Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Ztracen v Pustině
LordeS
Ztracen v Pustině (původně povídka Fallout - 2006)

Nacházíme se v době, kdy je svět zdecimován jadernými válkami a přírodními katastrofami. Popravdě, nikdo už téměř neví, kdo to začal...

...tyhle Nájezdnický parchanty nejvíce potěší, když oběť při mučení dlouho křičí. Podle situace neustále obnovovali své metody. Od típání cigaret na obličeji, sypání soli do otevřené rány přes postupné uřezávání končetin, prznění ostnatým drátem a upalování přirození až po uškrcení vlastními střevy oběti nebo ukřižování. Občas jsme nějakou jejich oběť zachránili, ale zůstal nadosmrti mrzákem. Jen pár měsíců. Pak spáchal sebevraždu.
Povídka je o vojínovi Gerretovi. O jeho životě v armádě a o tom, jak se to všechno posralo...
Nikdo z nás by nechtěl být sám Ztracen v Pustině.




Slunce svítí vysoko na obloze. Děti skotačí na hřišti a jejich maminky si povídají o nových receptech nebo o nových šatech, které viděly v obchodech. Kolem nich pobíhají jejich čtyřnozí mazlíčci a dožadují se pozornosti. V městských rozhlasech vyhrává příjemná a uklidňující hudba. Krásný letní den jako každý jiný. V dáli něco jasně září. Jako kdyby na zemi bylo druhé slunce. Zvuk v rozhlase se mění na nervy drásající sirénu. Všichni ustali ve svých činnostech a hledí na ten fascinující výjev. Ale pouze krátký okamžik. Život ve městě se jakoby zastavil v jediné vteřině a věděl, že už se nikdy nebude dál pokračovat. Vlna světla zalila jejich těla a postupuje dále do města. Tlaková vlna ničí vše, co jí přijde do cesty. Teď je každému jasné, že už nemá smysl utíkat i kdyby se nacházel několik desítek kilometrů od místa dopadu. Město, které bylo kdysi na vrcholu rozvoje, se nyní dalo nazvat jako velká hromada trosek. Dívám se na svoje ruce. Pomalu je otáčím a prohlížím si je. Objevují se popáleniny a odlupuje se z nich kůže. Mé ruce jsou spálené na uhel.
A nejenom ruce...
Můj zrak oslňuje bílé světlo. Snažím se nadechnout, ale do plic se mi dostává pouze horký vzduch smíchaný s popelem. Bolest je neskutečná. Dopadám na pravé koleno a snažím se zvednout zpět na nohy. Bezúspěšně. Svět kolem mne pomalu mizí. Už nevidím ani na krok....

,,Co to do háje... “ probudil jsem se s výkřikem. Srdce mi buší, jako by chtělo vyskočit z mého těla. Vyděšeně se dívám ven z okna. Měsíční záře dopadá na můj obličej. S uklidněním zjišťuji, že se stále nacházím na našem předsunutém stanovišti Bratrstva. Zběžně se dívám na svého PipBoye a zjišťuji, že jsou teprve 3 hodiny ráno.
,, Zase špatné sny, vojíne Gerrete? “ ozval se poručík Johnatan z protějšího lehátka. Nejspíš jsem jej vzbudil hlukem a slabým světlem z mého osobního počítače.
,, Měl-by, jste s tím zajít k doktorovi, nebo si dejte před spaním pár piv,“ dodal žertem.
,, Rozkaz pane, hned ráno za ním zajdu…“ odpovídám rozespale a mžourám, jestli se vůbec dívá na mě nebo mluví na někoho jiného.
,, A už si ani nelehejte, máte hlídku,“ zněla škodolibá odpověď.
Alespoň, že spím ve zbroji. Já, jako vojín nosím pouze kevlerovou zbroj. Včerejší hlášení bylo, že se zde pohybuje tlupa nájezdníků tak je lepší být připraven, než se nechat nachytat jen tak nalehko. Ale nespí se s ní opravdu nejpohodlněji. Při zvedání z postele mi párkrát luplo v zádech. Pro krátkém protahování ztuhlých končetin jsem se snažil najít po tmě své boty. Jednu jsem nalezl tam, kde jsem ji nechal, než jsem šel spát. Ale kde je k čertu ta druhá? Byla zakopnutá pod vedlejším lehátkem. Člověk, kterému patří, se jmenuje Bill. Jeden z mých kamarádů tady, ale jeho špatná vlastnost je, že když může, tak se opije do němoty. Včera zase. Má trochu horkou krev, ale jinak je to dobrák a věrný kamarád. Potichu jsem zvedl svou zbraň a zavěsil si její popruh přes rameno. Snažil jsem se co nejtišeji odejít z místnosti.
Chvilku jsem jen tak stál před budovu a nasával noční vzduch. Je studený a lehce mrazivý, podobně jako po žvejce CoolFresh. Je docela zima, ale díky termo oblečení to byla pohodička. Zašátral jsem v kapse a vytáhl poškrábané zdobené pouzdro a vyndal z něj jednu cigaretu. Kdo ví, kdy zase budu mít čas si vychutnat alespoň pár minut nerušeného klidu. Cigár mám sice dostatek, ale na hlídce se kouřit nesmí. Několikrát jsem si potáhnul a štráduji si to už s lepší náladou, k jednomu z narychlo vykopaných zákopů, obložených hlínou, kameny a dalším bordelem z Pustiny.
Seržant Jasper ležel na zemi a pozoroval oblast dalekohledem s nočním viděním. Bohužel ta nejnovější verze s vylepšením termovize, ukazatelem síly a směru větru k nám ještě nedorazila.
Jasper se škubnutím na mě namířil zbraň. Bylo slyšet, jak jeho energozbroj zaskřípala o kámen.
,,Stůj, kdo tam? “ řekl vážným hlasem bez jakékoliv známky strachu.
,,Šáša Crusty, kdo asi, vojín Gerret ,“ odpovídám s klidem.
,,Ok vojíne, lehni a típni to cigáro je vidět na 500 metrů,“ řekl poněkud naštvaným hlasem.
,, Rozkaz pane,“ dal jsem si posledního šluka a zašlápl cigaretu botou.
Země není ani moc studená, ale je měkčí než moje lehátko.
,,Seržante Jaspere, proč zůstáváme v téhle oblasti, když tu není nic co by se dalo využít ku prospěchu Bratrstva?“ řekl jsem asi po hodině hlídkování.
,,Rozvědka objevila, že je někde v okolí provizorní základna Enklávy. Mají tam i jeden virtibird.
Kapitán jej chce získat. Ale ostatní info se dozvíš ráno na nástupu,“ odpověděl mi Jasper a dále pozoroval Pustinu.

Pustina- hlinitopísčitá pláň s uschlými keři, a se spousty kamení. Čas od času se objeví nějaký ten vrak auta nebo trosky města. Občas si říkám, co zde asi mohlo být před válkou. Nikdo už ani sakra neví, jak ta válka začala. Ale určitě zde musela být nádherná země. Mé sny s tím mají určitě nějakou spojitost. Nebo je to jen moje velká fantasie. Něco málo se dá najít v knihách Bratrstva, ale k těm mám pouze omezený přístup. Dostanou se k nim jen písaři. A k těm vzácnějším jen Starší.

Z dáli se ozvalo vytí několika zdivočelých psů. V tu chvíli mě zamrazilo, protože jsem si vzpomněl na jedno střetnutí.
Dříve, než jsem se dostal do spárů Bratrstva, hodně jsem putoval. Asi nejčastěji jsem se živil jako zloděj. Musel jsem utéct z jednoho města, už ani nevím, jak se ta díra jmenovala, protože mě chtěli pověsit za krádež velké spousty peněz. CHA, pověsit. Říkali, že na takového zmrda je škoda kulky.
Toulal jsem se Pustinou, když jsem narazil na psa chyceného do ocelové pasti. Vypadal, že je na pokraji svých sil. Možná pár Stimpaků by mu pomohlo. Zašátral jsem v kapse.
Jeho oči mne toužebně prosily, abych mu pomohl.
Zamyslel jsem se.
Z přemýšlení mne vyrušil výstřel. Pocházel z mé pistole a já si uvědomil, že jsem mu mířil na hlavu.
Byl to soucit?
Ne.
Měl jsem zkurvenej hlad. Lidské pudy jsou silnější než mozek.

Asi před týdnem jsme narazili na smečku zmutovaných psů. Oproti normálním psům, o kterých jsem četl v jedné spálené knize, se vyznačují svou odolností a zlepšenými reflexy. Nejméně polovina z nich je nakažena vzteklinou, radiací a kdo ví, čím dalším. Jejich kousnutí se musí pokud možno ihned vydezinfikovat, jinak se pokousaný vystavuje nemocím nebo určité dávce radiace. Energozbroj samozřejmě neprokousnou, ale rukavic ke kevlerové zbroji máme nedostatek. Jednoho člena našeho týmu tento pes pokousal. Po několika hodinách začala rána mokvat a dosti se zanítila. Její hojení vyžaduje alespoň 2 Stimpaky a dávku RadAway. Naštěstí jsme měli ještě hodně lékařských zásob. Od té doby se snažíme psům vyhýbat. Napadlo mne, zda to nebyla psí pomsta. Je to naprostá hovadina, ale zasmál jsem se.

Vyndal jsem z vesty dalekohled a kontroloval perimetr. V dálce se něco pohnulo. Ale vypadalo to jen na několik krtkopotkanů. Potichu jsem se zasmál. Když jsem nastupoval do Bratrstva, cvičil jsem si střelbu na těchto stvořeních.
,,Čemu se smějete, vojáku?“ řekl tiše seržant Jasper.
,,Ničemu pane!“
,,Tak buďte zticha, ať na nás neupozorníte nějakou hlídku!“ pronesl seržant strohou odpověď.
,,Zůstaňte na místě vojíne, půjdu se podívat, jak jsou na tom ostatní hlídky,“ pokračoval.
Pomalu se zvedl, uchopil svou pušku a odešel do tmy. Má pažbu již zcela poškrábanou od zářezů.
Jo, tenhle chlápek je třída. Nikdy bych se proti němu nechtěl postavit.

Dva měsíce zpátky jsme se dostali do kontaktu s několika nájezdníky. Bylo jich asi 10 a byli odhodlaní nás zabít. Byli na nás připraveni, když jsme prozkoumávali oblast. Kapitán vydal několik příkazů a my jsme se ihned přesunuli na určené pozice. Schovaný za kamenem jsem čekal na rozkaz ke střelbě. Moje automatická puška čekala, kdy už může ukázat svou smrtící sílu. Vojíni jako já dostávají pouze základní zbraně jako samopaly, pušky a někdy i brokovnice.
Já naštěstí dostal lehce modifikovanou zbraň podobnou základu Ak-74 sestavenou z nalezených dílů. U našeho technika jsem si nechal prodloužit zásobník a přidělat infračervený zaměřovač. Padlo na to hodně kreditů, ale vyplatilo se to.
,,Skupino, do útoku! Na pozice!“ vykřikl kapitán.
,,Na místě.“ ozvalo se po pár sekundách z několika hrdel.
,,Pal!“ vykřikl kapitán.
Ihned jsem vykoukl zpoza kamene a poslal dávku projektilů směrem k nepříteli. Většina kulek minula svůj cíl a zaryla se do dveří auta, za kterým se krylo několik nájezdníků. Škoda, že je to jen zrezivělý nepojízdný vrak. Billovi se podařilo dostat prvního z nájezdníků. Nepřítel schovaný za sudem zakřičel bojový pokřik nájezdníků. Oni mu řev opětovali a pustili se do boje s větší vervou. Kolem ucha mi proletěla plazma. Došlo mi, že dělám obrovskou chybu, když zůstávám nekrytý. Zalezl jsem zpět za kámen. Rychle jsem se podíval za sebe na svoje kamarády. Pochopil jsem, proč se nepřítel tak radoval. Seržant Jasper měl velký škrábanec nad levým uchem. Jeho oči se zbarvily krví. Odhodil svou plazmovou pušku. Zakřičel nelidským řevem. Přeskočil kámen, za kterým se kryl a rozběhl se směrem k nepříteli.
,, Pal, kryjte toho magora!!!“ křičel ihned kapitán.
Když kolem mě seržant proběhl, zahlédl jsem v jeho levé ruce nasazeného boxera a v druhé bojový nůž Bratrstva. Napřímil jsem se a začal střílet na Nájezdníky. Kulky a plazma létaly vzduchem kolem Jaspera. Nepřítel vykoukl zpoza auta a v mžiku jeho čelo zdobila malá tečka od kulky z mé zbraně. Další zářez do mé pažby. Za jedním z kamenů se vztyčil jeden z Nájezdníků a vrhl po Jasperovi oštěp. Seržant bleskově uhnul hlavou do strany a oštěp jej minul pouze o několik málo centimetrů. Oštěp se zabodl do země kousek od mého úkrytu.
Za jeho hlavicí byl nabodnut kousek předchozí oběti. Zřejmě kvůli způsobení infekce nebo jej vlastník zapomněl očistit. Jasper přeskočil sud a skopl nájezdníka na zem. Zahlédl jsem nápřah Jasperovi levačky s mosazným boxerem a pak její drtivý dopad. Nájezdníkův obličej se brzy zbarvil krví. Seržant si stoupl za něj a chytnul jej pod krkem. Poté jej zvedl na kolena. Bojový nůž se zaleskl na denním slunci. Nájezdník začal prosit o milost. Mému pohledu se naskytl obraz, jak jej Jasper zaživa skalpoval. Mlhavě se mi zdálo, že jsem viděl i prosvítající lebku. Měl jsem pocit, že asi brzo zblízka opět uvidím svou snídani. Celou tu dobu Nájezdník cosi nesrozumitelného křičel. Pramínky krve mu zatékaly do očí a do úst. Bandita s bolestným výkřikem se snažil vymanit z Jasperova ocelového sevření. Nevím jak, ale podařilo se mu to. V bolestné agónii však nebyl schopen reagovat a spadl tváří na kámen. Během pokračující bitvy jsem zcela přeslechl zvuk praskajících kůstek. Pár z našich se mezitím přesunulo na pozice Najezdníků.
Jasper svou oběť uchopil za kožený pásek a zvedl jej do původní pozice.
Pak mu nožem podřízl hrdlo a pokračoval dál, dokud nepřítel místo hlasu nevydával jen chrčení a bublání krve. Stáhnul jsem se zpátky za kámen a snažil se dostat ten hrůzný výjev z hlavy. Ještě jsem zahlédl Regana, jak si pozvracel boty.
Bitva pro nás skončila. Nepřítel byl po smrti a zbylých několik jedinců se nám vzdalo nebo utekli do pouště. Zajatci byli na místě popraveni.
Je by nenapadlo o zajatectví ani přemýšlet, tak proč by, jsme měli my? Jejich majetek jsme si vzali do zásoby. Večer jsme si o pár věcí, které kapitán nechtěl, zahráli karty. Tehdy jsem vyhrál to pouzdro na cigarety.

Jak říkám, tenhle člověk je rozený zabiják. Díky Bohu, že je na naší straně. Natahuji ruku ke své čutoře a dopřávám si plný doušek vyčištěné vody. Ráno ji zase musím doplnit, protože pochod na denním slunci v plné výzbroji je hodně vysilující. Slyším skřípění písku. Seržant Jasper se vrací zpátky ke mně. Nebe začíná pomalu blednout.
Brzy bude svítat. Další zkurvený den v Pustině.
Upravil/a LordeS dne 07.11.2013 01:48
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Jediné, co je na Pustině hezké je západ slunce. Vzduch se konečně ochladí a člověk pomalu zapomene, že je v té díře zvaná Pustina. Bůh tuto zemi již dávno opustil. Proč by jinak nechal lidstvo, aby se navzájem zničilo? Mocnější státy tehdejší doby se nejspíš začaly navzájem bombardovat, až došlo k totální apokalypse. Nebo za to mohl E-TEE.
Konec úvah, brzy nastane východ. Sebral jsem prázdnou bednu a šel směrem k provizornímu žebříku. Tedy k pár tyčím, které jsou přidělané ke stěně. Žebřík byl příjemný na dotek. Zatím je chladný a není tak rozpálený jako ve dne. To si člověk koleduje o popáleniny. Pomalu jsem lezl nahoru na střechu budovy, kde spí moji kamarádi. Položil jsem bednu na střechu a posadil se na ni. Podle oblohy bude východ každou chvilku. Pomaličku jsem si zapálil cigaretu a pozoroval východ slunce. Vzduch se pomalu oteploval. Vypadá to, že dneska bude zase horko. Zašátral jsem ve vestě a vytáhl poškrábané sluneční brýle. Našel jsem je v nějaké rozpadlé benzínce. Slunce už začalo pomalu pálit. Típl jsem cigaretu o střechu a pomalu slezl dolů z budovy. Bednu položil do stínu budovy a posadil se. Opřel jsem se o budovu a relaxoval. Možná i na chvilku usnul.
Z přemýšlení mě vyrušil hluk, který šel odněkud z budovy. Ze dveří vyšel Zak. Je to náš zásobovač. Zamířil k bednám se zásobami. Nejspíš si mne ani nevšiml.

Seděl jsem na prázdné bedně. V jedné ruce cigáro, v druhé pivko. Náš tábor se probouzel k životu. Pozoroval jsem vojáky, jak si oblékají výzbroj, čistí zbraně nebo jak se dožadují u zásobovacího důstojníka snídaně. Pomalu ke mně přišel ještě rozespalý Bill. Ale aspoň, že už byl vyzbrojen. Cestou se mračil na popruh svého zlehčeného Mimča, protože z něj dělalo otloukánka. M249 je trošku neskladná.
Usmál se na mě. Nebo že by to bylo na to pivo, ze kterého jsem se chystal napít?
,,Brýtro Géčko hoď po mě jedno“ povídá Bill.
,,No problémo, Amígo“ odpověděl jsem s úsměvem a sáhl vedle sebe do bedny pro další láhev a podal ji Billovi. On ji uchopil, otevřel a vypil skoro půl flašky na jeden zátah.
,, Miluju tuhle chuť po ránu“ dodal žertovně,, Tak jaká byla hlídka? Vypadáš nějak unaveně “ pokračoval.
,, Za to ty vypadáš po ránu jak vopičí prdel. No ležení na zemi bez cigára a pivka a musíš pořád hlídat okolí, znáš to, zábava jako vždy,“ odpovídám se smíchem.
Ozval se zvuk trubky. ,,NÁSTUP!! VY HOVADA LÍNÝ!!“ zařval kdosi. Zahodil jsem cigaretu, vrátil prázdnou láhev do bedny a rozběhl se na nástup. Bill mě následoval.
,,Pozor!“ rozkázal poručík Johnatan.
Během vteřiny se všichni seřadili a vyrovnali. Miloval jsem pohled na seřazené vojáky. Hned se každý cítí bezpečně.
,,Takže, máme tady problém. Rozvědka se spletla. Tady žádná základna není. Nachází se asi 100km SSV směrem, někde u Dunnhillu.“
Super, zase to někdo posral.
„Ovšem máme štěstí, že nám velitelství pošle pár Hummvee se střídáním tak alespoň nemusíme pěšky. Kdyby to záleželo na mně, hezky bych vás prohnal. Za půl hodiny sem dorazí, takže budou všichni zapnutý a zašněrovaný ať nemusíme na nikoho čekat. Sbalte výstroj do báglů a potraviny a standartní výbavu do beden- ty bereme sebou. Zbytek tu necháme pro ostatní. Rozchod!“ řekl kapitán Thurman.

