The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Ze života s temnou elfkou

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Ze života s temnou elfkou
Sarako	#1 Přidané 17.06.2014 01:11
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	ZE ŽIVOTA S TEMNOU ELFKOU Předmluva: Po pozitivním ohlasu čtenářů povídky Zápisky ze spícího ostrova, jsem se rozhodl pro pokračování. Těm kteří Zápisky ze spícího ostrova ještě nečetli, doporučuji přečíst. Předejdete tak možným nesrovnalostem v příběhové linii. Předem upozorňuji, že toto pokračování není psané formou formou deníku. Celkový požitek z děje a navození atmosféry je totiž lepší ve volném vyprávění. Pokračování na: Zápisky ze spícího ostrova http://www.skyrim...ad_id=4730 Většina lidí už asi ví, jakým stylem píšu. Tím myslím věkovou kategorii 16+. KAPITOLA I. - Buď pozdraven Ulfriku! Slunce zapadalo za obzor. Jen mrazivý vánek mě štípal do tváří. Po docích Větrného žlebu se rozléhaly zvuky dopadajících kladiv pracujících argonianů. Jsem zase zpátky ve Skyrimu. Navíc se v tom Telvannijském rouchu od mistra Nelotha cítím bezpečně, už jenom proto, že Bouřné hávy proti rodu Telvanni nic nemají. Jenom mě znepokojovalo, jak se místní Nordi dívají na Falanu, jako by byla další dunmerská uprchlice hledající ve Větrném žlebu nové útočiště. Cestou do hostince U věčné svíce jsme narazili na Angrenora s Rolfem, kteří nešetřili s urážkami proti temné elfce Suvaris Atheron. Po obvinění, že je Suravis císařská špiónka, a po výhružkách, že už to z ní dostanou třeba i násilím, Angrenor s Rolfem odešli. Suravis se na podívala nejdřív na mě, potom na Falanu, a nakonec beze slova odešla směrem k Šedé čtvrti. U věčné svíce panovala celkem poklidná atmosféra. Bylo tu dost piva i medoviny, hrála tu hudba a dunmerka Luaffyn tu svým krásným hlasem zpívala píseň Drakorozený přichází. Posadili jsme se u stolu a počkali jsme, než k nám přijde hostinská. ,,Tak co si dáte?“ zeptala se hostinská Elda. Falanu jen pokrčila rameny ,,Nevím, Tvidiusi vyber mi něco.“ Usmál jsem se a pak jsem objednal: ,,Pečeného lososa a k pití bych poprosil Altské víno.“ ,,Takže dvakrát lososa a Altské víno.“ ujistila se hostinská, potom se otočila a odešla do kuchyně. ,,Ty jsi nikdy nebyla ve Skyrimu?“ ,,Ne.“ zavrtěla hlavou Falanu a pokračovala: ,,Celý svůj život jsem strávila v Tel Mithryn.“ ,,Celý život?“ nedokázal jsem skrýt úžas. Falanu je o 4 roky starší než já, žila 32 let v Tel Mithryn? ,,Po matčině smrti mě otec nechtěl nikam pustit, vychovávala mě Varona Nelas.“ Falanu se dlouze odmlčela, pak smutně sklonila hlavu a řekla: ,,Ale ta už je mojí vinou taky po smrti.“ ,,To nebyla tvoje vina. Varonu zabili popelavci.“ a vzal jsem jí za ruku. ,,Jenže já jsem jí vzala sebou, když jsem šla hledat svého otce a kdybys mě nezachránil před drancíři, tak...“ po tváři jí stékala slza. ,,Netrap se s tím.“ pohladil jsem jí po tváři: ,,Sama jsi říkala, že toho spolu máme hodně před sebou, a já přísahám, že nedopustím aby se to někdy opakovalo.“ Víc už jsme se na toto téma nebavili, protože hostinská přinesla objednané jídlo. Když jsem se po večeři zvedal od stolu, uslyšel jsem za zády hlas Rolfa Ranaře: ,,Měl by jsi opustit tohle město, protože pro ty co se bratříčkují se šediváky tu není místo.“ Jenže já mu nevěnoval žádnou pozornost. Luaffyn přestala hrát a v celém hostinci bylo najednou hrobové ticho. Všichni v hostinci zpozorněli. ,,Jsi stejnej srab jako ty šediváci. Utíkej se s tou šedivou děvkou někam schovat, a už se tu neukazuj!“ Tohle už na mě bylo příliš: ,,To odvoláš! Falanu není žádná děvka! Falanu je dcerou mistra Nelotha z velkého rodu Telvanni a takhle o ní mluvit nebudeš!“ ,,Tak ta šedivka má jméno, ... Falanu.“ usmál se Rolf, až mu byly vidět díry po vyražených zubech: ,,Vsázím sto zlatých, že ti rozbiju hubu. Žádný zbraně, žádný kouzla. Platí?“ ,,Platí.“ kývl jsem hlavou a položil jsem na stůl měšec se stovkou zlatých mincí. Okolo nás se sešel hlouček zvědavců, kteří potichu čekali, až to začne... Rolf se po mě ohnal pěstí. Měl jsem co dělat, abych jeho útok stihl vykrýt. Úder střídal úder, a já neměl čas ani na protiútok. Rolf se pořádně napřáhl, tak jsem mu pohotově vrazil jednu mezi oči. ,,Jau!“ zařval Rolf a zapotácel se, sotva se narovnal dostal druhou ránu. Rolfově příštímu útoku se mi podařilo uhnout. Schytal dvě další rány do obličeje. Po další ráně se ozvalo křupnutí. ,,Au, můj nos.“ zasténal Rolf a držel se oběma rukama za svůj zlomený nos. Následovala rána do čela, a Rolf se svalil k zemi a sténal: ,,Dobře, dobře, vyhráls. Jsi lepší.“ Vzal jsem si zpět měšec s mincemi spolu se sto zlaťáky od Rolfa, pak jsem se na něj podíval a řekl: ,,Měl by jsi se Falanu omluvit.“ ,,Dobře, dobře.“ přikývl Rolf, podíval se na Falanu a povídal: ,,Omlouvám se Paní, velice se omlouvám.“ Rolfova omluva mi stačila. V Telvannském rouchu se mi sice bojovalo špatně, ale naštěstí mě díky němu podcenil. Ten pobuda si myslel, že Telvannského kouzelníka v pěstním souboji snadno porazí, ale nepočítal že bude bojovat proti Penitus Oculatus. Potom už jsem vzal Falanu za ruku, a odešli jsme spolu do našeho pokoje v hostinci. Když jsem se příští ráno probudil, bylo už asi devět. Jenže Falanu mi ležela na ruce a já jí nechtěl vzbudit. Přemýšlel jsem o tom, co řekl Rolf. Co je mu po tom že má šedomodrou kůži, červený oči a špičatý uši. Mě to vůbec nevadí. Mě se líbí i tak. Dlouze jsem se na ní zahleděl. Vždyť má i spoustu jiných předností. Dlouhý závoj rudých vlasů, štíhlou postavu, hladkou pleť a plná ňadra, která by jí mohla závidět i kdejaká nordka. Taky se mi na ní líbilo, že není taková, jak popisovali temné elfky ostatní mladíci, když jsem nastoupil do legie. Tvrdili, že dunmerky jsou dominantní a vyžívají se na tom, když někomu působí bolest, ale Falanu taková nebyla. Falanu je naopak milá, někdy až lítostivá a hlavně jí chybí sebedůvěra. ,,Jak jsi se vyspala?“ zeptal jsem se jí, když otevřela oči. Falanu se jen usmála a políbila mě. Pak jsme se oblékly, a zašli jsme společně na snídani. Když jsme čekali až nám hostinská přinese objednaná vajíčka a chleba, všiml jsem si Adonata Leotelli, toho slavného spisovatele. Ten seděl v samém rohu hostince a přemýšlel nad psaním své nové knihy. Podle všeho to vypadal, že se mu psaní zrovna nedaří, protože si polohlasně stěžoval, že nemůže přijít na to, jak dokončit další kapitolu. Než však dorazila hostinská se snídaní, objevili se ve dveřích stráže. Změřili si nás pronikavým pohledem skrz hledí svých přilbic. Jeden se podíval na druhého, ten souhlasně kývl hlavou a potom se vydali směrem k našemu stolu. Jak na mě mohli přijít? Pomalu a nenápadně jsem stiskl svůj meč. Dva strážce co mají zbraně na zádech a ne v rukách by mělo být snadné zneškodnit, ale co potom? Budeme sami bojovat proti celému městu? A co Falanu? Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo, tak jsem raději počkal, abych se dozvěděl co chtějí. ,,Telvannští kouzelníci?“ zeptal se jeden ze strážných. ,,Paní Falanu Neloth, dcera mistra Nelotha z velkého rodu Telvanni.“ odpověděla Falanu. Já jsem radši zůstal zticha, zároveň jsem nedůvěřivým pohledem pozoroval oba strážné. ,,Máme vám vyřídit pozvání od jarla Ulfrika do Paláce králů.“ pronesl druhý strážný. ,,Vzkažte jarlovi, že s potěšením jeho pozvání přijmu.“ usmála se Falanu. Oba strážci se zlehka uklonili a pak odešli. ,,Ty snad nemáš rozum.“ zašeptal jsem hned poté, co stráže opustili hostinec: ,,Jarl Ulfrik je vůdcem tohohle povstání, nepřítel císařství a vrah Skyrimského velkokrále. Jestli mě tam někdo pozná, tak nás oba popraví.“ ,,Nepodezírali by nás víc, kdybych odmítla?“ otázala se mě Falanu. ,,Jen z toho nemám dobrej pocit. Císařský gardista se jde přivítat s vůdcem rebelů.“ pokrčil jsem rameny: ,,Tohle mi opravdu nepříjde jako dobrej nápad.“ Hostinská donesla snídani: ,,Tady to máte.“ a položila na stůl chléb a vajíčka. ,,Měli by jsme si pospíšit. Přece nenecháme Ulfrika dlouho čekat.“ usmála se Falanu, jenže já zrovna nezdílel její dobrou náladu, ani smysl pro humor. Venku hustě sněžilo a foukal studený vítr. Palác králů se hrdě tyčil nad městem. Všude bylo spoustu Ulfrikových vojáků a někteří z nich se na nás nedívali zrovna přátelsky. Tedy mě to alespoň tak přišlo. Jak tohle dopadne? Brána do Paláce králů se s hlasitým skřípěním otevřela. Vešli jsme do trůního sálu, stoly se tu prohýbali pod vahou jídla a na samém konci na kameném trůnu seděl sám Ulfrk Bouřný háv. ,,Buď pozdraven jarle Ulfriku.“ pozdravila Falanu a zlehka se uklonila. Mírně jsem se uklonil a řekl: ,,Buď pozdraven jarle.“ přitom jsem si dával velký pozor, aby to neznělo moc znechuceně. ,,Vítám vás ve svém paláci, Paní Falanu.“ pronesl Ulfrik svým silným hlasem a pokračoval: ,,Smím znát důvod vaší návštěvy mého města.“ Falanu mě vzala za ruku: ,,Tvidius a já se budeme brát, máme namířeno na svatbu do Riftenu.“ ,,Velký rod Telvanni se otvírá Tamrielu? Proč nespojit naše síly a nebojovat proti říši společně? Naše spojenectví by pak mohlo být příkladem i ostatním dunmerům ve Skyrimu, kteří se do války proti císařství ještě nezapojili.“ ,,Jenže to není náš boj.“ řekla Falanu. ,,Já to věděl.“ vložil se do toho Galnar Ranař, jeden z Ulfrikových generálů: ,,Ti šediváci jsou k ničemu a nedá se jim věřit. Kromě toho, ten kdo není s námi je proti nám.“ ,,Ticho Galmare! Urážíš mou návštěvu stejně jako tvůj bratr Rolf.“ osopil se na něj Ulfrik, na chvíli se odmlčel, pak se podíval na mě a Falanu: ,,Můžete jít.“ Po těchto slovech vstal z trůnu a odešel. Vzal jsem Falanu kolem pasu a radši jsem s ní šel pryč z Ulfrikova sídla, než by se stalo něco dalšího. Venku už přestalo sněžit, jen vítr si zpíval tu svoji písničku. ,,Víš jak mi bylo, když jsem klečel před tím zrádcem Ulfrikem?“ zeptal jsem se Falanu, když jsme přecházeli dlouhý most vedoucí pryč z Větrného žlebu. ,,Procházet se po táboře plném nepřátel musí vyžadovat hodně odvahy.“ řekla Falanu a položila si hlavu na moje rameno. Tohle snad nikdy nepochopím, pořád ze mě dělá svého vysněného hrdinu. O chvíli později jsme míjeli Větrnožlebské stáje. ,,Vezmeme si tohohle.“ pohladila bělouše po hřívě: ,,Ten je tak roztomilej.“ To je skvělý. Pomyslel jsem si. Hrdina na bílém koni, s čím mě překvapí příště? Jenže když přiložila svojí hlavu vedle běloušovi a toužebně na mě upnula zrak, nedokázal jsem říc ne. Za bělouše jsme vyhodili 2000 zlatých, ale Falanu měla radost. Koně totiž předtím viděla jenom na staré tapisérii v Tel Mithryn. Slunce stále stoupalo na obloze výš a výš. Dokonce přestalo studeně foukat. Falanu se nemohla vynadívat na divokou krásou Skyrimské krajiny. Byl jsem rád, že jí vidím zase tak šťastnou. Taky mě velice těšilo, že jsme se vzdalovali od Větrného žlebu. Pokračování příště ... Upravil/a Sarako dne 23.06.2014 11:47



Mike	#2 Přidané 17.06.2014 01:55
Ocenění: Příspěvek: 10165 Založený: 09.08.12	Ahoj, předchozí díl (povídku) jsem (zatím) nečetl, takže mě mj. příjemně překvapilo, že se jedná o gramaticky a stylisticky správně psaný text. Thumb up. Výprava je taky dobrá, takže za mě určitě jen pozitivní hodnocení. Typo: upravil jsem nadpis.


Sarako	#3 Přidané 26.06.2014 18:07
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	KAPITOLA II. – Cesta do Riftenu Slunce bylo vysoko na obloze. Zasněžené vrcholky hor pomalu vystřídala bažina plná gejzírů. Hlavně že se oteplilo. Taky jsme míjeli jen jednu hlídku Bouřných hávů, jinak jsme nepotkali ani živáčka. ,,Dračí jazyk!“ znenadání vykřikla Falanu. ,,Cože?“ podivil jsem se. ,,Dračí jazyk, támhle!“ a ukázala na žlutou kytku vedle cesty. ,,Tahle kytka?“ ,,Ano.“ odpověděla Falanu, seskočila z koně a květinu utrhla: ,,Otec říkával, že se z ní dají vyrobit lektvary, které umí posílit v boji a zmírnit zranění ohněm.“ pak ukázala prstem: ,,Podívej, támhle je další!“ To je úžasný, pomyslel jsem si. Místo cesty na svatbu se tu zdržujeme kvůli nějakejm kytkám. Sesedl jsem z koně a pomalu jsem následoval Falanu, která zvesela sbírala ony žluté květiny. Bělouš, kterého jsem nechal uvázaného u cesty, jen nervózně přešlapoval. Po dvou dlouhých hodinách jsme konečně pokračovali v cestě. Krajinu plnou gejzírů opět vystřídaly horské strže. Protože cesta začala strmě stoupat, sesedli jsme z koně a pokračovali jsme pěšky. Když jsme se přibližovali ke Shorově hlásce, zaslechl jsem zvuky boje. Falanu jsem naznačil aby počkala, podal jsem jí uzdu od bělouše a s taseným mečem jsem se rozběhl vpřed. U Shorovy hlásky bojovalo několik legionářů proti hrstce strážných. ,,Zastavte toho čaroděje! Může jim dovédst posily.“ vykřikl velitel legionářů. Až teď jsem si uvědomil, že na sobě nemám svoje brnění. Nechtěl jsem bojovat proti vlastním, tak jsem zahodil meč a křičel: ,,Tvidius Tituleius! Penitus Oculatus!“ ,,A kde jsi nechal zbroj?“ ušklíbl se velitel, zatím co mě obestoupili čtyři legionáři. ,,Jsem na cestě do Riftenu na svatbu s Falanu Neloth. Falanu je dcerou mistra Nelotha. Zbroj na sobě nemám, protože bych neprošel kolem hlídek Bouřných hávů.“ Velitel legionářů nedokázal zadržet smích: ,,Cha cha chá, člen císařské gardy se žení s Telvannskou princeznou. To je ta největší pitomost co jsem kdy slyšel, he he he.“ Ostatní legionáře to taky pobavilo. Smáli se, a já nevěděl co říc. ,,Máme ho zabít?“ otázal se jeden vysmátý legionář. ,,Ne, vezmeme ho do Samoty, tam už z něj dostanou, co je zač. Spoutejte ho!“ rozkázal velitel. ,,Sakra nechte toho, jsem člen císařké gardy.“ ,,A já jsem král falmerů.“ usmál se velitel: ,,Však z tebe na mučidlech dostaneme prav...“ ,,Podívejte Pane!“ přerušil ho jeden z legionářů. Stála tam Falanu s běloušem. ,,Co má být zase tohle?“ podivil se velitel. ,,Falanu, vytáhni z toho pytle na levé straně sedla mojí přilbu.“ zavolal jsem na Falanu: ,,Myslím že tu došlo k malému nedorozumění.“ Falanu vyndala z pytle přilbu a nedůvěřivě jí podala veliteli. Velitel si přilbici prohlédl, zbledl a pak ze sebe dostal jen: ,,Velice se omlouvám Pane, já ... já ... Dělejte, rozvažte ho!“ Falanu jen pokrčila rameny a nechápavě se zeptala: ,,Co se tu vlastně stalo?“ ,,Nic, jenom tady velitel se spletl.“ odpověděl jsem jí, zatímco mě legionáři rozvazovali ruce. ,,Pane, nepište prosím císaři do svého hlášení toto malé nedorozumění.“ prosil velitel. Usmál jsem se a kývl hlavou: ,,Dobře, vaše falmerské veličenstvo, tenhle malý omyl do svého hlášení uvádět nebudu.“ ,,Děkuji Pane.“ usmál se velitel, pak zavelel: ,,Legionáři, pochodem v chod!“ Potom velitel s celou svojí posádkou zmizel v lese. Zůstali zde jen těla mrtvých stráží z Riftu. Na obloze poletovalo několik krkavců, kteří se těšili na vydatnou hostinu. Za půl hodiny jsme dorazili do malé hornické vesničky, která se jmenovala Shorův kámen. Nikdo z místních horníků však nepracoval, neboť důl byl zamořem velkými pavouky. Kdyby jsme tolik nepospíchali na tu svatbu, tak bych se pokusil těm vesničanům pomoci. Pavouci budou muset počkat, vztah s Falanu je pro mě důležitější. Malebná krajina s břízami se zlatavým listím navodila příjemnou atmosféru, která trvala až do chvíle, kdy se před námi pomalu rýsoval šedý stín pevnosti Zelhrad. Té pevnosti jsme se raději vyhnuli. Neměl jsem zájem nechat si prohledávat zavazadla, a kdyby Bouřné hávy našli mou výzbroj, asi by nás oba popravili. Pěšina okolo Zelhradské pevnosti však byla zrádnější, než jsem si myslel. Koně jsem musel opět védst. Když jsme míjeli malé jezírko, ozvalo vytí vlků. Kůň znervózněl. Pomalu jsem se rozhlížel s mečem v ruce, přitom jsem se snažil chránit Falanu. Znovu se ozvalo zavytí, tentokrát však mnohem blíž. ,,Támhle!“ vykřikla Falanu a svým ohnivým kouzlem sundala jednoho z přibíhajících vlků. Postavil jsem se mezi Falanu a vlky. Falanu zasáhla ohnivou koulí dalšího vlka. ,,Chcípni!“ procedil jsem mezi zuby, když jsem přibližujícímu se vlkovi usekl hlavu. Další ohnivá koule a další spálený vlk. Poslední vlk po mě skočil, srazil mě k zemi, jenže se mi přitom napíchl na meč. ,,Pitomý zvířata.“ klel jsem, přitom jsem ze sebe sundal mrtvého vlka a snažil jsem se postavit na nohy. ,,Ty ale vypadáš.“ usmála se Falanu. Vypadal jsem hrozně. Na břiše jsem mě velkou skvrnu od vlčí krve a celá záda jsem měl od bláta. ,,Do pr ... ! Jak to z toho asi vyčistím?“ sundal jsem si roucho a pokoušel jsem se to vyprat v jezírku. ,,Pouští to?“ zeptala se po chvíli Falanu a posadila se vedle mě. Kývl jsem hlavou. Falanu mě pohladila po tváři s otázkou: ,,Proč jsi se vlastně dal k legii?“ Přestal jsem prát a podíval jsem se jí do očí: ,,Můj otec patřil k Čepelím, můj děda patřil k Čepelím, i můj praděda patřil k Čepelím. Zkrátka je to rodiná tradice.“ ,,Jenže Čepele byly přece Thalmorem rozpuštěny.“ ,,Já vím, jenže už od mala jsem chtěl být hrdý ochránce císaře jako můj otec, o kterého mě Thalmor připravil.“ smutně jsem sklonil hlavu. ,,To já jsem o matku přišla, když mi bylo pět. Ten den otec s matkou prozkoumávali zříceninu trpasličí pevnosti Nchardak a mou matku zasáhla střela z dwemerské balisty.“ na chvíli se odmlčela: ,,Zemřela otci v náručích. To mého otce docela změnilo. Stále je v něm hluboký zármutek, ale nedává to na sobě znát.“ ,,Asi toho máme společného víc než se zdá. Oba jsme ztratili někoho z nejbližších a od obou z nás se očekává víc, než jsme schopni zvládnout.“ vyndal jsem vyprané roucho z vody, přehodil ho přes větev a pokračoval: ,,Naštěstí máme jeden druhého.“ ,,Máš pravdu.“ objala mě Falanu a políbila mě. ,,Tfuj!“ odplivla si postarší nordská sedlačka která zrovna prošla kolem. Uvědomil jsem si, že na sobě nemám žádné oblečení. Do Riftenu jsme dorazili až večer. ,,Stát! Za vstup do města se platí poplatek 100 zlatých.“ zastavil nás jeden ze strážných. ,,100 zlatých? Není to trochu moc?“ podivil jsem se. ,,Buď zaplatíte, nebo vás nepustíme do města.“ přidal se druhý strážný. ,,Tohle vypadá na nějaký podvod.“ osopil jsem se na strážné. ,,Né tak nahlas, to byl jen takový žert. Už jdu otevřít bránu.“ pronesl znechuceně strážný. Bělouše jsme nechali ve stájích a vešli jsme do města. Špinavé ulice, spoustu žebráků a chudých obchodníků. Takový byl Riften, město plné zkorumpovaných úředníků. V Mařině chrámu jsme s místním knězem dojednali termín svatby hned na zítřejší věčer. Potom jsme si zaplatili večeři i pokoj v hostinci U Včely a žihadla. ,,Už zítra večer budeme svoji.“ podívala se na mě Falanu, když jsme čekali na večeři. Vzal jsem jí za ruku se slovy: ,,Ano, zítřek patří nám.“ a v duchu jsem doufal, že se zítřek nijak nepokazí. Než nám přinesli večeři, stihly jsme si vyměnit několik sladkých slůvek. Vůbec nás nezajímalo, co se děje kolem. Jako by tam byla jenom ona a já. Po romantické večeři jsme odešli na pokoj, kde jsme strávili další romantickou noc. Pokračování příště ... Upravil/a Sarako dne 26.06.2014 18:40

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Problém v Shieving issle - strom života	The Elder Scrolls IV : Oblivion	4	10.07.2012 11:57