The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Temný Londýn

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » Archív » Archív příběhů a her

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 1 z 2: 12

Líbí se?

Ano, pokračuj	91%	[10 Hlasy]
Nic moc, zlepši to	0%	[0 Hlasy]
Ne	9%	[1 Hlas]
Počet hlasů : 11

Temný Londýn
Diego	#1 Přidané 12.03.2013 18:44
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Temný Londýn Prolog... Končí rok 1879 a týden po smrti Luciuse, se schyluje k velkému shromáždění, všech velkých světových velmocí. S jedinným cílem k projednání, co s Anglií? Luciuse jsme poslaly na lodi po Temži, v jeho obleku, plášti, krunýři, klobouku, botech a masce a pak zapálily, tak to chtěl... "Jeho" plavbu sledovalo tisíce lidí a vojáků, každý před ním smekl a vzdal mu zaslouženou úctu. A Samael? Speciálně pro něj byla vystavěna hluboko v podzemí hrobka, kde byla následně umístěna jeho mrtvola. Všechny vstupy do hrobky byly následně pečlivě zapečetěny speciálními zámky, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven z ní. Byl to upír a jeho srdce zůstalo nedotčeno, tudíž si nikdo nebyl jist zda-li nemůže obživnout, proto ty zámky. Jen já vím, jak se otevírají, jednou tohle břemeno předám dětem, až na to budou dost staří. Město vypadá, jako kdyby umíralo, mnoho mrtvol se ještě stále válí po ulicích Londýna, mnoho domů je zbořených nebo ohořelých. Opravy budou stát nemalé úsilí. Ani tisíce francouzských vojáků nedokáže rychle uklízet "zbytky" bojů. Navíc začíná po nocích sněžit, s příchodem konce roku nám přichází na návštěvu zima. To jen všechnu snahu zpomalí, už teď se našlo pár lidí s příznaky moru a jiných nemocí.... Po měsíci od smrti ... Dnes, kdy píšu tyto řádky je přesně 31. prosince roku. V tento den se do Londýna sjela smetánka předních světových velmocí. Jednání budou probíhat v paláci na náměstí. Přijely sem hlavy těchto států, USA, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko a nově zvolená hlava státu Ruska. Belgie se odmítla účastnit, nechtějí prý mít s námi nic společného. Jednání začne v 16:00, teď je 12:00 a já se právě prohrabuju v Nathanielových věcech, v domění, že najdu nějaké vodítko k nalezení Charllese a ostatních, Jacka, Samuela a Johnsona. Zatím jsem našla jen nějaké plány, ale vpodstatě ještě nevím k čemu jsou... "Tohle bude dlouhé hledání... Ach, Luciusi proč jen si musel umřít..." řekla jsem si. Nathaniel Black: Narodil se 1840/ Úmrtí 1879 - 39 let ...... Je to jen prolog, tudíž uvedení do víru dění, takže proto je to tak krátké, leč snad i tak dobré. Upravil/a Diego dne 14.03.2013 18:02



Diego	#2 Přidané 14.03.2013 20:49
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Snad se vám to bude líbit. Zanechte zde svůj komentář. Kapitola první "Na části" Na velké shromáždění dorazily všichni, kteří měli na Anglii zájem, ač někteří byly se svými úmysly až tajemní, nakonec musely chtě nechtě prozradit co s ní zamýšlí. Z jejich odpovědí, mě okamžitě mrazilo v zádech. Mocnosti USA, Německa a Nizozemska se rozhodly si podělit území navzájem, každý si vybral to své... Itálie byla pro zachování anglické vlajky a všeho co k tomu náleží. Jedinným státem, který by ponechal Anglii osudu a v rozkladu bylo Rusko. Já jsem byla účastníkem této debaty, ale bohužel tichým. V této diskuzi jsem neměla žádné slovo, tudíž nešlo jinak než souhlasit s jejich návrhy a stanovy. Pak začaly probírat hrozbu bouchnutí věže, v okolí sta kilometrů čtverečních. Všechny státy, kromě Itálie se jednoznačně shodly, že nejlepší bude, když postaví velkou zeď ve vzdálenosti stodvaceti kilometrů kolem věže. Tohle byl poslední bod jednání a také poslední hřebíček tolik milovanému Londýnu, jaký ho znám. Hlava Itálie se po tomto rozhodnutí sebrala a okamžitě vyrazila se zlostným výrazem a nechutí ve tváři zpět do své domoviny. Když jejich prezident odcházel, postrčil mi do ruky papír nebo spíš dopis s nápisem "Až bude nejhůř, otevři to". Ihned jsem jej pečlivě schovala do kapsy a čekala co bude dál. Rozdělení Irské ostrovy, si vzaly Spojené státy americké, Německo si přibralo k území Walesu, Nizozemsko si zase přivlastnilo Skotsko, Rusko dostalo zbytek Anglie. Rozhodly, že co je za plotem, musí tam za každou cenu zůstat, tudíž i všichni lidé. Budou prý vystavěny věže a bunkry kolem zdi, které zajistí izolaci Londýna a okolí od veškerého světa. Když jednání skončilo sebraly se a odešly, já jsem jen smutně koukala z okna na ulice Londýna, protože, tak jak je vidíme v tuto chvíly, už nikdy nespatříme. Jakmile to ohlásily v rozhlase a novinách, rozpoutaly vlnu násilí a útěků z Londýna. Lidé panikařily, někteří rabovaly, další se snažily rychle zmizet a jiní se zase zabarikádovaly u sebe doma, kde se cítí v bezpečí. Nechápala jsem kde berou právo si takhle brát naše území, těžce vydobyté a draze zaplacené mnoha životy lidí. Věděla jsem, že kdyby tu vedle mě seděl Nathaniel nikdy by to nedovolil, ale co já sama mohu udělat? Ptala jsem se sama sebe... Navíc když čekám dítě, nemohu si teď dovolit dělat některé věci, protože by totiž mohly ublížit mému dítěti... Teď musím žít s vědomím, že nemohu pryč a že hrozba výbuchu je každým dnem blíž a blíž.... Následky O měsíc později... Zeď byla vystavěna, věže sice stále staví, bunkry už jsou ale funkční, takže lidé, kteří neustále ze zoufalství utíkají pryč, dostanou pár kulek do těla. Já nikam nejdu a ani se nechystám... Usadila jsem se v naší bývalé základně, ještě s pár mými přáteli, které jsem si našla ve francouzském vojsku. Někteří francouzští vojáci, asi necelá stovka, se nechtěli vrátit do rodné země, ale chtěly zůstat zde v Anglii. Právě ve vojsku francouzů při obléhání Londýna, jsem si našla přátele, tři ženy přibližně v mém věku a čtyři muže. Základnu jsme předělaly na menší pevnost, tak aby do ní nemohly vstoupit nekalé živly. Protože těch je v Londýnských ulicích mnoho, možná ještě více než za krutovlády Samaela. V Londýně je jedno jestli jdeme ven ve dne nebo v noci, pořád je tma a svítí jen lampy a ohně lidí bez domova. Muži chodí pro jídlo do ulic, my hlídáme základnu, tak se to odehrává téměř každý den... Den co den... pořád to samé... Strašidelný spánek Neustále se budím ze spánku, kdy se mi zdá něco hrozného... Třeba vidím sama sebe před Samaelovou hrobkou a náhle se otevírají dveře, zevnitř... A v nich stál on s úsměvem od ucha k uchu... I při pomyšlení na tenhle sen ve dne, mě mrazí v zádech... Často přemýšlím, jestli jsme si vůbec nějak pomohly zabitím Samaela, protože v ulicích to je pořád horší a horší. Možná by jsme mohly vypustit Samaela z hrobky, aby vystrnadil ty šmejdy za zdí. Všichni vědí, že by to dokázal, i Lucius věděl, že je to chytrý muž, který si jde tvrdě za svým. Podle Luciusového deníku bylo nad slunce jasné, že Samaela svým způsobem i obdivoval, pro jeho vynalézavost a chytrost, nikoli kvůli krutosti a nelítostnému zabíjení. Dnem i nocí myslím na Luciuse, jak jsme spolu na kopci před Londýnem a sledujeme západ slunce. Chtěla bych vrátit čas a změnit osud, ale nejde to, bohužel... Abigail - rok narození 1846: 33 let


Sh4dowRider	#3 Přidané 16.03.2013 10:38
Příspěvek: 42 Založený: 01.10.12	Dobré to je, fakt super


METTALIC	#4 Přidané 16.03.2013 14:28
Ocenění: Příspěvek: 1462 Založený: 08.02.12	Líbí se mi to pokračuj !!! Zapalte bible obraťe kříže papeže pošlete nejlíp za mříže!!!!!! Steam nick: ScarletWhore Jsem neschopný retard kterému musí MIKE připomínat změny podpisu


Sanued	#5 Přidané 16.03.2013 15:54
Příspěvek: 775 Založený: 15.05.12	Pokračovanie Anglie, perfektné Pokračuj. I used to be an arrow, but then I took an adventurer to the face. Kľudne si ma pridajte, pokecáme, popaříme


Diego	#6 Přidané 16.03.2013 20:35
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	To potěší, že se to lidem líbí. Dík


Diego	#7 Přidané 16.03.2013 22:16
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Možná se vám může zdát, že moc přeskakuju léta, ale to jen kvůli tomu, abych se dotal dále v ději, který mám napsaný( jen pár úryvků, které pak jen rozepíšu). Navíc počítám s dětmi, jako s hlavními aktéry dalších kapitol. Takže proto. Zanechte komentář k tomuto pokračování stále první kapitoly. Děkuji za kladné ohlasy, doufám, že se vám tohle bude líbit i nadále. ................ *Druhá část kapitoly první* O rok později... Rozklad Již jsme na téhle základně zalezlí rok od zavedení karantény Londýna a přilehlého okolí. Nedávno jsem porodila tři děti, dva chlapce a jednu holčičku. Není moc zvykem, aby se rodila trojčata dvou rozdílných pohlaví, většinou to bývají buďto tři kluci nebo tři holky. Ale ač jsem s tímhle vůbec nepočítala, stalo se tak. Během toho jednoho roku se stalo hodně věcí, domy chátrají, na ulici je čím dál více lidí, ženy a děti jsou terčem násilnických choutek zločinců, pomalu se tu i skládají lidé do skupinek. Nejednou se nám stalo, že na vrata od základny někdo bušil a chtěl se dostat ven a určitě to nebyl jen jeden člověk, chodívají po skupinách o několika lidech a hledají jídlo. Když nám muži venku shánějí něco k snědku, sem tam zaslechnou jakési podivné chichotání. Naposledy přibližně před měsícem, prý slyšeli, že se dalo dohromady asi stovka lidí a utvořily sektu, která chce ovládnout karanténní zónu. Naštěstí nikdo neví kde leží hrobka Samaela, a ač je zámek velice dobrý, nic není napořád a kdyby se ho zmocnily, svět by se musel začít Anglie bát, bohužel. Blázni nebo chudáci? To chichotání, o kterém jsem psala, dělají lidé, kteří se z buď ze samoty, hladu, bezmoci nebo strachu duševně zhoutily. Teď chodí po ulicích londýnských desítky možná i stovky lidé, kteří už neunesly tíhu, která nan ás všechny padla. Pokaždé když někoho uvidí začnou se smát a mluvit o konci karantény a pádu zdi... "Ach, chudáci..." Děti Mé děti se narodily bez známky nějaké nemoci, i přesto, že v těch nejšpinavějších ulicích řádí mor a neštovice. Včera se mi zdál podivný sen, naše základna hořela, všichni kolem mě mrtví, zůstala jsem jen já a jedno dítě, ty dvě jsem ve snu nespatřila. A protože dobře vím, že se mé sny téměř vždy, alespoň částečně vyplnily, žačaly jsme budovat tajnou chodbu do blízkého podzemí. Vím že to bude trvat s naším vybavením a silami, ale je to pro nás všechny, hlavně děti, nechci aby se jim něco stalo.... Po šesti letech od smrti... Už šet let uběhlo od smrti Nathaniela, některé vzpomínky už se mi vytrácejí z hlavy, ale jedna zůstane v mé hlavě navždy. To jak jsme se potkaly ve francouzské opeře a následné milostné radovánky v prezidentském apartmá... Tolik mi chybí... Kéž by tu teď byl a viděl naše krásné děti, jak si spolu hrají, vypadají tak bezstarostně. Ale to jen do té doby než někdo začne bouchat na dveře, poslední dobou to bývají jen lidé trpící hladem a prosí o pomoc. Jem i jich moc líto, ale nesmíme dopustit, aby se sem dostala nějaká nemoc. Naši muži nám neustále dodávají jídlo a zprávy o dění ve městě. Sekta se rozrostla za těch několik let o tisíce lidí. Prý lidi lákají na nabídku, kterou v této době odmítne jen málokdo. Nabízejí jim jídlo, nocleh, bezpečí a vizi ovládnutí Anglie a následně i všech zemí, které se podílely na rozkladu kdysi krásné Anglie. Zní to velice hezky, ale já vím, že to nebude jen tak. Nic není tak růžové, jak to vypadá. Nemocné na místě zabijí a zapálí, slabé věší na kříže, zdá se, že uctívají slova "přežije jen silný". Bouchání Opět někdo mlátí do dvěří hlava nehlava, jakoby jich bylo víc... Ten hluk, který ty zvuky vydávají, je pro děti nesnesitelný, brečí a i chtěli by křičet, ale nesmějí. I já mám strach, už přes šest let od začítku války žiju ve strachu co bude. Mlácení do dveří je čím dál častější... je to tu zase... "mami, já se bojím..." ... "Ale neboj, pojď sem ke mně zlatíčko" Jeden ze synů se bál, přitiskla jsem jej k sobě a usmála se na něj. "Všechno bude dobré děti...všechno bude dobré..." O čtyři roky později... Dětem bude za pár měsíců deset let a já se obávám, že oba chlapci jsou protiklady, něco jako oheň a voda, jsou naprosto rozdílní. Neustále se bijí, řvou na sebe, ač jsem jim poručila aby to nedělali. Někdy je to k nevydržení... Uplynulo šest let... Děti dovršily patnácti let, bratrská rivalita se přesunula na novou kolej. Jeden říká, že musíme jít ven a přidat se k ostatním v sektě. Druhý zas, že musíme vydržet a plánovat, jak utéci. Dcera se je snaží vždy odtrhnout, ale neposlouchají ji a ani mě. Mám takový dojem, že tihle dva spolu dlouho už nevydrží a něco se stane. Proto jsem začala s dcerou plánovat útěk z města. Začala bych ho plánovat i dřív, ale teď když už jsou děti velké, bude to o dost snažší. Chceme využít naši tajnou chodbu do podzemí Londýna, které vede až na kraj města k řece. Odtamtud bychom měli jít k pobřeží, tam kde začíná moře. Další den ráno šla se dvěma muži i jedna z mých kamarádek pro jídlo. Muži přišli večer, bez ní. Dostaly ji lidé ze sekty, oni utekly tak tak... "Je jen otázkou času kdy si přijdou i pro nás..." řekla jsem si v duchu. Upravil/a Diego dne 16.03.2013 22:18


Diego	#8 Přidané 17.03.2013 19:59
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Chtěl bych se zeptat, zda-li se v tom příběhu neztrácíte.? Chcete zpracovat stručný článek o všech událostech od začátku Hlasu Anglie až doteď? Za další: Chcete aby se ještě ovjevil Charlles? Pokud, tohle čtete a líbí či nelíbí se vám to, napište svůj názor na tenhle příběh. ......... Třetí a poslední část kapitoly první Ohavnost Za další tři roky... Uplynuly tři roky od ztráty naší kamarádky. Při poslední výpravě mužů se jeden z nich nevrátil, už ho nemohli prý najít. Dětem bude brzy osmnáct a je nejvyšší čas utéci pryč odsud. Synové se už nesnesou, nemluví spolu, už ani nesnesou pohled jeden na druhého, až mi to láme srdce, tohle jsem nechtěla. Edward, ten který chce jít do sekty, aby se mstil, už jednou málem utekl, ale zastavil ho jeden z mých kamarádů. To zase Marcus, můj druhý syn, neustále čte knihy, které jsou v naší základně. Obsahem knih je především válečná strategie, bojová umění, jak velet armádě a mnoho dalšího. Victorie má dcera, se spíš zajímala o knihy, které obsahují boj s noži, bojová umění a schopnost oklamat protivníka. Edward si vzal k sobě jen jednu knihu, tu kterou já nemám ráda. Kniha pojednává o tom, jak se popravuje, mučí a další metody vyslýchání nebo mučení. Finální rozhodnutí Už několik let si trénují bojové dovednosti, aby byli připraveni na život tam venku. Jen Edward to odmítá, říká že až budev sektě postarají se o něj. Zřejmě zdědil po Nathanielovi to nejhorší. Victorie je spíše po mě, ať už svým chováním nebo chytrostí a bystrostí. Marcus zdědil to nejlepší z Nathaniela, jen kdyby nebyl někdy tak naivní, jako býval jeho otec... Nastalo ráno a my jsme chystali poslední detaily útěku. Plánujeme to dost dlouho, protože za zdmi čekají pušky a kulomety, za dveřmi základny číhají zase lidé ze sekty a další nebezpečenství. Chtěli jsme počkat do večera na útěk. Proto ještě odpoledne šly dva ze tří mých kamarádů pro chybějící zásoby. Když nastal večer a ještě se nevrátily, začala jsem mít strach, že je také dostaly, ale pak několik lidí začlo bouchat na vrata. Jedna z mých kamarádek šla otevřít... "Neotvírej ty dveře!" zakřičela jsem. Když došla ke dveřím, rázem vybouchly a mou kamarádku to odmrštilo o několik metrů pryč. Ve vchodu stáli dva mí kamarádi, ale bylo na nich něco divného. Najednou po chvíly padly na kolena a z břicha jim trčelo ostří meče. "Jdeme si pro vás krysy!" zařvaly ti lidé. Ihned vtrhly do základny a začaly všechno zapalovat, knihy, stoly, židle, skříně... Mí zbývající tři přátelé se chopily zbraní a začly nás bránit. Nepřátel bylo mnoho, snad dvacet hrdlořezů se valilo do základny, která byla v plamenech. "Běžte! Zdržíme je!" zařvali na nás kamrádi. Na nic jsme nečekala a otevřela poklop k únikové chodbě. "Edwarde, Victorie, Marcusi! Vlezte tam!" ... "Já nikam nejdu!" prohlásil Edward. "Zabijí tě! Mazej do té chodby!" ... "Řekl jsem ne!". Edward tam nechtěl vejít, přemlovala jsem ho, ale nebylo to nic platné. Stál tam rohu, nehnutě, díval se jak bojují lidé, se kterými vyrůstal a bylo mu to lhostejné. Rozhodla jsme se, že dokud nebude v chodbě i on, neodejdu. Chopila jsem se meče a bránila své děti. Marcus a Victorie už byli skoro v chodbě, ale pořád čekali na nás. Mého kamaráda zabily, a tím se jim otevřela cesta k Edwardovi. Chytli ho, neodporoval jim, možná i byl rád, protože mi připadalo, že se směje. "Edwarde, né!" křičela Victorie. Chtěla jsem na ně vlítnout, ale zatarasily mi cestu dva z nich. Bojovala jsme co to šlo, mé zbylé kamarádky už také chytily, bránily se, ale omráčily je ránou do hlavy. Zbyla jsem jen já... Útěk "Mami, pojď! Utečeme jim!" řekl Marcus ... "Ne, budu tady, dokud nezmizíte! Běžte už!" poručila jsem ... Victorie nechtěla beze mě jít, bylo jí líto bratra a nehodlala ztrati i mě. Oheň se rozptýlil všude kolem, trámy padaly, místnost se už rozpadala. "Marcusi! Vem svou sestru a běžte pryč! Zachraňte se!" ... Když jsem tohle dořekla, ucítila jsem v břiše něco cizího, bylo to ostří meče. "Mami, né!" ... "Běžte už děti..." řekla jsem s z posledních sil. "Victorie musíme jít!" řekl Marcus ... "Bez matky a Edwarda nikam nejdu!" řekla Victorie. ... "Už je nezachráníš! Dějej! Pojď!" poručil Marcus Victorii. "Sbohem děti..." s těmi to slovy se zavřel poklop od chodby. Po pár vteřinách bylo cítit, jak spadl strop v místnosti. Cesta. (Vypráví Marcus) Victorie,všechno bude dobré, matka nás na tento den připravovala léta, tohle zvládneme. Matka mi dala i všechny plány, které měla od otce. Od toho dne kdy mi je předala, je nosím neustále sebou a opatruji je, jako oko v hlavě. Tak jako popis, jak odemknout zámek Samaela. Vůbec netuším, kdo to je nebo byl, ale jedno je jisté, není to dobrý člověk. Máma nám moc nechtěla vyprávět o otci a jeho boji se Samaelem, prý na to nerada vzpomíná. Snad se dozvíme více z deníku... Trápila se, Edward jí dělal velké starosti, vím to, protože ze spaní mluvila jeho jméno. "Marcusi kam půjeme? Co budeme dělat? Musíme jít zachránit Edwarda a to hned!" řekla Victorie, když jsme kráčely podzemím. "Ne! Nikoho zachraňovat nebudu! Matka je mrtvá, Edward má co chtěl, je u sekty. Nevím co budeme dělat. Nevím kam půjdeme, neznám okolí, vím jen, že se musíme držet plánu a jít k pobřeží. To je vše..." Pak nastalo ticho, které rušilo jen zvuky našich kroků a tekoucí vody. Moc nadějí jsem sestře nedal, ale nikdo nemohl tušit, že to takhle dopadne... Marcus: Tento deník mi dala máma, pár desítek minut, než k nám vtrhly ti vrahové. Poslední dva články jsem dopsal, aby naše životy byly i nadále zapisovány. Upravil/a Diego dne 17.03.2013 21:50


Sh4dowRider	#9 Přidané 18.03.2013 16:58
Příspěvek: 42 Založený: 01.10.12	Pokračuj dál, velice zajímavé


Diego	#10 Přidané 19.03.2013 19:52
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Tento příběh už vychází i zde: http://www.piste-...ilo/113175


Diego	#11 Přidané 19.03.2013 20:53
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Tato Kapitola v pořadí druhá, naznačuje, kam se bude vývoj příběhu ubírat. Možná budete posledními větami překvapeni, zejména kam ti dva vyrážejí. Hezké čtení... Komentujte dle libosti. .... Kapitola druhá Začátek Cesta byla únavná a předlouhá a na konci jednoho širokého tunelu jsme si musely odpočinout. Já bych šel klidně dál, ale sestra už z toho všeho co jsme v posledních hodinách zažily, byla velice zmožená a chtěla si oddychnout. Posadily jsme se na suché místo a Victorie zkoušela usnout. Chvíly jí to nešlo, ale únava to vzala za své. Já se mezitím než sestra usnula, prohraboval ve věcech, které se nám podařilo vzít sebou před tou osudovou chvílí... Spisy Když jsem našel tento deník, nemohl jsem uvěřit svým očím. Od prvních stránek, až po jedny z posledních jsou psány otcovou rukou. A to už je osmnáct let od jeho smrti, byl jsem velmi zvědav co objevím z otcovy minulosti, o které nám matka tak nerada vyprávěla. Když jsem četl tento deník, nevmímal jsem ani zvuky kolem nás, které vydávala tekoucí voda a kapky padající ze zdí... Přečtení první stránky, mě inspirovalo, abych četl dál a proto jsem četl a četl... Když už jsem byl v půlce, Victorie byla vzhůru a procházela si ostatní zápisky a spisy, které byly v brašně. Vůbec jsem ji nevnímal, četba otcových zápisů jeho života mě pohltila naplno... Ale u jedné stránky jsem se zarazil... "kousanec od vlkodlaka..." Zamrazilo mě v zádech, když jsem si uvědomil, že taková stvoření zde žijí a to dokonce i v podzemí. Chvilku jsem přemýšlel jestli to prokletí náhodou nemám i já nebo sestra, ale nerozpoznal jsem žádné známky, jaké jsou popisovány v tátově deníku... Victorie: "Marcusi, si v pořádku? Jsi jak ztuhlý...." Marcus: "Objevil jsem něco, co mě překvapilo a znepokojilo zároveň..." Victorie: "Co to je?" Nemůžu jí to říct... i kvůli tomu, se nacházíme v tom zpropadeném podzemí, měla by strach... "Až vylezeme z tohoto nehostinného místa, povím ti to..." Victorie: "Prostě mi to pověz, nechci žádné tajnosti!" Marcus: "Už jsem řek, že to není nic závažného... A teď už zase vyražme na cestu, čeká nás ještě dlouhá cesta, pojďme..." Po tomhle rozhovoru bylo na Victorii vidět, že jí to nedá a pokusí se to zjistit, ale to nesmím dovolit. Až jestli poznám, že mám podobné příznaky, řeknu jí o tom... Otcův deník, je plný překvapení, nečekal jsem, že byl ve vězení, vlkodlakem, vrahem, šlechticem, velitelem a kdoví čeho ještě... Zbývá toho ještě hodně dočíst, abych ho lépe poznal.... O tři hodiny později... Po třech hodinách, jsme se sestrou spatřily světlo na konci tunelu... Polil nás už tak dlouhou dobu pocit štěstí a svobody... Vyšly jsme ven z tunelu a uviděli před sebou pustinu. Ohlédly jsme se za sebe a spatřily Londýn, polorozbořené budovy, z některých domů se kouřilo a neustálý hluk, způsobený lidmi, kteří trpěly, hladem, nemocemi nebo týráním... Všechno kolem Londýna bylo zbombardované, na "bojišti" byla mrtvá těla, táhnoucí se až do dáli, mnoho rozbitých strojů leželo ladem na pláních... "Já se vrátím a zachráním tě bratře...." řekl jsem si v duchu... Bojiště Kráčely jsme pláněmi nebo spíš bojištěm a cestou jsme našly pár mrtvých vojáků, kteří měli u sebe zbraně, respektive dva revolvery, dvě pušky a dva meče. Vzali jsme si se sestrou každý jednu zbraň od každého a pokračovaly dál... "Tolik mrtvých..." polotichým hlasem řekla sestra.... "Zvládneme to, uvidíš..." řekl jsem. Victorie: "Už víš kam půjdeme?" Marcus: "Vím, do Itálie, na chvíly." Victorie: "A co tam budem dělat? Vždyť tam nikoho neznáme?!" Marcus: "My ne, ale náš otec a matka tam někoho znaly... Žije tam muž jménem Johnson. Itálie se postavila na stranu Anglie, při rozdělování území, takže proto tam. Jedině tam můžeme najít útočiště, než se postavíme na nohy." Nevěděl jsme kde ho najdeme, ale matka říkala, že to je muž, který má vždy dobrou náladu a nepřestane dělat vtípky a smát se. Takže nejspíš vyrazíme do Říma a tam začne naše hledání....


Sh4dowRider	#12 Přidané 21.03.2013 20:29
Příspěvek: 42 Založený: 01.10.12	Dobré


Diego	#13 Přidané 24.03.2013 19:14
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Otázky, pro čtenáře: 1) Chcete, aby některý z potomků Luciuse, byl vlkodlakem? 2) Má se Samael vrátit? Info: Napíšu reprospektivní díl aneb jaký byl celý život Luciuse. Může sloužit jako pomůcka pro ty, kteří nečetly Hlas Anglie, aby se případně neztrácely v "Temném Londýně". Bude asi značně obsáhlý... Pokud by byl zájem, napíšu i příběh Samaela, jaký měl život a přiblížení jeho vynálezů a plánů. ..... Snad se vám tento trochu temný díl bude líbit. Komentáře jen vítám! ....... "Druhá část kapitoly druhé" Bludiště Nacházely jsme se právě se sestrou přibližně pět kilometrů za Londýnem a kráčely dál k "hranici smrti", jak se zdi přezdívá. Všude kolem stály opuštěné domky, některé byly ohořelé a ztěží držely pohromadě. Stín, který vrhá věž na Londýn, jsme před pár minutami přešly, nikdo z nás dvou nevydal ani hlásku a hleděl si cesty. Nevím co se honilo sestře v hlavě, protože se zdála zdrcená a v očekávání. Ale mě se v hlavě rodily myšlenky se vzpomínkami na otcův deník. Hlavou se mi mihaly otázky jako, jak se dostaneme přes zeď? jak se dostaneme do Itálie? ochráním svou sestru? zachráním bratra? co když věž každou chvíly vybuchne, protože je to už skoro devatenáct let...? Všechny bych zapudil, ale jen jednu ne... zda budu též vlkodlakem, tak jako otec... nechtěl bych jím být, to radši zemřu... Po dvou kilometrech chůze... Začal foukat chladný vítr a nám oběma byla zima. Hledaly jsme nějaký úkryt, ale ani jednomu z nás se moc nechtělo do jednoho z těch polorozpadlých domků... Zahlédl jsem v dáli malý kopeček, na kterém se něco lesklo. Vyrazily jsme tedy za tím kopcem, ale mé sestře se to nějak nezdálo. Říkala, že to bude jen další mrtvola vojáka, který tu kdysi bojoval. Přišly jsme ke kopci a přesně, jak říkala sestra, ležela tam kostra, oblečená do vojenských hadrů. "Vždyť jsem ti to říkala, šly jsme sem zbytečně..." řekla Victorie. Možná měla pravdu, ale pak jsem si všiml, že mrtvola něco svírá v ruce. Byl to nějaký kus papíru, na němž bylo psáno " Varování! Nikdo nevstupujte do tohoto bludiště, je to vězení! Se štěstím jsem se dostal ven..." Nechápal jsem jaké bludiště tím myslí, ale pak Victorii napadlo podívat se pod mrtvolu. Odtáhly jsme jí a uviděli zaprášený poklop... Victorie si všimla jakéhosi nápisu, ale nebyl psaný jazykem, který známe. Proto jsem jej zapsal do deníku, pro budoucí přeložení. Vstup Otevřel jsem poklop, nebyl nijak zamčen, uvnitř byla tma a pavučiny. Byla nám čím dál větší zima a my musely vstoupit dovnitř... Světlo zvenčí nám trochu svítilo na cestu, nahmatal jsem po stěnách louče. Victorie vytáhla sirky a jednu z nich zapálila. Vzal jsem ji do ruky a se sestrou vyrazil napříč chodbou... Bum!! Když vítr zafoukal víc, zavřel poklop a tím i cestu ven... "Skvělý, teď jsme tu uvízly..." řekla sestra. Zapálil jsem další louči a podal ji Victorii. "Tu máš, hlídej nám záda..." sestra s vystrašeným pohledem popadla louči a šla za mnou. Chodby.... smrti Po pár desítkách metrů, se před námi objevila křižovatka, mohli jsme buď doleva nebo doprava. "Teď babo raďˇ!" řekl jsem. "Sama nevím kudy dál, tak jak ti mám poradit?" řekla sestra se sarkastickým úsměvem ve tváři. "Vtipné... hrozně." Pokračovali jsme tedy doleva, tak jak mi napověděl můj instinkt. "Doufám, že jdeme správně..." řekl jsem si v duchu... Po přibližně deseti až patnácti metrech jsme vstoupily do nějaké místnosti, která se zdála být nekonečná. Ale co v ní bylo, nám oběma vyrazilo dech a to doslova... Po stranách místnosti se nacházely mříže, vypadalo to jako vězení, jak bylo psáno na kusu papíru. "Kam jsme to proboha vešli, Marcusi?" řekla tichým hlasem sestra. "Nevím, ale musíme odtud rychle pryč, necítím se tu zrovna nejlíp..." odpověděl jsem jí. Zkoušel jsem jednotlivé dveře od cel otevřít, ale byly zamčené nebo zaseklé. Posvítil jsem si tedy blíž do jedné cely a v ní spatřil kostru, na které hodovali červi... Když to uviděla má sestra začala zvracet... "Marcusi, pojďme už odtud pryč, prosím tě..." řekla prosebným hlasem. "Nejdřív musíme najít cestu ven. Na, tady máš poznámky otce o Samaelovi, třeba tam bude o tomhle zmínka." S těmito slovy jsem jí dal poznámky otce o Samaelovi. *Uvězněni...* Šly jsme místností, ona mne následovala a studovala přitom poznámky, přičemž se mě jednou rukou držela, jelikož se bála... Já kráčel mezi celami, napříč dlouhou místností, když v tom jsem uviděl nějaký stín... "Marcusi! Objevila jsem pár zmínek o podivném vězení Samaela, v něm prý věznil oběti svých vědeckých pokusů. Dále je tu zmínka jakémsi podivném tunelu, kde něco Samael těžil a vyráběl. Takže jsme v nějaké vědecké laboratoři... Kdoví co tu mohlo přežít... bojím se Marcusi." řekla Victorie. "Neboj se, po takové dlouhé době tu jistě nemohlo nic a nikdo přežít. Jedině snad kdyby tu byla voda a nějaká potrava, ale to těžko. Budeme v pořádku, to ti slibuji..." řekl jsem jí, ač se mi to také nezdálo. Ale musel jsem být pro sestru oporou, jinak by se nám mohlo něco stát. Opět... ten stín... "To bud jen krysa..." řekl jsem si v duchu...


Sanued	#14 Přidané 24.03.2013 19:18
Příspěvek: 775 Založený: 15.05.12	1. Áno, bude to zaujímavejšie 2. Nie, Samaela už bolo dosť, chce to nového antagonistu. Ináč pekný diel I used to be an arrow, but then I took an adventurer to the face. Kľudne si ma pridajte, pokecáme, popaříme


Diego	#15 Přidané 24.03.2013 19:24
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Sanued napsal: 1. Áno, bude to zaujímavejšie 2. Nie, Samaela už bolo dosť, chce to nového antagonistu. Ináč pekný diel Dík, vím že se tam toho momentálně moc neděje, ale s postupem času se začne něco dít. 1. Já jsme také pro, ale počkám jestli i někdo jiný je stejného názoru jako my dva. 2. Škoda, měl jsem s ním plány, ale co už. Mezitím jsem vymyslel kdo bude dalším antagonistou a budete mile(?) překvapeni. Poznámka: Upravil/a Diego dne 24.03.2013 19:24


Norbi	#16 Přidané 24.03.2013 19:58
Příspěvek: 2359 Založený: 06.07.12	1.) Nie som istý, lebo k vlkodlakom sa viažu upíri, a nie som si istý či to nebude na ten istý prípad potom ... takže asi nie 2.) Určite nie (výbušný, jasné ! to sa mi páči ) You can kill yourself, or die trying... http://scontent-v...e=5678314E Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !


Diego	#17 Přidané 24.03.2013 20:11
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Otázky stále platí. Jenom tak odbočím... Marcus nebude zaměřen na nože tak, jako Lucius. V římě se moc dlouho neohřejí. Pak buden následovat Paříž respektive Francie a msta.


Diego	#18 Přidané 26.03.2013 21:49
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Snad se mi podařilo navodit tu správnou atmosféru. Komentáře vítám! - Možná to bude trochu strašidelný. .... Poslední třetí část kapitoly druhé Souznění a porozumění Když jsme šli s Victorií mezi celami, létaly mi v hlavě myšlenky co tu asi Samael dělal s těmi vězni... Možností bylo hodně, mohl je mučit, dělat na nich pokusy nebo jenom pro potěšení je trýznil... Po pár minutách strašidelné cesty jsme dorazily k nějakým dveřím. Sestra nic neříkala, neustále se ohlížela kolem jestli se tu náhodou něco nepotuluje. "Neboj sestřičko, nic nám nehrozí..." snažil jsem se ji uklidnit. Zkusil jsem zatlačit na ty dveře a otevřel je, sic to šlo těžko, ale přeci jen je to tu staré. Vešly jsme do velké místnosti, do které svítilo malé okénko zabezpečené mřížemi, stál tu stůl s nádobami a lahvičkami na bůhví co, některé z nich byli i plné. Stály zde také různé mučící i smrtící stroje, jako třeba gilotina, skřipec, špalek se sekyrkou, železná panna, palečnice... no povalovalo se tam toho mnoho a vypadalo to, jako kdyby Samael neměl svědomí a netrápilo jej to. Všude byli i po takové dlouhé době i když těžce viditelné stopy krve a i chlupů... "Marcusi, podívej!" řekla sestra se strachem... Ukázala mi na skřipec, kde byl on.... Spolupráce Byl tam, přivázán a natažen... Velké chlupaté zvíře, vlkodlak... "Bože, co tu prováděli..." řekl jsem polohlasem. Šel jsem blíž, bez Victorie, bála se. Tělo vypadalo časem nedotčeno, nebylo ani v rozkladu a žádná havěť na něm nehodovala... "Je to... živý?" zeptala se potichu sestra... "Ne, to není po tolika letech možné, neboj." opověděl jsem jí. Neustále ji ubezpečuji, že nám nic nehrozí, ale sám si to nemyslím. Něco nebo někdo tu bydlí a chodí zde často, je tu i právě teď. Tím ale nechci sestru zatěžovat, dokud nebudu mít živý důkaz, nebudu v ní probouzet paniku, když jsem zatím viděl jen pár stínů. Nespouštěla z očí toho vlkodlaka, možná si myslela, že se najednou probudí, ale to je nemožné. Když jsem se otočil a podíval za sestru, spatřil jsem na konci chodby stát stín nějaké postavy. Na tu dálku a podle světla nešlo určit, jak je velká, natož co to je. Najednou to na nás něco zařvalo, byli to slova, ale takovým jazykem, kterému jsme se sestrou nerozuměly ani za mák. Následně se to rozběhlo k nám... Nespanikařily jsme a okamžitě vyrazily zavřít dveře do místnosti kde jsme... Zavřeni s hrůzou za zády Dveře jen zavrzaly když jsme je zavíraly, tím jak byli staré. Zatáhl jsem páku do strany, abych zamkl dveře zevnitř. Po chvilce klidu se ozvala rána do dveří, pak zase ticho. Nastalo několikavteřinové hrobové ticho, ikdyž nám to připadalo, jak věčnost. Než ji přehlušil zpěv... "Co to je, Marcusi? Já se bojím. Co je tohle proboha za místo?" ptala se mě sestra s pláčem ve tváři. "Nevím kde to jsme a ani čí to je zpěv. Ale jedno ti musím sdělit, pochází to z otcova deníku." řekl jsem. "Co je to?" ptala se ještě sestra. "Otec byl... byl vlkodlak. A v jeho podobě i zemřel, při boji se Samaelem. Nechtěl jsem tě tím strašit a zatěžovat, proto se to dozvídáš až teď, promiň." řekl jsem jí tu ne zrovna moc radostnou zprávu. "Táta, že byl vlkodlak? Tomu nevěřím!" řekla. "Věř, je to v jeho deníku..." přesvědčoval jsem ji. "Oh, můj bože! Co když jsme to zdědily my dva nebo náš bratr?" ptala se. "Zatím nemáme žádné příznaky, nepanikařme, bude to dobré. Prvně se musíme dostat odsud." řekl jsem jí. "Edward by věděl co dělat, studoval mučírny a vše co s nimi bylo spojeno... Ach... co jen s námi bude..." řekla smutně. "Něco už vymyslíme..." řekl jsem. Ťukání Zpěv se blížil k nám a byl čím dál hlasitější... Byl to takový pohřební zpěv, až mi z toho běhal mráz po zádech. Najednou přestal... Začalo tichounké, avšak dosti slyšitelné klepání na to, abychom jej mohli zaslechnout. Mnoho rukou klepalo ne dveře a mnoho lidí k nám promlouvalo cizím jazykem, ačkoli zřejmě šlo o nějaký rituál. "Marcusi! Co budem dělat? Jsme tu uvězneni, s vlkodlakem... Za dveřmi číhají nějací lidé..." řekla s brekem sestra. "Nevím sestřičko... opravdu nevím..."


Diego	#19 Přidané 03.04.2013 20:29
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Doufám, že se Vám to líbí a nezanevřely jste na tento příběh, třeba kvůli delší neaktivitě či úplně něčemu jinému. Komentáře přijdou vhod! ... Kapitola třetí Nový začátek Mnoho rukou neustále klepaly na dveře, které nás od nich dělily... Po několika málo minutách přestaly... Nastalo hrobové ticho, nic nebylo slyšet... Po necelé minutě se ozvalo hlasité burácení, následované ohromným zábleskem světla... "Marcusi, co se to děje?" ptala se sestra. "Už to začalo..." řekl jsem jí. "To né!" vykřikla Victorie se slzami v očích... Najednou se nám začala otřásat země pod nohama, bylo to jako zemětřesení. Strop i stěny tohle nevydržely a rychle se začaly rozpadat. Sotva jsme se držely na nohou, při tom silném otřásání země... Pak najednou spadl velký kus stropu těsně vedle mě, který vytvořil velkou díru ve stropu a ta pro nás znamenala cestu ven, z tohoto nehostinného místa. "Victorie! rychle! musíme pryč, než nás to tu zavalí!" řekl jsem jí. Na nic jsme nečekaly a bez dalších slov jsme posunuly stůl pod tu díru. Sestra vylezla, jako první a podala mi ruku, abych mohl lépe vylézt. Osvícení Hned jakmile jsem vylezl ven, vše se začalo řítit dolů. "Tak, tak jsme unikly smrti sestřičko, ale stejně nás čeká ještě dlouhá cesta a... " v tom mne sestra vyrušila a ukázala směrem na Londýn. "Panebože, bratře...!" řekl jsem tichým hlasem. Londýn, ten jak jej znaly naši rodiče už nebyl, prostě se celý skácel k zemi. Budovy, které jej zdobily hořely a ležely na zemi. Z města zbyly jen hořící sutiny, sotva polovina budov zůstalo stát. Ta věž, jež byla výtvorem toho slizkého šmejda Samaela, jednoduše bouchla, tak jak kdysi před lety sliboval... Padl jsem na kolena a litoval našeho bratra Edwarda, že tam musel umřít, na nic jiného jsem se nezmohl, jen na smutek. "Vstávej Marcusi! Nesmíme podléhat žalu, Londýn je sice zbořený, ale dá se ještě zachránit. Ztráta Edwarda mě mrzí stejně, jako tebe, ale věděl do čeho jde, když tam chtěl zůstat. Musíme se vzchopit!" povzbuzovala mne sestra. Já jsem nechápal její klid, ale nešlo jinak než jít dál, do Říma. Beze slov jsem vstal a vyrazily jsme na jih, k moři. O tři dny později... Po třech dnech úmorné cesty spálenou a výbuchem poznamenanou krajinou, jsme konečně došly ke zdi. Byly jsme vyprahlí a hladoví, ale naděje a vize našich rodičů nás hnala vpřed. Při pohledu na zeď, jsem se zděsil, ale cítil zároveň zadostiučinění a naplnění. Byla polorozbořená, nikde žádní vojáci, nikde ani živáčka. Když jsme přelezly zeď, objevila se před námi opět... pustá krajina... Spálená těla těch, kteří nestačily výbuchu uniknout byly všude kolem, všechno bylo takové mrtvé, ponuré. Věže stále stály, ale bylo na nich vidět, že dlouho už nebudou a brzy se také zbortí. "Bože Marcusi, co se to stalo?!" zeptala se Victorie. "To, čeho se každý po léta bál. Musíme, ale pokračovat dál, abychom sem zase vnesly život. A opatrně, kdoví co se může potulovat po okolí." řekl jsem jí. Bez dalších zbytečných slov jsme pokračovaly dál. Šly jsme pustou krajinou, nikde žádný člověk, ani několik kilometrů od zdi... Ačkoliv už nám zbývalo jen málo sil, svitla nám naděje. Ve vzduchu jsme ucítily vůni moře, i zvuk ptáků naznačoval, že jsme u cíle, tedy aspoň prozatím.


Diego	#20 Přidané 04.04.2013 21:52
Ocenění: Příspěvek: 6419 Založený: 12.12.11	Zdá se mi to, nebo tento příběh pomalu, ale jistě upadá v zapomnění, jelikož čtenářů ubývá? Nestyďte se napsat svůj názor ba i kritiku, já nikoho neukousnu, budu rád, protože se dozvím jaké se příběh těší oblibě.

Strana 1 z 2: 12

Přejít na fórum: