The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Zápisky ze spícího ostrova

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Zápisky ze spícího ostrova
Sarako	#1 Přidané 27.05.2014 14:54
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Předmluva Po tříleté pauze od jakéhokoliv psaní, jsem se rozhodl napsat tento Fantasy deník z ostrova Solstheim. Budu se snažit nenarušit historii Tamrielu a také se budu snažit o pravidelné pokračování. Upozornění! Zápisky od jedenáctého dne mohou obsahovat tématiku nevhodnou pro děti a mládež (16+). Zápisky ze spícího ostrova Mé jméno je Tvidius Tituleius, syn Antonia Tituleia hrdého člena Čepelí a oddaného ochránce císaře. Bohužel na svého otce nemám moc vzpomínek, protože byl jako mnoho dalších členů Čepelí popraven Thalmory. Tou dobou mi byly pouhé tři roky. Už tehdy jsem chtěl být hrdinou, jako můj otec, už tehdy jsem myslel na pomstu... Píše se rok 200 čtvrtého věku. Nevím co je za den, ale když je člověk v pr... (nouzi) měl by mít alespoň trochu přehled o tom co dělal. Bohužel nejsem takový hrdina, jako byl můj otec. Již od svých šestnácti let (188 čtvrtého věku) věrně sloužím po vzoru mého otce v Císařské legii (škoda že jen jako zvěd), a když si konečně císař všimne mých zásluh a jmenuje mě členem Penitus Oculatus, tak se to hned první týden musí všechno pokazit. Císař mi zadal velice jednoduchý úkol, doručit zašifrovanou zprávu informátorovi na Morrowindu (nebudu jmenovat, to by byla chyba, které by se mohl dopustil pouze amatér). Jenže hned třetí den od chvíle, kdy jsem vyplul ze Samoty na kupecké lodi (nepřišla mi nápadná a Bouřné hávy kupce neokrádají), nás přepadli piráti. Dokument, který mi byl svěřen, jsem bránil vlastním životem, až do chvíle, kdy mě jeden urostlý nord přetáhl svojí bitevní sekerou přes hlavu. Přepadl jsem přes palubu, cítím jen chladnou vodu Moře Duchů... Ztrácím vědomí... Den 1. Co by si o mě asi můj otec pomyslel. Zašifrovaný dokument od císaře se mi rozmáčel, piráty jsem zabil jenom dva, přišel jsem o pravé oko a teď trčím na nějakém nehostinném popelem pokrytém ostrově (nemluvě o tom, že jsem alergický na prach). Dlouhá jizva, která se mi táhne přes celý obličej od zhora dolů mě pálí od slané vody a popela. Nemám ani jedinou zlatou minci, a co je horší nikde tu nevidím žádné obydlí ani tábor legie. Začíná se stmívat, tak se pokusím dostat alespoň k ruinám pevnosti, které jsou ode mě vzdáleny sotva na dohled. Jen co jsem se přiblížil k ruinám pevnosti, vyskočili na mě ze země (nebo snad z popela?) nějací podivní chlapíci. Bez váhání jsem jednomu z nich svým mečem usekl hlavu a on se rozpadl na prach. V tu chvíli mi kolem proletěla ohnivá střela, a po chvíli další a další. V okamžik, kdy se kolem mě rozpoutalo ohnivé peklo, zpanikařil jsem a vzal jsem nohy na ramena (přece se nenechám uškvařit ňákejma nefér maníkama co si tu vyrostou ze země jako sněženky a vrhaj po mě jedno ohnivý kouzlo za druhým). Naštěstí se mi podařilo hrdinsky ustoupit (přece si nepřiznám, že jsem zbaběle uprchl). Smrdím potem a sírou. Jsem unavený a nevyspalý, ale zvolil jsem si nový cíl: Prapodivnou velkou houbu, která se tyčí na obzoru. Den 2. Probudil jsem se někde nevím kde. Nade mnou jsem spatřil tvář rudovlasé dunmerské dívky. Sotva zjistila, že jsem při vědomí, mile se na mě usmála a řekla: ,,Revus Sarvani tě našel ležet poblíž pevnosti Ledový Chřtán. Copak nevíš, že je ta pevnost plná popelavců?“ Jenže já zrovna nenacházel slov. ,,Tady jsi v bezpečí v Tel Mithryn, v domě mistra Nelotha z rodu Telvanni“ Zbledl jsem ve chvíli, kdy jsem to zaslechl. Velký rod Telvanni přece vlastnil v Tel Vosu Muzeum císařství, kde měl jako součást své sbírky i živé císařské vojáky. Tedy alespoň takle to stálo v kronikách, které jsem četl v knihovně na hradě ve městě Cheydinhal, kde jsem dva roky pátral po svatyni Temného bratrstva. Jenže to už se do toho vložila Elynea Mothren (stará a šedivá dunmerská lékárnice): ,,Paní Falanu, váš otec by nebyl rád, kdyby zjistil, že mu tu povídáte takových věcí. Podle jeho zbroje soudím, že je členem císařské gardy Penitus Oculatus. Měla by jste se raději věnovat procvičování magie. Vezměte si přklad z Talvase Fathryona učedníka vašeho otce, který pilně trénuje všechna kouzla, namísto informování císařského gardisty.“ Celý zbytek dne jsem proležel na lůžku a teď usínám s velkými obavami (co se mnou asi mistr Neloth zamýšlí). Den 3. Stále ležím na lůžku. Elynea mi pořád vnucuje tu svojí hnusnou medicínu z Popelavé hlízy a Síťovčího slizu (ale musím podotknout, že už se cítím mnohem lépe). Nedaří se mi ovšem pochopit, proč se se mnou ještě mistr Neloth nesetkal. Jediná osoba, se tu se mnou stýká (tak často, až mi začíná lézt na nervy), je Falanu Neloth. Pořád se mě vyptává na Skyrim, na Cyrodiil, na legii i na císaře. Kdyby nebyla mladá a docela pohledná (škoda že má šedomodrou kůži, ale jinak ujde), a hlavně kdyby to nebyla dcera jednoho z nejmocnějších kouzelníků, tak už bych jí poslal někam. Den 4. Falanu by byla dokonalá špiónka pro císařskou legii (pokud ovšem není špiónka Bouřných hávů, nebo Thalmoru, ale o tom silně pochybuji), protože ze mě svojí otravností dokázala dostat za jediný den tolik informací, že by to stálo mé milované císařství nejméně dvě legie. Naštěstí jsem jí nestačil povědět úplně všechno, neboť i ona mi horlivě popisovala otcův palác Tel Naga v Sadrith Moře, který znala pouze z otcova vyprávění. Den 5. Nikdo si asi ani nedokáže představit, jak mi bylo trapně. Když jsem se konečně setkal s mistrem Nelothem, věděl toho o mě víc než dost. Dokonce mě oslovil i celým jménem. Falanu toho asi měla tatíčkovi hodně co povídat a tak mistr Neloth získal tolik informací, že by si mohl tady v Tel Mithryn založit vlastní Muzeum císařství a ani by mě tu nemusel držet jako exponát. Když jsme si pěkně popovídali o postavení vojsk ve Skyrimu a stavu vojenské posádky na Samotě (nikdy jsem si o sobě nemyslel, že můžu bejt takovej blbec), tak jsem opustil své lůžko a vyrazil jsem na denní světlo. Mistru Nelothovi nemělo cenu zapírat to, co mu vykecala jeho dceruška. Ze všeho nejdřív jsem se rozhodl poděkovat Revusu Sarvanimu za záchranu života, jenže on nebyl poblíž bahnichy (bahnoměrky, nebo já nevím čeho) jak říkala Elynea, ale pracoval o kus dál na stavě nějakého monumentu kolem Slunečního kamene. Vůbec mi nedávalo smysl, proč tu staví tuhle příšernost spolu s Ulvesem Ramoranem (kuchař mistra Nelotha) a bandou drancířů. Několikrát jsem se s ním snažil mluvit, ale on mi stále dokola opakoval nějaké proroctví: ,,Tady v jeho svatyni, na níž zapomenuli. Těžce pracujeme, abychom mohli rozpomenout. V noci se opět zmocníme toho, co nám ukradl den. Daleko od nás, neustále se k nám přibližuje. Naše oči kdysi bývali slepé, teď však vidíme skrze něj. Naše ruce kdysi zaháleli, teď skrze ně mluví on. A až svět bude naslouchat. A až svět uvidí. A až se svět rozpomene. Pak už svět nebude více.“ ,,Tvidiusi, nikdo z nich ti nic smysluplného neřekne“ promluvil za mými zády mistr Neloth. ,,A nezkoušel už těm chudákům někdo nějak pomoct?“ z mého hlasu byla znát lítost. ,,Ne, mě spíš zajímá co z toho vzejde“ s těmito slovy odkráčel mistr Neloth zpátky do své houbové věže, zatímco jsem s lítostí pozoroval ty nebožáky pracující kolem Slunečního kamene, opakující si stále jedna a ta samá slova... Den 6. Dnes jsem se byl podívat do věže mistra Nelotha. Nebylo tu žádné schodiště, jen jakýsi proud magické energie. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlal po magickém proudu vystoupat. Mistr Neloth je asi vášnivý přírodovědec, protože se tu nachází spoustu různých rostlin, hub a dokonce tu má i dva živé spriggany. Musím přiznat, že ohnivého spriggana jsem nikdy předtím neviděl, takže na mě sbírka mistra Nelotha udělala dojem. Po prohlídce věže v Tel Mithryn jsem zavítal do lékárny za Elyneou, kde jsem se od ní dozvěděl, že potřebuje několik mízových kořenů ze sprigganů. Souhlasil jsem, sbalil jsem si na cestu pár zásob a vydal se k prameni řeky Harstrad, kde se prý ony spriggany nacházeli, a kde jsem měl mízové kořeny namočit. ,,Ty už odcházíš?“ zeptala se mě Falanu ,,Ale jak se chceš dostat do přístaviště v Havraní skále, když je cesta tam plná popelavců?“ ,,Přístaviště! Proč mi to nikdo neřekl?“ hned jsem si však vzpoměl, jaký jsou ti popelavci zákeřný potvory, tak jsem jen dodal: ,,Ale asi máš pravdu. Jdu k prameni řeky Harstrad pro mízové kořeny ze sprigganů.“ ,,Tak hodně štěstí.“ usmála se Falanu, a pokračovala s Talvasem Fathryonem v procvičování kouzel. Hlavou se mi honí jediná otázka: Jak se asi dostanu k Havraní skále? Den 7. Cestou na mém lovu sprigganů jsem narazil na skákavce. Nejenže uměli skákat docela daleko, oni navíc uměli i vybuchovat (nepříjemný potvory). Nakonec jsem tu malou havěť udolal, uhasil jsem si doutnající oblečení, a pokračoval jsem v cestě. Za nějakou dobu (to stoupání do kopce mi připadalo jako věčnost) jsem dorazil k medovinové síni Thirsk. Po udatných nordsých válečnících tu však nebylo ani vidu, ani slechu. Zato se to tu hemžilo malými modrými skřety (místní jim říkají rieklingové), kteří byli až podezřele přátelští. Hned mě pozvali dovnitř, abych si promluvil s jejich králem. Tam jich bylo snad ještě víc než venku. Nasávali medovinu, hodovali pečeného kolčováka a veselili se. Když jsem předstoupil před jejich krále, hned se mi to všechno vyjasnilo. Nejenže oni vyhnali nordy, ale oni po mě ještě chtěli, abych jim pomohl dorazit ty, kteří přežily. Odmítl jsem, a opustil jsem Thirsk (co já se budu zabývat tou jejich žabomyší válkou). Den 8. Po cestě k prameni jsem míjel Větrný kámen, kolem něhož pracovali nordi, mumlající si stále jedna a ta samá slova podivného proroctví. K mému velkému úžasu, i oni byli úplně mimo. U pramene řeky Harstrad to proběhlo celkem hladce. Spriggany jsem sundal ze zálohy, a jejich mízové kořeny jsem vymáchal v řece. Jelikož to není žádný popel a tahle malebná krajina mě uhranula svojí krásou (ach ta má romantická povaha), rozhodl jsem se tu strávit zbytek dne. Pokusím se nachytat pár ryb. Den 9. Cestou zpátky, když jsem procházel okolo Zvířecího kamene kde dřelo několik duchem nepřítomných drancířů a rieklingů, mě napadl nějaký šílenec v masce. Rychlým výpadem jsem mu probodl srdce a jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Když jsem se k němu naklonil, abych si otřel z meče krev o jeho hábit, našel jsem u něho jakýsi cár papíru. Na něm stál vzkaz od Miraaka o nějakém drakorozeném (vůbec nevím co to znamená, ale snad mi to mistr Neloth vysvětlí). Když jsem se však vrátil zpět do Tel Mithryn, mistr Neloth zde bohužel nebyl. Falanu, ani Talvas o Miraakovi nic nevědí, takže mi nezbývá jiná možnost, než na mistra Nelotha počkat. Jen co jsem doručil mízové kořeny Elyneoře, tak za mnou přiběhl vystrašený Talvas, že se jeho vyvolaný popelavý strážce vymkl kontrole. Naštěstí se nám ho povedlo společnými silami udolat. Pravda měl trochu tuhý kořínek, a já mám ten zpropadený popílek snad úplně všude. Nastala noc a mistr Neloth se stále ještě nevrátil. Den 10. Ráno mě probudil Ulves Ramoran, lomcoval se mnou a křičel: ,,Paní Falanu se vypravila hledat svého otce spolu s Varonou (služebná mistra Nelotha). Napadli je popelavci poblíž Špičaté věže! Varona Nelas je mrtvá!“ lapal vyděšený Ulves po dechu. ,,A Falanu?“ zeptal jsem se, mezitím co jsem na sebe navlékal zbroj. ,,Paní Falanu ten útok přežila, ale dostali jí drancíři. Svázali jí, a odvlekli směrem k háji Brodirů“ ukázal mi Ulves prstem na mém neuměle nekresleném plánku ostrova Solstheim. Ještě jsem probudil Talvase, vysvětlil mu, o co se jedná, a společně jsme se rozběhli k háji Brodirů. Na levé straně jsme míjeli Špičatou věž, a na pravé opuštěnou obchodní stanici. Když už byl tábor drancířů nablízku, řekl jsem Talvasovi aby počkal, a sám jsem se vydal na průzkum. Inu dvanáctiletá praxe zvěda v císařské legii má své výhody. Falanu však v háji Brodirů nebyla. Seděli tu jen tři drancíři kolem ohně. Jeden si brousil meč, druhý něco vařil v kotlíku a třetí si čistil svojí kudlou špínu za nehty. Vrátil jsem se za Talvasem, a vylíčil jsem mu situaci. Potom jsme se dohodli, jak to provedeme. Připlížil jsem se zezadu k tomu, co brousil meč, a vrazil jsem mu vší silou svůj meč do zad. Ozvalo se hlasité zapraskání, jakmile čepel mého meče protnula drancířovu chitinovou zbroj. Druhý drancíř přestal vařit a sáhl po bitevní sekyře. V ten samý okamžik ho však trefila Talvasem vyvolaná ohnivá koule a on se změnil v živoucí pochodeň. Ten třetí s na mě rozběhl s nožem (ta kudla měla nechutně špinavou špičku čepele). Naneštěstí se čepel mého meče zaklínila v těle mrtvého drancíře. Jen tak tak se mi podařilo uskočit stranou. Uštědřil jsem mu takový kopanec mezi nohy, až se z toho podlomil v kolenou. Upustil kudlu, sprostě klel a hlasitě sténal. Přiložil jsem mu meč na krk s otázkou: ,,Kde je Falanu?“ ,,Ty myslíš tu rudovlasou děvku?“ ušklíbl se drancíř. ,,Tak kde je!“ zařval jsem na něj a přitlačil jsem mu čepel meče blíž k hrdlu. Na drancířově čele se objevilo několik kapek potu: ,,Sarvos a ostatní jí odvedli za naším vůdcem. Pořád křičela že je dcerou mistra Nelotha, a že pokud jí nepustíme, tak nás mistr Neloth všechny zabije.“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: ,,Kdyby bylo po mém tak bych si s ní zatancoval naležato, ale Sarvos jí chtěl dovést za vůdcem.“ ,,Naposledy se ptám, kde je!“ ,,Je ve vraku Ostrojekotu, naší bývalé lodi. Jižně odtud.“ Když jsem přivazoval drancíře ke stromu, Talvas mi položil otázku: ,,Nezabijem ho?“ ,,Ne, ještě nám může být k něčemu užitečný.“ Slunce již zapadlo za obzor. Musíme se k vraku Ostrojekotu dostat včas, než Falanu ti drancíři něco udělají. Nechci si to připustit, ale něco k ní asi cítím. Mám o ní strach. Den 11. Bude asi jedna hodina po půlnoci. Vrak Ostrojekotu je dobře opevněný předsunutou palisádou. Zatím jsem napočítal šest drancířů. Nevím jak se tam dostanu. Asi se pokusím proplížit dovnitř. Dělám si starosti o Falanu, snad je v pořádku. Když jsem se připlížil k palisádě, většina drancířů popíjela, a z vesela zpívala (ale hrozně a falešně). Jenom jeden hlídal u brány s láhví medoviny v ruce a ten druhý hlídkoval po palubě. Mohl jsem se pokusit drancíře u brány zabít, ale nechtěl jsem riskovat že spustím poplach, a tak jsem se plížil dál. Podařilo se mi proklouznout dovnitř. Potichu jsem se dostal až na druhý konec podpalubí. Za dveřmi jsem zaslechl hlas jejich vůdce: ,,Tak se nebraň holka, bude se ti to líbit...“ Pomalu a potichu jsem otevřel dveře. Na hromadě kožešin ležela Falanu. Měla svázané ruce, na ústech měla roubík a z očí jí tekly slzy. Nad ní se nacházel vůdce drancířů, který se jí snažil dostat mezi nohy... ,,Nech jí být ty prase!“ zařval jsem, skopl jsem překvapeného vůdce drancířů stranou, a zasadil jsem mu několik ran mečem do břicha. Vůdce drancířů řval bolestí a já mu jako smyslu zbavený zasazoval další a další rány. Přestal jsem, až když nejevil žádné známky života. Rychle jsem osvobodil Falanu, která byla stále ještě strachy bez sebe. Vrhla se mi do náruče a plakala. Najednou do místnosti vtrhly tři drancíři. Nevypadali zrovna nadšeně, když si všimli, co jsem jim provedl s jejich vůdcem. Vykřikovali na mě několik nadávek ve své rodné dunmerštině (přesně si nepamatuji, kolik jich bylo, a ani co znamenaly). První z nich na mě zaútočil jednoruční sekerou. Jeho nemotorný útok opilce jsem celkem snadno odrazil. Rychlým sekem jsem ho vzal přes krk. Spousta krve. Druhý drancíř v podnapilém stavu zakopl o svého spolubojovníka s proříznutým hrdlem. Ten třetí mě zasáhl mečem do ramene. Naštěstí můj kyrys toto zranění zmírnil. Po levé ruce mi stékala krev. Drancíř zaútočil znovu... Jeho úder však nedopadl. Falanu na drancíře seslala ohnivou střelu. Drancíř se s popáleným obličejem skácel k zemi. Ještě jsem dorazil posledního živého drancíře, který se se značným úsilím pokoušel dostat na nohy. Falanu, která na sobě měla jen zbytky potrhaných šatů, jsem dal svůj plášť (doufám, že na to nikdo nepřijde, protože se nesmí rozdávat nic z vojenské výstroje císařské legie). Potom jsme se vydali ven z vraku Ostrojekotu. Na palubě jsme potkali Talvase, který tam svými blesky dorážel posledního z protivníků. Bylo po všem. Falanu mi ještě svým kouzlem zastavila krvácení a pak mi obvázala zraněné rameno. Pořád se na mě dívala a usmívala se. Naklonil jsem se blíž. Hleděli jsme si do očí... ,,Měli bychom sebou hodit, abychom dorazili do Tel Mithryn ještě před setměním.“ vložil se do toho Talvas, který zřejmě tušil, kam naše jednání spělo. Uvědomil jsem si jakou pitomost jsem právě dělal. Falanu je dcera Telvannijského radního, a já jsem člen Penitus Oculatus. Mezi rodem Telvanni a císařstvím přece panuje dlouholetá nenávist. Mistr Neloth by to mohl brát jako provokaci a při nejbližší příležitosti by mě zlikvidoval. Všichni se společně vracíme do Tel Mithryn. V hlavě mám zmatek. Den 12. Když jsme se krátce po půlnoci vrátili do Tel Mithryn, vzpoměl si Talvas na drancíře, kterého jsme nechali uvázaného u stromu v háji Brodirů. Nikomu z nás se tam nechtělo vracet a tak jsem nad tím jen mávl rukou (stejně už ho tam za ty dva dny nejspíš něco sežralo). Mnohem více mě překvapila reakce mistra Nelotha. Sotva mě s Talvasem uviděl, nevraživě se na nás podíval jako kdybychom mu právě zneuctili dceru. Naštěstí se hned všechno vyjasnilo. Falanu svému otci vylíčila, jak jsem jí na poslední chvíli zachránil před drancíři (ve svém vyprávění mě vylíčila jako hrdinu a Talvas radši držel jazyk za zuby, abych na něj nevytáhl ten jeho nezdar s vyvoláním popelavého strážce). Jsem docela unavený a tak jsem rád, že si budu moci po tak namáhavé výpravě odpočinout. Probudil jsem se až kolem poledne, Ulves Ramoran mi dokonce donesl k obědu pečenou kozí kýtu s omáčkou z popelavé hlizy (že by nějaký projev vděčnosti od mistra Nelotha?). V průběhu oběda mě navštívila Falanu, která mi přišla vrátit můj plášť. Sedla si naproti mě se slovy: ,,Chtěla bych ti za všechno poděkovat. Jsem ti vděčná za to že jsi mě zachránil, i když otec pořád říká že vděčnost, lítost a soucit jsou jenom pro slabochy.“ Falanu po těchto slovech sklopila hlavu. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám říct a tak jsem jí položil na znamení útěchy ruku na rameno. Falanu zvedla hlavu a podívala se mi do očí: ,,Do přístaviště v Havraní skále se dostaneš přes kopec za hájem Brodirů. Tam bys na popelavce neměl narazit.“ chvíli se odmlčela a pak jen tiše dodala: ,,Mám tě ráda, ale myslím že by nám to můj otec nikdy nedovolil a takhle to asi bude lepší.“ Falanu ještě chvíli zůstala sedět, pak vstala a odešla pryč. Bylo na ní vidět, jak se v očích snaží zadržet slzy. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Bylo mi jí líto... Den 13. Za svítání jsem se rozloučil mistrem Nelothem a obyvateli Tel Mithryn (nejradši bych dal Falanu polibek na rozloučenou, ale mistr Neloth by mě za to asi zabil), a vydal jsem se k Havraní skále. Cestou kolem háje Brodirů jsem se podíval po zapomenutém drancíři, ale nenašel jsem nic jiného, než přeřezané zbytky provazu, tak jsem usoudil že se z toho dostal a asi někam utekl. Ani mě nenapadlo ho pronásledovat, protože jsem zase myslel na Falanu. Havraní skála nebylo nic jiného, než popelem zapadlá díra. Jelikož Severní panna, jediná loď která odplouvá pryč ze Solstheimu, zvedá kotvy až zítra odpoledne, tak jsem si musel zaplatit pokoj U Zeblitýho síťovce. V kovárně jsem provedl údržbu výzbroje, a teď mi nezbývá nic jiného, než čekat. Dostal jsem chuť vyzkoušet sujammu. Den 14. Buď to bylo tím, že jsem dlouho nepil, a nebo na mě byla sujamma moc silná. Každopádně tři láhve sujammy se mnou udělaly svoje, nic si ze včerejšího večera nepamatuji. Ještě teď mě bolí hlava. Při Arkayovi přísahám, že už se sujammy ani nedotknu. Když jsem celé dopoledne bezcílně bloumal po Havraní skále, všiml jsem si svatyně, kterou místní postavili za městem. Nikdo z místních však nevěděl o tom, že by nějakou svatyni stavěli. O Miraakovi tu nikdo nic neví a slova proroctví vyřčena z úst poblouzněných stavitelů ve mě začínají probouzet strach i zvědavost zároveň. Napsal jsem dopis pro informátora ve Větrném žlebu (tam prý má Severní panna namířeno) a předal jsem jej Kapitánovi, kterého jsem upozornil, že tento dopis nesmí otevřít a dal jsem mu padesát zlatých mincí (a jsem zase bez peněz). Císař z mého dopisu jistě pochopí, že si okolnosti vyžádali abych se na Solstheimu zdržel a zjistil co je příčinou podivného chování místních obyvatel. Vracím se do Tel Mithryn, protože jedině mistr Neloth bude vědět, kde Miraaka hledat. Cestou mě míjeli dva kultisti v maskách, jako měl ten šílenec co mě napadl u Zvířecího kamene. Nastoupili na Severní pannu a odpluli do Skyrimu. Co mají asi v plánu? Den 15. Za úsvitu jsem dorazil zpět do Tel Mithryn. Mistr Neloth mi pověděl o tom, že Mirak byl vůdcem dávného dračího kultu, ale zemřel již před mnoha lety. Víc se mi z mistra Nelotha bohužel dostat nepodařilo, ale dovolil mi podívat se v Tel Mithryn do knihovny. Snad se mi toho o Miraakovi podaří zjistit víc... Den 16. Dnes jsem myslel na to, že to asi nevydržím a něco se stane. Falanu kolem mě za dnešek několikrát prošla a jelikož byl mistr Neloth nablízku, snažil jsem se jí nevnímat a ona se snažila dělat, jako bych tu vůbec nebyl. Jen jednou, když mistr Neloth odešel, tak se naše pohledy opět střetly a já se na tu malou chvíli zasnil o tom, co by se všechno dalo dělat s jejím nádherným tělem (i když na sobě měla dlouhou Telvannijskou róbu, vzpoměl jsem si na její hladkou pleť a plná ňadra). Jenže mé snění přerušili kroky přibližujícího se mistra Nelotha. Už je pozdě večer a stále se mi ještě nepodařilo najít o Miraakovi ani zmínku. Den 17. Hledání v knihovně mistra Nelotha mi nepřineslo žádný užitek a taky mám pocit, že mi mistr Neloth neřekl vše. Navíc má pořád špatnou náladu, protože se mu zatím nepovedlo najít novou služebnou a tak jsem slíbil, že se mu pokusím najít rovnocennou náhradu. Čeká mě zase dlouhá cesta do Havraní skály. Začíná mi připadat, že mistr Neloth o mých citech k Falanu něco tuší. Ještě teď proklínám svou nepozornost. V háji Brodirů mě překvapilo několik drancířů a mezi nimi byl i ten, kterého jsem zapomněl přivázaného u stromu. ,,Ty císařskej šmejde! Chtěls mě tu nechat pomalu chcípnout!“ křičel na mě zapomenutý drancíř. ,,Pozor na jazyk, mluvíš s důstojníkem císařské legie.“ hrdě jsem pronesl a přitom jsem ustoupil o krok zpět. ,,Tady na Solstheimu už dávno ta tvoje legie nic neznamená.“ ušklíbl se druhý drancíř. Třetí drancíř sundal ze zad válečné kladivo, potěžkal si ho, a zařval: ,,Na něj!“ Na nic jsem nečekal (sám proti osmi?) a podnikl jsem jeden ze svých taktických ústupů. Když se mi konečně povedlo drancíře setřást, narazil jsem na zříceniny prastaré mohyly zapadlé pod vrstvou popela. Potkal jsem zde dunmersého archeologa Ralise Sedaryse, který se snažil odhalit tajemství Kolbjornské mohyly. Jenže když mi zdělil, že by potřeboval 1000 zlatých aby mohl se svými vykopávkami pokračovat, tak jsem musel odmítnout (kde bych asi sehnal tolik peněz, když nemám ani jednu mizernou minci?). Najednou jsem pod srázem zaslechl zvuky boje. Přiběhl jsem blíž a spatřil jsem dva dunmery v kostěných zbrojích bojující proti třem popelavcům. Rychle jsem se snažil najít nějaké místo, kde by se dalo ze srázu bezpečně sejít. Než jsem se dostal dolů, stihli už popelavci jednoho z dunmerů zabít. Ten druhý dumner máchnutím obouruční elfí sekery rozetl jednoho popelavce na dva kusy. Popelavec se rozpadl na prach. Přiběhl jsem zezadu k dalšímu popelavci a usekl jsem mu hlavu. I on se změnil v hromádku popela. Poslední popelavec zasáhl dunmera, ten klopýtl a svalil se na zem. Popelavec pozvedl meč, ale než stihl dunmera dorazit, levou rukou jsem ho chytil za rameno a vrazil jsem mu meč do zad. Pak už jsem jen cítil, jak mi prach z popelavce mizí mezi prsty. ,,Děkuji ti, já jsem Veleth, kapitán redoranské stráže.“ řekl dunmer a snažil se dostat na nohy. ,,Tvidius Tituleius císařská garda.“ řekl jsem a pomohl jsem Velethovi vstát. ,,Zatracení popelavci.“ pronesl Veleth a rozhlížel se kolem ,,Dneska dostali dalšího z mých chlapů.“ ,,A odkud útočí?“ ,,Všechny útoky na Havraní skálu přišly z pevnosti Ledový Chřtán. Musím najmout někoho, kdo by se tam šel podívat a zjistit co se tam děje.“ po těchto slovech mi dal pár zlatých mincí za záchranu života (alespoň budu mít na nocleh v hostinci). Do Havraní skály jsem dorazil za doprovodu kapitána Veletha, zaplatil jsem si pokoj U Zeblitýho síťovce a šel jsem si odpočinout. Ten večer jsem radši nic nepil, abych nedopadl jako ten síťovec, podle kterýho tu mají pojmenovanou hospodu. Den 18. Hledání nového služebníka bylo těžší, než jsem si myslel. Většina obyvatel Havraní skály měla z mistra Nelotha strach, ale nakonec se mi podařilo najít Drovase Relvi. Drovas mou nabídku ihned přijal, sbalil si věci a potom jsem se s ním vydal do Tel Mithryn. V Tel Mithryn jsem představil Drovase mistru Nelothovi. Jako obvykle nejevil mistr Neloth žádné známky vděčnosti. Nechápu, jak může být někdo tak neuvěřitelně arogantní. Když se Drovas začal věnovat svým povinnostem sloužícího v Tel Mithryn, zeptal se mě mistr Neloth jestli bych mu nedonesl jeden ze srdečních kamenů, které se nacházely různě po popelem pokryté části ostrova. Jelikož Falanu stála hned vedle svého otce a mile se na mě usmála, nedokázal jsem odmítnout. Při odchodu z Tel Mithryn jsem si vypůjčil krumpáč a vydal jsem se ty srdeční kameny hledat. Netrvalo dlouho a hned v údolí za Revusovým táborem u bahnich jsem našel jedno skromné naleziště srdečního kamene. Nakopal jsem si pár kousků, vrátil jsem se do Tel Mithryn a dal jsem jeden ze srdečních kamenů mistru Nelothovi, který se s velkým nadšením pustil do svého výzkumu. Tentokrát se mistr Neloth překonal, protože mi za ten kus kamene dal 250 zlatých. Dnes budu opět nocovat v Tel Mithryn. Den 19. Dnes ráno jsem se od mistra Nelotha dozvěděl, že Drovas Relvi je dobrý sluha, ale jeho oblíbený čaj z psího kořene dělá mizerný. Potom se mistr Neloht zamkl ve své pracovně, kde po zbytek dne pokračoval ve výzkumu. Alespoň jsem měl dost času prohodit pár slov s Falanu, která se mnou šla na romantickou procházku (popelem zapadlou krajinou s polámanými stromy), místo toho aby s Talvasem procvičovala nová kouzla. Falanu mě ujistila, že když je její otec zabraný do výzkumu, tak vydrží ve své pracovně trávit celé dny. Seděli jsme pod kloboukem velké houby a pozorovali jsme, jak zapadá slunce za Špičatou věží. Drželi jsme se za ruce. Vítr si pohrával s kousky popela. V dáli bylo slyšet jen cvrkání skákavců a milostné volání síťovců. Přisedl jsem si blíž. Naše pohledy se střetli v jeden. Objali jsme se. Dlouze jsme si hleděli do očí. Čas kolem jako by se zastavil. Slyšel jsem jak mi buší srdce. Falanu zavřela oči a nastavila ústa k polibku. Na chvíli jsem zaváhal, ale to co jsem k ní cítil bylo silnější, než strach z jejího otce. Naklonil jsem se k ní a políbil jsem jí. Na tu malou chvilku jsme měli jen jeden druhého. Bylo to nepopsatelné. Bylo to jako v tom nejkrásnějším snu. ,,Tak takhle to je!“ ozval se za námi hlas mistra Nelotha: ,,Proměním tě v síťovce ty slizkej hade!“ ,,Otče né, prosím!“ vykřikla zděšeně Falanu a sundala ze sebe mou levou ruku, která se dotýkala jejího bujného poprsí, jenže to jsem si uvědomil až teď. ,,Jak se můžeš zahazovat s někým tak podřadným, jako je člověk!“ Falanu se objevily v očích slzy: ,,Otče, já ho miluju od chvíle, kdy mě zachránil. Nedovolím, abys mu ublížil. Má matka taky nebyla vysokého postavení, a přesto jste spolu žili.“ ,,Nelso Salenim byla sočástí velkého rodu Telvanni, byla to mocná čarodějka, která vytvořila mnoho nových kouzel a hlavně byla dunmer.“ na plešaté hlavě mistra Nelotha naběhla další žíla. ,,Tati, prosím tě neubližuj mu.“ vzlykala Falanu. Uvědomil jsem si, že to nemá cenu a nechtěl jsem, aby mistr Neloth omylem zasáhl Falanu. Ustoupil jsem dva kroky stranou od ní a čekal jsem co se mnou rozzuřený mistr Neloth udělá. Hrdlo se mi svíralo tak, že jsem ze sebe nedokázal vydat ani hlásku, přesto jsem stál hrdě a vzpřímeně. Nechtěl jsem mu udělat tu radost, abych se před ním plazil na kolenou a škemral o milost. Chtěl jsem aby na mě Falanu vzpomínala jako na hrdinu který jí zachránil a ne jako na zbabělce. ,,Tati prosím!“ snažila se plačící Falanu přesvědčit svého otce. Mistr Neloth se dlouze zadíval na svou zoufalou dceru. Jeho jediná dcera se zamilovala do jiné rasy, kterou on sám považoval za jemu naprosto podřadnou. Znejistěl a na chvíli to vypadalo, že přemýšlí co s námi udělá. Pak se na mě podíval a řekl: ,,Tvidiusi Tituleii, tímto tě jmenuji novým členem velkého rodu Telvanni.“ ,,Děkuji mistře Nelothe, je to ...“ víc už jsem toho povědět nestihl. Falanu se mi samou radostí vrhla do náruče, přitom stále dokola děkovala otci. V jejích uplakaných očích se zase objevila ta jiskra radosti. Na nic jsem nečekal a dlouze jsem jí políbil. ,,Buď s ním šťastná.“ zašeptal tiše mistr Neloth a odkráčel zpět do Tel Mithryn. Den 20. Při společné snídani jsem se od mistra Nelotha dozvěděl, že si Hermaeus Mora daedrický princ vědění zvolil Miraaka za svého šampióna. Tajemství Miraakovi moci bylo skryto v Černých knihách, jenže většina těch kteří se do Černé knihy jenom podívali, tak zešíleli. Mistr Neloth ukryl v troskách dwemerské pevnosti Nchardak jednu z těchto knih, ale zakázal mi po ní pátrat. Po snídani si Falanu zbalila věci, potom jsme se rozloučili s jejím otcem a vyrazili jsme na cestu. Naším cílem se stal chrám bohyně Mary v Riftenu, kde jsme měli mít svatbu. Svatba byla podle mistra Nelotha nutnost. Pro neprovdanou dunmerskou dívku se nesluší aby trávila život s cizím mužem, a kdyby navíc měla Falanu nemanželské děti, přineslo by to celé rodině mistra Nelothova akorát ostudu. Když jsme dorazili do Havraní skály, bylo krátce po poledni. Museli jsme zde počkat, až bude Severní panna připravena k vyplutí, tak jsme toho využili k romantické procházce po Havraní skále. Jelikož jsme při tom byli vystaveni pohrdavým pohledům ze strana většiny dunmerských obyvatel, přivedlo mě to na myšlenku usídlit se po svatbě ve městě Cheydinhal, kde nikdo z obyvatel nekouká na císařské ani na dunmery skrz prsty. Můj otec se tam znal s dunmerským hrabětem Andelem Indarysem a i když tam po jeho smrti vládne jeho syn Farwil Indarys, tak by neměl být problém sehnat tam nějaký pěkný dům. Ještě téhož večera se do Havraní skály vrátil jeden nord v rohaté železné přilbě, jeho tvář už jsem na Samotě nejméně dvakrát zahlédl. Byl to drakorozený. Teprve včera dorazil na Solstheim, a dneska slavil porážku nemrtvého generála Falxe Caria, který stál za útoky popelavců na Havraní skálu. Hodoval, popíjel a přitom se všem snažil svým mocným hlasem popsat, jak celá jeho bitva o Ledový Chřtán probíhala. Na závěr ukázal useklou hlavu generála Falxe a pak zvolal: ,,Dneska Falx Carius, zítra je na řadě Miraak! Hostinský, nalej všem tu nejlepší medovinu! Dneska platím já!“ ,,Sláva drakorozenému!“ zvolal kdosi. ,,Sláva drakorozenému!“ přidal se zbytek popíjejících dunmerů. Ti budou slavit až do rána, pomyslel jsem si, jenže to už mě vzala za ruku Falanu a odvedla mě do našeho pokoje v hostinci, kde jsme strávili naši první noc plnou nezapomenutelných zážitků. Severní panna zvedla kotvy. Na třpitivé mořské hladině se pohupovali jen malé vlnky. Tvidius rozevřel svůj deník, namočil si brk v kalamáři a nadepsal si: Den 21. Dnešní ráno jsme... Falanu k němu přistoupila, políbila ho na čelo a zeptala se: ,,Píšeš si deník?“ ,,Vzpomínky na minulost.“ usmál se Tvidius a pohladil jí po tváři. ,,Zapomeň na minulost, teď budeme mít konečně jeden druhého.“ Falanu odložila stranou jeho deník a posadila se mu na klín ,,Čeká nás společná budoucnost.“ Budoucnost, pomyslel si Tvidius, ale než stačil cokoliv říci Falanu ho žačala zuřivě líbat. Severní panna zmizela za obzorem zalitým světlem vycházejícího slunce. Pokračování zde: http://www.skyrim...ad_id=4747 Upravil/a Sarako dne 13.08.2014 23:44



Ligos	#2 Přidané 27.05.2014 15:29
Ocenění: Příspěvek: 3372 Založený: 12.05.11	Pěkné. Poutavé a čtivé. Zajímavé je také propojení vyprávění s Morrowindem a jeho tradicemi ( např. ono muzeum v Tel Vosu). Až na drobnůstku, jako je Telvani (s jedním n) je to parádní čtení! -KRLEŠ- Skyrimský průvodce: http://skyrim.4fa...icle_id=66


Sarako	#3 Přidané 27.05.2014 20:31
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Díky Ligos, chyby už jsem opravil, takže doufám že to mám správně... Jinak jsem tam i něco přihodil, takže kdyby měl někdo další jakoukoliv připomínku, klidně napište. Upravil/a Sarako dne 27.05.2014 21:27


Sarako	#4 Přidané 28.05.2014 16:48
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Dnes byly přidány zápisky 6.-9. den.


LordeS	#5 Přidané 28.05.2014 22:05
Ocenění: Příspěvek: 1651 Založený: 21.11.11	Není to špatné nejraději mám povídky z první osoby a pokud se nejedná známé téma. Zatím jsem spokojen *Est Sularus Oth Mithas* Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde LPéčková Facebook fan page klikni zde Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11


Ligos	#6 Přidané 28.05.2014 22:30
Ocenění: Příspěvek: 3372 Založený: 12.05.11	Ich auch Jen bych rád upozornil, že jeden příspěvek má omezenou kapacitu slov a nelze do něj přidávat do nekonečna, tak si to pak hlídej, aby se nestalo, že zveřejníš jen část zamýšleného obsahu... -KRLEŠ- Skyrimský průvodce: http://skyrim.4fa...icle_id=66


Sarako	#7 Přidané 29.05.2014 13:32
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Přidán den 10. Upravil/a Sarako dne 30.05.2014 12:32


Diego	#8 Přidané 29.05.2014 19:25
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Hezky se to čte


Sarako	#9 Přidané 29.05.2014 21:23
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Byl přidán 11. den. Tímto se omlouvám mladším čtenářům, protože zápisky z jedenáctého dne obsahují lehkou erotickou tématiku. Ostatní to jistě pochopí, jelikož bych narušil smysluplnost příběhu (drancíři a mladá dívka?). Upravil/a Sarako dne 30.05.2014 12:55


Sarako	#10 Přidané 31.05.2014 21:07
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Přidávám zápisky ze dne 12 a 13...


Sarako	#11 Přidané 01.06.2014 20:19
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Aktualizuji, a přidávám zápisky 14.-16. den. První týden mého psaní je u konce, a já bych chtěl poděkovat všem, kteří měli tu trpělivost a mé malé dílo si přečetli. Příští týden se pokusím o pravidelné pokračování. Upravil/a Sarako dne 01.06.2014 20:34


Sarako	#12 Přidané 03.06.2014 23:54
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Přidány dny 17.- 19.


Sarako	#13 Přidané 04.06.2014 19:10
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Dnes byl přidán poslední zápisek (den 20.). Tímto jsem zakončil Zápisky ze spícího ostrova a poprosil bych o případné komentáře (ať už jsou jakékoliv). Podle toho se rozhodnu, jestli napíšu v blízké době další díl, nebo začnu psát něco jiného. Přeji všem příjemnou zábavu při čtení. Sarako Upravil/a Sarako dne 04.06.2014 23:21


Diego	#14 Přidané 05.06.2014 23:54
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Je to velmi dobré čtivo a já bych chtěl pokračování. Upravil/a Diego dne 05.06.2014 23:56


Sarako	#15 Přidané 15.06.2014 18:08
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Byli přidány obrázky. V průběhu příštího týdne mám v plánu vydat pokračování.


DragonOzzy	#16 Přidané 15.04.2015 15:31
Ocenění: Příspěvek: 249 Založený: 18.04.12	Chlape, přesně to jsem potřeboval, něco co se dá rychle přečíst ale vydá to skoro za plnohodnotný román, na který bych teď při šprtání anatomie neměl čas. I like this shit, keep writing. Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin. Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl. ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm