The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky VIII

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
Adrian_S	#1 Přidané 15.10.2016 17:21
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	„Divoký lid“, „Šílenci z Plání“, „Obyvatelé Holin“… to jsou různá pojmenování národa, jenž žil už od pradávných dob v západních kopcích Skyrimu. Měli svou víru, své tradice a svou vládu, dokud nepřiplul Ysgramor z Atmory se svými Družníky a nezačal osidlovat celou provincii. Když Nordi vyhnali téměř všechny původní domorodce a ustanovili novou vládu, mezi lidmi z Plání propukaly nepokoje, až jejich harmonie a soudržnost upadla. Mnoho z nich nenávidělo nejen Nordy, ale i své krajany. Jak utíkal čas, a říše se ocitla ve Velké válce, těchto obyvatel stále více ubývalo, až zbylo pouze několik větších skupinek. Jejich svobodný svět takřka zanikl, byli považováni za „vyvrhely“ a často na ně byly vypsány odměny. A právě nyní, kdy se krutost a nespravedlnost trestala ještě větší krutostí a nespravedlností, se v jednom kmeni narodila osoba, která nesla v srdci nejen pomstu… ale touhu osvobodit svůj lid. Část 1. - Zkouška Na nebi se objevovala rudá peřina a těžký denní vzduch se vypařoval. Cvrlikání cvrčků a ojedinělý průlet drobného hmyzu ozvučoval klidné ticho. Stromy jalovců a stonky zavřeného kvítí se lehce houpalo do mírného vánku. Několik hvězd se už zrodilo nad trojicí hlav neznámých postav pobíhajících po kopcích. Lehce odění muži v šatech z kožešin a kostí zvěře se škrábali po strmých skaliskách a kamenných výčnělcích ostrých jako břitva, z rukou jim malinko stékala krev. Těla byla z poloviny zahalena hrubým oděvem, na opascích se jim houpaly divné nástroje ze dřeva a kamene. Jen ten poslední, nesoucí na zádech mršinu jelena, měl pod zvěří připevněný primitivní luk a několik dřevěných šípů s kostěnými hroty. Starší světlovlasý muž se u jedné ze skal zastavil a natáhl ruku nad sebe… jasné znamení, aby se skupina zastavila. Za ním běžel mladý hoch s ryšavou neupravenou hřívou, který poslechl příkaz vedoucího, to samé učinil i poslední muž s nákladem. Chvíli se dvojice divila, proč stojí, ale když vůdce ukázal kamsi kupředu a jemným gestem naznačil, aby se přikrčili, pochopili. Před nimi se nacházela šelma, brousící si své drápy o strom, přičemž vydávala velice hlasité zvuky. Vůdce se otočil za sebe a ukázal na společníka, aby se k němu připlížil. „Támhle je! Medvědice.“ ohlédl se na mladšího hocha, „Tohle je tvůj cíl! Poraž ji, tvůj duch dospěje a získáš si úctu v kmeni. Ve tváři hocha se objevil náznak nejasnosti, „Mám se na ní vrhnout teď hned? Pomůžete mi nějak?“ „Cedan a já ti pomůžeme v honbě, avšak tvůj meč musí prolít její krev!“ zvážněl hlas a ruka dopadla na tázajícího se, „Tenhle úkol je velmi těžký, není to jako lov srnců nebo nějakého zajíce. Pochop, můj soukmenovče, každý muž si tímhle musel projít a nyní přišla řada na tebe! Slíbil jsem tvému otci, že na tebe budu dávat pozor, to ovšem neznamená, že tě nechám odsud odejít bez boje.“ podíval se na lučištníka, který jen kýval hlavou, „Uděláme to takhle: já se k ní připlížím zleva, Cedan zprava a naženeme ti jí. Pokud se na nás vrhne, zaútočíš a zabiješ jí. Jestli to ale neuděláš a dorazí ji někdo z nás dvou… bohyně tě potrestej! A pak nás tvůj otec roztrhne vejpůl!“ vydechnul a zeptal se rázně, „Je to jasné?“ Hoch jen kývnul hlavou, vůdce hodil okem po Cedanovi a tiše mu sdělil, aby si připravil luk. Mršinu odhodil na zem, do rukou chytnul zbraň a počkal, až dvojice vyrazí za bestií. Vůdce se velmi rychle a tiše sunul skrze trsy trávy, menší skaliska přeskakoval jak laňka po zásahu, až se dostal do zad medvědice, ale nezaútočil. Jakmile se dostal na plánované místo, dal mladému znamení, ten se začal přesouvat na svou pozici. Než se stačil střelec dostat na vyšší skalku, medvědice přestala ostřit drápy a znervózněla. Pár vteřin se ohlížela kolem sebe, do čenichu nasávala nejen okolní přírodu, ale i zápach zdejších skrytých postav. Po uvědomění se obrátila čelem ke skrytému vůdci, ale oko v dáli spatřilo zcela odhaleného mladíka… z tlamy se ozval hrozivý řev. Střelec vystřelil, šíp se zakousl do kožešiny, ale moc hluboko nepronikl. Namísto toho se zvíře rozzuřilo a rozeběhlo se k odhalenému. Ten si vzal do rukou dvě velmi hrubé dřevěné zbraně s kamennými a kostěnými výčnělky, jež byly ostré jak zuby jezerních ryb. Ačkoli se připravil na zcela nemožný odpor, postavil se do obranného postavení a čekal, až se přiblíží. Do očí se mu dostala vlna strachu… bylo to poprvé, kdy čelil osamoceně proti tak velkému nepříteli, proti tak nezkrotné bestii… proti tak silnému tvoru, s několika lehkými, byť velmi ostrými zbraněmi. Nebylo to stejné, jako když se vrhal sám proti osamocenému vlku nebo lišce. Ruce se mu zachvěly a nohy se dávaly pomalu na ústup. Medvědice se rozeběhla, tlamu připravila ke kousnutí, ale než stačila hlavou povalit kořist a zakousnout se, hoch v poslední chvíli zatnul zuby, vyhnul se její hlavě a vší silou jí praštil po zubech. Zbraň se potřísnila krví, ačkoli zaútočil nejsilněji, jak jen mohl, šelma cítila bolest, jako když šlápne na ostrý kámen. V zubech se zbraň zasekla, lovec ji nedokázal vytáhnout a lomcoval s ní tak zběsile, že si neuvědomil, jakou dělá chybu. Tlama stiskla pevně zbraň, silně trhla, až ji odhodila sáh vedle sebe. V rychlosti jedna pracka udeřila po jeho těle, až ho poslala k zemi. Vyděšený klučina vzal do obou rukou zbraň a nastavil jí proti ní, ale bez účinku. Zvíře se nad něj dostalo, vší silou mu sáhlo za oděv, který se po jednom chmatu velice natrhl, a druhá rána těžce poranila hruď. Mladík nedokázal zachovat klid, z jazyka se linula strašlivá prosba o pomoc a bolest nenašla hranice. Když v bolestech zavíral oči a na malý okamžik spatřil i její zrak, uvědomil si, kde udělal chybu a proč musí umřít. Však děsila ho představa ze zklamání a neúspěchu. Medvědice už chtěla pustit do jeho těla své ostré zuby, naneštěstí pro ni se z boku vyřítil starší lovec a bezhlavě po ní skočil. V ruce třímal kus nabroušené špičaté kosti, kterou do ní zarazil a svým tělem ji doslova objal. Tvor se zlostně mrskal ze strany na stranu, až se vyhoupl na zadní a útočníka shodil na zem. Kost však zůstala v něm, což ho dostatečně vyděsilo a dal se na útěk pryč. „ŽIJEŠ?!“ křikl na mladíka lovec, zraněný jen slabě v bolestech kýval hlavou. To mu stačilo jako odpověď, vytáhl si ostrou dřevěnou zbraň z opasku a rozeběhl se za zvířetem, mezitím přiběhl k ležícímu Cedan a silným škubnutím ho postavil na nohy. Oba ani na chvíli neztráceli hlavu a vydali se za společníkem kamsi ke vzdáleným skaliskám. I když mladík cítil na své hrudi těžké zranění, zatnul zuby, myšlenky přemístil do odhodlání dokončit, co začali. Během přesunu si stačil ještě sebrat odhozenou zbraň, za vteřinu dorazili oba na plácek, odkud spatřili nehezkou podívanou. Starší lovec velmi hbitě útočil svou zbraní a medvědici těžce poranil, avšak poslední útok se mu nepovedl a šelma provedla protiútok. Do zubů mu chytla ruku, muž řval z plných plic. Drápy na jedné pracce ho poslaly k zemi, druhá pracka ho praštila po tváři tak silně, že ztratil kontrolu nad sebou a zrak přestával vnímat svět. Zuby se pustily končetiny, muž padl k zemi, v druhé ruce probudil zbytky svých sil, které stačily tělo pouze podepřít. Byl smířen se smrtí, už jen těžce vydechoval a čekal na poslední úder. Medvědice se postavila na zadní nohy, chystala se ulovit onoho lovce. Ve chvíli, kdy se stavěla na zadní, se mladík vrhl na odvážný čin. S těžkým zraněním se vrhl proti oné chlupaté zdi, i když si byl vědom, do jaké hlouposti se vrhá, přiběhl k ní a vší silou jí zarazil hrot zbraně do krku. Cedan v pozadí vyčkával na vhodnou příležitost, do luku zandal šíp, oči čekaly na skvělou příležitost… Dřevěný hrot sice zajel do kožešiny, ale ne dostatečně hluboko, aby způsobil vážnější zranění. Ve zvířeti se probudila zlost, prackou vyrazila zbraň a máchala končetinami kolem sebe. Mladík se jí stěží vyhýbal, ale podařilo se mu několikrát udeřit do hlavy a krku. V nehlídanou chvíli bestie opět použila svou tlamu a rozhodla se zakousnout svého soka, ale minula. Drobný muž se stačil opět vyhnout a tentokrát jí bodl rovnou do oka. Jak bolestivě zabručela, dlouhé chvíle cítila ostrý tlak, snažící se dostat co nejhlouběji do lebky. V mžiku se postavila na zadní, končetiny se snažily sundat zaražené dřevo z hlavy… této chvíle využil Cedan. Šíp vyletěl z tětivy a zakousl se rovnou do jejího srdce. Byla to přesná rána, šelma po uvědomění padla k zemi a velmi slabě oddechovala. Tušila, že její nezkrotná duše byla poražena. V kožešině se objevovaly rány, z nichž vytékaly malé proudy rudé vody. Čenich slabě pofrkoval a zrak usínal. Před mohutné huňaté tělo se postavil mladík, třímajíc zbraň svého společníka. Pár vteřin na ní hleděl, tiše pronášel slova, jež pro civilizovaného měšťana nic neznamenala. Poté natáhnul ruku nad sebe a zarazil vší silou zbraň do lebky. Z čenichu se přestalo kouřit, břicho už nic nezvedalo… duch divokého zvířete už navštěvoval věčný klid. Po chvíli, kdy mladík postával nad mršinou, střelec odhodil luk na zem a přiběhl ke zraněnému. Ten začal pomalu mrznout. „Grende, jsi v pořádku?“ starostlivý hlas vyšel ze střelcových úst. „Ááh, ta… čubka… medvědí!“ proklínal velmi hlasitě, „Mám rozpárané břicho, a… ty se mě ptáš… jestli jsem… v pořádku?“ rukou si držel rozřezaná místa. „Je po ní!“ odvětil stroze mladík, když se otočil na staršího společníka, bezhlavě ho rukou položil zády k zemi a několika rychlými chvaty mu sundal oděv. Všem se na moment zastavil dech, stařec měl tak vážné rány, že bylo jen otázkou času, kdy vykrvácí. Ale hoch neztrácel hlavu, bez varování či upozornění si povytáhl spodní část oděvu, až se mu odkrylo přirození a začal na poraněná místa močit. Nebylo to nijak příjemné, neboť i Cedan musel zajíždět prsty hluboko do ran, aby se nerozšířila infekce. Grend chápal situaci, zuby zatnul pořádně do rtů a počkal, až s léčbou oba přestanou. Jen, co vyšly poslední kapky z údu, klučina zaběhl za mršinu a ve trávě hledal jistou rostlinu, která by mu zastavila krvácení. Po chvíli nesl ve dlani mnoho stonků jitrocelů a dalšího léčivého kvítí. Všechny mu přiložil do ran, z vnitřku svého oděvu vytáhl kus pošpiněné látky, kterou vždy nosil sebou… pro jistotu. Hruď obvázal, pohlédl na střelce a zeptal se, zda ho postaví na nohy. Oba chytli zraněného za končetiny a silně s ním škubli, Grend se jen bolestně zasmál a pronesl, jak je pyšný, že si takto poradili s nepříjemnou situací. Trojice se pomalým krokem přesunula k medvědici… „Povedlo se ti jí skolit, skvělé!“ pronesl Cedan. „Odřízni ji hlavu a vykoupej se v její krvi!“ nařídil Grend. Mladý lovec popadl zbraň s ostrými výčnělky, bez milosti či svědomí se pustil do pitvy. Chvíli mu trvalo, než odřezal všechny silné šlachy a kosti, v některých chvílích neváhal kopat do hlavy, aby upadla. Při těchto pohybech se mu ozývala rána na hrudi, byť jí vnímal, nepřestával s rozdělanou prací. I zeptal se lukostřelec, zda by nebylo vhodné, kdyby ho ošetřili, ale mladík jen dodal, že to vydrží až do tábora. Po pár dlouhých minutách konečně hlava padla na zem, lovecké ruce se začaly topit v rudavé vodě, kterou na sebe nanášel, a nejen na tvář, ale hlavně na hruď. Jakmile tento podivný rituál skončil, sebral trofej a ohlédl se na soukmenovce. „Tvůj otec bude na tebe pyšný, bratře!“ spustil Grend, „Prokázals svou cenu! Bohyně jistě pocítila tvé činy!“ předstoupil k němu a lehce ho poplácal po rameni, „Vypadněme odsaď… tady jsme skončili!