Kapitán byl férový člověk. Jeden z mála důstojníků, kteří si na nic nehrají a snaží se, aby přežila celá jednotka. Ovšem do nás všech vyžaduje 100% výkon. Občas i víc.
Čas od času jej z nejvyššího velení posílají na důležité mise. Je to naprostý profesionál. Vypráví se o něm legenda.
Oba jeho rodiče pracovali ve městě. Otec sloužil u Bratrstva jako důstojník pěchoty. Matka zastávala administrativní práce na úřadě. Jako malý chlapec rád poslouchal otcovo vyprávění z akcí a obdivoval jeho trofeje. Matka s ním však měla jiné plány. V 16letech měl nastoupit na pozici písaře v Bratrstvu. Ale zlákala ho vojenská kariéra, a proto se upsal armádě. S jeho matkou a otcem to málem seklo. Ona znala ten strach, když doufala, že se jí manžel vrátí v pořádku domů. On byl ve skrytu duše na svého syna pyšný, že někdo z rodiny pokračuje ve vojenské historii. Ale svým nadšením by zklamal manželku. Slíbil jí, že se o něj postará a vycvičí ho. Tehdy malému Thurmanovi začal pekelný dril. Později zvládl základní výcvik a dostal na starost hlídání důležitých objektů. Ve volném čase studoval taktiku a vedení malých jednotek na nepřátelském území. Důstojnické zkoušky absolvoval na výbornou. Vysloužil si hodnost poručíka. Dostal malou jednotku, kterou si musel sám vycvičit. Jeho specialitou byly partizánské operace ,,Udeř, seber co můžeš a zmiz.'' Tyto akce byly dříve jedny z nejdůležitějších. „Jak chcete bránit osady a města, kde žije vaše rodina a přátelé, bez vybavení?“ Oblíbená slova jeho otce. Bylo všude dost banditů, takže o potíže nebyla nouze. Jeho výsledky byly dokonalé a ztráty minimální. Jednou byl v údolí u Moralesu přepaden ze zálohy. Podařilo se jim schovat za kameny. Byli naprosto obklíčeni. Pomalu přicházela panika. Kapitán si však zachoval chladnou hlavu.
Nájezdníci měli chatrnou výstroj a žádný výcvik. Kapitán dal několik rozkazů a zpoza kamene vyletělo několik dýmovnic na všechny strany. Ihned po zadýmení oblasti vyházeli granáty a díky infrahledu dostali všechny nepřátele. Podařilo se jim zvítězit beze ztrát. Tehdy za to dostal hodnost kapitána. Zůstal na základně vyučovat taktiku v bojových podmínkách. Od té doby pouze výjimečně vyráží s jednotkou do Pustiny splnit důležité mise z velení.

Vojáci si odešli sbalit věci a připravit se na vyzvednutí. Rozhlížel jsem se, abych našel Zaka. Byl to jeden z kuchařů, kteří uměli něco pořádného uvařit. Navíc je to náš duchovní otec. Kapitán mu občas říká Padre. Každopádně jeho jídlo chutná lépe než ty šlichty co dostáváme na základně. Pohyboval se u několika beden a uklízel proviant. Vyrazil jsem k němu.
,, Zdar Zaku, potřeboval bych něco směnit, co ty na to?“
,, Ah, nazdar Gerrete, co potřebuješ?“
,,Cigára a pár plátků sušeného masa, dám ti za to ňáký žvejky Wake Up.“
,, OK , tady jen ber.“
Podal jsem mu pár kousků žvýkací gumy zabalené do papírového obalu.
Tyhle ,,Wake Up“ žvejky vás dostanou na nohy, i když jste vyčerpáni k smrti. Patří k základní výbavě každého vojáka Bratrstva. Obzvlášť se hodí při tělesném výcviku nebo pro delší pochod.

Já měl vše hotovo, tak jsem jen čistil zbraň a doplňoval náboje do zásobníku. Bill měl také hotovo. Uklízel s dalšími vojáky věci do beden. Je o hlavu vyšší než ostatní a má sílu jako býk. Kdysi se dostal do přímého kontaktu s mutagenem, ale naštěstí se nám ihned povedlo účinky zarazit. I když, jsme se snažili, stejně ho to poznamenalo. Narostly mu svaly a o něco se zvětšil. Bohužel se o trochu snížilo i jeho IQ, ale stejně měl zatracené štěstí. Několik hlupáků to chtělo zkusit také, ale při mutaci jim popraskaly kosti a rozpadli se na změť kůže a masa. Ti, kteří to přežili, se zbláznili nebo jsme je museli zavraždit, aby neublížili nám ostatním. Utrpěli jsme ztráty na materiálu a protiradiačních lékách.
Prázdná místa v armádě jsme zaplnili novými rekruty. Díky domorodcům, kteří kdoví jak přežili, jsme měli stálý přísun nových vojáků. Dávali nám jídlo, vodu a stavební materiál. My je za to chránili před tou nejhorší stránkou Pustiny. Bandity a dalším radioaktivním svinstvem co se prohánělo po Pustině. I když přeživší domorodci byli hloupí a primitivní, nebáli se bojovat.
Pud sebezáchovy u těch silnějších, ty ostatní byli donuceni.

Koutkem oka jsem zahlédl seržanta, jak upravoval kulky do své záložní zbraně. Trhavá střela je příliš složitá věc než aby se používala ve velkém. Měli jsme nedostatek rtuti, díky níž je střela zákeřnější než dum-dum, protože po vniknutí do lidského těla exploduje jako malý granát. Jakmile vypálená střela vyrazí prudce vpřed, vrhne kapičku rtuti k zadní stěně své dutiny, jako náhlé zrychlení vozidla přitiskne pasažéra k sedadlu. Ale ve chvíli, kdy střela narazí na sval, chrupavku nebo kost, nastává náhlé zpomalení. Při něm se kapka rtuti vyřítí k ucpané přídi náboje. Ten roztrhne olověnou špičku a rozevře ji do všech stran. V tomto tvaru proniká projektil nervy a tkáněmi, takže je trhá, seká, krájí a posévá svými střepinami na ploše zvící malého talířku. Pokud zasáhne hlavu, neproletí ji, ale zdemoluje lebeční dutinu a rozpoutá v ní strašnou tlakovou energii, že se lebka rozpadne na kusy. Kdysi to bylo Ženevskou konvencí, nebo tak nějak se to jmenovalo, zakázáno z důvodu brutality, ale dnes je to jenom výhoda.

V dálce se zvedl oblak prachu. Že by další písečná bouře? Z dálky byl slyšet zvuk motorů jedoucí kolony aut. Je to hezký pocit, když se dostanete do problému a tihle chlapi pro vás přijedou. Z Hummvee začali vystupovat vojáci Bratrstva a začali se řadit do pozoru. Někteří z nich vypadají na pěkné zelenáče. Z předního vozidla vystoupil seržant Phill. Rázným pochodovým krokem došel ke kapitánovi a zasalutoval.
,,Pohov, seržante,“ řekl kapitán. ,,Byli po cestě nějaké nepříjemnosti?“
,,Ne pane, cesta byla klidná, nikoho jsme nepotkali.“
,,Dobrá, hned vyrazíme,“ zabručel kapitán a otočil se k nám.,, OK, naložte věci a vyrazíme.“ Během pár minut si nově příchozí vyndali svůj materiál z vozidel a my naložili své bedny.
Mezitím si kapitán pohovořil s nově příchozím důstojníkem, protože sgt Phill odjel s námi.
K čemu jsme se to upsali, že nás bylo potřeba tolik?

,, Jasper, Regan, Zak, Danny do prvního auta. Gerret, Bill, Thomas, Millwood do třetího.“ rychle rozkázal poručík Johnatan. On s kapitánem Thurmanem nastoupil do prostředního vozidla. Stísněný prostor a vydýchaný horký vzduch. To je to, co jsem zjistil po vstupu do vozidla. Alespoň, že bylo uvnitř vyčištěné.

Co nejpohodlněji jsem se usadil a usmál se na Billa.
,,Netlem se, bud rád že nemusíš pěšky,“ zabrblal podrážděně Bill.
Kdyby jen věděl, že jsem se smál tomu, že ta bedna piva byla v jiném voze. Bill usedl na sedátko a hmátl do své vesty. Vytáhl placatku a zhluboka se napil. Úsměv mi spadl, až to zadunělo. Ale nejspíš jsme přejeli přes kámen. Po několika minutách jsem vytáhl cigaretu a hledal zapalovač.
,, Žádné kouření “ řekl seržant Grey. Asi mne zahlédl ve zpětném zrcátku.
Zklamaně jsem uklidil cigaretu zpět. Začal jsem se docela nudit. Škoda, že to můj holopřehrávač před týdnem odnesl. Vyndal jsem z kapsy plátek sušeného masa a pomalu ho žvýkal. Doufám, že cesta nebude moc dlouhá, jinak tady asi zdechnu horkem a nudou. Možná bych si mohl začít psát deník. Kdybych alespoň věděl, kam jsem dal notes. Po několika kilometrech se z chraptivé vysílačky ozval hlas desátníka Regana.
,, Pane, máme vizuální kontakt. 12 hodina 300 metrů. Nevíme přesně co to je. Vypadá to jako velký nazelenalý kámen.“
,, Zastavit! “ rozkázal Thurmann.
Po chvilce čekání kapitán konečně promluvil do vysílačky.
,,Vypadá to nehybně, nic to asi nebude. Jedeme dál. Nasedat!“
Nejspíš to kontroloval dalekohledem.
Vozidla se pomalu rozjela. Pomalu jsme se přibližovali.
,, Do háje to to nemůžeme objet? Kvůli nějakému divnému kameni tolik šaškování... “ řekl jsem podrážděně Billovi.
Ten se jen pousmál a čučel dál z okýnka.
Vojín Danny se ihned přesunul ke střešnímu kulometu. Zbývalo několik desítek metrů. Matně jsem zaslechl, jak Thomas natáhl závěr. Možná to byla jenom halucinace. Taky se občas nevědomky připravuji na akci. Kdo dneska není paranoidní, je předem mrtvý.
Jsme několik metrů od kamene. Ten zatracenej šutr je jen o něco málo menší než náš Humvee.
Najednou se ten kámen zvedl.
,, Doprdele…“ pronesl s neskrývaným úžasem náš zdravotník Millwood. Obrovská hora masa se tyčila nad našimi auty. Připadal jsem si jako malý trpaslík, co se krčí před obrem.
,, Mutant!!! “ zakřičel kdosi.
,, Zpátky, ústup!“ rozkazoval okamžitě Thurmann.
Seržant Grey prudce zařadil zpátečku. Celý konvoj začal okamžitě couvat.
Danny neváhal a ihned se pokusil mutanta trošku pocuchat 50kou. Zjevně bez účinku. A to je zatracená ráže 50. S tou se dá prokuchat i náš Hummer.
Po pár sekundách střelby sáhl Danny k opasku pro granát. Bohužel, když vozidlo couvalo, vypadl mu z ruky a skutálel se po kapotě na zem. Mutant na něj bez rozmyslu stoupl. Noha mu nadskočila a to bylo vše. Ani pitomej granát mu neublížil. Mutant se rozpřáhl a jeho pěst vyrazila k prvnímu z našich aut. Ale jelikož se Humvve stále pohyboval, mutant zasáhl Dannyho. Zasáhl? Ten ohromný tlak Dannyho rozdělil na dvě části. Trup s dolními končetinami spadl zpět do Humvee mezi jeho posádku. Krev stříkala na všechny strany a potřísnila všechny přítomné.
,,Danny to dostal! Je na sračku!!“ řval panicky desátník Regan.
Jelikož se Zak začal hlasitě modlit, seržant Jasper se vyhoupl ke kulometu a začal střílet jako šílenec.
,,Chcípni, chcípni ty zasranej zmrde!!“ křičel vzteky seržant.
Mutant, překvapen svým úspěchem se prohnul v zádech a vítězně zařval. Toho využil poručík Johnatan. Vytáhl se do otvoru ve střeše k 50ce a hodil po nepříteli plazmový granát. Nikdy jsem
neviděl lepší hod. Trefil se mu přesně do úst. Asi po sekundě se mutantovi roztrhla hlava na kaši.
,,!@#%§fix jo!! Takhle se na ty svině musí!!“ křičel rozjařeně Bill a praštil mně přátelsky do ramene.
Měl jsem sto chutí mu dát pár facek. Jednak proto, že jsem se stále nemohl vzpamatovat z takové situace. I když uznávám, že patřičná radost byla na místě, ale kdo ví, jestli se poblíž neskrývá další z těch zrůd? Navíc jsem si vzpomněl na Billovu nehodu. Bylo mi těžko u srdce, když jsem si představil, že můj nejlepší kamarád mohl vypadat jako tahle hnusná zrůda.
Musíme jedině doufat, že jich tu není víc, protože už takhle jsme měli namále. Ve větším počtu by nás rozdupaly na kaši. Zak a Regan vystoupili z Humvee a naložili druhou půlku Dannyho. Reganovi ukáplo pár slz. Asi jej Zak trochu uklidnil, protože jim to netrvalo více jak minutu.
,, Pokračujeme v cestě.“ ozvalo se konečně z vysílačky. V duchu jsem kapitánovi děkoval, za to, že už konečně odjíždíme.

Vozidla se pomalu rozjela a mně se naskytl pohled na hnusnou břečku, která vytékala mutantovy z krku. Stačilo by, abych se jí na několik vteřin dotknul, a za pár dní můžu vypadat podobně. Konečný výsledek je individuální. Opravdu hnusná sračka.
Po několika kilometrech jsme se utábořili, abychom pohřbili mrtvé tělo vojína Dannyho. Poručík rozestavil hlídky několik desítek metrů kolem malého hrobu. Kapitán pronesl krátkou řeč nad hrobem a Dannyho vhodili jednoduše dovnitř. Obě dvě části. Několik chlapů se dalo do zasypávání hrobu. Zak se před ostatními začal modlit za mrtvého kamaráda. Ostatní také sklonili hlavy v soucitu nebo v tiché motlitbě. Pohřby nejsou nic pro mne. Stejně jednou všichni chcípnem, ale záleží jen na tom jak. Raději jsem se šel podívat, jak jsou na tom hlídky. U 50tky seděl Jasper. Pozdravil jsem ho letmým pokývnutím hlavy. Vypadal svěží. Z vozidla vycházelo slabounké světlo. Zadní dveře Humvve byly pootevřené. Nakoukl jsem dovnitř. Ovanul mě mrtvolný zápach.
Na podlaze zůstala kaluž krve a pár kousků vnitřností smíchaných s prázdnými nábojnicemi. Nezávidím člověku, co to bude uklízet. Ztěžka jsem se opřel o dveře a vyzvracel obsah žaludku. Opravdu chuťovka. Když jsem se narovnal, koutkem oka jsem zahlédl, jak se na mě Jasper šklebí. Nechápu, jak to může vydržet. Ten člověk je opravdu magor. Raději rychle odcházím zpátky k pohřebnímu obřadu. Zapaluji si cigaretu, abych se zbavil té hnusné chuti v ústech. Pohřeb pomalu končí. Máme ještě chvilku, než vyrazíme na cestu. Možná dojde i na ,,žvýkání“. Tento výraz pro jídlo jsme si s Billem přivlastnili. Kdysi jsem ho četl v nějaké knize a zalíbil se mi. Zahlídl jsem Regana, jak chvátá ke kapitánovi. Něco se děje.

Regan je náš radista. Osobní vysílačky jsou skoro všechny rozbité díky EMP výbuchu. Elektromagnetický puls, způsobený výbuchem atomové bomby a dalšími, vyřadí veškerou zapojenou elektroniku. Jemu se však jich pár podařilo sestavit z nalezených dílů a navázat spojení, s kterýmkoliv Humvee Bratrstva. Byl to inteligentní chlapík. Jistě to všichni známe. Brejličky, aktovka a podobné blbosti. I dnes se najdou lidé nosící oblek. Zastávají však důležité práce v nově vybudovaných městech jako například příděly potravin nebo výplaty pro dělníky. Regan si díky své znalosti elektrotechniky, vysloužil hodnost desátníka. Bohužel občas nezvládá krizové situace. V armádě nemá co dělat, ale potřebujeme ho. Navíc poslední dobou byl docela klid. Nějaká slabá potyčka ho nerozhodila tak jako ten dnešní incident.

Regan podal sluchátko kapitánovi. Kapitán chvilku mluvil do vysílačky. Jsem od nich daleko, takže nerozumím ani slovo. Náš velitel nejspíš dal poručíkovi rozkaz nás okamžitě svolat, protože Johnatan krátce hvízdl a zakroužil rukou kolem hlavy a ukázal ukazováčkem směrem k zemi. Všichni, kromě hlídek, jsme se ihned rozeběhli ke kapitánovi.
,,Hlídka viděla nedaleko od nás kouř, zdá se, že je z nějaké farmy. Půjdeme to prověřit.“ řekl kapitán.
,,Bill, Gerret, Regan a Zak zůstanou tady. Poručíku vy taky. My ostatní si vezmeme ty dva čisté Humvee, a zkontrolujeme to.“
Byl jsem naštvaný, že musím zůstat na místě a hlídat. Jako bych byl nějaký zelenáč. Ale raději jsem nedal na sobě nic znát. Muži se rozdělili a odjeli.
,,Regane k vysílačce. Gerrete, vemte si dalekohled a padejte na kopec.“
Poslechl jsem poručíka, a utíkal na kopec, abych měl dobrý rozhled na akci, i když nejspíš uvidím skoro kulový. Před vrcholem jsem vytáhl maskovací síť, položil batoh před sebe a přehodil maskovačku.
Pušku jsem položil napravo od sebe. Zaslechl jsem vzadu nějaký neurčitý zvuk. Díky zrcátku jsem se pomalu podíval za sebe. Naskytl se mi neuvěřitelný pohled.
Zak rozdával jídlo. Ti pitomý parchanti, mě pošlou na kopec a sami si dole žerou.
,, Zasraná práce.“ zaklel jsem si potichu pro sebe.
Mezitím naše druhá skupina zastavila pár set metrů před farmou. Nebo to alespoň tak vypadá, protože zvířený prach a písek pomalu ustává. Z jednoho Humvee vystupuje postava a plíží se za kámen. Nejspíš to bude Thomas se svou odstřelovací puškou. Humvee pokračoval dál až k farmě. Bohužel vidím jen střechu jedné z budov. Výbuch. Jedno vozidlo vyletělo do vzduchu.
Oni tam snad mají RPG!
Natáhl jsem ruku po své pušce.
Nebyla tam.
Otočil jsem se, abych se rozhlédl a podal ostatním zprávu. Nikoho, kromě Humvee jsem neviděl. Urychleně jsem naházel věci zpět do batohu a utíkal dolu. Dostal jsem velmi nepříjemný pocit, že se něco stalo i tady. Zahlédl jsem armádní boty napůl schované za vozidlem. Někdo tam ležel. Vyndal jsem svou záložní 9mm pistoli a utíkal k autu. Zpoza jednoho kamene vyskočila otrhaná postava a udeřila mne pažbou mé pušky do hlavy. Zatměl se mi zrak. Skácel jsem se k zemi a ztratil vědomí.
Upravil/a LordeS dne 29.03.2014 10:39
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
EldeR
Dobrý .... Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Whirt
Rád bych si to přečetl (stejně jako spoustu ostatních povídek zde), ale čas je svině. Přečetl jsem každopádně první část a musím říct, že je to čtivé Smile
 
LordeS
EldeR + Whirt Smile děkuji, povídka je již napsána (zatím plně nedokončena) takže pokračování bude brzy
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
Leneren
Asi to už odemě bude znít odraně, ale už se těším na další díl Smile
 
LordeS
Bolest.
Výkřiky.
Smrad.
Snažil jsem se otevřít oči, ale hlava se mi mohla rozskočit. Pronikavý zápach dráždil můj žaludek. Zadržoval jsem dávení a kašel. Otevřel jsem oči.
Tma.
Musím počkat, až si oči zvyknou na nedostatek světla. Probral jsem se v nějaké zatuchlé místnosti. Asi nějaký sklep. Několik poházených krámů po zemi. Krabice, pytle a zbytky oblečení. V rohu jsou schody nahoru. Odněkud nade mnou se ozval bolestný výkřik. Někdo z našich byl ještě naživu. Ale hned za tím koulervoucím křikem, vybuchl radostný smích. Polil mne studený pot.
Tyhle Nájezdnický parchanty nejvíce potěší, když oběť při mučení dlouho křičí. Podle situace neustále obnovovali své metody. Od típání cigaret na obličeji, sypání soli do otevřené rány přes postupné uřezávání končetin, prznění ostnatým drátem a upalování přirození až po uškrcení vlastními střevy oběti nebo ukřižování. Občas jsme nějakou jejich oběť zachránili, ale zůstal nadosmrti mrzákem. Jen pár měsíců. Pak spáchal sebevraždu.
Teď jsem se jim dostal do spárů já.
Měl jsem strach.
Měl jsem opravdu kurevsky velký strach.
Kdoví, co si vymyslí u mne. Musím odtud pryč.

Nechali mi jen kalhoty a boty. Snažím se pohnout. Ruce mám přivázané ke staré rezavé trubce. Nevypadá moc pevně. Zkusil jsem ji ulomit, ale musel jsem počkat na další výkřik. Netrvalo to dlouho. Každou chvilku se ozýval další a další výkřik zoufalství a bolesti. Ten nepříjemný a až zatraceně pronikavý výbuch smíchu jej okamžitě následoval.
Podařilo se.
V hlavě mi svitla malá jiskřička naděje. I tenhle malý úspěch vám dodá odvahu.
Třel jsem si zápěstí, i když to nebolelo, ale ve filmech se to dělá. Pak jsem si hmatem prozkoumal hlavu. Na čele se mi objevila pěkná boule a kolem zaschlá krev.
Přede mnou se pohybovalo něco malého. Podle pískotu to byly krysy zaneprázdněné ožíráním nějaké oběti nebo kdoví čeho. Pomalu jsem se pohyboval dopředu. Ještě se mi trochu motala hlava. Musel jsem dávat velký pozor, abych do něčeho nevrazil a neupozornil na sebe. I když by to nejspíš nahoru slyšet nebylo, trocha ostražitosti není na škodu. Šel jsem stále blíž. Krysy hodovaly na mrtvém těle. To vydávalo ten odporný zápach. Po smrti mu povolily svěrače. Krysy z něho vytahaly vnitřnosti.
Bože to byl smrad!
Toho chudáka svlékli do naha. Pak jej nejspíš pořezali a pobodali, než jej hodili sem dolů krysám.
Tvář měl špinavou od krve a hlíny. Ale i přes to jsem jej poznal. Chudák Regan. Určitě předtím brečel strachy a to jim jen udělalo ještě větší radost. Byl naživu, než ho hodili jako potravu těm malým nenasytným hlodavcům. Takový osud si nezaslouží nikdo. Musím se dostat pryč. A to hned.
Rozhlížel jsem se, co by se dalo použít jako zbraň. Doprdele ,kdyby tu alespoň bylo pořádné světlo.
Výstřel.
Okamžitě jsem zpozorněl. Thomas je snad asi ještě někde venku. To byla skvělá zpráva.
Dneska první.
Slyšel jsem dupot nohou. Ze stropu mi padal na hlavu prach. Plížil jsem se po schodech nahoru. Zbývalo jen pár schodů. Nahlížel jsem klíčovou dírkou. Asi opravdu běželi hledat Thomase. Pomalu jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Naštěstí odemčeno a ani klika neskřípala. Venku se stále
střílelo.
Místnost slabě osvětlena slunečním svitem, který přicházel přes špatně zatlučené okno. Mou pozornost upoutal stůl s další obětí uprostřed pokoje. Vypadala jako poručík Johnatan. Asi už byl mrtvý. U okna stála postava nedbale oblečená do vojenské blůzy. Byla špinavá, neupravená a tu blůzu určitě ukradla někomu z mého týmu. U pasu v pouzdře měla zasunutou 9mm pistoli. Dívala se skrz mezery v okně a kouřila cigaretu. Vypadala, že je nafetovaná nějakými sračkami. Horečně jsem se rozhlížel po nějaké zbrani. Na stole ležel nůž. Spíš žabikuch než něco kvalitního ale nemohl jsem si vybírat. Sunul jsem se ke stolu a doufal, že pode mnou nezapraská podlaha. Pokud by mne uslyšela, budu mrtvý dřív, než padnu k zemi. Mé prsty pomalu obtočily pogumovanou rukojeť kudly. Už jsem držel nůž a plánoval smrtelný zásah. Plížil jsem se k postavě. Modlil jsem se, ať se neotočí! Zbýval mi už jen kousek. Skoro jsem slyšel, jak dýchá.
Chytil jsem ho zezadu za ústa a okamžitě bodl nůž do ledvin. Chvilku sebou škubal a pak ochabl.
Doufám, že to tu svini bolelo.
Oblekl jsem si jeho bundu a připnul pouzdro s pistolí. Bohužel žádné náboje navíc, jen to co zůstalo v zásobníku. Při zběžném prohledání jsem opět získal své pouzdro na cigarety a svazek klíčů.
Jsou tu troje dveře. Jedny ven, do sklepa a do další části budovy. Shodil jsem mrtvolu dolu ke krysám. Schoval ji na místo, kde jsem byl připoután já.
„Dobrou chuť,písklata.“
Musel jsem zjistit, kam vedou ty další dveře, než se vrátí ostatní.
Jeden z klíčů odemkl dveře v přízemí a vešel jsem do místnosti.
Nikdo tam nebyl.
Opřel jsem se zády o dveře a vydechoval.
Kde jsou moji zbylí kamarádi?
Co se do háje stalo s Billem?
Vyrušil mne křik.
Dostali Thomase.
Bylo jich šest. Skrz okno jsem viděl, jak jej bijí trubkami a kyji. Chtěli ho umlátit k smrti. Thomas se už ani nebránil, určitě byl v bezvědomí. Přemýšlel jsem jak nejrychleji a nejtišeji odsud vypadnout. Sám nemám proti nim nejmenší šanci. Rozhlížel jsem se po místnosti. Stůl, skříně, pár židlí a další dveře. Na stole a po zemi byly poházeny věci našich. Moc toho zde nebylo, jen látková výstroj, pouzdra a oblečení. Zakrvácená a propálená. Rychle jsem se v té změti hadrů přehraboval a snažil se najít něco důležitého.
Ano!
Kapitánova helma.
Škoda, že byla rozbitá.
Tyto helmy bratrstva mají nejnovější vybavení. Uzavřený dýchací okruh, noční vidění a to nejdůležitější je nahrávací zařízení. Video se zvukem se nahrává na malý holodisk, který se dá přehrát na jakémkoli PipBoy. Ihned jsem zasunul holonahrávku do náprsní kapsy. Snad není poškozená, jinak nezjistím, co se stalo.
Nic dalšího zajímavého tam nebylo. Ani naše holoznámky. Neměl jsem ani svoji. Asi se je snažili prodat. To byl důvod, proč nám je sebrali. Nebo se jimi chlubili ostatním.

Ale kde jsou naše zbraně a energozbroje? Ty parchanti mají jen pár věcí na sobě a zbytek museli někde prodat nebo schovat. Ale kde?
Venku ustaly rány a táhnou Thomase zpátky do budovy. Byl mrtvý, probodali ho zaostřenými trubkami. Chcalo to z něj, jako když propíchnete krabici džusíku brčkem.

Ti parchanti měli na sobě kožené zbroje sešity z různých částí. Někteří na nich mají i podomácku vytvořené bodce. Jeden měl na hlavě cyklistickou helmu. Další měl helmici vyřezanou z kýble. Před nimi šel asi jejich velitel. Měl na sobě jednu z našich kevlerových zbrojí a držel starší typ samopalu AK.
Jednoduchá a spolehlivá. Vyrobeno pro děti od 8let. Můžete se s touhle hračkou vyráchat v bahně a dalších radioaktivních sračkách a stejně bude fungovat.
Stejně jako její majitel. Opálená a špinavá postava. Měl oholenou hlavu jen na jedné straně. Jeho obličej hyzdí jizva od čela až ke koutku úst. Tu tvář jsem si zapamatoval.

Ale teď ven.
Pod dveřmi v místnosti prosvítal úzký proužek světla. Cesta ven. Pomalu jsem odemkl dveře.
Tenkrát ty potvory zaskřípaly.
Vedly na nějaký otevřený dvůr. Byla tam pootevřená stodola a studna. U rohu stodoly stál zrezivělý nepojízdný vrak NAŠEHO hummera. Komplet vyrabovanej. Odplížil jsem se do stodoly. Otevřel jsem vrata a ovanul mne snad ještě větší zápach než ve sklepě. Zacpal jsem si nos a nechal dveře slabě pootevřené, abych viděl ven. Opravdu hodně by mne naštvalo, kdyby mne tam nachytali.
Myslel jsem si, že jsem už viděl hodně, ale tohle mi vyrazilo dech. Uprostřed stodoly leželo na hromadě asi 10 mrtvých těl. Většinou to byli neznámí lidé, kteří měli tu smůlu, že narazili na ty zasraný zvířata, co jim to provedla. Bohužel mezi těmi chudáky jsem poznal i pár mně známých tváří. Millwood a ti dva seržanti, co pro nás přijeli. Dostal jsem strach, že Billa najdu mezi nimi. Naštěstí ne.
Od mrtvol vedla stopa krve do jedné ze zadních stájí. Na konci stopy se mi zvedl žaludek. Našel jsem Zaka. Byl přivázaný hlavou dolů s roztaženými nohami. Visel dolů jako Y. Nejspíš se před nimi modlil k Bohu, aby mu pomohl, ale to neměl dělat. Za to jej takhle přivázali. Ale bohužel to nebyl konec. Vzali pilu a pomalu ho řezali od rozkroku až do půli břicha. Musel zažít neskutečná muka. Jestli mne chytí, můžu dopadnout stejně nebo hůř, za to nové žrádlo pro krysy.
Musím pryč.
U mrtvol bylo pár beden. Našich beden. Některé byly prázdné, rozlámané, ohořelé ale v jedné jsem našel trochu šrotu a v něm smotaný drát. Zůstalo tu i pár hadrů. Musím je prohledat.
Konečně.
Vypadá to, že se konečně začalo dařit. Dnes už podruhé.
V jedné vestě, tu beru s sebou, jsem našel břitvu, schovaný granát, zapalovač a 100 kreditů Bratrstva. Měl jsem štěstí. Asi je nestihli dostatečně prohledat. U vrat stál kanystr benzínu.

Ozval se bolestný výkřik z budovy.
Do háje, poručík ještě žil.
Nejspíš byl jen omráčen.
Teď už mu ale nemůžu pomoct.
Díky Johnatane, zajistil jste mi dost času.

Polil jsem mrtvoly benzínem, a zbytkem i stodolu. Pak jsem se připlížil ke dveřím první budovy a nastražil past s granátem v plechovce. Netrvá dlouho ji vytvořit a je vcelku praktická.
Doufám, že vás to odsere co nejvíc.
Zapálil jsem stodolu. Oheň se rychle rozšiřoval a brzy vše pohltil.
Tomu jsem ale už nevěnoval pozornost, protože jsem zdrhal co nejdál do Pustiny.
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
Mike
Let's play, filmy a nyní i povídka. Až jsem tak trochu zvědavý, co přijde příště… Smile

Já mám takový pocit, že jsi poměrně solidní tvůrce v těch činnostech, které nám zde prezentuješ, neméně tak i v psaní, takže, abych nemusel opakovat moudra již zde vyřčená, tak se ztotožňuji s příspěvky kluků, co psali, zejména pak s duchaplným a hlubokým, či lépe hluboce procítěným komentářem EldeRa Velikého. Ten obsahuje vše, co jsem vlastně chtěl říci. Smile
http://www.ulozisko.sk/obrazky/662771/jabko.jpg


 
LordeS
Děkuji za pochvalu od "ÚŽASNÉHO" Mika Grin zítra, respektive dneska sem prsknu pár dalších stránek. a díky moc Wink ....................................................dostanu i ocenění? Pfft Grin

Mike napsal:
Let's play, filmy a nyní i povídka. Až jsem tak trochu zvědavý, co přijde příště… Smile

...pomalu mi dochází zásoby takže příště to asi bude fotokolekce z nějakých pornáčů Grin Grin Grin
Upravil/a LordeS dne 07.11.2013 01:31
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
Mike
Ooooo Grin

No jasně, líbí se to mě, adminovi, vlivne osobě a Lenovi, a to je super začátek. V průběhu dne to pořeším. Smile
http://www.ulozisko.sk/obrazky/662771/jabko.jpg


 
LordeS
Výbuch.
Doběhl jsem k nejbližšímu kameni a přiklekl za něj. Od budov se zvedl oblak světlého prachu. Někdo odpálil mou past. Matně slyším výkřiky, nadávky a klení. Dobře jim tak. Nejspíš i našli svého mrtvého kámoše ve sklepě. Takže brzo začali hledat mne.
Zvedl jsem se a utíkal dál.
Ale kam? Ani jsem sakra nevěděl kudy se dát. Hodila by se mi mapa. Bez ní bych musel počkat do tmy. V Bratrstvu nás učili, jak se orientovat podle hvězd. Škoda, že škole jsem nikdy moc nevěnoval pozornost. Navíc na to jsem fakt neměl čas.
To mne ale ani tolik netrápilo, jako fakt, že jsem neměl ani kapku vody. Možná by bylo, nejlepší kdybych se přes den někam schoval a putoval jen v noci. Musel jsem pohnout kostrou.
Něco mi říkalo, abych pokračoval dál na východ, respektive jsem si myslel, že tam někde je.
Doufal jsem, že narazím na trosky nějakého města nebo něco, co by mi více udalo směr.
Pár hodin chůze mne nezabije. Naštěstí jsem měl dobré boty, jinak by mohlo.
Kameny podrážkou neproniknou. V tuhle chvíli jsem byl rád, že jsem nastoupil do armády a nafasoval dostatečné oblečení. Divil jsem se, že mi botky nechali. Někteří by vám za ně urvali nohy, a kdyby měli hlad, tak i ruce.
Chudáci měli tu smůlu, že nesehnali dost peněz na boty. Ti opravdu nejchudší měli chodidla obalená igelitem, a (pokud ji sehnali) látkou. Pak se i vyráběly takové ty vietnamské šméčka. Prý toho přežily plné sklady. Různé rádoby pantofle a čepice s poličkou. Je to opravdu k ničemu. Po TOM velkém krachu se hodilo všechno. Dneska jen když by hrozilo, že se budete muset utřít kaktusem. Díky horku je to k ničemu. Často se vyskytovaly i pantofle/vietnamky z odřezaných kusů pneumatik.
Ta se odřízla na požadovanou velikost a proděravěla. Těmito dírkami se provlekl kousek provázku a zavázal kolem kotníku. Malinké odřezky gumy se nadrtily a vykouřily. Dělávaly se z nich cigarety. Luxusní mňamka. Určitě by je zkusil i Marlboro man.
Ještě, že jsme na základně měli dobrou zásobu předválečných cigaret. Dokonce i pár obchodníků mělo v inventáři několik starých krabiček. Ale bývaly neskutečně drahé. Koupil si je jen málokdo.
Z těch myšlenek jsem dostal chuť na cigaretu. Všichni kuřáci znají ten slaboučký hlásek v hlavě, co jim říká: ,,V klidu,…lehni si, zapal si a bude ti hej. Všechno pošli do kytek.“ Parchant jeden…
Musím šetřit.
Navíc bych byl ještě víc dehydrovaný.

Vyběhl jsem na kopec a rozhlížím se. Už jsem byl dost daleko, aby ti zkurvený úchylové přestali s
pátráním. Usedl jsem na zem do stínu kamenů a oddychoval.
Zkurvená Pustina všude kolem. Čekal snad někdo MCdonald ?
Až na pár umírajících keřů a kaktusů, žádný náznak života. Jen písek, tvrdá hlína a kameny. Pod kopcem vedla stará silnice. Místy byl dokonce ještě vidět asfalt. Horko, písečné bouře a ty dlouhé roky udělalo své. Byl jsem vyčerpaný. Zavřel jsem oči a pokusil se o malý odpočinek. Díky životu v nebezpečí a strachu jsem znal tajemství lehkého spánku. Když člověk žije jako zloděj a odpadlík společnosti, musí počítat s tím, že ho dost lidí bude chtít sejmout. Ať už je na něj vypsaná odměna, ze závisti, jen tak z radostného uspokojení nebo pomstychtivý manžel. Paranoia je tvůj zachránce života.

,, Deme, nebo co?“
Vzbudil jsem se. Kolem mne nikdo nebyl. Připlazil jsem se ze svého úkrytu až k úpatí kopce. Na silnici byla brahmina táhnoucí starou obytnou káru s přívěsem. Na kozlíku seděl otylý umaštěný chlápek a s posměšným pohledem se díval na okraj silnice. Tam stál další chlap a močil do písku. Na zádech měl zavěšenou pušku. Nějaká poskládanina za pár šupů, co ti dodá mizivý pocit jistoty.
Jedna karavana, jeden strážce.
Dost slabá ochrana, když vzpomenu na bandity, co dostali naši jednotku.
,,Nech mě vychcat, jo?“ odpověděl močící chlap. ,,Deme celej zkurvenej den a ty mě nenecháš ani vychcat.“
Kolem kopce vedla zatáčka, tak jsem mohl nepozorovaně slézt z kopce a jít jim naproti. Cítil jsem slabé nutkání těm dvoum prostřelit palici a o vše je obrat. Dokonce nastala i cukatůra pravého ukazováčku. Radši jsem schoval pistoli pod bundu.
Jednodušší bude se s nimi svézt.
Pokud mne tedy přijmou.
Seběhl jsem poslední metr kopce a vyšel na silnici. Raději jsem zvedl ruce nad hlavu.
Močící chlap už šel před karavanou. Jakmile mne spatřil, trhnutím sundal pušku ze zad a namířil na mne. Udivil mne svou rychlostí, a proto jsem si v duchu poděkoval, že jsem je nenapadl.
Ale stejně bych je dostal.

,,Stůj, se nehni! Ruce nechej pořád nahoře, ať na ně vidím.“ začal křičet strážce a divoce přitom máchal zbraní.
Radši jsem zůstal stát a nepokoušel ho.
Tlouštík prudce trhl opratěmi a zabrzdil brahminu. Ta pomalu zastavila a nepřítomně se dívala do dálky. Obě hlavy jinam.
,,Poď pomalu blíž a nech pracky nahoře. Tim tě můše kdykoliv odbouchnout ty špinavá socko.“ řekl tlusťoch.
Hezky pomalu krok za krokem jsem šel k nim. Chtěl jsem, aby si mne prohlédli, a já je. To vražedné ticho rušilo jen skřípání písku a kamenů.
,,Co chceš?“ promluvil tlouštík a nasadil výraz nejmoudřejší a nejnamyšlenější bytosti pod sluncem. Chtěl jsem se zasmát jeho rudé tváři s maličkými černými očky. Vypadal opravdu vtipně.
,,Jsem jenom poutník. Hledám vodu a něco k jídlu. Případně i svoz do města.“ dusil jsem smích, až jsem se rozkašlal.
,,Máš zátky? Vyjde tě to na 20 zátek. Všechno něco stojí, nejsme šádný dobrodějové.“
,,Mám jen kredity.“
,,Dobře, takže to je 80kreditů.“ pochechtával se špekoun.
Každej ví, že kredit má hodnotu poloviny zátek. Krkoun jeden. Opravdu jsem se potřeboval napít a najíst, možná i dostat do města. Pomalu jsem z kapsy vytáhl kredity a zaplatil jsem mu.
,,To víš, kašdej se musíme nějak šivit.“ řekl posměšně tlusťoch, když si bral ode mne poplatek.
Pak naznačil rukou, ať si sednu do káry. Vylezl jsem na kozlík a protáhnul se plachtou dozadu do přívěsu. Špek se protáhl za mnou a podal mi jednu plastovou 1l vodu a pšeničnou placku se 2 kousky sušeného masa. Jedl jsem a pil pomalu, abych vše nevyzvracel. Není to nic moc, ale alespoň mne to trochu zasytilo.
Popravdě mne překvapila jejich důvěřivost. Kdybych vytáhnul bouchačku, měli by po srandě hodně rychle.
,,Kam jedeme?“ zeptal jsem se po chvilce a zapálil si cigaretu.
,,Chudej poutník a kouří pravé cigarety? Komu jsi je ukradl?“
,,To tě nemusí zajímat…..šťastná ruka v kartách. Kam jedeme?“
,,Do Rena“ řekl Tim a dál pohledem zkoumal okolí.
,,Jo, jo do Rena.“ pochechtával se tlouštík. ,, Jedeme tam obchodovat. Znáš Reno?“
,,Ne, ještě jsem tam nebyl. Je tam nějaká práce?“
,, Ty fakt neznáš Reno?“ rozesmál se hlasitě špekoun, až se mu tři brady třásly. ,,Všude samý děvky, chlast, hazard, zbraně prostě všecko na co si !@#%§ vzpomeneš. Je to něco jinýho neš u nás ve vesnici. Nemusíš pořád dokola ojíšdět malý cérky lidí co ti dlušej prachy. Ty štětky v Renu alespoň něco uměj. Moje sestřenka si tam taky vydělává na fet. Šejo Time ?“
,,Jo máš recht. Ale měla by si vybírat čistý klienty. Nemohl sem se tejden pořádně vychcat. Pořád to pálilo a měl jsem vyrážku.“ řekl Tim a poškrábal se na hlavě.
,,To se divím, já s ní byl taky a nic. Dokonce i po starý Mary mě nic nebylo.“ a ukázal špek svým tučným prstem na brahminu.
Ta se při jeho slovech nervózně ošila.
,,No a práce? Vládnou tam tři Rodiny. Ty ovládají největší obchody.
Pan Malenkov má velkou palírnu a zásobuje celé Reno. Velkou část prodává do všech měst v okruhu 100km. Přišel odněkud z východu. Asi Rusko nebo co. Dokonce má i bordel. Hodně šlapek mu odvádí podíl z tršby. Kdyby nějaká nezaplatila, jeho gorily se postarají o to, še naprosto přijde o normální zákazníky. Víš co ti myslím, ne? Prostě by ji tak pořezali, še bys s ní nešel ani po několika letech strávených v Pustině.
Pak je tu Duncanovic rodina. Je jich docela hodně. Někdo by řekl, že až moc. Jeden týpek se ošral v jejich kasinu a řekl o nich, že se mnoší jak krysy. Pak už o něm chvilku nikdo neslyšel. Po pár dnech ho našli děravýho jak cedník. Duncanovi ovládají trh se zbraněmi. Asi ho poušili jako terč na střelnici. Až moc rychle vytahujou bouchačky. Hrajou si na velký pány. Myslí si, že jsou nejlepčí.
A poslední jsou Cháni nebo Chánové. Na ty pozor. Nic a nikdo jim není svatý. Je to spolek nebo rod nějakech asijskejch sráčů. Ale zaměstnávaj i další lidi. Pokud někoho hledáš, zkus se kouknout do jejich zásob. Jsou to otrokáři. Ale nemaj cejch jako ostatní v Pustině. U nich si fakt musí člověk dávat pozor. A taky vyrábějí drogy. To jim jejich obchod s bílým masem dost usnadňuje.
Ptáš se, proč jsou jen tři? Kvůli rozhodování o městu. Jasně, še se občas ukáše ňákej ten gang, ale dlouho nevydrší. Oni ho rozemelou na kaši. Pochop, oni se nesnášej. Kašdá Rodina chce ovládnout město, ale oni se navzájem potřebujou. Kasino bez chlastu? Bordel bez otroků? Ochranka beze zbraní? Proto jedna opravdu nezaútočí na druhou, pokud nebudou muset. Nebo pokud nenajdou jiný pořádný zdroj. Občas se strhne ňáká ta bitka ale nevítězí šádná strana. Chtěj převzít obchody ostatních. Tak čas od času naverbujou nějakýho šoldáka a pak dělají, še o ničem neví.“ vysvětloval mi tlouštík.

,,Zkusím se vzadu trochu vyspat.“ řekl jsem a típnul vajgla. Divil jsem se, že ten vopičák po mně nechtěl taky cigáro. Protáhl jsem se závěsem do káry. Tlusťoch jen něco zamručel.
Doufám, že cesta uběhne rychle.
Nechtěl jsem být s těmi pitomci dýl, než bylo nutné. Ulehl jsem raději na podlahu vozu. Lehátko nevypadalo moc pohodlně a navíc ošklivě páchlo. Byl jsem ještě dost unavený, a proto jsem spoléhal na svůj instinkt lehkospáče. Nechtěl jsem, aby se na mne vybodli a vyhodili mne někde na poušti.
Nevím, jestli by mi prokázali tu laskavost, a nejdříve mne zabili.
Zapomněl jsem, že mi ti Nájezdníci ukradli mého PipBoye a ten taky něco stojí.

Před usnutím jsem pořád přemýšlel o Renu.
Potřebuju prachy a musím zjistit, co se stalo se zbytkem jednotky.
Pokusím se přidat k nějaké Rodině a sehnat informace.
Třeba si mi podaří najít i někoho z Bratrstva.
Upravil/a LordeS dne 07.11.2013 23:32
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Pomalu jsme se blížili k Renu. Město bylo obklopeno provizorní hradbou ze starých vraků různých vozidel, budov a troskami. Aby se nerozpadla, je pospojováná plechy a dalším bordelem z trosek nalezených v Pustině. Kovového materiálu je všude plno. V každém rohu byla dvou patrová věž. Určitě na ní budou střelci s automaty. Před branou stála dvoučlenná hlídka. Oba strážci měli kovové hrudní pancíře a v rukou třímali automatické pušky. Jakmile jsme se objevili, začali si nás nedůvěřivě prohlížet. Zdálo se mi, že čím jsme byli blíž, ztráceli na ostražitosti. Určitě jen hlídali město před mutanty, deatclawy, rangery a Bratrstvem. Karavany a obchodníci jako jsme my jistě projížděli téměř každý den. Svou zbraň jsem měl schovanou pod bundou, aby nebudila pozornost. Projeli jsme kolem nich bez nejmenších potíží. Tlouštík jim kývnul hlavou na pozdrav. Jeden ze strážných jen ledabyle mávnul rukou. Kdyby svým pohybem chtěl odmávnout mouchu, jistě by se stihla v letu ještě nasvačit. Brána města vedla do špinavých a páchnoucích slumů. Určitě jsem něco čekal, ale tohle ne.

Reno bylo rozděleno na několik částí. Vnitřní město ovládaly Rodiny. Z polorozpadlých panelových domů jsou zřízena tržiště, výrobní haly, casino, bordely, hotely a dokonce i elektrárna. Každá Rodina měla své obytné prostory a sklady. Duncanovic bydleli v malé vilce poblíž casina. Patřily jim i vojenské sklady. Malenkov měl svůj dům několik stovek metrů od palírny. Byla to spíš pevnost než dům. Chani ovládali farmu na konci města. Periferii města obývali, přesněji na ní přežívali, feťáci, šlapky, bezdomovci. Ten nejhorší odpad města. Slumy byly postaveny z posbíraných kusů plechu a všelijakého haraburdí.

Žebráci a feťáci postávali u cesty a věnovali nám jen malou pozornost. Asi věděli, že od nás nic nedostanou, leda kulku nebo pár kopanců. I když, kdo ví, co se děje těm ztraceným existencím v mozku. Teda pokud jim ještě nějaký zbyl. U rozbitých lamp pouličního osvětlení postávali i dealeři a pasáci vychvalující svůj sortiment.
Vsadím se, že jejich zboží nebude vůbec čistý. A to myslím obojí.
Bylo to tak, jak popisoval tlusťoch. Vážně děsná díra. Odpadky a výkaly všude na zemi. Kus od nás se psi rvali o nějakou mrtvolu a pár somráků je křikem povzbuzovalo a vsázelo se o to, který si odnese větší kus masa. Pak ty raněné psy sami sežerou.
Jedna špinavá žena s uzlíčkem hadrů šla k Timovi a chytla jej za rukáv.
,,Ty! To je tvoje dítě!“ vřešťela na celou ulici. Dealeři a pasáci se smíchem přihlíželi a čekali, co se bude dít. Její tvář byla pokrytá nánosem prachu a výrazem zoufalosti smíšeným s absťákem.
Tloušť se jen cinicky usmíval.
,,Zmiz děvko, neznám tě!“ hrubě ji odstrčil Tim, až upadla na zem.
,,Je to tvoje dítě, postarej se o něj!“ vzlykala a pokusila se vstát. Z rukou jí přitom vypadla plastová panenka obalená hadrem. Za velikého smíchu přihlížejících, zrudla a utekla pryč.
,,Všude se najde ňáká, co to zkouší.“ zašklebil se tlusťoch. Po několika sekundách přiběhlo pár dětí a porvalo se o panenku.
,,My pojedem eště kus dál, až do vnitřní části města, není tu šádnej kšeft. Vysadíme tě tady. Jo, a malá rada, dej si majzla, je to tu vo kejhák. Na samotného cizáka si kdekdo troufne.“
,,Ok, tady stačí.“ pohledem jsem zachytil blikající jméno nějakého baru, potřeboval jsem někde sehnat informace a kde jinde než v ňákým pajzlu. Kdyby tady byla budova s nápisem ,,Informace“ tak určitě zajdu tam, ale člověk si nemůže vybírat. Rozloučil jsem se s nimi a prohlédl si okolí. Chtěl jsem počkat, až odjedou. V Renu určitě seženu, co potřebuju.
S uspokojivou myšlenkou ,,Každej se musí nějak živit“ jsem pohladil kapsu, kde byl ukryt tlouštíkův váček se zátkami. Vrátil jsem Berretu zpátky do steheního pouzdra, abych vypadal jako drsňák.
S lehkým úsměvem jsem vyrazil k baru.

Pomalu jsem zvedl ruku a po chvilce opět klesla dolu s tlumeným zvukem dopadu skla o kov. Bar jako každej jinej. Dopřál jsem si trochu whiskey. Už po několikáté. Byla levná a proto nejspíš i tak divně chutnala. Nevím a určitě jsem nechtěl vědět, z čeho ji dělali. Snažil jsem se vypadat nenápadně a zapadnout sem. A proto jsem si koupil i několik ,,gumových“ cigaret. Jednu jsem si rovnou zapálil a zeptal se barmana na nějaké novinky. Ale řekl mi jen pár nezajímavých věcí jako například, že nějaká karavana měla problém s bandity, pár Duncanovic kluků ztlouklo jeho štamgasta a další blbosti. Ty cigára byly vážně strašný, ale dalo se to vydržet.
Doktoři z celého světa by měli radost z toho, kolik lidí kvůli tomu přestalo kouřit.
Barman ve své špinavé kostkované košili dál utíral sklenice a plecháče. V koutku úst měl pokroucenou nezapálenou cigaretu. Neustále jedním okem sledoval chraptící rádio.
Otočil jsem se na svém barovém sedátku, abych si prohlédl osazenstvo toho místního pajzlu.
Zatuchlý horký vzduch s příchuťí zvratků a moči. Místnost byla osvětlená žárovkou napojenou na sadu autobaterií. Pár stolů, židlí, beden a dalších provizorních míst kam se člověk může usadit nebo upadnout v deliriu. U dveří záchodu, za nimiž byl pouze kýbl a o kousek dál díra v zemi, stál blikající jukebox. Nějaký chlápek na něm mačkal čudlíky jak zběsilý, a nedokázal pochopit, že do něj musí vsunout speciální žeton. Tohle byl vážně drsný kraj, skutečný odpad civilizace. Lidé co tu seděli, byli jeden jako druhý parchanti toho nejsilnějšího kalibru. Vnímal jsem jejich úchylné myšlenky hraničící s brutalitou a šílenstvím. Stačí postřehnout detaily, grimasy, gesta... U jednoho ze stolů seděl pár ochlastů hrající poker z různě sestavených a nalezených karet. V rohu místnosti seděli dva žoldáci a popíjeli nějaký místní patok. Oba měli kevlerovu zbroj poskládanou z více částí. Z útržků jejich hovoru jsem zaslechl něco o poslední vydařené akci, kdy porazili bandity ohrožující nějaké civilisty. Za odměnu prý ,,dostali“ jejich majetek. Stručně řečeno zabili nájezdníky a sami okradli nevinné lidi. Ale nechali je naživu. Pěkná sviňárna, i když moc ne. V Bratrstvu přece děláme něco podobného. Nic není zadarmo. Každý chce pomoci. Všichni jsou schopní prosit na kolenou a slibovat hory doly, ale když má dojít na platbu...
V rohu seděla šlapka, kterou nějaký dědek neustále osahával. Ona jej pořád odmítala a odstrkovala, ale jemu to očividně nevadilo. A pokud si ta děvka nedala říct, tady v Renu jich bylo plno.
Raději jsem se uzavřel do sebe a přemýšlel, co budu dál dělat.

Otočil jsem se k barmanovi. Měl na košili o další flek víc, asi z toho gekona co začal žvýkat.
,,Co jsou zač? Ti dva v rohu.“ lehkým pohybem nohy jsem si zkontroloval, že pistoli mám stále v pouzdře.
,,Ti? To jsou lidi od Duncanů. Zaměstnávají žoldáky na práci v Pustině. Nechtěj moc nasazovat vlastní krk. Proto někdy hledaj dobrovolníky co maj vlastní výbavu a na nic se neptaj. Zrovna tuhle bandu řídí Rakkon. Je to docela vostrej týpek. Já mám s nimi problém, jen když maj zaplatit, ale to až když jsou úplně na plech.“
,,Potřebuju prachy, kde najdu někoho od Duncanovic familie?“
,,Pokud nemáš na zaplacení, necháš tady tu bouchačku, jinak přijdeš o nohu. Duncanovi najdeš jen uvnitř města, tady jen jejich žoldáky. Nemaj rádi socky a feťáky. Jsou schopni je odhánět kulkou.“
Budu si zde muset udělat nějaké jméno, než za nimi půjdu.
,,Aha, díky, ale potřebuju ještě něco. Kde můžu sehnat PipBoye ?“
,,Pi-co?“
„Osobní počítač na ruku. Má to display a kolem pár otočných válečků.“
„Řeknu terminál, né? Ten mám vzadu.“
,,Super, můžu k němu?“ zaradoval jsem se.
„Ne.“
Kretén.
,,A jak fůnguje ten tvůj Pivoy?“
„PipBoy. Předválečná technologie. Je to dost složitý na vysvětlování.“ promnul jsem si kořen nosu.
,,Zkus se poptat starýho Davise. Má ve městě dílnu.“
Tam můžu začít své pátrání.
„Ještě jedna věc. Neviděls tu někoho z Bratrstva?“
„Tyhle svině se tu moc neukazujou. Nikdo o jejich rozumy a buzeraci nestojí.“ zamračil se a odplivl na zem. „Hodně lidí tady jim chce nakopat ty jejich ocelový prdele.“ dodal.
Instinktivně jsem si sáhl na krk, kde by měla vyset moje holoznámka. Jenže tam nebyla.
„Něco se ti nezdá?“ řekl vážně barman a pomalu sahal rukou pod bar.
Ze zkušenosti jsem věděl, že tam má schovaný obušek nebo snad i krátkou brokovnici.
„Né, jen je ta whiskey trošku ostrá.“ zalhal jsem.
Barman jen něco zamručel a uklidnil se. Dopil jsem sklenici a uklidil si cigarety.
Vstal jsem a pomalu odcházel. Koutkem oka jsem zahlédl, že ti dva žoldáci mne pozorovali. Nechtěl jsem zbytečně hledat problémy. Zatím. Po mé pravé ruce jsem slyšel dávivý zvuk. Uhnul jsem se a šel dál. Jeden z ožralů mi málem pozvracel boty. Těsně, než jsem vyšel z baru, jsem zaslechl křik barmana. ,,Ukliď to! Nebo ti v tom vymáchám hubu.“ a hodil po něm mokrý nemytý hadr.

Venku se mezitím pomalu sešeřilo. Pasáci pomalu houfovali své pracovnice a vybírali od nich podíl. Na noc je pošlou znova do ulic. Pár ran, vyhrožování, křik, pláč. Nic nového v Renu.
Někteří místní se pomalu klidí do svých brlohů. Ti, co věří, že další den bude lepší.
Ti ostatní ulehají tam, kde stojí.
Šel jsem ulicemi a hledal dílnu Davise. Odněkud se ke mně přitočil hezky oblečený mladík. Fascinovala mne jeho sladoučká tvářička. Pudr, nalíčený, zvýrazněné řasy.
Jak někdo v dnešní době může dbát o takové věci, nebo to snad byl jeho způsob obživy?
Zlehka do mne vrazil. Okamžitě jsem položil prsty na svou pistoli. Ani to nepostřehl.
,,Kámo, chceš ňáký drogy? Mám všechno, na co si vzpomeneš. Jen se nestyď.“ začal rozhovor.
„Ne, soráč v tom fakt nejedu.“ rychle jsem odvětil a zrychlil krok. Ten sráč taky.
„Ok, ok, jen klid. Nevadí a co společnost? Za pár zátek ti udělám, co budeš chtít.“ pronesl sladkým hláskem. Polil mne studený pot. Nemohlo mu být víc jak sedmnáct let. Měl jsem chuť mu vpálit kulku přímo do oka nebo do rozkroku. Ale nemohl jsem se rozhodnout kam dřív.
„Notak, najdem si klidnej koutek a...“. To už bylo na mne moc. Otočil jsem se a praštil jej pravačkou do obličeje. Bolestí se nahrbil a ohmatával si nos. Ještě jsem jej nakopnul špičkou bot do koulí. Nechal jsem ho skučet na zemi. Otočil jsem se a pokračoval dál.
„Jen počkej, ty zkurvysyne, uříznu ti čůráka a narvu do prdele ty hajzle. Najdem si tě. Ty chcípáku zasranej.“ řval na mne. Doufám, že jsem mu přerazil nos. Okolo postávající šlapky se mu začali smát, až to nevydržel a utekl pryč.
„ Hej siláku, nechceš se pobavit raději s námi?“ pokřikovaly a nabízely se mi kurtizány.
Jedna se dokonce už začala svlékat. Raději jsem vyrazil dál.

Prošel jsem po chvilce kolem dílny Davise. Byla to stará garáž. A teď už měl stejně zavřeno. Zkusím to zítra.
Musel jsem se někde do rána schovat. Nechtěl jsem riskovat noc na ulici.
Po několika minutách jsem míjel bordel. To by byl drahý spánek. Usmál jsem se pro sebe. Jednou mi jeden člen Bratrstva vyprávěl, že taky byl v podobném hampejzu. A ráno se nestačil divit.
Ožrali ho tam, že si nic nepamatoval a naúčtovali mu celou noc s těma nejdražšíma děvkama, co zrovna byly v kurzu. Obrali ho o všechno, kromě kalhot. U velitele měl pak pěknej problém a dokonce ho i fyzicky potrestal bičem před nastoupenou jednotkou. Navíc mu strhával žold, dokud nesplatil výstroj. Kevlerová zbroj něco stojí.

Casino, hotel, pár obchodů přesně jak říkal ten špekoun.
Doufám, že ho už nepotkám.
Do casina se určitě zajdu podívat, ale až budu mít hotovost nazbyt. Navíc bych musel u vchodu určitě odevzdat zbraně a to vážně nechci. Možná, až si seženu nějakou skrytou zbraň, třeba strunu nebo tenký nůž ze žiletkových plátků. Kdo ví, na koho tam můžu narazit.
Pomalu nastávala noc, ale tady všichni obyvatelé pracují. Teda skoro všichni. Kapsáři, děvky, pasáci, dealeři, vrazi, gambleři, podvodníci. Jak říkám, skoro všichni. U těch feťáku člověk nikdy neví, v jakém rauši se nacházejí.
Zamířil jsem proto rovnou do hotelu.

Hned u dveří pospával strážný. Vcelku pěkně zařízená vstupní hala. Tohohle místa je pro Reno škoda. Sedačky a křesla posbírané z mnoha rozpadlých ruin. Nebo je prodali feťáci, aby trochu zmírnili absťák. Byl tam i malý bar a v rohu stálo otřískané piano. Kromě majitelky a hlídače tam nikdo nebyl. Recepční, asi čtyřicátnice, možná i míň, s brýlemi na nose si četla knihu. Přistoupil jsem k pultu. „Máte volnej pokoj?“
Recepční odložila knihu, posunula si brýle a prohlédla si mne, jestli se má se mnou vůbec obtěžovat. Pravda, vypadal jsem asi hrozně. Možná byla i rozladěná, že jsem ji vyrušil při čtení.
„Ehm....ehm“ odkašlala si a upřeně zírala na hlídače, který se právě probouzel.
Ten však nejevil žádný zájem, mne vyprovodit.
„Něco by se našlo.“ řekla otráveně a natáhla se pro klíč. Položila jej, na pult, ale nespustila z něj ruku. Nakrčila čelo a znovu si mne prohlížela.
„Žadný holky, hluk a zvířata. Patnáct zátek za noc a platí se samozřejmě předem. Pošlu vám tam i vědro vody na umytí. Za víc si musíte připlatit.“
Zaplatil jsem a vyrazil do svého pokoje.

Můj pokoj byl jen střídmě zařízen. Postel, noční stolek, stůl a dvě židle. Dokonce i místnost podobná koupelně. Místo s odtokem a záchodová mísa.
Svlékl jsem si blůzu, zul boty a natáhl se na postel. Protáhl jsem si nohy a prohlédl si chodidla kvůli puchýřům. Po krátkém zaklepání vstoupil ospalý hlídač s kýblem plným vody. Postavil ho hned u dveří a s přáním na dobrou noc, diskrétně odešel. Zamkl jsem dveře a usadil se ke stolu. Zběžná kontrola zbraně a munice. Po večerní hygieně jsem otevřel okno a zapálil si dnešní poslední cigaretu.
To byl !@#%§ den.
Ještě ráno jsem popíjel s Billem. Zasranej mutant, zasraný banditi, zasranej špekoun a posraný Reno. Stačil jeden pitomej den, abych se z jistoty u Bratrstva, dostal do pěkných sraček. Típl jsem cigáro, zalehl do postele a konečně pomalu usnul...
To byl !@#%§ den.
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Probralo mne šustění za dveřmi. Ještě vleže jsem vzal pistoli z nočního stolku.
,,Seš si jistej, že spí tady?“ šeptal někdo.
„Jasně, neboj, určitě je to tenhle pokoj.“ šeptal další hlas.
„Fajn, nerad bych vpadnul někam jinam.“
Nějací obyčejní zloději. Ta drzost.
Co nejtišeji jsem natáhl zbraň a pomaloučku se sunul ke stěně u dveří.
Cvakl zámek. Dveře se pomalu otevírají. Do místnosti proniklo světlo z chodby. Do mého pokoje někdo vsunul pistoli s tlumičem. Po paměti našel postel a poslal tři kulky do míst, kde jsem před chvilkou ještě ležel. Matrace zcela utlumila nárazy. Jen zacinkaly tři prázdné patrony.
„Je mrtvej, dostal tři zásahy.“
„Seš si jistej? Radši to zkontroluj. Navíc má určitě i prachy.“
„Oukej, tak hlídej, půjdu dovnitř.“
Na to jsem čekal. Celý rozhovor i střelba proběhla velice potichu a já chtěl sakra vědět, kdo se mně pokusil zabít. Přitiskl jsem se ještě víc ke zdi a čekal.
Dveře se otevřely víc, až střelec mohl vsunout ruku do mého pokoje. Pohyboval se pomalu a potichu. Nebyl to žádnej máslák.
Už jsem viděl loket a část ramene. Ještě chvilku jsem musel vydržet. Stále mířil na postel. Pomaličku se objevila i hlava. Neviděl jsem mu moc do tváře. Přesto jsem zvedl pistoli a míříl mu na spánek. Pomalu pohledem prohlížel pokoj.
Jestli se otočí o kousek víc doprava, sem tuhej.
Namáčkl jsem kohoutek a přitlačil jsem mu svou bouchačku na ucho.
„C..“
Mlask.
Budou muset pokoj vymalovat.
Na stěně se objevil rudý cákanec krve. Kulka prošla skrz a vzala s sebou úlomky lebky s kousky šedé kůry mozkové. Obrazec jak od Pi(c)assa.
„Cóó????“ vykřikl vylekaně ten druhý.
Ještě než první dopadl na zem, sklonil jsem se a chytl jej levou rukou kolem pasu a ramenem jej nadzvedl, abych jej použil jako štít. Na to všechno mi stačila sekunda. Během té další jsem provrtal břicho toho druhého dvěma kulkami. Ten jen vyděšeně zíral. Na zdi byl další skvělej cákanec. Ustoupil krok dozadu a narazil na stěnu, kde se sesunul k podlaze. Odstrčil jsem mrtvolu o mne opřenou a dál mířil na toho druhého. V rychlosti jsem zkontroloval obě strany chodby, jestli tam nečeká někdo další.
Ten u zdi stále dýchal. Přistoupil jsem k němu a odkopl mu jeho zbraň z dosahu.
Těžký pochromovaný revolver. Kopat do pistolí bez bot se nevyplácí. Rozbolel mne z toho malíček. Ale ta bouchačka byla pěknej kousek, ta nemohla být jeho.
„Co seš !@#%§ zač? Kdo vás na mně poslal?“ kříčel jsem na něj. Mohl za to adrenalin.
„Tys mě střelil! Já krvácím. To nemůže být konec. Posraná práce…“ sípal zmateně. Přitom pohledem zkoumal potůčky krve. Své vlastní.
„Kdo tě poslal? Slibuju ti, že tě to bude bolet ještě víc, pokud mi to neřekneš!“
Konečně zvednul hlavu a díval se do ústí hlavně mé zbraně. Asi hledal pomyslné světlo na konci tunelu. Nuceně se usmál.
„Víc? Stejně chcípnu a neřeknu ti ani hovno!“
„Vážně? Tohle ještě pořeší doktor. Třetí ránu už těžko.“ zeptal jsem se a zamířil mu na rozkrok.
Viditelně se roztřásl bolestí a strachem. Snažil se zpomalit dýchání, aby se uklidnil.
„Vyber si. Chceš přijít o koule nebo mi to prozradíš?“ natáhnul jsem kohoutek. Hezky pomalu aby to viděl. Přivřel jsem oko a přesně zamířil.
„Dobrá, dobrá. Byl to Jamie Duncanovic nejmladší z bratrů. Ten, co jsi mu rozbil frňák a zesměšnil ho před děvkama.“
A do prdele.
„No vidíš, že to jde. A proč mu to vadilo? Vždyť je to buzerant.“
„Jemu to je jedno. Je to magor. Nejdřív své oběti brutálně umlátí a pak je vojede.“ rozpovídal se.
„Díky.“
Protože lupič omdlel, pomalu jsem povolil kohoutek a vrátil jsem se do svého pokoje, a co nejrychleji se začal oblékat. Musel jsem zmizet a to zatraceně rychle. Třeba někdo slyšel výstřely. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Pobral jsem své věci a zamířil na chodbu. Zběžně jsem oba prohledal a vzal si kořist. Při mém odchodu se ten druhý parchant probral a díval se na mne. Přišel jsem k němu a podíval se mu do obličeje.
„Měl sis vybrat jinej kšeft.“
Otočil jsem se a odešel. Ten už se nezvednul. Kulka mezi oči to zajistila.

Vstupní hala byla prázdná až na recepční krčící se za pultem, a na strážného ležícího na zemi.
„Oba jsou mrtví. Jen bude potřeba pokoj a chodbu vymalovat. Jo a pořiďte si nového hlídače.“ vysypal jsem ji na recepci hrst zátek a rychlým krokem zamířil ven. Ochranka ležící na zemi, stále dýchala. Asi jej jen omráčili. Po rychlém prozkoumání terénu jsem vyběhl z hotelu.
Venku mne snad schovala tma.


Proplížil jsem se ulicemi a hledal nějaký úkryt, kde bych mohl počkat do rána. Vlezl jsem do zapadlé uličky. Naštěstí byla prázdná. Jedno okno v přízemí pobořeného baráku bylo zatlučené starými chatrnými prkny. To by dokázalo vytrhnout i děcko.
Vloupal jsem se do starého opuštěného bytu. Chvilku jsem počkal, zda někoho neuslyším. Třeba ostrý nádech a podobně. Díky světle zapalovače jsem alespoň nezakopnul o všude přítomný binec. Vybral jsem z toho haraburdí něco, co může nezávadně hořet. Nechtěl jsem se udusit, ale ani, aby sem někdo vlezl. Zapálil jsem ohníček a cigaretu. Tu předválečnou. Začal jsem postupně prohlížet věci těch žoldáků, co mě přepadli. Kromě peněz, nábojů a zbraní, měli i několik žetonů do casina a vstupní karty. Ten revolver byl vážně pěkný. Krásná pětačtyřícítka šestiraňák. Buď ho ukradli, nebo dostali od Jamieho. Při prohlídce poslední peněženky jsem narazil na starou rodinou fotografii. Ten mladík objímal svou ženu a ona se usmívala do fotoaparátu a držela v náručí novorozeně. Krásný pár. Představoval jsem si, jaké to mohlo být před Válkou. Cigareta mi pomalu dohořela. Ti lidé měli štěstí, že nežijli v dnešním světě. Ta fotka mohla být stará i víc jak sto let. Ten lupič ji někde ukradl. Usmál jsem se a odložil fotku na ostatní kořist.

„Mám to! Mám to! Konečně.....“ mumlá si pro sebe šťastně mladík co právě vyšel z nějaké budovy.
„Konečně. Naši budou na mě pyšní, a hlavně Margaret. Slíbil jsem jí, že pokud to udělám, vezmu ji na dovolenou do Anglie.“ povídá si dál šťastlivec.
Je mu úplně jedno, že na něj ostatní kolemjdoucí zírají jako na blázna. Dal se do běhu a utíká dál ulicí až k obchodním domům u parku. S úsměvem se dívá na ženu tlačící kočárek a na krásnou dívku.
„Mami, mami mám to! Udělal jsem to!“ křičí a utíká k nim.
Žena s dívkou počkali, až k nim doběhne a se spokojeným úsměvem jej objaly.
„Vážně? Já ti věřila, že tu vysokou doděláš.“ odpověděla matka.
Tohle byla jeho nejšťastnější chvilka od té doby co složil zkoušky. Čas objímání a radosti ještě pokračoval. Mezitím ruch ulice plynul dál svým vlastním životem. Děti se smály, párkaři vychvalovali své zboží, auta dál projížděla. Až na jeden malý červený Fiat, který zastavil vedle nich.
„Takže v létě letíme do Anglie.“ prohlásil rozhodně mladík „a víte co? Poletíme tam všichni.“
„Neblázni, na to nemáme dost peněz.“ řekla ta krásná dívka. „Navíc chceš Tobiase tahat s sebou? „Na to je ještě malý, nebude vám vadit, když ho necháme u vás?“ dodala a otočila se na matku mladíka. Ten jen odmítavě zakroutil hlavou.
„Ale jistě, on bude rád s babičkou, viď?“ pronesla a usmála se do kočárku.
„To není nutné Mary, vyberu všechny úspory a poletíme vš...“
Věta zůstala nedokončená.
Řidič červeného Fiatu stiskl odpalovač.

S trhnutím jsem se vzbudil.
Sakra, to jsou hnusné sny.
Začalo svítat, a já bych měl vyrazit k Davisovi.
Doufal jsem, že nepotkám další z nochsledů toho zkurvence.
Vedle mé nohy pískla krysa. Okamžitě jsem ji odkopl pryč. Ohýnek už dávno dohořel. Za pár minut vyjde slunce. Pobral jsem věci a vylezl ven. V uličce se někdo vášnivě líbal s prostitutkou. Prošel jsem kolem nich. Ani si mne nevšimli.
Rychle jsem vybral nejkratší cestu k Davisovi. Nechtěl jsem jít stejnou trasu jako včera. Po několika dlouhých minutách a pár špatných odbočení jsem dorazil ke garáži. Cesta byla klidná a snad mne nikdo nesledoval. Davis měl ještě zavřeno, ale zevnitř skrz okno, přes nedbale zatažený závěs, slabě blikalo modré světílko. Přistoupil jsem blíž a nahlížel do okna. Tu pulzující zář vydávala otevřená skříň bez poliček. Uvnitř ní stála postava a vypadala, že usnula vestoje. Ze zad postavy vedly do skříně hadičky. Světlo pomalu sláblo, až přestalo svítit úplně.
„pííp“
Postava otevřela oči, v kterých se jí zablesklo. Odtáhl jsem se dál od okna.
„Kyborg.“ vydechl jsem nevěřícně. Počkal jsem pár minut a zaklepal na dveře.



„Vydržte, už jdu.“ ozval se zpoza dveří Davis. Zaslechl jsem několik různých skřípání.
„Už je čas na další platbu? Nemám tolik zákazníků, abych mohl platit kaž... Á pardon. Čekal jsem někoho jiného. Jen pojďte dál.“ omluvil se.
Vešel jsem do garáže plné nářadí a všemožné techniky. Stará rádia, televizory a automaty ležely zpola rozebrané všude kolem. Dokonce jsem zahlédl i jednu plazmovou pušku. Hlaveň a předpažbí je pěkně očouzená. Zřejmě stála v cestě výbuchu. Na pažbě jsou stále patrné zářezy. Na stole se skvěl provozu schopný notebook. Ta podivná skříň tu nebyla. Nejspíš ji otočil ke zdi. Proto ten skřípot. Davish prošel kolem mne ke stolu a opřel se o něj. Dokonce i slabě páchnul potem. Dokonalé maskování. Opravdu fascinující.
Nesnáším roboty.
„Tak copak tak naléhavě potřebujete? Takhle brzo po ránu.“ usmál se na mne.
„Sháním PipBoye, jestli víte, co to je. Nebo něco, kde si mohu přehrát holodisk.“
„Tss, jasně, že vím, co to je.“ odsekl „Pěkně zatraceně složitá mašinka. Teď mám jeden rozebraný, ale hned tak jej nedokončím. Odnesla to samonabíjecí pohonná jednotka a netuším, kdy seženu novou. Dneska se už nevyráběj, proto je dost vzácná. Možná to zkuste za týden, pokud toho PipBoye nerozeberu a neprodám. Ale mám tu terminál na přehrání holodisku, ale má poškozenou mechaniku a nemůžu slíbit, že vám ho nezničí.“
Sakra, co teď? Nechtěl jsem riskovat, že o něj přijdu.
„Vydržte moment, něco mě napadlo.“ usedl ke stolu a začal procházet data v notebooku. Prsty mu běhaly po klávesnici s nevídanou rychlostí. Když viděl, že ho pozoruji, zpomalil a soustředil se na monitor. Musel se přemáhat, aby nezrychloval. Raději jsem se odvrátil a nervozně vyhlížel ven. Pokud čekal Duncanovi, jsem v háji. Další východ tu nevidím. Ale ta puška mě zajímá. Kdo má tady sakra tolik peněz, aby si mohl dovolit takovou zbraň? Přešel jsem k ní a prsty lehce přejel po pažbě. Ty zářezy jsem někde už viděl.
„Zajímá vás ta plazmovka? Někdo mi ji sem přinesl na opravu. Její majitel prý jel v autě, které najelo na minu. Potřebuje jen trochu úprav a bude zase funkční. To se asi o jejím předchozím majitele říci nedá. Tedy alespoň to mi řekl ten chapík, co s ní přišel.“ řekl Davis, když si všiml mého počínání. „Ale neměl prachy na opravu.“ dodal a vrátil se pohledem zpět na obrazovku monitoru. Je na ní opravdu hodně zářezů, některé jsou poškozené výbuchem ale stále viditelné. Jeden je i na ramenní opěrce. Ale proč byl vodorovný? Všechny zářezy se dělají vertikálně. Nahnul jsem se blíž a zkoumám jej. Bylo tam vyryto JAS.
„...PER “ dokončil jsem jméno.
Zatraceně, každej by řekl, že seržant je nesmrtelnej.
„Kdo vám tu pušku přinesl?“ otočil jsem se k Davisovi.
„Říkám vám, že nějakej chlápek. Jméno neznám, ale mám paměť na obličeje, takže ho poznám, až přijde.“
„Jak vypadal? Říkal něco?“
„Normální otrhanec, jako většina lidí. Nic zvláštního. Měl s sebou nějakého Asiata. Ten byl zvláštní. Vypadal, že by vám vrazil nůž do srdce a ještě by vám popřál dobrou noc.“
„Můžete mi toho druhého trochu víc popsat?“
„Normální obličej, tmavší typ, obarvené vlasy na blond, malou naušnici v levém uchu, koženou bundu s ustřiženými rukávy k loktům a potetované předloktí. Na zádech měl v pouzdře nějaký meč. Jílec byl myslím japonského stylu.“ popsal jej Davis a pořád procházel data ve svém notebooku.
Katanu odtušil jsem.
„Zvláštní tetování nebo jen čmáranice?“
Davis se zamračil. „Tuším, že tribaly? Pokud se tak říká těm černým, půlpalce silným, propleteným čarám.“
Má vážně dobrou paměť. Není sporu o tom, že je to vážně kyborg.
„Proč se o ně tak zajímáte? Máte s nimi nějaký problém?“ dodal.
„Jen obchodní záležitosti nic víc.“ zalhal jsem.


Po chvilce hledání vzhédl a povídá „Něco jsem našel, ale zatím nevím, jak to zprovoznit. Kdysi, těsně před Válkou běžely na podobný princip jisté komunikační zařízení. Říkalo se tomu „Živý mobil“ říká vám to něco?“
Zakroutil jsem hlavou a zaujatě jsem přešel blíž k němu.
„No jak bych vám to správně vysvětlil. Ty mobily byly připojeny přímo na majitele speciálními konektory, které byly vloženy pod kůži majitele přímo do krevního oběhu. Celý přístroj byl vpraven pod kůži, tudíž vám jej nikdo nemohl ukradnout, aniž by vám uřízl ruku, ale to by byl už k ničemu. Chápete? Záviselo to přímo na vás, co jste zrovna dělal. Po krátkém běhání nebo cvičení jste si mohl svítit vlastní rukou třeba i hodinu. Nám stačí jen samotné konektory, ale i přes to, je to složitá technologie. Nemám k ní návod a ani nevím, jestli ještě nějaký existuje. Mít data z knihovny Bratrstva nebo poznámky vědců od pana Malenkova, měli bysme jistotu. Ale kdybychom takový PipBoy sestrojili, byl by přímo nadstandartní. Dokázal by vám i změřit dávku radioaktivity v těle, jestli nemáte horečku a další vychytávky.“ přímo zářil vědeckým nadšením. „Ale i jeho cena bude vysoká, máte čím zaplatit?“ dodal.
Bylo by to skvělé, ale půjde to vůbec? Musel jsem promyslet další možnosti a hlavně zjistit, co je ten Asiat zač. Patří k Chanům? Nemám nejmenší šanci se k nim prostřílet. To chce nápad.
„Peníze seženu, to se nebojte. Zkusím ještě sehnat pár informací. Díky za váš čas.“
„Za málo, stejně jsem vám moc nepomohl. Zarezervuji vám toho PipBoye, dokud nepřijdu na to jak ho opravit nebo pokud ho někdo nekoupí hned. Zase přijďte. Už není moc lidí, které zajímá předválečná technologie.“ vyprovází mne úsměvem od svého stolu.

Otočil jsem se a odcházím. Právě včas. Ve dveřích dílny jsem se potkal se dvěma chlápky. Oba vysocí, oblečeni do kožené zbroje. Pod jejich dlouhými kabáty až ke kotníkům se určitě neskrývá jen jedna zbraň. Těžké boty s ocelovou špicí asi taky nebyly levné. Oba dva mají u pasu Desert eagly a policejní tonfu. Kožený obušek naplněný pískem. Jeden má dřevěný klacek polepený střepy. Stačí pár ran a chlápek krvácí jako podříznuté prase. Vypadají jako výběrčí výpalného jedné z rodin. Mám naprostou pravdu.
„Jdeme vybrat poplatek od pana Duncana.“ zaslechl jsem ještě, než ten druhý za mnou zavřel dveře.

Nepoznali mne. Asi se k nim ještě nedostala zpráva o neúspěchu těch pobudů z hotelu. Nebo se tím Jamie moc nechlubí. Najisto vím, že ten incident v hotelu nebyl poslední pokus se mi pomstít. Chtělo by to nové oblečení a nějak se zamaskovat. Na nové hadry moc peněz nemám. Prodal jsem u překupníka všechnu výbavu těch vrahů i svou břitvu, kromě fotky a té nádherné pětačtyřicítky. Moc zátek za to nebylo. Buď někoho sejmu, nebo zkusím své štěstí u některé z rodin. Bohužel zůstává už jen pan Malenkov.
Kdo je ten Asiat? Je ještě někdo z našich naživu? Kdy se mne pokusí někdo další zabít? A kde doprdele seženu pohonnou jednotku pro toho PipBoye? Navíc na něj potřebuju prachy.
Upravil/a LordeS dne 10.11.2013 03:02
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Nekoukej tam! Nekoukej tam! Nekoukej tam! Jako malému spratkovi mi říkali, abych se nedíval do sluníčka. Člověk může přijít o zrak. Dneska asi mnohem dřív než před Válkou. Koupil jsem si dalekohled a vydrápal se na střechu jedné z vysokých budov stojící poblíž farmy.
Nekoukej tam! Znáte tu chuť se podívat dalekohledem do slunce? Není to dobrý nápad. Pomalu jsem prohlížel jednotlivá místa farmy. Samotná budova stála uprostřed. Na severní straně za budovou jsem viděl několik brahmin a jim podobného dobytka. Na její jižní straně byla široká příjezdová cesta. U budovy stála zaparkována dvě nákladní auta a dokonce i jeden Hummer a zatraceně nápadně připomínal ten náš. Na jejím začátku byla velká železná brána a dvě strážní věžičky. Na každé z nich byli dva střelci. Jeden měl poloautomatickou pušku a druhý zeslabenou Tesla pušku. Ta do vás pustí elektřinu a nejste schopni dělat víc, než se jen klepat bolestí na zemi. Ale nezabije vás. Východní a západní části farmy byly stejné. Uprostřed obdélníkového prostoru byly menší cely. Do každé z nich se vešlo osm až dvanáct otroků. Cel bylo šest, byly těsně u sebe a seřazeny tak, aby mezi nimi a plotem, který obepíná celou farmu, byla cesta o šířce cca čtyř metrů. Jediný východ a vchod z výběhu vedl vždy skrz budovu. Stráže kolem poledne prý vyvedou otroky z jednotlivých cel na procházku po cestě kolem okruhu ve výběhu. Každá procházka má netrvat víc jak deset minut. Další hlídači vyberou ,,dobrovolníky“ z cely, na kterou ten den padne řada, aby uklidila celu těch, kteří jsou v tu chvíli na procházce. Musejí uklidit výkaly a donést vodu a potraviny. Pokud někdo nechce pracovat, dostane několik ran obuškem nebo bičem. Po návratu do cely někde vítězilo právo silnějšího tzn. kdo urve větší část potravin. Hlídačům to bylo lhostejné. Klidně ať se poperou, ale nesmějí poškodit zboží. Celý proces v jednom výběhu trvá přibližně hodinu. Pak se jdou stráže vystřídat s těmi, co hlídají na věžičkách. Nová směna jde zopakovat to samé do druhého výběhu. Kompletně celý areál hlídá osm věžiček, i s těmi u brány. Dohromady jsem napočítal čtyřiadvacet strážců. Mám třicet kulek. A to jsem sakra ani nevěděl, kolik jich je uvnitř. To by nezvládl ani Chuck Norris. Hrdina předválečné doby. Jestli někdo řekl, že Duncanů je hodně, tak Chanů je víc, než much na jatkách. Sám bych to určitě nezvládnul. Zkoumal jsem dalekohledem, zda bych nenašel nějaké známé tváře. Většinu chovné zvěře (otroků) tvořili domorodci, civilisti a tuláci. Možná i pár dezertérů co neměli štěstí. Pokud by se mi podařilo vyvolat vzpouru, nemůžu najisto počítat s jejich pomocí. Navíc bych musel i vyřadit jejich zdroj elektřiny. Nevěděl jsem, jestli mají pod palcem i celou elektrárnu nebo mají vlastní zdroj. Možná tam vedla i kanalizace. Přejížděl jsem pohledem jednotlivé osoby. Strážci měli kožené zbroje, hrudní pancíře, kevler ale i obyčejné oblečení. Zbraně všemožného druhu, od dvouhlavňových brokovnicí až po automatické krátké samopaly. SMGéčka, UZI, MP5ky, ale i dlouhé poloautomatické pušky. Někteří měli tetované předloktí a dokonce i celé paže. Otroci jen ztrápené obličeje a ztýraná těla. Měli na sobě jen hadry, zbytky svého oblečení nebo jen spodní prádlo. Nezáviděl jsem jim noční chlad. Stále jsem si je prohlížel, ale nikde neviděl toho s katanou. Nejspíš byl uvnitř nebo někde na lovu. Počkám ještě nějakou chvilku a půjdu zkusit štěstí u pana Malenkova. Snad mne jeho bodyguardi nezastřelí hned u dveří.

Cesta dolů probíhala v poklidu. Až na druhé patro. Čekali tam na mne dva feťáci. Oba vychrtlí se značným absťákem. Asi mne sledovali nahoru a počkali si, až se vrátím.
„Naval prachy a můžeš jít!“ začal první a vytáhl vystřelovací nůž. „Nebo tě podříznu!“ pokračoval a s vyplazeným jazykem si přejel nožem po hrdle. Druhý se jen hloupě usmíval a třímal v ruce rezavou trubku. Vytáhl jsem berettu s coltem a s úsměvem namířil oběma do obličeje.
„Klid, jen klid to byl jen vtip.“ dušoval se první a zvedl ruce. Ten druhý se pořád jen hloupě culil.
„Zmizte. Oba. Hned.“
„Dobře, dobře už jdeme.“ rychle řekl první, zaklapl nůž a začal tahat druhého za rukáv, aby utekli. Druhý otočil vysmátý obličej na svého parťáka a nechal se jím táhnout pryč.
Kreténi. Uklidil jsem zbraně a šel se podívat z okna, zda dole na mne nečeká někdo další. Škoda. Udělal jsem velkou chybu. Otočil se k nim zády. Došlo mi to, až když jsem zaslechl zvuk vystřelováku. Rychle jsem se otočil a škubnutím vyrval colt zpoza opasku. Pozdě. Už jsem nestihl zabránit letícímu noži. Nožík se mi zabodl do stehna. Ještě, že neměl dobrou mušku. Vystřelil jsem. Síla zásahu ho odmrštila několik metrů zpátky. To už nerozchodí. Díra v hrudníku velikosti velkého popelníku mu k tomu moc nepřidá. Sráč jeden. Ten druhý se rozkřičel a v hrůze utekl pryč. Měl jsem dojem, že se i pochcal strachy. Vytáhl jsem nůž a ránu stáhl svým opaskem. Colt jsem narval do pouzdra na berettu a svou devítku schoval v bundě. Zkurvenec. Ta rána byla hluboká. Musel jsem k doktorovi a to rychle.

Dokulhal jsem ven z budovy. Ta rána docela bolela. To jsem musel uznat. U překupníka jsem zahlédl pár Stimpaků. Doufal jsem, že je tam ještě bude mít. Potácel jsem se uličkami a vyhýbal pohledům ostatních chudáků. Dobelhal jsem se na tržiště. Na ten Stimpak padla polovička mých peněz. Ale stálo to za to. Stimpak je předválečný lék. Vypadá jako injekce s tlakoměrem. Je naplněn chemikáliemi podporujícími rychlost hojení organismu. Když se člověk soustředí, vidí i tkáň růst. Bez Stimpaků by tu byla už jen hrstka obyvatel. Je to zatraceně skvělá věc. Ještě, že jich jsou na světě miliony. A nejsou zrovna levné. Koupil jsem si i nějaký proviant. Pár minut pauzy a brahminí steak mne posilnil.
„Kde najdu pana Malenkova?“ optal jsem se obchodníka.
„Na další ulici zahni doleva, pak doprava, kus rovně a znovu doprava.“ naznačil rukou neurčitý směr. Na vnitřní straně zápěstí měl vytetovanou malinkou hvězdičku.
Vydal jsem se směrem k panu Malenkovi. Obchodník si zavolal malého chlapce, stojícího opodál. Vtiskl mu do ruky zátku a něco mu pošeptal. Chlapec přikývl a utíkal pryč. Já byl už dávno na cestě. Jen jsem zaregistroval, že kolem mne proběhl malý kluk.

Dorazil jsem k baráku obehnaného zdí z panelů a sutin. U brány stáli dva vysocí strážci. Oba měli ocelovou zbroj. Pokud nemá nepřítel průrazné náboje, nebo dobrou mušku, spolehlivě majitele ochrání. Jeden opíral o své rameno útočnou brokovnici a kouřil cigaretu. Tu pravou. Druhý se opíral o zeď a v silných pažích třímal útočnou pušku Heckler & Koch G36. Pěkné zbraně. Kolemjdoucím nevěnovali pozornost. Ale jen dokud se někdo nepřiblížil na míň než dva metry. Nějaký feťák se chtěl sehnout pro ležící zátku u strážcových nohou. Ten jej ale ihned odkopl pryč. Feťák se pomalu sbíral ze země a odcháze pryč. Něco si pro sebe mumlal, ale přes posměšky ostatních nebylo rozumět co. Sebral jsem odvahu a přešel k ochrance.
„Hej, chci mluvit s panem Malenkovem.“
Bodyguard na mne namířil brokovnici. „Co mu chceš?“ promluvil vážným hlasem.
„Chci mu nabídnout své služby.“
„Nejdřív tě musíme prohledat. Pomalu vyndej své zbraně a podej mi je.“ neustále přitom na mne mířil brokovnicí.
Vylovil jsem z kapsy vystřelovák a nastavil jej k němu otevřenou dlaní. Přiblížil se ke mně. Jeho brokovnice se ocitla jen pár centimetrů od mého nosu. Ještě slabě páchla střelným prachem. Uchopil nůž, vsunul jej do kapsy a ustoupil krok zpátky. Přesunul jsem ruku k pouzdru u stehna.
„Stop! Ještě máš jednu bouchačku schovanou pod bundou.“ natáhl ruku a namířil mi brokovnicí na levé oko.
Jak tohle sakra věděli. Vyndal jsem i berettu a podal mu ji rukojetí napřed. Vzal si ji a zasunul za opasek. Všiml jsem si, že má u zápěstí stejnou značku jako překupník.
„Tak dál.“ pobídl mne
Pomalu jsem povytáhl colt. Druhý hlídač zpozorněl a začal na mne pootáčet svou pušku.
Bohužel se zasekl v holstru. Pouzdro na pistole holt není dělané i na colty. Odepnul jsem popruhy a podal i s pouzdrem. Zase rukojetí napřed. Ten druhý zastavil vztyčenou rukou můj pohyb. Prohlédl si vykukující zbraň a namířil na mne.
„Kde si to vzal?“ obořil se na mne.
„Kořist. Včera večer mne přepadli v hotelu dva žoldáci. Jeden měl tuhle bouchačku.“ odpověděl jsem popravdě.
Vzal si colt a vyškubl jej z pouzdra. Pomalu si prohlížel celou zbraň. Detailně studoval všechny její vnější části. Dokonce otevřel i bubínek.
„Tahle zbraň patřila mému bratrovi. Před týdnem ho někdo od Duncanů zabil a okradl. Jak mám věřit, že nelžeš?“
„Poslal je na mne Jamie Duncanovic, protože jsem mu rozbil frňák před děvkama. Stačí se jich zeptat.“ pokud chci získat důvěru, musel jsem mluvit pravdu. Jinak by mě sejmuli, buď oni, nebo J.D. Strážný mávl na malého chlapce stojícího opodál. Řekl jsem mu, kde to bylo a jak ty kurtizány vypadaly. Byl to ten samej klučina. Obchodník jim poslal zprávu. Asi zahlédl mou pistoli, když jsem mu platil za zboží. Po pár minutách se kluk vrátil a potvrdil má slova. Strážný mu hodil zátku a s úlevou spustil zbraň k zemi.
„Nelžeš. To je dobře. Ten colt si nechám. Právem mi náleží a díky žes tomu prasopyjovi ukázal. “ a zasunul colt za opasek.
Byl jsem zklamaný, lépe řečeno nasraný, ale umím to dobře skrýt.
„Za průchod?“ zeptal jsem se.
„Da. Můžeš jít. Zbraně ti pohlídáme.“ a ustoupili oba stranou.
Za branou byla patnáct metrů dlouhá cesta. Vedla z ní odbočka do garáže. Tolik provozu schopných aut? Davis je vážně dobrej. Nebo maj svého mechanika. Ale já zamířil ke schodům do budovy. U dveří stáli další dva hlídači. Jeden odložil loveckou brokovnici a zběžně mě prošacoval.
„Jistota.“ prohlásil a odvedl mne dovnitř.

Ihned ve vstupní hale mne předal sluhovi a vrátil se zpět na strážní stanoviště. Vcelku pěkně zařízená místnost. Museli přestavět rozbořený dům. Nechci vědět, kolik tu zařvalo otroků. Dokonce tam byly i obrazy na stěně a malý bar v rohu. Ve vedlejším pokoji, díky otevřeným dveřím jsem viděl jídelní stůl a kuchyň. Žoldáci kolem sedící, mne provázeli nedůvěřivými pohledy. Sluha mne provedl chodbami až k pokoji pana Malenkova. U jeho dveří seděl na židli u stolečku další hromotluk. Sloužící beze slova odešel. Chystal jsem se zaklepat, když v tom mě bodyguard odstrčil a postavil se před dveře. Byl o hlavu vyšší než já. Možná měl co dočinění s mutagenem, nebo posiluje víc než je zdrávo. Podle bicepsů by zvládl uškrtit i brahminu.
„Pan Malenkov nemá rád, když ho někdo ruší. Doufám, že mu chceš něco důležitého. Nic nezkoušej, jinak z tebe nezbyde víc, než kus flákoty pro krysy.“ řekl výhružně a pořád se mi díval upřeně do očí. Ten člověk by skolil deatclawa klidně holejma rukama. S ním fakt nebude prdel. Asi možná zvládne jen pár nacvičených vět, ale rozhodně to nechci zkoušet.
„Počkej, ohlásím tě a pak smíš dovnitř.“ dodal a zaklepal na dveře.

Pan Malenkov seděl v křesle a četl knihu. Drahé vojenské boty, vylepšené předválečnou technologií, opíral o desku psacího stolu. Hromotluk nechal otevřené dveře a počkal, co se bude dít. Celou dobu mi bodal svým zrakem do zad. Popošel jsem blíž k panu Malenkovi. Ten zvedl oči a rychle si mne prohlédl. Poté pomalu sundal nohy ze stolu, odložil knihu a vstal.
„Zdrastvuj tě. Kdo jsi a co mi chceš ?“
Z jeho černých očí pronikal strašný chlad. Sálala z něj až strašidelná autorita. Stačilo by mu jen slovo, a už by mne házeli na okraj města. Mne? Ne. Jen mou mrtvolu.
„Jmenuji se Gerret a jsem poutník. Ještě nedávno jsem sloužil v armádě. Ale teď mám hluboko do kapsy, proto vám chci nabídnout své služby.“
Díval jsem se mu do očí jen chvilku, než jsem odpověděl, poté jsem poslušně sklopil zrak. Já chci něco po něm, né on po mně. Nemohu si dovolit hrát arogantní hovado.
„Posaď se.“ pokynul mi rukou směrem k židli pro návštěvníky. Pan Malenkov pomalu obešel stůl směrem ke skleněné skřínce v rohu. Celou dobu se stále díval na mne. Pak mi zmizel ze zorného pole. Uslyšel jsem cvaknutí magnetu a otevírání skleněných dvířek. Cinknutí skleniček a zase klepnutí magnetu. A další zajímavý zvuk.... Vytažení zbraně z pouzdra.
Přejel mi mráz po zádech.
Ale necukl jsem s sebou.
„...v pořádku Irjo. Vrať se na místo.“
„Ghrmmm.“
Zvuk zavíraných dveří. Moc jsem se s tou gorilou nespletl. Pan Malenkov přešel zpět ke stolu a usedl na své křeslo. Hypnotizoval mne tím svým pohledem. Opět jsem sklopil zrak. Zahlédl jsem jeho úsměv. Ten člověk miluje svou autoritu. Chce ostatním ukázat, že on je tady Pánem.
Pravou rukou zalovil ve spodním šuplíku stolu a vytáhl lahev s čirou tekutinou. Nalil do obou sklenic a jednu z nich mi podal. Vzal jsem nabízený nápoj a přičichl k němu.
„Ta je z mé domoviny.“ usmál se a vyprázdnil sklínku do dna. I já jsem to do sebe kopl. Až jsem vykulil oči. On se jen přátelsky zasmál a z okrasné krabičky vytáhl doutník. Vylovil jsem z kapsy zapalovač a nabídl se, že mu podpálím.
Zvedl ruku a zapálil si sirkami.
„Zapalovač kazí chuť. Ale díky.“ usmál se. „Kuř, máš-li co. Nikdy nevíš, která bude tvá poslední. Ale jestli máš gumáky....“ dodal opět s tím svým důležitým pohledem.

Zapálil jsem si cigaretu. Tu pravou.
„Neříkal jsi, že nemáš žádné zátky? Tyhle cigarety jsou drahé, ale v ruinách měst se ještě najdou.“
„Tohle,“ a zaklepal jsem cigaretovým pouzdrem, „a mé zbraně jsou to poslední, co mi zůstalo.“ Potáhl jsem z cigarety. „Možná ještě pár nábojů.“ usmál jsem se.
Dolil nám opět skleničky a další minutu si mne opět prohlížel. Všiml jsem si, že má pod pravým zápěstím vypálenou hvězdičku.
„Proč jsi mi neřekl, že sháníš PipBoye, že se zajímáš o technologii, a že jsi sundal Jamieho vrahy?“
Špehové a socky co za kus žvance udělají cokoli. I děvky si chtějí přivydělat. Musím si dávat víc pozor.
„Zlomil jsi mu rypák, teď už nemá ten svůj slaďoučkej ksichtík.“ zasmál se.
„Jsem tu cizinec a potřebuju informace. A to ostatní jen v sebeobraně.“ típl jsem vajgl.
„Dobrá, dobrá nějaká práce by se našla. Ale nepočítej, že ti zajistím ochranu mimo mé pozemky. Nechci válku s Duncanovejma. Jsou to sice namyšlení mamrdi a dovolují si čím dál tím víc, ale válku teď nechci.“
„Máte mé slovo, že úmyslně nebudu vyvolávat potyčky. Ale budu se bránit.“
„Souhlasím. Ale teď už odejdi. Sluha tě odvede k Sergejovi. Dá ti práci a něco do začátku. Za Jamieho frňák.“ usmál se.
Uctivě jsem vstal, uklonil se a odešel pryč z jeho pokoje. Pan Malenkov si dolil sklenici a znovu se začetl do knihy. Na odchodu na mne zavolal. „To malování ti strhnu z platu. Je to můj hotel.“
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
nagasadowcz
Uděleno ocenění za literární činnost Wink
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
LordeS
Wow, díky moc Smile
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Sluha mne dovedl k provizorní dílně. Po cestě chodbami jsem zahlédl pár lidí ve vědeckých pláštích. Někde tu bude ten archiv, o kterém mluvil Davish. Musím se tam časem dostat. Malenkov to zde měl pěkně zařízené. Na dnešní dobu určitě.
V dílně byl Sergej. Ramenatý chlap v montérkách. Skládal dohromady jednu ze starých M-14ek. Sluha se ihned poanglicku vytratil. Sergej zvedl ruku na pozdrav.
„Počkej moment, než to tu dodělám. Nalej si něco k pití. V bedně mám pár lahví.“
„Díky.“
Zase ta zatracená vodka. Prohlédl jsem si dílnu. Měli tady staré vojenské bedny a pár krabic od nábojů. Za mřížovanými dveřmi byly vystaveny zbraně. Škoda, že byla zamčená. Rád bych se tam někdy podíval. Bylo zde i plno nářadí, svěráky, kladiva a nástroje na čištění a vylepšování zbraní.
Vypadalo to tu jako u Davise, ale bylo tu míň procesorů, základních desek a dalších elektronických součástek. Kdysi bylo mým snem pořídit si vlastní obchod se smíšeným zbožím, ale na to jsem neměl zátky. Tak jsem jen mohl prodávat v omezeném množství kořist z Pustiny. Stejně nadpoloviční většinu jsem musel odevzdat Bratrstvu.
Dokonce tu stál i terminál.
„Na jak dlouho to ještě vidíš?“ zeptal jsem se Sergeje.
„Do háje. No ještě tak minimálně 10 minut. Musím to dodělat. Krám jeden zarezlej. Rozmlátil bych to!“
„Aha, prosím tě, můžu k terminálu? Máš tam i mechaniku na holodisky?“ zeptal jsem se.
„Jo, posluž si. Heslo tam není. “
Odložil jsem skleničku a přešel k terminálu. Na tmavě zelené blikající obrazovce svítil nápis „Vítejte“.
Konečně.
Vsunul jsem holodisk do otvoru, a ihned zablikalo tlačítko „Spustit“.
Terminál spustil záznam hned od začátku posledního nahrávání. Z reproduktoru zařval zvuk motoru jedoucího auta. Kapitán Thurman zrovna mluvil do vysílačky. Vozidlo jelo dál. Další křik „Mutant“.
Thurman rozkazoval zařadit zpátečku. Dávka ohlušujících ran z kulometu ráže padesát. Křik mutanta. Výbuch granátu. Tak takhle vypadal boj s mutantem z hlavního vozidla.

„V šubleti jsou sluchátka. Když nebudu muset poslouchat ten řev, dodělám to rychlejc! Zkurvenej rez!“ křikl na mne Sergej.
Poslušně jsem si vzal sluchátka a přetočil záznam těsně před útokem na farmu. Thurman akorát poslal Thomase, aby se skryl za kámen se svou odstřelovací puškou. „RPG! Uhni!!!“. Sgt.Phill stihl jen pootočit volantem vlevo. Bohužel to ale nestačilo. Raketa narazila do přední strany Hummvee. Zadní strana vozidla poskočila o pár desítek centimetrů od země a vozidlo se čumákem zarylo do písku a přetočilo se na střechu. Očima kapitána vidím plameny a zmítání osob. Střelba z několika pušek a automatů. Kapitán se vysoukal z auta a poslal několik výstřelů z plazmové pušky. Druhé vozidlo zastavilo a vyskákali z něj naši. Millwod se ihned vrhnul k hořícímu autu a začal vytahovat ostatní. Sgt. Phill se udusil ve zbroji. Výbuch mu zničil recyklaci vzduchu a zničil přívodové hadice kyslíku. Sgt. Greyovi kulka z lovecké pušky prolétla průhledem v helmě. Zřejmě průrazné náboje. Thurman křičel rozkazy, ale to bylo zbytečné. Proti našim stálo snad dvacet nepřátel. Nebyli to jen ti zatracení nájezdníci. Ti by na tohle neměli pořádnou výzbroj. Spojili se s Chány. Mí kamarádi postupně umírali nebo upadali do bezvědomí. Kapitánova puška přestala fungovat. Ze smrtících střel plivala už jen zbytky plazmy. I flusátko na papírové kuličky toho zmůže víc. „Hej. Co to..“ zpod auta někdo uchopil Thurmana za nohu. Jasper. „Ježiši...“ Kapitán vytáhl seržanta ven. Spodní část Energozbroje praskla a rozlomila se vejpůl. Nemáme dost materiálu na prvotřídní zbroje a navíc ty opancéřované Humvee jsou těžké jako svině. Měl zlomenou nohu a rozdrcený kotník. To doktor zmákne za chvilku. Pár SuperStimpaků a může zase běhat a řvát na nováčky. Jen ta zbroj je na šrot.
„Zdravotník!!!“ řval kapitán.
Millwod zvedl hlavu a píchl Stimpak jednomu z našich, kterého ošetřoval. Ihned vstal a rozeběhl se k Jasperovi. Kulky jen hvízdaly kolem. Kapitán odhodil k nepříteli plazmový granát a okamžitě se skryl za vrakem Humvee. Doktor akorát doběhl a prohlížel seržantovi nohu.
„Dejte mi pár minut.“
„Nemáme pár minut. Pohni doktore.“ řval Thurman a vzal zbraň medikovi a začal pálit na nepřítele.
Doktor vbodl SuperStimpak Jasperovi do nohy a začal mu stahovat boty. Protože by mu jinak mohli kosti srůst špatně a musel by mu tu nohu znovu zlomit.
„Pane, držte tenhle obvaz. Já mu sundám boty. Tak mi !@#%§ pomozt...“
„To bylo o fous.“ kapitánovi prolétla kulka kolem hlavy, když se sehnul, aby mohl držet obvaz .
„Tak pohni doktore!!! Držím to.“
Kapitán udělal dobře, že se sehnul k Jasperovi. Ta kulka prolétla Millwodovi hlavou a zaryla se neškodně do písku.
„Doprdele!!!!!“ řval Jasper.
Tělo zdravotníka se svalilo do písku a upřené skelné oči hleděly na seržanta.

Stopnul jsem video a podíval se na Sergeje. Stále se ještě vzteká nad tou puškou. Nevím, jestli by bylo dobré, aby věděl, na co se dívám. Stiskl jsem znak „play“.

Obraz se zatřásl a někdo srazil kapitánovi helmu k zemi. Naštěstí dopadla nahrávacím zařízením směrem k Thurmanovi a seržantovi. Ale ještě tam byl někdo další. Ten nájezdnický parchant s nožem držel kapitána pod krkem. Jasper stihl vystřelit ze své záložní zbraně. Nepříteli to hlavu neprostřelilo. Ale rozervalo na sračku. Před kameru dopadlo jen tělo s půlkou krku.

A zase vidím hovno. Krev postříkala senzory. Jen slyším řev a střelbu. Trocha skřípění písku.
Kapitán otřel helmu obvazem.
„Úchyty jsou v hajzlu,“ a položil ji zpět na zem. Další kulky vrážely do auta a do energozboje Thurmana. Kulka prošla i zkrz zbroj. Kapitán se chytl za levou část hrudníku a omdlel.
Některé starší energozbroje majitele omráčí, aby jej mohli vyléčit. Bohužel ty sráče nejsou tak přímo ovladatelné kdy a kde se to stane.
!@#%§!!@#%§!!@#%§!“ plazil se Jasper směrem k nepříteli. „A ještě jednou !@#%§!“
Přiběhl k němu jeden z Chánů a seržant po něm vystřelil. Minul. Chán velkou rychlostí uhnul a kopl jej do zápěstí ruky, ve které držel zbraň. Další velmi rychlý pohyb. Chán nakopl Jaspera do hlavy a ten omdlel. Zvláštní. Kdyby chtěl, mohl mu ukopnout celou hlavu. Asi chtěli další „dobytek“. Alespoň doufám.
Přiběhlo několik nájezdníků a začali prohledávat mé kamarády. Poté je odtáhli na farmu. Někdo vzal i kapitánovu helmu. Vzal ji za bradu, takže se mi otočil obraz vzhůru nohama a dost nechutně se kýval.
U dveří farmy stál ten s jizvou a dohadoval se s asiatem. Vysoký asiat s katanou.
„...še druhá skupina dorazí za chvilku. Za kopcem čekali další.“
„Dobrá,...tohle by mělo stačit nebo snad né?“ asiat podával nájezdníkovi váček se zátkami.
„To a jejich zbraně plus výstroj a to auto.“
„Ne. Jen pár zbraní a látka. Možná trochu kevleru. Nic víc.“ odvětil chladně Chán.
„ To teda ne!“ rozkřikl se nájezdník a namířil svým AK na Chána.
Chán rychlostí blesku vytáhl svou katanu a přiložil ji nájezdníkovi na krk. Překrásně čistá čepel se zaleskla na slunci. Prvotřídní kvalita.
„Dohodli jsme se předem. Žádné změny.“
Můj nosič jde stále blíž.
Vůdce nájezdníků se zamračil a sklonil zbraň. Takhle zblízka vypadá ten Chán ještě hrozivěji, než mi popisoval Davis. Měl opravdu obarvené vlasy a malý zlatý kroužek v levém uchu. Lokty potetované až k zápěstí a protažené a ke článkům prstů.
Musel jsem se na obraz opravdu soustředit, protože v kývajícím pohybu toho moc neuvidíte.
„Koukejte na mně! Jsem chodící mrazák!“ smál se nosič, když si nasadil helmu.
„Můžu si jí nechat?“ zeptal se nájedzník a otočil se na svého vůdce.

„Díky. Oba dva vás perfektně vidím a až se potkáme, oba vás zabiju.“ řekl jsem si pro sebe a výhružně stiskl ruku v pěst, až mi zbělaly klouby.

Vůdce se však díval na něco jiného. Na kopci, kde jsme v té době byli my, stála postava a mávala puškou. Někdo z Chánů má dalekohled a hlásí, co postava signalizuje.
„Dostali jsme je všechny.“ usmívá se vůdce.
„Počkáme, až je sem přitáhnou, pak si vybereme další otroky. Poškozené zboží nechci! Ty nové za příplatek samozřejmě. Tyhle ostatní svlečte a svažte.“
„Kam je povezete? Do Rena?“
„Taky, ale začnem víc na jihu. Jelmen, Jericho a zkusíme i tu osadu Snac.“
„Slyšeli jste? Tak pohyb, vy debilové, nebo vás dám svléct z kůže!“
Díky křiku svého vůdce nájezdníci začali svlékat mé kamarády a odnášet výbavu na určená místa.
Můj nosič odnesl helmu na místo, kde jsem ji později našel já. Hodil ji do hromádky hadrů a tím obraz skončil. Respektive viděl jsem jen tmu.

Přetočil jsem nudnou část, až do té doby, kdy jsem ji vzal do rukou já. Díval jsem se na svůj obličej a vypadal jsem vážně strašně. Mastné vlasy, špinavá tvář, unavené a vyděšené oči. Prostě jako kdyby mne vytáhli ze škarpy po celotýdenní kalbě. Divil jsem se, že mne ten obchodník neodpráskl hned na místě.

Vyndal jsem holodisk a nechal terminál terminálem. Díky atomovým článkům může běžet několik desítek let. Super vychytávka. Na tohle by se měla atomová energie používat, a né na výrobu bomb.
Sergej po několika minutách a po spoustě nadávek a klení, dokončil opravu.
„Tak s čím ti můžu píchnout?“ ptal se Sergej, když si utíral ruce do špinavého hadru.
„Jo a já jsem Sergejevič Antorij, ale říkej mi Sergej.“ pokračoval a natáhl ke mně ruku.
„Gerret. Poslal mne sem Malenkov. Máš pro mne nějakou práci, a prý mi můžeš dát něco do začátku.“
„PAN Malenkov. Pan. Pamatuj si to! Nechci tě buzerovat, ale dej si pozor.“ řekl výhružně. „Co se týká té práce, něco by se našlo. Hlídačů karavan není nikdy dost. Umíš střílet?“ dodal už klidný.
„Střílet umím. To dnes musí umět každý.“
„Fajn. Co preferuješ za zbraně?“ zaujatě si nalil panáka a jedním lokem jej polknul.
„Pušky, automatické, poloautomatické a pistole.“
„Krátká SMGčka né? Ani starou dobrou UZI?“ zklamaně protáhl tvář. „Nikdo je nechce...“
Přešel k zamřížovaným dveřím a začal po kapsách hledat klíč. Najednou přestal a otočil se na mne.
„Počkej!“ vytáhl z holstru revolver a zamířil mi na hlavu. Přešel pár kroků ke mně.
„Kterou rukou střílíš?“
„Cože?“
„Kterou?“
Natáhl jsem k němu pravou ruku.
Sergej přešel k intercomu na stěně a stiskl tlačítko. Stále ze mne nespouštěl oči. Po několika vteřinách přišel sluha, co mne přivedl.
„Přejete si, pane?“ pronesl smutným hlasem.
„Je to ten člověk, kterého jsi přivedl?“
„Ano pane.“
„Proč sakra nemá tetování?“
„Pan Malenkov vám vzkazuje, že jej máte udělat vy, pane.“
„Proč jsi to neřekl hned? Otroku líná. Táhni nebo tě za to nechám seřezat bičem.“
Sluha poslušně se sklopenou hlavou odešel.
Sergej mi pokynul pistolí, abych se posadil na židli. Pak vzal ze stolu pouta a připoutal mi levou ruku k opěradlu židle. Ten jemný kožíšek pout je příjemný na dotyk.
„Pro jistotu. Né každý má zálibu v tetování jako já.“ a ukázal svůj krk. Měl na něm kolem dokola věrohodný obraz ostnatého drátu. To asi muselo bolet.
„Nalej mi a bude to v pohodě.“ usmál jsem se.
S omluvným výrazem nám nalil oběma a schoval pistoli.
Pak vytáhl zapalovač, opálil jehlu, zapálil si dlouhou pokroucenou cigaretu, jehlou promíchal vodku
ve své skleničce a pak ji zasadil do tetovací ho přístroje.
„Si dělám prdel!“ rozesmál se Sergej, když si všiml mého výrazu a vytáhl novou, snad čistou jehlu.
„Ták, jdeme na to.“ usmál se a nasadil ji do tetovacího přístroje.
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Ta hvězdička pomalu přestávala bolet. Ale samotné tetování nebylo příjemné. Představte si rozžhavený špendlík, kterým vás bodají do těla. Sergej říkal, že to musí dýchat. Rychleji se to zahojí. Časem si pořídím rukavice. Někteří žoldáci pana Malenkova je taky nosí. Já jsem si ale koupil za pár zátek od Sergeje jen starý klobouk a sluneční brýle. Se slevou samozřejmě.
Jeli jsme obchodovat na jih. Vědci pana Malenkova přišli na užitečné věci. Například auto jedoucí na líh. Pokud máte dostatek alkoholu, je to skvělá věc.
Seděli jsme ve starém osobním autě s korbou místo kufru. Já a tři žoldáci. Panu Malenkovi určitě kšeft s alkoholem dost vynášel, když si mohl dovolit takové věci.
Žoldáci byli naštvaní, že musejí s sebou vláčet takového zelenáče, jako jsem já. Ale já nejsem žádný nováček. Pohladil jsem, s úsměvem, staršího Mosina. Je lepší mít v rukou pušku, než jen pistoli.
„Hlavně si s tím neprostřel nohu, vole.“ řekl řidič osobáku. Asi mne zahlédl v zrcátku.
„Nebo nám.“ dodal se smíchem spolujezdec a potáhl si z gumové cigarety.
„Radši čumte na cestu vy dva kokoti.“ okřikl je žoldák vedle mne. „Bacha na díry Jerry.“ dodal.
„Jasný šéfe, v klidu, mám to v malíku.“ usmál se řidič a dál se věnoval řízení. Jen jeho kožené bezprstové rukavice zavrzaly o kovový volant. Asi neměl rád rozkazy.
„Kam vůbec jedeme? Pan Malenkov toho zásobuje hodně, že?“
„Do Jericha.“ popotáhl nosem šéf skupiny. „Byls tam? Zkurvéné město. Město nájezdníků, satanistů a dalších parchantů. Je to horší než Reno. U nás platí zákony rodin. Tam ne. Jen právo silnějšího a rozkazy vůdce nájezdníků. Je to blbec. Radši dávej pozor, neutíkej od skupiny a hlavně splň kontrakt. Nás nechávaj na pokoji. Víš proč?“ pokračoval nezaujatě.
„Kvůli?“ kývnul jsem hlavou směrem za nás.
„Přesně. My je zásobujeme chlastem. Ostatní cizinci to odskáčou. Chceš vědět jak? Dívej se na cestu.“
Napil jsem se z lahve pod sedadlem a dál pozoruji Pustinu.
Aha.
Už vím, jak trestají cizince.
Na starých telefonních sloupech byli ukřižováni lidé všeho druhu. Někteří ještě žili. Prožívali strašné utrpení. Chudáci. Výrazně jsme zpomalili, a proto jsem vzal pušku a namířil zkrz otevřené okno na jednoho ukřižovaného několik metrů od nás.
„Ne! Skloň ji!“ křikl šéf.
„Proč sakra? Vždyť umírají! Chtěl jsem jim jen pomoci.“ odložil jsem pušku.
„Proč? Proč !@#%§? Mohl jsi nás všechny zabít. Jestli něco posereš, zabiju tě sám.“ křikl Jerry.
Nechápavě jsem se otočil na šéfa skupiny.
„Oni chtějí, aby trpěli. Je to jejich koníček. Jsou to experti na mučení lidí. Kdybys vystřelil, zabijí nás. Možná. Určitě by nás potrestali. Někteří jsou kanibalové. Pomalu z tebe odřezávají nožem kusy masa a veř mi, že tě předtím nezabijí. Dokonce o nás už ví, viď Side?“
„Jo. Už posledních třista metrů nás pozorují ze skal.“ odvětil spolujezdec a připevňoval zpátky na Dragunova optiku. Dál jsme jeli pár minut v poklidu. Teda když nepočítám kostry a hnijící mrtvoly kolem.
Ze zatáčky se proti nám vyřítila stará bugina a smykem zastavila vedle nás. Starý oprýskaný stroj. Divil jsem se, že se vlivem rezu ještě nerozpadl. Na karoserii byly připevněné rohy brahminy a ostny z kovu. Dokonce vpředu se pohupoval i velký řetěz s lebkami. Oba nájezdníci měli zbroje z kůže a sešívanice z různých hadrů a ramenní chrániče z pneumatik.
Umaštěné obličeje a dlouho nestříhané vousy. Řidič buginy neustále tůroval motor, že nebylo nic slyšet. Spolujezdec jej praštil do ramene a vyklonil se ven. Zvuk motoru přešel do klidných otáček.
„Máte všecko?“ řekl bez pozdravu.
„Jo máme toho dost. Jedem?“ řekl šéf naší skupiny.
„Hmm. Jeďtě za náma. Jeď vole!“ křikl na svého řidiče.
Bugina se s hrabáním rozjela. Okamžitě se zvedla oblaka prachu. I my jsme pomalu vyrazili.
Kolem cesty se začali pomalu objevovat nájezdníci. Prázdné tváře, zfetované obličeje, opilci nebo parchanti šílící vzteky. Někteří jen seděli a tupě zírali. Další chlastali nebo zvraceli. Pár ji na nás radostně pokřikovalo. Další mučili otroky a nevinné lidi. Proti nám šel zástup lidí. Uprostřed nesl otrok na zádech provizorní kříž. Ostatní na něj pokřikují a plivají na něj. Jeden z nich jej dokonce bičoval důtkami. K dřevěné nebo železné rukojeti se připevní tři až devět tenkých kožených proužků, nebo silnějších drátků, na kterých jsou části z ostnatého drátu nebo žiletek. Kdysi se tomu říkalo devítiocasá kočka. Jedna rána dokáže udělat i půlcentimetru hlubokou ránu. Čím víc ocasů, tím víc ran a bolesti. Ten chudák často klesal na kolena pod tíhou kříže a díky bolesti. Musel jít pořád dál.

Jen, než jsme dorazili na místo, viděl jsem dost násilí a utrpení, abych si vzpomněl na tu hrůzu z farmy. Zkurvenci. Všechny bych je nechal popravit. Nic jiného si nezasloužejí. Postřílet je jako dobytek.

Slabě opevněné stanové město, občas nějaký ten plech a trosky budov. Občas klece. Některé prázdné, ale v jiných jsou otroci. Háky, rez, kostry lidí a lebky brahmin nebo dalších rohatých zvířat. Nájezdníci se jen flákali a ubližovali lidem. V jednom stanu bez bočních plachet, znásilňovali nějakou otrokyni. Jeden ji prznil a další dva ji drželi a povzbuzovali toho prvního. Dokonce i slintali a nemysleli na nic jiného než na nastávající perverzní znásilňování. U jednoho z ohnišť sedělo pár pobudů a soutěžili v pití alkoholu.
Jeden z nich tam okusoval velkou krysu. Zvláštní světlá barva. Ale, krysa nemá čtyři dlouhé a jeden krátký čumáček. A taky zatraceně nemají místo čenichu rudě namalované lidské nehty.

Zbedl jsem a radši jen tupě zíral před sebe. Ani ostatním v autě nebylo do smíchu.
„Proč s takovými zvířaty vůbec obchodujeme?“ šeptal jsem veliteli.
„Protože nám vyměňují za alkohol svou kořist, šperky, munici a další věci.“
„Ale jídlo snad né? Nebo snad ano?“ zděsil jsem se.
„Ne to ne. I když je to každého věc, ale oficiálně ti říkám, že ne. Každopádně s touhle skupinou máme dohodnutý pakt o neútočení. Tohle je jen malá část banditů. Na ty ostatní v Pustině radši dřív střílej než volej.“
Sid se napůl otočil ke mně dozadu a tlumeným hlasem povídal „ Víš, jak poznáš někoho, kdo už ňákej tejden žere lidský maso? Ne? Třesou se jim ruce. Hodně. Ale bacha, může to bejt i z chlastu, viď Jerry?“
„Drž hubu.“ ozval se koutkem úst řidič.

Přijeli jsme k malé nakládací rampě. Sid s velitelem šli do budovy dohodnout předání. Já zůstal s Jerrym hlídat u auta.„Sakra, už se těším zpátky. Za tohle dostanem od šéfa půl hoďky s děvkou zdarma.“ řekl Jerry a napil se z placatky.
„ Jo a mladej? Nekoukej tak na ně. Nevíš, kdy jim rupne v bedně a budou ti chtít vojet díru!“ smál se dávivým smíchem.
„Cožeto?“ neposlouchal jsem ho.
„Prostě tvoje prdel už nebudou zadní vrátka a vstupní brána!“ pokračoval se smíchem a udělal obscéní gesto.
Trošku mi připomíná Billa. Ale můj zlatej Bill je dobrák a né hovado jako Jerry.
Nájezdníci šilhali po našem autě a rozrušeně si šuškali. Snad brzo vypadnem.
Křik. Pláč. Radostné šílenství. Zlaté Reno...
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
Po několika minutách vyšel z budovy Sid s plastovou přepravkou. Hned za ním byl náš velitel s vůdcem nájezdníků. Jejich vůdce byl statný barbar s dlouhými vlasy staženými do copu. Kolem mohutných ramen měl kovové podomácku vyrobené chrániče s bodci. Od pasu nahoru byl skoro nahý. Kožené kalhoty měl prošité kůstkami a zvláštními stříbrnými serepetičkami. Dále jen potrhané vojenské boty. A ano, vlastně ještě něco. Nevšiml jsem si toho hned. Na krku měl pověšený náhrdelník s holoznámkami a obyčejnými psími známkami. Snad to nejsou ty naše.
Na čele měl ještě jizvu neznámého tvaru. Asi zkoušel utlouct brahminu vlastní hlavou.
To dokonce vysvětlovalo i jeho chování.
Velitel kývl na Jerryho, aby vyndal z auta náš náklad.
„Kdy bude další chlast? Potřebujem hóódně.“ zeptal se povýšeně našeho velitele.
„Až budete mít čím zaplatit. Stačí poslat zprávu, nebo si pořiďte rádio. Jsme na 32,61. Na třicítce a míň jsou rangeři!“
„Mrdat je!“ vůdce nájezdníků v tu chvíli nic smysluplnějšího nevymyslel.


Konečně jsme byli venku. Snad se tam dlouho nevrátím. Cesta byla vcelku poklidná. Možná jen těch hrbolů a děr mohlo být na silnici míň. Ale v dnešní době už silničáři nepracují. Kdysi dávno, hodně dávno možná jo, ale pak se přešlo na vznášedla. Ty nebyly levné a navíc se musely pravidelně dobíjet elektřinou. Jo, bomby EMP a další, které vytvoří silný elektromagnetický impuls zneschopnily létající vozidla. Přešlo se zpět na stará auta. Jenže za tu dobu se silnice pomalu rozpadaly a praskaly, takže moc aut nejezdilo. Navíc jich bylo fakt málo. Musela se znovu sestavit nebo vyhrabat z bordelu staré plecháče bez elektroniky. Začátky jsou vždy těžké.

„Šéfe, fakt musíme za tím kreténem jezdit my? Né, že bych se nerad podíval ven. To ano, jenže mě ten vocas vážně štve. Stačí mi ty jeho debilní kecy. Ani se !@#%§ nenaučil pořádně mluvit. Jak si zatraceně vůbec říká? Kain?“ ozval se Sid.
„Jo, Kain. Hele Side, dostali jsme kšeft. Sice s námi vyjebává, ale co? Rozhoduje Malenkov. Né my.“ velitel nevzrušeně pozoroval Pustinu.
„Ale notak, Dane. Už jen, že si sám dal jméno Kain. Je to jen velký hovno, nic víc. Stačí ti jizva a hned jsi pán světa. Blbec, prej „nedotknutelnej“,cha. Postav ho 800metrů přede mne a slibuju ti, že ON se dotkne už jenom hlíny!“
„Stejně seš z něj podělanej strachy, tak nemachruj.“ rýpnul si do něj Jerry.
„Di do prdele, kreténe. Tys tam vevnitř nebyl.“
„Neřeš to, Side, nemá to smysl.“ Dan si zapálil pokroucenou cigaretu a díval se dál z okna.
„Co se tam stalo?“ zeptal jsem se.
Nikdo mi neodpověděl. Raději jsem se znovu neptal. Všichni vypadali otráveně. Snad jen Jerry se šklebil. Sniper si ještě chvilku sám pro sebe nadával, ale neposlouchal jsem ho. Přemýšlel jsem, co udělám dál. Jestli někdo z našich skončil v Jerichu u Kaina, je už tuhej nebo má tak vymytej mozek, že netuší, která bije.

Projeli jsme údolím několik kilometrů od Rena, když jsme zaslechli střelbu za kopcem. Svah nebyl ani moc příkrý a naše kraschna byla stvořena do terénu. Na vrcholu jsme zastavili za velkým balvanem. Nikdo přece nemusel vědět, že chcem zjistit co se děje.
Pod kopcem smečka, asi půl tuctu zdivočelých psů, napadla karavanu. Jeden střelec, vozka a někdo velký vzadu u vozu. Plus Brahmina. Je to jasné. Plně psy chápu.
Hlad.
„Zapojíme se do toho?“ připravil jsem si pušku.
„Né, pokud tomu střelci nedojdou náboje, jsou v klidu. Tak proč plýtvat vlastními.“
„Budeš rád, když ti vůbec poděkujou.“ ozval se Sid pořád naštvaným hlasem.
„Hele, pojďte si vsadit, jestli to zvládnou. Vsázím dvacku na psy.“ smál se Jerry.
„Oukej, tvoje dvacka a jedna navrch, na toho střelce.“ zamračil se Sid.
„Dobře, dobře, ale pak neotravuj, když to podělá. Co ty, Dane?“
„Čtyřicet jo? Tak vsázím, že se ten tlustej vozka pokadí strachy.“ usmál se velitel.
„Ty škodolibej parchante. Beru. A ty Gerrete?“
„Mně zajímá ten vzadu. Zapiš mě.“
„Má pouta. Nevadí, rád si vezmu tvoje prachy.“ usmíval se Jerry.

Brahmina s sebou nepěkně házela. Měla nejspíš velký strach. Je to jen zvíře.
Vozka jí musel uvolnit popruhy, jinak by je mohla převrátit, a to by jim vážně nepomohlo.
Jakmile kráva zjistila, že už není připoutána ke kozlíku karavany, vyrazila, hnána panickou hrůzou pryč od mutantů.
Vozka pokřikoval rozkazy na svého strážce, ale nebylo vůbec rozumět, co na něj křičel.
Asi nejspíš: „Zastřel je všechny nebo tu chcípem!“
Nebo nějaké podobné klišé.

Posadili jsme se do písku a dívali se na zápas. Chybělo jen pivko a chipsy.
Ten střelec vypadal hrozivě, ale neměl zrovna přesnou mušku. Padlo hodně výstřelů, ale skolil jen dva psy. Střelec složil další zmutovanou potvoru pažbou hlavní zbraně. Teď už jen střílel založním flusátkem. Taková malinkatá pistolka. Jako kdyby ji vytáhl z dámské kabelky.
Dan a Sid kouřili cigára a Jerry popíjel z placatky.
Padl další mutant.
„Dělej, dělej, sejmi je!“ povzbuzoval polohlasem svého favorita Sid.
„Už má málo munice. Prachy sou moje! Ale, “ radoval se Jerry „Gerrete, s tebou to vypadá taky bleďě. Pořád je přivázanej.“
„Ještě má šanci.“
Když střelec přebíjel zásobník, zasekl se mu v pouzdru. To je skutečně k naštvání. Začal strachy ustupovat dozadu. Nechtěl bych být na střelcově místě.
Mutant, hnán zvířecím pudem, ihned sprintoval k němu. Psí tlapy dopadaly do písku s děsivou přesností, elegancí a …..ano.. Krásou.
Strážce konečně dokázal vytáhnout zásobník z holstru.
Pozdě.
Ta zmutovaná potvora mu skočila na hrudník a převrátila na záda do písku.
Byla to otázka jen několik málo vteřin, než mutant začal střelci drásat krk.
Poslední záchvěv síly a odhodlání, nebo jen zpola ovládaná agónie, dokázala střelci pomoci k poslednímu výstřelu.
Nechal si v pistoli jeden náboj. Kvůli rychlosti přebíjení. Než člověk vytáhne zásobník....
Mutant se na něm rozplácl a vypadali jako dva groteskní milenci.
Vozka viditelně zbledl a ihned zmizel v karavaně. Poslední pes jej zahlédl a okamžitě vystartoval za ním.
„Side, plať!“ nastavil Jerry dlaň.
Sid mu bez řečí podal peníze a zapálil si další cigaretu.
„Zbejvá jen ten tvůj Gerrete, připrav si prachy.“ posmíval se Jerry.
Rychle jsem hmátl po dalekohledu, abych měl lepší výhled na svou investici.
Do….prdele.
TO JE !@#%§ BILL!!!!

Pes pochopil, že se nedostane dovnitř do karavanu a rozeběhl se k Billovi.
Ztratili se mi za vozem. Popadl jsem pušku a okamžitě sprintoval dolu k Billovi.
„Hej! Co děláš? To neplatí! Vrať se!“ křičel na mne Jerry.
Ani jsem se neohlédl.

Štěkot psa mi neustále pumpoval adrenalin do krevního oběhu. Musím! Prostě musím to stihnout.
Dole jsem ihned zaklekl a koukl pod karavan.
Leželo tam tělo
Ještě zběžně jsem zahlédl tvář mrtvého střelce. I přes nános prachu a krve jsem jej poznal.
Tim.
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
LordeS
A to byla bohužel poslední napsaná část. Možná se k této povídce ještě někdy vrátím. Doufám, že se vám líbila Smile
http://svoboda.jiri.jh.sweb.cz/M%C5%AFj%20film.gif

Est Sularus Oth Mithas

http://steamsignature.com/profile/czech/76561198083204883.png

Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde
Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde Wink
LPéčková Facebook fan page Smile klikni zde
Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Smile
Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Grin
Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11
 
https://www.facebook.com/pages/Lordes-LP/138224323
Přejít na fórum:
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 829 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 3266 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 2281 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1945 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7788 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 4243 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3601 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3598 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4324 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist