě Ulfrik a Ralof, jeho nejvěrnější kumpán.
Irileth tomu nevěřila, když se do Průsmyku dostaly první zprávy z Helgenu. Nikdy nevěřila na bytosti z pohádek, když si na to nemohla sáhnout, tak prostě nevěřila. Její nedůvěru, ale nahlodal příjezd Haralda. Znala ho dobře a věděla, že je to velmi racionální člověk, který neměl důvod si cokoliv vymýšlet. A on líčil dračí útok velmi barvitě. Zatím co jedl, vyprávěl jim všechno, co se v Helgenu událo. Když vyrážel dál na cestu do Samoty, kam měl původně namířeno, ještě se zmínil, že strážným u brány nařídil, aby vpustili do města jeho společnici, se kterou z Helgenu unikl a která se ještě zdržela u jeho strýce ve Vorařově. Irileth trochu nechápala proč jim to říká, ale pustila to ze zřetele, vzhledem k množství nových informací, které musela vstřebat.

Uplynulo několik dní, Irileth znepokojeně pročítala zprávy od stopařů, které byly čím dál tím horší. Osvobozený Ulfrik se postavil do čela své armády a bylo jen otázkou času, kdy vypukne válka doopravdy.
Seděla u stolu a bezútěšně zírala do svitku položeného na stole, když uslyšela vrznutí vstupních dvěří a uslyšela hlas vojáka držícího u nich hlídku:
"Pane, je tady ta co byla s Haraldem v Helgenu, prý s ní chceš mluvit."
Irileth zvedla zrak od svitku a pohlédla na postavu, přicházející od dveří. Balgruuf se zvedl ze svého křesla a postavil se ke schodům : "Jistě už jí očekáváme."
Irileth při pohledu na příchozí přeběhl neklidný záchvěv po zádech a také se zvedla ze svého místa.
Návštěvnice se pohybovala měkce a velice potichu, kápě pláště jí kryla tvář a Irileth z ní měla nepříjemný pocit. Když pak zvedla paže, aby shodila z hlavy kapuci, vrhla se Irileth dvěma skoky před Balgruufa.
"Co tady dělá tohle zvíře?!"
Khajiitka se v mžiku zastavila, zastříhala ušima a založila si ruce na prsou.
Balgruuf položil Irileth konejšiv ruku na rameno : "Prosím Irileth, nerozčiluj se. Je to návštěva."
"Harald říkal, že se mnou budete chtít mluvit. Byla jsem s ním v Helgenu, když tam zaútočil drak. Ale třeba se mýlil a vy se mnou mluvit nechcete." Khajiitčin hlas zněl měkce, ale přesto se skrytou hrozbou : "A nejsem zvíře, tedy ne úplně." Cynický úšklebek odhalil zářivě bílé tesáky a Irileth ucítila jakýsi posun ve vzpomínkách.
"Omluv prosím mého huskarla, nemáme zde návštěvy tvého typu."
"Všimla jsem si. Příslušníci mojí rasy jsou ponecháváni před branami města. Zjevně ustálený zvyk ve Skyrimu." Ironický podtón byl velmi slyšet.
"Nemohu s tím nic dělat. A přijmi prosím moji omluvu, nebude se to opakovat," stisknul pevně Irileth rameno. Ač nerada, se Irileth pohnula a stoupla si těsně za něj.
Khajiitka souhlasně sklonila hlavu : "Chceš tedy ode mne něco?"
"Ano, chci tě požádat, aby jsi navštívila mého mága, chtěl mluvit s někým dalším kdo viděl draka naživo. Je támhle ve své místnosti."
"Dobrá," odpoveď se podobala zavrčení víc než dost.

Když Khajiitka zašla do komnat mága, otočila se Irileth hněvivě na Balgruufa : "Co to mělo znamenat? Proč jsi mě před ní peskoval?"
"Nepeskoval jsem tě, jen jsem nechtěl hned na začátku vyvolat konflikt. V tobě je diplomacie asi jako ve sněžným trolovi. Slyšela jsi Haralda, říkal, že měl pocit, že se ho nebála, toho draka. Je zvláštní to nepopírám, ale nezdá se, že by byla nějak nebezpečná."
"Mám z ní nepříjemný pocit, jako bych jí měla odněkud znát, ale paměť odmítá spolupracovat. Jsem z toho prostě nervózní."
"Hlavně už nevyváděj," Balgruufův hlas zněl unaveně a Irileth na něj znovu pohlédla Všimla si jaké má kruhy pod očima a vypadal skoro nemocně.
"Děje se něco? Vypadáš hrozně."
"Sis všimla? No ani se nedivím, ty máš jinou zábavu než sledovat jak se cítím."
Chtěla něco namítnout, ale zastavil ji mávnutím ruky : "Nech toho, je to jedno, alespoň jeden z nás má uspokojivý osobní život. Nemůžu spát," přiznal se pak : "před čtvrt lunou jsem se v noci vzbudil zalitý potem. V uších mi zněl něčí bolestný řev a v nose mě štípal pach spáleného masa. Od té doby nemůžu pořádně spát, bojím se usnout, aby se ten sen neopakoval. Bál jsem se, že se nás žene něco, čemu se neumíme bránit a pak se najednou objeví Harald a vypráví o drakovi. Tak se nediv, že vypadám jak vypadám. A že se snažím najít pomoc i tam, kde ty jí nevidíš."
Irileth se nadechla k odpovědi, ale už nestihla nic říci
Dveře od Síně se rozletěly a místnost naplnil zoufalý křik a pach spáleného masa. Balgruuf se vyděšeně podíval na Irileth a oba se rozběhli ke dveřím.
Dva vojáci tam na nosítkách přinesli křičícího, popáleného člověka :"To je voják ze Strážní věže, pane, doplazil se k bráně a křičel, že u věže je drak, pak už nebyl schopen mluvit a jen křičí bolestí."
Irileth někdo odstrčil od nosítek a až když slyšela mumlavý hlas, pochopila, že je to mág, snažící se pomocí kouzla utišit raněného. Otočila se od vojáka a její pohled padl na Khajiitku stojící opodál. Nevěřícně zírala na popáleného nebožáka a Irileth si všimla, že se jí chvějí ruce.
Z pozorování jí vytrhl jarlův rázná hlas : "Irileth, seber vojáky a běžte se podívat co se tam děje."
"Jasně, jen doufám, že tam budeme co platní."
"A myslím, že by s vámi měla jít i ..." pohlédl tázavě na Khajiitku.
"Moira se menuju," odpověděla neochotně.
"Děkuji. Moira půjde také s vámi. Už jednoho draka viděla, tak snad bude nápomocná."
Irileth si všimla, jak Khajiitka protočila očima.

Pak jí přestala věnovat pozornost a rozběhla se do kasáren zmobilizovat vojáky.
 
Moira
#11 Vytisknout diskuzi
Přidané 14.10.2017 21:51
omlouvám se, ale nejde to tak rychle... moc práce doma, moc málo času




LOV NA DRAKA


Irileth se všemi vojáky, které se jí povedlo sehnat, běžela ke Strážní věži a moc se nestarala o to, jestli jde Khajiitka za nimi nebo ne. Stále ještě nebyla úplně přesvědčená o existenci draka, ale přesto byla obezřetná a kousek od věže zpomalila pohyb. Na její povel se všichni přikrčili za skalkou poblíž cesty k věži a snažili se zahlédnout, co se u věže děje. Kolem prostoru brány bylo vidět několik ohořelých těl a ve věži samotné zahlédli ještě pár žijících vojáků. Oheň pomalu uhasínal a tak se rozhodli, že se vydají pomoci těm, co přežili. Nežli však stačili opustit svůj úkryt, ozval se podivný řev a zpoza věže se vynořil drak. Natáhl krk a začal chrlit plameny do poničené brány. Zjevně někoho zasáhl, protože z věže se ozval srdceryvný nářek.
Irileth odvrátila zrak od hrůzného divadla a díky tomu spatřila Khajiitku, stojící kousek od nich. Vypadala jakoby si povídala sama se sebou.
"Bezva to mi ještě scházelo, ona je blázen," pomyslela si Irileth a sledovala Moiru jak sundavá ze zad luk.
"Tak to je dobrej nápad Kočko," houkla a hned věděla co dělat. Rozdělila vojáky a poslala je na draka. Pak se otočila zpět ke Khajiitce. Ta stála naprosto bez pohybu a upřeně sledovala oheň a mrtvá těla kolem. Z toho jak jí zacukaly svaly na tváři pochopila, že se jí zmocňuje panika, nejspíš jí vadil ten oheň. Vědoma si toho, že paniku nejlépe zahání hněv, uchopila jí za paži a otáčejíc jí čelem k sobě, se na ní hrubě obořila : "Jarla sis možná omotala kolem prstu, ale mě je jasný, že utečeš hned jak to bude možný. Co taky jinýho čekat od Kočky, že jo!"

Dotyk heboučké srsti na holé dlani jí naprosto šokoval. Tohle přeci zná!! Ale to není možné!! Někde v její mysli se začalo probouzet něco co tam bylo dlouho pohřbené. Ucukla rukou právě ve chvíli, kdy k ní Khajiitka obrátila tvář a prvně jí pohlédla do očí. Zelené oči podsvícené žlutým vztekem otevřely dveře zapomenutým dnům a když se jí do uší zarylo hluboké hrdelní zavrčení, zapotácela se jak po úderu pěstí. Probuzené vzpomínky zaútočily plnou silou...
Legie... Elsweyr... džungle... pach krve a smrti... černí Khajiiti... plášť z kůže mrtvého... zelenooký Jobahasvir... "bude přijít... žena Khajiit... dítě Azhury... "
Irileth vůbec nevnímala co jí vlastně rozčílená Moira říká. Jediné co slyšela byl temný hlas z úst rezavého Khajiita, který jí a Balgruufovi, společně se svou rodinou, zachránil život v Elsweyrské džungli:
"... až uvidíš oči jako má Jobahasvir a až ti vrčení Khajiitky zježí chloupky na zátylku, vzpomeneš si, že jsi dlužná mě a mým Khajiitům"

Vzteklá Moira od ní už odcházela, potichu si něco vrčíc, jakoby zas mluvila sama se sebou, když se konečně Irileth vymanila z chaosu svých znovu probuzených vzpomínek.
Vrátila se zpět do reality a začala se starat o to aby všichni přežili dnešek. To co se jí stalo odsunula do pozadí, to vyřeší až vyřeší draka.
Vojáci se mezitím podle pokynů rozdělili do skupin, jedna z nich napadla draka ve skrytu za věží a když se za nimi drak otočil, druhá pronikla za jeho zády do věže. Do věže se následně dostala i Moira a vzápětí po ní i Irileth. Elfka vyběhla za Moirou do dalšího patra, když před tím zkontrolovala jestli se přítomný léčitel stihne postarat o všechny raněné. Moiru spatřila na jednom z poničených balkónů. Stále vypadala, že si pro sebe něco vrčí a elfčiny citlivé uši zachytily část jejího monologu.
"... mě točí nádhera elfská, si myslí, že je něco víc než já?..."
...
"... co to meleš jakou sílu? Se jí mám jako omluvit nebo co?..."
...
"... jasně že umím. Co si myslíš, že dělám... "

Zatím co takhle Moira diskutovala, bohové vědí s kým, nastavovala tvář ven z balkonu a sledovala vojáky útočící na draka. Nevrle krčila čelo a pak nesouhlasně zavrtěla hlavou a položila luk vedle sebe na zem. Shodila ze zad batoh, aby z něj vytáhla podlouhlé pouzdro. Otevřela ho a elfka jen nevěřícně zírala na věci co z něj vyndavala. Na první pohled to vypadalo jako nesourodá směs kousků dřeva a kovu, ale Khajiitka z toho několika rychlými pohyby vyrobila luk. Ale nějaký zvláštní. Konce lučiště byly otočeny obráceně a střed byl podivně zesílen. Už když Moira natahovala na ramena tětivu bylo vidět, že potřebuje dost síly. Složený luk opatrně opřela o zeď a vytáhla z batohu další pouzdro. Z kapsy u prošívanice vytáhla rukavici a nasadila si ji. Tím Irileth osvětlila jak vlastně hodlá střílet. Elfce bylo totiž dost divné, jak chce Khajiitka se svýma, ne úplně lidskýma rukama střílet z luku. Na rukavici bylo něco, co na tu vzdálenost dost dobře neviděla, ale ruka Khajiitky v ní vypadala jako lidská. Elfka hodila pohledem dolu z věže na vojáky, stříleli sice na draka šípy, ale nejspíš mu moc neubližovali. Vrátila se pohledem k Moiře, ta mezitím otevřela pouzdro a vytáhle z něj silný šíp s hrotem zakrytým koženou krytkou. Sundala ji, postavila se a uchopila luk. Opatrně založila šíp do tětivy. Svaly na ramenou se zavlnily jak překonávaly sílu zvratného lučiště. Elfka viděla jak Khajiitka zadržela dech a natáhla luk naplno. Ozval se vysoký svištivý zvuk když pustila tětivu a Irileth rychle pohlédla ven. Šípy vojáků se často odrážely od dračích šupin a když pronikly šupinami, tak působily jen malá zranění. Moiřin šíp naproti tomu pronikl rovnou a zjevně hluboko. Irileth ani nestačila obrátit pohled zpět na střelkyni, když uslyšela zpívat luk znovu. Šíp prosvištěl kolem ní a skončil v dračí tlamě. Drak bolestně zařval a vypadalo to, že se chce vznést. Ale nepovedlo se mu to. Jako by měl ochrnutá křídla, vlastně celý jeho pohyb se zdál náhle jakoby zpomalený a nekoordinovaný. "Ten šíp byl otrávený, proto byla tak opatrná," blesklo jí hlavou. Ještě několik dalších nádechů a několik šípů a pak kolem ní seběhla Moira po rozbitých schodech do přízemí a vyběhla ven. Irileth vyběhla také. Vojáci už do draka sekali meči. Moira náhle držela v dlaních velké válečné kladivo a Irileth si znovu vzpomněla na Elsweyr, na Jobahasvira, jak podobným kladivem "upravoval" mrtvého vojáka, aby vzbudil zdání, že je to její mrtvola.
Po pár úderech srdce drak naposledy zařval a padnul. Vojáci začali jásat a Irileth spokojeně konstatovala, že i když ohromné, je to stále jen zvíře. Žádná nesmrtelná bytost z pohádek.
Vzduch se náhle rozechvěl zvláštním duněním a mrtvola draka začala podivně svítit. Všichni od ní odskočili, jen Moira, s hlavou skloněnou, opřená o svoje kladivo, zůstala na místě. Zvedla hlavu a dívala se, jak se kolem náhle se rozkládajícího těla objevuje vířivé světlo.
To světlo se zvedlo z draka a přesunulo se k ní. Stihla se pouze narovnat a světlo do ní udeřilo.
"Drakorozená...", uslyšela Irileth zašeptat vojáka co stál kousek od ní.
"Cože?" Obrátila se k němu. Voják, který si přidržoval improvizovaný obvaz na spáleném boku, odtrhl pohled od divadla před sebou a udiveně pohlédl na svou velitelku.
"Neznáš naše pověsti, že paní? Drakorození byli hrdinové co zabíjeli draky a pak pohlcovali jejich duše. Drak zabitý Drakorozeným se již nikdy nemůže znovu zrodit."
Irileth se podívala zpět zrovna ve chvíli, kdy světlo vstoupilo do Moiry a tím zhaslo. Moira se viditelně chvěla, jako by se prala s něčím uvnitř sebe.
Pak se prohnula v zádech a vyrazila jakýsi podivný řev, ne nepodobný tomu, jak řval před tím drak.
"Drakorozená..." Zaznívalo to už ze všech stran.
Irileth mávnutím ruky ukončila vznikající dohady a zavelela k návratu do města. Vojáci rychle sestavili improvizovaná nosítka pro raněné a pak se všichni společně vydali do města. Když už byli skoro u Běloprůsmyckých stájí, zaduněl vzduchem mocný hlas, až to se všemi trhlo: "Dovahkin!!"

Vojáci se vydali rovnou do Kynarethina chrámu, aby se místní kněžky postaraly o raněné, ti co nebyli zranění se dílem vraceli do kasáren a dílem mířili k blízkému hostinci.
Irileth se rozhodla, že pro tentokrát zavře obě oči, všichni si to zasloužili. Bylo jí jasné, že ti co nemají službu se postarají o to, aby ani jejich druhové nepřišli zkrátka.

Sama doprovodila Moiru do Dračí síně k Balgruufovi. Jejich rozhovor o Šedovousých z Vyšného Hrotgharu ani moc nevnímala. Do mysli se jí vracelo stále víc vzpomínek. Jedna horší než druhá, prokládané navíc hrůzy plnými obrazy neznámých událostí.
V jednu chvíli ji vzpomínky tak pohtily, že mimoděk sáhla po jílci měče, což, jak si pak uvědomila, si mohli okolo stojící lidé vysvětli všelijak, tak raději chvějící se ruce zkřížila na prsou.


Nevnímala ani nechápavý pohled svého jarla, ani pobavený úšklebek Khajiitky. Před jejím vnitřním zrakem se míhaly obrazy, které nedávaly smysl. Jako by se jí někdo, nebo něco snažilo na něco připravit. Smrt a krev na každém kroku, a středobodem všeho byla Moira. Všechno se to točilo kolem ní, jako by na ní závisel osud všech. Jakoby měla ve svých rukách život celého Nirnu.
S využitím veškeré vůle se vymanila z chaosu vlastních myšlenek a zaměřila svou pozornost na dění v sále. Jarl se zrovna snažil přesvědčit Khajiitku aby se neprodleně vydala do Vyšného Hrotgaru za Šedovousými, aby vyslyšela jejich příkaz. Zdálo se, že se jí do toho příliš nechce. Vypadalo to, že by raději zůstala ve městě a přidala se k Družiníkům. Jen z jakéhosi. pouze jí známého, důvodu nakonec přitakala, že tedy půjde. Ale stejně si prosadila svou, že nejprve navštíví Jorrvaskr.
Proti tomu nemohl jarl více méně nic namítat, pokud by nechtěl veřejně přiznat svou nechuť ke Kodlakovi. Od doby kdy se vrátili ze svého působení v legii neměl jarl Družiníky rád. Irileth občas napadlo, že je spojuje se smrtí svého otce.

Po té co Khajiitka odešla, posadila se Irileth zpět na své místo u jarlova stolce a pokusila se srovnat si myšlenky a utřídit poznatky z celého dne.
 