“ Trojice nechala mršinu na místě a opět se dala do pohybu. Cedan se rychle vrátil pro svou odhozenou zbraň a jelena, zatímco dva zranění pomalým krokem kráčeli do přírody a vyšších kopců. Za moment je dostihl, nyní mířili za temné noci zpět do svého tábora, za několika vršky daleko… Slunce vylézalo z vršků hor a do spící přírody pustila své první ranní paprsky. Drobní živočichové se probudili k životu, květy rulíků a horniček se rozevíraly a několik sladkovodních ryb v nedalekém toku proudilo mezi kameny. Po jedné z nich sáhla ruka domorodého muže, pevně ji sevřela a vytáhla z vody. Mladý hoch utíkal ke své posedávající dvojici lovců, již čekali, až se i on posilní na další cestu. Jakmile k nim dorazil, okamžitě se pustil do stále třesoucí se ryby, své zuby do ní zarazil. Ústa se stále chvěla, ocas mrskal ze strany na stranu, ale kus těla měl už travič v sobě. Lovci se v tichosti zasmáli, jak si poradil s hladem. Po chvíli pojídání toho z ryby moc nezůstalo, ostatky zahodil na zem, rukou si utřel pusu a řekl společníkům, že je již připraven pokračovat v cestě. Cedan s Grendem nahodili na sebe úlovky, společná trojice vyrazila již mírným tempem za blízké hory. Cestou ani nepípli, velice opatrně střežili krajinu a zachvět každého spadlého kamení. Byli totiž v místech, kde hojně vyskytovala divoká zvěř. Už se blížili k cestě, vedoucí skrze malou soutěsku k řece… když před sebou zaslechli hlasitý hrubý smích. Zraněný muž zastavil pochod, rozhlížel se na všechny strany a přemýšlel, kam by se mohli ukrýt, neboť ony hlasy se mu nějak nezdály… na domorodce byly až moc hluboké a na bandity málo hrubé. „K jalovcům! Rychle!“ zahlásil Cedan, s mladíkem popadli Grenda a odtáhli ho opatrně mezi stromy, tyčící se nad cestičkou. Veškeré trofeje odhodili stranou do křoví, trojice se přemístila opatrně mezi dřeviny a pozorovala blížící se hlasy, „Tupci z osady? Nebo Bruciňáci?“ „Psst! Drž hubu!“ utišil ho zraněný lovec. Po chvíli čekání spatřili skupinku čtyř postav, jež si hlasitě vykračovala po stezce. Ale nebyli to domorodci, ani obyvatelé z nedaleké osady. Tito lidé měli na sobě lehké polokožené zbroje v modravém nádechu, na zádech nesli těžké obouruční zbraně a ve tvářích válečné znaky. Dlouhé vlasy, vylézající pod helmicí, prozrazovaly, kdo skutečně jsou. „Nordi.“ vycenil zuby hoch. „Ať tě to ani nenapadne, dospělej!“ varoval ho Grend, „Nikam se nevrhneš! Zůstaneš zde!“ V mladíkových očích se zjevila stará vzpomínka, ještě když byl o polovinu menší, než byl doposud. To cestoval s matkou a několika dalšími soukmenovci po Pláních, měli namířeno do tábora dalšího kmene, když se z vršku jedněch skal vyřítila na ně skupinka rudých i modravých Nordů. Ani ne po chvíli se zem barvila jejich krví, matka ho včas chytla za ruku a utíkala s ním o život k řece. Jakmile se nohy dotkly vody, do ženských zad narazil šíp a poslal jí k zemi. Malý klučík se vyděšeně ohlédl na její umírající tělo, z posledních sil mu stačila věnovat poslední pohled a radu, aby se nechal unášet proudem, neboť si takto zachrání život. Nechtěl je opustit, moc dobře věděl, co se stane, když tak učiní. Jakmile naposled vydechla, do jeho blízkosti přiběhl vysoký seveřan s obrovskou palicí v ruce, kterou na ní pustil. Lebka se roztříštila na několik kusů, mládě se rozeřvalo strachy a než se mohlo vrhnout k mrtvole, druhá rána kladivem ho poslala do vody. Chlapec byl na pokraji bezvědomí a smrti, když voják viděl, jak je tento nicotný hošík unášen silným proudem řeky, zandal zbraň na záda a vrátil se ke svým druhům… Vzpomínka se vracela klučinovi stále častěji a častěji. Nikdy si nedokázal odpustit tu chybu, že nezabránil smrti svých starších druhů. Stále ho sžírala touha po pomstě a odplatě, ale nikdy se k tomu nedostal, neboť byl stařešinami označován za „nedospělého“. Srdce bilo dospělému jak o život, do rukou si vytáhl zbraň a ani nevnímal řeči, které pronášeli oba společníci. Cedan si připravil luk i šíp, Grend rázným, však tichým hlasem přesvědčoval ostatní dva, aby toho nechali a počkali, až prostě přejdou. Dodal navíc správný argument… dva z nich byli těžce zraněni, a pokud by se rozhodli k útoku, proti čerstvé čtveřici nemají šanci. „Seru ti na nějaké zranění!“ odvětil zuřivě mladík, „Zabijem je!“ „Dávej si pozor, co říkáš, hochu! To, žes dospěl, ještě neznamená, že…“ „SKLAPNI!“ ohlédl se rázně klučina na staršího, který mu chtěl uštědřit jednu ránu, ale nestalo se tak. „Takhle na ně nemáme. Ale když je necháme projít, můžeme jim vpadnout do zad.“ řekl Cedan, mladíka těmito slovy zaujal, „Vezmeš si ty zadní, já je postřílím a Grend se postará o posledního.“ „ŽÁDNÉ… TAKOVÉ!“ ohlásil se Grend. Na další slova nedošlo, trojice ztichla, neboť se hlučná čtveřice zastavila a dívala se kolem sebe. Chvíli rozjímali nad místem, někdo z nich prohlásil, že se mu toto místo velice nezdá, další jen, aby je nestrašil. Zbylá dvojice si vytáhla zespod zbroje láhev alkoholu a napila se. Po několika minutách postávání pokračovali v chůzi pryč… „JDEME!“ otočil se mladík na Cedana a kývnutím hlavy mu přikázal, aby se připravil ke střelbě. Grend se snažil zastavit tento nemožný útok, i chytl rozzuřeného za ruku, ale ten sebou tak trhl, až se mu dostal ze sevření. Tlukot srdce se zrychloval, napětí stoupalo a kroky, blížící se ke kráčející skupince, byly stále tišší a tišší. Střelec měl již připravenou zbraň a už jen čekal na signál. Mladík byl pár sáhů od zadní dvojice vojáků. V hlavě mu bleskla myšlenka, že se ještě nikdy dříve nepostavil čelem proti člověku. Vždy to bylo pouze proti zvířeti, ale nyní… úplně jiná situace. Před zahájením útoku se nadechl a než vypustil vzduch z plic, ostrým koncem zbraně si našel cestu mezi zbrojí a tělem a pustil hrot skrze maso. První voják nečekaně zařval bolestí, čímž probudil ostatní pochodující. Jakmile muž padl na zem, po jeho boku se otočila žena, která jen nevěřícně hleděla na agresora. Další muž vpředu linie vytasil zbraň a chtěl zaútočit, do jeho hlavy však přistál šíp a poslal ho k zemi. Grend jen kroutil hlavou, vyšel z úkrytu tak rychle, jak jen mohl a zamířil za mladíkem, který bleskově podřízl hrdlo vojačce. Poslední členka skupinky si vytáhla sekeru ze zad a rozmachovala se proti němu. „Pitomej, zkurvenej domorodče! Talos tě potrestej!“ pustila sekeru na něj, ale hoch se jí hbitě vyhnul. Chtěl ji napadnout zezadu, leč nestačil včas reagovat a na poslední chvíli mu vyrazila zbraně z rukou. To si však odhalila záda proti střelci, ten této situace využil. Šíp vyletěl z tětivy a zakousl se do modravé zbroje. Nepronikl sice skrze zbroj, ale rána ji dostatečně vyděsila. Omylem pustila zbraň z rukou, načež na ní hoch stoupnul a sebral si svou dřevěnou zbraň. Do děvčete narazil ještě jeden šíp, který ji vyrazil dech. Nyní v objetí strachu klečela mezi třemi domorodými muži, hlavní agresor byl před jejím zrakem. „Prosím! Odpusť mi! Já to tak nemyslela! Nech mě prosím žít!“ hlásila žena, když na ní mladík hleděl. Chvíli přemýšlel nad pronesenými slovy, neboť ho napadlo několik řešení. Pokud ji zabije, dostane se na stejnou úroveň, jako byli kdysi tito vojáci… bezcitní a nemilosrdní. Pokud ji ale propustí, mohl by se dostat nad jejich chápání a projevit tak lidskost, kterou vojáci nemají. Než se stačil rozhodnout, skrze její tělo pronikl dřevěný hrot, jenž otevřel hlasitá ústa. Během strašlivého řevu se dospělý rozhodnul… rozmáchl se zbraní a kamenné výstupky se zarazily do hlavy. Vojačka zemřela. Střelec sebral veškerou trofej na sebe a přemístil se ke dvojici, která zrovna postávala nad mrtvolami. Ani jeden z nich nemohl uvěřit, že se jim povedlo přemoct lépe ozbrojenou skupinku… o co víc, že to byli jedni z úhlavních nepřátel. „Když už chceš teda zabíjet, dospělej…“ ohlédl se na něj Grend, „Nikdy, NIKDY neměj s nikým slitování!“ z vojačky vytáhl zbraň, ta spadla na zem, „Protože nikdo s tebou nebude mít slitování!“ „Dostali, co zasloužili.“ odpověděl stroze hoch, „Byli to Nordi. Museli jsme je zabít.“ „Huh… máš mysl stejnou, jako tvůj otec. Taky by je popravil, ale…“ nadechl se pořádně, „Nejsem si jist, zda tohle nerozvíří vodu víc, než bylo doteď.“ „Jste oba v pořádku?“ zeptal se střelec, když dorazil. „Jsme.“ řekl mladík, oči zaznamenaly krev, vsakující se do hlíny a trávy, „Co s nima uděláme?“ „Co by. Necháme je tu. Vezmeme jejich zbraně, budou se nám jistě hodit!“ řekl Cedan a než se pustili do sběru, mladík stačil ještě učinit něco, co ani jeden ze stařešinů nečekal… svou dřevěnou zbraní začal mrtvolám sekat hlavy, ty si poté vzal do rukou. „Trofeje. Ukázka mé dospělosti!“ „Huh, bohyně by se na tebe jistě smála. I tvůj otec, ale já ne. Tohle je už moc…“ „Nechme slova na později.“ přerušil rozjímání Cedan, „Měli bychom pokračovat, kdo ví, kolik se tu objeví dalších vojáků. Třeba tito nebyli poslední.“ „Ano… máš pravdu. Musíme jít, vemte zbraně a ulovené kořisti. Musíme být rychlí! JDEME!“ rozkázal Grend, jakmile trojice popadla vše, co ukořistila, vydala se na zbytek cesty. Před nimi zbývalo už překročit soutěsku a dát se po řece na sever. Za hodinu se dostali na místo, kde se kolem vodního toku nacházelo několik dwemerských pozůstatků a v dáli u menšího pohoří se vynořilo pár kožešinových stanů, ohrazených dřevěnými kůly. Z nich vyšla dvojice stejně oděných lidí, se zbraněmi na zádech. Jakmile si všimla přicházejících, radostně na ně mávali a počkali si, až přijdou blíže. Jedna starší pomalovaná žena je pokynutím hlavy pozdravila a pomohla jim vzít něco z nákladu. Když spatřila na obou mužích, hlavně na Grendovi, velká zranění, pronesla k dalšímu muži, aby ho co nejdříve doprovodil za šamanem do jeskyně. Cedan s mladíkem a onou ženou kráčeli klidným tempem s lidskými trofejemi po stezce do útočiště. „Z mladého se stal „dospělý“. Skolil medvěda a sám se postaral o tyto Nordy.“ hlásil střelec ženě, „Náš vůdce bude z něj mít radost.“ „To je skvělá zpráva, Cedane. Bylo to moudré rozhodnutí, abys ho doprovázel s Grendem.“ usmála se na něj žena a na hlavu mu posadila kápi, jež pocházela z jelení hlavy, „Až započne slavnost, odměním tě, můj lovče!“ ukázala mu do jeskyně, „Běž si odpočinout… máš toho hodně za sebou.“ střelec se uklonil ženě a pomalu kráčel do jeskyně. Mezitím se postavila ke skále a vzhlížela na hocha, ze kterého se stal konečně dospělý muž, „Prokázals svou cenu a odvahu, a já to obdivuji.“ požádala ho, aby jí předal uťaté hlavy, které by odnesla později do jeskyně, „Tvůj otec bude mít velkou radost, až se tohle dozví.“ „Je uvnitř?“ zeptal se chladně. „Je, ano, je uvnitř. Určitě jsi plný rozrušení ze splnění zkoušky dospělosti, avšak se zprávou ještě chvíli posečkej. Až nastane večer a bude celý kmen pohromadě, pak to oznam.“ také mu ukázala rukou do jeskyně a hrdě se usmívala, „Nyní si jdi odpočinout, Madanachu. Dneska jsi již prokázal, s kým má svět tu čest…“ Dospělý muž se hrdě oddělil od ženy a vstoupil do temné jeskyně… Upravil/a Adrian_S dne 11.11.2021 23:16 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



EldeR	#2 Přidané 17.10.2016 08:16
Ocenění: Příspěvek: 3293 Založený: 13.08.12	. Reverzní upír (Vampire Reverse) diagnosed by Whirt ▼ Povídky ▼ Po stopách čepelí Z deníku draughira


Adrian_S	#3 Přidané 30.10.2016 17:31
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 2. - Mezi rodiči a dětmi Do temné jeskyně vletěl čerstvý vítr plný změn a nových událostí. Poté, co se z Madanacha stal „dospělý“, se jeho život velice změnil. Už nechodil pouze na lov malé zvěře a na ryby, jak měl ve zvyku z mladších let, nyní chodíval na výpravy daleko do kraje na větší zvěře a na několik dní. Sám, bez jakékoli pomoci. Nebyly to chvíle, na které by rád vzpomínal, neboť během těchto výletů narážel na nečekané pocestné… bandity, lapky a podobnou verbeš, se kterou se musel vypořádat. Vždycky přežil, byť se mu na těle objevily jizvy nebo lapal po posledním dechu. Už to nebyly takové činnosti, které by se dělaly v pohodlné jeskyni. Pochopil, co to znamená být „dospělým“. Nějakou dobu poté, co učinil krvavý rituál dospělosti, se napětí mezi kmeny domorodců napnulo ještě více. Zvěsti o hrozbě ze strany Nordů byly stále častější, jak vyplenili tábor dalšího kmene nebo uvrhli nevinného muže či ženu do dolů v Markarthu. Díky Madanachovým výpravám, kdy chodíval lovit na „cizí“ území příbuzných kmenů, některé skupinky podnikali nájezdy. Těžké chvíle nastaly pro domorodce… Jednoho pozdního večera, kdy se většina kmene vrátila do jeskyně, kráčel pomalým krokem muž k jezeru, kde se zrovna „dospělý“ koupal. Z nahého těla tekly proudy krve z usmrcené zvěře, jež ho potřísnila, zbraně páchly hnilobou. Jen, co k němu muž dorazil a spustil, aby se dostavil za svým otcem, přestal s koupelí a oblékl se. Poté se v jeho doprovodu přemístil na nejvyšší místo tábora, kde postávalo několik stanů, klece s dobytkem, kovárna a oltář pro rituály. Vedle ohniště postávaly dvě osoby, čekajíc až dorazí. Byl to jeho otec, velmi rázný muž, jenž se ničeho nebál a veškeré spory řešil jednoduchými způsoby. Po levici postávala ohavná a škaredá stařena s drápy dlouhými jak větve a děsivým zrakem. Na končetinách jí rostlo několik pírek neznámého okřídlence. Během čekání strašlivě vzdychala, jako by měla v sobě několik onemocnění. Za pár chvil došel Madanach s doprovodem před vysokého muže s šedým vousem. „Madanachu, můj synu! Musíme si promluvit!“ spustil muž a nenechal ani mladíka se zeptat, co má na srdci, „Nebudeme chodit kolem horkého pramene a přejdu hned k věci. Jsi již dospělý, jak jsi před časem ukázal. Konáš úkoly, které tu provádí každý z nás… lovem, sběrem, obřady. Už tak nějak víš, v čem spočívá náš život.“ nadechl se, „Ale nevíš, co tě ještě čeká a čeho musíš nyní dosáhnout.“ „Neříkals otče, že přejdeš k věci?“ zeptal se nesměle, tón mladíka se mu moc nezamlouval. „Nepokoušej drzost pustit z huby, Madanachu!“ upozornil ho starší, „Vzhledem k tomu, žes dospěl, musíš se připravit na další obřad.“ „Na obřad? Jakej?“ znejistěl. Do rozhovoru vstoupila ohavná stařena, z huby se jí linul hnilobný pach a lehké šišlavé chraptání „Áááh, košti a krrev pšedpověděly, kdy še na nebi žjeví dva měsíše! Během této chvíííle mušíš Madanachu prrojít Jejím obšadem!“ „Čeká tě důležitý úkol.“ pokračoval otec, „Správnej dospělej má mít po svém boku i ženu. Stejně tak i ty!“ Všem bylo jasné, co měl na mysli, ale Madanachova tvář nejevila žádnou radost, „Áh, už zase? Proklatě, Druadachu! Kolikrát jsme se o tomhle bavili? Já ti na to řekl své, a ty…“ „MLČ, A POSLOUCHEJ!“ zarazil ho, „Od minulého tejdne, co jsme se střetli s kmenem od Slepého útesu, jsme v nebezpečí. Nemůžeme si přidělat další nepřátele! Víš vůbec, kolik kmenů je proti nám?“ chvíli oba mlčeli, „Tak vidíš. Můj kmen nikdo nerespektuje. Nordi se tu potulují jak krysy a bez našich soukmenovců, kteří jim taky kopou prdele, dlouho nevydržíme. Musíme se spojit s tím silnějším.“ poté došlo na rozhodující slova, „Zítra ráno vyrazíme ke Slepému útesu, kde si vybereš ženu…“ „Ale já…“ „A PAK S NÍ UČINÍŠ OBŘAD!“ dokončil hlasitě Druadach, mladíkova tvář vřela zuřivostí, „Náš kmen musí pokračovat… musí žít! My… musíme přežít!“ „Nechci žádnou couru od Slepáku!“ odmítnul Madanach, jeho otec se přísně zamračil, „A ty to moc dobře víš!“ „Podívej, hochu. Může se ti to líbit nebo ne… pořád jseš v mém kmeni. A proto budeš taky poslouchat, co ti řeknu! Nebudeš si vybírat mezi tím, co se ti líbí nebo ne. Bude ti vybráno podle toho, co je potřeba pro kmen. A kmen potřebuje teď spojenectví!“ ruce si zkřížil na prsou, „Žádný jiný kmen s námi nebude spolupracovat… všichni se nás bojí.“ „Všichni se TEBE bojí, Druadachu!“ zdůrazil hoch, „Jen tebe!“ „Volíš špatná šlova, došpělý!“ skočila do řeči stařena a ohlédla se na vůdce, „Mohla bych žkušit věštbu ž rulíků a medvědích džápů, žda nežeknou jinou budočnošt, velký muži!“ „Myslím, že to nebude třeba, Silmo. Stačí mi věštba z kostí a krve.“ otočil se zpět na mladíka, „Je mi jedno, co si o tom myslíš, ale prostě půjdeš se mnou zítra za nima! A jestli budeš odporovat, pak tě zbiju, připoutám na nejvyšší skálu a nechám ptáky, aby ti vyklovaly oči!“ Madanachova ústa se zcela zavřela a oči zmírnily, „Pořád jsi můj syn a taky mě budeš poslouchat!“ „Ale Drua…“ „MLČ! Už jsem rozhodl!“ z mladíkova čela vyteklo několik chladných kapek, „Za rozbřesku vyrazíme. Jdi spát, bude tě čekat dlouhá cesta.“ bezeslov odcházel jeho syn z místa, plný hněvu a zlosti, než ale stačil zcela odejít, ještě na něj zvolal, „Madanachu! Pamatuj, KMEN V PRVÉ ŘADĚ!“ Ačkoli byl starší muž velice přísný a rázný, moc dobře věděl, že není v dobré situaci. Právě postavil svého jediného potomka na místo, odkud se nedá couvnout zpět. Měl uzavřít podivné spojenectví, v které ani moc nevěří. Ale byl si jist, že nemá zkrátka jinou možnost. Od dob, co se v kraji změnily poměry a severských nepřátel přibývalo stále více, tíha mezi domorodci se zvětšovala. „Co myslíš, Silmo?“ ohlédl se na ohavnou ženu, „Co myslíš, vranice, dělám dobře, že obětuji syna těm Slepákům?“ Stařena nehezky zavrčela, „Tvůj kmen potšebuje šilného ducha, Druadachu. Děláš šprávnou věč… tví pšedči by ušinili to šaméé.“ pomalým krokem došla ke stolu, kde leželo několik kamenů duší, jeden z nich vzala do rukou a prohlížela si jej, „Naše paní nám dá šprávné žnamení… již brži…“ Zdrcený Madanach došel sám k loži, vztekle odepnul z oděvu zbraně a žuchnul do kupky sena. V myšlenkách přemýšlel nad zítřejším dnem, kdy se odebere do vzdáleného tábora svých nemilých příbuzných a požádá vůdce o jednu z jeho dcer. Plán se mu velice protivil, nejenže měl s lidmi od Slepého útesu špatné zkušenosti, ale srdce měl daleko jinde, než v tomto táboře. Ale neměl odvahu s tímto argumentem oponovat proti otci. Těžké žilkované oči se mu zavřely a on konečně myslel po šíleném dni na něco jemu velmi milého. Ve snech si vytvářel obraz vlastního světa. Bohaté zatravněné kopce, kde by se proháněla zvířata pro lov, hordy jeho soukmenovců, jak putují za nimi a beze strachu překonávají neviditelné hranice, které v současnosti vytvořili Nordi. Po boku své ženy a dětí by hleděl na kraj, který mu patřil… Na krku by mu visely božské talismany, na tváři všech lidí by zářily pomalování a v očích by se lesknul život, přesně takový, jaký tu byl kdysi před osidlováním. Slunce probudilo Skyrim, do jeskyně vstoupili světelní posli, jenž uvítal kmen do nového dne. Poté, co se většina z nich už probrala k životu a někteří se najedli, vůdce Druadach se svým synem vyšli ven z jeskyně, kde už na ně čekali dva soukmenovci v typických domorodých oblecích. Cedan a Grend jen beze slov hleděli na vůdce, až k nim předstoupil a prozradil důvod, proč s nimi jdou. „Cedane, Grende, mé ruce… Potřebuji po vás službu, abyste mne a mého syna doprovodili do tábora Slepáků.“ Mladší střelec se ihned ozval, „Bude mi potěšením, otče.“, zatímco Grend jen kývnul hlavou. „Víte moc dobře, co nás bude čekat na cestě, jaká nebezpečí.“ na moment zmlkl a počkal na jejich reakci, která však nepřišla, „Jste připravení?“ Oba muži jen kývli hlavou, postavili se stranou, aby vůdce se svým potomkem mohli projít. „Huh, říkám ti, otče, že…“ ozval se Madanach, ale nedokončil svou řeč. „Tvé chutě mě nezajímají. Jdeme, ať se ti to líbí, nebo ne!“ ohlédl se přísně na něj a rukou mu ukázal kupředu, „Veď nás!“ I když si byl „dospělý“ vědom, že by je mohl vést jinými stezkami, aby co nejdéle putovali, nebo je dovést zcela na odlišné místo, neměl tolik odvahy, aby mohl provést takovou lest. Zklamaně předstoupil před svého rodiče a vedl skupinku přes zatravněné vršky směrem k táboru, kde si měl vybrat ženu. Dwemerské ruiny se jim po cestě zjevily na západní straně hor, když putovaly krajinou. Moc dobře znaly toto místo a nikdy sem nevkročili, neboť věděli, jaké nebezpečí se zde skrývalo. Kmen Druadach už kdysi dávno přemýšlel o přesídlení do většího útočiště, ale poté, co se zde objevilo několik divných lidí, jež ze sebe vrhali proudy zelené vody, proti kterému se nedokáže nikdo ubránit, raději zůstali ve své jeskyni. Druadachovy myšlenky se zastavily nad tímto okamžikem, něco mu říkalo, až se završí pouto mezi jeho synem a vybranou ženou… Kde budou žít další potomci, když je jeskyně už tak malá pro současný kmen? Jen se lehce ohlédl na své dospělé dítě, jenž nosil ve tváři nezaschlou zuřivost. Otec jen zklamaně vydechnul. Na dalším vršku kousek od prastarých ruin se tyčila jakási malá kamenná stavba s dost starým stromem. I na takovou dálku celá skupinka poznala, co se tam nachází a okolo čeho prochází. Byla to jedna z daedrických svatyní, pro ně však nijak nezajímavá, neboť oni vyznávali jinou daedru… jiného poloboha. Vzpomínky starého muže mu připomenuly, kdy byl Madanach ještě drobné děcko, co chtělo znát každý kout a každý vršek plání. I jednou se zeptal, co se na onom místě, procházejíc nyní kolem něj, nachází. Kroky skupinky však vedly zcela jinam, než po čem kdysi toužil. „Jednou pochopíš, proč tohle dělám, synu.“ řekl Druadach během cesty k synu, „Až se staneš vůdcem a budeš mít děcka, budeš to dělat taky.“ z mladších úst nevyšla žádná slova. Po několika hodinách pochodu a příjemného vání vánku do zad, se dostala čtveřice ke skaliskám a zpustlé pěšině, vedoucí přímo k prastaré věži s mostkem v dáli, jenž se nakláněla nad hlavní markarthskou stezkou. Vůdce rychle připomenul všem druhům, aby byli obezřetní a nechali pouze jeho mluvit. Cedan s Grendem sáhli po svých zbraních a připravili se na střelbu, pokud by bylo zapotřebí. Madanach se otočil na starého muže a byť se na něj jen podíval, stařešina pochopila, na co právě myslí. „Pojď, synu. Musíš si vybrat ženu.“ pomalým krokem mířila čtveřice k věži. Na mostku u věže hlídkovalo několik domorodých lidí, jejž hned po jejich spatření vyvolali rozruch. Když se čtveřice blížila, zaslechla hlasitý ženský pokřik a varování o narušiteli. Z otevřených mříží věže vyběhlo několik lehce oděných mužů a žen s připravenými zbraněmi. Další jednotlivci se přiřítili z tábora pod mohutnou stavbou a rozmisťovali se podél skal. Ženy vytáhly luky a připravily šípy do tětivy, Druadach a jeho skupina se zastavila. Jakmile zavládlo ticho a nikdo z nich se na moment nepohnul, ozval se jeden obránce… „Neměli jste sem lézt!“ Starcovy ruce se mírně pokládaly k zemi, „Nejsme tady, abychom vás obsadili!“, sotva dořekl chabou obhajobu, celý mostek, na němž byli lučištníci, se zasmál, „Chceme mluvit s kmenovým vůdcem!“ „A důvod?“ znova se optal obránce. Stařešina se nadechla, „Kvůli míru!“, rukama ukázal poté na společníky, aby pustili zbraně k tělům a zandali šípy do toulců, na důkaz mírového jednání. „Hmpf…“ pofrkl si obránce, „Hlídejte je! Pokud udělají krok vpřed, zabte je!“ rozkázal a sám se vydal skrze věž až k mostku, vedoucí kamsi do skály. Dlouhé minuty setrvaly v tichosti, Madanach se občas otočil na hrdého starce, jenž si byl vědom, co činí. On sám v tichosti tvrdil, že jen ztrácí čas. Neměl strach ze smrti nebo z nového místa plné potencionálních nepřátel, spíše se obával, že tuto chvíli mohl trávit zcela jinak. Cedan s Grendem se jen tiše rozhlíželi po okolí a plánovali si případný útok, pokud by se něco zvrtlo. Ve dveřích na mostku se objevil mimo obránce další dvě postavy, kráčející za ním. Jakmile překonaly věž a dostaly se pod tábor a nastoupené mířící soukmenovce, Druadachova skupinka konečně spatřila jejich vůdce. „Vida, vida, vida… Sám velký Druadach, a jeho banda primitivních bastardů.“ uvítal je spoře oděný muž. „Zasluhovali bychom si lepší uvítání, Njatardi!“ odvětil mu, „Nejsem tady se svými lidmi, abych tě zabil nebo obsadil tvůj tábor.“ „Áh, tak to se mi ulevilo. A já se bál, že bych vás neporazil.“ stroze se jim vysmál, očima si všechny návštěvníky prohlédl, „No, když už jste šli takovou dálku, co vás za mnou táhne? Po čem páchnete, co?“ „Přišel jsem se svým synem uzavřít spojenectví.“ odpověděl Druadach, „Chci, aby si můj syn vzal tvou dceru. Aby naše klany patřily k sobě!“ Pronesená slova vyvolala u přítomných mírná rozčílení, sám Njatardi se jen ušklíbl a pár výdechy zasmál, „Takže, ty chceš mou dceru… pro svého parchanta.“ udělal několik kroků do stran, „A nechceš nás ani napadnout nebo zlikvidovat tábor.“ ostře se na něj podíval, „Ale když ti dám svou dceru, tak můj tábor jistě brzy obsadíš! A řekneš „v zájmu rodiny“! Naser si!“ „Ne! Ne, takhle to neplánuji!“ Druadachova tvář zesmutněla, čehož si všiml i jeho syn, který tohle nikdy u něj neviděl, „Můj syn by zde zůstal. Pod tvými rameny. Řídil by se tvými pokyny.“ Njatardi nechápavě naklonil hlavu, „Proč tohle děláš, stařeno? Dáváš mi jediného syna,“ pohlédl na lehce rozčíleného Madanacha, „který nemá ještě všech pět pohromadě. K čemu mi bude, huh?“ „Madanach je silný lovec a vytrvalý běžec! A navíc, přišel jeho čas!“ o krok blíže učinil vůdce, „Chci mu zajistit lepší postavení, než by měl u mne!“ Nad posledními slovy se Njatardi zasmál, až se k němu přidali i ostatní. Po hanlivé reakci si rukou přivolal kohosi ze zadní části. Při této příležitosti si Madanach všimnul jeho hrudi, místo srdce měl špatně zašitou ránu, v mezerách bylo vidět cosi bušícího, ale srdce to rozhodně nebylo. Než se stačil optat svých soukmenovců, Njatardi vedl podél boku vyšší děvu s rozcuchaným vlasem, na tváři ji pod oky zářily hnědé pruhy. „Tohle je má dcera Asagi.“ postavil se za ní a chytl jí za ramena, „Ráda stahuje kůže a maluje…“ Druadach otočil hlavou na syna, jenž se nehezky zatvářil, „Myslím, že je pro něj dostačující.“ Ale Njatardi nepřestal s popisováním, ruku jí ponořil do vlasů, na ukázku její bohaté hřívy. Otáčel ji na všechny strany, aby si jí prohlédli, hladil po kůži, plácnul po zadku… děvče se na místo toho jen usmívala a tajně si užívala dotyky. „Vyzná se v bylinkách a umí jako jediná zpívat „Píseň noci“. Což by se vám jistě hodilo.“ na moment přestal mluvit, chtěl vidět jejich reakci, ale když se ani jeden neozval, pokračoval, „Mám skvělou dceru, ale nedám ti jí zadarmo. Na oplátku, tvůj bastard tu zůstane, ale také nám dáš polovinu vašich zásob a možnost k vám jít a vzít si cokoli, co budem chtít, včetně vašich žen!“ Mladá hlava už ale nevydržela zůstat v tichosti, „To je směšné! Já si mám brát tuhle…“ „SKLAPNI, SYNU!“ křikl Druadach a ohlédl se nabízejícím muži, jen těžce vydechnul, „Nabídka je velká a těžká, ale souhlasím s ní.“ Doposud mlčící Cedan s Grendem jen nevěřícně hleděli na nevýhodný uzavřený obchod, ale nijak nezasahovali. Njatardi s prosbou poslal zpět za sebe svou dceru a přivolal si oba muže, aby předstoupili blíže. Mezitím, kdy syn s otcem kráčeli blíže k věži, Asagi vběhla do věže, chvíli se nevracela, po pár minutách už ve dveřích držela misku a železnou dýku. Jen, co dorazila ke svému vůdci, oba návštěvníci se zastavili. „Dokaž mi, že tvá slova nejsou zrádná, Druadachu! Učiň „krevní pouto“ mezi tvým zmetkem a mou děvou!“ poručil Njatardi, od dívky získal misku s dýkou a natáhla nad nádobu paži. To samé se očekávalo od Madanacha, který se vzpíral tak špatné myšlence, ale nemohl si pomoct. V otci viděl, jak na něj naléhal, aby učinil to, co zkrátka musel. Pár tichých vteřin, kdy nikdo z okolí neměl tušení, zda to myslí opravdu vážně či nikoli, se Njatardi připravoval zrušit svou nabídku, ale na poslední chvíli Madanach natáhl paži nad misku. Jeho otec poté proťal maso jak u něj, tak i u ženy a nechal několik kapek krve nakapat do nádobky. Oba zranění se nijak při poutu neozvali. Jakmile se miska do čtvrtiny naplnila, poručil jim připažit a nádobu odnesl k druhému vůdci, jenž se usmíval. Do rukou se mu dostala krvavá miska, „Až vyjdou oba měsíce, oba se sem dostavte. Učiníme slavnost, která spojí naše děcka.“ ohlédl se na přítomné návštěvníky, nohy začaly ustupovat, „Teď vypadněte!“, Druadach a jeho družina velmi pomalým krokem ustupovali, dokud se nevytratili z místa. Když byli v půli své cesty, Madanachova hlava nevydržela tíhu a musela pustit otázku. Stále nemohl uvěřit, že se jeho otec dopustil něčeho, čeho by nebyl nikdy schopen… „PROČ ZROVNA ONI? OD KDY JSEŠ SLABEJ VŮDCE?!“ křikl na něj, až se čtveřice zastavila, starší muž k němu předstoupil a pevně mu do rukou chytil rty, jeho tvář byla zuřivější, než si představoval. „Hlupáku! Ty sis myslel, že tě dám tomu chcípákovi jen tak?“ stiskl ještě pevněji, dokud se na mladíkovi na tváři pomalu neobjevovala krvavá skvrna, „Až se dostaneš do jejich kmene, pak se prvně postaráš o něj a zajistíš nám bezpečný přístup!“ poté mu pustil ústa, hoch hluboce vydechoval, „Aspoň pro jednou bys mohl uvažovat jako skutečnej dospělej! Jestli chceš být jednou vůdcem, musíš se naučit lhát a podvádět!“ jakmile domluvil, otočil se a pokračoval v chůzi, jejich ochránci se přidali. „A kdo to vůbec je ten Njatardi?“ zeptal se, „V břiše měl vyřízlou díru!“ „Je mocnější a ještě nebezpečnější, než obyčejný muž v kmeni.“ vysvětlil mu cestou Druadach, „Má v sobě šipkové srdce. Podstoupil temný rituál, který tě také bude jednou čekat…“ „Neříkej mi, že to chceš ze mne…“ „Ne dnes, ne nyní!“ zadržel ho v řeči, „Teď se soustřeď na tu děvku, aby ses s ní spojil. Až nad našimi hlavami proletí dvakrát Slunce, odebereme se ke Slepákům a ty pak začneš nový život!“, Madanach se chtěl znova zeptat, ale okřikl ho, aby už přestal. Jejich cesta byla ještě daleká. Poté, co dorazili do tábora a každý z nich se odebral jiným směrem, aby plnil své povinnosti, Madanach se okamžitě vydal na lov k severním hranicím jejich území. Nikomu nedával najevo svůj nesouhlas nebo opovržení nad podivným plánem, prostě se tvářil jako by se nic nedělo. Rudé červánky ho doprovázely, když už měl na svých zbraních několik úlovků. Kdesi v kopcích na kamení posedával a vyhlížel na bující přírodu. Měl se již vrátit domů, ale s tak těžkými myšlenkami nemohl udělat ani krok. Strašlivé představy se mu vybavily, nechtěly zmizet. Až po chvíli přemýšlení ho napadlo, jak by se jich mohl zbavit. Sebral své úlovky a vydal se k řece, kterou překonal a dále pokračoval na sever. Několik mil od něj se pod kopci zjevila palisáda a kouř z tamního tábora… Už dávno pochopil, že se nachází na území svých sousedů, svých nepřátel. Ale neměl strach, poklidně u bývalých dwemerských ruin odhodil úlovky a kousek od jalovce rozdělal oheň z ukrytého troudu pod kamením. Jakmile začal křesat, nebe se temně zbarvilo a začaly se objevovat polární záře. Chlad od řeky ho ovíjel, lehká husí kůže mu nabíhala po těle. Jistě by obyčejný cestovatel na tomto místě nerozdělával tábor, umístění odvážně blízko domorodců a bez nějakého bezpečného úkrytu. Ale Madanach moc dobře věděl, co činí a proč takto jedná. Také věděl, že nedaleký tábor domorodců neuvidí jeho kouř. Měl to již několikrát odzkoušené a vždy si přivolal pouze jedince, jenž procházel na protějším břehu. I nyní tomu tak bylo… Několik minut hořely plameny a mladík se uvelebil pod jalovcem. Pomalu se mu zavíraly oči, když kus od sebe zaslechl šplouchnutí vody a šelest v trávě. Postavil se, do rukou chytl zbraň a ústy vytvořil zvuk jistého ptáka… za vteřinu se ozval stejný zvuk, jenž se blížil. Svůj nástroj zandal zpět za opasek a počkal na přicházejícího. Z křovisek vyšla vysoká neupravená žena s velkým pramenem vlasů ve středu hlavy. Bujné tělo se schovávalo pod kousky zvířecích kožešin. V jejím zraku se dalo odhadnout, že je zhruba o deset let starší, než byl Madanach. „Starší s tebou, Madanachu!“ pozdravila ho. „I s tebou, Kaie!“ přistoupil blíže a ruka pohladila její tvář. „Nečekala jsem, že se tu objevíš. Ještě před několika úsvity jsi říkal, jak tě tvůj kmen hlídá. Jak nebudeš moct lovit sám.“ „Seru na můj kmen a jejich zákazy!“ zakroutil hlavou, „Ti parchanti, a hlavně můj otec, mě jen využívají! Zrovna dneska jsme byli u Slepáků, kde mi dohodil tamní čubku!“ oči se mu lehce rudě barvily, „A to jen kvůli tomu, abych pak zabil vůdce jen, co s ní učiním obřad!“ Kaie na vteřinu zadržela dech, „Takže ti vyřízli trochu krve a smísili to s ní?“ hoch jen kývnul hlavou, „To znamená, že jste byli spoutáni. Nemůžeš si nabrnknout jinou děvu, než jen a pouze jí, páč když…“ „Když si nabrnknu jinou, tak je urazím a nás zostudím.“ dokončil její řeč, „Vím, co to znamená, Kaie. Ale já to nechtěl! Vůbec!“ „To nevadí, Madanachu. To je v pořádku.“ utěšovala ho. „Snažil jsem se vysvětlit svému velkému beranu, že mám jinou… a mnohem schopnější!“ zadržel dech a chytl její ruce, „Známe se tak dlouho, že bych ti svěřil život, Kaie.“ „Já vím, Madanachu, synu noci…“ její ruce mu padly na ramena, „Já vím, že máš pro mne slabost. Ale máme stejné potíže. Tobě byla dnes vybrána žena. A já jsem byla včera vybrána muži…“ „Kterému?“ S těžkým výdechem se otevřela, „Z Konecbab… Jo’sea mi byl předurčen. Nevypadá špatně a rozhodně bych tímto posílila oba kmeny.“ „Copak se musí na tomhle zkurveném světě řídit podle divných tradic?“ tiše vyjekl Madanach, „Copak se nemůžeme jednou rozhodnout podle sebe?“ „Můžeme se rozhodnout, ale pak se projeví následky…“ naklonila mu hlavu tak, aby se jí díval přímo do očí, „Naše vranice předpověděla, že se za dva dny objeví dvojice měsíců.“ „Silma řekla to samé.“ kývnul hlavou. „Takže, jestli chceš něco změnit, můj Madanachu,“ hlava se přiblížila na několik coulů od rtů, „musíš jednat velmi rychle! Máš dva dny na to, abys mě získal!“ poté ho políbila, jeho ruce se přemístily na zadek a pevně se chytly. „A máš nějaký nápad, jak bych si tě mohl získat, když už jsi spoutaná?“ Nad otázkou se usmála, šepotem mu prozradila plán, který byl nejen odvážný, ale nebezpečný. Protože se budou chystat přípravy na slavnost spojení kmenů, většina tábora bude shánět přísady pro nápoje, jídlo a kožešiny, aby se hostům velebilo dobře. Ten zbytek budou tvořit pouze hlídky, případně někteří členové rodiny. Kaie ho požádala, aby následujícího dne přepadl jejich tábor a ji unesl. Madanach způsobí chaos a vytvoří více potíží pro svůj kmen, ale z Brucinova skoku budou bez starostí. „A když se ti to podaří, ukážeš svou moc a sílu. Kmeny by se tě mohly aspoň na chvíli bát a celkově tvůj kmen uznávat.“ „A nevadí ti, že ti zabiju některé sourozence, Kaie?“ nad otázkou se usmála, svým tělem ho donutila zalehnout, až oba žuchli do vysoké trávy, žena ho začala velice pomalu líbat. „Když si mě takto získáš, bude mi to jedno… Můj vyvolený!“ Madanach a Kaie nepřestávali se svými hrátky dlouho do noci, byť nad nimi vyšel už jeden z měsíců a v okolí se ozývali vlci. Však nyní „dospělý“ získal plán a dobrý důvod, proč by se měl vzepřít svému kmeni. Času bylo sice málo a odvahy ještě méně, ale pro mnoholetou lásku, se kterou mohl učinit rituál, by se klidně nechal roztrhat… i svými vlastními rodiči. Upravil/a Adrian_S dne 07.12.2017 22:46 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Aurelius	#4 Přidané 12.12.2016 21:43
Ocenění: Příspěvek: 6110 Založený: 18.07.12	Líbí se mi jak dokážeš jednoduše popisovat postavy okolí, abych si ho ve své hlavě dokázal dokonale představit, doprovodné obrázky tomu ještě více dopomáhají a jsou pěkným zpestřením Zapřísáhlé jsem bral ve Skyrimu jako obyčejné nepřátele, které je nutné zlikvidovat kdykoliv kdy je potkám. Díky tvé povídce, která rozkrývá jejich tradice, život v kmeni (ať už se jedná o pravdu shodnou s LORE či ne) zjišťuji, že i oni ve skutečnosti mohou být zajímavými. Zápletky se moc líbí. Krátce jsem skutečně věřil, že \|SPOILER PRO TY CO NEČETLI! Madanachův otec jej hodlá 'oženit' kvůli spojenectví proti Nordům či ostatním nepřátelům a najednou tohle. Dobrý zvrat!\| Jsem zvědav kam se to vyvine a také mne zajímá onen šípkový rituál jelikož zapřísáhlí jsou pro mne velkou neznámou. Takže jsem rozhodně zvědav na pokračování jako jistě mnoho ostatních co to o sobě ještě nedalo vědět


kattos	#5 Přidané 19.12.2016 22:09
Příspěvek: 109 Založený: 25.01.14	Super FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!


Adrian_S	#6 Přidané 07.01.2017 20:20
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 3. - Namiřina slavnost Slunce probudilo celé Pláně k životu, lidé z tábora Brucinova skoku se vydali splnit své povinnosti, které jim náleželi. V brzké době se konala slavnost spojení dvou kmenů, proto bylo potřeba, aby všichni přiložili ruku k dílu. Jedna ozbrojená skupinka se vydala kamsi do kopců na lov, další zamířila podél potoka najít si skvělé místo k rybolovu, a další odešli do vnitrozemí pro jisté bylinky a ostatní předměty k obřadu. V táboře zůstala jen hrstka domorodců, hlídající své území. Několik hodin pochodovali z jednoho konce tábora na druhý, uvnitř hlavní jeskyně posedávala spoutaná Kaie u oltáře, kvůli jejímu bezpečí. Nebyla nijak vystrašená nebo rozzuřená, chladná hlava se otáčela kolem sebe a dívala na svého mladšího bratra, jak u kamenného stolku cosi provádí v misce. V rukách držel kromě primitivního hmoždíře a tlouku také jakýsi vak, do kterého něco lil. Poté sáhl po ingrediencích na stolku… zvířecí oči, lístky rulíku a bobule z jalovce a sněhulky. „Udělám pro Jo’seu ten nejsilnější nápoj, aby mu odpoutal ducha.“ podíval se do tváře ženy, „Po tomhle poznáš jeho pravou sílu!“ „Určitě bude k užitku, můj bratře.“ odpověděla mu klidným hlasem, „Už se nemohu dočkat.“ „Až ti zkrotí ducha, sestro, budu v ten okamžik na tebe pyšnej!“ usmál se bratr a pokračoval ve výrobě, Kaie jen sklonila hlavu. I když se mezi domorodci proslýchalo, že lid z Bruncinova skoku má ten nejlepší zrak a sluch ze všech kmenů, jejich smysly si však nevšimly postavy, která se velmi tiše brodila v silném proudu řeky. Strážci na palisádě sledovali okolní krajinu, avšak řeka je nijak nezajímala. Díky této nepozornosti se neznámý vetřelec vynořil z vody a velmi tichým krokem zamířil ke skaliskám, ke kterým se přitiskl. S lukem na zádech a dřevěno-kamenným mečem u pasu se schoval do nejbližšího křoví. Ve chvíli, kdy se jeden z mužů přemisťoval na další pozici, vyšplhal na skálu nad sebou, odkud měl skvělý výhled na tábor. Rychle si naplánoval útok a způsob, jak zneškodní každého strážce, který mu přijde do cesty. Slabé žuchnutí do trávy nevyvolalo u nejbližšího osadníka žádný pocit nebezpečí. Sestra ve zbrani dál postávala u palisády a dívala se do nebe, jak několik divokých ptáků létá nad jejich hlavami. Hejkla na vzdáleného muže, aby se podíval nad sebe, ten se otočil a jakmile uviděl onu podívanou, kývnul na ní hlavou a cosi k ní zvolal. Pak se vydal na druhou stranu tábora. V té chvíli přišlo něco nečekaného… Tichý útočník se dostal k boku této nevědomky postávající strážkyně, chytl jí za ústa a bez slitování podřízl hrdlo. Oběť s velkým vyděšením nemohla ani zakřičet, jen strmě spadla na zem, útočník jí po pádu ještě pro jistotu vrazil zbraň do lebky. V mžiku se přezbrojil z meče na luk a připravil si šíp do tětivy. Kroky mu zamířily mezi stany, a jakmile uviděl některého strážce, nadechl se a vystřelil. Šípy trhaly krční tepny dalšího muže, který se právě blížil k jednomu ze stanů. I když se střelec skvěle trefil, muži dovolil trochu zasípat, aby upoutal na sebe nějakou pozornost. Vzdálený muž u skal se otočil a vyděsil se. Okamžitě se rozeřval k umírajícímu, zda s ním něco není, ale než se dočkal odpovědi, do hlavy se mu zarazil další šíp, ten ho poslal na zem. Ačkoli si útočník uvědomoval, co způsobil a jak si naplánoval toto přepadení, nevšiml si, že ve stanu leží jedna z žen, která spala. Jakmile ho spatřila, ihned se rozeřvala ve starobylé řeči… rukou hmatala po dýce. Sice v rychlosti sáhl po meči a než stačila udeřit, jí zabil, ovšem to už neměnilo nic na tom, že byl prozrazen. Zbytek tábora se pomalu sbíhal do středu osady… několik mužů a žen se dívalo kolem sebe, hledali nějaké protivníky a čím dál hlasitěji halekali na sebe a okolí, aby jim někdo odpověděl. V té chvíli neměl útočník co ztratit, sebral veškerou odvahu k přípravě luku. Šíp se zabodl do hrudě lučištnice, padla na zem, jak zraněná žížala se svírala v bolestech. Poté útočník vyběhl ze své pozice a do prvního obránce pustil svou zbraň. Rána do srdce poslala muže na onen svět, avšak postávající osadníci už znali svého nepřítele. Jen, co jejich druh spadl na zem mrtev, rychle vyběhl obránce ze své pozice a zaútočil na nezvaného. Chvíli si podivným stylem vyměňovali rány, zranění padala na obou stranách. Když si útočník zjistil, jak moc silné zranění mu bylo způsobeno a jak se osadník připravuje ho dorazit, bleskově se mu vyhnul a nechal mu meč v hrudi. Sotva se postavil na nohy, do lokte se mu zasekl šíp, vystřelený ženou po pravé straně. V bolestech skočil na stranu, další střela ho o chlup minula. „Odtud nevyjdeš živej, žroute žížal!“ křičela žena nad ním, když si vytahoval z těla kus dřeva. Muži se tentokrát nepovedlo vytáhnout zcela šíp, dřívko u hrotu se zlomilo a tak nechal v sobě kus kosti. Z opasku si vytáhnul kus kostěného ostří, vykouknul zpoza stanu a ihned se zase vrátil. Kdyby tak neudělal, další šíp by mu vletěl skrze hlavu a poslal do světa mrtvých. Ve chvíli, kdy se žena natahovala pro další střelu, muž vykouknul s kusem kosti, kterou po ní hodil a zasáhl jí. Vržená zbraň zůstala v ruce, díky strašné bolesti se zaměřila na zranění, než na nepřítele, čehož právě využil. Rychle si vytáhnul luk a vystřelil… ovšem jaké překvapení pro něj, když mu praskla tětiva… Dřevo se zabodlo do ženy a poslalo ji na zem, z úst jí vycházelo bolestné naříkání. Vypadalo to, že je po všem, někteří umírající osadníci se snažili odplížit do bezpečí, ale to se jim nepovedlo. Muž se postavil nad jejich těla, odhodil zničený luk na stranu, poté bez výčitek a svědomí je umlátil kamennou sekerou, až kosti a důležité tělní orgány létaly ven. Na všech umírajících se podepsal takto zuřivě a hrůzně, i když ho poslední zasažená žena prosila o milost. Útočník se konečně uklidnil, uvědomil si, že podle průzkumu měla být hlídka mrtvá. Zandal si zbraň za opasek a vrhl se konečně na prohlídku osady. Navštívil každý stan i malou dřevěnou stříšku, křoviska nevyjímaje. Čím rychleji běžel od objektu k objektu, tím více mu krev vytékala z ran. Po rychlé a bolestné obhlídce se vrátil zpět do středu osady a velmi zmateně se díval kolem sebe. „KAIE!!“ řval marně Madanach, po celém táboře, ale nikdo se mu neozval, „KAIEEEEE!! KDE JSEŠ?! KDE VĚZÍŠ?!“ hlavou protáčel po všech možných úkrytech, ale v žádném se nikdo nenacházel. Podíval se směrem k řece, zda není náhodou někde jeho vyvolená právě tímto směrem. Pomalu vyrazil pryč z osady, když se náhle ozval jemnější hlas za jeho zády. Otočil se… tváře mu trochu zrudly bolestí a nenávistí. Před ním postával statnější muž se zvěřinovou přilbou na hlavě, okamžitě si vytáhl zbraně, a jak se díval po svých brutálně ubitých sourozencích, vykřikl „TY BASTARDE! MOU SESTRU NIKDY NEZÍSKÁŠ!“ a rozeběhl se k němu. Madanach sáhl po sekeře a připravil se na protiútok, který se mu moc nepovedl. Proti dvojicí čepelí měl co dělat, aby nepřišel během sekundy o hlavu. Výstupky na primitivní zbrani ho zraňovaly po těle, ovšem nebyly tak hluboké, aby ho poslaly na zem. Neustálá obrana a občasné provedení tupého úderu vysilovaly nezvaného muže. Nakonec se Madanachovi povedlo vyhnout dvojici bodavých útoků, během nichž sekerou praštil po zbrani, a ta se rozpadla. V duchu se zaradoval, ovšem než si uvědomil, co se stalo, obránce obratně vrátil zbraň k sobě a probodl mu břicho… dech mu vyrazil srdce z místa a adrenalin rozproudil natolik, aby mohl vidět svou smrt. „HA HÁÁÁÁ! OCHUTNEJ TOHLE, HADE!“ smál se mu obránce a čím dál hlouběji do něj zapouštěl zbraň. Bylo jasné, že útočník zemře, proto bez jakýchkoliv starostí se k němu přibližoval. I když byl Madanach na pokraji svých sil a už v dáli viděl své předky, rozhodl se na poslední čin… Jen, co se dostalo druhé tělo k němu blíže, vší silou poslal hlavu k němu, přičemž se velmi silně zakousl do nepřítelova hrdla. Mocné bolestné křiky obou mužů se ozvaly do okolí, Madanach poté škubl a vykousl svému soku část důležitých tepen. Když ucítil, že se mu zbraň neboří do zbroje, poslal sekeru do hrudě, čímž ho zabil. Bruciňák se i po této ohavné smrti nehodlal pustit zbraně, Madanach se nadechl, jak to jen šlo a usekl mu část ruky. Bylo po bitvě, všichni obránci byli mrtví, ovšem i sám útočník byl na pokraji svých sil. Stále lapal po dechu, moc dobře věděl, že v tomhle stavu vydrží jen několik málo vteřin. Ale i tak to zkusil, zatnul zuby, zbraň nechal v sobě a velmi pomalým krokem kráčel do vyšší části tábora, neboť si uvědomil, že tu ještě neprohledal. Kousek od něj postával úzký kůl, ten chytl do rukou a nechal se jím podepírat celou cestu. Zrak se mu mlžil, krev z něj vytékala jak při nalezení čerstvého pramene vody. Dobelhal se až do vyšší části tábora, před ním se nacházely otevřené dveře, vedoucí kamsi do nitra jeskyně. Pomalu kráčel… jaké štěstí, že nepadl na zem, kdyby ano, znamenalo by to jistou smrt. Už ve vchodu do jeskyně zařval její jméno, nehledě na to, zda se uvnitř nachází další nepřítel či nikoli. Když ve vteřině nic neuslyšel, zakřičel ještě jednou, to se mu už kolena podlamovala, až na ně padl. Poté přišel nejkrásnější moment, který mohl získat… „LOVČE!! TADY JSEM, UVÁZANÁ!“ ozvalo se její prosebné zvolání, to donutilo Madanacha postavit se na nohy a pokračovat v cestě. „Ještě nejsem na konci… Heh, ještě-ne!!“ dodával si trochu síly. Klikaté chodby ho nakonec dovedly do větší místnosti s různými obřadními pomůckami, stolky a dokonce i oltářem… s přivázanou Kaií. Ta okamžitě po jeho spatření křikla radostí, zároveň i zděšením, když viděla, v jakém je stavu. To ho ale neodradilo, dobelhal se k ní, padl na kolena a z posledních sil v rukách a pomocí sekery jí rozřízl pouta. Jakmile se jí uvolnily ruce, spadl na bok se slabými výdechy. „Dokázals to, lovče! Ale musím tě odvést do bezpečí!“ prohlásila žena, bez jeho vědomí se vydala ke stolku, u kterého její bratr vytvářel afrodiziakum. Odtamtud přinesla kostěné ostří a lahvičku s rudou tekutinou, „Musím ti to vytáhnout, nebo mi zemřeš! Bude to bolet, já vím, ale vydrž to!“ Madanachův zrak se temnil, když mu žena zabrala za zbraň v hrudi, ani jí necítil. Právě poznal, jaké to je, když se umírá. Smířil se s myšlenkou, že bylo snažení marné a jak na něj předci čekají. V posledním okamžiku se sám sebe zeptal, „Co na tohle řekne Druadach?“. Plíce se nadechovaly naposledy, náhle se do krve dostala síla z podivného lektvaru, která na malý okamžik probudila zraněného k životu. Dezorientované oči se probudily k životu, i v rozmazaném světě viděly, jak mu žena močí do krvavé díry v hrudi. Jakmile tak vykonala, naklonila se k němu a velmi hluboce ho políbila. „Odměna pro mého lovce.“ dodala chladně, chytla mu ruku a vytáhla ze země, „Pojď, musím tě dostat pryč.“ Velmi pomalým krokem oba odcházeli z jeskyně pryč, muž nemohl téměř chodit, ale přesto žil. Někdo by to považoval za zázrak, jiný pouze za vzácnou zkušenost. Procházeli skrze mrtvý tábor, i když Kaie viděla své mrtvé druhy, hlavně mladšího bratra, ani se nad ním nezastavila nebo mu neřekla nějaká smutná slova. Místo toho se usmála na pomalu umírajícího muže. Krvavá stopa se nesla celým táborem až k řece, odkud útočník - Kaiin zachránce, přišel. Několik hodin dvojici trvalo se dostat do bezpečných plání, obývaný Druadachovým lidem. Už z dálky si jich všimly ženy, které trhaly bobule z nedalekých jalovců. Zanechaly svých prací a rozeběhly se k přicházejícím, očekávajíc, že se jedná o lovce, vracející se zdaleka, ovšem jen co přišla dvojice blíže, se zarazily. Jedny chtěly pomoct, ale druhé zase ne, neboť viděly neznámou s Madanachem. Kaie je nemusela nijak přesvědčovat, když je okřikla, že brzy vykrvácí, seběhly se k ní ostatní ženy a pomohly jí ho odnést do tábora. Ve chvíli, kdy se blížily ke vstupu, se mužský zrak konečně zavřel a dech vytratil z úst, ale nečekala ho žádná posmrtná cesta, jak doufal. Během několika tichých chvil v nevědomosti a bezduchosti ho probudily zvláštní chmaty, doprovázené hrůzným výkřikem. Ten nakonec vrátil ducha do těla a syn náčelníka se vzpamatoval. Ležel na kusu rovné klády, vedle něj postávala Silma, jež se mu hrabala v hrudi a vlévala do něj jakousi záhadnou tekutinu… podle barvy usuzoval, že se jednalo o něčí krev. Dále kromě několika známých žen z jeskyně postával po jeho boku Cedan, Grend a samotný Druadach… s velmi přísnou tváří. „JAKÝM PRÁVEM SIS SEM DOVEDL TU ČUBKU?!“ uvítal ho vysoký muž, ruku mu vsunul do břicha a hrál si s jeho orgány, načež ho vranice praštila. „NEŠŠŠTRKÁT RUŠE! JINAK HO ŽABIJEŠ!“ „Tím líp! Aspoň by bylo o jednoho pitomce míň!“ rázně ji okřikl, ohlédl se po synu a bez ostychu ho chytl za genitálie, „Měls počkat do dalšího dne, až by ses vydal ke Slepákům a tam si vzal tu děvku. To ti ho radši ukroutím, než abys byl s touhle…“ „Táhni… do… Zapomnění!“ slabý hlas vyšel z Madanacha, až překvapil nejen samotného vůdce, ale i ostatní přihlížející, „Já… ti… na nařízení… SERU!“ Druadach byl vzteky bez sebe, věděl moc dobře, že se jeho plán nemůže splnit, když si Madanach přivedl někoho jiného. Navíc tušil, jak půjdou po něm nejen lidé z Brucinova skoku, ale hlavně ze Slepého útesu. Velmi silně sevřel ruku s údem, kupodivu syn necítil žádnou bolest. Držel ho tak dlouho, dokud se opět neozvala Silma… „Druadachu, ty mušíš být šilný! Pušť ruku a nech ho být! Možná, že nešplnil to, k čemu byl vážán, ale prokážal něčo, čo nedokážal žádný šyn! Má tak odvážného ducha, že ti dokážal vždorovat a jít ši za švém!“ drápy mu zapustila do ruky, „Když mu zničíš kopí, už nebude nikdy více bojovat a kmen žanikne!!“ Ostatní přihlížející jen netrpělivě čekali, jak se vyjádří. Zraněný Madanach jen slabě vydechoval, pomalu se mu zavíraly oči. Doufal, že uvidí Kaii… aspoň ještě jednou před smrtí. Silma stále silněji nořila ostré drápy do vůdčí ruky, cítila, jak jeho vztek pořád roste. Kdyby Silma nebyla vranice, ale jen obyčejná žena, jistě by do vteřiny zemřela. Nakonec Druadach, ač po jejích slovech zuřil ještě více, pustil ruku z genitálií. S rázným krokem a uraženou hlavou odešel kamsi z místa pryč… Madanachovi se ulevilo. Některé ženy mu položily ruce na ramena a hruď, jako gesto jejich podpory, Cedan s Grendem se jen usmáli. „Kaie…? Je v pořádku?“ zeptal se mladík. „Je v kleci. Svázaná, ale živá.“ prozradil Cedan, „Až tě Silma zase oživí, budeš moct k ní jít.“ po této řeči se skupinka rozpustila a nechala vranici dál pokračovat v práci. Dlouhé chvíle trvalo ohavné babě, než zachránila mladíkovi život. Sice měl několikrát namále, ale díky zkušenostem s bylinkami a prapodivnými technikami se jí povedlo přivést odvážného ducha zpět do těla. Zjizvené tělo se pomalu procházelo po jeskyni, sledovalo údiv přítomných nad jeho činem a až poté, co se dobelhal ke své vyvolené, si konečně oddychnul. Byla živá a zdravá, ale svázaná. Celý den a následující večer s ní strávil po boku, jako by se s ní poprvé střetnul. Srdce bušilo jak o život a ruce se chtěly dotýkat jejího těla. Každý pohled na ní mu dělal chutě odhrnout zábrany a porušit další tradici, což Kaie nedopustila. Věděla, že svým příchodem rozbouří nejen některé kmeny, ale hlavně vazby mezi otcem a synem… A ty se také projevily během večera, kdy se Madanach vzmohl na zpáteční cestu do své lóže. Před jeho koutem postával nahněvaný otec, zrak mu doslova špikoval srdce… „Půjdeš se mnou za Slepáky, a řekneš jim, cos udělal!“ Zlost ze slov mu vletěla do hlavy, „Už jsem se rozhodl, se kterou se chci spoutat. Jestli se jich nebojíš nebo jim chceš něco vysvětlit, jdi si za nima sám!“ a hrdě se postavil. Při pronesení posledního slova dostal od otce ránu přes tvář, ale mladíka nesložil na zem, „Tvůj duch je divoký a nespoutaný! Je potřeba ho zkrotit!“ Madanach na něj zamířil očima, „Takže nejdeš?“ „NE!“ „Fajn.“ odešel od něj rodič, po pár krocích dodal, „Právě jsi nás zahubil. Doufám, že jseš šťastnej!“ Když odešel z jeho kouta a on si konečně sednul do spacího vaku, všiml si, jak Druadach povolal dva jeskynní muže a společně s nimi se vydal ven z jeskyně. Prošli kolem syna, otec mu věnoval poslední slova, „Až se vrátím, zkrotím tě!“ a nechal na synu hrůzný pohled. Poté odešli pryč. Zraněné tělo konečně ulehlo a zamyslelo se nad vyměněnými slovy, ze kterých neměl nejlepší pocit, byť vlastně dokázal, čeho je schopen. Porušil tradice jen proto, aby mohl být se svou vyvolenou, kterou skutečně miloval. Postavil se náčelníkovi, i když mu smrt klepala na rameno. A přesto se nezalekl nebo nesklonil hlavu. Následující den byl už od samotného rána v plném proudu příprav. Ženy připravovaly chutné pokrmy pro nadcházející večer, muži zdobili obřadní místo i samotnou jeskyni. Celým táborem se nesly vůně spáleného masa, nadýchané kožešiny i hřejivého ohně, osvětlující všechen lid. Během dne měli Kaie a Madanach zakázáno se spatřit, jak pravila tradice. Oba byli odděleni dostatečnou vzdáleností, muži si vzali na starost syna, ti ho připravovali na večer a měnili si s ním některé zkušenosti a rady. Naopak ženy se postaraly o Kaii, jí obeznámili, na co bude mít nárok v táboře a jaký život jí bude čekat. Všichni si byli všeho vědomi. Pak nastala chvíle, na níž všichni čekali. Okolní přírodu zahalila tma a nebe rozsvítily první hvězdy. Za pár hodin se objevily i oba měsíce… nejvyšší čas na rituál. Jeskyně byla v očekávání, všichni muži, ženy… i děti postávaly pod oltářem a bedlivě sledovaly zahájení slavnosti. Někteří postávali bokem a bušili jemně do bubnů, jiní halekali a popíjeli samou radostí. Za moment dorazila k oltáři Silma, pohlédla na ostatní a rukou utišila přítomné. „Naštala chvíle, kdy šyn, našeho náčelníka Druadacha, došpěl. Jeho povinnoští bylo vybrat si svou ženu, še kterou še špojí až do šmrti! Nyní jšou venku dva měšíče, a náš šyn… ŠPLNIL ŠVŮJ ÚKOL!“ lid radostně zajásal, vranice se usmála a ukázala kamsi do zadní části jeskyně. Odtamtud přicházela trojice mužů a žen, vedoucí mladou dvojici. Před hlavním shromážděním a vstupu k oltáři se rozdělili, muži stoupali po levé straně a ženy po pravé. Za několik málo pomalých chvil se po stranách objevil Madanach s Kaií, odděleni několika sáhovou mezerou. Na pokyn ohavné dámy pomalu předstupovali před oltář, až se zcela u ní zastavili. „MADANACH, ŠYN DRUADACHA… KAIE Z BRUŠINOVA ŠKOKU!“ oznámila hlasitě vranice, celé shromáždění utichlo, babka promluvila k oběma, „Protože jšte nebyli špoutáni krví, mušíte to učinit teď!“ kývla na ženy po pravici, aby přišly s miskou a nožem. Jakmile dorazily, Silma požádala oba mladé, aby se chytli za ruce, natáhli je a dívali si do očí. V této chvíli rychle popadla nůž a řízla jak děvče, tak i hocha… tekoucí krev po pažích jí ale nestačila, proto odvážně sáhla do jejich ran, rozevřela je a zmáčkla tak silně, až z nich po troškách vytryskávala krev. Kupodivu oba zranění nekřičeli bolestí a lid byl udivený. „MAJÍ SILNÉHO DUCHA!“ ozvalo se v hloučku pod nimi. Když se miska do půlky naplnila, Silma ji odložila na oltář a pokynula ženám, aby se vrátily. Namísto nich předstoupili muži, vedoucí na kusu lana kozu. Několikrát zamekala, jakmile se dostala na oltář. Vranice se ohlédla po Madanachaovi, do rukou mu předala dýku s jediným účelem… Mladík ani na chvíli neváhal, pustil Kaii, popadl nůž a bez mrknutí oka vrazil kus železa do lebky zvířete. To stačilo ještě ze sebe strachy vypustit několik bobků, ale nemohlo se již jinak bránit. Jakmile padlo na oltář a plíce pomalu přestávaly fungovat, rozpáral jí břicho. „Šrdče pro bojovníka!“ pronesla Silma, Madanach se pustil do kuchání zvířete, až po chvíli vytáhl čerstvý krvavý orgán, do kterého se bez ostychu zakousl. Poté předal nůž ženě, předstoupila před mršinu, „Hlava pro štvošitelku!“ promluvila vranice a děvče se pustilo do preparace, které jí chvíli trvalo. Po pár minutách se jí podařilo oddělit lebku a vytáhnout z ní mozek zvířete… tu také ochutnala. Lidé začali jásat. „Nyní oči pro naši bohyni!“ oba během chvíle vytáhli z očních důlků kozí zrak a ty pak předali vranici, která se přemístila na jejich místo. Orgány hodila do misky s krví, malou paličkou je rozemlela a ve starodávné řeči cosi pronášela hlasitě, až se přidali i ostatní přihlížející a jeskyně celá hučela. Za moment skončila s řečí i přípravou nechutného nápoje, vrátila se na své místo a předala dvojici misku. „Krev a Namišino požehnání pro našeho bojovníka!“ Madanach popadl misku, s přímým zrakem na svou vyvolenou si několikrát loknul, „Krev a Namišino požehnání pro naši štvošitelku!“ to samé učinila i Kaie, s úsměvem vypila všechno, co zůstalo a misku odhodila pryč, až se přihlížející rozkřikli vášní a překvapením, jak silná je tato žena. „Potěšili jšte Namiru… oba dva!“ prohlásila Silma, mezi lidmi propukla sláva a radost z nového spojení. Někteří už začali bušit do bubnů a jiní prozpěvovat podivné tóny. „Škoda, že tohle nevidí Druadach. Každý otec by měl vidět své děcko během tohodle rituálu.“ řekl tiše Grend na Cedana, postávajíc kousek od obřadního místa. Když se lid zaradoval a bubeníci spustili divoké tóny, Silma si připravila do rukou ohnivé kouzlo, které namířila do vzdáleného sloupu a se slovy „NECHŤ VŠICHNI VIDÍ NOVĚ ŽROŽENÉ!“. Náraz kouzla osvětlil jeskyni natolik, až to na moment každého oslepilo, ale i ti nejvzdálenější měli krásný výhled na mladou dvojici před oltářem. Madanach velmi pomalým pohybem pohladil Kaiinu tvář a usmál se na ní, i když jim krvácely ruce. Doprovázející muži i ženy jim začaly tleskat, lidé pod oltářem spustili bujaré oslavy… bubny se rozezněly tak divoce, že přinutily každého do nekontrolovaného tance, vlnění, házení hlavou do všech stran… Vzduchem létalo nádobí s vínem či krví, těla se třela o sebe a halekání nebralo konců. Avšak hlavní podívaná teprve přišla, když si oba zasvěcení uvědomili, čeho dosáhli. Ze svých beder shodili těžká břemena. Syn náčelníka bez ostychu roztrhl její oděv, zatímco ona mu sundala kožešinové kalhoty. Rychlé ruce mu ještě stačily sundat zvěřinovou vestu, pak se chytly svalnatého a zjizveného těla… nohy skočily na pas a ústa zahájila divoký útok. Chvíli se v této pozici milovali, dokud se nerozhodl ji ze sebe shodit a silným strčením jí poslal břichem na oltář. Ani ne do vteřiny ucítila žena průnik ve svém těle, Madanach se postavil jako král s velkým gestem… V tomto okamžiku si mohli konečně oba užít toho, co jim bylo odepíráno. A nepotřebovali k tomu žádný posilující nápoj, vydávali ze sebe pouze čistý chtíč, držený několikaletým uvězněním. V jeskyni se provanula vůně chlastu i sexu… smích ani nebral konců, kmen opět prožíval, na co dlouho čekal. Všichni si užívali chvíle… muži, ženy i děti. Ti všichni byli svědky večerního posvátného rituálu, jenž nebezpečně ohrozil pouta mezi ostatními kmeny. Ale na to v té chvíli nebral nikdo ohled. Jen po několika minutách se Silma odtrhla od milující mladé dvojice a odešla do ústraní pryč. Jako jediná v duchu se zamyslela nad Druadachem a jeho odchodem, zda se vůbec vrátí… Upravil/a Adrian_S dne 10.12.2017 19:50 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#7 Přidané 13.01.2018 23:10
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 4. - Cena za selhání Od Namiřiny slavnosti uplynulo mnoho dnů, většina soukmenovců stále hrdě zírala na novou dvojici Madanacha a Kaie, jenž se vzepřeli osudu. Ti dva už od začátku spojení prokazovali, jak jsou dobře sehraní a šťastní. Ačkoli byl Madanach tvrdohlavý a velmi rázný, Kaie mu opětovala lásku stejnou silou. Jako jediná žena v kmeni si dovolovala něco, na co žádná jiná ani nemohla pomyslet - od popíjení z lebek až po mlácení svého chotě. Kaie se uplatňovala hlavně jako chodec, což žádná z žen nedělala. Sama odcházela do daleké přírody a až k večeru nosila různé získané předměty, od zbraní po jídlo Nordů. Madanach trávil většinu svého času nejen se svou družkou, ale osamoceným lovem zvěře. Uvnitř sebe byl šťastný z událostí, které se mu staly, ačkoli měl tvář stále zamračenou. Během té doby ani nepomyslel, co se stalo s jeho otcem a proč se tak dlouho nevracel, místo toho řešil, jak vyléčit svá zranění z lovu a kdy se vrhne s Kaií na potomky. Od kmene nic neočekával, zato stále přispíval svými dovednostmi. Jednoho pozdního večera se vrátil zpět do jeskyně s mršinou jelena na zádech a živou kozou po boku. Hned u vchodu do hlavní síně čekaly Silma s Kaií až k nim syn náčelníka přijde. I když viděly jeho zakrvácené ruce a mrzutost ve tváři, vranice věděla, že se povede těžký rozhovor… „Madanachu, mušíme ši promluvit!“ Těžce vydechnul, když odhodil jelena na zem, „No, co zas, Silmo?“ „Tvůj nášelník še pošád nevrátil! Mé věštby šíkaly, že ho ošud pošlal na špatnou češtu!“ přikrčila se, „Madanachu, měl byš odejít k bratrům do Šlepého útešu a…“ „Zadrž, zadrž, ZADRŽ!“ ukázal jí paží, aby nechala mluvení, vranice přestala, „Už jsem ti dříve řekl, že tam nepůjdu. Jestli byl beran tak tvrdohlavej, že mě chtěl spoutat s tou jejich fúrií…“ „Muži, slyš jí!“ křikla na něj Kaie, která doposud mlčela, „Až doteď jsme si neuvědomili, co jsme svým rozhodnutím způsobili. Silma předpovídala budoucnost nejen tvého otce, ale i celého kmene.“ lovec na ní zamířil okem, „Věštba jí prozradila, že kmen čeká prokletí. Stane se něco špatného!“ „Máš strach?“ zeptal se znova, „Máš strach, že nás kmeny napadnou a někoho zabijou? Já ne.“ „Bojím se jak o tebe, tak i o tvůj kmen! Poštvat proti sobě jeden kmen se dělá snad celé věčnosti. Ale nikdy jsme si neznepřátelili všechny kmeny!“ „Kaie,“ zakroutil hlavou, „od kdy se mi bojíš? Nikdy ses mi nebála!“ Než mu stačila něco odvětit, do řeči se vstoupila vranice, „Věštba uršila, že by oba pošpiněné kmeny mohly ušinit lešt a poštvat proti nám žbylý lid. Šnad dohodnout še s oštatními nášelníky o milošt a nedopatšení by pomohlo.“ „Já se s nima dohodnu.“ dodal ihned, což ženy zarazilo, muž vytáhl z pouzdra kus ostré kosti, „Stačí jim tohle zapíchnout do krku a je vyřešeno.“ „Nebude to tak snadné, můj Madanachu.“ povzdechla si žena, „Nevím, jestli je opravdu přesvědčíme, ale musíme se o to pokusit.“ „Má pravdu. Mušíte to žkušit!“ Lovec pokynul hlavou a protentokrát přistoupil na jejich stranu. Nechal je vyslyšet, co by měl udělat a jakým způsobem je přesvědčit. Bylo několik možností, od těch milých s velkými gesty, až po krvavé. Nicméně ani jedna z nich ho netlačila do určitého rozhodnutí, to bylo čistě na něm, na důkaz získaného postavení „náčelník“. Madanach nakonec s povzdechem pronesl, že půjde ke Slepému útesu, ale až zítřejšího rána. Do jeho mluvy mu vstoupila družka a sdělila, že se pokusí přesvědčit svůj bývalý kmen. V tuhle chvíli se náčelníkův syn zachvěl strachy, čehož si Kaie nevšimla. „Půjdu sama, ale také až ráno. A pokud to dobře dopadne, vrátím se zpět.“ „Kaie?“ „To je dobrý, Silmo.“ uklidnil muž svou vranici, „Tak jo. Zkus to u svých, ale říkám ti, jestli mi tě ukradnou, všechny je zabiju! Tvé bratry, tvé sestry… tvé rodiče.“ Nad svolením se jen usmála a pokynula hlavou. Pak se vydala ke své lóži a cestou na něj ukazovala rukou, aby jí následoval. Lovec nahodil na sebe mršinu jelena, kozu předal ohavné stařeně a vydal se za svou milovanou. Tenhle večer měli oba co promýšlet. Ačkoli venku řádil nikým nerušený klid, kde se vánek prodíral mezi jalovcovými větvičky i chlupatou srstí divokých šelem, mysl mladého náčelníka se nedala zastavit. Neustále přemýšlel nad slovy své vranice i ženy, o možné hrozbě svého lidu i postavení sebe do příliš velkého nebezpečí. I když si byl stále jistý, že udělal správnou věc a neposlechl svého otce, na jeho kamenném srdci se objevovala trhlina pochybnosti. Zamířil okem na svou ženu, jak ho objímala a tiše podřimovala, byť se jí nevědomky ruce třásly. Během tohoto pohledu si představoval, jak by mohla vypadat zítřejší výprava a co by řekl uraženému rivalu. Přemýšlel o poklidném vyjednávání… promluvit si z očí do očí, možná si uštědřit ránu mezi sebou, případně se říznout do paže nebo jiné části těla a spokojeně odejít. Nikdo by nebyl v nebezpečí, jen on sám. S tímto snem konečně zavřel oči a doufal, že mu vše vyjde. Ještě než se stačilo Slunce probudit, před východem z jeskyně postával Madanach a malá ozbrojená skupinka sourozenců připravena ho podpořit. Než stačili odejít, syn náčelníka stroze vysvětlil, kam se jde a na co se mají připravit. Mezi bratry a sestry byl Cedan s Grendem, kteří ho chtěli chránit i v nepřítomnosti velkého náčelníka. Ti mu pokyvovali hlavou a ujišťovali, že se mu nic nestane. O pár minut později dorazila Kaie s děvčetem, nesouc plnou mísu zvláštního ovoce a několika ampulek krve. Oba spoutaní si podívali do očí a usmáli se. Společně všichni vyšli ven, až jakmile se dostali na lučinu v okolí, dvojice žen se od nich odpojila a pokračovala opačným směrem, než šel Madanach. Trvalo několik hodin než se skupinka Druadachových lidí dostala na území patřící domorodcům ze Slepého útesu. Madanach v čele kráčel klidným tempem, stále doufal v úspěch svého jednání, ačkoli někteří doprovázející sourozenci se třásli napětím spojeným s adrenalinem. Připouštěl, že by mohlo dojít i na krvavou řež, ale pro dobro Kaie se tomu chtěl vyhnout. Zbývalo jim kus cesty, když se náhle od mladého boku oddělil Cedan s lukem v ruce a zamířil kamsi do skal. Madanach tušil, proč to udělal a o co mu šlo, ale nic nenamítal. Jen se podíval na Grenda, kráčejícího vedle něj a pokynul na něj hlavou. „Snaž se hlavně zachovat chladnou hlavu, dospělej. Vidím ti to v očích, jak chceš rozpoutat bitvu, ale dávej si pozor na to, co řekneš! Njatardi je tvrdý a nebezpečný muž. Nesnaž se ho nějak nasrat, nebo ucítíš jeho hněv na tváři.“ „O to se nestarej, starče. Já si s ním nějak poradím.“ odvětil mu chladně Madanach. „Huh, pořád máš v sobě toho krutého ducha po náčelníkovi.“ zakroutil hlavou stařec a pokračoval dál v chůzi. „Bojiš se, že zemřu? Nebo že zanikne náš kmen?“ „Bojím se, že dřív zklameš svůj lid, dospělej. Odvaha je sice pěkná, ale musíš ji použít v pravou chvíli.“ nadechl se stařec, „Rozvaha! To je zbraň muže, nikoli svaly a tvrdá slova! Pamatuj si to, hochu, může ti to zachránit život.“ Moudrá slova pronesl stařec, ale na mladíkovi se nijak nepodepsaly. Svou hlavu vrátil zpátky, zatnul zuby a v duchu si přál, aby měli tohle setkání už za sebou. Jakmile tak učinil, vyšla skupinka pod skaliska a věž patřící kmeni Slepého útesu. Madanach tiše nařídil rozestup a ukázal na jednotlivá místa, kam se kdo má přesunout. Skupinka si vytáhla luky a připravila tětivy, mladík pomalu kráčel k věži, na které nikdo nebyl. Vlastně, nikde nikdo nebyl… ani na ochozu, ani ve věži nebo pod ní. Jen ptáčci zpěváčci pěli ódy do okolí. Někteří bratři pronesli tiše pochyby o rivalovi, jiní jen mlčky vyčkávali na možné překvapení. „Určitě je to past, dospělej! Buďme opatrní!“ ozval se Grend, ruka natáhla tětivu a zamířila na ochoz. „HEJ, VY KANČÍ SVINĚ! VYLEZTE Z DĚR!“ křikl mladík do okolí, ozvěna se rozléhala do krajiny. „Kančí svině? Z děr?“ stařec zakroutil hlavou nad slovním spojením, „Hochu, ty máš teda divnou představu, zvlášť když trávíš…“ Grend nestačil dopovědět svá slova, neboť se v onu chvíli stalo něco očekávané, však překvapivě rychlé. Zpoza věže vyběhla skupinka sourozenců ze Slepého útesu s připravenými luky i sekerami. Jakmile se postavila do bojových postavení, mocně se rozeřvala. Madanach se stačil jen otočit k nepříteli, dvojice nejbližších rivalů se rozeběhla proti němu. Než stačila zaútočit, do rány jim skočilo několik doprovázejících, ti však na nic nečekali a zahájili protiútok. Obě skupinky se daly do pohybu a zahájily bitvu, což Madanach právě nechtěl… Kamenná ostří drtila končetiny, kostěné hroty se zarývaly pod kůži a hlas válečníků přeřval nádherný ptačí chorál. Na některých místech krev barvila skály a někteří bojovníci padali na zem s těžkými zraněními. V podstatě si velmi tvrdě vyměňovali rány, až krev stříkala sáhy kolem. Ve chvíli, kdy se Madanach rozhodl konečně zabít jednoho z útočníků, se zarazil. Před ním kráčel Njatardi s připravenou zbraní a velmi výhružným výrazem ve tváři. Podivné cosi mu velmi rychle bušilo na místě, kde mělo být srdce, ruka vábila mladíka, aby zaútočil. Mladík se nenechal lákat dlouho, vyběhl proti soku a máchl zbraní. Avšak Njatardi byl dávno připravený na jeho útok a než se zbraň dospělého zbarvila do ruda, náčelník Slepého útesu bleskově švihnul po zbrani tak silně, až útočníku zůstalo jen topůrko. Madanach vykulil oči, takovou sílu od obyčejného muže nikdy nespatřil. Však si uvědomil, co se před ním stalo a snažil se vyhnout každé další ráně… ne všem se uhnul. Párkrát dostal zbraní do rukou, div že mu je neodsekl. Hlasitý bolestný nářek se nesl bojištěm, Madanach stále prováděl kotrmelce a další manévry, jen aby se vyhnul smrtící ráně. Grend si všiml jeho nepříznivé situace a vydal se mu na pomoc, ale záhy byl přepaden dalším útočníkem, jenž ho shodil na zem. A ačkoli byl velmi znevýhodněn, bránil se velmi obratně. Madanachovy síly rychle odcházely, v mžiku se ohlédl kolem sebe a když spatřil, jak je většina doprovázejících na zemi či zahnána do kouta, přiznával si porážku. Njatardi ho v jednu nehlídanou chvíli praštil sekerou do kolene, čímž padl na zem a poraženecky oddechoval. Bylo to pro něj něco zvláštního, prohrát bitvu. Vůdce Slepáků chytl mladíkovu hřívu a připravoval se k nápřahu, „ZA TO, ŽES PORUŠIL SPOJENÍ A URAZ…“ chtěl dokončit řeč, však nastalo další překvapení. Neznámý šíp se zakousl do ruky třímající sekeru, tu upustil a rozeřval se bolestí. Kromě nadávek a všelijakých podivných slov křičel, aby všechny zabili. Madanach se otočil, odkud střela vyletěla a nestačil se divit…Cedan se krčil na vzdálené skále a bránil svého vůdce. Tohoto momentu překvapení mladík využil, skočil po soku a ručně mu maloval tvář i tělo. Byť se oba bili jak šelmy v kleci, v této chvíli měl Druadachův potomek přeci jen navrch. Když už měl Njatardi mnoho modřin na tváři a tělo vypadalo víc fialově než růžově, vytáhl mladík z opasku kus nabroušené kosti a to mu přiložil k hrdlu. „ODVOLEJ ÚTOK A NECHÁM TĚ ŽÍT!“ Njatardi nehodlal přiznat porážku, plivnul mu do tváře, ale to ho nerozhodilo, „DĚLEJ! ZABIJU TĚ!“ a řízl ho tak, aby vytékala slabě krev. Rival okamžitě cosi křikl ve starodávné řeči, několik bratrů a sester přestalo bojovat, jiní to vzdali až po chvíli. Madanach hleděl po okolí na své příbuzné, ti sami nechápali, jak se jim tohle povedlo. Nikdo z nich ani z nepřátel nebyl mrtvý, jen dost pořezaný nebo omlácený, či měl pár zlomených kostí. Všichni těžce vydechovali… obzvlášť Madanach. Po uklidnění slezl z nepřítele a plivnul mu na hruď, „Máš v sobě velmi bojovného ducha, spratku! Podcenil jsem tě!“ ohlédl se na vzdáleného střelce, „Nebýt toho bastarda s lukem, byl bys mrtvej.“ „Jo… takový řeči si nech, vošoustku!“ dovolil si odvětit mladík, čímž ho velice naštval, „Nebo bys mohl ucítit ve svém srdci kus kosti! Mám s tebou jiné plány, tak mě nepokoušej!“ „Jiné plány? A jaké? Zajmout? Vykořistit?“ vyptával se ho rivalský vůdce. „Chci vědět, kde je Druadach! Můj beran!“ Njatardi se zatvářil nechápavě, „Tvůj… beran? ÁH! Tak proto jsi přišel! Si myslíš, že jsem ti ho zajal, nebo co?“ Madanach mu v mžiku dal pod krk kus nabroušené kosti, ale než stačil říznout, Njatardi mu chytl ruku, udělil mu hlavičku a jakmile se překvapivě skácel k zemi, chytl ho pevně pod krkem, až mladík lapal po dechu, „TEĎ JSI ZASE PODCENIL MĚ, KRETÉNE. MÁM TĚ VE SVÉ MOCI! ŘEKNI MI, PROČ BYCH TĚ NEMĚL DORAZIT?“ Ačkoli neměl Madanach moc dechu v ústech, slabě z něj vyšlo, „Omluva!“ Pevná paže se pustila krku a poslala uvězněného k zemi. Ten se chytl země a rychle se snažil vzpamatovat z nepříjemného zážitku. Pak se otočil na silného, byť bezbranného muže s podivným srdcem a velmi silnými končetinami. „Proč bych měl přijmout tvou omluvu? Urazils mou děvu, mě samotného a můj lid! Byla ti předurčena!“ zakroutil hlavou, „Zasluhuješ vyhnanství, nebo smrt!“ „Nikdo mi nebude předurčovat, co si mám vzít a co ne!“ nadechl se mladík a pokračoval ve své hrdé řeči, „Nezabráníš mi v rozhodování ani ty, ani můj beran, ani zástupy Nordů! Já sám jsem si určil, koho chci ke svému boku!“ „Opatrně na slova, dospělej!“ hejknul na něj Grend. „Drž hubu!“ odvětil Njatardi a nechal pokračovat řečníka. „Můj lid se tě bojí, ale já ne! Jenže oni jsou zbabělci, takže kvůli nim jsem tady. Chci jim zajistit bezpečí před tebou tím, že se ti omluvím.“ natáhnul obě paže a očekával zranění. Njatardi na něj chvíli pohlížel jak na blázna, překvapivě vydechnul a kroutil hlavou, kolik odvahy měl v sobě. Lehký smích všech sourozenců ze Slepého útesu trhal děsivou atmosféru. „Myslíš si, že mi tvé ruce postačí jako omluva?“ zakroutil hlavou, „Snad jedině tvé koule a hlava na podnose…“ mladík neváhal, vyhrnul spodní část oděvu a nastavil hlavu vzhůru, což vůdce překvapilo, „Ne. Takhle rychlé to nebude.“ Jak na něj koukal, napadlo ho jiné řešení, jak by mohl získat odpuštění. Přikázal mu, aby odhodil veškeré zbraně na zem a sám s ním šel do jeskyně, kde mu chtěl něco ukázat. Madanach měl pro strach uděláno, však se otočil za sebe a když spatřil oslabeného Grenda, požádal, aby ho doprovázel. Njatardi se nad ním jen ušklíbl a plivl na zem, ale vyhověl mu. Zatímco zbylí odzbrojení soukmenovci zůstali na místě, Grend a Madanach kráčeli v početném doprovodu za nepřátelským mužem do věže s ochozem, které vedlo dovnitř hory s mnoha jeskyněmi. Už mnoho generací se vědělo, že Slepý útes má pozůstatky mohutného hradiště, které se však časem rozpadlo a skály ho schovalo. Nyní oba zástupci z Druadachova kmene kráčeli v doprovodu domorodců skrze úzké otesané chodbičky, plné starodávných kořenů a symbolů. Když před sebou spatřili velkou zavřenou železnou klec, ve které zrovna medvěd trhal kus zvěře, Grend se zachvěl a chytl se za hruď, s Madanachem to nijak nehnulo. V dalších částech této divné hlásky nacházeli nejen na střežící obyvatele, ale i na několik pák, které spouštěly pasti. Od Njatardiho to bylo velice odvážné gesto, ukázat jednomu z nepřátel své zabezpečení. Za malý moment se konečně dostali do větší místnosti plné nádobí, různých pomůcek pro lučbu a také ke stolku s mapkou. K tomu se všichni přesunuli a ozbrojený doprovod obklopil oba návštěvníky. „Páchne to tu, jako by tu chcípla stovka krys!“ procedil Madanach mezi zuby. „Sklapni a poslouchej, co ti řeknu, kreténe! Ty chceš mé odpuštění? Budeš ho mít, když pro můj lid něco uděláš.“ mladík nastražil uši a překřížil si ruce nad prsy, „Už od prvního setkání jsem v tobě viděl bojového a těžce zkrotitelného ducha. Bude se ti hodit, protože chci po tobě, abys mi získal jedno území.“ Madanach uměl ledascos… ulovit velkou šelmu, překonat bouřlivý tok i vtrhnout do tábora a všechny pobít, ale dobývat území on neuměl. Jeho duch se zděsil, „Území? Čí území?“ „Naše!“ zvolal naštvaně Grend, „Chce naše území!“ „Ne, vaše ne.“ Njatardi ukázal prstem na mapku a chladně dodal, „Nordů!“ Když se oba návštěvníci podívali na ono místo, tiše je zachvátila panika. Prst ukazoval na vzdálenou pevnost v kopcích, která hlídala cesty skrze Pláně a tundrou Bílého Průsmyku. Skvělé strategické místo pro přepady, pozorování i pro obyčejný život. Njatardi stručně vyprávěl, co se v pevnosti nachází a jak dlouho už po něm kouká. Madanach ihned odmítal něco takového udělat, byť měl pro strach uděláno, ale rival věděl, čím ho přesvědčí. „Velkej beran chtěl napravit škody, kterés způsobil. Poslal jsem ho tam.“ mladík zrudnul zlostí, už se po něm chtěl vrhnout, ale natažené zbraně ho zastavily, „Možná tam zůstal, možná tam někde na tebe čeká. Dávám ti o důvod navíc, proč mi splnit tenhle úkol! Získej mi pevnost a získáš svého náčelníka. Neuděláš-li to, pak se rozluč se životem!“ „Jsi šílený!“ křikl na něj hoch, „Sám proti celé pevnosti?!“ Vůdce si ho prohlížel a tiše se smál, jak se bojí, „Máš strach? To bys měl.“ chvíli čekal, jak se rozhodne. Nakonec po dlouhých minutách, kdy mladíkovi radila i stařešina, aby přijal úkol a následky řešil až později, pokynul hlavou, „Dobře. Jdi tedy zpět ke svému kmeni a vem si kolik chceš bojovníků. Avšak neboj se, nedám ti příležitost vrazit mi kudlu do zad. S tebou půjde skupina mých lidí, kteří tě budou hlídat. Budeš mít pár hodin na to, abys vzal dostatek bojovníků, a pak se tam společně vydáte.“ „Tohle zachází příliš daleko! Jsi šílený, Njatardi!“ ozval se Grend. „Tomu já říkám „cena za odpuštění“, starče!“ narovnal se hrdě náčelník a čekal na jejich reakci. „Myslíš si, že se toho zaleknu? Fajn, jak chceš, přijímám úkol. Ta pevnost bude tvoje!“ „Madanachu!“ pokoušel se ho Grend zastavit, ale bylo pozdě. „Ujednáno! Teď se vraťte zpátky, vem si své špinavce a získejte mi pevnost!“ poručil Njatardi, „Půjde s vámi i můj člověk, Jeeroy. Jestli se mu něco stane nebo se nevrátí, jste mrtví. Rozumíme si?“ Mladý hoch už chtěl namítat, ale radši zmlknul a nechal se vyvést i se svým doprovodem ven z jeskyně. Oba byli velmi zmatení z nečekané situace, jediný Njatardi se usmíval nad dohodou, ze které nebylo cesty zpět. Moc dobře věděl, že je poslal na jistou smrt, ať už uspějí či nikoli. Jakmile vyšel Madanach a Grend ven z jeskyně ke svým bojovníkům, stručně jim sdělili současnou situaci a s nepřátelským doprovodem se vydali na zpáteční cestu. Trvalo několik hodin, než se zástup divokých vrátil do Druadachovy jeskyně. Strážci na skalách překvapeně hleděli na příchozí a už chtěli hlásit poplach, ale zavčas byli varováni, ani nepodnikli nic zbrklého a spolupracovali. Madanach zastavil svůj doprovod a požádal je, aby zůstali venku, zatímco by sháněl potřebné síly. Až na Jeeroye se všichni rozmístili po blízké planině a čekali, až se vrátí. Uvnitř jeskyně nastalo pozdvižení, když sourozenci spatřili náčelníkova syna s neznámým mužem. Divili se, co to mělo znamenat, ale ani jeden z nich se vyjadřoval. „Nejsem si jistej, hochu, jestli zvládneš dobýt pevnost.“ pošeptal Grend cestou do hlavní síně. „Já to zvládnu. Vezmu své nejlepší lidi a vrátím se společně s otcem! Já se toho nebojím!“ dodal hrdě mladík. „Zase se ti otevírá odvážný duch! Dávej si na něj pozor! To on tě do tohohle uvrhl!“ „MNĚ NIKDO NEZKROTÍ! JÁ VÍM, CO DĚLÁM!“ Grend smutně vydechl, „Nepodceňuji tvé síly, ale spíš tvé myšlení. Nordi jsou velkou hrozbou a ty půjdeš hned proti nim. Určitě zemře mnoho z nás. Můžeme tak doufat, že se někomu podaří dostat dovnitř a osvobodí Druadacha.“ „Já to zvládnu.“ ujistil ho Madanach. Trojice vstoupila do hlavní síně, kde domorodci již čekali na svého spoutaného. Silma u oltáře vyčkávala na jejich příchod a ihned spustila vlny informací, týkající se kmene. Prvně se zmínila o Kaii, která se doposud nevrátila, z čehož mladík znervózněl. Zvolal tedy pod oltář všechny přítomné a stručně jim vysvětlil, v jaké jsou situaci a co je potřeba. Velmi rázně nařídil, aby vyšli nejlepší bojovníci a pomohli mu v následujícím úkolu. V jeskyni panoval strach i odhodlání pomoct, proto nad sebe zhruba dvacítka sourozenců pozvedla zbraně. „Ten úkol být těžký! Vy tam možná zemřít!“ ozval se z ničeho nic Jeeroy, veškerý lid se na něj otočil, „Vy tam zbytečně umřít! My smát se vám budeme chtít.“ Cedan tasil luk a natáhl šíp, za jeho drzá slova mu chtěl provrtat šíp hlavou, ale byl Madanachem zastaven. „S ním si to vyřídíme později, teď se mu nesmí nic stát!“ podíval se přihlášené, „Připravte se a vyrazíme.“ „JO, PŘIPRAVTE SE!“ dodal nahlas Jeeroy. Bojovníci rychle vyběhli ven i s novým návštěvníkem, Grend s Madanachem zůstali u své vranice a požádali ji, aby se postarala o jeskyni. Snažil se jí uklidnit úspěšným návratem, čemuž ale nevěřila. Podotkla mu věštbu rčenou z rána, ale stále na to nebral ohled. Pak jen pokynul hlavou na starce a požádal ho, aby zůstal v kmeni. „Až se vrátím s Druadachem zpět, postarám se o Njatardiho a toho špinavce Jeeroye.“ „Nevěřím, že se vrátíš zpět se zdravou kůží, přesto… ať tě vede Namira.“ popřál mu stařec a nechal odejít. Venku již stála slušně ozbrojená skupinka Druadachových lidí i ze Slepého útesu, ti čekali, až přijde zbývající vůdce, který je odvede na bitevní pole. Jenže Madanach nikomu nic nerozkázal, nevěděl, co znamená někoho „vést“, proto se mlčky vydal jistým směrem a doufal, že ho budou všichni následovat… jen několik jedinců z druhé skupinky zůstalo na místě a potají hlídali jeho kmen. Prodírali se divočinou, brodili se přes řeku a schovávali se na různých místech, jen aby se co nejrychleji a nepozorovaně dostali před onu obávanou hlásku. Putování jim zabralo téměř celý den a celou noc, neboť takovou dálku zatím žádný z jeho lidu nepřekonával. Až teprve uprostřed noci se zastavili několik dalekých mil od pevnosti, jež na ně svítila. Vysílení a unavení zalehli k zemi a bez jakýchkoliv hlídek rovnou zavřeli oči. Madanachův odvážný duch nehleděl na možné nebezpečí ze strany proti-soukmenovců, neboť doufal, že jim oni skutečně pomohou. V lehkém podřimování se zamyslel nad Kaií, proč se nevrátila. Obával se toho nejhoršího, však tomu dodávalo zároveň odvahu. S těžkou myšlenkou usnul do nového dne… Sotva Slunce vypustilo své první paprsky, horda bojovníků se přemístila k blízkým skalám, odkud viděli skvěle na opevněnou stavbu. Ohromná kamenná bašta, na jejíchž hradbách se promenádovali vojáci v modrých uniformách. Před hlavním vstupem byl postaven dřevěný zátaras, za nímž klidně postávali koně. U cesty se tyčila menší věž s lukostřelcem, hledící do okolí. Když Madanach tajně pozoroval stav pevnosti, do jeho zad přiběhl tiše jeden z bratrů, jenž zkoumal okolí území. Nebylo možno zaútočit z žádné strany, vysoké skály a hradby nedovolily nikomu projít. Museli tedy jít předním vchodem. Dospělej mávl rukou na ostatní, aby k němu přistoupili a vyslechli si ho. „Madanachu, máš připravený nějaký plán?“ zeptal se jeden z jeho bratrů. „Nevypadá to vůbec dobře. Mají vysoké hradby a lukostřelců je nahoře mnoho.“ ohlédl se po bojovnících, „Kdo má sebou luk?“ čtvrtina se přihlásila, „A kdo umí běhat rychle?“ „Proč? Chceš odlákat jejich pozornost?“ ozvalo se ze zadních řad. „Napadlo mne, že by ti nejrychlejší doběhli k hradbě a vyšplhali na ní co nejrychleji a vyřídili lučištníky. Ostatní by se vrhli kupředu a zabili by všechny Nordy.“ „To zní nebezpečně.“ procedil Cedan. „Jednoduchý plán!“ mladík začal ujišťovat střelce, „Nebojte, všichni víme, proč jsme tady a co je v sázce. Máme v sobě odvážného ducha a nad námi sílu bohyně! To nám postačí k vítězství! Nordi nebudou připraveni na náš náhlý útok!“ Mladík chtěl dál pokračovat v řeči, ale než se k tomu dostal, stalo se něco nečekaného, jeden z mužů ze Slepého útesu se postavil a tasil zbraň, „TAK JO, LIDI! JDEME NA TO! JEEROYYYYY LENKINS!!!“ a rozeběhl se sám zpoza skal na pevnost. Nikdo z přítomných nechápal, co ho to popadlo, až za pár vteřin si Madanach uvědomil, to mělo znamenat. „DO PRDELE! ON SE TAM VYDAL!“ mávl na všechny přítomné, „RYCHLE ZA NÍM! NESMÍ NÁS PROZRADIT!“ Na hradbách se promenádovali vojáci v poklidné náladě. Někteří z nich si užívali příjemné sluneční osvětlení, jiní střídali unavené hlídky a přáli jim klidné spaní. Když se zrovna na nejvyšším místě střídali střelci, zaslechli jakýsi bojový pokřik z blízkého lesa, z něhož vyběhl jeden divoký muž s připravenou zbraní. Chvíli se na něj dívali, podívali se na sebe a kroutili hlavou, nechápali, co to provádí. Za moment se vyřítila velká skupinka dalších divokých bojovníků, která taktéž řvala po krvi a bolesti. V tu ránu zahlásili poplach a tasili zbraně k obraně. Celá pevnost se probudila a každý v posádce běžel zaujmout své místo. Než stačili Madanachovi muži zaútočit, lučištníci na hradbách byli připraveni k palbě. Šípy se rychle provrtávaly do útočníků, nejrychlejší běžci neměli šanci se dostat ani k hradbě, aby po ní vylezli. Za malý okamžik z hordy útočníků zůstala pouze hrstka velmi zraněných a vyděšených. Ačkoli byl Madanach ze všech nejrychlejších, jeho mrštnost se nedala rovnat proti přesile obránců. Několik šípů se mu zakouslo do noh a rukou, dokonce jeden šíp mu prořízl záda, když klečel vyčerpáním. Jakoby se mu v očích zastavil čas, pohlédl do všech stran a kromě mrtvol svých druhů a Jeeroye viděl i několik jedinců, jak se prodrali skrze zátarasy, leč byli zanedlouho zastaveni. Ohlédl se i na skaliska za sebou, kde se ukrýval… tam v klidu čekala početná skupinka Slepáků, usmívající se nad jeho smrtí a zklamáním. Minutu setrvali na místě, pak se otočili a utekli zpátky ke svým lidem. Madanacha popadla zlost, ale bolest byla silnější… jeho lidé zbytečně zemřeli, sám byl zraněn a po Druadachovi nebylo ani stop. Pomalu zavíral oči, když ho náhle popadla Cedanova ruka a vytrhla ho ze země. Nohy se rozeběhly směrem k domovu, oba se ani neotáčeli za sebe. Jenom slyšeli, jak se Nordi radují z výhry nad divokým lidem a jak se šípy zasekávaly do země i do stromů. Nejenže bylo mladíkovi jasné, co způsobil, ale i že není dostatečně zkušený někoho vést. V sázce bylo mnoho, však cena za selhání byla dost vysoká… "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58
Amonius - aneb povídka na přání	» Skyrim - Váš svět	745	22.04.2017 23:23