Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Po stopách čepelí
EldeR
Tak Kapitola 20 je na světě....
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
DragonOzzy
Dvacet septimů nebo bend over >:D
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
Norbi
epic Grin
You can kill yourself, or die trying...

http://scontent-v...e=5678314E

Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !

http://24.media.tumblr.com/tumblr_lfzax5zuSU1qfxioto1_500.jpg
 
EldeR
Díky všem čtenářům za pozitivní ohlasy, ale vzhledem k vývoji situace zde na fóru se stejně jako Ligos a Diego stahuji na nějaký čas do ústraní, takže další díl bude až někdy.....

P.S. Možná patřím k fašistický arogantní lůze zdejšího fóra, ale nechodím sem kvůli vědě, nebo rádobyučeným slintům, na který opravdu nemám jako pracující člověk ve svém volném čase náladu.
Upravil/a EldeR dne 29.11.2012 19:02
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
EldeR
Kapitola 21


Chvíli po setmění jsem se, snad nenápadně, vytratila zadním vchodem z hospody a vydala se směrem k sídlu místní kurýrní služby. Snažila jsem se vypadat jako bych byla na procházce a potulovala se ulicemi kolem cíle mé cesty tak, abych měla dostatečný přehled o pohybu a množství stráží. Jednu chvíli jsem dokonce zahlédla malou skupinku dětí, jak se kradmo vytratily ze sirotčince a vyrazily za nějakým svým dobrodružstvím, ale ty mě nijak nezajímaly. Strážní chodili kolem budovy kurýrní služby v pravidelných intervalech po víc jak půlhodině, jinak byl naštěstí všude naprostý klid, pokud tedy pominu ojedinělé rozjařené opilce, vracející se do svých domovů. Mohla být asi tak jedna hodina před půlnocí, když jsem usoudila, že nastal vhodný čas na provedení mojí malé špionáže.

Počkala jsem, až strážný zmizí za rohem, přikradla se ke dveřím kurýrní služby, vyndala šperhák a snažila se vypáčit zámek. Trochu nervozity stačilo k tomu, abych zatlačila o trochu víc, než bylo vhodné a šperhák se zlomil. Naštěstí jsem jich měla deset, tak jsem vyndala další a zkoušela to dál. Našla jsem správný zoubek, ale otáčela jsem zámkem moc rychle a zlomila i tenhle. Třetím šperhákem se mi podařilo zámek konečně překonat a potichu vklouznout do tmy za dveřmi. Vzhledem k tomu, že venkovní okenice byly zabedněné a stráž měla jít kolem až za skoro půlhodinu, risknula jsem zapálení svíčky, abych aspoň něco viděla. Když se konečně rozhořela, zakryla jsem plamen rukou, aby nevydával víc světla, než bylo nutné a začala prohledávat stůl, který byl zároveň jediným kusem nábytku v místnosti, pokud tedy nepočítám židli a krabici na dopisy vedle dveří.

Na stole ležela tlustá kniha, do které si ten vzteklý záprdek zapisoval záznamy o zásilkách. Bylo tam pečlivě zapsané vše, co se zásilek týkalo, jako adresát, odesílatel, jméno kurýra, datum, cena a u některých zásilek dokonce popis posílaného předmětu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla záznam o zásilce do Vorařova pro Delfínu, ale nakonec se podařilo a já se dozvěděla jméno kurýra, které mě tolik zajímalo. O to horší bylo moje zjištění ohledně odesílatele, díky kterému ztratilo zjištěné jméno kurýra veškerý význam. Odesílatel byl totiž neznámý. Nejspíš patřil k těm, kteří vhodili ve večerních hodinách dopis i s penězi škvírou vedle dveří do té bedny. To pro mě bylo dost velké zklamání, neboť jsem se znovu ocitla na začátku, kdy jsem věděla akorát to, že dopis od Esberna odešel odsud z Riftenu. Prohlédla jsem ještě několik stránek knihy a hledala Esberna, ale jeho jméno nebylo ani mezi příjemci, ani mezi odesílateli.

Vrátila jsem knihu zpátky na stůl a otevřela jedinou zásuvku, která ve stole byla. V ní se povalovaly akorát náhradní brky na psaní a měšec, ve kterém to roztomile cinkalo. Ten jsem bez váhání sebrala a už jsem se chystala odejít, když vtom jsem si vzpomněla na to, jak nepříjemný na mě ten zakrslý nord byl a rozhodla se pro malou osobní pomstu. Stoupla jsem si opatrně na židli, stáhla kalhoty ke kolenům a do otevřené zásuvky stolu vykonala potřebu. V duchu už jsem živě viděla, jak se bude asi záprdek tvářit, až otevře zásuvku a místo měšce tam najde lejno. Měla jsem co dělat, abych zadržela smích a nespadla ze židle s kalhotami u kolen. Potom, co jsem zavřela zásuvku „s překvapením“, už jsem opravdu zamířila ke dveřím, sfoukla svíčku a chvíli bedlivě naslouchala zvukům zvenčí, abych se přesvědčila, zda můžu bezpečně vyjít na ulici.

Opatrně jsem pootevřela dveře, rozhlédla se, a když jsem nikoho neviděla, vyšla jsem ven a dveře za sebou zase potichu zavřela. Potom jsem sice zlehka, ale co možná nejrychleji zmizela v boční uličce, kde jsem čekala, než strážný projde kolem, abych se s ním náhodou nepotkala tváří v tvář při svém návratu do hospody. Naštěstí to netrvalo ani pět minut a cesta byla volná. Do hospody jsem se vrátila opět zadním vchodem, a jak jsem doufala tak i beze svědků, tedy alespoň minimálně bez toho, abych někoho potkala, nebo zalarmovala stráže. Až po tom, co jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje, mi konečně spadl kámen ze srdce, že všechno dobře dopadlo a nevzbudila jsem žádný rozruch. Ještě než jsem zalehla ke spánku, přepočítala jsem peníze ze záprdkova měšce. Bylo v něm sto osmdesát septimů, což mi bohatě vynahradilo náklady na cestu, šperháky a pobyt tady v hospodě.

Ráno jsem si trochu přispala, a vynahradila si tak předvčerejší pijatiku a včerejší večerní dobrodružství s kurýrní službou. Posnídala jsem zbytek zásob, co jsem měla ještě ve vaku, abych je nemusela zbytečně vyhodit, když už jsem za ně jednou zaplatila, potom jsem sešla dolů do výčepu, kde nebyl nikdo kromě argoniánů a sedla si k malému stolku v rohu. Když ke mně jeden z nich přišel, objednala jsem si trochu medoviny a rovnou se ho zeptala, jestli neví, na koho se má obrátit člověk, který někoho potřebuje najít. Dostalo se mi odpovědi, že nejlepší je se obrátit na podsvětí, reprezentované tady ve Skyrimu Temným bratrstvem, nebo cechem zlodějů, který má údajně tady v Riftenu sídlo. Nikoho konkrétního, nebo způsob jak se s nimi spojit mi ale neprozradil, prý na to musím přijít sama, protože on s tím nechce mít nic společného, a má strach, aby se do něčeho týkajícího se zločinnosti nenamočil.

Vyrazila jsem tedy za tím kovářským tovaryšem, co mi prodal šperháky, abych se od něho zkusila dozvědět, kdo z jeho zákazníků by mohl patřit k cechu zlodějů, protože s Temným bratrstvem jsem se radši zaplétat nechtěla. Nechtěl se o tom se mnou ale vůbec bavit, že prý o ničem neví, nikoho nezná, nic nikomu neprodává a s něčím takovým nechce mít absolutně nic společného. Sice mě to trochu zklamalo, ale popravdě jsem od něho podobnou reakci čekala, takže mi nezbývalo nic lepšího, než zkusit štěstí a na Esberna se pokusit někoho zeptat. Otázka ale zněla koho. V hospodě jsem neuspěla, na tržišti to asi nemělo smysl, stejně jako u městských stráží, takže mi z obvyklých zdrojů informací zbývali žebráci a jim podobní.

