The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky VII

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adrian_S	#1 Přidané 25.10.2015 22:40
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Když se řekne „Skooma“, každý si hned vybaví tu nejnávykovější a nejnebezpečnější látku na celém Nirnu, se kterou se lze dostat do styku. Sladký, a přitom tak nenápadný nápoj se stal vrahem již mnoha nevinných lidí, kteří neměli tušení, co vlastně v sobě skrývá. Vyrobit tento velmi opojný nápoj je více než obtížné, neboť jej dokážou uvařit pouze zkušení vařiči, hlavně Khajiité z Elsweyru. Získat tento kontrabant je nejen zázrak, ale i obrovské břímě, neboť v některých provinciích vás ihned odsoudí či pošlou do Zapomnění… Avšak, jiný kraj znamená jiný mrav a toto rčení je vidět ve Skyrimu, kde vás lidé nesoudí podle toho, co máte v torně. A proč to nedělají? Možná kvůli jisté a nenápadné osobě, která chtěla začít nový život. A místo klidného a obyčejného života si zvolil cestu nejváženějšího muže ve Skyrimu… Část 1. - Recept z Elsweyru „Hej! Hej! Vstávej, kočičáku! Jsme na místě!“ křičel kočí z povozu na posledního cestovatele, jenž poklidně podřimoval za jeho hlavou. Bělosrstý Khajiit se okamžitě probudil, divil se, že přechod přes hranice byl nejsnazší, jaký doposud měl. Ohlédl se kolem sebe, zda mu pod nohama stále sedí jeho kožená torna. V rychlosti si upravil košili a nahodil batožinu na záda. Jakmile seskočil z povozu, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že se nenachází na místě, které předpokládal. Všude masivní zdivo, muži v rudých zbrojích s opasky plnými zbraněmi. Brány z této tvrze byly zavřené a velice dobře hlídané. Kromě povzdechu z jeho tlamy vyšlo i menší tiché klení, nechtěl si přiznat, že se opět nachází mezi železnými muži. Když se konečně rozkoukal kolem sebe, kočí taktéž seskočil z povozu a zamířil kamsi do budovy. Další cestovatelé, kteří jeli společně s Khajiitem, mezitím stáli v dlouhé frontě před stolem císařského důstojníka. Každý z nich měl zavazadla, která prošla pod rukama dalšího vojáka, důstojník si mezitím zapisoval jejich údaje. Kočičák se postavil do řady a sledoval, jak řada ubíhá a noví lidé mizeli hlídanou bránou pryč. Dokonce spatřil, jak jeden z cestujících odmítal ukázat, co má u sebe. Ihned přivolaní vojáci ho zpacifikovali a zabavili mu zavazadla. „Hoďte ho do žaláře, třeba se mu bude pak chtít spolupracovat!“ pronesl nahlas důstojník a přizval si dalšího cestujícího k sobě. Za pár minut se konečně dostalo i na Khajiita, jeho srst se lehce chvěla. Oba vojáci u stolu se na něj nepříjemně zadívali. „Ty jsi… Khajiit?“ začal důstojník, „Co tady ve Skyrimu pohledává Khajiit? JMÉNO!“ „Khajiit by rád upozornil vojáky, že netřeba tak vysokého hlasu…“ uklidňoval je kočičí muž, „Mé jméno není tak důležité…“ „O tom, co je důležité nebo ne rozhodnem my, cizinče!“ křikl důstojník a ukázal mu na tornu, „Co v tom máš? Vytáhni všechno!!“ Ačkoli to nebylo vidět, z khajiitova čela se spustil pot strachu, sundal batožinu a velice dlouho v ní šmátral rukou, „Prý říkali „Ve Skyrimu jsou milí lidé! Jistě tě uvítají s náručí!“. Jo… asi tu někdo lhal.“ pronášel celou dobu, co hledal. Voják začínal být nervózní, když už na něj pokynul důstojník, aby se pustil do šacování, cestovatel vytáhl velký měšec se zlatem a hodil jej na stůl, „Co to má znamenat?!“ Khajiit si dodal odvahy a usmál se šibalsky, „Řekněme, že tenhle měšec obsahuje jednu vaši výplatu, pánové. Když mě nebudete šacovat a necháte mě odejít, bude to vaše…“ Voják se naklonil k důstojníkovi a cosi mu šeptal do ucha, vyšší muž jen kýval hlavou a kočičák se jen usmíval, věděl, že jim udělal velice dobrou nabídku. Leč, jakmile se oba od sebe odtrhli, důstojník spustil, že ho stejně prohledají, pro ně „měsíční plat“ neměl tak velkou hodnotu. Khajiit zklamaně vydechnul a znova se zahleděl do obsahu své batožiny, a vytáhl druhý měšec, s menším obsahem. Přitom dodával, že už mu nezbyl peníz, ani na přenocování. „Myslím, že nás tenhle Khajiit už nemusí zajímat…“ otočil se důstojník na vojáka, „Přijel ještě někdo v tom voze?“ „Ne, pane… Tenhle je poslední!“ „Výborně!“ shrábnul měšce k sobě a zahleděl se na Khajiita, „Na co tu ještě čekáte?! Vypadněte odsaď!“ Khajiit si nahodil tornu na záda a opouštěl vojenskou pevnost vysokou bránou. Než stačil vyjít úplně, zaslechl za zády nepokojný křik, při kterém se otočil zpět. Z jedné věže táhli za sebou dva muži ve zbroji velice divokého a uřvaného Dunmera, snažící se dostat z jejich sevření. „Tak už budeme konečně spolupracovat?!“ ozval se opět důstojník a přistoupil blíže k Dunmerovi, „Je mi jasné, že mi budeš lhát a proto ti dám takovouto nabídku: Buď mi řekneš, kde jsou tví další lumpové, nebo se rozluč se svobodou!“ „Běž do Zapomnění, ty jeden hnusnej n’wahu!!“ křičel Dunmer, za vteřinu se mu na tváři ocitla pěst jednoho z vojáků. „Já půjdu, ale ty také!“ vysmíval se mu důstojník, „Okrádat nebohé farmáře a přepadávat poutníky do Falkreathu… a ještě k tomu ženy! Kdybys aspoň měl u sebe nějakej septim na zaplacení pohledávky…“ „Tobě bych věnoval leda tak kudlu do zad!“ plivnul na něj sevřený, opět dostal ránu, tentokrát do hrudi. „Fajn, zavřete ho. Zítra rozhodnem, co s ním!“ Dunmer řval z plných plic, co si to vojáci dovolují, když ho táhli zpět do věže. Náhle k důstojníkovi přistál měšec se zlatem vržený od Khajiita. Sám se divil, co to mělo znamenat. „Ať už udělal cokoli, koupím ho!“ Voják, jenž před malou chvíli zapisoval poznámky o nových cestovatelích, přiběhl k němu a tasil zbraň, „Pane?!“ „Co má tohle znamenat?! Neříkal jsi náhodou, kočičáku, že už nemáš nic u sebe?! Co ještě schováváš před zrakem císařským?“ „Tohle je můj poslední měšec… záložní.“ přiznal se. „Zlato si vezmu, ale toho Dunmera nedostaneš!“ sebral měšec ze stolu, „Je to ničema, zloděj a prachsprostý pobuda! Zaslouží si jen žalář!“ Khajiit se nadechnul, „Já ho potrestám dostatečně!“ skupinka s vězněm se zastavila, sám elf nechápal, co to slyší od cizince, „Hned, co vyjdem za bránu, tak mu učiním lekci slušnosti a pak ho budu tahat po celé zemi, aby mi ukázal vše, co tu lze najít! Bude naříkat a trpět jako můj lid, kdy nás v minulosti zotročovali!“ hrozivě se podíval na elfa a vycenil zuby, vězeň se jen zhrozil. „Doufám, že říkáš pravdu, kočičáku…“ oči otočil proti skupince a na pokynutí hlavy ho propustili, jeden z vojáků strkal do Dunmera celou cestu, až se dostal k novému majiteli. „Jdeme, šmejde!“ chytl Khajiit svůj majetek a vedl jej z brány pryč. „Hempf… Tohle se jen tak nevidí.“ pronesl důstojník po oné podívané, v ruce si pohazoval s měšcem a usmíval se, „No, nebyl to zas tak špatný obchod.“ „Pane! Ale vždyť mi neprodáváme otroky!“ ozval se jeden z vojáků. „No, a? Záleží snad na tom? Ten Dunmer mu stejně uteče, provede něco nekalého a opět se objeví v naší cele.“ vysvětlil vojákovi, „Lepší už to být nemohlo!“ Kus cesty urazila neznámá dvojice, elf neustále křičel, aby ho pustil a prosil ho o život. Však divil se, když se zastavili na rozcestí a Khajiit mu položil ruku na rameno. „Teď hned mi řekni, jak je to s tou tvou bandou!“ „Dobrá, dobrá! Jen mě nebij!“ majitel ho ujistil, že mu nic neudělá, „Jsem zločinec, živím se tak už od narození. Má skupinka je nedaleko odtud, ale nemůžu se tam vrátit, protože jsem prý zradil a nejsem k užitku!“ „Znáš to tady?“ vězeň zakýval hlavou, „Tak dobrá…“ Khajiit se usmál, „Myslíš si, že bych bil svého vzdáleného společníka? Ty jsi zloděj… Já také!“ „V-v-vážně? To… je nějaký vtip, že jo?“ kočičák ho uklidnil a ujistil, že mluví pravdu, „Teda… ta… tvá slova… A ten postoj… A-a-a prachy! Jak jsi věděl, že mě nechají, když jim zaplatíš? Tihle vojáci jsou nenažraní a věčně chtějí víc a víc zlaťáků! Jak jsi to věděl?“ „Musíš mít ten správný tón a správná slova, příteli.“ usmál se na něj. „Takže… nejsem tvůj otrok?“ kočičí hlava zakroutila nesouhlasně, „ÁH! To se mi ulevilo! Díky, příteli! Díky, díky, díky!!“ Náhle přistála u jeho boku kočičí ruka, „Jsem T’shara. A ty?“ „Arvel… Arvel Hbitý!“ oba si konečně potřásli rukou a zasmáli se, jako by se shledali nejlepší přátelé po několika letech. Po chvíli vydechování a přemýšlení, co má každý v plánu, se dali do pohybu. T’shara se přiznal, že je velice unavený, i když celou cestu z Cyrodiilu spal, požádal Arvela o nějaký tip pro přespání. Kdyby měli u sebe něco cenného, jistě by ho vzal do své party zločinců, ale Dunmer nechtěl riskovat svůj krk, kvůli neschopnosti. V rychlosti mu vyprávěl, kde často působil a na co je přímo zaměřen. Vše, co se blýskalo, ať už šperky nebo jen prosté zlaťáky, bylo jeho. „Já jsem často chodíval vykrádat baráky do Vorařova, ale už mě tam jednou chytli a kdyby zjistili, že opět pochoduji mezi nimi…“ „Vorařov? To je vesnice?“ „Přesně! Malá, skoro zapomenutá ves, je to na hlavní cestě mezi Falkreathem a Bílým Průsmykem. Nelze minout.“ „Je tam krčma?“ „Je, ale jak jsem ti říkal, můžu tě doprovodit k bráně, ale dál s tebou nepůjdu. Přeci jen, jde o můj krk.“ T’shara jen silně mrkl okem a pronesl, aby se vydali do vesnice, s jeho situací se smířil. Arvel mu během putování vyprávěl o místních lidech, kteří nemají zrovna v lásce cizince. Docela se i divil, kde se tu najednou objevil Khajiit a zajímalo ho, co má v torně, která vypadala plně naložena. Ale T’shara nepověděl o svém nákladu ani slovo, ignoroval jeho otázky a zajímal se jen pouze o svůj cíl a své kroky, které ho vedly kupředu. Za pár minut minuli trojici strážných menhirů u cesty, během míjení a chvíle mlčení se Arvel přiznal, proč ho vesničané lapili při posledním neúspěchu. Měl již dávno políčeno na podivný šperk, který se válel u místního obchodníka. Ne kvůli tomu, jak vypadal, ale jakou měl hodnotu. Nebyl to jen tak obyčejný klenot, který se připíná na krk nebo dává na prst, ale byl ve tvaru zvířecího pařátu, pokryt celý zlatem. Jakmile zaslechl T’shara slovo „zlatem“, oči se mu rozšířily touhou po bohatství. „Ten šperk je prý klíčem k jakémusi pokladu. Kdybych jej přinesl do mé tlupy, jistě by mě ocenili a našli bychom bohatství nevídaných rozměrů!!“ „Nech mě hádat, Arveli… Chceš, abych ho ukradl, že ano?“ Dunmer jen zakýval hlavou, „Promiň, příteli, ale neznám tě tak dobře, abych dělal něco, co by mě mohlo ohrozit.“ „Ále, no ták! To mi přeci nemůžeš udělat, ne?“ Khajiit jen kroutil hlavou, „Heleď, víš co? Když mi přineseš ten šperk, řeknu ti o jednom mém dobrém kontaktu, který by ti mohl pomoct. Je v Bílém Průsmyku!“ „Vážně? Kdo to je?“ „Hah! Teď jsme trochu narazili, co?“ vysmál se mu Arvel, „Uděláme obchod, ano? Dráp za kontakt. Bereš?“ Khajiit jen kývnul hlavou, věděl moc dobře, že jakákoli pomoc do budoucna, se mu hodí, když je na novém místě v neznámém prostředí. Dunmer tleskl rukou a dodal, že už se blíží k vesnici. Poslední zatáčka na ně vykoukla, Arvel zastavil T’sharu, s rukou na rameni mu řekl, aby dál pokračoval sám. Ráno bude čekat na mostku za vsí. „A ne, že mi s tím drápem utečeš! Nebo si tě najdu a provedu ti něco nepříjemného!“ temně se zasmál Arvel, poté ho poplácal po rameni a nechal odejít. T’shara kráčel po cestě rovnou do středu vsi. Jaký divný pocit se mu prohnal kožešinou, když kolem sebe neviděl ani živáčka, jen tlumený pád dřeva kdesi na pile. Slepice mu křížily cestu, vítr lehce lámal stébla bodláčí a voda z blízkého toku bublala hlasitě, že téměř přehlušila všechno. Domy z kamene a lehké střechy překvapovaly cestovatele, na takovouto podívanou nebyl zvyklý. U jednoho domu si všiml vývěsního štítu, na kterém byly zobrazené váhy. O kousek dál, na domě se schodištěm, byla zase vyryta hlava obra se zavřenými oči a nápisem „U Spícího obra“. Usoudil, že se jedná o krčmu, nadechl se a vstoupil dovnitř. Lokál bouřil radostí a veselím, místní obyvatelé se bavili o svých dnešních úspěších a připíjeli si k tomu sladkými doušky medoviny a piva. Hostitelka nosila bohaté tácy s chlebem a opečeným masem, hospodský točil jeden žejdlík za druhým, teplo v místnosti budilo všem úsměv na kůži. Náhle se rozevřely dveře a do nich vstoupil nový host z Elsweyru, přítomní se otočili jeho směrem a veškerá zábava, tlachání a pohyby ustaly. Na pár vteřin se neozval nikdo. Nastalo trapné ticho… „Ehm, vítej… poutníče?“ začal už od pultu zvát k sobě hospodský návštěvníka, T’shara kráčel k němu blíže, oči místních ho špikovali doslova skrz na skrz, „Dáš si něco?“ Cestou k pultu mohl zaslechnout, jak někteří tiše pronášejí sarkastické a ironické poznámky, jako „Ten si dá jistě jen mlíko!“ nebo „Komupak se koťátko zatoulalo?“. Místní ženy na něj překvapeně hleděly se zatajeným dechem. Až Khajiit došel k pultu, zahleděl se na hospodského, jenž raději čistil korbel, než aby se mu díval do očí. „Já bych si…“ chtěl začít s objednávkou, ale než stačil něco říct, přistoupila k němu hostitelka. „Je zvláštní vidět tu Khajiita… Copak tu asi pohledává? Orgnare, ne že mu naliješ nějakej chlast, jasný?“ „Počkejte, Delfíno!“ ozvala se odkudsi další neznámá žena, „Vždyť ani nevíte, s kým máte tu čest!“ „Těmhle cizincům se nedá moc věřit!“ ohlédla se na ženu a poté zpět na návštěvníka, „A že jsem jich už dost poznala…“ „Náhodou nevíte, o co přicházíte!“ bránila ho žena ve žlutých šatech, kdosi z mužů křikl na hospodskou, aby mu přinesla něco dobrého, rázem odešla pryč, „Páni, wau… já nevím…“ koktala žena, „To je poprvé, co vidím Khajiita mezi námi! Vítej ve Vorařově!“ „Jo, díky.“ prohlédl si jí muž a sám nevěděl, na co žena zrovna myslí. „HEJ! Dáš si něco, nebo tu budeš jen tak stát?“ ozval se Orgnar a opět než si stačil něco objednat, žena ho přerušila a požádala ho, aby si s ní přisedl ke stolu. „Mám docela hlad a jsem velice unavený.“ prozradil hned na začátek T’shara, její úsměv jí zmizel z tváře, „Ale že jste to vy, udělám vám radost.“ Dlouhé chvíle se ho žena vyptávala, odkud pochází a co vlastně dělá tady ve Vorařově, načež se ozval opět jeden z mužů a velice sarkasticky pronesl, aby z něj nebyla tolik zblázněná. Ale ona je ignorovala, T’shara jí vyprávěl u korbele vody, že pochází z Elsweyru a sem do Skyrimu přišel začít nový život. Jelikož na něj dost naléhala, aby jí vyprávěl něco o svých cestách, nadechl se a velice dlouho mluvil o tamních městech a lidech, jako byl on, jak se chovají k ostatním. Občas přihodil nějakou vtipnou historku pro zasmátí… divil se, že se i ostatní muži smáli jeho slovům, natož, že si z něj před pár chvílemi dělali legraci. Avšak ani jeden z posluchačů neměl tušení, že každé slovo, které prozradil, byla jen pouhá lež. Vychvaloval se, jak se setkal s císařskou stráží v Leyawiinu nebo jak tančil s bludičkami v Coloviánských horách. Ženě se líbilo každé slovo, které řekl. Však mručení v břiše přerušil maratón historek, zvedl se od stolu a zamířil k hospodskému, jenž netrpělivě čekal na objednávku. Stačilo hned ze začátku připomenout, že nemá u sebe ani septim, nordova ruka směřovala ke dveřím s nepřátelským výrazem. T’shara jen smutně hodil ruce k boku, ale za zády se mu opět objevila žena, která ho těšila slovy, že mu zaplatí vše, na co má chuť. Náhle T’shara zbystřil zrak na pult, „Vy… vy tu máte Eidarský sýr? Jaké požehnání!! Nikdy bych nevěřil, že se můj domovský sýr dostane až sem!“ „Máme tu od každého něco. Ale jak jsem řekl, bez zlaťáku ani ránu!“ ozval se hospodský, žena uklidnila kočičáka, aby si objednal vše, na co měl chuť. „To mě tak napadá… Abyste měli o mně lepší mínění, co kdybych vám uvařil? Jednu takovou… elsweyrskou specialitu?“ zakoukal se na malinkatou alchymistickou laboratoř, která se schovávala za poslední lavicí a prohlédl si jí, „Když dovolíte, rád bych si k vaření vypůjčil i tohle. Mohu?“ „Já… Já bych vás chtěla sledovat… pane…?“ Khajiit se uklonil, „Jsem T’shara.“ „Camilla Valeriová!“ podala mu ruku a potřásla si s ním, „Moc… moc mě těší!!“ „Jídlo z Elsweyru? A bude to poživatelný?“ zeptal se nevěřícně hospodský. „To můžete posoudit sami, pokud dovolíte.“ lid v krčmě ztichl a vyčkával na jeho počínání, Orgnar se podíval na hostitelku, která jen těžce kývla hlavou, „Výborně! Budu potřebovat pivo, Eidarský sýr a trochu soli…“ Vyžádané suroviny dostal okamžitě a s nimi se přesunul k laboratoři, která byla obklopena různými přísadami a nesnědeným jídlem. Sýr popadl jako první a začal jej krájet na menší části, které pak rozkrájel na kostičky a dával si je bokem. Do misky si nalil trochu piva a přidal sůl. Po chvíli, kdy ho všichni sledovali a hlavně Camilla po jeho boku, sundal tornu a začal cosi v ní hledat. Vzápětí vytáhl misku s podivně bílo-oranžovo-červeným práškem, který přidal do chmelového moku. Někteří Nordi zavzlykali nad zkaženým pivem, jiní se divili, co to tam provádí. Camilla ho detailně pozorovala a neustále se ho ptala, zda mu nemůže pomoct. Khajiitská tlapa začala ve velké misce mísit všechny použité suroviny, konečně také požádal její pomoc, aby přesunula kotlík nad oheň. Jakmile učinila, předstoupil před ostatní se svou směsí a vylil vše do kotle. Velká vařečka už jen míchala podivně žlutavou směs, která každou minutu bělila. „Jak dlouho se to musí vařit? Vypadá to velice… zajímavě.“ zeptala se ho Camilla, „A jak to sladce voní!!“ V místnosti už nebyl cítit jen kouř z ohniště a aroma chlastu, to všechno překryla vůně neznámého jídla, linoucí se z kotle. T’shara se usmíval a v duchu doufal, že se mu povede uspokojit všechny místní. Za pár minut poklepal vařečkou o okraj kotle, trochu si nabral vařící směsi a ochutnal… se zavřeným zrakem posoudil svůj výtvor. „A můžeme podávat!!“ Camilla mu hned podávala již připravené misky, do kterých se nalévalo elweyrské jídlo, netrpěliví Nordi čekali na chuť z kočičího umění. „Co to, u Talose, je?“ zeptal se jeden z mužů, když se ostýchal nad žluto-bělavým pokrmem, „Tohle žrát nebudu!“ „A tohle jako žerete u vás doma, jo?“ přidal se další muž a drsně položil misku na stůl, v místnosti se ocitlo napětí. Někteří lidé halekali, aby vypadl z krčmy a už se neobjevoval, avšak hostinská ho bránila a hodila do sebe jedno sousto, všichni muži ztichli. Za pár vteřin otevřela oči, „To je… fakt dobrý!!“ pronesla a hodila do sebe další sousto, „Je to trochu sladký, ale nic, co by uškodilo. Fantastický!“ Hned na to se ozval krčmář, který taktéž ochutnal a nemohl uvěřit, že jí něco tak dobrého. Když to viděli i ostatní muži, pustili se do jeho pokrmu a museli svá tvrzení rychle změnit… misky zely prázdnotou už po pár vteřinách. Žadonění, že chtějí víc a víc, dělalo T’sharou radostnějším a spokojenějším, Camilla se na něj usmála a věnovala mu jednu misku, aby se také najedl. V té chvíli se všichni místní dívali na Khajiita jiným okem, těšilo je, že mají mezi sebou někoho, kdo je dokázal uspokojit. A navíc, když k tomu přidával historky, některé byly hodně bizarní, vychvalovali ho až do nebes. Stále však T’shara věděl, že nemá kde spát. Jídlo splatil jídlem, ale pokoj za to nekoupil. „Jestli nemáš kde složit hlavu, T’sharo, můžeš spát u mě!“ mrkla na něj okem Camilla. „Děkuji ti, ženo, ale…“ schválně namítal, leč lest se mu povedla, dívka ho chytla za ruku a vyprovodila ven z krčmy. Za potlesku a poděkování za skvělé jídlo, oba vyšli ven z krčmy. Na nebi svítily hvězdy, cvrčci kdesi v trávě cvrlikali a Camilla chytla svého Khajiita kolem těla a vedla ho do svého domu. Vyprávěla mu, že žije s bratrem, který tu má obchod se smíšeným zbožím, přiznala, že mu občas vypomůže. V té chvíli si uvědomil, že vyhrál nadvakrát, nejen, že potěšil místní, ale i polapil do své sítě sestru obchodníka… toho, co má jistě u sebe překrásný klenot. Jaká náhoda. Kroky předstoupily před dveře obchodu, Camilla vytáhla klíč a odemkla, oba vstoupili dovnitř. Požádala ho, aby zamířil po schodech vzhůru, tam se nacházela malá ložnice. Svíčky v místnosti zářily, T’shara spatřil pár prázdných postelí, nějaký ten nábytek a také široký stůl s jídlem a pitím. Svou tornu shodil ze zad, vytáhl si z ní podivnou lahvičku a usadil se na lavici, žena k němu předstoupila. „Neboj, bratr neví, že tu jsi…“ T’shara namítal, že z toho budou jistě problémy, „Ujišťuji tě, že ti nic nehrozí. Je v Bílém Průsmyku na trzích. Vsadím se, že teď vysedává v krčmě…“ „Já… děkuji ti za možnost u tebe přenocovat, Camillo. Víš, nečekal jsem, že tu budou lidé tak…“ „Nedůvěřiví?“ Khajiit jen kývnul hlavou, „Ne všichni mají rádi cizince, obzvláště Nordi. Ale ty jsi jiný. Narazit na Khajiita z Elsweyru se neděje každý den!“ po chvilce si všimla lahvičky, kterou dal na stůl, „Copak to je? Něco na spaní?“ „Tohle je důvod, proč jsem sem přišel… do Skyrimu.“ otočil zrak na ní, „V něčem jsem ti lhal, Camillo. Já nejsem poutník, ale… lovec odměn!“ žena překvapeně ztuhla, „Tohle jsem našel v Cyrodiilu, tam mi bylo řečeno, že se jedná o nebezpečnou látku, která pochází právě odtud. Mohla bys mi pomoct?“ „A… c-c-co bych… teda, jak ti můžu pomoct?“ „Hlavně, neprozrazuj mě, ano?“ její pokynutí hlavy postačilo, „Nemáš tušení, kde by tohle mohl někdo vyrábět?“ „Já, sice nevím, o co jde, ale více budou vědět v Bílém Průsmyku. Ani nevím, co to je?“ „Je to… no… jak to říct…“ T’shara měl v hlavě jisté přesvědčivé vysvětlení, „Je to velice drahý alkohol, který patří jen císařským úředníkům. Hledám právě zdroj.“ „Áha, už chápu. Nemusíš dál vysvětlovat.“ chytla se za bradu, „Možná, kdybys zamířil k Belethorovi, jistě bude vědět, odkud se to bere.“ T’shara kývnul hlavou a poděkoval jí, nejen za poskytnutí přístřeší, ale i za atmosféru v krčmě. Usmál se na ní a tiše pronesl, že si musí jít lehnout. Děvče mu ukázalo, na které posteli se může vyspat. Jen, co tak učinila, už na ní Khajiit ležel a ještě jednou jí poděkoval. Za chvíli se přidala ke spánku i ona, popřála mu dobrou noc a zavřela oči. T’shara však čekal, až tvrdě usne, jakmile se ozvalo menší chrápání a zabírání do snového světa, vstal tiše z postele a velice opatrně sestoupil ze schodiště do nikým nehlídaného obchodu. Ani se nemusel rozhlížet dlouho, u ohniště na pultu postával onen klenot, o kterém se zmiňoval Arvel. „Hmm, ukrást ho? Ne, Camilla by si toho všimla a jistě bych se hnedka ohřál mezi chladnými zdmi…“ zkonstatoval Khajiit a vrátil se zpět do postele s jasnou myšlenkou, „Až potkám toho blbečka Arvela, jen mu řeknu, kde to může najít! Ale svůj krk pro něj nebudu riskovat!“ Ulehl do postele a zavřel oči, konečně se mohl i on vydat do svého světa plánů a tužeb. Ráno, než stačilo vyjít Slunce a než se ozvala venku drůbež, se probudil Khajiit ze svého světa. Rychle se rozhlédl kolem sebe a všiml si, že jeho hostitelka, Camilla, stále spí jak dřevo. Tiše popadl tornu, opírající se u zdi, do ní však nacpal veškeré jídlo, které se povalovalo po stole, a zamířil do obchodu níže. Odtamtud se podíval po pultu a veškeré zlaťáky schoval do svých kapes. Ještě se stačil ohlédnout do police, kde ležel klíč od obchodu, chvíle práce se zámkem a mohl odejít pryč. Taková malá zlodějna mu nemohla nijak uškodit. Vorařov ještě doposud spal klidně, T’shara se nadechnul a rozhodl se vydat za ves, jak byl domluvený s Arvelem. Jen vyšel z domu a minul krčmu, už viděl na mostku postávající osobu, opírající se o zdivo. Jakmile se rozezněly kroky, osoba se otočila… byl to onen Dunmer. „Dobré ráno, můj Khajiite. Máš ten dráp?“ „Nemám. Byly menší komplikace.“ Dunmer se zklamaně zatvářil, „Ale vím, kde se nachází. Když se k nim vloupáš, uvidíš dráp na pultu v obchodě.“ z kapsy vytáhnul klíč a předal mu ho. „Teda, hezky!“ poplácal ho po rameni, „Mohls mi usnadnit práci, ale ten klíč se mi bude asi víc hodit.“ „Jo, taky si myslím. Můžeš ten obchod vykrádat, kdykoli se ti zlíbí! A jednou přitom vezmeš i ten šperk!“ „Jseš fakt dobrej, T’sharo!“ usmál se do široka, „Nevěřil jsem, že by mi cizinec pomohl. Na oplátku, pomůžu já tobě. Tak poslyš. V Bílém Průsmyku hledej jistého Rarnise. Často se potloukává kolem toho strašného stromu. Když mu řekneš, že tě posílá Arvel, pomůže ti.“ „Díky. Kudy se jde do toho města?“ Dunmer se lehce zasmál a ukázal mu rukou na sever dodatkem, aby se dal po spodní cestě. Slunce pomalu vycházelo, T’shara se svým nákladem opouštěl Vorařov a za svými zády ponechával osudu podivného Dunmera, který se usmíval nad jeho činem. V hlavě mu vyzařoval nový plán, jak uskutečnit své poslání, kterým by jistě překvapil nejen ostatní a celou provincii, ale hlavně sebe. „Buď s Azurou, T’sharo!“ Khajiit pomalu mizel z dunmerských očí. Upravil/a Adrian_S dne 29.11.2017 19:24 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



KinimodLP	#2 Přidané 26.10.2015 21:42
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Po M'aiqovi super khajit comeback Budu se těšit na další díly Upravil/a KinimodLP dne 26.10.2015 21:43


kattos	#3 Přidané 09.11.2015 14:10
Příspěvek: 109 Založený: 25.01.14	Skvělé nemůžu se dočkat dalšího dílu !!! Jen je škoda že o sobe nemluví ve 3 osobe FOR GLORY OF THE EMPIRE !!!!

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58