Určitě všichni fanoušci Elder Scrolls slyšely o knize Infernal City, která navazuje na události z Oblivionu (proto jsem zařadil Infernal City do diskuze o Oblivionu). Jelikož kniha ještě nevyšla v česku a žádný známý český překlad mi není znám, rozhodl jsem se, že budu každý den přidávat do tohoto fóra nějakou tu stránečku v mém českém překladu. Sami se mě pak budete moci ptát na věci které vám nejsou jasné, protože nikdo není dokonalý a tak i já se můžu splést - na otázky vytvořím speciální fórum.
Jazyk je v knížce sem tam těžký a já si opravdu nevím rady, tak mě za to nepeskujte.
Tak, ale teď už dost klábosení a jdeme přímo k věci. Jako první vám zatím dám k dispozici můj přeložený úvodní popis aby jste byly na zítřek natěšení. Tímto označuji fórum The Infernal City Česky za aktivní:
Čtyřicet let uplynulo od zažehnání hrozby
přicházející z rudých bran Oblivionu a Tamriel je znovu ohrožen… Starobylé zlo opět vystupuje z temnot a požírá vše, co se mu postaví do cesty. To zlo je Umbriel, plovoucí město vrhající chladný stín smrti, tam, kde se objeví… Lidé umírají, ale není jim uštědřeno klidu a probouzí se z posmrtného spánku.
A to ve stínu Umbriel celé dobrodružství začíná, kde skupina několika, lidmi zavrhnutých, hrdinů se spojilo v mocnou skupinu.
Legendární princ uschovávající temné tajemství. Špeh, který je na stopě spiknutí obrovských rozměrů. Mág posedlý touhou po kruté pomstě a Annaig, mladá dívka, jež má osud Tamrielu na svých bedrech.
Kniha byla napsána Gregem Keyem 24. Listopadu 2009 a navazuje na události z hry The Elder Scrolls IV: Oblivion, která vyšla v roce 2006. Je jednou z dvou vzrušujících románů, který popisuje události okolo Pekelného Města.
Upravil/a SkyrimAdmin dne 23.01.2011 19:58
Dnes přispívám prvním překladem knihy The Elder Scrolls Novel: Infernal City. Jsou to první stránky, nejprve takové ty formality, jako věnování a poděkování, a pak se hned můžete pustit do čtení PROLOGU, který je takovým úvodem do děje "Pekelného Města". Tak, nejprve začneme...
VĚNOVÁNÍ PŘEKLADATELE Tento překlad věnuji všem,
co vydržely až ke konci třetí éry,
těm co rádi vzpomínají na svoje začátky
a co prožívaly každý zlom v Tamrielu,
jako zlom ve svém životě.
Nechť vás dračí krev provází
PODĚKOVÁNÍ
Nejprve bych rád poděkoval každému z těch, co se připojily k The Elder Scrolls a pracovaly s tak bohatým materiálem. Konkrétně bych chtěl poděkovat lidem jako Kurt Kuhlmann, Bruce Nesmith, Pete Hines a Todd Howard, kteří mi při psaní pomáhaly, přispívaly a radily. Já bych byl jinak líný přehlížet zmínky na webu Císařské Knihovny (Imperial Library), která byla také neocenitelným zdrojem při psaní této knihy.
Jako vždy chci poděkovat svému agentovi, Richardu Curtisovi. Mé díky také patří kamarádce Annaïg Houesnardové za to, že mě byla dobrým společníkem a inspirovala mě svým jménem.
Mimo jiné díky směřuji také mé editorce, redakčnímu asistentovi Miku Braffovi, redaktorovi Petrovi Weissmanovi, vedoucímu výroby Erinovi Bekowiesemu, produkční editorce Shoně McCarthy, marketingovému manažeru Ali T. Kokmenovi, publicistovi Davidu Moenchovi a samozřejmě vydavateli Scottu Shannonu. Za nádherný obrázek na obálce díky patří ilustrátorovi Pavlu Youllovi a designéru Dreu Pennington-McNeilu.
PODĚKOVÁNÍ PŘEKLADATELE
Stejně jako autor knihy obdivuji ty, co se pustily do tak úžasného díla, jako jsou Staré Svitky. Chci jim poděkovat, protože takový svět nevznikne každý den a praví se že hra může být uměleckým dílem, když nese nějakou myšlenku, ponaučení nebo kousek z lidských umění. Elder Scrolls tohle všechno podle mě mají, a za to bych jim chtěl opravdu poděkovat.
Další komu bych chtěl poděkovat, je autor knihy Greg Keyes, který dokázal už v prvních částech knihy udělat na čtenáře veliký dojem a dokázal čtenáři dobarvit svět Tamrielu, tak jak to ani hra nedokáže. Ve spojitosti s tímto chci též poděkovat těm co na něj dohlížely a dokázaly zajistit komplexnost knihy v rámci jejího světa.
Poslední komu chci poděkovat je online obchod www.reading.cz, na kterém se jako na jediném českém knižním webu dalo sehnat toto mistrovské dílo. Amatérský překladatel této knihy Ivan Štrobl alias "Whirt".
PROLOG
Když Iffech pocítil, že se moře zachvělo, věděl. Vítr již klesal jako smrt z nebes, a on lapal po dechu, protože podlehl síle mrtvých vln, dech je poslední co uslyší jeho námořnický uši. Obloha to vždy věděla první; moře bylo obávané, pomalu obcházelo kolem.
Moře se otřáslo znovu, ale spíše se zdálo, že je pod kýlem něco táhne. Nahoře, ve strážním koši Keem křičel a házelo to s ním, jako s kotětem. Iffech ho zpozoroval kymácet se ze strany na stranu a téměř nemožně se sám dokázal chytit ráhnoví svými Cathay-Rathovskými drápy.
„U Stendarra!“ Zaklela Grayne v jejím Jižansko-Nibenské přízvuku. „Co to bylo? Tsunami?“ Její ochablé lidské oči v šeru jen mžourali.
„Ne,“ zamumlal Iffech. „Byl jsem mimo Letoostrovy (Summerset Isles), když se je moře pokusilo pohltit, a cítil jsem pod námi jednoho proplout. A dalšího, když jsem byl mladší, mimo pobřeží Jitřnivánku (Morrowindu). V hluboké vodě moc nepocítíš. Tohle je hluboká voda, kdyby se blížilo tsunami, nic nepoznáš.“
„Tak co to bylo?“ Shrnula si Grayne svoje stříbrnošedé vlasy z oslepených očí.
Iffech škubl rameny v pokusu napodobit lidské pokrčení a přejel si drápy svoji srst na předloktí. Vzduch byl stále ještě nasládlý, jako hnijící ovoce.
„Vidíš něco, Keeme?“ Zvolal nahoru
„Málem svoji vlastní smrt“ zakřičel NeQuin-Alianský kocour, jeho hlas zněl skřiplavě a dutě, jako by loď byla v krabici. Mrštně svoje štíhlé tělo stáhl zpět do strážního koše. „Na moři nic není,“ pokračoval po chvíli.
„Pak tedy v hlubině,“ řekla Greyne nervózně.
Iffech zavrtěl hlavou. „Vítr,“ řekl… A potom to zahlédl, na jihu, náhlá temnota, práskající zelené blesky a nakonec uviděl tvar, který se s neuvěřitelným hřměním vzdmul z moře v, jakousi existenci. „Držte se!“ zakřičel.
V tu chvíli přišel úder hromu, čtyřicetkrát hlasitější a s takovým úderem větru, že praskl hlavní stožár, přičemž chudák Keem měl v tu chvíli k smrti nejblíž. Poté se ta krutá chvíle ještě jednou opakovala, až na to uši trhající hřmění.
„U všech bohů, co to může být?“ sotva Iffech zaslechl Grayne se zeptat.
„Moře se nestará,“ odvětil Iffech, pozorující tu temnou masu směřující k nim. Rozhlédl se po své lodi. Všechny stožáry byly rozbity, a zdálo se, že téměř polovina posádky již přepadla přes palubu.
„O co se nestará?“
„Nenajde se mnoho Khajiitů, co se nechají vzít k moři,“ řekl. „Budou to trpět jen kvůli obchodům, prodávat pořád dokola skoomu, ale je jen málo těch, kteří ho upřímně milují. Já ho miluji od doby, co jsem začal mňoukat. A miluji ho, protože se nestará co si bohové, nebo daedry myslí. Je to jiný svět, se svými vlastními pravidly.“
„O čem to mluvíš?“ (Okolo čeho chodíš?)
„Nejsem si jistý,“ přiznal. „Já o tom nepřemýšlím, já to cítím. Ale nemyslete si, že to není pocit, jako…“ Nedokončil větu… Nepotřeboval to.
Grayne zírala směrem k té věci.
„Teď to vidím.“ vzkřikla.
„Ano.“
„Jednou jsem viděla otevírat se brány Oblivionu,“ řekla. „Tehdy, když můj otec pracoval v Leyawiinu. Viděla jsem věci, které jsou tomuto podobné. Ale Martinova oběť pravila, že se to nemůže opakovat. Navíc, tohle jako brána nevypadá.“
Tvar nepřipomínal bouřkový mrak, uvědomil si Iffech. Vypadalo to spíše jako tlustý zvon natočený k zemi.
Jiný vítr začal vát vzhůru, a v něm něco neuvěřitelně zkaženého.
„Není podstatné, co to je,“ ozval se Iffech. „Ne pro nás.“
O pár okamžiků později již nebylo.
PS.: Přidal jsem uzavření první části prologu (nějak se sem nezkopírovala)...
Upravil/a Whirt dne 24.01.2011 22:45
Sulův krk hořel, uvědomil si, že musel křičet. Byl nasáklý potem, na prsou cítil bolest, a jeho končetiny se chvěly. Otevřel oči a přiměl se rozvzpomenout, na to, kde je.
Ve dveřích stál muž s vytaseným mečem. Měl naprosto vytřeštěné, modré oči a chomáče kudrnatých, ječně zbarvených vlasů. Sul zaklel a sáhl po zbrani, zavěšené na posteli.
„Jen zůstaňte tam,“ řekl chlapík pro jistotu. „Pořád jste křičel, dělal jsem si starosti, co se s vámi děje.“
Jasnost jeho snu stále slábla, ale jeho paměť se začala vracet. Pokud ho ten chlap chtěl mrtvého, už pravděpodobně byl.
„Kde to jsem?“ zeptal se a sevřel svůj dlouhý meč, navzdory varování.
„V Hospodě u Zplihlého chasníka (Lank Fellow Inn)“ opáčil muž. A po krátké odmlce dodal, „V Chorrolu.“ Chorrol. Dobře.
„Jste v pořádku?“
„Jsem v pořádku,“ řekl Sul. „Nic, co by vás mělo zajímat.“
„Oh, jasně.“ Muž vypadal neklidně, „Myslíte si, ehm, že takhle křičí každý“
„Dnes večer zde už nebudu,“ přerušil ho Sul. „Jdu dál.“
„Nechtěl jsem vás urazit.“
„Neurazil,“ odpověděl Sul
„Snídaně je hotová, leží dole.“
„Děkuji vám. Prosím, odejděte.“
Muž zavřel dveře. Sul chvíli seděl a mnul si vrásky na čele. „Azura,“ zamumlal. Vždy poznal princův dotek, dokonce to bylo lehké. Tohle nebylo lehké. (VĚTA NEDÁVÁ SMYSL, ALE KDYŽ POKRAČUJETE, POCHOPÍTE)
Zavřel oči a zkoušel se vcítit do moře skok za ním, aby slyšel slova starého Khajiitského kapitána a viděl do jeho očí. Ta věc, vstoupila na oblohu, všechno kolem zapáchalo Zapomněním (Oblivionem). Po tom, co tam strávil dvacet let, by měl ten zápach znát.
„Vuhone,“ povzdechl si. „To musíš být ty Vuhone. Myslím… Proč jinak by mi princ poslal tu vizi? Co jiného by se semnou dělo?“
Samozřejmě, že nikdo neodpověděl.
Pamatoval si toho víc, potom, co Khajiit zemřel. Viděl Ilzheven, jako by ji spatřil naposledy, bledou, bez života a za ní v kouři zahlédl otřesenou a zničenou zem, která kdysi bývala Jitřnivánek (Morrowind). On vždy býval v jeho snech, ať už spletený s Azurou nebo ne. Ale byla tam další tvář, mladý muž, pravděpodobně Colovian, s nepatrně křivým nosem. Zdál se mu povědomý, jako kdyby se někde potkaly.
„To je všechno, cos mi dala?“ zeptal se Sul. „Ani nevím, na který oceán vyplout.“ Otázka patřila Azure, ale on věděl, že to je jen řečnická otázka. Také věděl, že může být šťastný aspoň za to.
Zvedl svoje houževnaté šedé tělo z postele, došel k umyvadlu, opláchl si tvář a přimhouřil své červené oči do zrcadla. Chtěl se vrátit, když si najednou všiml odrazu několika knih, opřených, v jinak prázdné knihovně. Otočil se, kráčel k poličce a zvedl první knihu.
POVÍDKY JÍŽNÍCH VOD, sdělil mu její hřbet.
Přikývl hlavou a otevřel druhou knihu.
NEJNOVĚJŠÍ A NEJVĚTŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ PRINCE ATTREBUSE, přečetl si…
Na titulní stránce byl vyrytý obrázek mladého muže s mírně křivým nosem.
Poprvé po letech Sul pronesl chraplavým smíchem. „No, tam půjdu.“ Poté řekl: „ Omlouvám se, že jsem o vás pochyboval, můj Princi.“
O hodinu později, obrněný a ozbrojený, odjel na jihovýchod, vstříc zuřivosti, odplatě a smrti. A přesto, že už dávno zapomněl, co je to štěstí, pomyslel si, že to muselo být podobné tomu, co cítil teď.
Upravil/a Whirt dne 26.01.2011 17:34
Bledá mladá žena s dlouhými ebenovými kadeřemi a muž se zablácenými brčálově zelenými šupinami a čokoládově hnědými ostny, se krčil na vysokém trámu tlející vily v Malomůře (Lilmothu), známé taky jako Hnijící Klenot Černých Močálů (Festering Jewel of Black Marsh)
„Tak jsi mě nakonec přišel zabít,“ řekl plaz ženě. Tón měl zamyšlený, jeho ještěří rysi byli vidět v šerém světle krvácejícím přes popraskanou břidlicovou krytinu.
„Ne tak zabít tě, jako mít tě zabitého.“ (jako mít tě zabitého) odpověděla, shrnula si své úhledné vlasy z čela a mírně natočila svůj orlí nos a šedo-zelené oči ve směru obrovského volného prostranství za nimi.
„Stejně to vyjde na stejno,“ zasyčel.
PS.: Omlouvám se, že sem poslal opravdu tak ubohý příspěvek, dnes a zítra opravdu nemám čas, ale možná se mi podaří na zítra něco víc napsat.
+
22:10 Změny v textu
Upravil/a Whirt dne 02.02.2011 23:24
Po jednodenní odmlce znovu přispívám jednu stránku a tak jsme se z nuly pohnuly na krásné číslo 10 (bohužel dohromady s popisem ):
„No tak, Glime,“ řekla Annaïg, hodila sebou do velkého koženého křesla jejího otce a sevřela si ruce za krkem. „To nemůžeme projít.“
„Oh, a já si myslím, že by to mohlo být bezpečné, že můžeme,“ odpověděl Hloupý(Mere)-Glim. Povaloval se na nízkém, proutky propleteném lehátku a jednu ruku přehodil tak, že se zastavila za koncem stolečku na cypřiš, který podpírala soška skrčeného Khajiitského bojovníka.
Argonian byl čistou siluetou, protože za ním bílé závěsy zakrývaly pevné výklenkové okno, které bylo namočeno v slunečním světle.
„Jsou tu věci, co můžeme dělat místo toho.“ Odškrtnul si na stole lesklým černým drápem.
„Zůstaň tady, ve vile tvého otce a pij jeho víno.“ druhý dráp poklesl. „Vem některé z vín dolů do přístavu a pij tam.“ Třetí. „Jednoho se napij tady a druhého zas v přístavišti…“
„Glime, jak dlouho to bude, co jsme něco riskovaly?“
Ještěrčí pohled přešel přes její obličej.
„Pokud si tím rizikem myslela nějaké vyčerpávající nebo nebezpečné cesty, není to tak dlouho. V každém případě, ne dost dlouho.“ Zakroutil prsty na rukách jako by se z nich snažil setřást něco lepkavého, nezvyklé Lilmothianské vyjádření rozčilení.
Membrány mezi prsty zářily průsvitnou zelenou. „Budeš to číst znovu?“
Řekl to tak, že to znělo jako obvinění, jako by „čtení“ byla jiná cesta odkazovat, řekněme, na vraždu dítěte.
„Trošku,“ přiznala. „Co jiného mám dělat? Je tu taková nuda. Nikdy se nic nestane.“
„Ne kvůli tvému snažení,“ opáčil Hlupák-Glim. „Během tvého posledního malého dobrodružství jsme byli téměř zatčeni.“
„Ano, a necítíš se plný života?“ řekla.
„Nepotřebuji se cítit „plný života““ odpověděl Argonian „Jsem naživu. Já se raději držím.“ (Which state, I prefer to retain )
Upravil/a Whirt dne 02.02.2011 20:55
Dnes ještě nahradím ten čtvrtek, už jenom proto, že nám ještě zbývá 274 stran z 298:
„Však víš, co myslím.“
„Hff. To je odvážné tvrzení,“ přičichl.
„Jsem odvážná holka.“ Přisedla si blíž „No tak, Glime. On to byl Krokodlak (Werecrocodile). Jsem si tím jistá. A můžeme mít důkaz.“
„Zaprvé,“ řekl Hlupák-Glim, „nic takového, jako Krokodlak není. Zadruhé, pokud byl, proč bychom se staraly, pro všechno na světě, dokázat, že to existuje? „
„Protože… dobrá, protože by to lidé měli vědět. Byly bychom slavní. Navíc je ne nebezpečný. Lidé v okolí stále mizí.“
„V Hnisodnu (Pusbottomu)? Samozřejmě že mizí. Je to jedna z nejprohnanějších částí města.“
„Podívej,“ řekla. “Našli lidi překousnuté vejpul. Co jiného může dělat?“
„Hotový krokodýl. Hodně důkazů, opravdu. S troškou úsilí, bych byl schopen to udělat to samé.“ Znovu se neklidně zavrtěl. „Podívej, pokud jsi si tím tak jistá, přesvědč svého otce, aby si promluvil s Podstážným (Underwardenem) Ethenem o poslání nějakých stáží.“
„Dobře, a co když se mýlím? Otec bude vypadat jak hlupák. To je to co říkám, Glime. Musím to vědět jistě. Musím najít důkaz. Budu ho pronásledovat.“
„Cože budeš?“ nedůvěřivě zíral s otevřenými ústy.
„Vypadá jako člověk, Glime, ale přichází ze stok jako Argonian. Proto jsem si ho všimla. A když sem si všimla, jak vychází ven, několik prvních kroků udělal krokodýl, a teprve potom muž.“
Glim zavřel ústa a zavrtěl hlavou.
„Nebo muž kráčel v krokodýlích stopách,“ řekl. „Existují lektvary a amulety, které i tobě umožní dýchat pod vodou.“
„Ale on jím je celou dobu. Proč b to dělal? Pomoz mi být jistá, Glime.“
Její přítel dlouze zasyčel.
„Můžem se pak napít vína tvého otce?“
„Pokud ho nevypil.“
„Dobře.“
Samou radostí zatleskala. „Výborně! Znám jeho zvyky. Do soumraku nebude ve svém doupěti, takže bychom měli jít.“
„Doupě?“
„Ano. Co jiného by to bylo? Doupě.“
„Skvěle, doupě. Veď mě.“
Upravil/a Whirt dne 28.01.2011 23:27
Dnes přispívám opravdu jednou čistou stránkou z knížky - po většinu času jsem jich přeložil víc (občas i míň ), ale konečně je zde po víkendu nový příspěvek:
A jsme tady, pomyslela si Annaïg.
Šli cestou z kopce starou Císařskou čtvrtí ve starobylém, rozpadajícím se srdci Malomůřského Hnisodna. Císařští se usadily i tady, v nejbližších dnech Říše zavedla svoji architekturu mezi ještěří lid Černých Močálů (Black Marsh). Teď už tu přebývali jen zoufalí a nečestní lidé, hlídky sem zavítaly jen málokdy: nejchudší z chudých, političtí nepřátelé Argonianské An-Xileel strany, která ovládala město, zločinci a zrůdy.
Doupě našli dost snadno, ukázalo se, že je na rohu fary tak staré, že první podlaží bylo úplně zanesené. Co zůstalo, bylo jen nesmírně rozsáhlé, vratké a ani moc neobvyklé v této části města. Zvláštní bylo, že to místo nebylo plné usedlíků (squatters), byl tu jen jeden. Měl vybavené místečko, většinou harampádí, ale bylo tam i pár hezkých židlí a kloudná postel.
To bylo asi tak všechno, co viděly před tím, než bylo slyšet hlasy, přicházející stejnou cestou, o které nutno říci, že byla jediná. Annaïg a Glim se schovaly v rohu, kde byla zeď z kamene. Jediná cesta, jak utéct, bylo staré schodiště a potom běžet dál, po starém trámoví budovy, jako po žebříku. Annaïg přemýšlela, jaký druh dřeva, pokud to bylo dřevo, mohl odolávat rozkladu tak dlouho. Stěny a podlaha musely být vytvořeny z něčeho jiného, něčeho, co se svou tloušťkou podobalo listině Khajiitských práv.
Musely si dávat pozor, aby se udržely na trámu.
Glim se zklidnil; ve skupince pod ním se postavy nedívaly na ně, ale nerozpoznatelně v jejich směru.
Cítila, jak se její plíce naplňují a vyprazdňují, dokonce, jak se jí napnuté svaly tisknou ke kostem. Její srdce, jak se zdálo, kmitalo na místo, aby tlouklo, a ta nejpodivnější věc byla, že nedokázala říct, jestli je to strach.
Annaïg si vzala malou ampulku z levé kapsy její dvouřadové vesty a napila se obsahu. Chutnalo to trochu jako meloun, ale velmi trpce.
Upravil/a Whirt dne 02.02.2011 20:55
Rázem se ty slaboučké zvuky pod nimi velmi zesílili, jako by jimi byli obklopeni.
„Kde je?“ zeptala se jedna z postav. Bylo těžké je v tom šeru rozpoznat, ale tenhle byl mnohem tmavší, asi Dunmer.
„Bude tu,“ řekl druhý. On nebo možná ona byl zřejmě Khajiit, každý jeho krok, jak se pohyboval, bylo lstivé kočičí jednání.
„Bude,“ ozval se třetí hlas. Annaïg sledovala, jak muž, kterého posledních několik dní sledovala, přišel k ostatním. Stejně jako oni, byl taky natolik daleko dohledu, ale poznala ho podle hrbu na zádech, a její vzpomínky se naplnily detaily jeho zvířecí tváří a dlouhými, neupravenými vlasy.
„Máš to?“ zeptal se Khajiit.
„Jen to ponořit do řeky.“
„Vypadá to na hodně potíží,“ podotkl Khajiit. „Vždycky jsem se divil, proč na to nezneužiješ Argoniany.“
„Nemám v ně důvěru. Kromě toho, že v řece jsou úhoři-rozparovači trénovaní k lovu Argonianů pokoušejících se přeplavat vnější kanál. Tak lehce si mě nevšimnou, obzvlášť když se nejdřív natřu úhořím slizem.“
„Odporný. Můžeš to vydržet do konce své práce.“
„Jen tak dlouho, kolik jsem za to dostal zaplaceno.“ Sundal si košili a odložil hrb. Ochutnej, pokud chceš.“
„Oh, daedry a bohové,“ zaklela Annaïg, z trámu na kterém se krčily. „Není to Krokodlak. Je to pašerák skoomy.“
„Tak jsi mě nakonec přišel/a zabít,“ řekl Glim.
„Ne tak zabít tě, jako mít tě zabitého.“
„Stejně to vyjde na stejno.“
V tu chvíli si byla Annaïg naprosto jistá, že to, co cítila je strach. Čirý, děsivý, zvířecí strach.
„Mimochodem“ řekl dál Khajiit a ztišil svůj hlas. „Kdo jsou ti dva na trámoví?“
Muž vzhlédl vzhůru. „Xhuth! Pokud vím,“ řekl. „Nikdo z mých.“
„V to jsem doufal. Poslal jsem Patche a Flitchse zabít je.“
„Oh, kaoc,“ sykla Annaïg, „Běž, Glime“
Jak stála, něco v její blízkosti prosvištělo vzduchem a z hrdla se jí vyrval výkřik.
„Věděl jsem to,“ obořil se Glim.
„Jen běž, musíme se dostat na střechu.“
Utíkaly přes trámy, a někdo za nimi vykřikl. Slyšela jejich kroky teď, proč ne tedy předtím? Nějaký druh okouzlení?
„Tam.“ Zakřičel Glim. Viděla to; část střechy se propadla a opírala se o trámy, vytvářejíc rampu. Vydrápaly se nahoru. Něco žhavého a vlhkého se Glim snažil vytáhnout z hrudníku, a ona hystericky přemýšlela, jestli šíp netrefil ji, jestli nemá vnitřní krvácení.
Ale oni se také dostali na střechu.
Padesát kroků od nich.
Vytáhla dvě lahvičky a jednu podala Hlupáku-Glimovi.
„Vypij to a skoč,“ řekla.
„Cože? Co to je?“
„Tím si nejsem jistá. Údajně bychom měly létat.“
„Údajně? Kde jsi to vzala?“
„Proč, je to důležité?“
Tohle je část za čtvrtek (je to třetí dělítko první části první kapitoly) pěkné počtení
„Oh, Thtal*, nedělala jsi to ty? Bez receptu. Pamatuješ na takovou věc, ta mě měla údajně učinit neviditelnými.“
„A udělalo tě to neviditelným.“
„Udělalo to moji kůži průsvitnou. Vypadal jsem jako pytel vnitřností na procházce po okolí.“ Annaïg vypila svůj. „Není čas, Glime. Je to naše jediná naděje.“
Pronásledovatelé vyšplhali po rampě, tak skočila a přemýšlela, jestli má mávat rukama, nebo…
Ale to, co udělala, byl pád a jekot.
Ale náhle nepadala tak rychle, byla trochu unášena, ve skutečnosti, vítr ji postrkoval jako mýdlovou bublinu. Slyšela muže řvát ze střechy, otočila se a viděla Glima plovoucího těsně za ní.
„Vidíš?“ řekla. „Musíš ve mně mít trochu důveru.“
Sotva dořekla větu, začali opět padat. *netuším kdo, nebo co to je
Později otlučení, zranění a zasmrádlí díky hromadě odpadků, která zastavila jejich pád, se vrátily do vily jejího otce. Našli ho, rozloženého ve stejném křesle, ve kterém byla Annaïg časněji v to ráno. Stála, dívajíc se na něj na chvíli, na jeho bledé prsty svírající láhev vína, na jeho prořídlé šedé vlasy. Snažila si vzpomenout na toho muže, před tím, než matka umřela, před tím, než An-Xileelové vyrvaly Malomůru z Říše a vyplenily jejich statky.
Nemohla se na něj podívat.
„Pojď dál,“ řekla Glimovi.
Vzaly si tři lahve vína ze sklepa a razily si cestu po točitých schodech na vrchní balkón. Zapálila malou papírovou lucernu a v jejím světle nalila dvě plné, lahodné křišťálové číše.
„Na nás,“ řekla.
Pily.
Stará Císařská Malomůra se pod nimi rozprostírala, rozpadající se masivy vil zdobené vinnou révou a půda zarostlá klidnými palmami a bambusem, všechno v šeru, jako by to bylo vystřižené z černého sametu, vyjma míst osvětlených mdlým světélkováním lucan formy (lucan mold??) nebo slabou žlutou září nesoucí se vzduchem, nevinné sestřenice smrtonosných bludiček (will-o‘-the-wisps) v hlubokých bažinách.
(poslední věta je myšlena ve smyslu, že ta žlutá záře je sestřenice bludiček je to dost nejasná věta )
Upravil/a Whirt dne 05.02.2011 22:05
„No tak,“ řekla a dolila si skleničku. „Necítíš se plnější života?“
Zamrkal očima, velice pomalu. „No, já rozhodně víc cítím rozdíl mezi životem a smrtí,“ odpověděl.
„To je začátek,“ řekla.
Uplynul malý okamžik.
„Měli jsme štěstí,“ řekl Glim.
„Vím,“ opáčila. „Ale…“
„Co?“
„No, nebyl to Krokodlak, ale můžeme přinejmenším oznámit pašeráka skoomy podstážnému.
„Do té doby se někam přesunou. A i když je chytí, je to kapka vody z celého oceánu. Nezastaví to prodej skoomy.“
„To určitě ne, pokud se nikdo nebude snažit,“ odvětila. „Bez urážky, Glime, ale přála bych si, abychom byly stále ještě v Říši.“
„Bez pochyby. V té době tvůj otec byl ještě stále bohatý člověk, a ne špatně placený poradce An-Xileel.“
„Tak to není,“ řekla. „Já jen… za Říše tu byla spravedlnost. Byla tu čest.“
„To jsi ještě nabyla na světě.“
„Ano, ale umím číst, Hlupáku-Glime.“
„Ale kdo napsal ty knihy? Bretonci. Císařští.“
„A tohle je An-Xileel propaganda. Říše se sama obnovuje. Titus Mede to začal a teď je po jeho boku syn Attrebus. Přinášejí zpátky do světa pořádek a my jsme jen… jen samy sníme daleko odtud, čekajíc na věci, které to sami zlepší.
Argonian napodobil pokrčení rameny. „Jsou horší místa než Malomůra.“
„Také jsou i lepší místa. Místa, kam bychom mohly jít, místa, kde bychom mohly něco změnit.“
Upravil/a Whirt dne 09.03.2011 23:40
„Je tu zase řeč o tom tvém Říšském Městě (Imperial City)? Líbí se mi tady, noc, co noc*. Je to můj domov. Známe se navzájem od doby, co jsme mláďata, ano, a pokud to ještě nevíš, můžeš mě přesvědčit ke všemu. Ale opustit Černé Močály, to nemůžeš chtít, abych udělal. Ani to nezkoušej.“
„Nechceš mít ze života víc, Glime?“
„Jídlo, pití, dobré časy… proč by někdo chtěl víc, než to? Jsou to lidé, kteří chtějí ,něco změnit‘ a způsobují všechny problémy na světě. Lidé, kteří si myslí, že vědí, co je pro všechny lepší, lidé, kteří věří, že vědí, co ostatní lidi potřebují, ale nikdy se neobtěžovaly zeptat. To je to, co ten tvůj, Titus Mede kolem šíří – jeho verzi, jak by měly věci být, nemám pravdu?“
„Je spoustu věcí, jak správných, tak špatných, Glime. Dobro a zlo.“
„Když to tak říkáš.“
„Princ Attrebus zachránil z otroctví celou osadu tvých lidí. Co si myslíš, že vidí v Říši?“
„Moji lidé znali otroctví pod starou Říší. Znaly jsme ji dost dobře.“
„Ano, ale to byl konec, kdy se stala krize Oblivionu. Podívej, stejně budeš muset přiznat to, že pokud by Mehrunes Dagon vyhrál, pokud by ho Martin neporazil…“
„Martin a Říše ho neporazily v Černých Močálech,“ řekl Glim a zvyšoval hlas. „An-Xileel ano. Když se brány otevřely, Argoniané se sypaly do Oblivionu s takovým vztekem a energií, Dagonovi poručíkové ji musely zavřít.“
Annaïg si uvědomila, že se odvrací od svého přítele a že se jí zvyšuje tep. Ucítila něco prudkého a slabě sirnatého. Užasla, na moment se na něj podívala.
*Noc, co noc - nemusí to být přesný překlad, v textu je použito zkratky (možná to není zkratka) Nn, což může znamenat Night-Night. Do češtiny volně přeloženo Noc, co noc...
Upravil/a Whirt dne 19.02.2011 00:21
„Ano,“ řekla nakonec, když zápach zeslábl, „ale bez Martinova obětování, by Dagon časem Černé Močály zabral, a udělal z tohoto světa své hřiště.“
Glim si přisunul a nastavil skleničku, k naplnění.
„Už se o tom nechci dohadovat,“ řekl. „Nepřipadá mi to důležité.“
„Zněl jsi, jako bys měl na chvíli starost, starý příteli. Myslím, slyším trochu vzteku v hlase. A jsi cítit,k jako bys byl bojovou kořistí.“ And you smelled like you were spoiling for a fight.“ (nevím, proč by měl být cítit jako kořist)
„To je jen víno,“ zamumlal, „A všichni vzrušení. Po zbytek večera, můžeme jen slavit, že ten tvůj „létající“ lektvar nebyl úplné fiasko?“
Začala cítit v břiše teplo, víno v její činnosti. She was starting to feel warm in her belly, the wine at its business. (the wine at its businness)
„No, ano,“ řekla. „Předpokládám, že to stojí za přípitek, či dva.
Pily třetí a Glim se na ni podíval trochu bokem.
„V každém případě“ začal, ale pak se zarazil.
„Co?“
Zašklebil se svým ještěrčím úsměvem a zavrtěl hlavou.
„Nemusíš jít vyhledávat problémy. Z toho, co jsem slyšel, mohou jít pro nás.“
„Co to je?“
„Větrná Věštba (Wind Oracle) dnes přivítala do města.“
„Loď tvého bratrance Ixtaha-Nasha.“
„Jo. Říkal, že viděl něco nad hlubinou, něco přichází naším směrem.“
„Něco?“
„Tohle je bláznivá část. Řekl, že to vypadá jako ostrov s městem.“
„Neprobádaný ostrov?“
„Neupevněný* ostrov. Plovoucí ve vzduchu. Létající.“
Annaïg se zamračila, položila skleničku a zavrtěla na něj prstem. „Tohle není vtipný, Glime. Ty mě škádlíš.“
„Ne, nechystal jsem se ti to říct. Ale to víno…“
Posadila se zpříma na židli. „Myslíš to vážně. Přichází naším směrem?“
„Huh,“ odpověděla, znovu si vzala víno a ponořila se zpátky do křesla. „Budu o tom přemýšlet. Létající město. Zní to jako něco zbylého z Merithic éry. Nebo ještě dřív.“ Cítila, jak se jí široká ústa vytáhla ve veliký úsměv. „Vzrušující. Měla bych radši navštívit zítra Hecua.“
A tak dopily lahev, a otevřeli další, drahou. Venku přišel déšť a jako vždy se pohyboval závěs, třpytící ve světle lampy. Pro tuhle chvíli čistá a vlhká, vymytá Malomůrská vůně plísně a rozkladu.
*doslova nezakotvený
Upravil/a Whirt dne 09.03.2011 23:37
Colin kdysi slyšel jednu legendu. Údajně se jednou narodil chlapec, který měl místo ruky dýku. Zrodil se z touhy po pomstě jeho matky, kterou nějací muži znásilnili a pokusili se ji zabít, ale ona přežila a pak se jen smála když si chlapec prořezal svoji cestu na svět a radostně se vydal potřít všechny, kdo jeho matce ublížili. Jeho oběti, válejcí se ve vlastní krvy, se často ptali: „Kdo jsi?“ a on jen odpověděl „Dalk.“ V severském jazyku znamená dalk nůž.
Tato legenda pochází ze Skyrimu, ale vyprávějí si ji vrahové z celého Tamrielu. Někteří mladí vrahové i pojmou jméno Dalk za svoji přezdívku a doufají že jim přivede nadlidské schopnosti.
Colin ale vůbec neměl pocit, že by dýka byla jeho soužástí. Rukověť byla vlhká, lepkavá a ruka s dýkou, kterou měl schovanou přesně pod okrajem svého pláště, se mu zdála velká a nápadná.
Jakto že si ho muž ještě nevšiml? Stál tam na mostě opřený o zábradlí a díval se směrem k majáku. Přicházel sem každý Loredas, po pravidelné prohlídce svých koní a stájí. Většinou se tu s někým setkal, prohodil pár slov a zase odešel.
Colin ho nadále sledoval. Na mostě bývalo běžně plno lidí vracejcíh se z Weye* domů se svými povozy a věcmi, které neprodaly na trhu. A taky páry hledajcí místo kde by byli osamotě, ale dnes tu skoro nikdo nebyl.
„Á, tady jsi.“ Řekl muž. Směrem ke Colinovi.
Jeho tvář byla skryta ve stínu světla strážného ohně hořícího opodál. Colin ho již znal dobře. Byl dlouhý a kostnatý. Měl černé vlasy s častými šedinami a s blankytnýma očima.
„Tady jsem.“ Zopakoval Colin vyschlými ústy.
„Pojď sem.“
Colin udělal pár kroků a postavil se vedle muže. Po mostě se zrovna blížila skupina studentl z koleje našeptávačů.
„Mám rád tohle místo.“ Řekl muž. „ Rád poslouchám lodní zvony a pozoruji světla lodí. Připomíná mi to moře. Viděl jsi někdy u moře?“
Zmlkni! Prosim, tě nemluv na mě. Říkal si Colin v duchu.
Studenti se mezitím zastavily a ukazovali si něco v kopcích na severo-západě.
„Jsem z Anvilu.“ Pravil Colin, neschopný vymyslet nějakou lež.
„To je pěkné město. Jak se jmenuje ta krčma kde mají tmavý pivo?“
„U Spodního proudu.**“
Muž se usmál. „Ano, je to pěkné místo.“ Povzdechl si a prohrábl si vlasy. „Byly to ktásné časy. Měl jsem krásnou vilu u Topalského zálivu. Mýval jsem i malou loďku a dva námořníky. Jenom tak pro plavbu podél pobřeží.“ Domluvil a mávl rukou. „ Ale ty si asi nepřišel kvůli tomuhle že?“
*vesnička za mostem do Imperial City.
** The Undertow
Upravil/a SkyrimAdmin dne 20.02.2011 20:58
Studenti se konečně pohli. Horlivě diskutovali o něčem, čemu Colin sotva rozuměl.
„To opravdu ne.“ Souhlasil Colin, ruka s dýkou mu připadala větší než kdy před tím, připadal si jako by nedržel dýku, ale velký kus kamene
„No, dneska je všechno jednodušší. Můžeš jim říct že se nic nového neděje a když se budou ptát, prostě jim řekni že žádné jídlo, víno nebo polibek, není tak krásný jako dlouhý a hluboký nádech.“
„Prosim?“
Astorie, kniha třetí, kapitola – Co to je?!“
Colin se hloupě podíval dolů na svou dýku, která vyklouzla ze záhybů pláště a nyní se leskla ve světle lampy.
Jejich oči se setkaly.
„NE!“ vykřikl muž.
Colin bodl, mužovy dlaně hbitě vystřelili vzhůru a nůž se do nich zabodl. Colin je odrazil levou rukou a bodl znovu - tentokrát se dýka zařízla do mužova peřdloktí.
„Zadrž.“ zalapal po dechu. „počkej chvíli, promluvme...“
Muž nedokončil větu a nůž sklouzl po jeho ruce přímo do břicha. Jeho ústa stále pracovala, zavrávoral a podíval se na zakrvácené ruce.
„Co jsi to udělal?“ zeptal se nevěřícně.
Colin přistoupil k muži který klesl a opřel se o sloupek.
„Nedělej to,“ zasípal
„Musím“ zašeptal Colin a nahrbil se, muž zvedl ruce, ale byli příliš slabé aby zabránily Colinovy v podříznutí hrdla.
Bezvládné tělo se svezlo do sedu. Colin si sedl k němu a pozoroval studenty, byli již daleko, vůbec netušily co se právě stalo.
Naneštěstí uviděl dva muže co šli cílevědomě přímo k němu. Objal muže kolem ramen a předstíral že pomáhá opilému přítely.
Ale již nebylo třeba.
Jeden z příchozích byl vysoký, plešatý muž s ostrými rysi, druhý byl Khajit se zdeformovaným čumákem. Arcus a Khasha*.
„Teď už ho jen hoď do vody.“ Řekl Arcus.
„Jenom popadnu dech, pane.“
„Ano, zajisté. Byla to docela velká rvačka, na to že jsme chtěli aby jsi mu pouze podřízl hrdlo.“
„Začal bojovat, pane.“
„Byl jsi moc lehkomyslný.“
„Bylo to poprvé Arcusi,“ Řekl Khasha, pohladil se po vousech a netrpělivě párkrát škubl ocasem.“Tak rychle, hoď ho do vody a ať už jsme pryč.“
„Slyšel jsi Inspektore.“
Když se Colin chvíli nehýbal, luskl na něj Arcus prsty.
„Myslel jste mě, pane?“ Trhl sebou Colin.
„Ano, koho jiněho? Udělal jsi to, sice nedbale, ale přeci. Teď jsi jedním z nás.“
Colin chytil mrtvého za nohy a přehodil ho přes zábradlí. Muž hlasitě spadl do vody a upřel na Colina svůj mrtvý pohled.
Inspektor, Colin čekal tři roky, než si vysloužil tohle oslovení. A teď když to přišlo, znělo to jak z jiného světa.
„Obleč si tuhle róbu, skryje krev do doby než se převlékneš.“
„Dobře.“ Odpověděl Colin nepřítomně.
Své doklady dostal příští den od Intendanta Maralla, muže s kulatým obličejem a hustým vousem pod bradou.
„Dostaneš pokoj v Telhallu,“ Řekl Marall, „Určitě o tobě již vědí.“ položil pero a zkoumavě se zadíval na Colina. „jsi v pořádku, synu? Vypadáš nějak přepadle.“
„Špatně jsem spal pane.“
Marral přikývl.
„Kdo to byl, pane?“ Vyhrkl Colin. „Co přesně udělal?“
„Tohle nechceš, synu. Radím ti, nepokoušej se to zjistit.“
„Ale pane-“
„Co na tom záleží?“ Přerušil ho Marall. „když ti řeknu že byl zapleten do únosu a zavraždění šestnácti batolat, budeš spokojen?“
„Ne, pane.“
„Co kdybych ti řekl, že si prostě vystřelil z Jejího Veličenstva?“
Colin zamrkal. „Prostě si nedovedu představit-“
„Ty si nemáš co představovat, synu. Ty nerozhoduješ o smrti, te se tě vůbec netýká. Tyhle rozhodnutí dělá rada a samotný císař. A věř mi, vždycky jsou to dobré důvody, ale do toho ti nic není, rozumíš? Ty si nic nepředstavuješ, nad ničím nepřemýšlíš, jenom děláš co se ti řekne“
„Ale učily jste mě tu přece i myslet, pane.“
* Omlouvám se, ale nebyl jsem schopný určit pohlavý této postavy, zatím to bude muž.
Upravil/a Scarcz dne 22.02.2011 20:55
„To ano, a to ti jde velmi dobře, s tím souhlasí i ostatní učitelé. Jsi velice bystrý mladík a zatím jsi si vedl dobře, ale všechno nad čím by jsi měl přemýšlet by se mělo týkat tvé práce. Budeš přemýšlet ve chvílích kdy je potřeba najít špeha v řadách císařské stráže, nebo v tichosti zjistit která z dcer Counta Carose podává svým hostům jed. Pokud ovšem budeš muset něco ukrást, někoho sledovat, otrávit, nebo jednoduše zavraždit, budeš přemýšlet pouze nad tím, jak tu práci vykonáš, rozumíš? Jsi pouze nástroj císaře.“
„To vím pane.“
„Zřejmě né dost dobře, jinak by jsi se na takové věci neptal.“ Marall vstal ze své židle. „ Pokud si dobře pamatuji, tak pocházíš z Anvilum že? Jeden muž z hradní stráže nám tě doporučil k otestování.“
„Regin Oprenus pane.“
„Co si myslíš že by jsi bez toho doporučení teď dělal.“
„To nevím pane.“
Ve skutečnosti tohle věděl Colin přesně. Jeho otec byl mrtvý a jeho matka neustále prala prádlo pro lepší lidi. Snažil se i naučit číst, ale moc mu to nešlo a i tak by pro to zřejmě nenašel žádné využití.
Přinejlepším by teď pracoval v přístavu, nebo by se nechal najmout na nějakou loď. Císařské pozvání pro něj bylo jako splněný sen a nabízelo mu vše, po čem toužil již od dětství. A to i navzdory předešlým událostem. Navíc dostával dobře zaplaceno a mohl něco poslat matce, před tím než se upracuje k smrti.
„To je další test, že ano?“ řekl „Ne včera večer, ale teprve teď.“
Intendant se lehce pousmál. „Obojí byl test, synu. A tohle je sice oficiálně poslední, ale ještě jich zažiješ mnoho. V tomhle zaměstnání tě bude každou chvíli čekat nová výzva, a pokud toho nebudeš schopen, je lepší to říct teď, před tím než se s tebou dají věci do pohybu.
„Jsem toho schopen, pane.“
„Výborně, v tom případě, Inspectore. Odpočiň si a zítra se hlas u mě.“
Colin přikývl a vyšel ven hledat svůj nový domov.
Když se Anaïg vzbudila, Hlupák-Glim ležel rozvalený na podlaze a hlasitě oddechoval.
„Oh“ Vzdychla a chytla se za hlavu, při pokusu vstát. Pocítila jak se jí zvedl žaludek.
Kolik vína včera vypily?
Dopotácela se do kuchyně a rozhrnula závěsy. Osilnilo ji sluneční světlo, které rázem zalilo kuchyni. Otevřela dveře do spižírny a přejela její obsah očima. Visel tam nějaký salám a solené ryby. Na zemi stály sudy s moukou, solí, cukrem, rýží a jeden žalostně prázdný s povadlou zeleninou.
Na stolečku bylo pár vajíček, byla ještě teplá, takže Tai-Tai vyjímečně odvedla svoji práci.
Také tam ležel kožený váček s matčiným starým kořením, několik lahví s nějakými semeny a několik suchých listů.
Všechno se bude hodit.
Hlupák-Glim přišel chvíli poté co hodila česnek a chili na rozpálený olej a ovanul je štiplavě ostrý vzduch.
„Nemám teď zrovna chuť k jídlu.“ Postěžoval si Glim.
„Tohle ale sníž a ještě s radostí.“ Řekla Anaïg. „Stará Tenny to vařila pro tátu, když si to ještě mohli dovolit.“
„V tom případě nechápu proč to vždycky chutná jinak. Minule v tom byli oříšky a nakládaný vepřový, žádný chili a česnek.“
„Došlo nám vepřový a navíc nezáleží na přesných surovinách, ale na způsobu přípravy, vyváženosti chuti a různých druhů oleje a bylinek.“ Řekla a začala třít směs koření v hmoždíři. Zemitá vůně koriandru, kardamanu, semen kontryhele a zázvoru rázem zavanula kuchyní. Přidala ještě dvě hrsti rozdrcené rýže, vše promíchala, zalila trochou kokosového mléka, přiklopila pokličkou a položila na kamna.
Když byla kaše hotová, nandala ji do misek a přidala plátky vensinského salámu, červené šunky a nakládanou melounovou kůru.
„To je nechutný.“ Komentoval její výtvor Hlupík-Glym.
„Ještě to není hotový.“ Odbyla ho a přidala do každé misky vejce.
Glim ožil a olízl se. „Husí vejce?“
„Uh-huh.“
„Možná to i zkusím.“
Anaïg položila misky na stůl a pustila se do jídla. Glim první opatrně ochutnal a pak začal jíst taky.
„Hned je mi líp.“ Řekl Glim.
„Vždyť jsem to říkala.“
„Měla jsi pravdu.“
„Co jsi to včera říkal o tom létajcím městu? Má přiletět i sem?“
„Ix říkal že to sledovali tři dny, než chytli dobrý vítr. Za celou dobu to nezměnilo kurs a míří to přímo sem, odhadem by to tu mělo být zítra ráno.“
„Tuší co to mohlo být?“
„Říkal že to vypadalo jak vrcholek nějaký hory, a na okraji byli vidět kamenné budovi. Přivolávači větru se to nelíbilo, hned jak dopluli do přístavu si vzal koně a odjel z města.“
„Co přesně se mu na tom nelíbilo?“
„Říkal něco o tom že to není správné, prý to nedokázal identifikovat žádným kouzlem.“
„Řekl o tom někdo Organismu?“
„Vždycky, když se vy dva sejdete, tak vám vůbec nerozumím.“ Zašeptal někdo jemným hlasem.
Anaïg se otočila ke dveřím a zpatřila tam svého otce.
“Tady něco krásně voní, zbylo i pro mě?“ Řekl otec a vešel dovnitř.
„Určitě Taigu, je toho dost.“
Nandala mu plnou misku a položila ji před něj. Taig nabral plnou lžíci a zavřel oči.
„Lepší než od Tenithary, učíš se moc dobře.“
„Víš něco o tom městu?“ Zeptala se Anaïg. Vždy ji obtěžovalo mluvit s otcem, věděla že by nemělo, ale o to jí to obtěžovalo víc. Vždy zněl tak křehce, jako by se většina jeho duše někam vytratila.“
Upravil/a Scarcz dne 28.02.2011 18:05
Copyright
PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3.
Grafika: Zarath, Kod:
SkyrimAdmin, Puvodni
theme: Stryker &
WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.