Ralf hlas slyšel, ale slova nevnímal. Musel myslet na jiné věci. Soustředit se na to, aby se mu nepodlomila kolena a z třesoucí se ruky nevypadl meč. Bylo mu horko, pot mu slepoval vlasy pod přílbou a žaludek každou chvíli hrozil vyprázdněním. Očima těkal kolem sebe, aniž by si byl schopen poskládat smysl toho všeho. Viděl obrovské kameny vrhané proti jeho městu, slyšel třesk zbraní a svištění šípů, vnímal ostatní bojovníky kolem, ale nerozuměl.
"Slyšeli jste, !@#%§? K bráně! Všichni k bráně!" burácel hlas velitele stojícího několik sáhů před Ralfem. Muži kolem Ralfa se rozběhli vytyčeným směrem, mladý bojovník je následoval. Dusot těžkých škorní na okamžik přehlušila obrovská rána. Těžký kámen přistál ve střeše jedné z blízkých budov a propadl dovnitř domu. Třísky se rozlétly na všechny strany, plameny vyšlehly ke hvězdám. Bohové se dneska nemohou dívat. Problesklo Ralfovi hlavou když utíkal vstříc nepřátelům.
Před Ralfem se otevřela scéna z nejhorších nočních můr. Muži v pevných zbrojích s tmavými plášti proudili kamenným portálem proti menší skupině obránců. Z jejich mečů a seker kapala krev. Po zemi se váleli ranění a umírající. Hrozný zápach, děsivý křik bolesti.
"Bijte je! Za Whiteruuuun!" zakřičel někdo z obránců.
Mohutný válečník v helmě s beraními rohy setnul hlavu jednoho z posledních obránců dosud bojujících u brány. Následně odkopl padající mrtvolu a zaměřil svůj pohled na přibíhající posily.
"Složte zbraně! Složte zbraně a budete ušetřeni!" zvolal silným hlasem. Utíkající obránci však v tempu nepolevili, v ústrety jim vyrazila podobně početná skupina útočníků. Ralf neměl čas přemýšlet o upřímnosti úmyslů válečníka v rohaté helmě. Stihl jen vyslat krátkou modlitbu k bohyni Kynareth. Krátce poté se obě skupiny s řinčením srazily.
Sekery se zaťaly do štítů, jiné do masa. Lámání kostí. Bolestný křik. Stříkající krev. Všechno to útočilo na Ralfovi smysly. Mladý bojovník nebyl schopen uvažovat, pohyboval se jako v nejstrašnějším snu. Válečník před ním vrazil štítem do hrudníku jednoho z obránců. Útočník zavrávoral a nabídl tak protivníkovi prostor k smrtící ráně. Úder však nikdy nedopadl. Z druhé strany svištící meč rozťal napřaženému válečníkovi klíční kost a zajel hlouběji do hrudníku. Ralf přesně slyšel nechutný zvuk praskající kosti a přetrhaných šlach. Stejně tak nebyl ušetřen chroptění svého spolubojovníka. Umírající válečník padl na kolena a před Ralfem se tak otevřel prostor. Tlačen bojovníky za sebou vyrazil v před. Jen koutkem oka postřehl sekeru mířící k němu. Instinktivně nastavil štít. Rána dopadla takovou silou, že kousek štítu odštípla a Rafla vyvedla z rovnováhy. Spatřil zvednutý meč zborcený krví. Zaječel strachy. Útočící meč před zasazením rány zkřížila jiná zbraň. Sekera Ralfova spolubojovníka odrazili smrtící ránu a naopak ťala směrem k útočníkovi.
Strachy pološílený Ralf neměl čas svému zachránci poděkovat. Nalevo před ním jeden z tmavých plášťů právě skolil dalšího z Ralfových druhů. Mladý bojovník nepřemýšlel, s matnou vzpomínkou na výcvik bodl mečem vpřed. Ostří jeho čepele prorazilo tvrzenou prošívanou zbroj a zabořilo se do masa. Odměnou byl Ralfovi bolestivý výkřik. Jeho protivník k němu otočil hlavu v tmavé přilbě. Škvírami pro dýchání vytryskla krev. Raněný se zhroutil k zemi i s Ralfovým mečem. Překvapenému obránci padající tělo vytrhlo zbraň z ruky. Ralfovi probleskla hlavou jediná myšlenka. Zabil jsem ... Pokusil se ustoupit od chroptícího nepřítele. Neměl však kam, jeho spolubojovníci jej zatlačili zpátky.
Ralf zahlédl další válečníky v tmavě modrých pláštích proudící prolomenou branou směrem k obráncům. Sáhl k pasu pro meč. Pozdě si uvědomil, že žádný nemá. Sečná rána přes krk zahubila Ralfova spolubojovníka napravo. Pod náporem seker padl vlevo další z obránců. Mladý Ralf začal couvat. Společně s ním i ostatní. Ustupovali pozvolna, s meči napřaženými před sebou. Nalevo se rozezněl bolestivý výkřik a počet obránců se zase zmenšil. Tempo kroků se zvýšilo. Skupina útočníků proudící rozbitou bránou se stále zvětšovala. Na jejím hrotu stál onen mohutný válečník v beraní přílbě. Ralf na něj fascinovaně hleděl. Obrovitá sekera se zářícími runami pod vrstvou slepené krve, zbroj složená z pečlivě tepaných plátů a válečníkovi oči, chladně prohlížející ustupující obránce.
Pohledy mladého obránce města Whiterun a obrovitého válečníka v rohaté helmě se krátce střetly. Ralf nedokázal než omámeně hledět do tmavých očí svého protivníka. Zatočila se mu hlava až klopýtl. Jeden z jeho zbylých spolubojovníků mu sevřel rameno a pokusil se jej přimět k pohybu. Mohutný válečník z řad útočníků zvedl levačku s otevřenou dlaní.
"Stůjte, druhové!" zvolal. Masa valících se útočníků se nejistě zastavila, mnozí otočili hlavy k mohutnému válečníkovi. I obránci zůstali stát jako zmražení, nevědouce, co bude následovat. Mohutný válečník kývnutím hlavou potvrdil své úmysly a sklonil hlavici své zkrvavené zbraně.
"Nepřišli jsme zabíjet, obránci Whiterunu. Přišli jsme vaše město osvobodit! Ustupte a budete ušetřeni. Bojujte a budete pobiti. Tak pravím já, Drakorozený."
Přeživší obránci si vyměnili nejisté pohledy. Přesila nepřátel byla zřejmá. Steny raněných a umírajících týraly uši, kouř z ohňů pálil do čí a dráždil smysly. Ralf příliš nepřemýšlel. Odhodil štít a sklonil hlavu. Následovala napjatá odmlka. Pak zařinčely i zbraně zbývajících obránců. Hrstka válečníků v barvách města Whiterun se rozestoupila.
Hromové pláště měly vstup do srdce města otevřený.
Mladá válečnice rázovala ostrým krokem po místnosti tam a zpět. Oděna v tvrzené kůži s podmračeným výrazem opakovala svůj několikasáhový pochod v stále se zvyšujícím tempu. Na jedné ze dřevěných pryčen odpočívající temný elf se pomalu posadil.
"Nech toho Njado. Nedá se tady spát."
"Spát?" obořila se na svého společníka oslovená, "Ty bys chtěl spát, když bychom měli bojovat? Teď bychom měli být tam venku a bránit naše město!"
Temný elf se podrbal za uchem a opatrně odvětil, "Víš dobře, jak naši starší rozhodli. Tohle není náš boj..."
"Je to náš boj!" rozkřičela se rozčílená válečnice. "Koho jiného? Naše město hoří a my sedíme tady. Zbytečně!"
Njada sevřela pěsti až jí zbělely klouby, přes sevřené zuby procedila kletbu a vztekle mrštila svou helmou o zeď. Přilba se s kovovým zaduněním odrazila a dokutálela se zpět k rozezlené bojovnici.
Temný elf si povzdechl. "Ach Njado... Vždycky tak horlivá... Vždycky bez rozmyslu."
Mladá válečnice se k němu prudce otočila, nebezpečně zúžila oči a pronesla jedovatě. "Ano, Athisi. Zatímco Ty jsi vždycky ten poslední vzadu, což?"
Na ta slova zkameněl i výra temného elfa. Nařčený pomalu povstal a sevřel ruce v pěst. "Ty malá zmije! Co si o sobě myslíš?"
Njadě zahrál na rtech krutý úsměv. "Myslím si, že jsi slaboch a zbabělec, kterýho zmlátím kdykoliv si usmyslím. Ha!"
Temný elf zakřičel ve svém rodném jazyce a vrhl se na mladou válečnici. Njada jeho útok očekávala. Levačkou odrazila pěst mířící na její hlavu, sklonila se před dalším nápřahem a z nízkého postoje se vrhla hlavou proti Athisově žaludku. Temný elf zdušeně vydechl a padl na zem, Njada s ním. Athis však zareagoval rychle. Odrazil několik ran mířících mu na hlavu a smýkl sebou tak, že svou protivnici srazil na bok. Hbitě jako lasička se převalil na povalenou Njadu a napřáhl k ráně. Jeho paži sevřela do drtivého stisku silná ruka.
"Dost! Vy oba!" zaduněl hluboký hlas.
Njada zastavila pěst mířící na Athisovu bradu, temný elf se otočil za hlasem. Oba spatřili mohutného válečníka v ocelové zbroji s obouručním mečem přes rameno.
Athis kývl na znamení souhlasu a pomalu vstal z ležící Njady. "Jistě, Farkasi."
Mladá válečnice probodla temného elfa pohledem a hbitě se postavila na nohy.
"Omluv se Njado." pronesl směrem k bojovnici Farkas.
Njadě ihned zmizel z tváře bojechtivý výraz. Lehce si skousla spodní ret, sklopila pohled k zemi a kysele odvětila. "Já se... Já se omlouvám."
Temný elf se jen ušklíbl, dodal pár nepěkných slov ve své rodné řeči a prošel kolem Farkase ven z místnosti. Velký válečník chvíli pevným pohledem sledoval provinilou Njadu. Mladá válečnice se neodhodlala zvednout zrak ze země, pouze se sehnula pro svou helmu.
"Vím, jak je to těžké, sestro. Ale jsou rozhodnutí, která musíme respektovat." pokračoval po chvíli smířlivěji Farkas.
Njada pokývala hlavou, "Já vím, ale ..."
"Žádná ale! Rozhodnutí starších musíme respektovat. Ty stejně jako já! A to tam venku mám ženu..." dokončil tiše mohutný válečník.
Danica spěchala po kamenných schodech do hlavní síně chrámu. Úzkostlivě svírala bandáže a lahvičky s lektvary, aby žádný nevytrousila. Musela spěchat, což nebylo v upnutém rouchu vůbec jednoduché. S námahou zdolala poslední shod. Při došlápnutí ji nepříjemně bodlo v boku až zalapala po dechu. V hlavě jí dunělo a končetiny vážily jako z olova. Nebyl však vhodný čas k odpočinku. Hlubokým nádechem překonala nevolnost a vstoupila do hlavní chrámové místnosti.
Na oltářích i na zemi ležel víc než tucet raněných, povětšinou bojovníků. Několik ošetřených již odpočívalo opodál. Z venku byl slyšet hluk boje, část města podle šťiplavého dýmu jistě hořela. Mezi raněnými se hemžilo několik žen z města, které měly ještě dost síly a vůle pomáhat svým bližním, a zbývající kněží. Jenssen se horlivě pokoušel zastavit tepenné krvácení u dalšího z oltářů. Ahlam právě zaškrcovala krvácející pahýl jiného z válečníků.
Danica chvatně složila část svého nákladu a s bandáži přispěchala k nejbližšímu raněnému. Zraněný muž jen přerývavě dýchal, krev mu prýštila skrz obvazy přiložené na sečné ráně v boku. Ošetřovatelky pro něj udělaly všechno co mohly, pomoci již mohla jedině kněžka. Znavená Danica byla nucena opět sáhnout po svých mystických silách darovaných od bohyně. Po hlubokém nádechu přiložila ruce k ráně a začala se zaříkáváním. Kolem jejích rukou zasvětélkovala slabá modravá záře, která osvítila rozštěpený bok raněného. Pod ozářeným místem se rána začala zacelovat až krvácení ustalo. Raněný otočil ke kněžce hlavu v přílbě s obličejovým krytem a pokusil se poděkovat. Danica jej gestem umlčela a donutila se ke znavenému úsměvu.
"Bude to dobré. Nyní odpočívej. Kynareth je s Tebou."
Raněný zašeptal nějakou odpověď, kterou Danica nezaslechla. Jemně jej pohladila po paži a již se rozhlížela po dalších raněných, potřebujících její pomoc.
"Kněžka? Kde je kněžka?" křičel od hlavních dveří mužský hlas.
"Polož ho někam a zmlkni. Sama rozhodnu kdy přijde na řadu!" odvětila hlasitě Ahlam klečící opodál, aniž by zvedla hlavu od svého pacienta.
Danica věnovala muži větší pozornost. Volající byl ozbrojen krátkým mečem a zakrvácený, avšak nevypadal zraněný. Kněžka v něm pozvala Severia, jednoho z farmářů přebývajících ve městě. Muž vypadal velmi vyděšeně.
"Čeho si žádáš?" oslovila jej hlasitě a spěchala k dalšímu raněnému.
Severio odhodil meč a chvatně se k ní rozběhl. Pevně chytil Danicu za ramena. "Kněžko, musíte pryč! Už jsou ve městě! Směřují sem. Musíte utéct!"
Danica rozpoznala, jak velký cítí strach a tušila, že mluví pravdu, odpověděla však klidně. "Nemůžeme odsud utéct. Jsou zde ranění. V halách mrtvých se tísní celé rodiny, ženy, dědi a star-"
"Musíte!" zacloumal s kněžkou otřesený Severio. "Jinak vás pobijí! Jsou to zvířata!"
Kněžka se muži razantně vytrhla a upřela na něj pevný pohled. "Naši ranění nás potřebují tady. Snažíme se je udržet při životě. Nikam nepůjdeme."
"Ale kněžko, oni - "
"Řekla jsem, že nikam! A teď uhni, jsou zde muži, kteří mne potřebují." Kněžka odstrčila pobledlého Severia stranou a dřepla k jednomu z raněných. Muž však již nedýchal.
"Běž ven, Severio. Tam můžeš být užitečný, tady ne." rozkázala muži přísně.
Oslovený farmář klesl na kolena a rozplakal se. "Já nechci ... Nechci bojovat... Nechci tam ven." naříkal mezi vzlyky.
Danica mu již nevěnovala pozornost a spěchala k dalšímu krvácejícímu válečníkovi. Ranění na těle ji momentálně potřebovali mnohem víc.
mám chuť tam taky napsat něco O_O" Válečné drama ala Skyrim je sakra dobrý nápad
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.
Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.
ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
Jorla s námahou rozepnula přezku své přilby a shodila ji na zem. Znaveně vydechla a prohrábla si slepené blonďaté vlasy. Následně se zapřela o stehna a v předklonu těžce oddechovala. Štiplavý kouř ji nutil ke kašli, v boku jí z námahy ostře bodalo, stále ale pozorovala okolí. Po namáhavém sprintu a ještě náročnějším boji měla konečně chvíli oddechu. Před několika okamžiky se podařilo probít hlavní branou, když zbývající obránci raději ustoupili, než aby čelili přesile. Přeživší zajatce a jejich raněné právě několik Jarliných spolubojovníků v tmavých pláštích odzbrojovalo a vedlo branou ven z napadeného města. Část válečníků Whiterunu se však stáhla k dalšímu opevnění. Z poza hořících kasáren přilétlo směrem ke kryjícím se útočníkům několik zbloudilých šípů.
Blonďatá válečnice pozorovala muže kolem sebe. Kolem opuštěné kovárny se jich krčil necelý tucet. Dost Jarliných druhů padlo. Veselý Gissur skončil s proseknutým hrdlem, obrovitého Thonnira připravila o život chvilková nepozornost, když včas nedokázal odrazit smrtící ránu sekery. Všichni však zahynuli se ctí.
"Jorla? Je Jorla na živu?" halekal v podřepu přibíhající válečník hromových plášťů.
"Tady jsem." odvětila mu Jorla a prodrala se k němu. "Co se děje?"
"Hjornskar si tě žádá. Honem se mnou!"
Válečník se nezdržoval vysvětlováním, věnoval pouze krátký pohled prostoru za kasárnami a v podřepu vyrazil směrem zpět k bráně. Jorla jen kývla na souhlas Heddicovi, jednomu z jejích nejvěrnějších druhů, a vyběhla vpřed.Než podruhé došlápla na dlažbu, ucítila spíš než zaslechla zasvištění šípu, a tak se vrhla k zemi. Hrot letícího projektilu ji minul snad o loket. Bez dalšího otálení vyskočila na nohy a vyrazila sprintem k bráně. Jakmile dorazila do zákrytu kamenného valu, málem srazila jednoho ze spolubojovníků spěchajícího opačným směrem. U brány se tísnili dva tucty mužů, většina válečníků postávala sdružena kolem Hjornskara Hlavohryza.
Jorla nevybíravě odstrčila jednoho z jí neznámých bojovníků a oslovila velitele. "Žiju Hjornskare, kam dál?"
Hlavohryz skončil v půli věty a zadíval se na blonďatou válečnici. "Kde máš helmu?"
"Upadla mi." Odvětila Jorla nedbale. "Jenom tos mi chtěl?"
Hjornskar se ušklíbl. "Nikoliv. Vem si tucet mužů a vyrazte podél jižní zdi. Každého, který se postaví na odpor, odzbrojte. Vaším cílem bude dorazit na tržiště z východu. Tam se připojíš k družině vedené tady Hakarem a probijete se po schodišti nahoru. Udržíte jej vůči komukoliv dokud nedorazím s ostatními, jasné?"
"Jasné!" Kývla hlavou rozhodně Jorla. Souhlas dal najevo i opodál stojící Hakar. Blonďatá válečnice se bez dalšího otálení otočila a rázným krokem vyrazila směrem ke svým mužům.
Hjornskar mezitím věnoval pozornost ostatním válečníkům. "Hakare, jakmile dobijete schody, vyrazíte směrem na Jorrvaskr, a pak-"
"Jorrvaskr?" zastavila se Jarla v půli kroku a otočila se zpátky. Nešetrně ramenem odstrčila nejbližšího válečníka a zastavila se až před Hjornskarem. "Co jsi to říkal o Jorrvaskru?"
"Nic ..." Viditelně nejistý Hjornskar chvíli hledal slova. "Nic co by se Tě týkalo, sestro. Tvé rozkazy zněly jas-"
"To se mně, u Talose, !@#%§ týká!" zvýšila hlas válečnice. "Jorrvaskr přece nenapadneme! Družníci nevyrazí ven, my nevrazíme dovnitř!"
"Zavři hubu! Jsem si dobře vědom naší dohody!" zaburácel rozzlobeně Hjornskar. "Jorrvaskr nemáme v úmyslu napadnout, a já nemám v úmyslu se Tobě zodpovídat, Jarlo!"
Blonďatá válečnice zavřela ústa odhodlaná k dalším protestům a rychle zakývala hlavou na znamení souhlasu. Bez dalších slov se otočila se k odchodu.
"Splň svoje rozkazy, sestro!" zavolal za ní ještě Hjornskar. "A věř, že mi dva si spolu ještě promluvíme!"
Jorla však již věnovala pozornost ohněm osvětlené cestě mezi kasárnami a kovárnou, za kterou se kryly její muži. S hlubokým nádechem vyrazila přes vydlážděnou ulici. Tentokráte po ní nikdo nevystřelil. Bez zpomalení tempa vytasila meč a rozkřičela se z plných plic, "Havrááánííí oddílééé za mnooou! Ať je na nás Ulfrik pyšnýýý!"
Jak válečnice s blonďatou hřívou probíhala kolem svých mužů, všichni do jednoho vyrazili s napřaženými zbraněmi za ní.
Upravil/a Podbor dne 03.01.2013 17:01
DragonOzzy napsal:
mám chuť tam taky napsat něco O_O" Válečné drama ala Skyrim je sakra dobrý nápad
Tož směle do toho. Ve Skyrimu se něco takového přímo nabízí. :-)
Já tu mám aktuálně rozjetý Khanův návrat a dokončeného Alduinova syna, měl jsem na mysli že jsem měl chuť připsat něco k tomu tvému, pohled někoho kdo zařve při dobývání Whiterunu DD
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.
Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.
ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
DragonOzzy: Proč ne. Whiterun je veliký a při obléhání se toho jistě stalo hodně.
Oregure: Píšu tak nějak nepravidelně, když mám volnou chvilku. Další část už ale mám. :-)
Každopádně jsem rád, že se povídka aspoň někomu líbí.
Bathmar se krčil společně s ostatními zbylými strážci Whiterunu za mohutnou kamennou zdí. Ze všech jeho druhů cítil strach. Ze spodní části města ve spěchu ustoupili a nyní mohli jen smutně sledovat plápolající střechu jejich hlavní strážnice. Několik odvážlivých lukostřelců se ještě zdržovalo na tržišti a naslepo ostřelovalo pozice Hromových plášťů u brány. Bathmarovi byla jasná marnost jejich počínání. Tušil rovněž, že se proti nim brzy vrhne velmi silná přesila. Jejich jedinou šancí mohla být výhoda dobrého postavení, které mohli udržet na schodišti oddělujícím tržiště o vrchní části města. Velitel Caius vydal v tomto ohledu jasné rozkazy než zmizel do pevnosti. Bathmar si při té vzpomínce opovrživě odfrkl. Nikdy toho starého imperiálního psa neměl příliš v lásce.
"Připravte se! Zvedněte štíty! Semkněte se! Nepustíme je dál. Tady se jejich útok rozbije o naše štíty, jak příbojová vlna o kamenné pobřeží!" halekal jeden ze strážců s očividným nadšením a mával mečem nad hlavou.
Bathmar zavrtěl hlavou a zamračil se. Dalším nepochopitelným krokem, kterým Caius situaci ještě zhoršil, bylo jmenování mladého Korsta jeho zástupcem pro tento úsek hradeb. Nic není horší, než horlivý pacholek, kterému teče ještě mlíko po bradě. Pomyslel si Bathmar, ale držel jazyk za zuby. Nemělo cenu vše ještě zhoršovat.
Po dláždění zaduněly dopady několika párů pevných bot. Bathmar se otočil za zvukem přicházejícím ze severní části města od posvátného stromu. K obráncům se hnala skupina válečníků. Mezi přibíhajícími Bathmar rozeznal obrovitého Sinmira s působivou dvoubřitou sekerou, pak také Uthgerd v ocelové zbroji a několik lehce ozbrojených obyvatel Whiterunu. Blonďatý Nordský válečník Sinmir se hnal k obráncům s velmi sveřepým výrazem. Několik obránců uvítalo přibíhající bojovníky radostným zvoláním, Bathmara ovládlo nepříjemné tušen.
"Vítejte, válečníci!" zvolal přibíhajícím v ústrety Korst. "Jsem Korst, velitel mi svěřil velení nad touto částí hradeb. Přibíháte právě v čas. Pojďte, musíme je tady udržet ..." nadšení z hlasu mizelo velmi rychle, když mladý strážný zpozoroval, s jakými výrazy si jej přibíhající bojovníci prohlížejí.
Sinmir se postavil před drobnějšího strážce Whiterunu a pokýval pomalu hlavou. "Špatně, mladíku. Musíte ustoupit."
Korst nevěřícně zakroutil hlavou. "Ale ... Ale to... To nemůžeme. Oni se blíží..."
"Správně. Blíží se a vy tady přece nechcete umírat, že ne?" učinil Sinmir krok k Korstovi, který začal klopýtavě ustupovat.
"Ale... Ale..."
"Žádná ale. Složte zbraně a budete vzati na milost. To ti můžu slíbit." pokračoval v pozvolném pohybu Sinmir.
Bathmar ostražitě sledoval probíhající rozhovor a pozoroval rovněž ostatní z Sinmirovi družiny, kteří se pomalu rozestavovali do půlkruhu za zády obránců natlačených u kamenného valu.
"Nemůžeme!" vykřikl vyděšeně Korst. "Musíme bránit Whiterun! Jsme jeho jediná naděje!"
Sinmir pomalu zakroutil hlavou. "Zase špatně. Naděje Whiterunu leží v rukou Ulfrika Hromového pláště. On přináší budoucnost pro celý Skyrim. Slož své zbraně a dožiješ se té budoucnosti."
Korst se v panice rozhlédl kolem sebe. Většina jeho mužů těkala pohledy mezi spodní částí města a skupinou válečníků kolem Sinmira. Strážní města Sinmirovi bojovníky v počtech převyšovali skoro dva ku jednomu, i mladému Korstovi však bylo jasné, že výhoda není na jeho straně. "To nemůžeme... My... My musíme bránit... Tohle je ... tohle je zrada!" rozkřičel se vysokým hlasem.
Několik strážných vyrazilo vpřed. Sinmir se rozmáchl pěstí v ocelové rukavici. Úder trefil Korsta ze strany do helmy, mladý strážný se poroučel k zemi. Nejrychlejší z obránců se rozmáchl mečem na neozbrojeného Sinmira. Dopadající meč zkřížila čepel Uthgerdy Nezlomné. Bojovnice odrazila útočníkovu zbraň a vrazila jílec svého obouručního meče strážnému do přilby. Strážný zakolísal a upadl na záda. Sinmir mezitím stihl tasit a společně s válečným pokřikem opsal sekerou před sebou velký oblouk. Pár strážných se srazilo s některými lehce oděnými ozbrojenci. Zapraskala žebra. Vystříkla krev.
"Útočííííí!" rozkřičel se hlas od obranného valu. Bathmar riskoval rychlý pohled do spodní části města. Několik obránců s luky pádilo po schodišti nahoru. Na tržiště právě vbíhaly dvě skupiny válečníků v tmavých pláštích. V čele jedné běžel obrovitý bojovník v rohaté helmě, na hrotu druhé mladá válečnice s blonďatou hřívou. Bathmar ošklivě zaklel a vrátil se pohledem zpátky ke svým bojujícím druhům.
Sinmir společně s Uthgerdou dokázali první vlnu útočníků odrazit. Několik strážných se povalovalo na zemi, většina však jevila známky života. Zbylí strážní si udržovali bezpečný odstup nejisti, jak se zachovat. Blonďatý Nord s dvoubřitou sekerou se ještě vrhl na pomoc jednomu ze svých lehčeji ozbrojených spolubojovníků. Uthgerda si s napřaženým mečem přeměřovala zmatené stráže, ale nechystala se k výpadu.
Hromové pláště mezitím dorazili k patě schodiště. Pár strážných je přivítalo šípy. Mohutný válečník v rohaté helmě byl na schodech první. Zvedl hlavu k zbývajícím obráncům, rozpažil a vykřikl několik hrdelních slabik v prastarém jazyce. Od natažených paží vyšlehla vlna vzduchu, která posrážela na zem většinu strážných na schodišti. Ostatní hromové pláště s rykem vyrazili po schodech nahoru.
Bathmar zaklel ještě jednou a vyrazil vpřed. Krátkou modlitbou poroučel své jméno k bohům a rozkřičel se z plných plic: "Složteee zbraněééé! Zastavtéééé!"
Pár nejbližších strážných se po něm zmateně otočilo. Uthgerda pokývla souhlasně hlavou a lehce sklonila čepel svého meče. První z Hromových plášťů dorazili k sraženým obráncům.
"Vzdáváme se! Vzdáváme!" zvolal hlasitě Bathmar a chvatně mrštil svým mečem a štítem o zem. Strážní kolem Uthgerdy jeho příklad rychle napodobili.
Hromové pláště posráželi k zemi omráčené strážné na schodišti. V čele útočníků stanula blonďatá válečnice. Bathmar zachytil některá její slova.
"Složte zbraně! Zbraně na zem!" volala opakovaně.
Několik posledních strážných odhodlaných k boji se pokusilo vrhnout Hromovým plášťům vstříc. Blonďatá členka útočících oddílů srazila nejbližšího štítem k zemi. Odrazila výpad dalšího a úsporným sekem jej ťala přes paži. Sekeru mířící na její odhalený bok zablokoval jeden z jejích druhů. Jejího majitele udeřil plochou stranou sekery další Hromový plášť.
Kousek opodál vyrazila rychlým výpadem Uthgerda meč z rukou posledního nerozhodného válečníka. Sinmir přirazil hlavicí sekery k zemi dalšího ze strážců, který nesklonil svůj meč dostatečně rychle.
Bathmar zvedl nad hlavu ruce dlaněmi dopředu a rozběhl se k Sinmirovi. "Vzdali jsme se, Sinmire! Očekávám, že dostojíš svému slovu! Zastav to!"
Sinmir si odplivl směrem ke strážnému a zavrtěl hlavu. "Vzdal ses pozdě." Válečník potěžkal svoji sekeru.
Uthgerda svraštila nesouhlasně obočí a otočila se na svého společníka, "Sinmire?"
"Dobrá!" vyštěkl nakvašeně sekerník. "Jak jsem slíbil. Nechte je! Vzdávají se!" vykřikl k Hromovým plášťům.
Bathmar za sebou zaslechl kroky, ale neodvážil se otočit.
"Výborná práce, Sinmire. Uthgerdo. Je mi ctí." předstoupila blonďatá válečnice s lehkou úklonou.
Oba oslovení pozdrav opětovali.
Bathmar si zhluboka oddechl. Kolena se pod ním podlomila, a tak klesl na dláždění.
Kolem zhrouceného strážného prošel majestátným krokem válečník v rohaté helmě. Pod přílbou se mu roztáhla tvář do úsměvu. Sinmir se před přicházejícím lehce uklonil. Uthgerda se potutelně usmála.
"Všichni mne opustili..." pronesl zrkoušeným hlasem Jarl Balgruuf a zahleděl se do téměř prázdné haly své pevnosti.
"Všichni ne, můj pane." odvětila Irileth. "Já stojím po Tvém boku až do samého konce." A doplnila své prohlášení tasením své zbraně.
Jarl se smutně usmál a laskavě na temnou elfku pohlédl. "Ano. Ty ano. Bohužel jsi jen jedna z mála."
Vládce Whiterunu se na moment odmlčel. Jeho tvář získala hněvivý výraz. "Prašiví zkurvysini!" procedil skrz zuby Balgruuf. "Nestačí jim naše neutralita. Nestačí jim mé záruky. Chtějí celý Whiterun jenom pro sebe, aby mohli pokračovat ve své zbytečné válce, která nakonec naši zemi zahubí."
Irileth prohlášení vládce Whiterunu nijak nekomentovala. Její rty zůstaly pevně sevřeny, jen v očích se odrážel smutek. Několik stráží, které postávaly v plné zbroji opodál kolem zachmuřeného Hrongara, sledovalo dění u trůnu s napětím. Proventus Avenicci jen mlčky pokýval hlavou.
"Legie nám nepomůže. Hromové pláště nás odřízli od jakýchkoliv možných spojenců, a tak jsme v tom sami... Jako už mnohokrát." mrkl Jarl směrem k Irileth.
Temná elfka neodpověděla, na rtech jí však zahrál úsměv.
Avenicci si nejistě odkašlal. "Nemáme mnoho zpráv z města pane, ale vypadá to, že Hromové pláště směřují přímo k nám do pevnosti. Nevím, co se děje v dolní části města, ale vypadá to, že nedošlo k nesmyslnému vraždění."
Balgruuf se ušklíbl a pokýval hlavou. "No... Alespoň nebude celý Whiterun v ohni. Ale jistě bude krvácet... Jak odolávají naše stráže? Podařilo se udržet střední opevnění?"
Avenicci si opět odkašlal a jen pokrčil rameny. "Nevím pane, velitel Caius by měl řídit obranu, nemám žádné zprávy..."
"Dobře... Irileth," věnoval Jarl svoji pozornost opět temné elfce, " vyšli několik schopných mužů do města. Potřebujeme zprávy, nejspíš už nemáme moc času."
Irileth kývla na souhlas a odvětila. "Vyšlu někoho, kdo nám zprávy zajistí." A na krátký okamžik se zahleděla Balgruufovi do očí. V jejím pohledu se zrcadlilo odhodlání. Rychlým krokem vyrazila k hlavním dveřím.
"Přines mou zbroj, Proventusi. A můj meč." rozkázal Jarl a povstal ze svého trůnu. "Postavím se Hromovým plášťům tak, jak se na válečníka a syna Skyrimu patří."
Zlý Ozzy se souhlasem autora tohohle topicu přidává vlastní úryvek z dobývání Whiterunu.
Obsahuje pár odkazů na Piráty ze Skyrimu a satisfakci pro ty, kteří si mysleli že v Alduinově Synovi nezahynulo dost Bouřnýhá Hávů.
Věnováno na památku všem nevinným roztočům,vačicím a veverkám, jenž zahynuli při dobývání Bílého Průsmyku.
Během psaní této blbosti (jenž se předem omlouvá za Ozzyho zvrácený smysl pro humor) nebyl zraněn žádný Bouřný Háv, pouze zahynulo prá nevinných zvířat.
************************************************************
Hospůdka vypadala poklidně. Až moc.
V krbu praskal oheň, část nordů byla již mírně nalitá a spoře oděné děvy roznášely pití. V rohu jeden mírně přihřátý bard zpíval píseň velebící legii. Pohoda.
U jednoho ze stolů seděl ork, imperiál a vznešená elfka. Normálně by si tihle tři na potkání měli navzájem přehryznout krkavici, ovšem tihle tři k tomu neměli důvod. Byli to totiž společníci, všichni tři patřili k posádce Plamenné Želvy. Podávali v tomhle městě pověstnou dvakrát přepálenou Scoomu a nyní přepočítávali zisk.
"Prodávat to svinstvo ve vnitrozemí nese dvakrát víc. Snad se Argosovi daří podobně." Pobrukoval si mladý Imperiál s knírkem na mušketýra a krátkými ježatými vlasy. Ork jen přikyvoval a zavázal měšec, jenž právě dopočítal. Elfka také skončila.
"No Rufusi, myslím že za tohle nás kapitán vezme zase na pár tejdnů na odpočinek do Elsweyru na pirátskou základnu. Tady je strašná kosa a Thalmoři na každém rohu..." Postěžovala si elfka.
"Říká ta co makala pro Thalmory..." Zamručel ork.
"Ten minulý čas je velmi důležité Urgu, nebýt pár incidentů, dnes sedím v kráské kanceláři ve vile a má jediná práce je rozhodnout, kdo kdy kde bude jak popraven." Ušklíbla se vznešená elfka Tashia.
"Takto se jen krčíš na lodi, kromě Sumi jediná ženská. Ale aspoň nehrozí že se začneš nudit. No nic, dáme si ještě medovinu nebo už půj..."
Rána.
Na hospodu dopadla hořící střela z katapultu. Hospoda byla najednou z jedné čtvrtiny v troskách a většina hostů pod nimi. Místo, kde předtím vládla pohoda a klid, nyní naplnily zvuky boje. Nyní šlo vidět, že zatímco uvnitř se debatovalo o politice, politika se dělala venku. Bouřné Hávy mírumilovně zabíraly Bílý Průsmyk.
"Doháje!!! Já toho dělostřelce zabiju!!!" Ozval se hlas.
"CO se stalo?!!"
"Zbořili hospodu!!!"
"COŽE!!!" Jeden z útočníků vběhl mezi trosky a začal hledat náznaky života. Většina hostů to měla za sebou, když tu najednou zpoza trosek vystřelia obrovitá zelená paže. Urg ze sebe setřepal trosky, jako kdyby to byl sníh, a chytil norda do rukou, jako kdyby to byla hadrová panenka. Zatímco jeho spolubojovníci zírali, zelenáč nebohého rebela mrštil pryč, přičemž se zastavil až o zlomený trám, který ho propíchl.
"Tashio, jsi v pohodě?"
"Zlomila jsem si nehet..."
"Ále to přežiješ, Urgu, co ty?"
"PANEBOŽE JÁ HO ZABIL!!!" Ork se chytil za holou hlavu a sledoval nadělení, které způsobil. Imperiál si všiml pár návštěvníků u vchodu. Hned mu došlo co a jak.
"Hele pánové, vám že jste mírně předpojatí vůči císařským, elfům a orkům, kteří háží lidmi jako kameny, ale víte, Urg když se vyleká bývá občas mírně nepří..."
"SKYRIM PATŘÍ NERDŮM!!!" Zařval jeden rebel.
"Chci říct... Nordům, ano, nordům. Na ně!!!" Sotva si trojice prohlédla jatka na tržišti, rebelové se na ně vrhli.
"PANEBOŽE JÁ JE ZABIJU, JÁ JE ZABIJU!!" Řval vyděšeně ork, když si strhl ze zad obrovité trpasličí kladivo. Jeden Stormcloac se k němu přiblížil na krok, ale o sekundu později to schytal kladivem do spánku, lebečka zakřupala a mozek se rozprskl po stěně.
"Hele pane nord, já nestojím o problé..." Imperiál uskočil ráně meče a sebral ze země štít mrtvého rebela. Dalšímu výpadu uhnul a přetáhl útočníka přes ruku. Os radium, čili kost vřetení, protrhla derma, neboli kůži a všude se rozstříkla sanguis (krev). Nejeden student medicíny by tuhle ránu značně ocenil a nadále studoval.
Rufus nordovi strhl přilbu a začal ho mlátit štítem po hlavě.
"Já... Nechi... Dopustit... Zbytečné... NÁSILÍ!!!" Řekl mezi ránami, na jejichž konci byla z rebelovy hlavy neidentifikovatelná krvavá s*ačka.
"Tohle mláticí prkno je docela dobrá zbraň."
"To je štít Rufusi..." Opravila ho Tashia, která probodla dotěrného rebela ledovým hrotem. Všichni tři obrali mrtvoly o vše, co se dalo prodat a co nepřekáželo v běhu, aby následně vstoupili na náměstí, kde probíhal masakr.
"S dovolením, těší mě..." Odstrčil Rufus strážného Whiterunu, kterému byl zrovna propíchnut ventriculus, neboli žaludek. "Mlátící prkno" se osvědčilo na rozrážení davů, nehledě na to že kolem Urga se hromadily mrtvoly modrých plášťů jak vznešení elfové u kadeřníka. Těsně před bránou jim však byla přehrazena cesta. Zástup bouřných hávů se zrovna řítil na pomoc svým druhům, když tu jim zkřížili cest tři piráti.
"S dovolením. pouze procházíme..." Na Tashiina slova zněla odpověď v podobě šípu, který jí proletěl těsně kolem hlavy a cosi o tom, jaký je Ulfric frajer. Rufus se rozloučil s mlátícím prknem a vytasil jednoruční sekeru a dýku.
"Myslíš že tohle probijeme?" Sevřel rukojeť již příčetný Urg.
"Jestli jo, budeme slavní, jestli ne... Budou slavné kousky našich těl, které se najdou."
"Až se mi kapitán dostane do rukou tak ho zaškrtím, to nemohl říct rovnou že se po Skyrimu pohybují teplé rasistické hávy?" Elfka ustoupila dozadu, aby tvořila magickou podporu. Chlapi vyrazili vstříc hávům.
Hradba za štítů stroskotala, když Rufus nejbližšímu rebelovi štít jednoduše prokopl a propíchl krk dýkou, než se kolega vedle vzpamatoval, přesekl mu tepnu ve stehně, čímž mu nohy jedinou ranou podsekl sekerou. Urg zatím nejbližšímu nordovi jedinou ranou rozflákal kladivem koleno a následně vší silou udeřil do přilby, která se pod tíhou zbraně promáčkla tak, že bylo jasné, že ten kdo v ní má hlavu, už asi dejchat nebude. Následoval nářek háva s rozdrcenou rukou, když mu kladivo přerazilo paži a ruka se začala bimbat jako oběšenec. O sekundu později letěla vzduchem useknutá ruka, dalšímu Hávovi Rufus naznačil sek sekerou na hlavu. Poté co zbraň skončila ve štítu, propíchl hávovi srdce dýkou.
V dalším okamžiku dopadl mezi tři hávy fireball od Tashii. Vzduchem se roznesla ta lahodná vůně lidského masa. O těchle "krásách" války asi rekrutům obou stran asi neříkali. Jenže Rufus, Tashia a Urg válku znali. Ne jako vojáci, ale jako piráti. To co průměrný veterán zabije za celou kariéru, oni zabijí za rok. Co pro někoho je služba vlasti, pro ně je kšeft. Zkřížit cestu takovým asi nebyl dobrý nápad...
Rufus podrážkou kožené kované boty rozdrtil hlavu umírajícímu rebelovi. Zbytek té hory těl ještě sténal, umíral, ale už nepředstavoval hrozbu.
"Devět, to je nový osobní rekord." Pochvaloval si Rufus, zatímco Urg vytrhával umírajícímu rebelovi zlaté zuby na památku.
"Tseh, já jich běžně zabiju deset a výš." Odsekla zlatovlasá mladá elfka.
"Tobě se to kecá, ty metáš koule, blesky, z dálky, my pracujeme rukama, to je jiná mladá dámo." Odvětil Grog.
Branou zrovna přiběhl další háv. Urg se mu chystal udělit lekci z anatomie na orkský způsob, avšak chlapec upustil meč a začal se klepat. Ano, byl to chlapec. Nemohlo mu být víc, jak patnáct. Tři piráti, totálně od krve, načichlí smradem ze spálených mrtvol se k němu vydali. Mladíček padl na kolena. Co taky měl dělat, když spatřil své spolubojovníky, kteří údajně už téměř dobyli Whiterun, zmasakrované či zmrzačené a umírající, kolem těchto tří magorů. To nemohli být živé bytosti, musely to být bytosti ze Zapomnění... Dnešek si představoval, jak se svým mečem, dlouhým jako on sám a uniformou, která mu byla směšně velká, kosí tucty stráží Whiterunu, které se před ním, velkým nordským válečníkem třepou strachy. Jak si s kamarády měří, kdo zabil víc. Jak doma vypráví o svých hrdinských skutcích a jak z něj božský Ulfric dělá generála.
Namísto toho chvíli váhal, když zaslechl zvuky masakru. Nakonec se odhodlal s tím, že se aspoň podívá, jak jeho druhové vítězí v bitvě. Jak se z nich stávají hrdinové. Jenže ani vítěžové nejsou osvobozeni od ztrát. Padlí na obou stranách jsou stále padlými. Kdo jsou sakra tito tři?!
Urg sebral meč, který chlapec upustil. Chvíli si ho prohlížel. Poté s ním naplocho udeřil o kameny brány do města. Čepel se rozlomila. Zbytek meče hodil před chlapce. Poté mu sundal přilbu. Mladíček se na něj vystrašeně díval svýma modrýma očima.
Rufus a Tashia již vyšli ven a mířili pryč odsud. Urg se na chvíli zamyslel. Natáhl ruku...
Teď, teď ho určitě zabije... Jedinou ranou mu urve hlavu, jako v legendách... Chlapec se již loučil se životem.
Urg mu však dal pouhý slaboučký lehký pohlavek.
"Najdi si jinou hračku. Tahle hra není pro tebe. Jdi domů. Máma určitě kvůli tobě nemůže spát." Zamračil se ork a s těmito slovy se vydal pryč od Whiterunu, ve kterém stále zuřil boj.
Další den. Další mrtví. Další bitva. Další zmařené sny. Další ztracené iluze. Další příběhy jsou dneškem ukončeny a mnoho dalších začíná.
Pro Urga, Rufuse, Tashiu, Argose, Sumi a další členy posádky Plamenné Želvy je tohle však pouze další kšeft.
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.
Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.
ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
Copyright
PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3.
Grafika: Zarath, Kod:
SkyrimAdmin, Puvodni
theme: Stryker &
WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.