The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Tak další denník. Koniaashův.

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 1 z 4: 12 3 4

Tak další denník. Koniaashův.
koniaash	#1 Přidané 31.03.2012 11:04
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Předně bych chtěl poděkovat autorům tohoto webu, který je pro mě skutečnou studnicí informací, map a podobných nezbytností a díky kterým nemusím při psaní neustále zapínat skyrim. Dále musím poděkovat především likérce Božkov za zásobování inspirací ( a zároveň se omlouvám čtenářům, pokud se moje přeinspirovanost projeví na kvalitě textu, zejména hrubkách a přepisech ), tabákovému koncernu Philipp Morris a bezpočtu metalových kapel ( zejména z žánru Pagan a Viking ), které mě udržovaly ve zprávné atmosféře skyrimu, země ledu a krve. Pište veškeré připomínky, trhejte, cupujte, raďte. Vaash Koniaash Tak tohle je výpověď, kterou jsem dal na mučení v Imperial city, plus to co píšu vlastní krví na košili. Doufám, že ten agronián, kterému jsem dal diamant schovaný, hádejte kde, odnese tu zprávu mému příteli Juliu Arcovi... Narodil jsem se v žoldnéřském táboře někde u hranic Cyrodilu. Kdo byl můj otec? No, to zrovna přesně nevím. Vím jenom, že máti byla Bretonská markytánka a starala se o osm děcek, dílem býlích, dílem černých, dokonce moje malá sestra Lukrécie měla kočičí oči a pořádné drápáky. Jo já se ještě nepředstavil, slavný soude? Tak jmenuju se Koniaash po tom slavném cestovateli, který prošel Elsweyr a nasral všechny Khajjity svou nekonečnou dobročinností, neboť uctíval jakéhosi všepomocného, mírumilovného, ale vlezlého boha. Jak jsem se dostal do Skyrimu? No to je jednoduché. Válka dávno skončila a mě se zrovna moc nelíbilo poslouchat optia Lucania dýl, než by bylo nutno. Legionářská lorika a caligae už mě svíraly víc, než jsem dokázal snést, tak jsem jedné noci zdrhl s pytlem zásob a váčkem plným císařpánských ksichtů, který patřil jednomu protivnému redguardovi. Mířil jsem k Brumě, tam jsem chtěl přejít hory a zapadnout do nějaké žoldácké bandy či pod jiným jménem se dát k auxiliím, pomocným jednotkám legie, abych měl na svůj chleba vezfejší, jak říkají kněžouři. Usmálo se na mě štěstí, jak jsem v první chvíli myslel, když mě potkala parta jezdců. Všchni byli dobře ozbrojeni , ale ti vedení koně a obvazy na tělech prozrazovyly, že prošli bitvou a to zrovna ne vítěznou. Vedl je hrdý Nord v kroužkovém brnění, jeho kdysi snad zlaté vlasy a vousy baly slepeny krví. Jako všichni, i on měl u pasu meč, u sedla sekeru, kopí a malovaný štít. Všiml si mě. "U Talose, zabte toho banditu" odfrkl, jako by mluvil o zahánění mouchy. " Do prdele všech bohů, nejsem žádnej bandita!" stačil jsem ještě zařvat a už jsem musel odrážet meč, kterým mě ze sedla počastoval urostlý Nord. Gladius ukradený z císařských zásob byl ale z dobré oceli. tak se mi podařilo odklonit i kopí druhého, který se mě snažil dostat nájezdem. Tam někde v zadu je třetí, říkal my šestý smysl, který mě ještě nikdy nezklamal. Otočil jsem se, ale to už koňská hrud byla jen pár stop od mého těla. Kopí mě minulo, ale svalnatá hruď severského koně mě odhodila o dobrý sáh a půl do trávy. Když jsem se za pár vteřin rozkoukal, mířilo na mě tolik ostrých věcí a zlých pohled, že jsem konečně řekl, to, co jsem chtěl říct: " U Akatoshe, nevím, proč se perem. Mířím do Skyrimu, prej je tam válka. Musím za něco žít!" Onen mohutný nord, který mi málem rozsekl hlavu mi podal ruku a pomohl mi vstát. " Tak vítej u Bouřných hávů, kamaráde..." a usmál se opravdu tak, že by to člověk považoval spíš za vlčí škleb. " A žold?" zeptal jsem se slabě. " Tak přinejmenším tě necháme na živu, Na kolik zlata si ceníš svůj život?" na tohle jsem nenalezl odpověď. Jeli jsme celý den a noc. Až na úsvitu druhého dne jsme se utábořili . Muži uvázali koně k stromům s dali se do jídla. Ke mě přisedl onen nord, který se se mnou bavil, když mě zajali, potažmo přijali. Hodil mi kus polosyrového masa a podal kus kaše. " Tak jíme my nordi, co bretóne, nechutná ti to?" zeptal se a znova se usmál tím svým vůčím úsměvem. Viděl jsem v něm ale víc přátelství, než výsměchu. " Nestojí to za nic, ale je to hmota." odvětil jsem mu. " Ale za války jme žrali hůř. To maso chce trochu posolit..." odvětil jsem klidně. Upravil/a koniaash dne 02.04.2012 23:47



koniaash	#2 Přidané 31.03.2012 12:45
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Nord se upřímě zasmál, napil se z čutory a podal mi ji. Byla v ní medovina, kyselá a ostrá, ale rychle stoupala do hlavy. " Jsem Ralof." řekl nord jednosuše. " Koniaash, ale lidi mi říkají Kony. " a podal jsem mu ruku. Potřásl s ní. " Málem si mš zabil, Ralofe a teď tu spolu chlastáme." nadhodil jsem. " To jste vy Jižani," zasmál se Ralof svým bohatýrským smíchem " Vy berete ránu mečem jako smrtelnou urážku. My, Nordi, to berem jako součást života. Máme takovou písničku: Když se u nás chlapi poperou, tak jenom mečem, a nebo sekerou." " Podej mi ještě tu medo..." V tu chvíli se na nás vrhli. Byla to dobře centurie císařských. " Náš velitel zařval : Bij, kdo v Talose věří!" A rozpoutala se jatka. Muž vedle mě padl proboden oštěpem, ale já a Ralof jsme postupovali do předu, k legionářům. Sebral jsem ze země krátké kopí a vrhl ho mezi ty bastardy. Bolestivý výkřik mi byl odměnou. Ralof mi vtiskl do ruky nordskou sekeru. Běželi jsme dál. Legionáři, jistí si svou převahou, se nesemkli do obranné formace. Takhle čelili severským bojovníkům každý sám. Za nedlouho se moje uši naplnily řevem zděšených a umírajících říšských vojáků. Nordové padali, starou lesní cestu barvila rudá krev, ale každý ssebou vzal alespoň dva legionáře. A pak jsem se do boje dostal já. Krev mi pěnila v žilách. Na tom, že jsou to bývalí spolubojovníci, nezáleželo. Oni chtěli zabít mě, tak jim odpovím stejnou mincí. Napadl jsem důstojníka v šupinovém brnění zdobeném zlatem. Sekera mu rozsekla tvář a zlato zkropila krev. Vypadala jak rubíny. Neměl jsem ale čas uvažovat o estetice, mladý, sotva patnáctiletý legionář mi zkoušel zabodnout gladius do ledvin. Odrazil jsem meč toporem sekery a sekl. Šněrování na hrudi se pod mou ranou roztrhlo, a ostří sekery se vnořolo hluboko do mladíkovy hrudi. S užaslým výrazem v tváři zemřel. Nechal jsem sekeru tam, kde skončila a ze země sebral dlouhou jezdeckou spathu. Střetl jsem se s elfem. Jeho ohavné a nelidské rysy mě naplnili nenávistí. Takoví jako on pálili, znásilňovali a drancovali. Bodl jsem proti jeho obličeji. S lehkostí odrazil můj meč svou lehce zakřivenou čepelí. Nemám zbroj! Pomyslel jsem si. Rozpárá mě jak rybu... Ale ne, elf ustoupil, chtěl si souboj vychutnat. Měl na sobě zlatočernou kroužkovou zbroj, štíhlé, ale silné ruce, hbité nohy... Nevycházelo mi, že bych mohl někoho takového porazit. Ale to by museli bozi zešílet, abych z boje utíkal. Zoufale jsem zaútočil sekem z prava a jen tak tak uhnul výpadu elfské šavle. Přesto mě ošklivě řízla na žebrech. Zařval jsem a zaútočil na elfův podbřišek. Moje rána sjela po pohotově nastaveném ostří. Každý šermíř prý narazí jednou na někoho lepšího. Můj okamžik právě přišel. Meč, vychýlený z rovnováhy, moje hruď, oblečená jen v košili a altmerův ohavný úsměšek. A zvedající se šavle... Pak dopala Ralofova sekera. Elf svěsil šavli a padl na kolena. Z ůst mu tekla zpěněná krev, Ralof musel zasáhnout plíce. Ralof na mě vycenil své vlčí zuby, které zářily bělobou v jeho krví potřísněném obličeji " Do práce, Žoldnéři, už je skoro máme!" A nemusel mě pobízet. Poslední legionáři stáli ve čtverci, obrněni štíty bodající oštěpy. Očividně chtěli vzdorovat do posledního sechu. Nordi v kůžii, kroužkových či šupinových zbrojích se na ně snažili dotírat, ale štítová hradba stále držela. " Zabijem je, Žoldáku?" zašklebil se Ralof. " Zabijem." utrousil jsem. A v tom se to stalo. Zaduněla kopyta a po lesní cestě k nám dosusaly dvě jednotky. Z prava thalmorští jezdci v černozlaté zbroji, z prava imperiální těžká kavalerie s lesklými pancíři a tesenými meči. Jeden po druhém jsme pustili zbraně na zem. Ty, kteří toužili po hrdinství a zaútočili, rychle poslaly k zemi šípy. " Jsem centurio Junius Albius Castus. A tito vězni jsou naši. tato oblast se nachází pod imperiální jurisdikcí. " prohlásil jezdec v čele. Z davu thalmorů vyjel majestátní jezdec. Měl černozlatou plátovou zbroj, zelenostříbrný plášť a v ruce držl palcát, jiskřící magickou energií. Sňal z halvy přilbu ozdobenou vraními křidly a odhalil tak mladou, takřka ještě chlapeckou tvář. " Já jsem Damor z Thalmorské Rady. Tito muži zabili našeho vojáka a tak patří nám. Vyslechneme je a pak je rádi předáme císařské justici..." mluvil vyrovnaným, avšak arogantním hlasem. " Viděl jsem lidi, které jste vyslýchali..." hořce se zasmál velitel jízdy Impéria. "Jsou naši a tím to končí, nebo se snad chcete prát?" zeptal se a v celém jeho držení těla bylo vidět, že touží po "ano" víc, než mládenec žádající o ruku své milované. " Budiž... Ale pane Junie, věřte, že si promluvíme s generálem Tuliem..." řekl elf a pobodl koně zpět mezi své lidi. Zanedlouho odjeli. Legionáři mezitím sesedli z koní a začali nás svazovat lněnými šňůrami. Nebyli zrovna něžní. " Á, co to tu máme, sám Ulfrik! tak to je úlovek! Optio Arminie, tohohle hajzla svažte pořádně." slyšel jsem hlas centuria Junia " A roubík!" dodal ještě. Šli jsme dva dny. Bez vody, bez jídla. Ten, který padl, byl okamžitě probodnut legionářským kopím. pokoušel jsem se promluvit s Ralofem, který byl hned vedle mě, ale každý delší hovor byl odměn ranou dřevcem kopí přes hubu. Tak jsme raději nemluvili. Druhý den večer jsme se dostali na zemskou stezku. Když jsem uviděl koňské povozy, nejprve jsem se zaradoval. Ale pak mi došlo, že jsou jen dva. Tam se nemůžem vejít... Odpověď se mi dostala v zápětí. Legionáři sesedli z koní a odváděli vězně do lesa. Podle zakrvácených dýk, krterými přeřezávali provazy a křiku vražděných mi došlo, že se na ty dva vozy vejdeme ve všem komfortu. Na vozech nás zavřeli do řetězů. Byly přikované na rukou i nohou a navíc přikované k masivním fošnám vozu. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Tak jsme se, natřásajíce se na výmolech cesty, konečně dostali do Skyrimu...


BadWolf	#3 Přidané 31.03.2012 14:03
Ocenění: Příspěvek: 6317 Založený: 26.01.12	Teda ty si dodal té válce šťávu Jen tak dál! XVI...............................................................[Dcery Nebes] The Sassy Master, Melon Lord! That's all I got. It's pretty much my whole identity. BW, the meat and sarcasm guy. ■■


koniaash	#4 Přidané 31.03.2012 15:18
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Vozy drkotaly po rozbité cestě. Bylo mi jasné, co se s námi stane a modlil se ke Kyne, aba mi byli bohové milostivi. Ralof sveřepě mlčel. Jen nějaký zloděj koní naproti mě pořád ječel jak je nevinej, jak je nevinej... Dal bch mu pěstí, kdybych měl trochu víc vůle v řetězech. Ulfrik, jarl Větrného žlebu, vůdce povstání, držel hlavu hrdě vzhůru a šlehal kolem sebe pohledy plnými pohrdání a vznešenosti. Když jsme dojeli k hradbám Helgenu snesla se na nás sprška mrtvých potkanů, shnilých hlávek zelí, praázdných láhví a tak podobně. No ne, že bych to nečekal. Nevezou mě do basy poprvé. Na popraviště ano, v to sem nováček. Dojeli jsme na místo. Kovář svými kleštšmi odštípl nýty, které nás poutaly k vozu a kopance a rány jílců mečů, dřevců kopí a tak podobně nás vyhnaly z vozů. Jedev oo druhém jsme museli bosýma nohama dojít k optiovi, který četl naše jména. A pak mě zarmazilo u srdce. Rikke. Démonka Rikke, tak jsme jí říkali. Za povstání v Hammerfellu ráda vyslýchala mladé holky. Bičem a žhavým železem. Čím mladší, tím raději. My, vojáci jsme nebyli taky žádní svatí, pálili jsme, drancovali, znásilňovali, ale z toho co dělala Rikke se i nám dělala husí kůže. "Toho popravte taky!" řekla a ukázala na mě. V tu chvíli mi přišlo na mysl zařvat na legionáře okolo, co je to za stvůru, ale zbaběle jsem se rozhodl, že sekera do krku je rozhodně lepší, než to, co by vymyslela svým chorým mozkem Rikke. Tato, ty si rozhodně mrtvej, tak se uvidíme, a nevěř že ti nerozsekám hubu... Akatoshi, shlédni na mojí duši. A odpusť mi hříchy... Bouřní hávové umírali hrdinsky. Nikdo z nich neprosil o milost, nepodělal se, muži i ženy kráčeli na smrt s pokřikem na rtech a sami pokládali hlavu na špalek. Já hrdina nejsem. Třásly se mi kolena když jsem šel ke špalku. No co, Koniaashi, tolikrát si čelil nabroušený oceli a teď se budeš bát? S kletbou na rtech jsem položil hlavu na špalek. " Buď rychlej..." zavrčel jsem na kata. " Hříšníku odpusť mi co musím teď vyko..." nedokončil kat odvěkou formulaci. Rána sekyrou nepřišla. Místo tojo se ozval ze všech stran děsivý řev. Na střeše domu přímo přede mnou seděl drak. Ne nenajedl jsem se červrných mochomůrek. Vážně drak. Legionáři se ve strachu rozutekli. Holt to nebyla naše Legie XI Cyrodiilia, my by sme necouvli před ničím. Proti všemu jsme totiž bojovali... Byla to příležitost k útěku, ale já jsem se zahleděl do očí draka, chrlícího oheň na legionáře, trhovce, řemeslníky, zemědělce, prostě na všechny, kteří chtěli najít bezpečí v domech. Pohlédl jsem do dračích očí a pochopil jsem. Všechno zahyne v plamenech, všechno bude zničeno.... Z hrůzy mě probudil Ralofův hlas: " Žoldáku, dělěj! Do věže, !@#%§ do věže!" a tak jsem ho poslechl. Utíkal jsem do věže, jako by mi za patami hořelo a to vlastně nebyla tak úplně lež. Ve věži leželi lidé, ženy, děti, muži, vojáci i obyvatelstvo. Někdo byl strašně popálen, někdo jen zraněn padajícími troskami. Legionáři, uprchlí vojáci Ulfrika, Kyniny kněžky i normální ženy jim nabízely vodu, obvazovali jejich rány, U zdi ležela čarodějka, která evidentně přecenila své svíly a z uší, očí i z pod sukně jí tekla krev. " Zmizíme odsud!" zařval Ralof . " Brácha tu seděl v base, našli jsme tajnou chodbu!" V tom drak rozbil stěnu věžw a zařval. Všem ztuhla krev v žlách. Ralof vyběhl po schodech a vyskočil dírou ve zdivu ven. " Jdu za tebou!" zakřičel jsem. Tady těm lidem nemůžu pomoct. Ne s okovama na rukou. Rozběhl jsem se po schodech a skočil. Dopad byl tvrdý, ale jsem zvyklý na tvrdší zacházení. Propletl jsem se mezi troskami hořící ho města, myslej jsem si, že jeem ztracen, ale v tom jsem spatřil Ralofa, jak zápolí s dubovými dveřmi. Dorazil jsem k němu a společnými silami jsme je vrazili. Vítězoslavný úsměv Ralofovi brzo vystřídal výraz absolutního smutku. Na zemi leželo tělo muže. Hodně mladého muže, ještě bez vousů. Mohlo mu být tak dvanáct. Přesto měl v mrtvolné ruce křečovitě drženou sekeru, jejíž ostří se černalo zaschlou krví, " Bratře!" zavyl Ralof" Ty svině za to zaplatěj!" a dal se do hořkého pláče, pláče muže, který nikdy neuronil slzu, ale najednou byl konfrontován s něčím, co mu zbouralo svět, jak domeček z karet. Ovšem Ralof byl Nord. Otřel si slzy a jeho obličej ztvrdl tak, že připomínal kamennou bystu. " Už je v Sovngardu, umřel jako válečník. Jako hrdina. Teď si vem jeho brnění a sekeru, Žoldáku a ukážem těm sviňákům, že aspoň dva bojovníci tu eště zůstail!" " Neměl jsem nejmenší chuť pouštět se do Ralofovy, ale byl to jediný spojenec, kterého jsem měl na dosah. Ralofův bratr byl na svůj věk nebývalá korba a tak jsem jeho vatovaný kabátec a brň oblékl bez větších problémů. Ralof mi svou sekerou přesekl pouta, , takže nejen že jsem se mohl obrnit, byl jsem i ozbrojen. Po té, co jsme zabili hlídku u cel, jsem získal ( opět ) unifikovanou spathu a siccu, krátkou dýku k dobíjení nepřátel. Procházeli jsme chodbami, až jsme narazili na mučírnu. Kostry v klecích a rafinovcné steoje na ubližování bližním na mě neudělaly zdaleka takový dojem, jako pět útočících legionářů. Ralof vyrazil stralivý pokřik a zanedlouho z jeho cíle tryskala krev v celých gejzírech. Nechtěl jsem zůstat pozadu. Mohutný muž v plné zbroji se po mě rozmáchl obouručákem. Bohužel zapoměl, že je v podzemí a zajiskřilneškodně čepelí po zdi. Sicca lehce pronikla mezi pláty a legionář se s cmrtelným chropťením svezl na podlahy. Spatřil jsem, že Ralof bojuje se dvěma soupeři. Zaútočil jsem, abych vyrovnal šance. Ten legionář mě nečekal. O tom rozhodně svědčil ten výraz mnaprostého překvapení na jeeho uťaté hlavě, Druhému jsem rozpůlil přilbu na půl. I s hlavou


Boomir	#5 Přidané 31.03.2012 16:13
Příspěvek: 8 Založený: 25.02.12	9 z 10 spisovatelů doporučuje: "Živé !" dobrá práce


koniaash	#6 Přidané 02.04.2012 13:27
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	To rozhodilo i druhého, takže na okamžik stratil koncentraci. Břit Ralofovy sekery prosekl přilbici, jako by to byla jan plátěná čapka a zarazil se do hlavy nebohého vojáka až někam k horní čelisti. " Héj, zvlád bych je, Žoldáku!" zašklebil se na mě, když jsme otírali svá ostří do plášťů mrtvých legionářů. " O tom nepochybuju, ale začal jsem se nudit. Jo a jmenuju se Koniaash. Už jsem ti to říkal. " Začal jsem se v rychlosti probírat legionářskými brašnami a váčky. Opět se potvrdilo, že voják tvrdý chleba má. Kromě pár drobných mincí jsem si přilepšil i snubním prstenem. Nešel sundat, ale já mám ostrou dýku. " Jo. Pro přátele Kony. Už si to řikal. Zasloužil jsem si toho Konyho? " optal se Ralof s úsměvem. Na jeho krví rudé tváři vypadal jaksi nepatřičně. " Myslím že jo. Ale musíme to prátelství nejdřív řádně zapít, aby to bylo oficiální. Do tý doby Koniaash, jasný?" zařehtal jsem se. Ralof mi byl sympatický a navíc po celou dobu, nepočítaje v to onen drobný incident, bojoval na té zprávné straně. To je na mojí straně. Navíc to byl Nord a něco mi říkalo, a byla to dlouholetá zkušenost, že je dobré být za dobře s někým, kdo zná místní poměry. Moje představy o Skyrimu byly totiž dost kusé. Daly by se shrnout do: No je tam zima a žijou tam Nordi. " To se neboj, jen co dorazíme k nám do vsi, napijeme se jako samotní Bozi. Ten drak nám na jednu stranu udělal pěknou službičku. Nymyslím si, že po tom co jim obrovská obluda udělala z města spáleniště, budou celí žhaví chytat uprchlý vězně. Myslím, že jsme z toho venku." Přikývl jsem. " Kam teď, teda po tom co se dostanem do tý vaší vesnice. Je to daleko?" " Ne, pár mil pohodlnou chůzí a pak pěkně kolem řeky až do Vorařova. Sestra s manželem tam mají pilu, tam se na pár dní uklidíme, budem si hrát na dřevaře, kdyby přecijenom císařští vyslali náhončí, a pak se uvidí. Já mířím do Větrného žlebu, jestli velkokrál Ulfrik přežil, určitě se stáhne do své pevnosti. Je jaro, brzy se začne zase válčit a my potřebujem každýho kdo se umí ohánět železem. Proč by ses nepřidal k nám? Škodnej na tom nebudeš. Imperiálové vysávaj Skyrim už dost dlouho, aby měli pokladnice naplněný až po okraj. Kořist bude bohatá..." zaleskly se mu oči, jako každému Nordovi, který mluví o boji a kořisti. " Popřemýšlím o tom. " řekl jsem a myslel to naprosto vážně. " Teď musíme hnout kostrou. Eště nás určitě čeká lezení nějakejma zatuchlejma a mokrejma jeskyněma, jestli si dobře pamatuji, co jsi říkal." " Tak teda kupředu. " řekl Ralof, sňal z držáku na stěně relativně čerstvě vypadající louč a zamířil do tmy. Cestu jsem čekal horší. Jistě, někde jsme se museli protahovat úzkými škvírami, někde lézt po čtyřech, boty i oblečení jsme měli nasáklé ledovou vodou z tajícího směhu, zurčící nesčetnými potůčky a stružkami po podlaze i stěnách jeskyně. Několikrát jsem si otloukl hlavu o strop, když se mi Ralof ztratil za nějakou odbočkou a já se propadl do tmy, ale kromě opatrného proplížení dopětem medvědice, zatím se ještě probírající ze zimního spánku, jsme větší dobrodružství nezažili. Když jsme se opět dostali na světlo, prosvítalo slunce pozdního rána mezi vrcholky vzdálených hor i špičkami vysokánských jedlí. Jaro bylo už v plném proudu, ač za kameny a ve stínu stromů ještě tu a tam ležela pomalu, ale jistě odtávající jiskřivá bělost sněhu. Chvíli jsem zůstal stát,vychutnával si svobodu, zvykal oči uvyklé přítmí na ostré světlo a obdivoval okolí. "Vítej ve Skyrimu, kamaráde." pleskl mě Ralof svou medvědí tlapou do zad.


koniaash	#7 Přidané 02.04.2012 15:14
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Cesta do Vorařova utíkala rychle. Došli jsme lesem k řece, kde jsme si, protože nás už žaludky bolely každý chytil pod břehem několik pstruhů. Neměli jsme sice sůl, ale vykuchané ryby jsme nadili mladými kopřivami a opekli na uhlících malého ohníčku, který Ralof připravil tak dovedně, že prakticky nekouřil. Ryby byly výborné, ale po pravdě, myslím že bych si pochutnal i na vlastním opasku, neboť císařští na nás potravinami zrovna neplýtvali. Žízeň jsme zahnali vodou z řeky, tak ledovou, že z ní trnuly zuby. V mnohem lepší náladě jsme se vydali dál po proudu řeky. Bylo to sice méně pohodlné, než po cestě, za to mnohem bezpečnější. Stále jsme neměli jasno, jestli přecijen nejsme pronásledováni. Den se již lámal do odpoledne, když jsme za zákrutem řeky uviděli první stavení vesnice. Čekal jsem, že Vorařov bude obvyklý shluk lepenic, na které jsem byl zvyklý z jihu, o to víc jsem byl překvapen, když jsem zahlédl pevně postavené sruby, někdy dokonce s kamennou podezdívkou. Vozová cesta, procházející vesnicí se vinula důkladnou bránou a pokračovala dál na sever. Palisáda patrně nebyla potřeba, neboť městečko z jedné strany chránil dravý proud řeky, pohánějící katr na pile, která jak již jsem věděl, patřila Ralofově rodině, z druhé strany skalnatý sráz. Kolem domů byly vesměs malé zeleninové zahrady, žádné polnosti jsem neviděl. Bylo pravděpodobné, že městečko žije spíše z projíždějících kupců a okolních lesů, než ze zemědělství. Tento dojem se mi potvrdil, když jsme vkráčeli pod obloukem brány na hlavní ( a jedinou ) ulici města, která tvořila též něco jako náves, spatřili jsme několik vývěsních štítů- kovář, obchodník a támhle, pochváleni budiž bohové, dokonce velký zájezdní hostinec. To bylo dost i na o dost větší sídliště, než Vorařov. Vesnice pravděpodobně působila jako obchodní stanice pro kupce putující dále na sever, nebo naopak. Obyvatelé vypadali vcelku blahobytně, ozývalo se bučení dobytka, štěkot psů, po ulicích pobíhaly slepice, jakési děvčátko u řeky páslo lískovým prutem hejno husí. Ralof se nikterak nerozhlížel. Zajisté proto, že mu tu bylo vše důvěrně známé, zadruhé, protože spěchal. Ralofovu sestru jsme našli zrovna ve chvíli, když několika svalnatým mužům servírovala na velký špalek pozdní oběd. Podle sekyr opřených opodál a vzhledem k tomu, že se neozývaly žádné zvuky prozrazující práci to museli být místní dřevaři. Ač do této chvíle Ralof spěchal, ale teď zvolnil do důstojného kroku. Posunkem mi naznačil, abych se držel o kus za ním. Věděl jsem o co jde. A věděl že to nebude zrovna veselé přivítání. Ralofova sestra vzhlédla a spatřila Ralofa. Nejprve se celá rozzářila, skoro to vypadalo, jako by se chtěla s radostným výkřikem vrhnout bratrovi kolem krku, ale když spatřila Ralofův výraz, též zvážněla. I muži sedící kolem stolu vstali a s vážnými výrazy sklonili hlavy. " Sestro, nenesu dobré zprávy." prohlásil Ralof vážným hlasem. " Ragnar padl. " " Měl dobrou smrt?" otázala se jeho sestra. Patrně šlo o starý obyčej. " Zemřel jako válečník. Se sekerou v ruce. Může bez obav přisednout ke stolu předků. " " Bohové budiž pochváleni. " odvětila sestra. " Pomstíme jeho smrt tisíckrát. " " Tak se stane." přikývl Ralof. Zdálo se, že tím je obřad u konce, neboť Ralofova sestra přešla do mnohem běžnějšího tónu řeči. " Posaďte se ke stolu. Jídla je dost. Kdo je tvůj druh, Ralofe?" podívala se jeho sestra poprvé na mě. Byla celkem hezká, ale těžká práce na pile na ní byla znát. Mohla být tak o šest, sedm let starší než já nebo Ralof. " Vidím, že také nosí zbroj Velkokrálových věrných. " " Jmenuje se Koniaash. A zbroj je Ragnarova. Řekl jsem mu ať si jí obleče. Museli jsme se probíjet z Helgenu. Pomohl mi utéct a sejmul po cestě pěkných pár císařských bastardů." Jeho sestra na mě pohlédla poněkud přívětivěji. " Koniaashi, " pokračoval Ralof. Tohle je Gerdur, moje sestra. Támhle to je Hod, její manžel. " Potřásl jsem si s Hodem rukou. Jeho ruka byla silná jako moje stehno, hrudník měl jako sud a nohy jak mladé duby. Pod nosem mu rostl ten nejbohatýrštější knír, který jsem kdy viděl. " No a Tohle je Eywind, Erwill, Eimund a Alfsjolf. " nordové mi přátelsky kývli. " Teď dřevaři, převážně však vojáci. " No tak představování už bylo dost." ukončila to rezolutně Gerdur. Hod byl sice chlap jak hora, ale myslel jsem že začínám tušit, kdo tu velí ve skutečnosti. " Posaďte se a dejte se do jídla. Dřevařina i zabíjení je hladová práce. Přinesu ještě chleba a džbán podmáslí." řekla a odešla směrem k usedlosti opodál. " Podmáslí? " vyděsil se Ralof. Odpověděl mu Eywing, Erwill nebo Eimund. Všichni byli ryšaví a pihatí a já jsem si je stále pletl. " Jo. Gerdur rozkázala. Pití až po práci. Vzhledem k tomu že děláš u pily a sekery to není zas tak blbej nápad co Alfsjolfe?" Ten se na odpověď jen zašklebil a zvedl levačku. Dva prsty chyběli. " Tvoje sestra vzala tu novinu velmi dobře. Máš statečnou ženu, Hode. " Ten jen přikývl a dále se věnoval krajíci chleba s tvarohem. Ralof se mi však rozhodl poskytnout obšírnější vysvětlení. " Víš Koniaashi, tady to chodí jinak než na jihu. Málokdo tu umře v posteli. Kdybychom truchlili za každého přítele, nebo příbuzného, kterého jsme z nějakého důvodu ztratili, nemohli bychom dělat nic jiného. Smrt je tady ve skyrimu až moc častá součást života. Gerdur Ragnara určitě opláče. To je jasný jako slunce na nebi, ale až na to bude mít čas. Chápeš. My na něj zavzpomínáme, popijeme medovinu a zítra začneme znova. Chápeš?" Chápal jsem. Tihle lidé přemýšleli úplně stejně jako my, vojáci. Ale my jsme se k tomu museli prokousat. Oni tenhle přístup ssáli s mateřským mlékem. A tak jsme pokračovali v řeči, cpali se chlebem s tvarohem, vajíčky na tvrdo a slaninou, zapíjeli to podmáslím a když ho dopili, vytáhl Alfsjolf s potutelným výrazem zpoza pařezu na němž seděl vytáhl koženou čutoru. Všichni jsme se obřadně napili s pocitem uličníků, kteří právě nakradli jablka ze sousedovic sadu a prošlo jim to. " Gerdur!" výstražně zašeptal Ralof. Všichni jme propukli v řehot, když se Alfjolf snažil čutoru urychleně schovat. " Tak Ralofe, od teď mi můžeš říkat Kony. A pánové vy ostatně taky."


koniaash	#8 Přidané 02.04.2012 17:39
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Večer byla v domě Gerdur a Hoda hostina. Dílem to bylo na oslavu Ralofova návratu, dílem jako tryzna za jeho mrtvého bratra. Stoly se prohýbaly pod věnci klobás, uzeným a pečeným masem, ve velkém měděném kotli nad ohněm bublal guláš ze zvěřiny a hub. A samozřejmě, byly naraženy sudy silného nordského piva, nebo jak říkali místní beoru a medoviny. Protože se na vesnici neobejde žádná událost bez sousedů, již brzy se na Gerduřin statek začali trousit hosté. Každý něco přinesl, aby uctil hostitele a vylepšil jídelní tabuli. Kovář se ženou a dcerou přinesli medové koláče a nakládané ryby, kramář se plácl přes kapsu a položil na stůl celou ošatku sušeného jižního ovoce, které v chladném Skyrimu nerostlo a proto bylo považováno za velkou lahůdku. Zanedlouho se sešla takřka celá ves, až na pár jedinců, kteří měli jiné starosti, tak je zaskočili na roh medoviny, nebo poslaly omluvy. Jedlo se, pilo, vzpomínalo, zase pilo, zase jedlo, zpívalo, vzniklo několik pranic, jedna či dvě dvojice se snažily nepnápadně zmizet do tmy, ale samozřejmě si jich ostatní všimli a dali průchod svému víceméně dost jednoduchému smyslu pro humor. Do toho všeho místní bard Sven mučil skřipky a flétnu, ale s přibývající medovinou to bylo každému jedno. K ránu se hosté, alespoň tedy ti, kterí mohli chodit vydali do svých domovů urvat alespoň několik hodin spánku před dalším namáhavým dnem. Dopil jsem pohár medoviny, a s nějakou výmluvou se odpotácel spát k ohništi. Hlavu jsem si položil na nezvykle apatického psa. Jen zřejmě nezničitelní Hod a Ralof dále seděli v přítmí pohasínajícího ohně u stolu, obraceli do sebe rohy a tiše rozmlouvali v jakémsi dialektu, kterému jsem zpola nerozuměl. Vzbudil jsem se v zápětí, nebo mi to tak alespoň připadalo. Hlava mě bolela jako střep, měl jsem žízeň a vůbec jsem si přál být mrtvý. Vesnice už zase žila svým životem, lidé se rozešli po své práci a vesnice už čile žila. Protáhl jsem se. V domě nikdo nebyl, ale na stole ležel dřevěný talíř s kyselou rybou, dřevěný hrnek syrovátky a krajíc chleba. Vedle, na stoličce byla poskládaná bílá plátěná košile, hrubá vlněná halena a krátké kalhoty. Pochopil jsem, že je to mě půjčené oblečení. Nejprve jsem tedy svlékl Ragnarovu zbroj a položil jí na truhlici. Pak jsem odepjal pás s mečem. Kdo kdy spal v plné zbroji, dobře ví, jak rozlámaně jsem se cítil. Zul jsem se, přemotal onuce a oblékl si vesnický oděv. Byl to zvláštní pocit, už jsem si ani nepamatoval, kdy mě někde neřezala přezka, nebo netlačil plát zbroje. teprve pak jsem se nasnídal a vyšel ven, směrem k pile. " Tak už vzhůru, chrabrej spolubojovníku?" volal na mě již z dálky Ralof " Už jsem myslel že nám všechnu práci necháš a budeš spát až do oběda. My už makáme od úsvitu!" vypadal, jako kdyby celou noc trávil v prachových duchnách a ne nad korbelem toho dryáku. " Je ti blbě?" zeptal se stejně vesele. " Jo. Na jihu se mezi lidem i vojskem pije spíš víno nebo pálenka. Nejsem na tu vaši medovinu zvyklý. Je to tím že je to z medu, že mi v hlavě hučí jak v úle?" Ralof se zachechtal a podal mi štíhlou čutoru, kterou skrýval za opaskem a pod košilí. " Ať si Gerdi říká co chce, ale člověk má být při práci hlavně veselej. Na, vyžeň čerta ďáblem" Naznačil jsem dávení. " Tak vem vědro, polej si tu svojí jižáckou palici a popadni sekeru. Půjdem do lesa nad řekou a budem oklesťovat kmeny. Abych řekl pravdu, v životě jsem neměl jinou práci než vojenskou. Ale to neznamená, že bych se flákal. Voják v legiích musí být muž devatera řemesel. Musí umět stavět opevnění z klád i kamene, neustále kope. Příkopy, zákopy a okopy, při pochodu příležitostně opravuje poškozené cesty, prosekává se lesy, musí si umět opravit výzbroj, když není kovář na dosah, léčit rány, zašívat šaty, opravovat boty, vařit si jídlo. Je to škola života, taková legie. A tak jsem se na přechodnou dobu stal dřevařem. Vstával jsem před svítáním a už lehce po setmění usínal zmořen jako kůň na kožešinách, které mi starostlivá Gerdur, nebo Gerd, jak jsem jí mohl říkat, připravovala na mé místo u ohně. Někomu by se asi takový život zdál nudný, ale já neměl na nudu ani pomyšlení. Na to jsem býval dost utahaný. Někdy jsme si s Ralofem nebo jedním z dřevařů zašli na pivo ke Spícímu obrovi. Takhle uplynulo asi čtrnáct dní. Tenhle namáhavý, ale klidný život mě skoro přesvědčil, že všechny události, ke kterým došlo ani ne před měsícem byly jen nějakým divným snem. Draci, pcha... Nebýt toho, že se drak vrátil. Stalo se to ráno, sotva chvíli po úsvitu, když jsme se po snídani vydávali za dnešní prací. V tom Eywind křikl: " Támhle! Dívejte se!" a opravdu. V dálce, na modravém nebi jsem spatřil cosi, co jsem prvně považoval za orla, nebo jiného dravce. Už jsem chtěl něco říci, když jsem si všiml, že tvor letí úplně jinak než draví ptáci. Byl to on. Drak z Helgenu. Tentokrát nebořil ani nepálil. Vlastně jen přeletěl nad vrcholky jedlí směrem k horám na západě, zakroužil a zmizel na pozadí tmavých lesnatých úbočí horských masivů. Přesto letěl dost blízko, aby si mohli všichni, co byli venku dobře prohlédnout jeho obrovské šupinaté tělo, gigantická netopíří křídla prořezávající vzduch a rohatou hlavu, zakončenou tlamou schopnou drtit věže. A z té tlamy se ozval strašlivý řev, ještě strašlivější, neboť ozvěna nám ho vracela zpět. " Tohle, teda Ralofe, já ti nechtěl věřit...Ale on byl..." zakoktal se Erwill. Už jsem ho poznával, má pod okem jizvu. " Sakra pěkně strašlivej?" hořce se ušklíbl Ralof. " Přál bych ti ho vidět zblízka. " " U Talosovejch koulí, jak se proti tomuhle bránit? Je tu sotva dost chlapů aby to odradilo lapky. " A v Helgenu byla aspoň centurie Imperiálů. Jo vim co tim myslíš." Do rozhovoru se vložila Gerd. " Když už nic, někdo musí varovat jarla. Možná nám těch pár vojáků nepomůže, ale aspoň to uklidní lidi. Viděla jsem vesnice ochromený strachem a žádná nedopadla dobře. To si pište chlapi." " Já půjdu." řekl Ralof. " Ne, Ralofe. Ty zůstaneš doma. Jarl je zatím ve válce neutrální, ale kdyby se zjistilo, že u nás na pile ukrývám známé bouřné... Kdoví, jak by se zachoval. A navíc máš slušný vroubek u velitele Caiuse. Myslím, že už mu ta noha srostla, ale pochybuju, že by si nevspoměl. A vy tři-" otočila se na trojčata " máte sice sílu jako voli, ale taky jejich hlavy. Půjde Alfjolf. " " Půjdu já. Imperiálové po mě určitě nepátrají, nejsem známý jako Ralof a víš, že Alfjolf včera uklouzl v řece a omlátil se v peřejích o kameny. " řekl jsem. " Tomu nic není," odfrkla Gerd." sice fňuká áchich, áchich, v posteli se válí, obkladama se nechá ošetřovat, ale jenom jak jsem se otočila už mě zas plácl po zadku. Kdyby na sobě nenechal Hod dříví štípat a byl co k čemu, dávno by mu tu jeho tříprstou pracku urazil. Ale dobře. Popravdě, myslela jsem na tebe od začátku, ale nezdálo se mi slušné tě o to žádat. Pojď, dám ti nějaké zásoby na cestu. A vy ostatní, do lesa! Nebo copak si myslíte, že když se vrátil drak, stromy nám na pilu strachem napochodujou samy? " " To je naše Gerdi, pánové. " zasmál se Ralof " Lepší stát proti drakovi, než proti dračici." a všichni s nějakou nordskou baladou o krvi a zlatě odkráčeli k lesu. V domě mi Gerdur podala kroužkovou košili po mrtvém bratrovi. " Ragnar jí už nepotřebuje a ty jí zajisté upotřebíš. " řekla. Modravá varkoč značící příslušnost k bouřným hávům zmizela, takže šedavý kov nic nehalilo. " Tohle ti chtěl dát Hod. Víš jak rád vyřezává. Chtěl ti to dát až budeš odjíždět. A protože jsi mu nepoděkoval, jak se sluší, musíš se vrátit a napravit to. " Podala mi s úsměvem podlouhlý a těžký balíček zavinutý v plátně. Byl v něm dlouhý nordský nůž. Stejně dobrá zbraň jako nástroj s krásně vyřezávanou parohovou rukojetí a v pochvě s vypalovanými spletitými vzory, kteřé mají nordové tak rádi. " Je moc hezký. Určitě mu přivezu také něco jako výraz díků a uznání." " No tohle máš ode mně. Skyrim je chladný a pořádný plášť se neztratí nikdy." plášť byl z kožešin sněžných vlků, těžký, ale teplý. Přehodil jsem si ho přes ramena tak, aby nevadil tasení nože ani meče a zajistil jednoduchou, ale masivní bronzovou sponou. " No vidíš. Vypadáš jak nordský vladyka. A tady je torna s jídlem a medovinou. Taky něco peněz, ale moc nemám " " Také tobě děkuji, Gerd. Peníze nejsou potřeba. Vydělám si." " Tak to ber jako mzdu, Kony. A teď už padej, musím začít chystat polévku. Víš jak dlouho se vaří kotel pro pět hladových dřevorubců?" " Vrátím se jak to půjde Gerd. Bohová ať vás všechny ochraňujou. " A vyrazil jsem na cestu k Bílému průsmyku, sídlu Jarla Balgruufa, pána a vládce zdejších končin.


koniaash	#9 Přidané 02.04.2012 19:51
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Mohl jsem se vydat dvěmi cestami. jedna vedla podél toku Bílé řeky, druhá po zemské stezce spojující Vorařov a Bílý průsmyk. Vybral jsem stezku. Za hodinu jsem se proklínal, že jsem nevybral řeku. Cesta totiž neustále stoupala, klikatila se a přes všechen stín vrhaný horou a stromy okolo mi začínalo být pěkné horko. Sundal jsem proto plášť, stočil ho a převázaný si ho pověsil na záda podobně jako houni. Z torny vytáhl jablko a kus sýra a skromě poobědval. Když jsem měl čas se rozhlédnout, zaradoval jsem se, zaprvé, cesta dosáhla vrcholu stoupání, takže od teď půjdu z kopce, za druhé, že když jsem vyšel trochu stranou, naskytl se mi úchvatný pohled. Pode mnou se rozkládaly širé Pláně pokryté žlutohnědou trávou, ještě zvadlou po zimě, z níchž čas od času vystupoval jako zub nějakého dávného monstra masiv útesu, sem tam žlutohnědou narušil stříbřitý odlesk řeky či říčky. Na obzoru se táhl temný masiv hor, Na západ vypadaly pláně pustě, ale přímo předemnou- to byl jiný pohled. Všude usedlosti, obklopené poli, sady, věžemi větrných mlýnů, tu a tam i hláskami a malými pevnostmi. Uprostřed toho všeho se na skalním ostrohu k nebi vypínala hrdá citadela obklopená městem. Jarl, který vládl takové pevnosti musel být vskutku mocný panovník.


hRDLA	#10 Přidané 02.04.2012 19:59
Ocenění: Příspěvek: 7997 Založený: 27.10.11	no ty jedeš , jen tak dál


koniaash	#11 Přidané 02.04.2012 22:04
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Pokračoval jsem po cestě z hor dolů, na pláně. Odpoled jsem si již mohl okolí města prohlédnout zblízka. V podstatě se potvrdilo to, co jsem již viděl z výšky. Po cestách lidé hnali všemožný dobytek, pracovali okolo domů, opravovali to, co zima poškodila, připravovali pole na jarní setí. Celý kraj se činorodě probouzel ze zimního odpočinku. Křikl jsem na formana, jedoucího na voze směrem k městu. " Chlape, svezeš mě?" Muž si mě změřil a pak kývl. Povoz nejel zvlášť rychle, takže jsem ho dohnal nepříliš rychlým klusem. " Skoč si na kozlík vojáku. " houkl strejc. Byl to postarší kníratý nord s pořádným pupkem a nosem tak červeným, že musel v noci svítit. " Z daleka?" " Z Jihu. " odpověděl jsem stručně a začal se hrabat v torně. Mezitím jsem pokračoval v konverzaci " Jedete do města?" " Ne jen do medovaru, ale to už je co by kamenem dohodil. " řekl a v hrdle mu zaklokotala medovina, co se mi konečně podařila vydolovat z torny. " Á, to není naše. Domácí. Ostrá." ocenil pupkáč a uhryzl si z klobásy, kterou sem mu podal také já. Tak jsme tak drkotali po špatné skyrimské cestě na voze taženém apatickými kobylami, ale byla to rozhodně lepší cesta na voze, než ta s čestnou imperiální eskortou. Díky tomu, že jsem si sehnal odvoz, dorazil jsem k městu dříve. O to víc mě překvapilo, že brány byly zavřené a stráže hlídkovaly na ochozech, ač slunce se teprve sklánělo k ozoru. " Stůj, co jsi zač?" zařval na mě strážník z ochozu věže nad branou. " Khajiitská královna krásy, tos nepoznal? Chci do města. " " Ty seš tak vtipnej, že mám chuť ti ukázat taky jeden vtípek. Jmenuje se šíp do koulí. Je bezvadnej, vždycky nás tu všechny rozesměje. Město je zavřený, odpal. " " Hele, nesu vzkaz z Vorařova pro jarla a myslím si, že bude nasranej jak velbloud, když uvidí dvě cihly, jestli se opozdím. " " Dobře. Otevřu, ale chraň tě vůle bohů, jestli to bude nějaká blbost. To tě pak v base příjdu navštívit a vezmu si s sebou opravdu těžkej obušek. Jo, co je to velbloud?" " Jezděj na tom redguardi. Je to takový velký hrbatý prase. Už dělej." Doufal jsem že se někdy před nějakým redguardem zmíní o velbloudovi jako o praseti. Ti hoši bývají na posměch svým podivným zvířatům dost hákliví. Za chvilku vrzla malá branka v pravém křídle dveři. Strážný, který mě pustil měl ve tváři výraz člověka sužovaného věčnou bolestí zubů a navíc úpornou zácpou. " Jarl sedí v Dračí síni. Prostě pořát do kopce. To bys moh bez mapy zvládnout i ty." Neshledal jsem ho hodným odpovědi a zamířil ulicí někam, kde jsem odhadoval náměstí. Město bylo opravdu velké. Nepodobalo se ale městům na jihu s jejich na sebe namačkanými domy a úzkými uličkami. Nordi stavěli tak, jak byli zvyklí a tak město vyrůstalo jako hodně velký opevněný dvorec, kde mají jednotlivá stavení kolem sebe dost prostoru. Domy byly většinou ze dřeva, většinou zdobené umnou dřevořezbou. Oblíbené byly obzvláště dračí hlavy na nákončí trámů a spletitá ornametika na plochách. Leckde byl ovšem použit i kámen. Ulice byly dlážděné, což nebylo zdaleka běžné ani ve všech čtvrtích obrovského Imperial City ( * sorry za tento Anglismus, když všude mám čechismy, ale příjde mi to mnohem nenásilnější* pozn. aut. ). takže moje cvočky podbité boty vesele cvakaly ulicí kolem kovárny do kopce k náměstí. Náměstí bylo okrouhlé se studnou uprostřed, kde se zajisté každého rána scházely všechny zdejší klevetnice. Také sloužilo jako trh. V rychlosti jsem si stihl všimnout dvou kamenných obchodů, několika stánků ale hlavně, cíle všech vojáků, dobrodruhů, cestovatelů a vůbec podobných existencí- hospody. Tahle se jmenovala U kobyly a praporce, byla postavena ve zdejším slohu a já si byl jistý, že se s jejím interiérem později velice důvěrně seznámím. Ovšem nejprve povinnost až pak zábava. tak jsem odtrhl zamilovaný zrak od vyřezávaných dveří zvoucích k otevření a vyrazil po kamenném schodišti vzhůru. Město evidentně stále mělo čím překvapit. Uprostřed kruhu stružek, v nichž zurčela voda stál obrovský starý uschlý strom. Na trhu jsem ještě svou zvědavost ještě dokázal překonat, ale tady už jsem se musel zeptat. Rozhodl jsem se zastavit nejbližšího kolemjdoucího. Nepohrdl bych nikým, ale když tou osobou mohla být třeba támhleta sympatická zrzka, proč ne? " Ehm, slečno," oslovil jsem ji. Ano, vím, že nejsem zrovna skvělej řečník, alůe člověk se při mém povolání s mnoha slušnými ženskými nepodká, víme? " Ano? " zeptala se mě Zrzka se zájmem. " Zajímá mě ten strom. Nikdy jsem nic takového neviděl. " " To je zlatý list. Velice starý strom, prý potomek samotného praotce stromů. Ale jestli měl opravdu zlaté listy nevím. Uschl dávno před tím, než jsem se narodila. Jestli chcete vědět víc, zeptejte se Daniky. Je to kněžka Kynareth, určitě ví o tom stromě mnnohem víc. A co vy, vás jsem tu ještě neviděla. Nový? " " Ano, dorazil jsem z Cyrodiilu. Ale teď..." ale dívka mě nenechala domluvit. " Hned jsem si říkala že nejste odsud. To ty vlasy a oči. Na norda moc tmavé. Vždycky mě zajímala cizina. chtěla bych být obchodnicí. Fascinuje mě, co ti musí všechno na cestách vidět. " usmála se a já věděl, že si představuje cizinu jako bájné kraje plné krás a bohatství. Já věděl svoje, ale nehodlal jsem jí její představu ničit. " Rád vám někdy povyprávím, co jsem kde viděl, ale teď musím s naléhavou zprávou k Jarlovi." " Jsem Ysolda. Můžete mě podkat na trhu. Učím se a pozoruju, chápete?" " Já se jmenuju Koniaash. Budu se těšit na další setkání." pozdravil jsem jí úklonou hlavy, jak jsem to vidíval u bohatých šlechticů na ulicích a vyrazil dál. Minul jsem podivnou budovu připomínající seveřanskou loď obrácenou kýlem vzhůru, dokonce i se štíty na bocích, ale to už jsem stanul proti majestátnímu schodiši. Po obou stranách schodů proudila čirá perlící voda. Výškové rozdílly překonávaly vodopády, po rovině tekla v kameni vysekanými koryty. Pramen musel vyvěrat někde nahoře a tyto strouhy zásobovaly celé město jako akvadukt. Když jsem vystoupil po schodech, stál jsem pár kroků od obrovské stavby vlastní citadely. Opět byla postavena v místním stylu, ale v mnohem větším měřítku. Vypadala velkolepě. Rozvinul jsem svůj bílý kožešinový plášť, co nejlépe ho upravil, přičísl si vlasy a s hlubokým výdechem jsem zatlačil na dvojkřídlé dveře Dračí síně. Tak, teď se setkám s vládcem toho všeho.


koniaash	#12 Přidané 02.04.2012 23:21
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Vstoupil jsem do obrovské skally, jejíž vysokáský strop pokrývaly vyřezávané sloupy ozdobené prapory města. Na zemi ležely elsweyrské koberce. Skallu ozařovaly lustry se scícemi a hlavně velký oheň uprostřed, po jehož stranách stály dlouhé stoly, které zajisté pamatovaly mnoho velkolepých hodokvasů. byly obtíženy stříbrným nádobím. stráže ve žlutých varkočích se opíraly u stěn o svá kopí a sledovaly dění. Celou vážnost situace sice narušovalo několik děcek, lítajících mezi sloupy i po ochozech kolem dvorany, ale stejně na mě honosnost sídla udělala dojem. Na konci skally, přímo pod trofejí z dračí lebky seděl na trůnu jarl. Vypadal dost znuděně a usrkával z rohu nějaký nápoj. Sluha stojící opodál čekal na pokyn, aby vládci dolil. Vedle jarla stála dunmerka. Připomínala nataženou kuši, nebo tykra chystajícího se ke skoku. Prostě jako by každou chvíli měla tasit svůj meč a bránit jarla svou krví i životem. Z jejího rudého pohledu jsem neměl dobrý pocit. Většina elfů mi bohovévíproč nahání husí kůži. Jarl byl asi petatřicetiletý muž. jako většina nordů světlovlasý, s pěstěným vousem a arogantním výrazem. Napadlo mě, jestli se s ním šlechtici už rodí, nebo se ho musí učit. Oděn byl do přepychového šatu ze sametu a vzácných kožešin, čelo mu obepínala zlatá čelenka osazená drahými kameny. Přistoupil jsem blíž a poklekl na jedno koleno, jak se slušelo. Sklonil jsem hlavu, ale po očku si jarla prohlížel. Nepříjemně dlouhou dobu mě provrtával pohledem chladných očí. Pak učinil nedbalé gesto rukou. " Vstaň cizinče. Prý pro mě máš zprávu. Doufám, že je důležitá. Nejsem známý svou náklonností k těm, kteří mě obtěžují nesmysly." " Jde o Vorařov, pane. Helgenský drak se vrátil. Obyvatelé vás žádají jako svého pána a ochránce o vyslání oddílu ozbrojenců k ochraně jejich vsi." " Helgenský drak říkáš? A jak víš že šlo o helgenského draka? Mám zprávy, že draci jsou spatřováni po celém Skyrimu. To by ten tvůj helgenský drak musel umět být na šesti místech najednou. " " Poznal jsem ho pane." " Tak poznal! " zasmál se jarl. " Ty už jsi určitě viděl tolik draků. že je od sebe dokážeš rozeznat na první pohled, co?" " Ne, můj pane. Ale tohohle poznám. Věřte mi. Viděl jsem ho ne z větší vzdálenosti, než teď vás. Já byl v Helgenu. A to co jsem tam viděl nezapomenu. Nikdy. A věřte že bych rád. " Výraz Jarla se náhle změnil. " Tys byl v Helgenu? Cos tam viděl?" " Viděl jsem peklo, pane. Ten drak drtil zdivo tak, jak já drtím perník. Koho nesežral, toho proměnil v hromádku mastného popela. Nemohlo to trvat ani půl hodiny a castrum obsazené jednotkou imperiálních vojáků prostě přestalo existovat. Změnilo se v dýmající trosky. Nevím kolika se nám podařilo uniknout. Ale moc nás nebude. " " Cos v Helgenu vůbec dělal?" " Klečel u popravčího špalku, pane. " něco mi říkalo, že začít lhát tomuhle muži není dobrý nápad. " ten drak mi vlastně zachránil život." Usmál jsem se, ale veselosti v tom bylo pramálo. " Zločinec. A klidně to přiznáš. No co, alespoň máš odvahu mluvit pravdu. A je zvyk, že pokud se nepodaří vykonat poprava, může odsouzený odejít, zbaven všech obvinění, neboť jde bezesporu o vůli bohů. A já vůli bohů vzdorovat nehodlám. Jen pro zajémavost, za co jsi měl být o hlavu kratší?" " Nějakou dobu jsem víceméně nedobrovolně jezdil s jarlem Ulfrikem, pane. Byli jsme zajati." " Ulfrik. Takže, ty mi chceš říct, že Ulfrika měli popravit, v tom přiletěl drak a spálil město na popel? " " Tak to tedy je... Prsty v tom má Ulfrik. Vidíš, čaroději a ty s nějakými mystickými proroctvími..." obrátil se jarl na muže v kutně postávajícího opodál. " S dovolením, to si nemyslím, můj pane. Jarl vypadal stejně vyděšený jako ostatní. A drak se ho nijak nesnažil chránit. vypadalo to spíš, že chce pobít všechno a všechny." " Dobrá." zachmuřil se jarl " A co tvůj, odpusť mi zločincův zájem o mé léno, Vorařov? " " Vděčnost a přátelství k jeho obyvatelům pane. Nic jiného. " " Věřím ti cizinče. Kupodivu věřím. Jaké je tvé jméno?" " Koniaash, pane. " "Koniaash, syn?" " Syn vojenského ležení. " " Odpusť. Jak jsem se kdysi učil Pater incertus, mater certa... Jak se jmenovala tvoje matka, Koniaashi?" " Lisette, ale říkala si Lis, pane. " " Dobře tedy, Koniaashi Lissone, od téhle chvíle jsi vítaný v mém městě a má milost tě bude provázet i v mých državách. Jako důkaz přijmi tento štít s mým erbem a můj kancléř ti vyplatí sto zlatých. Vyšlu vojáky hned, jak se je veliteli Caiovi podaři shromáždit a sehnat zásoby na cestu." Jarl mě již chtěl zajisté propustit, ale tajemná postava v kápi jarlovi pokynula. " Později, až se zotavíš z cesty by s tebou chtěl mluvit můj čaroděj. A protože si ho vážím, je to i přání mé. Teď odejdi a užij si pohostinnost města." Ještě jednou jsem se uklonil, od kancléře přijal kulatý štít a objemný váček a odešel ze skally. Mé první setkání s hlavou korunovanou dopadlo více než dobře, ale přesto, když jsem si lokl chladného podvečerního vzduchu před skallou, spadl mi ze srdce balvan, proti němuž byla skála na níž stála citadela pouhý oblázek. Teď potřebuju jediné. Pořádně se napít.


koniaash	#13 Přidané 03.04.2012 01:21
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Teplé, kouřem z ohniště, vůní jídla a pachem vína prosycené hospodské povětří mě přijalo jako starého známého. Vždyť jak by ne. Prolézal jsem krčmy v pěti provinciích a utratil v nich malé jmění. Přesto, že byl teprve podvečer, několik hostů už bylo nachmelených, překřikovali se, nebo naopak otupěle zíralo do korbelů. Přistoupil jsem k výčepu, kde se otáčela mohutná nordka s dočervena vydrbanýma rukama. " Pokoj, něco k jídlu a víno, jestli máte nějaké slušné. " řekl jsem a zaklepal o stůl zlatým septimem. V plamenech ohně pableskoval jako malé sluníčko. Vysázel jsem jich na stůl pět. Nordka hbitě vyzkoušela pravost mince v zubech a s obratností, jistě vypilovanou léty je hbitě strčila do tobolky u pasu. " Máme tady pár lahví altského. Možná ještě nebude zkažené. Leží tu dlouho. Tady se víno moc nepije. A nebo vám můžu nabídnout jablečné. Je místní a rychle stoupá do hlavy." " Altské. A s pohárem se neobtěžujte. " Nordka dorazila za několik okamžiků. V košíku nesla několik zaprášených lahví. Zručně jednu otevřela, pžičichla k ní, kývla na znamení, že je v pořádku a podala mi ho. " Co ty ostatní?" pokynul jsem hlavou ke košíku. " Vy nezůstanete u jedný. " " Máte to v oku za ty léta..." usmál jsem se. Nordka mi úsměv oplatila. " To si pište," Posadil jsem se ke stolu v rohu, kde nebyla tolik slyšet ryčná hudba místního barda. za chvíli mi celkem hezká redguardka přinesla misku hojně maštěné kaše s houbami a uzeným masem. Poděkoval jsem a pustil se do jídla. Pak jsem odstrčil prázdnou misku a přisunul plnou láhev. Zhluboka jsem se napil. Bylo to altské a bylo dobré. Napil jsem se znova. A začal rekapitulovat. A samozřejmě pokračoval v pití. Před měsícem jsem byl absolutně normální, bežný voják. Normální, tím myslím věčně utrmácený nespokojenec s prázdnými kapsami i žaludkem. Od té doby mě chtěli popravit, zapletl jsem se s velitelem povstání, přežil jsem zkázu města, mluvil s nejmocnějším mužem, kterého jsem kdy potkal a ten mě zahrnul zlatem a ujistil mě o své přízni. A zítra se začnu míchat do záležitostí čarodějů. Khajiiti na to maj nějaký přísloví. Ti parchanti maj přísloví na všechno. Myšlenky se mi pomalu začínaly rozbíhat, ale bylo mi to jedno. Měl jsem pocit, jako by mě nějaký vír událostí vtahoval ať už udělám co chci. Nikdy jsem nevěřil na osud, ale teď mi přišlo, jako by mě něco postrkovalo. A já se nerad nechám ničím postrkovat. Mávl jsem na hostinskou, aby mi přinesla další láhev. Altské už nebylo, ale ani jabčák není špatný. S poslední lahví jsem se dobelhal do postele, chvíli pil v leže, pak to vzdal a usnul. Ráno mi nebylo zdaleka tak mizerně, jako po pitce s Ralofem. Zkrátka na tohle jsem zvyklý. Po té co jsem si odskočil na hnojiště za hospodu a opláchl se v cínovém umyvadle připraveném u mé postele, začal jsem se cítit skoro dobře. Ustrojil jsem se a sešel jsem do výčepu, objednal si pivo a něco k snídani. Pak jsem vyrazil po nákupech. Belethorovo hokynářství, přeslabikoval jsem. Nejsem zvláštní čtenář, ale v naší centurii bylo sotva patnáct chlapů, kteří dokázali přelouskat rozkaz, nebo naškrábat muří nožky na papír. Naštěstí byl nápis na vývěsním štítě v normální imperiálce, kaligrafické písmo byla pro mě agroniánská vesnice. Tam určitě seženu, co budu potřebovat. Vstoupil jsem a zvonek nad dveřmi zacinkáním ohlásil můj příchod. Muž za pultem se přestal přehrabovat v haraburdí, kterým byl krám doslova přeplněn. Byl to hubený chlap s poněkud lasiččí vyzáží. " Jsem Belethor, přišel jste se podívat na moje zboží?" zeptal se oním tónem malých obchodníčků. " To že jste Belethor máte na štítě a zboží? No, chytat ryby jsem asi nepřišel, že? Sháním pár drobností. Poohlédnu se." a začal se hrabat v policích. za chvíli jsem měl skoro všechno. Břitvu s kostěnnou rukojetí, pár jehel a špulek niti, malý, jen trochu promáčklý měděný kotlík, pěkný kus bílého plátna, ze kterého si vyrobím jak onuce tak obvazy, stříbrnou lžíci, náhradní křesadlo se šroubovací dózou na troud a smyčka tenkého lana, které vypadalo, že by mě dokázalo unést, ač by takový šplh zajisté nebyl žádná slast. Nakonec mi padla do oka ještě malá brašna na opasek, kterou často nosí poutníci a vypadala jako stvořená pro nakoupené drobnosti. Nákup nebyl velký. Kromě smotku plátna se vešel do kotlíku. Zaplatil jsem třemi septimy. To že mi Belethor nevrátil ani měďák mě, bozivíproč, vůbec nepřekvapilo. Pak jsem zamířil ke kováři. Dost mě překvapilo, že to není kovář, ale kovářka a navíc dcera Jarlova kancléře. Ale rozhodl jsem se ve Skyrimu už ničemu příliš nedivit. Když jsem ke kovářce přistupoval, zrovna žhavila železo ve výhni. " Promiňte, mám teď práci. zajděte do krámu. manžel vám jistě pomůže stejně dobře." vypálila jistě mnohokrát opakovanou větu a mě si nadále nevšímala. No co. " Dobrý den. Potřebuji pár věcí, nevadí, že se podívám, zeptal jsem se kováře." " Ne vůbec ne. Jen prohlížejte. Jenom pitomec by si koupil kus zbroje bez toho, aby si jí prověřil." Souhlasil jsem s ním. Nakonec jsem našel to co jsem potřeboval. Rukavice, na dlaních z měkké jelenice, na hřbetech rukou však z pevné kůže, sloužící jako podklad pro kovové lamely. Taková rukavice nebrání obratnosti v používání meče a při tom dostatečně chrání prsty, velmi zranitelnou část šermířova těla. Jako druhý kus jsem si vybral kónickou přilbu s nánosníkem a drátěným závojem chránícím týl. byla na můj vkus příliš zdobená vtepávanými ornamenty ze stříbrného drátu, což neúměrně zvyšovalo její cenu, ale plnila dokonale mou představu přilby, která maximálně chrání, aniž by omezovala rozhled. Za dvacet pět septimů bylo vše moje a já se s pískotem vydal do hostince, abych se připravil na návštěvu mága a cestu, která po ní nevyhnutelně příjde, jak mi napovídala moje nezklamávající intuice


BadWolf	#14 Přidané 03.04.2012 02:13
Ocenění: Příspěvek: 6317 Založený: 26.01.12	Tak...moc...podrobný! Hochu ty se musíš upisovávat k smrti. A jestli ne tak tě jmenuji Koniaashem Polobohem! XVI...............................................................[Dcery Nebes] The Sassy Master, Melon Lord! That's all I got. It's pretty much my whole identity. BW, the meat and sarcasm guy. ■■


koniaash	#15 Přidané 03.04.2012 06:45
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	BadWolf napsal: Tak...moc...podrobný! Hochu ty se musíš upisovávat k smrti. A jestli ne tak tě jmenuji Koniaashem Polobohem! Záda bolí, ruce taky a ze všeho nejvíc hlava, když čtu ty strašné chyby v textu. Ale korektůrovat nehodlám! A po poděkování je jasný, kde beru to na to psát blbosti díky za podporu, budu pokračovat


koniaash	#16 Přidané 03.04.2012 13:41
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Další hodinu jsem ztrávil balením a doplňováním zásob potravin. Tvrdý sýr, slanina, sušené maso a suchary byly klasickou výbavou cestovatele. Já jí ještě doplnil pytlíkem sušených švestek a lahvicí ostré pálenky. Po té, co jsem vše zabalil do voskovaného plátna a vložil do torny, jsem si ještě ve výčepu dal pohár jablečného vína a vyrazil směrem k citadele, kde jsem se měl setkat s tajuplným mágem. Na tržišti jsem spatřil Ysoldu. Vesele mi zamávala. Odpověděl jsem stejně srdečně, ale rychle se ztratil v davu. Kdybych si nedával to víno, mohl jsem s ní prohodit pár slov, ale takhle jsem už měl na pilno. Slunce pomalu, ale jistě šplhalo po obloze a jestli chci vyrazit před obědem, musím pohnout kostrou. Mág se jmenoval Ferengar a měl laboratoř v jednom z bočních křídel citadely. Nalezl jsem ho nad horou pergamenů, v koutě něco bublalo a u stropu se houpal na řetěze vycpaný krokodýl. Nikdo neví, čím to je, ale když nemáte bublající křivule a vycpaného krokodýla, nejste mezi mágy nikdo. Taky neškodí lebka se svíčkou na temeni. Tu jsem ale nikde neviděl. Asi proto, že přes všechnu mystickou snahu byla místnost spíše světlým pokojem a studovnou, než zatuchlým kabinetem černokněžníka. Mág vypadal tak zabrán do četby, že jsem si musel třikrát zdvořile odkašlat, než si mě všiml. " Á pan Lisson... Posaďte se..." a ukázal do prostoru. Nějak nebylo na co, jedinou židli okupoval mág. " Postojím. " Mág si sundal kápi. Čekal jsem starce nad hrobem, ale odhalená tvář patřila hladce oholenému třicátníkovi s lehce roztěkaným pohledem. " Jsem rád že jste přišel. Víte, ta záležitost s drakem. Velice mě to zajímá. Draky a jejich působení na Tamrielu studuji už od školních let. Jak všichni věřili, byli draci vyhubeni, nebo zmizeli před tisícovkami let a najednou... Je to na jednu stranu štěstí, žít v tak převratné době. " " Tak v tom se naše názory liší, mistře čaroději." zabručel jsem. " Víceméně, " nedal se mág vyvézt z rovnováhy " vypadáte jako někdo, kdo je přímo stvořený pro úkol, který bohužel nejsem schopen splnit sám a jarl... jarl je velice prakticky uvažující muž a nehodlá plýtvat zdroji v nejistých podnicích." " Chápu. Takže půjde o krk. " " No v podstatě to není vůbec jisté. Potřebuji prostě, abyste navštívil ne zrovna přívětivé místo a donesl mi jistý předmět. Myslím, že aktivní drahokam v ceně více než padesáti septimů by vám měl více než vyvážit vaší námahu. " Mág sáhl do kapsy a vytáhl nevelký krystal smaragdu. Pokaždé, když jste se na něj podívali znovu, zjistili jste, že má trochu jiný, znepokojivě krásný odstín. " O co jde. Dopředu nic neslibuji. " upozornil jsem. " A to je právě ten problém. Když vám svěřím bližší informace, musím mít jistotu, že pro mě tu službu uděláte. " řekl mág a zadíval se na kámen. Ten šutr za to stál. " Dobře, udělám to pro vás. Tak mi řekněte, o co jde. " řekl jsem konečně a pomyslel si- jestli mě něco opravdu postrkuje, právě si to vesele zamnulo ruce. " Jde o místo zvané mohyla Temných vod. " řekl mág. Proč mě vždy osud zavede do průsmyku Lidožroutů, lesa Černých stínů nebo jeskyně Smrti? Proč nikdy nemůžu dělat třeba v místě, které se jmenuje penzion U rozpustilých koziček? " Jde o starou nordskou stavbu. Pravděpodobně velmi starou. Určitý zdroj mi řekl, že by tam měl být uschován takzvaný Dračí kámen. Nevím přesně o co jde, ale má to vypadat jako kamenná deska s reliéfem." " Kamenná deska? A nechcete mi dát s sebou četu dělníků s krumpáči, rumpál a šestispřeží na odvoz?" zeptal jsem se sarkasticky. " Podle pramenů nemá jít o destičku větší než, dejme tomu, tato kniha..." ukázal mág na útlý svazek botaniky na stole. " Měla by být vyrobena z čediče, nebo sopečného skla. Kniha se zmiňuje jen o černém kameni. A ukryta by měla být v hrobce starého pohanského krále. " " Hrobky? " zvedl jsem obočí. " No, je to snad mohyla, ne? Asi těžko by někdo nazval mohylou místo, kde se prodávaly sýry." " To je pravda." musel jsem s mágem chtě nechtě souhlasit. " Měl bych ještě něco vědět? Nějaké nebezpečí? " " Hlavně dávejte pozor na uvolněné zdivo. A ve svrchních chodbách se mohla uhnízdit všelijaká havěť. Řekl bych, že je to například dokonalé místo pro doupě nějaké šelmy. Jinak bych větší potíže neočekával. tedy potíže pro člověka vašeho druhu." " Kde tu mohylu najdu? " " Máte mapu? " " No, ne..." mapy byly velice drahá záležitost a pochyboval jsem, že bych jí vůbec ve městě sehnal. Mág pokýval hlavou a odešel do vedlejší místnosti. za chvíli se vrátil a v ruce držel svitek z kůže. Podal mi ho. " Vrátit!" řekl profesorským tónem. Rozvinul jsem svitek. Na světlé kůži byla vypálena podrobná mapa celé provincie a okolí jejích hranic s městy, většími vesnicemi, důležitými místy, řekami, horami a cestami. Byla v dostatečném měřítku, aby se do ní daly značit i další místa. " Je trochu zastaralá a ošoupaná, navíc nemá žádnou uměleckou hodnotu." řekl mág, jako bych potřeboval vysvětlení, proč mi jí půjčuje. " Bohatě postačí. Děkuji." " Tak mohyla je poblíž Vorařova, a to tady. " řekl mág a udělal do mapy malou tečku brkem. "Je to dost výrazná stavba, neměl by jste jí minout." " Dobře. Myslím že je mi to jasné. ještě jedna věc, vyjelo už vojsko na pomoc Vorařovu? " " Dnes za svítání. " to mi poěkud zkřížilo plány, chtěl jsem se do vesnice dostat s vojáky. Člověk by měl alespoň nějaké to rozptýlení, i kdyby musel pochodovat pěšky. Ale nevadí. " Můžete mi obstarat koně? Slibuji, že na něj budu dávat pozor a po návratu ho vrátím." Mág chvíli přemýšlel, pak přikývl. " Půjčím vám svého. Pošlu posla ke stájníkovi, měl by být osedlán a připraven před branou města do dvou hodin. Je to líná pakáž tihle štolbové. " pak zalovil ve stole a podal mi kostěný kalíšek zapečetěný voskem. " Na případné rány." " Magie? " nakrčil jsem s odporem nos. Někdo na čarovné preparáty nedá dopustit, ale viděl jsem i chlapy, které poslaly do hrobu. A to ne zrovna pěkně. Navíc byly neuvěřitelně drahé. Ne, od kouzel ruce dál. " Ne, jen byliny- arnika, řebříček, jitrocel a pár dalších. A sádlo. Nevěřil by ste, co se dá udělat s obyčejnými kytkami. Je to v podstatě starý legionářský recept, který jsem trochu vylepšil." Nedůvěřivě jsem ke krabišce přičichl. Opravdu, vůně to byla přinejmenším povědomá. Přikývl jsem na znamení díků a strčil mast do brašničky na boku. " Jdu si ještě něco zařídit. Příště až se uvidíme, budete mít na stole tu svojí pamětihodnost. Na brzké shledání." " Na shledanou, pane Lissone. " Nějaký čas jsem zasvětil nákupům darů pro Gerdur a Hoda. Gerdur jsem koupil štůček tmavozeleného vyšívaného plátna a hodovi zdobený korbel. Pak jsem se šel věnovat zbraním. Kovářka mě nechala na šlapacím brusu nabrousit ostří meče, loveckého neže, i siccy, kterou jsem jako nouzovou zbraň zastrčil do holeně mé škorně. Nakonec jsem jemným brouskem a ocílkou vyhladil i ty nejmenší zuby a nedokonalosti ostří zbraní a pečlivě je přetřel naolejovanou kůží. Jarlův štít jsem po zralé úvaze nechal v úschově u kovářky. Další ostří v levé ruce za tu ztrátu bezpečnosti podle mě stálo. Když jsem byl se stavem výzbroje spokojen, upravil jsem si plášť a zbroj a s rukavicemi za opaskem a helmou pod paží jsem vyrazil před městské hradby. Kůň tam již stál. Byla to postarší strakatá kobyla přidržovaná pacholkem ze stájí. Neměl s ní mnoho práce. To mě potěšilo. Nejsem žádný výjmečný jezdec a před ohnivými hřebci, kterými pravidelně disponují hrdinové v pověstech, jsem dával přednost klidnějším a ovladatelnějším kobylám, nebo valachům. Poděkoval jsem pacholkovi, připevnil svou tornu k sedlu, na jeho hrušku pověsil přilbu a nasedl. Když jsem kobylu pobídl patami, vyrazili jsme vyrovnaným cvalem po cestě k Vorařovu. Upravil/a koniaash dne 03.04.2012 13:54


BadWolf	#17 Přidané 10.04.2012 01:28
Ocenění: Příspěvek: 6317 Založený: 26.01.12	Bude další díl? XVI...............................................................[Dcery Nebes] The Sassy Master, Melon Lord! That's all I got. It's pretty much my whole identity. BW, the meat and sarcasm guy. ■■


koniaash	#18 Přidané 10.04.2012 08:14
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	sorry za přestávku, ale makal jsem jak mourovatej a večer byl rád, že sem pad do pelechu... Tak tedy, pokračujme. Jak to Tedy bylo s Kony Lissonem dál?


koniaash	#19 Přidané 10.04.2012 09:43
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Přesto, že kobyla nebyla z nejrychlejších, do Vorařova jsem do setmění bez problémů dorazil. Gerdur a Hod, vděční za dary, které jim udělaly velkou radost ( ač Gerd, pochopitelně namítala, že není žádná parádnice a krávy ve vyšívaných šatech krmit nebude ) mi sdělili novinky. Moc jich nebylo. Vorařov žil dál svým běžným životem, narušeným jen příjezdem vojska, které se od rána stihlo tak sdělat, že už dávno z větší části chrnělo. Dostal jsem chutnou večeři a po té, co jsem koně důkladně vytřel slámou a odstrojil ho, sedl jsem si s Hodem, Ralofem a ostatními chlapy k Spícímu obrovi. Trojčata chyběla. Jak mi řekl Ralof, odešli včera za svítání k jarlovi Ulfrikovi. I on se zítra chystal, takže se nemohl zúčastnit mé výpravy, jak jsem předpokládal. Nicméně, vyptal jsem se na mohylu a zvěsti mě moc nepotěšily. " Straší tam." tvrdil bard. " A jsou tam loupežníci!" přidal Hod. " Upíři a duchové tam jsou, ty by loupežníky sežrali!." řekla s převahou kovářova žena. " Houby, žijou tam černokněžníci. Jako ta bába za řekou!" prohlásil někdo. " Jaký černokněžníci? Upíři!" " Já ti dám upíry, ženská, vlkodlaci!" " Tak dost!" zahřímal jsem. " Takže to nebude zrovna přívětivé misto, jak jsem pochopil." " To teda ne. Místní se mu vyhýbají jako čert chrámu. Ale lovci, co tam někdy zajdou, vidívají v noci světla a slýchávají divné hlasy, které přinese vítr. A V poslední době se povídá, že se i ve staré hlásce usadili lapkové." řekl Hod a zhluboka se napil. " Upíři!" zašeptala si pro sebe kovářka. Jen jsem zavrtěl hlavou. " No, tak si myslím, že meč se tam nudit nebude. A já na strašidla nevěřím. Ne na taková, která by ustála ránu ocelí přes mordu." řekl jsem, ale ruku do ohně bych za ta slova nedal. " Paní číšnice, ještě tři korbely a zaplatím to!" Koně jsem nechal ráno na Hodově statku a vyrazil do hor. Jak mi bylo v údolí vedro, čím výše jsem se dostával, tím víc jsem oceňoval vlčí plášť. Tady nahoře sníh ani zdaleka netál a vítr, který krutě vál metal vločky a krystalky ledu do očí. Přesto jsem zarputile stoupal, pomáhal si na ztvrdlém a kluzkém povrchu zachytáváním za balvany. Náhle se ozvalo něco mezi řevem a houkáním. Byl to dost znepokujující zvuk a já si mimoděk vzpoměl na řeči o strašidlech. Vyměnil jsem rychlost za bezpečnost a dál postuspoval po nezřetelné stezce, ne přímo po úbočí. Jílce zbraní v dlaních, čepele obnažené. Znova řev... A v tu chvíli přede mě skočilo monstrum... Mohlo být o polivičku vyšší než já, ruce jak lopaty, dlouhé takřka na zem, zakončené drápy dlouhými jak nože. Celé bylo porostlé bílou kosmatou srstí a nad opičí tlamou s dlouhými polámanými zuby se černaly tři oči. Netvor opět zařval. A vyrazil do útoku. Potlačil jsem touhu vzít kramle a vyhnul jsem se prvnímu zuřivému útoku. Drápy mi zasvištěly ani né palec kolem boku. Nedělal jsem si iluze. Ta pracka by rozpárala ocel mé zbroje jako vlnu. Sekl jesem mečem a zasáhl. Obluda zařvala, sníh zkropila krev, ale nezdálo se mi, že by jí to nějak uškodilo. Ale alespoň jí to zpomalilo, takže jsem měl čas vyrazit levou. Nůž se zabořil zrůdě do střev až po rukojeť. Zakroutil jsem čepelí. Musel jsem se udržet co nejblíže, to byla jediná šance na přežití. Zabránit monstru použít své obrovské pracky. Klaplo po mě čelistmi, ale praštil jsem hoi do huby z boku loktem. A znovu sekl. Zasáhl jsem monstrum do tlamy a vyrazil mu jedno oko. Obluda udeřila svými prackami, bylo to jako náraz beranidla. Naštěstí mě ale zasáhla předloktím, né spáry. I tak mi ale vyrazila dech a odhodila do sněhu. Neměl jsem čas vstát. Troll skočilo těch pár sáhů jako nic a chtěl se na mě vrhnout. Stihl jsem se akorát odvalit, takže jeho páchnoucí masa dopadla ani ne stopu ode mě. Než se stihl rozkoukat vrazil jsem mu meč i nůž hluboko do těla. Troll se začal zmítat a bít pažemi do sněhu. Bodal jsem dál. prorážel tlustou kůži a ostrá ocel otevírala nové a nové fontány krve. Zarazil jsem meč pod lopatku a obluda znehybněla. Zničeně jsem se posadil na jeho mrtvolu. Krev, kterou jsem byl zbrocen zdaleka nebyla jen jeho. Na tváři jsem měl čtyři dlouhé rány. Troll mě musel pohladit drápy. Opravdu jen pohladit, jinak by mi urval hlavu. Přesto, jsem teď ještě větší fešák než dřive. Kusem plátna jsem se očistil od nejhoršího, ale přesto jsem vypadal jako řezník po namáhavém dni na jatkách. Napil jsem se pálenky. Tak co, Kony, vzdáš to? "Ani nápad!" zavrčel jsem sám na sebe a vyrazil dál do kopce.


hRDLA	#20 Přidané 11.04.2012 18:16
Ocenění: Příspěvek: 7997 Založený: 27.10.11	- jinak to popsat nejde

Strana 1 z 4: 12 3 4

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Upíři a denní světlo	Skyrim - dotazy, návody,..	1	26.04.2015 17:41
Zase další problémy... :/	Skyrim - dotazy, návody,..	19	04.03.2015 19:58
Další bugnuté questy	Skyrim - dotazy, návody,..	8	19.08.2014 15:55
[Hudba] The Blacksmith's Tale, Call to Arms a další	» Skyrim - Váš svět	27	22.07.2014 22:35
Cech zlodějů + další dotazy	Archív zodpovězených dotazů	34	02.03.2014 13:28