Jak jsme slíbili, tak se tento týden podíváme na výtvory, jenž nám soutěžící zaslali do výroční soutěže o Dawnguard. Soutěžící se opravdu snažili a bylo těžké rozhodovat, jelikož každý výtvor byl něčím zajímavý. Posuďte sami:
FreyaZ (obraz a dort)
MortuusDominus
Zarath
Richardo
Readyxx
Evilive04
BlueBoxDave
Algirion
Pipi94
Ysgramor
Příběh ztraceného lovce
Kapitola I. – Nemilé probuzení Probudily mě nějaké zvuky. Třásl jsem se zimou, zmateně se rozhlížel, všude bylo temno a já nevěděl, kde se nacházím. Po chvíli se mi rozjasnilo: Něco mě tlačilo do zad - železné tyče – byl jsem zavřený v kleci!
Byl to zvláštní pocit, jako bych si nepamatoval. „Překvapený?“ ozvalo se. Porozhlédl jsem se a naproti mne byl další zavřený vězeň. „Ano,“ odpověděl jsem. „Kdo jsi?“ „Jmenuji se Ollrod, lovec upírů. Ollrod vypadá jako pravý typický Nord, svalnatý, světlé vlasy a vousy. „Co je to za místo?“ „Ty to tu nepoznáváš? Jsi v sídle našeho nepřítele, v sídle prvních upírů, Volkiharů.“ Udiveně jsem na něho zíral. „Ty se nepamatuješ? Stejně jako já, jsi členem řádu lovců upírů, Strážců úsvitu.“ Poté mi řekl, že mě a jemu byl svěřen úkol vystopovat a zabít skupinku upírů, kteří ohrožovali obyvatele vesnice Dračí most. „Slyšeli jsme výkřik, rychle jsme běželi za ním. Doběhli jsme k místu, odkud výkřik přicházel, nikdo tam nebyl. Otočil jsem se a v mžiku oka zahlédl upíra. Víc si nepamatuji.“
O pár minut později přišel upír. Znervózněl jsem, neboť směřoval k mé kleci. Otevřel ji a podal mi nějakou flaštičku. „Pij!“ zařval. Já odmítnul. Začínal být agresivní a sahal po dýce, v tom se ozval Ollrod „Vypij to!“ Dal jsem na jeho slova a po chvíli byla flaštička prázdná. Upír se uklidnil a opět zamknul klec. To stejné udělal u Ollroda a odešel. Začínal jsem se opět cítit zmatený a začalo se mi dělat špatně. „Co to je?“ „Skooma, důvod proč si zřejmě nic nepamatuješ. Než tě dovlekli sem, z rozhovoru strážců jsem zaslechl, že se často o tebe zajímal jejich vůdce, Harkon. Ale proč, to nevím…,“ odpověděl a strčil si prsty do krku a vše vyzvracel. Řekl, ať to udělám taky. Neváhal jsem a bylo vykonáno. To by mi mělo udržet paměť čistou.
Kapitola II. – Cesta ke svobodě V noci mě neustále budil jeden a ten samý sen, ve kterém byl zelený humanoid s rohy, kopyty a ocasem. Něco mi říkal, ale nešlo mu rozumět.
Krátce před svítáním mě probudilo nějaké pískání. Ollrod. Řekl, že ví jak utéct. Popsal mi jeho plán a poté stačilo pouze počkat.
Přesně jak řekl, první přišel otrokář a donesl nám vodu a jídlo. Za nedlouho přišel se Skoomou. Stejně jako včera, vypil jsem ji a čekal. Přišel k Ollrodovi a tu vše začalo. Otevřel jeho klec a jak se Ollrod zvedal, vrhnul se přímo na něj. Díky momentu překvapení měl výhodu a nečekaně ho natlačil přímo na mou klec, chytil jsem ho pod krk, Ollrod vzal jeho dýku a zarazil mu ji přímo do srdce. Krev se začínala roztékat po celé zemi. Vzal klíč a otevřel mou klec.
Slyšeli jsme chůzi. Upír, šel někoho z nás vysát. Netušili jsme co dělat, ale něco mě rychle napadlo. Tělo jsme hodili do hromady kostí, kterých tu bylo několik. Vzal jsem dýku a skoval se do druhé hromady kostí, Ollrod stál před klecí. Upír přicházel, Ollrod na něj zařval a vešel do klece. Upír ho pronásledoval, a když přišel, vyskočil jsem a ubodal ho. Vzali jsme jídlo, vodu, zbraně a vydali se najít cestu ven.
„Kam teď?“ zeptal jsem se. „Je tu tunel, ale je zatopený a navíc chráněný zamčenými mřížemi, možná najdeme klíč. Horší je že nevím, kam vede a jak je dlouhý.“ Klíč jsme našli v otrokářově místnosti, která byla hned vedle cel. Příšerný pohled. Byli tu tři nádrže naplněné krví!
Talos nám pomáhej. Vypadalo to jako by to nikdy nekončilo, ale dokázali jsme to! Vyplavali jsme na pobřeží ostrova.
„Gunmar,“ „Co?“ „Tak se jmenuješ.“ „Proč si mi to neřekl dříve!?“ „Nebyla vhodná příležitost.“ U břehu se válel luk a toulec s několika šípy. V dáli byl vidět člun. Byl naštěstí neporušený a i s pádly. Po téměř třiceti minutové plavbě náš člun dorazil ke břehům Skyrimu.
Začínalo nám kručet v břiše. Bohužel vybrali jsme si špatné místo na přestávku. Nedaleko místa kde náš člun zakotvil, byla Thalmorská základna a jelikož viděli naše potrhané hadry, mysleli si, že jsme vězni na útěku! Rychle nás doháněli a my běželi jako o život. Zkrátili jsme si to přes potok, hlídka si nás nadběhla. Mysleli jsme, že už nás dostanou, ale narazili na sněžné vlky. Naše záchrana! Zatímco elfská hlídka bojovala, my se vytratili za kopcem. Já: „Kde se ukryjeme?“ Ollrod: „V Dračím mostě žije má dlouholetá kamarádka Faida spolu s jejím manželem Gaiusem Marem. Faida vlastní hospodu U čtyř štítů, snad nám pomůžou.“ Cesta byla dlouhá a mrazivá. Voda, kterou jsme měli sebou z vězení, byla zcela zamrzlá a chléb byl tvrdý jako kámen. Nebýt naší nordské vrozené odolnosti proti mrazu, byli bychom zmrzli.
Zastihla nás vánice, nebylo vidět vlastního kroku. Vůbec jsem necítil nohy, mé tělo bylo celé promrzlé. Cítil jsem, jak padám k zemi. V dáli bylo vidět světlo, ozývali se hlasy..
Kapitola III. – Staré setkání Opět ten divný sen. Odehrával se dopodrobna úplně stejně jako poprvé: zelený humanoid s rohy, kopty a ocasem. Tentokrát mu bylo rozumět, říkal něco jako „Tvůj čas přijde, tvůj čas přijde“ a stále dokola.
„Vstávej, vstávej.“ Vylekaně jsem vyskočil a zděšeně se díval se na neznámou ženu: „Kdo jsi? Jak jsem se tu k Talosovi dostal? A co Ollrod, cos mu provedla?!“ „Klid, klid. Jsem Ollrodova kamarádka Faida.“ Faida je překrásná tmavovlasá Nordka „Promiň, nevěděl jsem, že jsi to ty. Ollrod mi o tobě vyprávěl. Jmenuji se Gunmar. Kde je Ollrod. A co se vlastně stalo?“ „Měli jste velké štěstí. Našel Vás jeden voják z hlídkujících stráží, jak ležíte ve sněhu. Ollrod popíjí medovinu s mým manželem Gaiusem. Přidej se k nim. Tu máš šaty, manžel Vám pomůže sehnat zbraně a brnění.“
„Áááá ty musíš být Gunmar. Ollrod mi řekl, že jste včera spolu utekli ze zajetí upírů a potřebujete pomoc. Gaius Maro jméno mé, syn velitele Penitus Oculatus“ „Ano, Gunmar, zdravím tě.“ „Můžu Vám zajistit zbraně, brnění, jídlo, vodu a nějaké peníze, ale na oplátku potřebuji doručit tuhle žádost generálu Tulliovi do Samoty. Je to žádost o posily, abychom byli v případě útoku upírů připraveni.“ Dopili jsme medovinu a šli do zbrojnice Penitus Oculatus, jejichž sídlo je hned naproti hospody. Gaius dal každému z nás ocelový meč a brnění, nějaký sýr a chléb, vodu, 200 septimů a hlavně zprávu se žádostí.
Cestou se nedělo nic zvláštního. Hned po dorazení do Samoty jsme si to namířili do Chmurného hradu za generálem Tulliem. Abych pravdu řek, neměl jsem dobrý pocit jít přímo za velitelem Císařství ve Skyrimu, neboť se přikláním na stranu Bouřných hávů. Po chvíli projednávání povolili žádost Gaiuse. „Je to jak pro nás tak pro Bouřné hávy strategický bod. Nemůžeme dovolit, aby upíři zničili tento bod a rebelové využili situace a obsadili ho.“ Tullius nás odměnil ve formě 150 septimů. Po doručení zprávy jsme se rozešli. Já si zašel za kovářem Beirandem, aby mi vyztužil brnění a nabrousil meč. Mezitím jsem si zašel do vedlejšího obchodu nakoupit šípy. Z celkových 350 septimů mi zbylo jen 120. Když se Ollrod vracel, někdo byl s ním. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka.
Isran, velký, svalnatý, krátkovlasý Redguard s dlouhými černými vousy a hlavně vůdce Dawnguardu. Podal mi ruku a řekl „Zdravím tě starý příteli! Ollrod mi vše řekl, není čas, upíři jsou silnější, než se předpokládalo. Musíme se dostavit do Morthalu za Falionem. Jedině on ti může vrátit paměť.“
Kapitola IV. – Zpátky k životu lovce Večer jsme dorazili do Morthalu. Našli jsme Faliona, experta na upíry a vše mu řekli. Připravil si lektvar, který by mi měl pomoct vzpomenout si.
Kvůli utajení se vše konalo v lese. Falion připravil kamenný kruh. Stoupl si před něj, já stál uprostřed. Vypil jsem lektvar a Falion začal něco říkat. Cítil jsem, že padám k zemi, mé tělo začínalo slábnout. Má duše začínala opouštět tělo. Všude bylo bílo, najednou se přede mnou někdo objevil: Byl to Stendarr! „Tohle ještě není konec tvé cesty, Gunmare. Lid Skyrimu tě potřebuje, čelí velkému nebezpečí. Jedině ty ho můžeš zachránit.“ Duše se vracela do mého těla, já se probudil. Vše se mi vybavovalo!
Ráno jsme se vydali na naši základnu. Isran požádal strážné ve městech a vesnicích, které byli po cestě, aby informovali kolemjdoucí o žádosti o pomoc při boji proti Volkiharům. Cesta na základnu zabrala několik hodin. Čekal nás šok: základna byla pod útokem! Vojáci statečně bojovali, z upírů zbyla už jen hrstka. Ani sekunda neuplynula a my okamžitě šli na pomoc. Jako první mě stoupl do cesty starý ohavný upír: Napřáhl se se svým mečem a švihnul s ním tak silně, že při vykrytí mě poslal téměř k zemi. Okamžitě jsem mu svým štítem odsunul jeho meč do strany a probodnul mu hrudník. Po vytáhnutí jsem udělal otočku dokola a utnul mu hlavu. V dáli byl vidět Ollrod jak leží na zemi, upír se připravil do něj zarazit meč, ale rychle jsem popadnul luk a upíra trefil přímo do krku.
Boj skončil. Ztráty byli obrovské, z 50 bojovníků zemřelo více jak ¾ mužů a žen. Uklidňující je, že všech 20 upírů útočících na základu bylo zabito. Přeživší včetně mě uklidili mrtvoly a všechny zpopelnili. Zabralo to celé odpoledne. V noci zůstalo venku několik mužů jako stráž, Isran byl vzhůru dlouho do noci a plánoval další kroky.
Kapitola V. – Trefa do červeného V noci mě trápili opět zlé sny: Stejně jako předtím zelený humanoid s rohy, kopty a ocasem. Mluvil na mě: „Tvůj čas se blíží, už se blíží.“ Poté co to dořekl, naskytnul pohled na sebe. Něco se semnou začínalo dít, ale já se okamžitě probudil.
Hned po probuzení jsem vyhledal Israna a řekl mu o mých snech. „Dle tvého popisu by to mohl být Molag Bal. Nemělo by se to brát na lehkou váhu. Znám člověka, který ti o tom může říct něco více. Je to Imperiál jménem Florentius Baenius. Nechám pro něj poslat, V této době by měl být poblíž hradu.“ O chvíli později se začalo ozývat hradem: „Pane, pane!“ Doběhnul zvěd Agmaer s dobrými zprávy. „Konečně se nám podařilo odhalit místo, odkud upíři berou skoomu! Je to místo zvané Redwater Den, které na pohled vypadá pouze jako starý zřícený dům, ale z domu vede tajná cesta do jeskynního systému.“ „Jak moc je to střežené,“ otázal se Isran. „Z venku to hlídají pouze 2 najatí pobudové, kolik lidí se dá očekávat vevnitř nelze říci, ale lze čekat upíry.“ „Gunmare víš co dělat“ řekl Isran.
Na cestu se semnou vydalo dalších pět bojovníků a bojovnic: Agmaer – Nord, novic; Durak – Orsimer, výborný střelec z kuše; Celann – Bretonec, mistr ve vyháčkování; Beleval – Bosmerka, bojovnice a Sorine – Bretonka, mistryně ve střelbě s kuší. Vyzbrojili jsme se loveckých brněním, sestrojeného přímo pro boj s upíry. Cesta nebyla nijak dlouhá, pouze několik kilometrů severozápadně od Riftenu. Když jsme dorazili, bojovníci obklíčili zřícený barák. Střelci si vzali na mušku pobudy. „Teď!,“ „Co?!“ řekl jeden z pobudů a než se uvědomili, tak měli šipku v krku. Beleval hlídala vchod, zbytek včetně mě pokračoval. Slezli jsme po žebříku, k hlavnímu vstupu vedlo schodiště. Vchod byl hlídán. Zaťukal jsem na dřevo, hlídač se šel podívat. Jakmile vystrčil hlavu, měl v ní meč. Když jsme vešli, tohle asi nikdo z nás nečekal. Hotové feťácké doupě. V každém rohu se válel bandita či zbohatlík zfetovaný skoomou a dokonce i císařský voják! Dealerka skoomy nás po chvíli poznala podle brnění a okamžitě začala útočit i se svým kolegou. I když používali magický štít, tak je to před šipkami našich kuší neubránilo. K našemu překvapení více lidí ve vnitřku nebylo, nepočítaje feťáky. Pokračovali jsme do ‚jeskynní kuchyně‘. Zde byl již větší odpor. Střelci si podali dva upíry vzadu. My se postarali o zbytek. Zapíchl jsem dva upíry přímo do srdce. Jak krásný pocit! Tady přišla první oběť. Zemřel jeden z našich statečných bojovníků: Agmaer. „S Talosem Gunmare. Dejte upírům, co jim patří! Bylo mi ctí.“ „Neboj se bratře, tvá smrt nebude zbytečná. V Sonvgardu na tebe již čekají.“ Usmál se a naposledy vydechnul. Ukryli jsme ho bokem, později se pro něj vrátíme a řádně pohřbíme. Byli tu tři kotle na vaření skoomy. Leželo tu několik misek s měsíčním cukrem a několik lahviček skoomy, připravené k prodeji.
Odstřihnutí upírů od dodávek skoomy je definitivně oslabí. Jeden z mužů objevil jeskynní tunel vedoucí stále více pod povrch. Vydali jsme se jím. Ze začátku to byli těžební doly s několika otroky. Nebyl problém se s nimi vypořádat. V dolech byl tajný vchod, po otevření se na nás vyvalil pach krve. Cesta vedla do staré Nordské ruiny. Mohl to být skvělý útok ze zálohy, nebýt Smrtidavů, kteří nás okamžitě vycítili. Smrtidavi vypadají jako psi, jsou černí, mají červené zářící oči a jde z nich mráz. Jeden se mi zakousl do nohy. Pocit jako kdybych na vteřinu zmrznul. Brnění mě ochránilo před fyzickým zraněním. To upíří sání života nás začalo vyčerpávat. Po vypití lektvarů mohl průzkum pokračovat. S přibývající uraženou dálkou zesiloval i pach krve. Na zemi byla nějaká ‚krvavá voda‘. Pokračovali jsme a narazili na další místnost. Opět vyčištěna. My pokračovali dál…. Další, ale už poslední místnost. Zde jich bylo více. Celkem asi šest. Vypořádat se s nimi trvalo dost dlouho, ale povedlo se. A tady přišla druhá oběť: Durak „Jakmile opustíš tenhle svět, Malacath tě odmění za tvé služby,“ „Bylo mi ctí sloužit po tvém boku Gunmare,“ „Tvá smrt nebude zbytečná.“ Bude odvezen do jeho rodného strongholdu, kde se narodil a vládl. Z téhle místnosti vedli další dveře. Byli dobře zamčené, ale Celann si s tím dokázal poradit celkem rychle.
Tohle asi nikdo z nás nikdy předtím neviděl. Malé jezírko, se stříkajícím pramenem uprostřed. Ta zvláštnost je, že místo vody tam byla krev. „Přeci je to jen pravda,“ řekla Sorine. „Je to pramen, který dává upířím pánům velkou sílu. Pro člověka je však téměř smrtelný. Než jsi ses k nám připojil, marně jsme se ho s Isranem pokoušeli najít a zničit. Stejně jako Isran, myslela jsem si, že to je jen legenda, až doteď. Otrávením takovéhoto pramene by nám dalo velikou taktickou převahu.“ „Mám nápad,“ ozval se Celann. „V ‚kuchyni‘ je celkem dost měsíčního cukru a skoomy.“ „Výborně, hned se pro něj vydáme.“ V jeskyni byli další dveře, které vedli k tajnému vstupu, jež vedl přímo do doupěte. Pobrali jsme všechen měsíční cukr a skoomu a vylili do pramene. Přiběhla Beleval se zprávou, že se někdo blíží! Beleval a Sorine dali mrtvoly k ostatním feťákům, aby vypadali jako zdrogovaní. Já šel ukrýt Durakovo tělo a Celann uzamkl zámky jako by se nic nedělo. Všichni čtyři jsme se ukryli v jeskyni s pramenem a pozorovali upíry, jak berou do kalichu krev z pramene. Byl to podivuhodný kalich, má z venku i zevnitř ostny. Sebrali jsme tělo Agmaera a Duraka a vydali se zpět na základnu.
Kapitola VI. - Posily Odpoledne jsme dorazili zpátky na základnu. Durak byl převezen do rodného strongholdu, Narzulburu a Agmaer měl čestný pohřeb. Isranovi jsem vše vylíčil.
„Jestli je pravda to co říkáš, zítra večer můžeme zaútočit. Jediný problém je že potřebujeme více bojovníků.“ „Říkali jste bojovníků?“ ozvalo se. Ve vstupních dveřích stálo osm orkských bojovníků z Narzulburu. „Durak zemřel ve Vaší službě proti upírům. Musí být pomstěn. Jen řekněte kde a kdy a my se připojíme.“ „To je úžasné!“ Usmál se i Isran, který má běžně jen kamenný výraz. „Gunmare, je tu Florentius Baenius. Čeká na tebe v lehárně.“
„Zdravím Gunmare, jsem Florentius Baenius, kněz Arkaye. Isran mi řekl, že máš sny, ve kterých se ti zjevuje pravděpodobně Molag Bal. Co přesně vidíš ve snech?“
„Vždy začíná mým příchodem do nějaké dimenze. Je tam Molag Bal a říká: Tvůj čas se blíží, už se blíží. Poslední sen skončil pohledem na mě, v něco jsem se měnil.“
„Toho jsem se obával. Pravděpodobně se jedná se o prokletí. Je možné, že se staneš jedním z nich, ale zvláštní je, že ti nevadí slunce. Můžu připravit lektvar, který tě může, ale nemusí vyléčit. Přijď si pro něj večer“
„Gunmare, je nás stále málo. I když přišlo osm orkských bojovníků, je nás stále jen dvacet tři. Ti upíři co útočili na základnu, byli jen poddaní mnohem silnějších upírů. I když máme výhodu s otráveným pramenem skoomou, oslabí to jen Harkona.“
„A co Družiníci? Bratři ve štítu se mohou proměnit ve vlkodlaky. Mohly by zaútočit jako první.“
„Dobrá, můžeš je zkusit přesvědčit.“
V Riftenu jsem si najal povoz do Bílého Průsmyku. Rovnou jsem si to namířil do Jorrvaskru za Kodlakem Bělohřívým, zvěstovatelem družiníků.
„Žádám o slyšení ctihodný Kodlaku Bělohřívý.“
„Nemusíš mluvit, Gunmare. Vím proč tu jsi. O prastarém proroctví jménem vím mnoho. Očekával jsem tě již nějakou tu dobu.“
„Takže nám p…..“ Přerušil mě
„Ano, pomůžeme. Budeme Vás očekávat v Dračím mostě, již zítra.“
Před odjezdem jsem se zastavil do Arcadiiného kotle, abych nakoupil lektvary. Koupil jsem hlavně ty na ochranu před nakažením Vampirismem.
Večer jsem se vrátil do pevnosti a pověděl Isranovi skvělé zprávy. Florentius měl pro mě lektvar.
Mezitím v hradě Volkiharů
Orthjolf: „Lorde Harkone, vrátil se Vingalmo.“
Harkon: „Ať jde sem.“
Vingalmo: „Lorde Harkone, vrátil jsem se s vaším kalichem, naplněným krví z pramene, jak jste si přál. Ale mám taky špatné zprávy.“
Harkon: „Mluv!“
Vingalmo: „Ve vnitřku doupěte nikdo nebyl. Nejprve to vypadalo, že leží zdrogovaní skoomou, ale nevykazovali žádné známky života. Mohli to být Strážci úsvitu.“
Harkon: „Arrgh, od té doby co utekli ti vězni je vše jen a jen horší! Dej mi kalich.“
Kapitola VII. – Velké finále A zase ten sen! Všechno stejně jako doposud až na pohled na mě. Začínal jsem se měnit. Po chvíli se ze mě stal upírský pán!! Čelil jsem Harkonovi v katedrále v Volkiharském hradě. Lektvar zřejmě nezabral. To je ten důvod proč se o mě Harkon tak zajímal, chce ze mě udělat dalšího upířího pána! Ale proč?
Dnes je ten dlouho očekávaný den. Dnes vše skončí tam, kde to začalo. Cesta do Dračího Mostu zabrala celý den. Dle dohody tu na nás čekali Družiníci, celkem deset. Naše družstvo se tedy skládalo z deseti Družiníků, osmi orkských bojovníků a čtrnácti členů Strážců úsvitu, dohromady třicet dva mužů a žen. Družiníci se postarali o dopravu přes moře. Při cestě k moři, nás spatřil upír, okamžitě chtěl odeplout, ale Aela Lovkyně mu zasadila krásnou ránu do krku. Cesta ke hradu zabrala asi patnáct minut. Než jsme vtrhli do hradu, Isran měl proslov:
„Dlouho jsme dovolovali těmto upírům rušit naše noci a zabíjet naše lidi!
Konečně přišel čas zničit Harkona a jeho proroctví! Vpochodujeme na jejich území a zabijeme ty ohavná stvoření, aby už nadále neničila náš svět! Toto je náš čas. Toto je čas pro Strážce Úsvitu!“
„Tohle je náš okamžík, Gunmare, hodně štěstí.“ Popřál mi Ollrod „Tobě taky, je na čase to ukončit.“
Rozdělili jsme se: Strážci úsvitu šli přes staré krypty, které vedli na nádvoří a z nádvoří šli rovnou do hradu, Družiníci a orkové šli rovnou hlavním vchodem. V hlavní síni byli v tu dobu pouze čtyři upíři. Střelci si je krásně odstřelili, ale jeden se netrefil a trefil pohár. Upíry se to začalo jen hemžit. Bratři v štítu se proměnili ve vlkodlaky. Orci se na ně rovnou vrhli se střeleckou podporou. Velmi tvrdý boj, ohnivé koule, blesky létali všude kolem. Začalo to. Pomalu jsem se proměňoval. Rychle jsem běžel do katedrály, abych se postavil Harkonovi. Už mě očekával. Proměnil jsem se! „Zklamal jsi mě Gunmare. Mohl jsi mít tu moc jako já, ale za to tě teď zničím!“ Stříleli jsme na sebe koule vysátí života, byl to téměř vyrovnaný souboj, ale Harkon měl sílu z krvavého pramene. I když menší než kdyby tam nebyla skooma. Z posledních sil jsem vyvinul obrovskou střelu. Měla ho dorazit, ale srazila se z jeho střelou a silně explodovala. Zjevil se Molag Bal, táhl nás do svých plání. V tom se objevil Stendarr, zahral Molaga Bala i z Harkonem do jeho plání. „Výborně Gunmare, překazil jsi proroctví a zachránil tak lid Skyrimu. Za tvé služby tě nyní odměním. Tímto tvá cesta na Nirnu končí. Nyní vstoupíš do Sonvngardu jako jeden z největších hrdinů co Skyrim zažil!“
BadWolf
Upír Ja'Zaar
Přepis lidové pohádky ze Skyrimu
Jeden ze známých příběhů o upírech, který je pořád tak čerstvý, že krev ještě pořád teče. Upír v tomto příběhu se jmenoval Ja'Zaara, a jak lze poznat podle jména, byl to Khajiit. To jak se stal upírem, a jaký život byl žil před tím, není moc důležité. Ovšem stal se upírem.
Když se Khajiit stane upírem, jeho tesáky se prodlouží, až jsou dlouhé jak u šavlozubé kočky. Proto nemohl žít v normální společnosti. Proto ho napadlo, že se přidá ke společnosti upírů. Dlouho putoval, až je našel. A co ono udělali? Vyhnali ho, že prý Khajiit nemá co ve společnosti upírů co dělat. Asi tušíte jak ho to naštvalo. Uchýlil se do daleké jeskyně. Dlouho nedal o sobě vědět. A pak, jednoho večera...
Pavouci začali pustošit vesnici, vzduchem lítal oheň. Smrt a nářky. A mezitím, v pevnosti upírů, začala mizet těla, láhve krve... I celí upíři. Toho, že byla zničena vesnice, si všimla Jitřní Stráž, která se zavázala vyhladit všechny upíry z tohoto světa. Samozřejmě tento útok přisuzovala upírům. Vyrazili s hlídkou do pevnosti upířího klanu, a to co tam našli. Jim vzalo dech.
Všichni upíři byli mrtví. Ovšem statečná hlídka vše prozkoumala, až našla krvavé stopy. Tyto stopy je vedli přes ledovou pustinu až k jeskyni. Zvenku se zdála pustá. Ale Jitřní Stráž věděla, že často právě taková místa bývají sídly zlé moci. Opatrně ale statečně vešli dovnitř, aniž by se ujistili, co je tam čeká. Už od začátku cítili, že je někdo pozoruje. Ale nikdo nebyl vidět.
Jeskyně se zdála prázdná. Jen jedna místnost, nepravidelného tvaru. Nahoře byl převis a otvor ven. A jinak nic. I když... To místo odkud se zdálo, že na ně zírá samotná tma... I když tam byli svíčky. Byl tam poklop. A za ním žebřík, pokryt pavučinami. Stráž začala sestupovat. Když byli dole, jeden z nich seskočil na zem a...
Ozvalo se zacvaknutí, kámen na který skočil se odklonil a on spadl dolů. Bylo slyšet křupnutí a pak ťapot malých nožiček. A ten co spadl, začal řvát. Strašlivě řvát. Když tam ostatní hodili louč, aby věděli, co se děje, uviděli něco hrůzného. Po dotyčném začali šmátrat obrovští pavouci, skrz nos mu lezla stonožka, Chaurus mu rval nohu, brouci ho začali prožírat skrz na skrz.
Žel, nepěkný osud. Ostatních pět se zhrozilo. Ale byli stateční a šli dál. Začali bloudit v katakombách, a dávali pozor na pasti. Venku už se asi začalo stmívat, a oni rozhodli, že si odpočinou. Ukryli se na místě, kde jediný vchod dobře hlídali, a zabarikádovali. Začali vařit večeři a trochu si prozpěvovat, jen aby umírnili stres z těchto starých katakomb, pravděpodobně trpasličího původu.
Zpívali starou píseň. Byla zrovna řada na jednom z nich, když tu mu hruď prokála šipka z kuše na jejímž hrotu bylo vyryto jméno toho, jehož hrdlo bylo prostřeleno. Všichni se zděsili, vytasili meče a sekery a začali se ohánět. Nikoho ale neviděli a barikáda zůstala neporušená. Ale na zemi byli stopy. Stopy v prachu.
Sledovali stopy až ke zdi. Jejich Mistr Argonian, který vlastnil starobylou kuši a znal všechny upíry, našel tajné dveře. Ale z téhle strany se nedali otevřít. Ovšem bojovník co měl kladivo se jednou rozmáchl a rozbil dveře. Šli dál, do doupěte upíra. Byli si jisti, že už jsou blízko. Šli chodbou, opatrně a kryli si záda.
Zjistili, že tyto ruiny určitě musí být trpasličího původu. Typický trpasličí kov. To co se jim ovšem nelíbilo bylo, že nebyly slyšet pro trpasličí ruiny charakteristické parní stroje. To vůbec nebylo dobré. Ovšem náhle uslyšeli pláč a nářky. Když vešli do další místnosti, viděli vězení. Několik nebohých občanů bylo zavřeno.
Poblíž stála Vysoká elfka, v uniformě Thalmoru. Uniforma ovšem byla roztrhaná a na elfce bylo vidět, že ji upír často zneužíval. Byla zmlácená, a byla v podstatě odhalená. Ovšem pouze od ramen dolů. Zdálo se, že upír se snažil zachovat její tvář. Elfka byla pravděpodobně začarovaná, protože byla zamyšlená a občas si četla.
Členové hlídky Jitřní Stráže se rozhodli zajatce osvobodit. Poblíž cely byl klíč. Jeden z hlídky, co měl meč, šáhnul po tom klíči. V tom okamžiku, kdy po něm šáhnul, elfka vyskočila, vyčarovala si dýku, a začala ho bodat a sekat. Krev lítala po místnosti, hlava odpadla z krku, tělo by ve smrtelných křečích...
Ostatní se nemohli hnout. Jen co eflka se svém záchvatem skončila, šla zpátky na své místo. A začala plakat. Nyní se mohli členové hlídky, kteří byli už jen tři, pohnout. Rozhodli se, že půjdou za upírem stůj, co stůj. Jeden z nich, válečný mág se sekerou použil kouzlo které je mělo dostat k cíli. Ovšem toto kouzlo se může občas odchýlit o několik metrů, pokud je poblíž protikouzlo.
A to zde bylo. Skončili zs zavřenými dveřmi, a co hůř, Mistrovi uvízla ruka ve zdi. Válečná mág mu na ni seslal léčivé a uklidňující zaklínadlo. A uťal ji. Krev co tekla za rány však tekla nějak divně. Začala téct po zdi i po podlaze, vzhůru i dolů takovými malými kanálky co tvořili obrazce. Takto tekla, až dotekla na protější stranu místnosti. K chrliči. Stekla mu na hlavu, vtekla mu do očí a pak do tlamy, kde mu začala stékat ze zubů.
Náhle se krev v očích začala usazovat. A zableskla se. Chrlič ožil. A vrhl se po Mistrovi. Ten byl v agónii a nemohl se zatím bránit, a tak ho bránili jeho spolu bojovníci. Mág riskoval sesílání ochranného kouzla, kdy byl však při sesílání zranitelný. Bojovník se zatím vrhl na Chrliče. Ten ho jedním úderem odhodil na druhou stranu místnosti.
Chrlič se vrhl na mága. Chytil ho do pařátů a kousl ho do ramene. Začal ho sápat a rvát. Střeva lítala, kosti praskaly jak dřívka v lese. Nakonec rozkousané a rozsápané tělo Chrlič zvedl na sebe a rozlomil ho vejpůl. V tu chvíli sám padl k zemi, když ho skolil bojovník ranou kladivem. Pomohl Mistrovi a otevřeli dveře. Za nimi byl upírův trůnní sál.
Upír nebyl vidět, ale byl cítit. Oba dva příchozí chytil pomocí kouzla a vynesl vysoko do vzduchu, přičemž se odhalil. Začal mluvit o tom, že hra skončila. A Mistr mu přitakal, když mu střelil šipku z kuše přímo do srdce. Upír zakolísal, ale kouzla pořád působilo.
Mistr neváhal a nabil. Střelil znovu. Upír padl k zemi a kouzlo pominulo. Upír byl poražen. Dva z Jitřní Stráže se rozhlédli po místnosti a uviděli mrtvoly a džbány krve. Žádná typická rakev, či aspoň postel tu nebyla. Na stěnách byli runy. A v jednom výklenku byl řetěz s kruhem. Zatáhli za něj a byli opět v jeskyni.
Mistr Argonian a bojovník s kladivem se zdárně dostali ven. Stáli na útesu a koukali se na moře. Náhle zasvištěla čepel, mistr kušník neměl další ruku a byl bodnut do zad a bojovník byl několikrát bodnut do břicha. Upír se odhalil. A tehdy Mistr poznal, to co již znají malé děti, že se nemá chodit do pustých jeskyních, kdo ví, třeba tam narazí na jednoho z legendárních upírů.
Upír se pochechtával, když Mistr umíral. A tehdy dostal do lebky ránu kladivem. A když umíral, upír Ja'Zaara poznal to, co znají již malé děti. Že nikdy neútočte na chlapa co má obrovské kladivo. Bojovník dorazil upíra a pousmál se. Přeci jen výprava byla úspěšná, hrozba byla zažehnána.
A tehdy mu podklouzla noha a začal padat z útesu. A tehdy poznal to co by měli vědět všechny děti: Že se má dávat pozor když jdete po ledě.
hRDLA
Upír, pravý přítel člověka
Upíři to ve Skyrimu nikdy neměli jednoduché. Už od dob Tibera Septima je neměl nikdo rád. Možná to bylo tím, že to byli takový samotáři, kteří moc nemuseli normální lidi. Či dokonce to může být tím, že mají takový nepříjemný zvyk pít lidem krev. Nikdo už nezjistí ten pravý důvod nenávisti, ale upíři budou stále oblíbený cíl rozvášněných davů, hned po lidech s novými názory.
Ke všem těm problémům s obyvateli navíc upírům moc nesvědčí pobyt na sluníčku a všude přítomný sníh, který škodolibě odráží sluneční paprsky, jim moc neprospívá. Aby toho ale nebylo málo, tak z nepochopitelných důvodů vznikly jisté skupiny, které se specializují na lov těchto mírumilovných démonů. Ukazovat je neslušné, tak si je vyjmenujme – převážně Stendarrovy bdící a Strážci úsvitu.
Pak si ještě představte, že upíři nemají rády, kromě všech ostatních, ani Daedry je nemají rádi. Páni a paní sfér Zapomění je velice neradi berou pod svá křídla, a když už ano, tak je používají ke svým nelidským (respektive neupíským) experimentům nebo k pobavení. Ti přitom jen hledají ochranu před lidmi a místo toho se jim vrazí kolík do zad.
Jako důkaz o špatném zacházení s upíry bych rád přiložil rozhovor s Dareliem, který je upírem od té doby, co se jím stal.
E: ,,Dobrý den Dariene, předně bych vám chtěl poděkovat, že jste se dostavil. A nyní bych přikročil k otázkám.
Bylo to pro vás těžké začlenit se do kolektivu vašeho města?“
D: ,,No ono bylo asi nejtěžší získat tu důvěru, po tom co jsem jim zabil a vysál…“
E: ,,Dobrý, dobrý, to by stačilo, všichni chápeme, jste oběť.“
Z tohoto obsáhlého a bohatého rozhovoru můžeme krásně vidět utiskování upírů na území celého Tamrielu. Na závěr bych proto na vás, mé čtenáře, chtěl apelovat, abyste brali upíry jako své přátele a ne jako někoho nebezpečného. Vždyť i oni se v jádru třpytí, milují vše kolem sebe (obzvláště, je-li to tekuté a červené) a chtějí žít svůj normální extra dlouhý život.
Pac a pusu, Váš Edvard.
Příště: Falmeři, aneb kam mi utekl zrak?
Lenuszka
Dawnguard
Tamrielem se šíří stín,
vidět není vůbec nic.
Vojáci tu chodí s loučí,
strach se jim line z očí.
Tma už houstne, noc se vine,
první voják mrtvý pad.
Z jeho krku ze dvou vpichů
krev mu saje temný vrach.
Druhý voják jako první,
třetí, čtvrtý, pátý pad.
Stejná smrt je navštívila,
upír, nesmrtelný vrah.
nagasadowcz
| |#4 | Dne | 20. December 2012 21:19:53
Lokace: Oderské Chacharovice, Moravstán
Jo, číst devět stran vašich výtvorů mě taky trochu zmohlo, ale povinnosti jsem dostál. A já Whirtosovi navrhoval, ať dá nějaké omezení délky na psané texty
Copyright
PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3.
Grafika: Zarath, Kod:
SkyrimAdmin, Puvodni
theme: Stryker &
WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.