EldeR
#12 Vytisknout diskuzi
Přidané 16.10.2017 09:46
Netřeba se omlouvat, nedostatek času řeší skoro každý Wink Hlavní věc je, že na konec se objeví další epizoda....
Upravil/a EldeR dne 16.10.2017 09:47
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#13 Vytisknout diskuzi
Přidané 18.10.2017 06:29
ZAČÁTEK HRY


Pátého svítání se Irileth probudila s naléhavým pocitem, že musí okamžitě do Dračí síně.
Hodila na sebe jen kalhoty a režnou halenu, nezdržovala se ani se zapínáním kabátce a spěchala do hlavní budovy.
V okamžiku, kdy stála pár kroků před vstupem do Síně, otevřely se dveře a v nich se objevila hřmotná postava muže s hřívou bílých vlasů. Málem do sebe narazili.
"Kodlaku? Co ty tady?"
"Zdravím Irileth. Jen jsem doručil zprávu."
"Ale? Hraješ si na poštovního holuba?"
I když byla vysoká, stále na ní mohl pohlížet svrchu. V pohledu se mu zablísklo jakési divné nažloutlé světlo a Irileth polkla. Jako by hleděla do očí zvířete.
"Tak nějak. Ale nejsou to dobré zprávy. A teď, když mě omluvíš, rád bych prošel."
Irileth o krok ustoupila a on se kolem ní prosmýknul s podivnou lehkostí na svůj věk.
"Omlouvám se jestli jsem se tě dotkla. Neumím být příliš zdvořilá."
Otočil se k ní a oči už měl klidné.
"Taky nejsem příliš trpělivý. Chystají se na nás těžké časy a měli bychom proto raději držet spolu."
"Těžké časy? Má to něco společného s tou Khajiitkou, s Moirou?" Otázka z ní vylétla dříve, nežli stihla přemýšlet o její vhodnosti.
Zkoumavě přimhouřil oči : "Máš pocit, že je s ní něco v nepořádku?"
Irileth se v duchu proklela za nepozornost, ale tváří v tvář Zvěstovateli Družiníků věděla, že nemá cenu se vytáčet.
"Nemyslím, že by s ní bylo něco v nepořádku. Jen mám divný pocit. Začali se dít divné věci, když se objevila. Když se nad tím tak zamyslíš. Byla v Helgenu a najednou se tam objeví drak. Pak je tady a najednou je drak i tady. Je prý Drakorozená, nevím tak úplně co to má znamat, ale vojáci říkali, že jsou to nějaké vaše zkazky. A viděla jsem na vlasní oči, že pohltila, jestli to tak můžu nazvat, duši, nebo životní energii, toho zabitého draka."
"A proto jste jí poslali do Hrotgharu. Myslím, že tvé pocity jsou oprávněné. Nevím, co všechno víš o Družinících a jejich Zvěstovatelých, ale věř mi, že vidím věci, které jiní nevidí. Cítím věci, které jiní necítí. Drž se svých instinktů a snad přežiješ." Otočil se a pokračoval v cestě do Jorrvaskru.

Irileth za ním chvíli zírala a umínila si, že si musí získat o Družinících nějaké obsáhlejší informace.
Pak prošla otevřenými dveřmi a vydala se Síní k jarlovi. Balgruuf seděl na svém obvyklém místě. Hlavu měl skloněnou v dlaních a vypadal sklesle.
"Balgruufe?"
Zvedl k ní pohled : "Lydie je mrtvá. Zemřela na Schodech, napadl je sněžný troll. Moira přežila jen tak, tak. Vilkas jí dovedl k Šedovousým."
"U všech bohů! Proto tu byl Kodlak."
"Potkali jste se? Nebyl právě nadšený. Vyčetl mi, že se to nemuselo stát, kdyby s Moirou šel někdo z jeho lidí. Měl pravdu?"
"To já nevím Balgruufe. Ale zdá se, že ví víc než my. A možná by bylo dobré ho poslouchat. Proč ho vlastně nemáš rád?"
"Podle pověstí a podle toho co jsem si našel v knihách, když jsem je podezíral ze spolupráce s Temným bratrstvem, to jsou prý vlkodlaci. Kdo je právoplatným Družiníkem stane se vlkodlakem."
"Ale no tak, jarle. Myslela jsem, že na takéhle báchorky nevěříš?"
"Báchorky říkáš? Tak mi vysvětli jak je možné všechno to, co dokážou? Viděla jsi někoho z nich někdy poraněného? Kromě nováčků? Bojovala jsi někdy s některým z nich? Já ano, jako mladík, ještě před tím nežli jsi přišla do Průsmyku. Tenkrát jsem si myslel, že já jsem pomalý. Omyl, on byl tak rychlý. Mají reflexi jak zvířata. Jen tak mimochodem, kolik si myslíš, že je Kodlakovi?"
"Nevím, jako tobě, kolem padesátky? Tak do šedesátky myslím, je ještě dost při síle."
Balgruuf se trpce pousmál : "Takhle ho znám od dětství. Otec mi tenkrát říkal, že je Kodlak muž v nejlepších letech, že je mu šedesát, na potomka prvních Družiníků prý dobrý věk. Takže jestli umíš počítat je mu něco kolem stovky. A ti jeho velitelé, členové Kruhu? Aele bude něco kolem osmdesáti a Farkas s Vilkasem nebudou o moc mladší."
"Vtipkuješ pane? To není možné, nejsou to elfové. Jsou to jen lidé!"
"No vidím, že si nás příliš neceníš," Balgruuf se ušklíbl.
"Tak jsem to nemyslela. Jen... prostě lidé se takového věku nedožívají."
"O tom se s tebou přít nebudu, i když lidé takzvaně "čisté krve" z prvních lidí, se dožívají vyššího věku než ostatní. Ale jak jsem řekl, Družiníci nejsou lidé. Nebo alespoň ne jen lidé."
Irileth se nadechla k další zamítavé odpovědi a před očima se jí rozsvítili Kodlakovi rozčílené oči. Ten žlutý podtón hněvu v jinak čisté hnědé duhovce, stejný pohled, kterým na ni pohlédla rozlobená Khajiitka.
"U všech pekel. Nejspíš budeš mít pravdu," uznala.
Tázavě zvedl obočí.
"Jak jsem s ním mluvila ve dveřích, měl divný pohled a divné řeči."
"A co říkal?"
"Že se na nás valí těžké časy a že bychom měli držet spolu. Že se mám držet svých instinktů a možná přežiju."
"Tak to nás bohové ochraňuj. Zvěstovalé se jim neříká jen tak bez důvodů. Mají dar vidět věci co my nevidíme. Umějí vidět ve snech budoucnost, prý jim to radí ten co stvořil vlkodlaky, Hircin. Zvěstovatelé jsou ti nejlepší z nejlepších, je to čest se jím stát. Proto jsou tak dobří v boji, vědí o chviličku dříve co uděláš. Měl jsem je požádat o pomoc. Nejspíš by se to nestalo."
"Myslím, že tím, že si to budeš vyčítat se budeš jen zbytečně týrat. Minulost nezměníš a možná se to takhle mělo stát? Třeba je to jen nějaký plán jehož jsme součástí?"
"Od kdy ses ty dala na filozofování?"
"Nejspíš od té doby, co jsem si vzpomněla co se stalo v Elsweyru."
Balgruuf zalapal po dechu a prudce se zvedl z křesla.
"Takže to nebyly jen moje zlé sny?? Stalo se to?? Ten pochod džunglí s kožichem mrtvého Khajiita na těle? Všichni ti mrtví? Ty černé Kočky co nás málem roztrhali na kusy?"
"Ano, stalo se to všechno. A vypadá to, že Moira je ta, co měla přijít, aby si od nás vybrala svůj dluh za náš život. Jen o tom nejspíš ani neví. Zdá se, že jsme se dostali do nějaké hodně zlé hry, můj pane."
Jarl narovnal shrbená záda : "Tak v tom případě budu muset za Kodlakem zajít. Jestli má pravdu, a to on většinou mívá, tak se musíme opět stát spojenci."
"Pane?"
"To je na dlouho a je to osobní. Pamatuješ na mou ženu?"
"Jistě. Zemřela nešťastnou náhodou při procházce v lese i s tvým nenarozeným dítětem. Myslím, že Kodlak je tehdy našel, prý ji roztrhali vlci... " Irileth se vyděšeně podívala na Balgruufa.
"Ne to si nemysli!! Kodlak by jí nikdy neublížil!! Byla to jeho sestra. Nikdy mi vlastně neřekl, co se v tom lese opravdu stalo. Myslím, že tím budeme muset začít, řeknu mu že vím kdo je a snad mi konečně řekne pravdu. A až se to mezi námi vyřeší tak začneme řešit Skyrim."
"Mám jít s tebou?"
"Ne tohle musíme vyřešit jen mezi sebou." Balgruuf si povzdychl a upravil si opasek. Pak se rozmyslel a rozepnul těžkou přesku, sundal opasek s mečem a hodil ho na křeslo.
"S ním bych neměl šanci ani kdyby mi bylo o dvacet let méně. A stejně nevěřím, že by mi něco udělal. Na to je příliš čestný."
Pak si ještě sáhl do vlasů a vytáhl z nich zlatou obroučku s bílým kamenem, odznak své moci jarla Bílého Průsmyku.
"Už si spokojen?"
"Ne tak úplně, ale snad pochopí, že za ním nejdu jako jeho jarl, ale jako muž, jako jeho švagr."
"Tak hodně štěstí. Myslím, že ho budeme potřebovat všichni."
"Taky si myslím."

Sledovala ho pohledem jak odchází a poprvé si všimla, jak stárne. Stále byl plný síly, ale roky se pomalu začaly hlásit o své práva. Dosud si toho nevšímala, nejspíš proto, že nebyl důvod a že měla svých starostí dost.

"Neboj, dokud budu po tvém boku nedám nikomu šanci. I když budeš stařec, pořád budeš mít můj meč." Zašeptala s dlaní přitisknutou na srdce.
 
Moira
#14 Vytisknout diskuzi
Přidané 20.10.2017 18:49
tak zas kousek, ale je to trochu asi jiné než by se čekalo Grin



NA HRANĚ

Balgruuf sestupoval po schodech z Dračí síně k Jorraskru a hlavou se mu honily vzpomínky na ty časy kdy tudy běhal rád, se srdcem plným lásky k plavovlasé bojovnici s modrýma očima.
To už je dávno.
A pak jednou Kara na jeho otázku odpověděla ano a už tudy běhat nemusel. Stala se jeho ženou. Rozsvítila jeho život, potemnělý smrtí otce, svým šťastným smíchem a pak i očima jejich dětí. Miloval ji tak, jak jen muž, může milovat ženu.

Když ji Kodlak, zborcený krví vlastní i její, přinesl mrtvou, jeho srdce zemřelo. Uzavřel se do sebe, ani nebyl na pohřbu, který zařídil Kodlak. Choval se jak kdyby Kara nikdy neexistovala, jeho děti vychovali sloužící, protože pro něj přestali existovat.
Jen díky laskavosti lidí kolem Balgruufa z nich vyrostli hodné děti. Smrtí matky ztratili i otce.
Tohle všechno běželo jarlovi hlavou, když přicházel ke dveřím Jorrvaskru.
Bylo ironií osudu, že se šel usmířit se svým švagrem, kterého vinil ze smrti milované Kary, jen proto, že hrozilo nebezpečí Skyrimu.
"Až tak jsem zapomněl! Musí mě nenávidět!"

Vyjít posledních pár schodů k lodi, převrácené kýlem nahoru, bylo nejtěžší. A to, že zrovna v tu chvíli byli před Jorrvaskrem Alela s bratry Farkasem a Vilkasem, mu to neusnadnilo.
"Jarle?," Aelin hlas zněl nesouhlasným překvapením, Vilkas mimoděk sevřel jílec meče a Farkas si založil ruce na hrudi. Všichni na něj hleděli chladnýma očima, ve kterých chvílemi probleskovalo nelidské světlo a stáli mu bez hnutí v cestě ke dveřím Jorrvaskru.
Balgruuf si povdechl a rozpřáhl prázdné ruce.
"Chci s ním jen mluvit."
"Proč?" Zavrčela Aela : "byl u tebe. Mohl si s ním mluvit tam. Tady nejsi vítán."
Pohlédl na ní a jako by se v něm něco probudilo.
"Nejsem vítán?? JÁ jsem jarl. Jsem velitel a pán tohoto města. Jsem zákon!! A ty nejsi víc než zákon. Ani ten váš zatracenej Kodlak, ten váš Zvěstovatel není víc než zákon!! A když s ním chci mluvit, tak buďto půjdu já dovnitř, nebo on půjde ven!!" To už řval tak, že se ze stromů kolem Jorrvaskru zvedlo hejno ptáků a zakroužilo nad střechami města.
"Nebo mám přijít po zlém? S městskou stráží? To chceš? Nebo mě necháš promluvit s mým švagrem?"
Aela se při poslední větě až zachvěla, jarlův tón byl chladný jak vrcholky severních hor. Zněl tak jak kdysi zníval, když byl mladší, když tvrdě určoval směr, kterým se braly jejich životy.
Než umřel.
Dveře Jorrvaskru rozrazila silná ruka.
"Jsem tady. Co chceš?" Kodlakův hlas si co do chladnosti s Balgruufovým nezadal.
"Vysvětlení. Chci vědět jak zemřela Kara!"
"To jdeš trochu pozdě ne? Jak je to dlouho... ?"
"Deset oběhů, čtyři luny a dvanáct východů slunce... " přerušil ho tichý hlas a Kodlak překvapeně zíral do očí zastřených takový smutkem, že jemu samotnému zatrnulo u srdce.
Aela s bratry až ucouvli před vlnou zármutku, která z těch slov vyšla.
"Řekl jsem ti co se stalo." řekl už mírněji, "už není co k tomu dodat."
"Ne, neřekl jsi mi všechno." V jarlově hlase doznívala bolest a nahrazoval ji hněv.
Kodlak se už otáčel k odchodu, když ho Balgruuf uchopil za paži :"neotáčej se ke mě zády, když s tebou mluvím."
Zvěstovatel zasyčel bolestí a prudce se otočil. Chtěl se jarlovi vyškubnout, ale sevření bylo podivně silné a bolestivé.
"Co...?" pohlédl na Balgruufovu ruku svírající jeho paži, těžký pečetní prsten, tepaný z nejčistšího stříbra, otočený do dlaně, se mu propaloval do kůže. Pak pohlédl do švagrových očí a pochopil.
"Řekni mi, u všech pekel, konečně pravdu!!" Zařval znovu Balgruuf.
"Nemám co bych ti k tomu řekl víc. A pusť mě. Nechci ti ublížit."
"Myslíš, že mi něco může ublížit víc, než to, že je moje žena mrtvá a já nevím proč?"
"Věř mi, že exituje mnohem víc věcí, které ti mohou ublížit. A opravdu mě pusť zdá se, že ti došly nějaké souvislosti, ale to ještě neznamená, že můžeš vyhrát."
Kodlak se znovu pokusil Balgruufovi vytrhnout. Jenže to prostě nešlo.
Jarl se k němu naklonil blíž : "Ano, máš pravdu, že mi došly souvislosti. Jenže momentálně jsi to ty kdo zapomíná." Kodlakovýma očima probleskl žlutý zvířecí vztek, jenže jarlovýma očima v ten samý okamžik prokvetlo rudé světlo. Pěst se sevřela ještě pevněji a stříbro se zabořilo hlouběji. Mezi sevřenými prsty se objevilo pár kapek Kodlakovi krve. Tvrdě škubnul a málem tím srazil Kodlaka na kolena.
"Řekni proč zemřela moje žena. Potřebuju to slyšet a potřebuju to s tebou vyřešit. Chci jen pravdu!" Zvěstovatel omráčeně hleděl na rudý přísvit v očích svého švagra.
"Měl jsem to vědět! Dobrá, jak chceš. Chceš pravdu máš jí mít, " mávnutím ruky odehnal Aelu a bratry : "Vypadněte. U toho být nemusíte."
"Ale... Kodlaku... "
"Jak jsem řekl, vypadněte, "zavrčel a tak se otočili a dveře zaklaply.
Balgruuf povolil sevření. Kodlak se narovnal a pohlédl na svou poraněnou paži. Po prstenu zůstala hluboká rána.
"Víš jak zemřela moje sestra? Kvůli tobě. Nebýt tebe byla by tu s námi."
"Miloval jsem jí."
"Ano a právě tvoje láska ji zabila," do Kodlakova hlasu prosákla bolest a stejně jako u Balgruufa jí následoval hněv. Sevřel pěsti.
"Kdyby tě nepoznala, tak by nezemřela!!"
"Lžeš, chceš abych se cítil ještě víc mizerně než se cítím!!"
"Tak ty se cítíš mizerně?? A jak si myslíš že je mě celých těch deset oběhů?? Myslíš si, že jen tobě schází?? Byla to moje sestra, moje krev!! Jak si myslíš, že se cítím??" Kodlak se chvěl narůstajícím vztekem a držel se na uzdě už jen s vypětím sil.
Balgruuf na něj pohlédl s chladným opovržením: "Tak mi předvěď jak se cítíš," otočil prsten na ruce pečetní ploškou ven a udeřil Kodlaka tvrdě do brady.
Překvapený Zvěstovatel zavrávoral pod silou úderu a vzápětí inkasoval z druhé strany.
"Přečetl jsem pár knížek víš?" řekl Bagruuf zle a ukázal mu náramek vyrobený z kostěných run.
Kodlak zavrčel a jeho sebeovládání prasklo, jak příliš napjatá tětiva.
Tělo se zachvělo a začalo se proměňovat. Čelisti se protáhly, stejně jako uši. Zapraskaly kosti jak se měnily. Ruce se změnily v pařáty a nehty v ostré drápy.
"Konečně," zasyčel Balgruuf a v očích mu rozkvetl rudý oheň.
Nežli se stačil Kodlak úplně přeměnit, udeřilo ho kouzlo takovou silou, že zboural dřevěný přístěnek, jak jím proletěl. Vzteklé zavrčení rozdrážděné šelmy by zmrazilo krev většině lidí. Balgruuf se jen ušklíbnul a díval se, jak se vlkodlak vyhrabává ze sutin.
Vlk se oklepal a rozběhl se k němu. Šikovně se vyhnul dvěma ohnivým kouzlům a skočil po jarlovi.
Seknul po něm tlapou a roztrhl plášť. Druhou tlapou udeřil do břicha, drápy sklouzly po pancíři ukrytém pod hedvábnou košilí.
"Myslel sis, že za tebou půjdu jen tak? Roztrhali jí vlci? Myslím, žes to byl ty! Začala rodit, blížil se její čas. Ucítil si krev a neudržel si se!" Mávnul rukou a ohnivý zášleh zapálil vlčí kožich.
Kodlak od něj odběhl a vrhnul se na zem, aby uhasil oheň. Protočil se v prachu a vyskočil zpět na nohy. Pak se znovu rozběhl k jarlovi.
Balgruuf uhnul v poslední možné chvíli prudkou otočkou a dostal se tak Kodlakovi do zad.
"FUS ..."
Tlaková vlna dračího slova mrštila zvířetem o obranou zeď.
Těžce oddychujíc zůstala šelma ležet na zemi. Balgruuf se k ní obezřetně blížil připraven odskočit.
Pak do ní šťouchnul nohou. Zdálo se, že náraz do zdi ji omráčil a tak se k ní sklonil.
Prudké mávnutí tlapou ho zastihlo naprosto nepřipraveného. Kodlakovým cílem, ale tentokrát nebylo mu ublížit, jen zničil náramek z run, který mu poskytoval ochranu. Pak ho chytil za zápěstí a prudce škubnul. Jarl padnul na zem vedle vlka. Vyskočili oba naráz. Balgruuf se pokusil uniknout, ale tentokrát byl vlkodlak rychlejší. Obrovská tlapa sevřela jarlův krk a zvedla bránícího se Balgruufa do vzduchu.
Kodlakovi oči se začaly měnit, snažil se ovládnout a přemoci přeměnu.
Balgruuf ztrácel dech.
V ten okamžik zazpívala nahoře, na hradbě mezi Síní a Jorrvaskrem, povolená tětiva. Šíp prošel vlčí tlapou a Kodlak se zavytím pustil jarla na zem.
Prudce se otočil, aby zjistil co se děje. Irileth doskočila na zem na nádvoříčku Jorrvaskru a znovu natáhla luk.
"Dej mi důvod! A upozorňuju tě, že umím dobře poslouchat. Další šíp tě zabije! Jestli tam někde jsi Kodlaku tak se uklidni!!"
"Jsi v pořádku pane?" zeptala se nespouštějíc pohled z vlkodlaka. Kodlak couval před nataženým lukem a chvěl se po celém těle. Pak padl na všechny čtyři a ozvalo se praskání kostí.
Irileth povolila tětivu a vrhla se k jarlovi.
Balgruuf ležel na zemi, držel se za hrdlo a popadal dech.
"Proč...? Kde ses tu vzala?? Co si to udělala ?? " vyrazil ze sebe namáhavě a znělo to jako by vzlyknul.
Nechápavě na něj zírala : "Co bych udělala? Zachránila jsem ti život."
"Jenže o to, on nestál," ozvalo se jí za zády.
Prudce se otočila a zírala do strhané tváře Kodlaka.
Kodlak si klekl na zem vedle Balgruufa a podepřel mu hlavu.
"Proč si to, u všech bohů, udělal?"
"Nelhal jsi, když jsi říkal že jsem jí zabil."
"Jasně, že jsem lhal. Chtěl jsem ti jen ublížit."
Irileth nevěřícně hleděla z jednoho na druhého.
"Tak tohle nechápu. Nejdřív se chcete navzájem zabít a pak se kamarádíte?"
"Nikdy bych mu neublížil," bránil se Kodlak.
"To se mi tedy nezdálo!"
"Říká ti pravdu Irileth. Kdybych ho nevyprovokoval tak, že se přestal kontrolovat nikdy by se mě ani nedokl."
"Tak potom nevím proč tu takhle ležíš. A proč si ho provokoval..." Pak jí to došlo : "Tys sem šel, aby tě zabil?"
Balgruuf jen zahanbeně kývnul : "Opravdu jsem o vás našel hodně informací a vím, že můžu za to, že je mrtvá."
"Hloupost, ona nebyla jako my. Jako já."
Balgruuf se smutně usmál : "Stále mě budeš utěšovat a lhát mi? I když jsem se tě pokusil donutit, abys mě zabil? Vím, že byla členkou Kruhu. Vím, že byla vlk."
"A jak by ses to dozvěděl?"
"Sama mi to řekla. Když jsem jí jednou nechtíc zranil, právě tímhle prstenem." Stáhnul si z prstu pečetní prsten a podal ho Irileth. Pak z kapsy vyndal jiný, k nerozeznání podobný a nasadil si ho. Položil ruku na Kodlakovu paži a nic se nestalo.
"Je z nejčistší oceli, všechno, co u nás doma vypadá jako stříbro je ocel."
"Mrzí mě to."
"Takže ji opravdu zabila láska ke mě... "
"Ne tak úplně. Ale tady ti to vysvětlovat nehodlám. Zvedej se."
Kodlak si stoupnul a podával Balgruufovi ruku, aby mu pomohl vstát. Balgruuf ji pevně stisknul a s Kodlakovou pomocí se postavil.
"Takže už se nehodláte navzájem pobít? Už to divadlo skončilo?" Zeptala se Irileth uštěpačně.
"Neboj se Irileth, podruhé už mě nevyprovokuje. Nejspíš jsme stejně tu bitku potřebovali oba dva. Alespoň se vyčistil vzduch. Já teď tvému pánovi vysvětlím v čem se mýlí a už bude klid."
"Tak to jsem ráda, nebylo by dobré, kdyby celé město vědělo co se tu stalo."
"Myslím, že to je v této chvíli jedno, byli jsme dostatečně hluční. Mám za to, že město ví všechno."
"Hluční jste tedy byli, ale nikdo nic neví."
"Jak...?"
Pokynula jim rukou k hradbám. Šli se tam podívat spolu. Na schodišti, vedoucí od tržiště k Jorrvaskru, stála černovlasá elfka a vztaženýma rukama vyvolávala magickou stěnu.
"Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel."
"To je Amira? Kde ta se tu vzala?? Ne myslím, že to nechci vědět. Kam jsi mě to chtěl vzít?" Otočil se s otázkou na Kodlaka. Ten odtrhl pohled od elfky a uznale kývnul na Irileth : "Je hezká a velmi mocná."
Irileth se nezmohla ani na slovo.
"Jednou ji budeš hodně potřebovat," dodal pak ještě zamyšleně a vydal se směrem k Eorlundově kovárně.
"Tak jdem švagříčku."
"A kam jdem?"
"Do vlkodlačí jeskyně," zavtipkoval Zvěstovatel.
"Tam nejdu,"vzepřel se jarl.
"Nehádej se. Dost si mi pocuchal kožich. Potřebuju se vyléčit," přejel si po hojících se popáleninách na ramenou Kodlak.
"Ale tam nesmím, nejsem členem Kruhu."
"Se mnou můžeš. Došel jsi až sem, těch pár kroků ještě zvládneš."
Balgruuf se o něj, s nevrlým zahučením, opřel a pokračovali v cestě.

Irileth je sledovala starostlivým pohledem.
Když viděla jak spolu bojovali zdál se jí jarl nějaký jiný, jako by omládl.
Bude se ho na to muset zeptat.
Zaslechla pak ještě, jak Balgruuf navrhoval Kodlakovi, že by si to mohli někdy zopakovat a Kodlakův dunivý smích a zamítavou odpověď.

Poté se jí ztratili ve skále a tak se vydala za Amirou, aby jí řekla, že může skončit s čarováním
 
EldeR
#15 Vytisknout diskuzi
Přidané 23.10.2017 09:05
To je fakt, u tohoto příběhu člověk dopředu opravdu netuší, co má očekávat Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#16 Vytisknout diskuzi
Přidané 25.10.2017 23:32
njn když on si ten příběh dělá co chce Grin




OTÁZKY...

Balgruuf vešel za Kodlakem do jeskyně a kamenná stěna se za nimi s rachotem zavřela. V kruhovém prostoru uprostřed hory bylo kupodivu světlo. Bylo to díky otvoru ve stropě, kterým sem dopadalo sluneční světlo. Paprsky se odrážely ve vodní hladině nádržky umístěné přesně pod otvorem.
Kodlak přistoupil k nádržce a z vedle stojícího stolečku vzal svazeček sušených bylin. Opatrně je namočil ve vodě a přiložil na poraněnou kůži. Ulevně vydechl, když se popáleniny zchladily a začaly se hojit. Balgruuf se mezitím rozhlížel kolem sebe a neodvažoval se jít dál.
"Tady se to stane? Tady děláte v lidí vlky?"
"Ano."
"A jak? To je jako kousneš?"
"Babský tlachy," zavrčel Kodlak, " to dělá on," mávnul někam dál do jeskyně kam už světlo nesahalo.
"Kdo on?"
"No když se nepůjdeš podívat tak to nezjistíš," Kodlak se dál věnoval ošetřování ran a jen na něj úkosem pohlédl : "bojíš se?"
Balgruuf udělal pár kroků do jeskyně. Kodlakovi popáleniny už byly zahojené, jen rána po šípu ještě krvácela. Krvavé krůpěje padaly do průzračné vody, na kratičko jí zbarvujíc na růžovo.
Jarl na to zaujatě hleděl :"Co to je?" Ukázal na nádržku.
"Měsíční voda. Vždyť víš, že nám říkají Děti měsíce. I když já osobně si myslím, že Dětmi měsíce jsou spíš Khajiiti. Těm ovlivňují Měsíce celý život, nám jen část."
"O tom mi Kara vyprávěla. Máte něco co vám pomáhá přeměnu řídit..."
"Ano, to máme. Máme Hircinovy prsteny. Kdybych ho měl, nikdy by se ti nepovedlo mě donutit k přeměně. Udržel bych kontrolu. Stále jsem nepochopil proč si to vlastně udělal ?"
Balgruuf se zamyslel : "Já vlastně taky ne. Šel jsem za tebou se usmířit. Irileth říkala, že jsi měl nějaké vize o tom, že nám hrozí nebezpečí. Chtěl jsem opět začít spolupracovat. Ale jak tam oni stáli... a bránili mi v cestě za tebou... dostal jsem vztek. Opravdu ani nevím co to do mě vjelo."
"Divné, vypravíš se za mnou a zahráváš si ze životem, zrovna ve chvíli, kdy se můj prsten záhadně ztratil. Máš štěstí, že máš tak dokonalou ochranku."
"Myslíš Irileth? Ano to mám. To ona mě donutila nosit ten pancíř pod košilí. Stále se bojí o můj život."
"No jak vidíš tak oprávněně, ale myslím, že když tě hlídá vycvičený zabiják Morag Tong tak jiní nemají šanci."
"Myslel jsem, že to vím jen já."
"Nejsem slepec jarle. Ale díky ní jsi ještě na živu. Kdyby mě nezastavila, zabil bych tě, a s tebou nejspíš spoustu dalších lidí. Nebo by museli zabít moji lidi mě. Což by šlo špatně, protože jsem jim nařídil aby zůstali v domě."
"A oni by tě poslechli?" Zapochyboval Balgruuf.
"Jistě."
"Jsi si jejich poslušností nějak moc jistý."
"To opravdu jsem. Jsem Alfa. Mě musí poslechnout každý vlk z mojí smečky. Ale ta tvoje Irileth mě zastavila. Použila to jediné co v tu chvíli šlo. Možná jí poradila ta její Elfka, ale to zas nevysvětluje, kde tak rychle vzala Skumu."
"Skumu?"
"Ano. Bez prstenu se proměním jen v pouhé divoké zvíře, bez citu, bez rozumu. Jsem sice dost silný a umím se ovládat, ale když mě někdo vyprovokuje jako si to udělal ty, není lehké se ovládnout. Skuma má na zvířecí mozek úplně jiný vliv než na lidský. Proto jí také Khajiiti a Argoniané podléhají tak rychle. Skuma dokáže ovlivnit zvíře v nás a pak lze proměnu zvrátit i bez prstenu. Víš co by se stalo, kdybych tě zabil?" Kodlak se zachvěl : "Město bez vládce, v chaosu... družiníci zmasakrovaní... "
"... žádná překážka mezi Samotou a Žlebem... " doplnil Balgruuf.
Kodlak pohlédl na Balgruufa a pak se dotknul přívěšku na krku : "Aelo, pozvi Irileth a její přítelkyni do domu. Chci s nimi pak mluvit."
Poté oba ztichli, každý ponořen ve svých myšlenkách a obavách.
Kodlak konečně dočistil ránu po šípu a ta se zavřela.
Balgruuf si hrál s něčím, co vytáhl z váčku u pasu a cinkal tím o prsten.
"Chceš..."
"Měla... "
"Pokračuj," vybídl Bagruuf Kodlaka.
"Chceš se podívat kde leží Kara? "
Balgruuf polknul :"Ano, myslím, že teď už to zvládnu. A promiň, že jsem tu nikdy nebyl a nechal tě v tom samotného."
"Už dávno se nezlobím. Chápu tě. Taky sem nechodím moc často."
Vydal se směrem do tmy, dál do jeskyně.
"Rozsvítíš? " požádal Balgruufa.
"Co?"
"Sice v proměně moc nepřemýšlím, ale paměť mi slouží. Neboj tady tě nikdo neuvidí. A věř mi, mě nepřekvapuje, že umíš čarovat, ale to všechno ti vysvětlím později."
Balgruuf si povzdechl a luskl prsty.
Nad hlavou se mu rozsvítila mléčně bílá koule a vydala se dopředu do tmy.
Netrvalo dlouho a zastavila u sochy velikého vlka.
"Ptal ses, jak se z člověka stane vlk, pokud se jím nenarodí. Tady máš odpověď."
"To je Hircin?"
"Ano, jedna z jeho podob."
Vlk měl pootevřenou tlamu plnou ostrých zubů a jednou tlapou jakoby přidržoval na podstavci malou misku. Balgruuf přistoupil blíž a pečlivě zkoumal sochu : "Je úchvatná, jako živá."
Naprosto okouzlen přistoupil k soše, sledoval, jak se v očích dravce odráží opálové světlo jeho lucerny a mimoděk položil ruku na vlčí plece...
"To ne... " nestihl Kodlak.
Socha se probudila, žebra se roztáhla v nádechu, svaly se zavlnily, jak stočila pohled na Balgruufa. Zvířecí oči zasvítily sírovou žlutí, tlama se otevřela ještě víc a bílé tesáky se rozzářily ve svitu magické koule.
Kodlak se pohnul, chtěl Balgruufa od sochy odstrčit, ale hluboké zavrčení ho zastavilo.
Vlk pohlédl do Balgruufových očí, stále ještě nepatrně podbarvených rudou, jak nedávno kouzlil, a zavětřil.
Vzápětí obrátil pohled na Kodlaka, v očích otázku.
Kodlak překvapeně zamrkal : "Jestli prý chceš, přijme tě za syna."
"Cože??"
"Jestli chceš udělá z tebe vlka."
Konsternovaný Balgruuf zalapal po dechu :"Můžu si to rozmyslet?"
Vlk souhlasně kývnul hlavou a opět zkameněl.

Opustili Hircinovu sochu a vydali se dál do nitra hory, za levitující opálovou koulí. Balgruufovi se zdálo, že pod zemí putuje nekonečně dlouho, když se před nimi náhle otevřel pohled do další jeskyně. Tady už světelná koule potřeba nebyla a tak sama od sebe zhasla.
Balgruuf se rozkoukával po temné cestě.
Byl tam celý les. Vzrostlé stromy stínily bílým pískem vysypané cesty, lemované barevnými keři. Uprostřed všeho stál obrovský obelisk, s runovými nápisy vytesanými na hladkých stěnách.
Kolem obelisku stály jako čestná stráž sochy vlků, ne tak povedené, jako Hircinova socha, ale přesto nádherné. Byli vždy dva. První sousoší znázorňovalo vlka, jak s nosem u země následuje druhého vlka. Druhá dvojice představovala vlka bojujícího s medvědem nad druhým vlkem ležícím na zemi. Třetí dvojice ukazovala jak jeden z nich stojí na napnutých nohách a druhý leží ve stínu u jeho nohou.

"Na tom kameni jsou vytesané naše zákony a ty sochy představují tři části našeho slibu při svadbě. Budu následovat tvoji stopu lesem i pouští, obráním tě zubem i drápem, budu stínem, který tě občerství..."
"To jsem slyšel, to mi říkala Kara v noci po svadbě. Líbilo se mi to, tak jsem to opakoval po ní."
"To znamená, že jste uzavřeli sňatek i po našem. To jsem ani nevěděl. Její hrob je tamhle," ukázal mezi keře, vlevo od obelisku.
Balgruuf se vydal tím směrem až došel k bílém kameni, na kterém bylo vytesáno Kařino jméno.
Chvíli bez hnutí zíral na ten prostý nezdobený kámen, pak klesl vedle něj na zem a rozplakal se.

Kodlak to pozoroval zpovzdálí a když uviděl jeho slzy, zašeptal :
"Konečně švagříčku, konečně. Teď snad už budeš schopen znovu začít žít."
 
EldeR
#17 Vytisknout diskuzi
Přidané 26.10.2017 08:15
Tak to opravdu dělá... neustále nová překvapení... Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#18 Vytisknout diskuzi
Přidané 04.11.2017 23:48
je to dlouhé a určitě jiné než by se čekalo Grin



ODPOVĚDI A ODHALENÁ TAJEMSTVÍ

Irileth vyčkala až za Balgruufem zapadly kamenné dveře od svatyně a pak obrátila svou pozornost k Amiře. Pomalu sestupovala po schodech dolů k ní a přitom si ji zalibně prohlížela. Když došla až k ní, opatrně, aby jí nevytrhla ze soustředění, ji objala kolem pasu.
"Ještě chvilku a budeš moct končit, už je po všem..." spoléhajíc na magickou stěnu, která nikomu nedovolila vidět co se děje nad schodem na kterém stály, neodolala, odhrnula jí vlasy z krku a políbila ji: " a děkuji, že jsi se objevila tak rychle."
"Není zač. Jen mě trochu mate, že pomáháme zrovna jim?"
"Komu... jim?"
Amira se jí protočila k náručí, když před tím jediným úderem zarazila do schodu hůl, co se jí náhle objevila v ruce, a podívala se nahoru na Jorrvaskr :"Tam bydlí vlci ne?"
"Co to kouzlo Ami?" lekla se Irileth.
"Neboj, je tam stále už nepotřebuju na kouzlení ruce," ušklíbla se Amira pobaveně :"podívej se."
A opravdu, kouzelná stěna oddělující Jorrvaskr od zbytku Bílého Průsmyku tam stále opalizovala.
"Řekneš mi teď proč pomáháme Hircinovým vlkům?"
"Nepomáhaly jsme ani tak jim, jako jarlovi. A jestli si pamatuješ, jsme mu obě dost dlužné."
"Neboj, já nezapomínám. Jen tě zlobím, nevadí mi jim pomáhat."
Natáhla se aby jí políbila :"Docela bych se tam chtěla podívat. Určitě je uvnitř spousta zajímavých věcí. A taky bych chtěla vidět, jak takový vlk vlastně vypadá."
"No nemyslím, že bychom tam byly vítány."
"Hmm škoda, opravdu bych se tam ráda koukla a vážně bych ráda viděla ty Hircinovi vlky," stulila se jí v náručí a přestala se dívat na dům: "nejspíš bych se měla ztratit co? "
"Myslím, že..."
"Dáváme přednost označení Ysgramorovi vlci," ozvalo se jim za zády tak blízko, že sebou trhly.
Otočily se za hlasem.
"Aelo..."
"Irileth..."
"Amiro to je Aela, pobočnice Kodlaka."
"Zdravím Amiro. Kodlak mě požádal abych vám nabídla pohostinctví Jorrvaskru. Chce s vámi oběma mluvit, až vyřeší svůj problém s jarlem."
Pohlédla s úsměvem na Amiru: "Můžeš si tedy prohlédnout náš domov. I Ysgramorovi vlky."
Irileth pustila Amiru z náručí:
"Myslím, že takovéhle pozvání se neodmítá, co ty na to Ami?"
"Jdem tam, " skoro zavýskla elfka, "moc to chci vidět."
Uchopila do dlaně hůl a lehce ji vytáhla ze schodu. Hůl přestala udržovat kouzlo, magická stěna zmizela, stejně jako vzápětí hůl a Amira se vydala po schodech nahoru k domu.
Irileth s Aelou ji následovaly.



Kodlak počkal, až Balgruuf dostane svoje emoce pod kontrolu a teprve pak si sedl k němu na zem vedle hrobu.
"Přesně si pamatuju ten den, kdy tě potkala. Vrátila se z města a byla jiná. Jsme jiní než lidé v mnoha ohledech a naše city se od vašich liší jako noc a den. Když mi řekla, že se zamilovala zrovna do tebe, nebyl jsem příliš nadšený. Jsi člověk a navíc v dosti významném postavení, ale nezbylo mi nic jiného než ustoupit. Jenže pak jsme se dostali k tomu cvičnému zápasu a já jsem byl nucen se postavit ostře proti... "
"Ano to si pamatuju. Byl jsem naproto neschopný a nestačil jsem na tebe. Bylo mi jasné, že jsi přesvědčený, že nejsem pro Karu dost dobrý." Smutně se ušklíbl Balgruuf.
"To sis měl myslet. Ale opak je pravdou, byl jsi moc dobrý."
Balgruuf na něj nechápavě zíral.
"To máš tak. Když jsou spolu dva vlci, je to perfektní. Člověk s vlkem... může to skřípat, ale když se budou snažit oba jde to nějak zvládnout. Ale někdo jako ty ve svazku s vlkem? Vůbec jsem netušil co to může vyvolat..."
"Někdo jako já?? O čem to mluvíš??"
"Když jsme spolu tenkrát bojovali, projevila se poprvé krev tvé matky. Tehdy mi došlo, že jsem úplně zapomněl kdo vlastně jsi."
"Vůbec nechápu o čem to mluvíš. Jediné co z toho dne pamatuju, je že ležím na zemi a ty stojíš nade mnou a křičíš na Karu, že si nepřeješ, aby se se mnou vídala. A tvoje sestra tam stála, se slzama v očích a jen přikývla."
"Ano, přikývla, protože jsem alfa a proto, že viděla to co já. A ani jeden z nás nevěděl co dělat dál. Ty si svou matku nepamatuješ. Odešla ještě když jsi byl malý..."
"Odešla?? Otec mi vždy tvrdil, že zemřela!!"
"Dnes je možná už po smrti, to nevím, ale tenkrát odešla. Spíš utekla. Její rodina ji hledala a tak zmizela. Tvoje matka byla Restita Dralgoner."
"Ale... to není možné. Dralgoner je jedna z nejstarších rodin v Cyrodilu, co by dělala ve Skyrimu?? Jak by se seznámila s otcem??..."
Kodlak se zadíval někam do dálky a do minulosti...


Mírný vánek přinesl houstnoucím soumrakem slabý závan kouře. Zpozorněl a rozhlédl se.
V okolí, které byl schopen přehlédnout, nebyl vidět žádný oheň, takže bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Obrátil tedy svou pozornost zpět ke stopám zraněného jelena, jehož stopoval už od oběda. Přesto, že krvácelo, bylo zvíře dost silné na to, aby mu doposud unikalo. Díky tomu byl lov zajímavější, ale už se blížil ke konci. Podle zvětšujících se kalužek krve, se rána na jelenově noze znovu otevřela a to znamenalo blízký konec.
Sladká vůně smrti mu rozpalovala krev. Rozběhl se dál po stopě a na kouř z něčího ohniště zapomněl.
Netrvalo dlouho a našel svou kořist. Hruď parohatce se ještě stále zdvíhala mělkými nádechy, ale vstát a čelit smrti už nedokázal.
Došel až k němu.
Poslední úder srdce vytvořil krvavý gejzír, vystříknutý z otevřené tepny na krku.
Byl čas se po zásluze najíst.
Dojídal, když k němu vítr opět zanesl zápach kouře, tentokrát nasycený vůní pečeného masa. Zjevně se při sledování jelena dostal k tábořišti blíže než očekával, protože když se znovu rozhlédl spatřil v dálce záři ohně. Jelikož znal okolní lesy více než dobře, věděl o jediném místě, kde tady bylo vhodné tábořit přes noc. V zátočině u potoka. A protože měl po jídle docela žízeň, rozhodl se spojit příjemné s užitečným. Dojde se podívat, kdo se tam utábořil a zárověň potok uhasí jeho žízeň.
Vydal se tedy opatrně k táboru. Pod jeho lehkým krokem se nepohnul ani lístek. Připlížil se na dohled k táboru. U ohně seděla postava v tmavém plášti. Ucítil dráždivou ženskou vůni, která mu způsobila příjemné zachvění ve slabinách.
Pak k němu vánek přinesl jemnou vůni Jazbajských hroznů promísených s vůní Mízového kořene. Jemná ruka se třemi masivními prsteny pečlivě zazátkovala lahvičku s lektvarem.
"Jen další čarodejnice," ztratil zájem.
Vrátil se k potoku. Nežli se stačil napít vyrušilo ho vrznutí kožené podrážky na mokrém kameni, následované tichým zaklením. Bylo to spíš jen hlasitější vydechnutí, ale jemu to zaznělo jak úder kladivem na kovadlinu. Otočil se k ženě u ohně. Jestli to slyšela také, nedala na sobě nic znát.
S břichem takřka přitisknutým k zemi se vracel zpět k táboru. Nalevo od sebe uslyšel skřípnutí, jak někdo vytahoval dýku z pochvy. Neviděn se proplížil mezi dvěma útočníky a namířil si to na druhou stranu paloučku, která tonula ve tmě. Tam, kam nedosáhlo světlo od ohně, našel přesně to, co očekával. Střelce s připravenou kuší. Zaposlouchal se do nočního ticha. Bylo jich pět.
Žena u ohně se pohodlně usadila a ledabyle se opřela o svou tornu položenou na velkém kameni.
Třela o sebe dlaně vztažené k ohni jakoby se ohřívala, ale jeho bystrý zrak postřehl rytmus.
"Nabíjí prsteny," ušklíbl se. Po zádech mu přeběhlo mrazivé vzrušení z nadcházejícího boje.
V okamžiku, kdy se ozval pokřik útočících mužů, překonal dvěma skoky vzdálenost, co ho dělila od střelce a ukončil jeho život dříve, nežli muž stihnul zamířit.
V ten samý okamžik se žena u ohniště, překulila stranou od kamene. Z levé ruky jí vytryskl proud ohně a v pravé se jako zázrakem objevil lesklý meč. První z útočníků vzplál jako pochodeň a druhý jen se štěstím unikl třpytícímu se ostří. Na prostranství ozářené ohněm vběhli další dva muži.
Žena vrhla rychlý pohled do míst, kde chladlo tělo bandity, kterého právě zabil, jakoby očekávala útok i odtud. Tím ho ujistila o tom, že o útočnících věděla, ale nebyl si jistý jestli věděla i o něm.
Na jeden úder srdce spatřil její oči. Divoké... černé jako propast Zapomnění... s probouzejícím se rudých světlem bojového šílenství...
Srst na hřbetě se se mu zježila a jako uhranutý si sedl, aby sledoval, co se bude na paloučku dít.
Čarodějka, jestli to byla čarodějka, už o tom začínal pochybovat, máchla rukou a oheň v ohništi vystřelil v závoji jisker do výše. Tím prudkým pohybem se z jejího těla svezl k zemi černý plášť.
V zaři plamenů se zablýskla zbroj vyrobená z leštěného ebonitu, obepínající její tělo jako druhá kůže. Druhý prsten na levačce vyslal svoje kouzlo a další z útočníků zemřel, tentokrát skončil jako ledová socha.
Zbyli dva. Možná chtěli utéct, možná pochopili, že tentokrát si vybrali špatně, ale na každé podobné rozhodnutí už bylo pozdě v okamžiku, kdy jim v mozku vyklíčila myšlenka, že si užijí se ženou co se samotná utábořila v lese.
Naprosto neuvěřitelnou rychlostí se mihla přes mýtinku a ve skoku jediným plynulým švihem skoro usekla banditovi hlavu. Krev vystříkla a skropila vše kolem. Aniž by zpomalila, protočila se a saltem se dostala před posledního z můžu. Oči jí plály rudou barvou Malacathovy zběsilosti, když mu vrazila krátkou dýku do podbřišku a prudce trhla směrem vzhůru.
Jen kviknul, jako podřezávané prase, a s posledním zábleskem vědomí se pokusil zachytit vnitřnosti, které opouštěly jeho tělo.
Prudce se od něj odvrátila a přikrčila se ve střehu do směru, odkud očekávala další útok.
Pravačku měla zdviženou v úrovni ramen a čepel meče položenou na předloktí, dýku v levačce, po loket pokrytou rudou krví, pokrčenou ve výšce pasu.
Pomalu vstal a vylezl na osvětlené prostranství.
Rudé oči se setkaly se žlutýma.
Ohrnul zakrvácené pysky, obnažil tím sněhobílé tesáky a hluboce zavrčel.
Začala se pohybovat do strany, směrem ke své torně. Nechtěl vědět co tam má a nehodlal jí dát šanci, aby se k tomu dostala. Přisedl na zadek a zvedl hlavu. Na jeho táhlé zaskulení se ozvala odpověď hned z několika směrů a nežli stačila cokoliv udělat, objevila se na paloučku celá smečka.
Vlci začali pomaličku kroužit kolem mýtinky ve stále se zmenšujících kruzích..
Těkala očima z jednoho na druhého.
Znovu zavrčel. Podívala se na něj a rudé světlo začalo pohasínat. Uvolnila svůj postoj.
Zavrčel, ale už to neznělo tak divoce. Vlci přestali kroužit, napětí se zmírňovalo.
Zdálo se, že už svoje bojové šílenství dostává pod kontrolu a tak měkce štěknul a vlci zmizeli, jakoby nikdy neexistovali.
Seděl tam a čekal. Slyšel jak se její dech zklidňuje, srdce se vracelo k normální rychlosti. Stále na něj hleděla nedůvěřivě, ale dýku už skryla v pouzdře na botě. Meč ještě neodložila, ale nezdálo, že ho chce použít.
"Kde je ten poslední? Tedy nevím proč se tě ptám, ale zdá se, že jsi něco víc než jen vlk."
Zvedl se a vešel do houští, aby přitáhl na palouk vychladlou mrtvolu s rozervaným hrdlem a hrudí.
Opatrně se k němu přiblížila a podívala se na mrtvého.
"Zdá se, že mu něco chybí..." otočila se k němu. Naklonil hlavu na stranu a olízl si krev z tlamy. Maličko to s ní škublo.
"No o něčem takovém jsem slyšela, ale dneska není úplněk. Nemůžeš být..."
Pobaveně ňafnul a aniž by jí dál věnoval pozornost, vydal se k dalšímu banditovi, k tomu co přišel o hlavu. Přeci jen už to bylo dost dlouho, co se živil jen zvířecím masem.
Žebra zapraskala pod tlakem jeho zubů, když se dostával k chladnoucímu srdci. Zhltnul ho a podíval se, co ona na to. Dívala se na něj kupodivu se zájmem.
"Takže vlkodlak. Nejsi na vlkodlaka nějakej hodnej? Proč nechceš zabít i mě?"
Zívnul až mu luplo v čelisti a pak šel prozkoumat zbylá těla. U toho, kterého vyvrhla jako ulovenou zvěř, se dlouho zdržovat nemusel, usnadnila mu práci. Zklamání mu připravil ten usmažený, tam už nebylo nic k jídlu. Pak se zastavil nad kostkou ledu s otázkou v očích.
"To myslíš vážně?"
Zavrčel.
"Jak chceš" Došla ke zmrzlé mrtvole a z levačky vytryskl proud ohně.
Když tělo roztálo, sama si k němu klekla, bez zaváhání zabodla pod žebra dýku, aby ho rozpárala. Ponořila ruku do hrudníku a vytrhla srdce, podávajíc mu ho na natažené dlani.
Uznale na ní pohlédl a opatrně si ho vzal. Ani se nezachvěla, když jí pak drsným jazykem očistil dlaň. Chvilku na sebe hleděli až ona odvrátila pohled: "Myslím, že si půjdu lehnout. Dneska už nejspíš žádná další zábava nebude."
Zvedla se, došla k potoku, smýt ze sebe krev a přesunula se k ohništi. Uložila se na zem a přikryla se svým pláštěm. Ucítil ještě závan magie, jak naposledy kontrolovala okolí, pak se její dech zpomalil a usnula.



"Takže vlkodlaci opravdu jedí lidské maso?" Balgruuf se zachvěl.
"Není to úplně běžné, ale občas musíme. Bez toho bychom ztráceli sílu. Je to prostě prokletí a já už dnes vím jak se ho zbavit. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem na to přišel. Bohužel pro Karu už bylo pozdě. Abych to konečně dovysvětlil. Tvoje matka byla nejmladší dcerou rodu, který má nejčistší krev Akaviřanů. Akavirská krev je skoro ve všech starobylých rodech v Cyrodilu a ti co ji mohou doložit, se tím pyšní. Některým ale jejich pýcha trochu přerostla přes hlavu. To je přesně případ rodiny Dralgoner. Už jen to jméno... " opovržlivě si odfrknul Kodlak: "Nikdy by se nespojili pokrevně jen tak s někým. Když Restita dospěla do věku, kdy bylo vhodné hledat pro ni nápadníka,
"... naložili ji do kočáru a vozili po Cyrodilu jako chovnou klisnu, aby našli správného manžela..." To jsou její slova. Jenže bohužel pro ně všechny byla Restita příliš Akaviřanka. Nějakým podivným řízením osudu dokonce trpěla, nebo byla požehnána, to záleží na tom jak se na to díváš, Malacathovým bojovým běsněním. Stejným, jakého mohou využívat Orcimerové. To a skutečnost, že se přes zákaz rodiny naučila zakázanému umění bojovníků Akavirských čepelí, z ní udělalo ženu naprosto jinou, nežli všichni očekávali. Nespoutanou, divokou a zuřivě bojující o vlastní svobodu. Každý nápadník okamžitě ztratil zájem, když zjistil jak to s ní vlastně je. Ani obrovské bohatství rodiny, ani ta nejčistčí krev, nedokázaly přimět žádného z vhodných ženichů k tomu, aby si do postele vzal ženu, která byla schopná, a víc než ochotná, ho zabít. Nakonec jim nezbylo nic jiného než to vzdát a zavřeli ji na nějakém odlehlém statku. Snažili se jí zlomit, jenže docílili naprostého opaku. Při první vhodné příležitosti pobila strážné a zmizela. Sama nevěděla co ve Skyrimu hledá a tak, když jsme se potkali vzal jsem ji do Průsmyku. Myslel jsem, že třeba..." Kodlak zmlknul.
"Líbila se ti?"
"Byla stejně divoká jako já. Byla nádherná. Jenže pak potkala tvého otce. A já jsem pochopil, že vlk u ní nemá
šanci... " V Kodlakových očích probleskla sírová žluť zahánějíc stesk vzpomínky.
"A ještě ke všemu jsem nakonec zjistil, že by z našeho spojení mohlo vzniknout něco děsivého. Proto jsem nařídil Kaře, aby se tě vzdala, když mi došlo, že jsi stejný jako tvoje matka."
"Ale vždyť jsme byli spolu!? Máme i děti..."
"Ano, byli jste spolu a máte děti. Ale jen díky tomu, že Kara tě milovala tak, že dokázala vzdorovat mému vůdcovství. Nakonec jsem musel ustoupit, jinak by nás to oba zabilo. Slíbila, že udělá všechno co jí nařídím a já se snažil přijít na to jak zařídit, aby jste byli šťastní. Když poprvé otěhotněla vyděsilo nás to. Všechno nasvědčovalo tomu, že vaše dítě bude jakýsi démon v lidské podobě, ale Kara mě neposlechla a to dítě si nechala. A ono bylo normální. Když otěhotněla podruhé zase jsem měli obavu, ale i tohle děcko bylo normální. Frothar i Dagny byli naprosto normální lidské děti, takže když jste čekali Nelkira byli jsme znepokojení jen maličko. Čtvrté těhotenství jsme brali už jako běžnou věc. A to se nám zřejmě vymstilo. Že není něco v pořádku zjistila Kara až skoro na konci těhotenství. Měli jsme se sejít v lese, chtěli jsme vyvolat předčasně porod a to dítě zabít. Jenže bylo pozdě. Krev našeho vlastního rodu je pro nás jako jed a tak když jí ta stvůra zevnitř zabíjela, zabila i sebe. Nedokázal jsem jí pomoct. Neochránil jsem ji. Mohl jsem jí jen zbavit toho zvířete a pak jí donést domů. Když se štěně zvrhne není jiné cesty než ho zabít..."
"Takže ji zabilo naše dítě?"
"To nebylo dítě. Zvrhlé štěně není jako my ostatní. Není znám případ, kdy by něco takového dokázalo žít normálním životem. Je to vraždící démon. Nedokáže svoje pudy hlídat. Je nesrovnatelně horší než divoký vlkodlak. A rodí se z příliš čisté krve. A ta tvoje akavirská krev je ta snad nejhorší možná varianta. Čím starší a čistší krev, tím je pravděpodobnost, že se narodí zrůda, vyšší. Takže vinu za to, že tvoje žena zemřela neseme všichni."
"A ostatní děti? Hrozí něco takového i u nich?"
"Ne, ostatní tvoje děti jsou obyčejní lidé. Samozřejmě, každé z nich si nese do života kapku tvé i vlčí krve a ty jim jednou budeš muset říct pravdu, ale jim osobně se už nic nestane."
"Jsem rád, že znám konečně pravdu. Vlastně i o sobě. Když jsem tenkrát byl v Hrotgharu říkal Angrier, že nejsem jako ostatní, že je ve mě něco co nemůže rozeznat. Dokonce můžu používat dračí magii. Tak alespoň teď vím proč to tak je. Děkuji, že jsi mi to všechno řekl a že jsi měl se mnou celou tu dobu trpělivost."
"To jsem tedy měl! Ani netušíš kolikrát jsem byl v pokušení natlouct ti do hlavy trochu rozumu. Hlavně když jsem viděl jak se chováš k dětem," Kodlak se zamračil.
"To se změní! Přísahám, tobě i jí..." jarl pohlédl ke hrobu: "bude ze mě zas dobrý otec. Vynasnažím se všechno napravit. Můžu sem občas zajít?"
Kodlak na něj udiveně pohlédl. "Proč bys nemohl? Je to hrob tvé ženy. Jistě, že sem můžeš chodit tak často jak budeš chtít."
"No myslel jsem... když nejsem vlk..."
"Hircin ti nabídl svou krev, myslíš, že ti bude bránit navštívit hrob mé sestry? A musím přiznat, že jeho nabídka mě překvapila. Za těch skoro sto dvacet osm oběhů, co se toulám po tomhle světě, jsem nezažil, aby nabídl rodinu někomu komu proudí v žilách krev Akaviru. Zjevně je v tobě opravdu něco, co vlky přitahuje," ušklíbl se pobaveně zvěstovatel.
Zvedl se.
"Půjdeme zpět?"
"Ano. Vrátím se sem později, jen ještě..." něco zacinkalo a Balgruuf položil na náhrobek zlatý prsten. Kodlak na něj bez většího zájmu pohlédl, když náhle vytřeštil oči: "Kdes vzal ten prsten!!!"
"Přinesl ho nějaký posel asi před půl lunou. Spolu s dopisem, že je to Kařin vlkodlačí prsten a že si mám s tebou promluvit o její smrti. V balíčku s dopisem a prstenem byl i ten náramek z kostěných run, cos mi zničil."
Kodlak se sehnul, sebral prsten a s úlevným vydechnutím si ho navlékl na ukazovák levé ruky, padnul mu jak ulitý.
Balgruuf na to omráčeně zíral : "U všech pekel, není její!! Je tvůj! Co tohle všechno znamená??"
"Tak to bych taky rád věděl. A Kařin prsten je tady..." Kodlak se dotkl prvního písmene Kařina jména vytesaného do kamene, drápem, který mu na chvilku vyrostl místo nehtu. Písmeno vyjelo ven a v něm ležel prsten podobný tomu, který měl na ruce, jen měl jemnější vypracování.
"Myslím, že se řítíme do hodně velkých potíží švagříčku. Tohle smrdí Thalmorem na sto honů. Jdem si promluvit s Irileth a tou její přítelkyní. Jestli v tom je nějaká elfí magie, poznají to. Musíme zjistit o co jde."
"To bych tedy měli." Balgruuf se zvedl a vyrazili hájkem zpět do jeskyně, do Jorrvaskru.
Upravil/a Moira dne 06.11.2017 17:18
 
EldeR
#19 Vytisknout diskuzi
Přidané 06.11.2017 08:29
No fakt je, že tohle sem opravdu nečekal Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#20 Vytisknout diskuzi
Přidané 01.12.2017 23:18
Omlouvám se, že tu nic nepřibývá, ale momentálně mě sedí v hlavě něco jiného a dokud to nedopíšu tak se toho nezbavím Smile Jestli se někomu líbí jak píšu tak se může povídat sem... není to Skyrim, jen takové skoro post apo sci-fi... vlastně to vzniklo díky písničce kde byly použity obrázky z Deus ex Smile můj mozek je prostě blázen Smile
http://miky271.bl...1-kapitola ... doufám, že tím nějak neporušuju pravidla Sad jestli jo tak to smaž
 
Strana 1 z 3: 123
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
úvodní lokace, cesta na pevninu (tamriel)- Aldmeri Dominion Pokec - TES:O 1 18.09.2015 05:01
Mágova cesta » Skyrim - Váš svět 6 16.06.2014 17:40
Cesta hlasu bug Archív zodpovězených dotazů 7 27.02.2014 15:58
Dragonborn- quest Cesta znalosti Archív zodpovězených dotazů 13 04.03.2013 14:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 4389 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 8671 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 6202 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 5276 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 13216 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 7899 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 6980 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 6639 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 7852 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist
Copyright PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3. Grafika: Zarath, Kod: SkyrimAdmin, Puvodni theme: Stryker & WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.