Žebráků jsem tady ale moc neviděla, vybavil se mi snad jenom jeden nebo dva, kteří byli kousek za městskou bránou, když jsem do Riftenu poprvé vstoupila. Zamířila jsem tedy k bráně a opravdu tam seděli na zemi vedle sebe dva otrhanci, natahující prosebně ruce. Hodila jsem jim jeden septim a začala vyzvídat, kolik je tady ve městě asi dohromady žebráků. Netuším proč, ale těm dvěma to přišlo hrozně směšné, nicméně mezi výbuchy smíchu mi aspoň řekli, že o nikom dalším tady ve městě neví. Když se trochu uklidnili, hodila jsem jim další dva septimy a zeptala se pro změnu na to, jestli neznají nějakého Esberna, nebo neslyšeli o někom, kdo by se tady ve městě skrýval. Oba svorně odvětili, že nikoho takového neznají a pokud se ve městě někdo skrývá, bude to nejspíš ve stokách, ale ty jsou prý tak složitě propletené a zrádné, že se odtamtud ještě nikdo nevrátil, nehledě k tomu, že tam údajně sídlí cech zlodějů, který rozhodně nemá rád vetřelce. Dokonce ani strážní se už do stok údajně neodváží ani strčit nos, protože když se tam dříve pokoušeli cech zlodějů najít, ztratili mnoho mužů a po zlodějích nenašli ani stopu.

Za tři septimy jsem si nemohla ani snad víc informací přát a i přes to, že to byly dohady dvou žebráků, mi to do sebe docela pěkně zapadalo. Jak jsem už věděla, cech zlodějů pravděpodobně docela dobře vycházel s čepelemi, které jeho členy na rozdíl od členů Temného bratrstva nepronásledovali. A jestli zloději opravdu sídlili ve stokách, musel tam někde být i Esbern, který u nich zřejmě našel útočiště, neboť kde by se líp schoval, než tam, kam se nikdo ani neodváží strčit nos. Zbytek dne jsem strávila chozením po městě a hledáním vstupů do stok, protože když bych se na ně vyptávala, upoutala bych na sebe zbytečně pozornost. Vstup jsem nakonec našla jenom jeden, i když jsem nepochybovala o tom, že jich musí být víc. Skoro celé odpoledne jsem měla také pocit, že mě někdo sleduje. Netušila jsem, jestli to je pravda, nebo kdo by to mohl být, ale párkrát, když jsem se rychle otočila, jsem zahlédla postavu v kápi, která obvykle hned někam co nejrychleji zmizela.

Vzhledem k tomu, že se pomalu blížil soumrak, jsem se radši vrátila ke Včele a žihadlu, neboť tam jsem se cítila přeci jenom bezpečněji než v ulicích, ze kterých se pomalu začínal vytrácet život. Moje první cesta vedla do pokoje, kde jsem potřela jak svoji ebonitovou dýku, tak obě vrhací dýky paralyzujícím jedem od Anis. Po této přípravě na možnou konfrontaci se zakuklencem, co mě odpoledne sledoval, jsem sešla dolů do výčepu na pořádnou večeři a trochu piva. S pivem jsem to nechtěla radši moc přehánět, takže mi musel stačit jeden korbel na zapití večeře a druhý abych mohla ještě chvíli posedět. Celou dobu strávenou ve výčepu jsem si obezřetně prohlížela všechny hosty a snažila se mezi nimi najít toho zakuklence, i když jsem vlastně ani netušila, jak by mohl vypadat. Nakonec jsem radši zaplatila dvanáct septimů, vrátila se do pokoje, zamkla dveře, nalíčila na ně past, která by mě měla v případě otevření probudit, nachystala si dýky a konečně se uložila ke spánku.


Kapitola 22


Za celou noc, jsem pořádně oka nezamhouřila v očekávání návštěvy onoho zakuklence, ale naštěstí nikdo nepřišel, dokonce jsem ani nezaslechla žádný podezřelý šramot na chodbě. Když se konečně rozednělo, začala jsem se pomalu chystat na výpravu do stok, kterou jsem měla v plánu. Přitáhla jsem řemínky upevňující moje zbraně tak, aby dýky byly stále na svém místě, kdybych je potřebovala rychle použít, do váčku u pasu jsem přidala flakón s paralyzujícím jedem od Anis s mastí na rány a pevný provázek. Během lehké snídaně jsem si pro jistotu zajednala pokoj na další dvě noci, i když jsem si vlastně nemohla být jistá, jestli se ze stok vrátím živá, zvláště když si vzpomenu na to, co o nich říkali ty dva žebráci u brány. Na druhou stranu, jestli se ze stok nevrátím, tak mě nemusí být těch pětadvaceti septimů za pokoj a jídlo vůbec líto.

Na tržišti moc nakupujících ještě nebylo, nicméně stánky už byly otevřené všechny, čehož jsem využila pro dokoupení pár drobností. Koupila jsem si černou plátěnou kapuci, která mi nejen pěkně ladila s oblečením, ale také výborně zakrývala tvář, což se třeba může hodit, když se člověk chce skrýt v temném koutě, potom ještě náhradní křesadlo a svíčku, obojí zabalené do voskovaného papíru. Cestou ke vstupu do stok jsem si v jedné boční uličce oblékla svoji novou kapuci, aby mi nebylo vidět do tváře. I přes to, že jsem se poměrně často ohlížela, jsem ještě dnes ani neviděla onoho zakuklence, takže jsem začínala mít pocit, že se mi to včera jenom zdálo a ta osoba v kápi mě ve skutečnosti vůbec nesledovala. Za chvíli už jsem stála u masívní rezaté mříže, za kterou byl vstup do stok.

Přesně podle mého očekávání nebyl s překonáním mříže žádný problém, dokonce měla pečlivě namazané panty, takže ani jednou nezavrzala, když jsem ji otvírala a hned po projití zase zavírala. Když jsem se po ujití několika metrů tmavou chodbou páchnoucí zatuchlinou a krysami, dostala z přímého dosahu venkovního světla, na chvíli jsem zastavila, aby moje oči přivykly tmě, která tady všude panovala. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem vždy také chvíli čekala, než si oči zvyknou na tmu, když jsem prolézala stokami v Imperial City. Nebylo to ani tak dávno a přesto se toho za ten krátký čas událo tolik, až jsem měla pocit, jako by uběhlo několik let a ne jenom několik měsíců.

Po pár metrech jsem narazila na křižovatku, na které jsem se dala doprava. Za ní už byla taková tma, že jsem neviděla na krok, proto jsem radši zapálila svíčku. Po tom co jsem slyšela od těch žebráků o ztrátách stráží při průzkumu stok, jsem nechtěla riskovat a plížit se tady po tmě skoro naslepo. Opatrný postup stokami se po chvíli vyplatil, když jsem odhalila nášlapnou desku, která měla spustit nějakou past. Můj postup se ještě trochu zpomalil tím, že jsem začala trochu paranoidně zkoumat podlahu i stěny, abych odhalila případné pasti včas. Z chodby, kterou jsem postupovala, občas odbočovaly do obou stran kratší tunely, většinou slepé a nezřídka s nalíčenými pastmi. Ty chodby, co nebyly slepé, se obvykle stáčely zpátky a ústily o kus dál zpátky do hlavního tunelu. Nakonec jsem si přestala u takových vedlejších tunelů dělat i značky, protože mě to akorát zbytečně brzdilo.

Asi po půlhodině strávené ve stokách, jsem zaslechla tiché kroky, nesoucí se ze směru odkud jsem přišla. Vrátila jsem se několik metrů zpátky, k jednomu z průchozích bočních tunelů a kousek za začátkem odložila svoji svíčku. Potom jsem se v podstatě poslepu proplížila podél zdi k druhému vchodu do tunelu. Když jsem vykoukla za roh, viděla jsem o kus dál, jak z bočního tunelu vychází světlo mé svíčky. Přitiskla jsem se ke zdi, vytáhla svoji ebonitovou dýku, která byla ještě pořád potřená paralyzujícím jedem a čekala na toho, kdo se pomalu blížil za mnou. Slyšela jsem každou kapku vody, padající ze stropu a také poměrně tiché, ale blížící se kroky. Nevím, jestli to trvalo pět minut, nebo déle, ale najednou kroky zpomalily tak, že jsem je skoro neslyšela. Pak se na chvíli trochu rozsvítilo a kolem mě prošla postava v kápi, která jednou rukou stínila pravděpodobně svíčku, aby nevydával moc světla.

Postava v kápi se zastavila necelé dva metry od mého úkrytu a sfoukla svíčku. Potom jsem zaslechla lehké tření kovu o kůži, jako by někdo vytahoval dýku z pouzdra. Díky světlu z mojí svíčky, která hořela v chodbě zhruba o dvacet metrů dál, jsem rozpoznávala temnou siluetu onoho zakuklence. Ten se skoro neslyšně začal plížit vpřed, takže bylo nad slunce jasné, že se mě asi nechce jenom zeptat na cestu. Co možná nejtišeji jsem vyrazila za ním a snažila jsem se ho dohnat. Plížení mi šlo o chloupek lépe, jak tomu zakuklenci, protože jsem se pozvolna přibližovala k jeho zádům. Po nějakých dvanácti metrech už jsem ho měla na dosah. Už jsem chtěla zabodnout svoji ebonitovou dýku až po rukojeť do jeho zad a ukončit tak jeho snažení, když mi blesklo hlavou, že bych ho mohla trochu vyzpovídat, protože vzhledem k tomu že mě sledoval, rozhodně musel něco důležitého vědět. Sekla jsem tedy dýkou do míst, kde jsem tušila jeho záda, abych ho jen řízla a jed mohl udělat svoje. Ostří narazilo na odpor, pak jsem cítila, jak něco řežu a zároveň slyšela zvuk párané látky. Radši jsem okamžitě potom couvla o pár kroků dál, abych byla z jeho dosahu, než jed zapůsobí. Stihl se ale jen otočit a seknout do prázdna dýkou, která byla původně nachystaná pro mě.

Spoutat a prohledat ležícího zakuklence mi nedalo moc práce, ani nezabralo moc času. Byl to poměrně mladý dunmer, který u sebe neměl nic kromě křesadla, svíčky a značně opotřebované ocelové dýky. Opřela jsem ho o stěnu a posvítila si na něho svíčkou tak, abych mu pořádně viděla do očí. Ty byly plné nenávisti a vzteku, čemuž jsem se v podstatě nemohla ani divit. „Kdo jsi a proč po mě jdeš?“, zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo jenom skřípání zubů, čímž mi to opravdu neulehčil. „Ještě jednou…kdo si a proč mě chceš zabít?“ Zase žádná odpověď. Vytáhla jsem dýku a pomalu mu přejížděla ostřím před obličejem. „Vidíš tu dýku? Pomalu z tebe začnu odřezávat kousky, jestli nezačneš mluvit. A nakonec tě tady nechám ležet jako žrádlo pro krysy, pokud dřív nevykrvácíš.“ Jeho oči sledovaly čepel dýky jako při hypnóze. Pak promluvil podivně syčivým hlasem „kdo jsi? Odkud máš tu dýku?“. Vrazila jsem mu facku a vztekle odsekla „tady se ptám já…kdo tě poslal?“

Můj zajatec vypadal docela zmateně, když začal drmolit „já…já nic nevím. Tohle je zkouška? Odpusť paní moji troufalost…netušil jsem…asi jsem to spletl.“ „Cos spletl?“ zeptala jsem se už klidnějším tónem, protože to vypadalo, že se dunmer trochu rozpovídá. „Kontrakt…najít toho kdo zabil hospodskou z Vorařova. Nevěděl jsem, že to bylo bratrstvo…a ještě někdo takhle vážený…“ Snažila jsem se nedávat najevo překvapení a opatrně se zeptala „Jak víš, kdo jsem?“ „Nevím paní…ale ta dýka…takovou si přeci zasloužilo jenom pár nejlepších.“ Blekotal zmateně a netušil, že absolutně nevím, o co se tady jedná. „Jsem u bratrstva novic. Měl jsem zabít…nevěděl jsem…odpusť.“

Začalo mi pomalu docházet, co mi to vlastně říká. Moje ebonitová dýka měla na čepeli rytiny, sestávající se z několika neznámých run a obrazců, kterým jsem nikdy nevěnovala pozornost. Pro mého zajatce to ale byl jasný odznak toho, že patřím k elitě temného bratrstva. Málem se mi zatmělo před očima, když jsem si uvědomila, že někdo z mých předků musel mezi tuto elitu temného bratrstva opravdu asi patřit. Vysvětlovalo by to částečně i to, proč čepele zabily celou moji rodinu. Nenávist čepelí s temným bratrstvem je letitá záležitost a už po několik generací se znesvářené strany navzájem na potkání zabíjejí. Já sama jsem potomek vrahů, možná dokonce vrahů císaře Uriela Septima. Hlavou mi proudily milióny myšlenek najednou, takže jsem si radši sedla naproti svému zajatci zády k druhé stěně tunelu a snažila si v tom udělat alespoň trochu pořádek.

Nevím, jak dlouho jsme tam naproti sobě seděli, ale ani já ani onen mladý dunmer jsme nevydali ani hlásku a oba se v tichosti zaobírali svými myšlenkami. Pomalu mi to všechno do sebe začínalo zapadat. Bylo jasné, že jsem potomek vrahů, možná dokonce císařových vrahů, ale nechápala jsem, proč temné bratrstvo neochránilo své tolik vážené členy. Ledaže by se jich pro svoje vlastní bezpečí zřekli. Ale proč by to dělali? Konec konců bratrstvo mě nijak nezajímalo, už vůbec ne natolik, abych je hledala, oháněla se dědictvím předků a chtěla od nich vysvětlení, nebo abych se k nim dokonce snažila přidat. Dovolili čepelím zabít moje rodiče a navíc na mě poslali tohohle dunmera. Nehodlám se zabývat hříchy předků, mám konec konců svých starostí dost, jako například zabít Esberna a tím pomstít své rodiče.

Paralyzující účinky jedu evidentně odezněly, protož můj zajatec sebou už nějakou chvíli docela slušně mlel. Do svázaných rukou, jsem mu dala zapálenou svíčku a rozvázala mu nohy. „Půjdeš kus přede mnou a nezkoušej žádný hlouposti“ řekla jsem a ukázala směrem dál chodbou do tmy. Dunmer kývl na souhlas a vykročil směrem, kterým jsem ukázala. Evidentně se nebál nastražených pastí, nebo o nich třeba ani nevěděl a doteď měl jenom štěstí, že žádnou nespustil. To se mu ale po zhruba čtvrthodině nakonec povedlo. Ozvalo se zachrastění řetězů, potom tupý mlaskavý náraz a jeho svíčka ozařující tunel pár metrů přede mnou zhasla. Když jsem k němu došla, bylo mi hned jasné, že ten už nikomu neublíží. Ležel v podivné poloze, hlavu měl k tělu v naprosto nepřirozeném úhlu a v obličeji ohromnou krvavou díru. Dokonce jsem měla pocit, že vidím mozek, ale na bližší zkoumání jsem se opravdu necítila, protože mi bylo silně na zvracení. Kousek přede mnou se na řetězu ještě houpal docela veliký rezatý kus železa. Bylo mi ho dokonce i trochu líto, ale to nic neměnilo na to, že jsem teď musela pokračovat v průzkumu stok, ve snaze najít Esberna.


Kapitola 23


Překročila jsem mrtvolu dunmerského vraha a pokračovala v prohledávání stok. Pomalu jsem začínala ztrácet pojem o čase, který už uběhl od doby, kdy jsem opustila denní světlo, ale něco mě hnalo stále dál těmito vlhkými chodbami. Narazila jsem na další křižovatku, kde jsem se dala také doprava, abych pak trefila zpátky, prostě všude doprava. Podle nastupujícího hladu jsem usoudila, že už dávno bude doba oběda, což by znamenalo, že bloudím stokami už celé dopoledne. Za nedlouho chodba skončila a v cestě mi stály poměrně masívní dveře. Čekala jsem, že půjdou otevřít stejně lehce jako mříž u vstupu do stok, ale opak byl pravdou. Musela jsem se do nich opřít skoro celou vahou, aby se s ukrutným skřípáním otevřely.

Za dveřmi byla nevelká místnost, ze které vedly dvě chodby a jedny dveře. Zapálená louč, která místnost osvětlovala, byla jednak příjemnou změnou proti temným chodbám a za druhé znamenala také to, že tudy rozhodně někdo musel před nedávnem projít. Rozhodla jsem se zkusit dveře, protože chodeb už jsem měla poměrně plné zuby, i když za dveřmi mohla také následovat jenom další z nich. Tyto dveře byly pro změnu pečlivě promazané, takže se naprosto lehce a bezhlučně otevřely a umožnily mi spatřit něco, co jsem tedy opravdu nečekala.

Za dveřmi se rozprostírala ohromná místnost kruhového tvaru, pravděpodobně rezervoár, soudě podle vodní hladiny uprostřed. Na stěnách hořely louče a z protější strany vybíhalo nad vodní hladinu jakési molo. Na něm byly stoly se židlemi a u protější stěny rezervoáru se nacházel dokonce hospodský pult, za kterým pobíhal chlapík, vzdáleně připomínající hostinského. Ten ale nebyl jedinou osobou, která se tady vyskytovala. U stolků seděli ještě minimálně další tři lidé a jeden stál na pravé straně nádrže, kudy vedla jediná přístupová cesta do této podivné krčmy ve stokách. Tam byl na zdi také vývěsní štít, ale na tu vzdálenost jsem nemohla přečíst, co na něm stojí. Oči všech přítomných se hned sice upřely mým směrem, ale to, že nikdo nevytáhl zbraň, mi dávalo určitou naději, že nebudu muset bojovat o holý život s přesilou.

Vydala jsem se tedy klidným krokem po pravé straně nádrže do té zvláštní hospody. Konečně jsem mohla přečíst, co stálo na vývěsním štítu a tam bylo vyryto „U rozbitého džbánu“. V duchu jsem si řekla, jestli odtamtud neodejdu s rozbitým obličejem, ale tok mých myšlenek hrubě narušil ten hromotluk stojící pod vývěsním štítem, jenž evidentně dělal něco jako vyhazovače. „Co tady chceš? Tvý kámoši z Thalmoru už šli, tak táhni taky, nebo zjistíš, proč mě říkaj Kudla.“ Zastavila jsem a zeptala se „ cože? Jakej Thalmor? Nechci problémy, jen někoho hledám“. „Nech ji bejt Kudlo, ona není ušák, třeba k nim třeba ani nepatří“ ozval se jeden z těch, co seděli u stolků. „Tak dobrá… můžeš jít, ale žádný kraviny nebo uvidíš…“ řekl hromotluk a uhnul mi z cesty.

Došla jsem až k baru, objednala si pití a zeptala se hospodského, jestli neví o někom, kdo by se tady ve stokách ukrýval. „Jó holčičko, tady se skovává lidí …“ smál se hospodský. „Tenhle se jmenuje Esbern“ řekla jsem s klidnou tváří a jeho najednou smích přešel. „Takže ty seš fakt od Thalmoru? Nevypadáš jako ušák. Počkej… ta jizva… to odpovídá popisu! To tys kupovala paklíče v kovárně“ řekl hospodský a vypadal najednou docela nervózně. Nejdřív jsem nechápala, co mají s tím Thalmorem a co to vlastně je, ale pak jsem si vzpomněla, co jsem kdysi slýchávala o jakési tajné službě, nebo spíš bandě mučitelů z řad elfů, kteří si tak říkali. Trochu mě také zarazilo to, že věděl o těch paklíčích. Vypadalo to, že měl informace od kovářského tovaryše, ale to mě vlastně ani moc nepřekvapovalo. „Nejsem Thalmor. Nevím, proč si myslíš, že sem. Chci jen najít Esberna, o nic jinýho mě nejde“ řekla jsem. „Thalmor ho chce najít taky. To nemůže bejt náhoda. Teď o nás věděj…to není dobrý“ odsekl mi, ale já jsem se nedala odradit a pokračovala „říkáš, že ho hledaj taky? A kolik jich bylo?“

Podle výrazu tváře mi hospodský stále ještě nevěřil, ale alespoň prozradil, že tady ráno byli tři agenti Thalmoru, z nichž jeden byl asi čaroděj a taky hledali Esberna. Po tom, co z někoho vymlátili, že se nachází v další části stok, čaroděj na dveře které tam vedou, seslal nějaká kouzla, co mají zabít případné vetřelce a pak zase odešli s tím, že zítra si pro Esberna přijdou. „Když mi řeknete, kde přesně Esberna najdu, možná bych vám mohla s tím Thalmorem trochu pomoct… možná by se odtamtud nemuseli ani vrátit, aby někomu řekli, kde jste“ navrhnula jsem trochu nejistě a přitom vlastně ani netušila, jak to provést. „Počkej tady, za chvíli se vrátím“ řekl na to hospodský a zmizel v nedalekém výklenku.

Neuběhlo snad ani deset minut, když se vrátil ještě s jedním mužem, který měl přes obličej kápi, takže jsem mu neviděla do tváře. Muž v kápi tichým hlasem řekl: „cech nebude skrývat Esberna za cenu prozrazení, obzvlášť pokud jde o Thalmor. Pokud se ale odtamtud někdo z nich vrátí, tak věz že ty už odtud neodejdeš živá“. Na bar přede mě položil svitek papíru, ale před odchodem se ke mně ještě naklonil a tichým hlasem pronesl „radši se nám tady nikde nevydělej, nejsme kurýrní služba.“ Z toho že ví o mém malém dobrodružství, jsem sice byla docela zaskočená, ale nechtěla jsem se radši pídit po tom, jak se to dozvěděl. Když odešel, nakoukla jsem se do svitku a zjistila, že to je mapa stok, kde byla malým křížkem označená jedna z místností, pravděpodobně ta, kde se nacházel Esbern. Hospodský mi potom ještě prozradil nejkratší cestu ven ze stok a tím mi zároveň naznačil, že moje přítomnost tady není zrovna vítaná. Vyšla jsem tedy těmi samými dveřmi, kterými jsem sem přišla zpátky do místnosti s loučí, potom doprava chodbou přes dřevěnou lávku a za chvíli už jsem byla na té první křižovatce u vstupu do stok.

Ostré denní světlo mě sice oslepovalo, ale vzduch byl proti tomu, co jsem dýchala dole ve stokách neuvěřitelně čistý a prostý zatuchliny. Podle slunce jsem odhadovala, že bude asi tak polovina odpoledne, ale v žaludku mi kručelo, jako kdybych týden nejedla, proto jsem poměrně svižně vyrazila ke Včele a žihadlu. Cestou jsem se spíše ze zvyku párkrát otočila, abych se podívala, zda mě někdo opět nesleduje, ale tentokrát nebylo nikoho podezřelého vidět. Když jsem si o něco později už objednávala jídlo, měla jsem docela nutkání se toho argoniana zeptat, jestli neví něco o Thalmoru, ale nakonec jsem si to rozmyslela a radši byla zticha, abych na sebe zbytečně moc neupozorňovala. Po vydatném jídle jsem si ještě koupila lahvinku medoviny s sebou, vyplázla dalších dvacet septimů a odebrala se na pokoj.

Ucucávala jsem medovinu přímo z lahve a s mapou stok před sebou se snažila vymyslet jak to provést, aby tam dole ve stokách našel svoji smrt nejen Esbern, ale i ty tři od Thlmoru. Podle mapy tato část stok nebyla kdovíjak rozlehlá, ale měla minimálně dvě patra, přičemž Esbern by se měl nacházet v tom spodním. Vypadalo to, že v jednom místě jsou patra propojená jakousi vysokou místností, kolem které vede chodba se schodištěm dolů do toho spodního, odkud to je dveřmi a krátkou chodbou kousek do většího sálu s několika postranními místnostmi. V jedné z nich by se měl nacházet Esbernův úkryt. Předpokládala jsem, že Esbern tam bude mít rozhodně bytelné dveře a že se bez boje nevzdá ani mě, ani Thalmoru.

V hlavě se mi začínal rodit plán, v němž jsem počítala s tím, že Thalmor chce Esberna živého. Ten se ale rozhodně bude bránit, takže jsem doufala v to, že by mohl někoho z Thlamorů zabít, nebo alespoň pořádně zranit. Další výhodu jsem viděla v paralyzujícím jedu od Anis. Když jsem si na něj vzpomněla a chtěla znova potřít svoji ebonitovou dýku, nemohla jsem ho ale nikde najít. Po chvíli hledání mi došlo, že jsem musela flakón s jedem někde ztratit během průzkumu stok. Nemělo smysl si myslet, že bych ho ještě někdy v té spoustě chodeb našla, i kdybych se ho vydala hledat, protože by jednak znovu projití stok trvalo skoro celý den a také tady byla reálná možnost, že se skleněný flakón při pádu na zem rozbil. To omezovalo moji výhodu, danou paralyzujícím jedem, jenom na obě vrhací dýky, které byly jedem pořád ještě potřené. Rozhodně jsem měla v úmyslu si podobný jed někde znovu opatřit, neboť to byl opravdu vítaný a mocný pomocník.

Začínalo se pomalu stmívat, když jsem dostala ďábelský nápad, jak získat ještě nějakou výhodu proti Thalmorům, ale na to jsem potřebovala dostatek lampového oleje. Bohužel tržiště už bylo zavřené a ráno jsem potřebovala být ve stokách ještě před jeho otevřením, takže mi nezbylo nic jiného, než se jít dolů do výčepu zeptat argonianů, jestli náhodou nemají nějakou zásobu oleje, kterou by mi prodali. Ti se nejdřív docela kroutili, ale když jsem trvala na svém, že potřebuju olej brzo ráno, ještě než trh otevře, nabídli mi skoro dvoulitrovou láhev oleje za sto septimů, což byla sice hodně přemrštěná cena, ale nic jiného mi nezbylo. Takže jsem po chvíli smlouvání sice byla o sto septimů lehčí, ale nesla jsem si láhev s olejem, skoro jako nějakou svátost, k sobě na pokoj. Dorazila jsem poslední hlt medoviny a zalehla do postele, abych mohla ráno brzo vstát a vyrazit do stok za svým posláním.
Upravil/a EldeR dne 24.12.2012 16:45
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
DragonOzzy
Ta holka je... pěkně nechutná O_O"
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
EldeR
DragonOzzy napsal:
Ta holka je... pěkně nechutná O_O"

Ale jako nápad se to soudě podle Pirátů ujalo GrinWink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
EldeR
Kapitola 22 Ork
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
DragonOzzy
Tohle bude chtít reakci v Pirátech ze Skyrimu, Akemo-rektální deformátor řádí ve stokách Grin
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
EldeR
No... tak sem vám všem taky naježil "kapitolu 23", aby jste měli něco pod stromečkem. Svatoušek
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
DragonOzzy
EldeR napsal:
No... tak sem vám všem taky naježil "kapitolu 23", aby jste měli něco pod stromečkem. Svatoušek


Merry (last) Chrismat Esbern? Grin
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
DragonOzzy
čekej opět odezvu v Pirátech GrinDD
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
EldeR
DragonOzzy napsal:
čekej opět odezvu v Pirátech GrinDD


Paráda ... už se nemůžu dočkat Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Game-Killer
vynikajúci príbeh, nevedel som sa odneho otrhnúť - prečítal som dve strany a kukám je 1:20 xD dnes som to dočítal a neviem sa dočkať ďalšej kapitoli Grin
Ten čo chce od života veľa, môže dostať málo.
No ten čo chce od života málo, nemusí dostať nič!

(Tomas Angelo - Mafia 1)
Radšej zomriem dobrou smrťou, ako sa navždy skrývať v tieňoch!!!
Milujem lukostreľbu, či už v živote alebo v hre.Luk
Hrám ako zlodej/lukostrelec Luk no používam ťažkú zbroj a ide sa mi v poho Cool
 
EldeR
Kapitola 24


Vzbudila jsem se ještě skoro za tmy a bez většího váhání také vstala. Z mého cestovního vaku jsem vysypala veškerý obsah na postel a nahradila ho lahví lampového oleje, kterou jsem včera večer ne zrovna za levno koupila od argonianů. Vak jsem si přitáhla tak, aby se mi lahev na zádech ani nepohnula, nasadila si kápi a vyrazila směrem ke stokám. Žvýkala jsem kousek sušeného masa a okoralého chleba, který jsem cestou sebrala ze stolu v prázdném výčepu u Včely a žihadla. Ještě než vyšlo slunce, pohltila mě tma Riftenských stok. Na první křižovatce doleva a za chvíli už jsem stála v onom obřím rezervoáru, kde byla nejen zvláštní hospoda, ale také dveře vedoucí k Esbernově skrýši.

Jediným obyvatelem stok, který se tady v tuhle ranní hodinu nacházel, byl ten hromotluk „Kudla“, který mě sice pustil dál, ale pořád mě nedůvěřivě sledoval. Zastavila jsem se kus od dveří, vedoucích dál a chvíli pozorovala, jak se kolem nich lehce vlní vzduch a občas se objevují slabě světélkující runy. Nebylo pochyb, že kdybych se je pokusila otevřít, bylo by to poslední, o co bych se v životě pokusila. Místo toho jsem se radši pro jistotu zeptala Kudly, jestli mu nebude vadit, když se schovám v jednom z výklenků na protější straně nádrže do doby, než ti od Thalmoru projdou. Zamručel něco, co znělo jako souhlas, tak jsem obešla vodní plochu rezervoáru a zmizela v jednom z temných výklenků, odkud jsem měla dokonalý přehled a přitom byla sama skrytá.

Seděla jsem tam v temném koutě snad minimálně hodinu, než se najednou na protější straně objevili tři postavy, evidentně patřící těm agentům Thalmoru. Jeden z nich, asi čaroděj, byl oblečen do zvláštního roucha zdobeného všelijakými symboly, pravděpodobně magickými, zbylí dva na sobě měli kompletní elfskou zbroj se zlatým lemováním a u pasu palcáty. Bez nějakých okolků prošli kolem Kudly, který se snažil dělat, jako že tam není a po tom, co čaroděj něco zamumlal a zrušil magickou ochranu dveří, za nimi všichni tři zmizeli. Vylezla jsem ze svého úkrytu a vyrazila za nimi. U dveří jsem se na chvíli zastavila a opatrně poslouchala, co se za nimi děje a protože se mi zdálo, že nic, tak jsem vzala za kliku a vstoupila také to této části stok.

Agenti Thalmoru postupovali naprosto sebejistě a bez obav, o čemž svědčilo i to, že jak šli, zapalovali postupně louče na zdech. Po chvilce jsem došla do té vysoké místnosti, která spojovala obě patra stok. Když jsem se koukla dolů, viděla jsem sice jenom tmu, ale zdálo se mi, že vidím i jedno světlejší místo. To se stále víc rozjasňovalo, až jsem konečně rozeznala obrys chodby, ze které vycházelo světlo od louče. O pár vteřin déle z chodby vyšli všichni tři Thalmoři a pokračovali dál směrem k Esbernovu úkrytu. Oba dva Thalmoři ve zbroji nesli louče a zapalovali každou louč na zdi, kterou míjeli. Opatrně jsem vyrazila za nimi. Prošla jsem svažující se chodbou se schody a ocitla se ve spodním patře té vysoké místnosti, kde jsem před chvílí pozorovala ty tři.

Přede mnou byly snad poslední dveře, vedoucí do sálu, kde by se měl v postranní místnosti Esbern ukrývat. Zase jsem chvíli poslouchala dění za dveřmi a už jsem se chystala vzít za kliku, když jsem z druhé strany zaslechla něčí kroky. Uskočila jsem do stínu za nejbližší ze sloupů, které tvořily jakési podloubí ve spodní části té vysoké místnosti, a tasila ebonitovou dýku. Dveře se otevřely a objevil se v nich jeden z Thalmorů ve zbroji. Nebyl moc čas na přemýšlení, takže když se otočil, aby dveře zavřel, vyskočila jsem ze svého úkrytu, levou rukou ho chytla za helmu a pravou mu podřízla krk. Vyschlé dřevo dveří skropila elfská krev a ozvalo se tiché zachroptění, postupně přecházející do bublání. Elfovi se skoro okamžitě podlomily kolena a pak se mi jako hadrová panenka svezl k nohám.

Odtáhla jsem chladnoucí tělo do jednoho z koutů, kde i přes zapálené louče panovala naprostá tma a vrátila se ke dveřím. Za nimi se zdálo být ticho, tak jsem jimi prošla. Následovala krátká chodba a pak měl být větší sál. Ještě než jsem došla na konec chodby, bylo mi jasné, že v sále se bojuje. Ozývaly se odtamtud podivné rány, doprovázené záblesky světla, byly vidět létající ohnivé koule i rampouchy a měla jsem dokonce pocit, že jsem viděla jakousi pohyblivou ledovou sochu. Do tohoto boje s kouzly jsem se nechtěla rozhodně míchat, tak jsem radši zůstávala v šeru chodby a z dálky pozorovala bitvu odehrávající se v sále přede mnou.

Esbern rozhodně nebyl neškodný stařík, jak by si mohl někdo myslet a dával těm dvěma Thalmorům pěkně zabrat. Asi po čtvrthodině, během které jsem viděla snad všecka možná kouzla určená k likvidaci nepřátel a také některá obranná, začala intenzita kouzlení pozvolna klesat, až konečně kouzlení skoro přestalo. V tom okamžiku vyrazil kupředu ten druhý Thalmor v zbroji ozbrojený palcátem, který do té doby spíše také jen přihlížel. Čekala jsem, že uslyším řinčení zbraní, ale Esbern byl asi z té čarodějnické přestřelky tak vysílený, že se v podstatě ani moc nebránil. O chvíli později ho už před sebou Thalmor kopanci hnal ven z postranní místnosti.

Na první pohled Esbern vypadal jako obyčejný stařík v plátěných kalhotách a prosté košili, ale vzhledem k tomu, co jsem viděla před chvílí, ho nebylo radno podceňovat. Měl ruce spoutané za zády a smyčku kolem krku, jejíž druhý konec držel ten agent Thalmoru, takže byl jako pes na vodítku. Thalmorský čaroděj potom vstoupil do postranní místnosti, odkud vyvedli Esberna a nějakou dobu tam nejspíše něco hledal. Potom vyšel ven, otočil se, namířil dovnitř ruce a z nich mu vyšlehly plameny. Celou tu dobu klečel Esbern se smyčkou na krku a rukama spoutanýma za zády venku, ani se nehnul a poslouchal se sklopenou hlavou pravděpodobné nadávky v elfské řeči, kterými ho častoval Thalmor ve zbroji.

Z Esbernovy skrýše se valil černý dým a občas vyšlehly i plameny. Thalmorský čaroděj se na tu spoušť chvíli díval a pak asi zavelel k odchodu, protože něco křičel na Esberna a ukazoval přitom mým směrem. Otočila jsem se, a co nejrychleji vyrazila zpátky ke dveřím. Pokud jsem totiž chtěla uskutečnit svůj plán s lampovým olejem, potřebovala jsem se dostat do horního patra stok, než Thalmoři s Esbernem dorazí do té místnosti, co obě patra propojuje. Trochu jsem se zbrzdila u dveří, protože jsem s nimi nechtěla bouchnout, ale jakmile jsem je zavřela, nic mi nebránilo rozeběhnout se, seč mi síly stačily. Proběhnout spodkem té vysoké místnosti a po schodišti nahoru mi zabralo jenom několik málo vteřin. Když jsem konečně doběhla nahoru, strhla jsem si ze zad cestovní vak a vytáhla z něho láhev s lampovým olejem. Přikrčila jsem se u vstupu na schodiště a čekala na příchod Thalmorů s Esbernem.

Ti na sebe nenechali dlouho čekat a za chvíli se dole všichni tři objevili. První šel Esbern se smyčkou kolem krku, kopanci ho popoháněl ten Thalmor v brnění a jako poslední kráčel čaroděj. Počkala jsem, až došli skoro ke schodišti, a když už Esbern mizel v chodbě, mrštila jsem tou lahví s olejem o zeď vedle nich, kde hořela jedna z loučí. Když se lahev s olejem roztříštila, okamžitě vyšlehly plameny a dole se rozpoutalo hotové peklo. Na Esberna jsem neviděla, ale oba Thlamoři byli ohněm zasaženi. Čarodějovo roucho polité zapáleným lampovým olejem mu neskýtalo žádnou ochranu proti ohni a on vzplál jako svíčka. Řval bolestí a máchal rukama, ale jeho pohyby začínaly být trhavé, až nakonec padl na zem a přestal se hýbat.

Druhý Thlamor měl to štěstí, že ho krylo brnění a také to, že nedostal plný zásah, tudíž měl ohněm zasažený hlavně obličej. Navíc se mu podařilo uhasit se, takže nehořel tak pěkně jako ten čaroděj. Vypadalo to však, že má zasažené oči, neboť kolem sebe mával palcátem, řval u toho jako raněné zvíře a občas navíc vrazil do zdi. Vzduch byl plný kouře, pachu spáleného masa a do toho tam dole řval oslepený Thlamor. S dýkou v ruce jsem očekávala, kdy se na schodech objeví Esbern, ale ten stále nepřicházel. Začínala jsem mít obavy z toho, že uhořel stejně jako čaroděj, ale bylo mi podezřelé, že ho přitom nebylo vidět ani slyšet.

Opatrně jsem se tedy vydala dolů po schodišti, zjistit co je s Esbernem. Našla jsem ho ležet skoro až dole. Dokonce uniknul ohni, pokud tedy nepočítám to, že měl jednu nohavici kalhot spálenou až nad koleno a jeho noha vypadající jako čerstvá pečeně vypovídala o tom, že bude asi mít pořádné bolesti. Ležel na břiše, ruce pořád spoutané za zády a jedna noha opečená. Nebylo pochyb o tom, že mi asi daleko neuteče, ale vzhledem k tomu, jak se bránil svému zatčení, ho nebylo radno podceňovat ani v této situaci. Vytáhla jsem tedy ocelovou vrhací dýku, stále ještě potřenou paralyzujícím jedem, a bodla ho s ní do té zdravé nohy. Čekala jsem, že začne řvát, nebo aspoň nadávat, ale jenom trochu syknul.

Na řadě byl oslepený Thlamor, který se mezitím trochu uklidnil, takže teď klečel skoro uprostřed místnosti, palcát měl položený před sebou na zemi a s rukama vztyčenýma nahoru vykřikoval něco v elfské řeči, jíž jsem nerozuměla. Hodila jsem ocelovou dýku a chtěla zasáhnout jeho očouzený obličej, ale trefila jsem ho do prsního plátu, dýka od něj odskočila a spadla na zem. Thalmor chytil do ruky palcát a rozeběhl se mým směrem. Stačilo jenom kousek uhnout a pak se dívat, jak vztekle vrazil do zdi. To už jsem měla v ruce přichystanou ebonitovou dýku. Thalmor se opřel zády o zeď a máchal před sebou palcátem. Přiblížila jsem se k němu co nejvíce, vyčkala na vhodný okamžik, a pak mu sekla přes krk dýkou. Pustil palcát, oběma rukama se chytil rány a padl na kolena. Chroptěl, mezi prsty mu protékala krev, tekla mu i z úst a nutila ho kašlat, jak mu vnikala do plic. Asi po minutě mu ruce klesly podle těla, skácel se na zem, ještě sebou trochu cuknul a bylo po něm. Teď zbýval už jen Esbern.

Kapitola 25


Vrátila jsem se ke schodišti, kde stále ještě ležel poslední z čepelí. Sebrala jsem ze země provaz, na jehož druhém konci byla smyčka uvázaná kolem Esbernova krku a řekla jsem: „vstávej parchante! dělej!!“ Esbern se ani nepohnul, tak jsem se slovy „dobrá jak chceš dědku“ zabrala a táhla ho po zemi zpátky do té vysoké místnosti. Vlekla jsem ho asi deset metrů, až pod jeden z držáků na pochodně, ze kterého jsem pochodeň vzala a zahodila. Tam jsem mu smyčku z krku sundala a místo toho mu ji utáhla kolem zápěstí, volný konec provazu přehodila přes držák na pochodně a začala táhnout. Vzhledem k tomu, že jsem ho zvedala za ruce svázané za zády, to pro něj asi nebylo nic příjemného, ale nedával najevo žádnou bolest. Když už jsem myslela, že mu vykloubím ramena, Esbern zařval a postavil se na tu nepopálenou nohu, takže stál na jedné noze v předklonu s rukama za zády a zápěstími ve výšce držáku na louče.

Přivázala jsem volný konec provazu, abych ho nemusela pořád držet a šla se Esbernovi podívat do tváře. „Ty a ostatní čepele jste mi zabili rodinu! Za to tady chcípneš, stejně jako ty ostatní“ řekla jsem a ukázala mu ebonitovou dýku po mých rodičích. „Takže to ty… dcera vrahů… sama vrah. Shoříš v pekle. Nic víc ti neřeknu… doufám, že chcípneš“ se znatelnou nenávistí v hlase prohlásil Esbern a ještě mi plivnul do tváře. To už na mě bylo trochu moc, ve vzteku jsem ho kopla do té spálené nohy a už jsem mu chtěla podříznout krk, když jsem si uvědomila, že to vlastně chce. Že chce rychlou a bezbolestnou smrt. Zastrčila jsem ebonitovou dýku zpátky a ledovým hlasem mu sdělila „peklo teď poznáš ty, sráči.“

Popošla jsem k mrtvole Thalmora a sebrala ze země jeho palcát. Pak jsem se vrátila k Esbernovi a beze slova ho třískla vší silou do kolena u té spálené nohy. Zřetelně jsem slyšela, jak palcát drtí kosti, až ten zvuk zanikl v Esbernově řevu. Ten řev mě docela otravoval, rozervala jsem mu tedy košili a udělala z ní provizorní roubík. Potom přišlo na řadu koleno té zdravé nohy, na které celou dobu stál. Kosti zapraskaly, Esbern ztratil oporu a zůstal viset za zápěstí. Kupodivu mu to ani nevykloubilo obě ruce, jak jsem si myslela. Akorát byla škoda, že omdlel bolestí a nejen to, soudě podle toho co mu stékalo po nohách, se i podělal. Bylo mi docela potěšením ho chvíli fackovat, aby se probral.

„Vstávej dědku… přece bys nechtěl přijít o velký finále“ smála jsem se mu do obličeje jako smyslů zbavená. V jeho očích byla vidět ukrutná bolest a také strach, možná z toho co bude následovat. Nohy měl už asi necitlivé, protože když jsem ho znovu kopla do té spálené, nehnul ani brvou. Tak jsem ho kopla vší silou do rozkroku. Oči mu málem vypadly z důlků, zkroutil se v jakési křeči a díky roubíku jenom tlumeně skučel, ale tentokrát zůstal při vědomí. Další ránu palcátem jsem mu dala do ramene. Když se nechtělo vykloubit jeho vlastní vahou, tak jsem mu ho rozdrtila. Jakmile však jedno rameno povolilo, druhé ten nápor rovněž nevydrželo a s tlumeným zapraskáním povolilo také. To znamenalo, že Esbern už nevisel v předklonu, ale jako nějaká hadrová panenka za zápěstí přivázaná k držáku na pochodně. Musel si projít velkým utrpením, protože když jsem mu o chvíli později drtila palcátem žebra, vypadalo to, jako když už vůbec nic necítí.

Ze zdi jsem tedy vzala jednu z loučí a podpálila mu kalhoty. Soudě podle toho, jak koulel očima a skučel do roubíku, byl ještě při vědomí. Pozorovala jsem, jak se po něm postupně oheň rozlézá, začíná mu hořet košile, až byl během chvíle celý v plamenech. Bylo mi na zvracení z toho smradu, jak se mu pálila kůže a maso, ale na druhou stranu jsem si vychutnávala svůj triumf, to že jsem konečně pomstila smrt svých rodičů a zabila posledního člena čepelí ne zrovna rychlým způsobem. Po nějaké chvíli přehořel i provaz, kterým byl přivázaný k držáku na pochodně a Esbernova ohořelá mrtvola se svezla k zemi. Přistoupila jsem k doutnající mrtvole a dala mu ještě jednu poslední ránu palcátem do hlavy, která se rozprskla jak rajče. Teprve když jsem viděla na zemi jeho mozek, byla jsem si konečně jistá, že už opravdu nehrozí to, aby ho někdo dal ještě dohromady. Zahodila jsem palcát a vydala se konečně na cestu zpátky.

Když jsem vstoupila dveřmi do té hospody ve stokách, všichni ztichli a upřeli oči mým směrem. Trvalo to jen pár vteřin, než se zase vrátili ke své původní činnosti a pak si mě už nikdo nevšímal. Nehodlala jsem se tam déle zdržovat a těšila jsem se na to, jak se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu, jen co vyjdu ven. Dokonce i Kudla dělal, jako bych tam vůbec nebyla a odpustil si tentokrát ty svoje připitomělé narážky, když jsem kolem něho procházela. O půl hodiny déle jsem seděla u Včely a žihadla, před sebou korbel piva a čekala jsem na pozdní oběd, který jsem si objednala.

Druhý den po poledni mě budil jeden z argonianů a chtěl vědět, jestli hodlám zaplatit včerejší útratu a ještě zůstat u nich v hostinci. Měla jsem v hlavě pěkně vymetýno, jazyk jako podrážku a rozhodně jsem neměla ano pomyšlení na jídlo. Zaplatila jsem padesát dva septimů za útratu a pokoj na další dva dny, otočila se na bok a vesele dál vyspávala. Následující dva dny nevypadaly o moc jinak. Chlast a spánek. No rozhodně jsem měla co oslavovat a zároveň jsem netušila, co bych měla dělat teď. Čepele jsem dostala, čímž jsem pomstila své rodiče a nyní jsem si měla zvolit vlastní cestu životem.

U Riftenu se tou dobou utábořila khajiití karavana a shodou náhod to byli mí staří známí, od kterých jsem tenkrát koupila vrhací nože. Slovo dalo slovo a já jsem se rozhodla k nim přidat, neboť měli právě namířeno do Bílého průsmyku a mě v Riftenu už opravdu nic nedrželo. Vyrovnala jsem účet u Včely a žihadla, což bylo čtyřicet pět septimů, tak jsem to zarovnala na padesát, sbalila svůj cestovní vak, na tržišti nakoupila nějaké jídlo a poslední noc v Riftenu strávila s khajiity v jejich táboře. Brzo ráno jsme tábor rozbourali a vyrazili na cestu. Bylo příjemné, cestovat s karavanou a nikam nespěchat, protože až nyní jsem konečně měla možnost si to naplno užít, když mě nic nehnalo za nějakým cílem. Úplně jsem se do takového cestování zamilovala a rozhodla jsem se, že v dohledné době procestuju křížem krážem celý Skyrim. Cesta do Bílého průsmyku sice trvala skoro pět dní, ale mě to ani tak dlouho nepřišlo. Když jsme tam dorazili, rozloučila jsem se s Khajiity a vydala se do města, nebo spíše do nejbližší hospody. V Bílém průsmyku jsem pak strávila další tři dny, což mě stálo i se zásobami čtyřicet septimů a navrch fialový kámen.

Po třech dnech mě opět přepadla chuť cestovat a poznávat Skyrim, vyrazila jsem tedy směrem do Morthalu. Odtamtud jsem chtěla jít až do Samoty a pak buďto podle severní hranice přes Jitřenku do Ledohradu, nebo podle východní do Markarthu. Večer jsem u ohně zkoumala mapu a plánovala, kam všude bych se chtěla podívat. Odpoledne druhého dne mého putování do Morthalu jsem došla k polorozbořené chatrči, která vypadala zvenku docela opuštěně a kde jsem se rozhodla strávit noc. Pro jistotu jsem vytáhla svoji ebonitovou dýku, odhrnula hadr, sloužící jako primitivní dveře a nakoukla dovnitř. V chatrči byl jenom prostý stůl, židle a nalevo ode dveří postel, na které se odehrávalo něco dost nechutného. Jakýsi stařík v dlouhé róbě tam provozoval soulož s mrtvolou. Jednalo se o jedno z těch nabalzamovaných mrtvých těl, kterých jsou tady ve Skrimu plné hrobky.

V okamžiku jsem byla rozhodnutá toho starého dobytka, co przní mrtvoly sprovodit ze světa. Opatrně jsem se mu proplížila za záda, napřáhla se k bodnutí a pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem seshora chtěla toho dědka bodnout, ta mrtvola na mě najednou upřela podivně svítící oči a staříka odstrčila stranou, takže moje rána neskončila v jeho zádech, ale v hrudníku té mumie. To bylo moje první setkání s nemrtvým, nebo jak se mu zde také říká draughirem. Než jsem stihla vytáhnout dýku z hrudníku draughira a zaútočit na toho dědka, ucítila jsem palčivou bolest v levém boku pocházející od toho, jak mi tam ten starý mizera vrazil dýku. Pak mě chytil pod krkem a nečekaně silně stisknul. Z posledních sil jsem se po něm ohnala dýkou a podařilo se mu ji vrazit do oka. Stařík pustil můj krk a snažil se chytit moje zápěstí, ale bylo pro něj už pozdě. Postupně jsem mu dýku zatlačila do očního důlku až po rukojeť.

Škubavá bolest v levém boku se nedá vydržet, ale je to jediné, co mě stále drží při vědomí. Ležím na zemi v kaluži krve. Zem je studená a zdá se mi, že chlad je čím dál tím větší. Možná to bude tou ránou v boku. Už ani necítím nohy, jsem hrozně ospalá a pomalu se mi kalí zrak. Kdo by si byl pomyslel, že ten potrhlý stařík se bude tak umět ohánět dýkou. Vypadá jako čaroděj. Správný čaroděj by měl mít doma spoustu očarovaných věcí, kouzelných aparátů, drahých kamenů a podobně. Teda aspoň si to myslím, protože se s žádným neznám. Nikdy jsem jim nevěřila a snažila jsem se jim pokud možno vyhýbat. Ale tenhle? Polorozpadlá chatrč na půli cesty z Bílého průsmyku do Morthalu a v ní akorát postel, stůl, židle a jedna police. U postele leží na zemi draughir. Původně to byla žena, ale o tom by mohl ten dědula asi vyprávět. Konec konců jsem ho přistihla při… no zkrátka tohle se s mrtvými prostě nedělá. Stařík leží na posteli, v tom svém zdobeném rouchu a vypadá, jako když spí. Teda vypadal by, kdyby mu z oka nekoukala rukojeť mé dýky.

Pomalu mi přestává být zima, bolest odchází, cítím se najednou příjemně a v bezpečí, usínám………
Upravil/a EldeR dne 28.12.2012 11:35
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
EldeR
No tak sem se vybičoval a tady máte 24 kapitolu Ork
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
DragonOzzy
že by se z Esberna nakonec vyklubal sympatický chlap a rodiče té holky zabil někdo jiný? Grin
Ozzy je daedrickým princem cynismu, metalu, černého humoru a psaní kravin.

Jeho síla roste čtením a komentováním jeho děl.

ALDUINŮV SYN, POVINNÁ ČETBA PRO KAŽDÉHO, KDO NECHCE BÝT CHUDÝ, MÁLO VLIVNÝ, NEBO JINAK CELOSVĚTOVĚ ZBYTEČNÝ
http://cabadaj.hostuju.cz/Stahuj.htm
 
EldeR
DragonOzzy napsal:
že by se z Esberna nakonec vyklubal sympatický chlap a rodiče té holky zabil někdo jiný? Grin

zítra bude pokračování, kde se vše dozvíš Grin
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
EldeR
No... tak tady máte slíbenou Kapitolu 25 Wink

Pokud to někoho zajímá, původně jsem plánoval kratší povídku, tak asi 4 - 5 kapitol, ale nějak jsem se do toho zamotal a výsledek je trochu delší.

Word hlásí 57 stránek, 31 954 slov a 156 437 znaků bez mezer.

Doufám, že se vám příběh líbil.
Upravil/a EldeR dne 28.12.2012 11:42
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Game-Killer
príbeh je super len ten koniec - asi zomrela čo ma mrzí taká bojovníčka, mohla sa pridať k DB ale to nechcela no nič pekný príbeh.
Ten čo chce od života veľa, môže dostať málo.
No ten čo chce od života málo, nemusí dostať nič!

(Tomas Angelo - Mafia 1)
Radšej zomriem dobrou smrťou, ako sa navždy skrývať v tieňoch!!!
Milujem lukostreľbu, či už v živote alebo v hre.Luk
Hrám ako zlodej/lukostrelec Luk no používam ťažkú zbroj a ide sa mi v poho Cool
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Sundáni helmi od čepelí Skyrim - dotazy, návody,.. 7 16.07.2014 08:57
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 1792 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 4968 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 3200 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 2695 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 9224 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 5040 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 4367 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 4375 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 5222 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist