Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Amonius - aneb povídka na přání
Ligos
Jak jsem slíbil, další část je tu.

V minulé kapitole jste se mohli dočíst:

Amonius nachází podivné vejce, ze kterého se vyklube malý rarášek. Amonius se ho ujme a dá mu jméno Krík.
V jedné ze svých vizí (nebo to není vize?) se Amonius ocitá v podivném světě, ve kterém se setkává s démonickou bytostí. Ta mu dává na výběr, buď ji Amonius bude následovat do její věže, nebo s ní bude bojovat a nebo jen tak odejde a přijme to, že ho démon bude po celý zbytek života následovat....
___________________________________________________________________________________________________


XXI.



Amoniovu mysl zaplavilo tisícero myšlenek najednou. Co si zvolit?
Zbraň neměl a na kouzlení byl příliš vysílen. Vzpomněl si však na dar od svého dědy. Co kdyby mu duch pomohl v boji? Anebo bude lepší rovnou odejít? Ale to by ho pak démon následoval a ničil mu život.
Amonius si znovu prohlédl černou věž, jejíž vrata byla dokořán. Má jít s démonem dovnitř? Vždyť ani nevěděl, kdo je onen pán, o kterém démon mluví.
„V té věži sídlí tvůj pán?“ zeptal se zvědavě démona, kterého očividně potěšilo, že si Amonius hned nezvolil boj nebo odchod. Plamenné oči mu zazářily, usmál se a řekl: „Nikoliv. To je má věž. Pán sídlí jinde.“
„Řekneš mi už, kdo je tvůj pán?“ vyzvídal Amonius.
„Vše se dozvíš v pravý čas.“
Amonius si pomyslel, kolikrát už tuhle větu asi slyšel. Připomínala mu Bartoloměje. Co by asi řekl na to, že vůbec uvažuje o návštěvě nějaké démonické stavby? Ale má snad na vybranou? A aniž by si to chtěl přiznat, byl zvědavý. Chtěl se dozvědět o tom tajemném vládci démonů co nejvíce.
„Přijmeš mé pozvání a staneš se hostem v mé věži?“ přerušil tok jeho myšlenek démon.
„Ano.“ odpověděl, aniž si byl ještě jistý.
„Výborně. Následuj mě, mladý pane.“ Démon se otočil a ztěžka kráčel k věži. Amonius ho následoval. Nevěděl, co přesně si má myslet. Třeba je to opravdu jen sen a tudíž jeho rozhodnutí nebude mít na jeho život žádný vliv.
„Vejdi a vítej, mladý pane.“ pobídl ho démon, když stanuli před věžní branou.

Amonius vešel v napjatém očekávání a byl překvapen prostotou této stavby. Ocitl se v kruhové potemnělé síni, v jejíž středu byla jakási kamenná fontána. Z té tryskala červená tekutina. Až na pár podivně tvarovaných svícnů, hořících jasným plamenem, tam nebylo nic jiného. Ačkoliv věž byla vysoká, další patra neměla.
„Co je to za zvláštní místo?“ podivil se Amonius. Jeho hlas se odrážel od stěn věže a končil až v černé prázdnotě nad jeho hlavou.
„Je to můj příbytek, mladý pane.“ řekl démon vychloubačně. „Málokterý z mého lidu se může pyšnit takovýmto obydlím.“
„Z tvého lidu?“ Amonius se zachvěl pomyšlením, že takových démonů je mnohem více.
„Je nás mnoho.“ odtušil démon. „Všichni jsme oddaní služebníci našeho pána, který nás ochraňuje.“
„Vypravuj mi něco o svém lidu.“ Amonius se sám sobě musel divit, proč se vůbec s démonem vybavuje. Cosi uvnitř mu říkalo, ať odejde a nechá věž věží. Ale onen tichounký hlásek přehlušila zvědavost.
„Těší mě, že se zajímáš o náš lid.“ prohlásil démon. Svůj velký meč opřel o kamenný stojan, k tomu zřejmě určený. Usoudil, že ho již nebude potřeba. Přistoupil blíže k Amoniovi a vypravoval: „Máme svoji kulturu. Smrtelníci se nás bojí. A to právem. Jsme rasa vyvolených, ovládáme boj i magii. Svět tam venku nás moc nezajímá, ale náš pán nás tam občas posílá plnit různé mise a úkoly. Máme vlastní hierarchii. Nachází se mezi námi jak lůza, tak šlechta. Stejně jako mezi smrtelníky.“
„Ty patříš mezi šlechtu?“
Démon se usmál, potěšen, že se o něho Amonius zajímá. „Ano. Jsem jedním z mála, který může hovořit přímo s pánem. Má hodnost je Valkynaz a jsem pánův majordomus, ale tebe spíš bude zajímat mé jméno. Xermon.“
Amonius si připadal jako vyměněný. Nevýslovnou hrůzu, která ho jímala ještě před pár okamžiky, vystřídalo potěšení, že mu vysoce postavený démon říká pane a baví se s ním, jako se sebou rovným.
„Nuže, Xermone, jsem v tvé věži. Co bude dál?“
„Tím, že jsi vstoupil do věže, jsi zpečetil svůj osud.“ řekl Xermon obřadně. „Nyní nejsi pouhý smrtelník, nyní jsi vyvolený mého pána. Tento svět je i tvým.“
„Jak můžu být vyvolený někoho, koho ani neznám?“
„Stačí, když můj pán zná tebe.“ opáčil démon. „Ale věz, že k tobě již jednou promluvil.“
Amonius si vzpomněl na zážitek v lodní kajutě. I pouhá vzpomínka na onen strašný hlas mu svírala hrdlo. Ztěžka polkl. Slova, která slyšel před mnoha dny, mu znovu zněla v mysli. Zjistil, že nezapomněl ani písmenko: Já tu vždycky byl a vždycky budu. A nad tebou budu bdít, ať se ti to líbí, nebo ne. Jen jedno ti ještě povím. Artefakt, který jste se vydali hledat, dostane jen ten, koho já si vyvolím! A tvůj učitel to rozhodně není.

„Mluvil jsi něco o plánech tvého pána.“ poznamenal Amonius.
„Jistě,“ přitakal Xermon. „Ale než budeme pokračovat, musíš dokázat, že je opravdu chceš slyšet.“
„A jak to mám dokázat?“
Xermon ukázal ke kašně. Na jejím širokém okraji stál velký pohár. „Napij se z Kašny úmluvy.“ řekl.
„Kašna úmluvy? Co za tekutinu to z ní vytéká?“ Amonius se zhnusil při představě, že pije tu krev připomínající, bublající tekutinu.
Xermon přistoupil ke kašně, uchopil pohár a podával ho Amoniovi. Na poháru byly podivné rytiny.
„Co je tam napsáno?“
„Tvé jméno.“ sdělil prostě Xermon, jako by to bylo zcela samozřejmé.
„Ale jak je to možné?“
„Příliš otázek, mladý pane. Pij!“

Amonius si zcela neuvědomoval, co dělá. Jako by to ani nebyl on. Viděl jen, jak se jeho ruka, držící těžký pohár, noří do rudé tekutiny. Byla horká.
Přiložil pohár k ústům a napil se. V ústech pocítil hořkou štiplavou chuť, zprvu si myslel, že tekutinu vydáví. Po chvilce ale pocit zhnusení vystřídal zvláštní pocit útěchy. Veškeré napětí a strach z něho spadly. Jako by ze sebe shodil velmi těžkou přikrývku, nasáklou vodami pochybností. Najednou se mu lehce dýchalo i přemýšlelo. Dokonce i ponurý prostor kolem něho, jako by se proměnil. Stíny vystřídalo světlo a pokroucené tvary začaly dávat smysl. Ovšemže všechno bylo jako dřív, ale už mu to nepřipadalo tak bezútěšné a nepochopitelné. Hřmění bouře, ozývající se zvenčí, se v jeho uších proměnilo v líbezný zvuk. Najednou se na svět díval jinýma očima.

„Nyní se vrátíš do svého světa, Vyvolený.“ promluvil Xermon. „Zdánlivě se nic nemění, avšak nyní máš moc. Až přijde čas, pán se ti ozve. A neboj se, nyní tě jeho hlas již nebude ničit, nýbrž ti dodá sílu. Neboť jsi jeho vyvolený.“
„Co to však znamená?“ ptal se Amonius.
„Člověk, kterému říkáš učitel, prahne po dýce. Ta se mu však nesmí dostat do rukou. Ty na to dohlédneš.“
„Myslíš Mehrunovu břitvu?“ Při vyslovení toho jména, jako by se zem mírně zachvěla.
„Ano.“ přitakal Xermon. Tu dýku najdete. Ty ji najdeš, neboť musíš. Až se nyní vrátíš, nesmíš nikomu nic říct. Nikdy jsi tu nebyl a nikdy jsi se mnou nemluvil. Až se tě budou ptát, namluv jim cokoliv, jen jim neříkej pravdu!“
„Ale jak najdu tu dýku?“
„Již dost otázek, Vyvolený!“ Xermon přistoupil k Amoniovi. „Je čas na návrat. Čekej, až se ti pán ozve. Do té doby tě budu sledovat a bude-li třeba, rád zase pomůžu.“
Než stačil Amonius cokoliv říct, kruhová místnost kolem něho se začala otáčet. A když si uvědomil, že se netočí místnost, ale jeho hlava, bylo už pozdě. Kácel se k zemi v mdlobách.

Amonius se podivil, když se probudil na lůžku pod přístřeškem, přikryt kožešinovou přikrývkou. První myšlenka, co mu probleskla hlavou byla, že se mu to snad jen všecko zdálo, ačkoliv v ústech stále cítil podivnou pachuť oné tekutiny.
U ohniště seděla postava. Amonius se polekaně posadil. Domníval se, že se jedná o další přelud, ale tentokrát to přelud nebyl. Ani přízrak. Byla to stará dunmerská žena, shrbená pod tíhou věků. Oblečena byla v prostý šat z kůží. Její bílé vlasy byly na temeni svázané do velkého uzlu a její obličej byl pln vrásek - připomínal kůru staletého stromu.
Sledovala právě vycházející červený měsíc, ale když si všimla, že se Amonius probudil, znepokojeně se na něho podívala svýma zakalenýma očima.
"Už jsi vzhůru?" zeptala se tichým hlasem.
Amoniovi bylo hned jasné, že je to ona vědma, se kterou se měl setkat. Přesto se ale zeptal: "Ty jsi vědma?"
Stařena se na něho usmála. "Nikdo jiný z našeho lidu na posvátnou půdu vstoupit nesmí. Ano, jsem vědma. A tvoje zkouška je téměř u konce, třetí noc právě nadešla."
Amonius se cítil trapně, když ležel zachumlaný pod dekou. Vstal a protáhl se. Cítil se malátný a celé tělo ho bolelo, ale přesto to byl jiný pocit než ten, který zakusil v Balmorském chrámu. Tenkrát byl unavený a sotva chodil, ale nyní byl naopak plný síly a energie. Byl si jist, že by jen pouhou myšlenou mohl třeba zapálit kus dřeva, ležící opodál. Až tak v sobě cítil energii. Ale nepokusil se o to.
"Pamatuješ si mou báseň, mladíku?" zeptala se ho vědma, a aniž čekala na odpověď, začala odříkávat:

"Dítě, jehož tvář se k hrůze mění,
sleduj ve svém nitru dění.
Hlas, jenž drásá mysl tvojí, se té tvojí mysli bojí.
Průvodcem ti může býti, je to součást tvého bytí.
Avšak dovoliti nesmíš, by tě ovládl.
Pak bys navždy do temnoty upadl.
Co tvůj rozum zatím neví, prach pouště ti nyní zjeví.
Po tři dny a tři noci naslouchati musíš.
Vydržíš-li, pravdu uzříš.“

"Pamatuji, ale nechápu." odpověděl Amonius. "Zkouška je skoro u konce, ale žádnou pravdu jsem neuzřel. Ba co víc, všechno se mi akorát pomotalo."
Vědma chápavě kývla hlavou. "Zajisté ses setkal se svými předky, je tomu tak?"
"Ano, ale ani můj předek mi kdovíjak neporadil." přiznal Amonius.
"Pojď a posaď se vedle mne." vyzvala ho vědma. Amonius tak učinil, ale neposadil se příliš blízko. Jak si tak sedl, na něco si vzpomněl.
"Kde je Krík?" zeptal se a zase rychle vstal, aby se po něm rozhlédl.
"Krík?" podivila se vědma. "Nikdo jiný tu nebyl, když jsem přišla. Ty jsi spal pod přístřeškem, nechtěla jsem tě budit."
Amonius si nebyl jistý, jak se na lůžko dostal. Přece jen se mu to vše zdálo?
"Zajisté však myslíš tvora, který se vyklubal z vejce." pokračovala vědma. "Znala jsem jeho předka a vím, že zemřel. Viděla jsem mohylu, kterou jsi mu postavil. Avšak kde je nyní jeho potomek, nevím. Asi se mě lekl a utekl."
Amonius se zase posadil. Byl si jistý, že Krík je nedaleko.
Vědma pozorovala bledé hvězdy. "Vím, cos viděl." pronesla."Mluvil jsi ze spaní. Ba co víc, ty jsi i pil ze spaní."
"Pil?"
"Ano. V rukou jsi držel neviditelný pohár a pil jsi z něho. Jasně jsem viděla, jak polykáš tekutinu. Avšak nápoj nebyl z tohoto světa, to vím."
Amonius si pomyslel, jak musel vypadat hloupě.
"Vím i to, žes rozmlouval s dremorickým pánem." pokračovala vědma. "Xermon, že? Tak jsi ho oslovoval."
Amoniovi se přestávalo líbit, kolik toho vědma ví.
"Asi se mi něco zdálo, prostě jsem mluvil ze spaní, to se stává." opáčil.
"Možná sen, možná skutečnost. Pravdu neznám já, ale ty, Amonie."
"Odkud víš, jak se jmenuju?"
Vědma se na něho opět znepokojeně podívala. Amonius měl pocit, že ho svýma kalnýma očima probodává. Nevydržel ten pohled a odvrátil tvář.
"Vím mnohé, synu démonův." zazněl tichý vědmin hlas.
"Jak jsi mě to nazvala?" Amonius byl stále více rozčilen.
"Nebuď tak pohoršen." řekla vědma káravě. "Věděl jsi to. Máš jeho vzhled."
"Ale to je jen nějaká nemoc!" snažil se hájit Amonius, aniž by tomu sám věřil. Výraz vědminy tváře, připomínající drsný zvrásněný kmen stromu, se vůbec neměnil. Amonius nemohl vytušit, co si právě ta stará žena myslí a to ho rozčilovalo.
"Skutečně?" Vědma opět pohlédla na hvězdy. "A může také nemoc za to, že ani po třech dnech strávených v poušti téměř bez jídla a vody, nemáš ani hlad ani žízeň? Může nemoc za to, že jsi čilý jako rybka, zatímco jiní by na tvém místě sotva dýchali? Vždyť jakmile jsi otevřel oči, nesháněl ses po jídle, ani po vodě. Jiní na tvém místě by jako první učinili právě toto."
Amonius musel uznat, že má vědma pravdu. Neměl hlad, ani žízeň. Spíš naopak, cítil se docela syt. Jemu dosud neznámá energie mu dodávala sílu.
Viděl, že vědma říká ještě něco, ale slova neslyšel. Místo toho mu v uších znělo podivné hučení, které stále sílilo. Hučení se začalo formovat v slova a on si s úlekem uvědomil, že ten hlas zná.
Ta stařena ví mnohé.“ říkal hlas. „Zab ji! To co ví, se nesmí nikdo dozvědět!
Bezpochyby to byl onen hlas, který Amonius slyšel tehdy na lodi. Ale tentokrát nezněl tak děsivě, ani nezpůsoboval bolest. Naopak, nyní měl Amonius pocit, že naslouchá otcovským radám a slova ho hřála u srdce. Měl zvláštní pocit.
Na co čekáš?“ pokračoval hlas. „Zabij tu čarodějnici! Nikdo se to nedozví!
Amonius viděl, jak vědma stále pohybuje ústy, ale neslyšel nic jiného, než naléhavé ponoukání, aby ji zabil. Pomyslel si, jak je vlastně ona dunmerská žena stará a křehká. Stačilo by ji trochu udeřit. Třeba tamtím kamenem. Nebo ji usmažit bleskem, určitě by nepřežila sílu jeho kouzel.
Amonius se zhrozil sám sebe. Nad čím to vůbec uvažuje? Opravdu je nutné tu ženu zabít? Co kdyby mu přece jen pomohla? Pak by mohl žít normálně, jako každý druhý čarodějův učeň. Nemusel by se starat o démony, vize a osud vyvoleného…
Zab ji! Proč váháš, Vyvolený?“ zněl hlas v jeho hlavě.
____________________________________________________________________________________________________

A teď jsem sám zvědavý: Jak se Amonius zachová?:

A) Poslechne hlas a vědmu zabije. Je to přece stará žena, může pak ostatním namluvit, že se stala nehoda, nebo že zemřela stářím...

B) Vědmu nechá žít, ale neřekne jí nic z toho, co zažil.

C) Vědmu nezabije a dopodrobna jí vysvětlí všechno, co zažil a viděl. Třeba mu pomůže zbavit se tohoto "prokletí"...

Pozor: Pokračování níže!
Upravil/a Ligos dne 03.11.2012 17:50
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Leneren
Dávám možnost A).
Upravil/a Leneren dne 26.10.2012 14:28
 
Chell
A!!!! určite a!!!
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
scorpioncz
xD všichni jsou takoví temní xD .... a já je budu kopírovat xD A
http://i.nahraj.to/f/1bbv.jpg
 
Merundin Thuri
Nevím, ale podle mě to nebude tak lehké ji zabít, podle mě je to mocná čarodějka. Určitě se připravila na možnost že ji napadne.
Já bych dal za C
Akathosh je vládcem bohů, ale já su čarovny.
Přízrak Noci- moje povídka o Thalmorském vrahovi http://www.skyrim...ad_id=3723



http://www.nodiatis.com/pub/6.jpg
 
oregure
já dávám za C Smile
 
Norbi
C ... aj ked to už vie asi, a keby ju napadne, myslímže neni taká slabá ako vyzerá Grin
You can kill yourself, or die trying...

http://scontent-v...e=5678314E

Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !

http://24.media.tumblr.com/tumblr_lfzax5zuSU1qfxioto1_500.jpg
 
Asiel z Ponurvalu
Když už se to vyvinulo takhle, tak dávám za A! Ať tu bábu zabije a zakusí, jaké to je poslouchat pána dremor. Jednou se s ním spaktoval, tak ať si to hezky užije! Pfft
Upravil/a Asiel z Ponurvalu dne 26.10.2012 18:52
Nejsem nerozumný. Jen nemám ten samý rozum jako vy.
http://img716.imageshack.us/img716/3849/b37z.jpg
 
EldeR
A
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
nagasadowcz
B
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
Kkolombo
C
 
jindrle8
Dal bych B ale jelikož dávaj všichni A tak sem pro AAAAAA Grin ale moh by z ní když už v tom vraždění bude visát vědomosti o magii Grin a taky by od ní mohl získat dar jasnovidectví Smile protože ona si předpověděla že zemře Grin
 
trafik25
C
 
Ligos
Takže, opět mi povinnost velí vyhlásit konec hlasování.

Hlasovalo celkem 12 lidí a o jeden jediný hlas vyhrálo zlo nad dobrem!

Pro střední cestu, ani dobro ani zlo, byl jen Naga.

Mno, jak se bude příběh vyvíjet dál, teď když se Amonius dostal do područí zla, se teprve uvidí...
Upravil/a Ligos dne 29.10.2012 15:47
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Chell
joooooooooooooooooooooooooooooooo Grin sorry ale práve toto hlasovanie som sledovala zo zovretým žalúdkom Grin
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
Ligos
V minulé kapitole: Amonius se rozhodl navšívit příbytek démona Xermona a napít se z Kašny úmluvy. Tím stvrdil svoji spolupráci s tajemným pánem démonů...
Když se probere ze své "vize" - pokud to vize vůbec byla, shledá, že na posvátné místo přišla vědma, kvůli níž vlastně zkoušku podstupuje.
Amonius v mysli slyší jemu známý hlas (ten, který slyšel na lodi Královna Barenziah), který mu přikazuje, aby vědmu zabil...
_______________________________________________________________________________________________________

XXII.



Hučení v Amoniových uších ustávalo. Nyní opět slyšel klidný vědmin hlas:
„Existuje jedno proroctví, které zná každý dobrý Dunmer.“ říkala, aniž by na Amonia pohlédla. „O příchodu požehnaného rádce, který se kdysi přátelil s našimi bohy. On jediný nepřijal božskou podstatu, ačkoliv tak mohl učinit, společně s Tribunálem. Jednou nadejde čas jeho znovuzrození a návratu do Morrowindu.“
Amonius se tvářil, že trpělivě naslouchá, ale myslel jen na jedno. Ta žena musí zemřít. Věděl, že když hlas poslechne, bude se mít tak, jako nikdo před ním. Byla mu slíbena moc, a po té toužil. Proto zavrhl pochybnosti a rozhodl se skutek vykonat.
„Je však ještě jedno proroctví.“ pokračovala vědma, stále pozorujíc hvězdy. „Na rozdíl od toho předchozího ho zná jen hrstka lidí a bohové sami. Ostatním je skryto. Pojednává o příchodu syna Nepřítele, skrze něhož on bude ovládat svět smrtelníků.“
„Tvoje primitivní proroctví nikoho nezajímají, ženo!“ zazněl hlas. Amonius si na okamžik pomyslel, že to byl onen hlas z jeho mysli. Ale toto byl hlas jeho samotného. Vyslovil tu větu, protože sám chtěl. Nikdo mu to nenařídil.
Vědma na něho zachmuřeně pohlédla. Její zakalené oči posmutněly a její vrásky se prohloubily.
„Čas skrytého proroctví nadešel.“ sdělila potichu, spíše sama pro sebe.
„Mlč už konečně!“ ohradil se Amonius netrpělivě. Byl rozhodnut, ale cosi hluboko uvnitř jeho duše mu bránilo jednat. Stará žena pomalu vstala. Stanula tváří v tvář Amoniovi, hlavu hrdě pozvednutou. Díky její shrbené postavě se zdálo, že je o něco menší, než Amonius.
„Učiň, co musíš.“ Vědmin hlas se zlomil dojetím a oči se jí zalily slzami.
Amonius se stále nemohl přimět k dílu. A nyní, když žena začala plakat, neměl vůbec chuť ji zabíjet.
„Nepláču nad koncem mého života.“ sdělovala. „Jsem stará a můj čas nadešel. Pláču nad tebou, synu démonův. Nad tebou a nad osudem tohoto světa!“
„Dost už tlachání!“ Amonius zaťal pěst, kolem níž se začalo objevovat bělomodré jiskření. Pak si však vzpomněl na dar od svého dědy a řekl si v duchu: „Proč by měla krev té stařeny ulpět na mých rukou? Ať někdo jiný za mě udělá ten čin!“ Ze záhybů svého zaprášeného, pomuchlaného roucha vytáhl kovový amulet a začal číst na něm vyrytá slova: „Z vůle mojí moci, volám tě ku pomoci. Nebezpečí odvrať, pak se zase navrať!“
Zem se začala otřásat a prach mezi Amoniem a vědmou se vzdouval do vzduchu. Sloup prachu se začal formovat do nejistého tvaru postavy, držící dlouhou čepel.
„Zase ty, N’Wah?“ zeptal se přízrak. „Hrozí ti snad nějaké nebezpečí?“
Amonius ukázal na vědmu, která jen s klidem přihlížela. „Zabij tu ženu!“ přikázal.
Popelavý přízrak obletěl nejprve vědmu, pak Amonia, a opět stanul mezi nimi.
„Jak se opovažuješ, ty drzé děcko!“ zahřměl přízrak a pozvedl meč. Amonius ucouvl. Jen taktak se vyhnul ostří meče, které prosvištělo kolem jeho paže.
„Jsem předek této ženy, je mou povinností ji chránit!“ hlaholil přízrak a provedl další výpad. I tomuto útoku se Amonius vyhnul. „Ale ty mně máš sloužit!“ protestoval přitom.
Přízrak zahřměl ještě hlasitěji: „Sloužit nikoliv! Měl jsem tě ochraňovat v případě nebezpečí, ne zabíjet nevinné! Nyní doplatíš za svoji opovážlivost!“
Přízrak se neuvěřitelně rychlým pohybem dostal za Amoniova záda a napřáhl beztvarou paži k úderu. Amonius se pohotově otočil, nyní stál zády k vědmě. Ale věděl, že ta žena mu neublíží, proto se mohl plně soustředit na přízrak. Vyslal proti němu mocný proud ničivé energie. Potemnělé okolí na okamžik osvětlil jasný záblesk. Byl si jistý, že přízrak zasáhl, jenže bez účinku. Zjevení se chystalo k dalšímu zásahu. Amonius se znovu chystal vyslat blesk, tentokrát mířil přímo na lesklý meč, který byl nejzřetelnější součástí mlhavé postavy. Další záblesk. Amoniovi se podařilo zasáhnout čepel. Proud energie vytrhl meč z duchovy paže a odhodil ho daleko za něj. Ozval se zvonivý zvuk kovu, narážejícího na kámen. Přízrak neváhal a okamžitě se vydal pro svoji čepel.
V tu chvíli se ozval opět hlas v Amoniově mysli: „Znič amulet! Zlom ho!“
Amonius rychle sáhl pro amulet. Byl to tenounký plíšek kovu, nebyl pro něj problém ho ohnout a následně zlomit. Dřív, než se k němu stačil přízrak znovu přiblížit, bylo po amuletu. Zjevení skučivě zasténalo, jako by pocítilo bolest.
„Hlupáku! Tohle není konec!“ zařval duch a rozplynul se. Amonius si oddychl. Pomalu se otočil zpět k vědmě a zjistil, že bezvládně leží na zemi, tvář otočenou k obloze. Přistoupil k ní. Stará žena těžce dýchala, zakalené oči plné slz sledovaly hvězdy na nebi.
„Zab ji!“ ozval se hlas.
„Ale vždyť už sotva dýchá! Jistě umře sama od sebe.“ Měl pramalou chuť tu ženu zabíjet, proto to řekl.
„Ano, jistě. Ale přece ji nenecháš takto trpět? Podívej se na její ztrápený obličej. Projev jí milosrdenství a ukonči to!“
Amonius vědmě naposledy pohlédl do tváře. Kulaté slzy jí stékaly po vrásčité tváři, avšak její výraz byl plný smíření.
„Tvá zkouška je u konce.“ řekla vědma slabounkým hláskem ve chvíli, kdy Amonius zaťal ruku v pěst.
„Bude to rychlé.“ řekl a vyslal vpřed smršť jisker. Nezavřel oči, jak měl původně v úmyslu. Sledoval, jak se vědmino nyní již mrtvé tělo škubalo díky smrtící energii, proudící po jejím těle.

Chvíli bylo hrobové ticho.
Pak ale noční oblohu pokryly mraky, jako by i samy hvězdy a měsíc chtěly zahalit svoji tvář. Velké těžké kapky deště začaly kropit zem a rozfoukal se vítr, znějící jako pláč mnoha duší.
Všude kolem Amonia se ozýval zvuk praskajících skal, snad i kameny pukaly žalem nad vědminou smrtí.

A pak potlesk. Amonius se rychle po tom zvuku otočil. Nedaleko ohniště stála postava. Dívala se na Amonia ohnivě planoucíma očima. Mihotavá záře ohně se odrážela v jejích lesklých černých rohách, které trčely z čela.
„Xermone?“ podivil se Amonius, když postavu poznal.
„Ano, jsem to já, pane.“
Démon přistoupil k Amoniovi. Neměl na sobě těžkou zbroj, jako posledně. Oblečen byl v černé roucho, prošívané rudými nitěmi.
„Hmm, takže to nebyl sen.“ poznamenal Amonius.
„Sen?“ Xermon se krátce zasmál. „Sen byl celý tvůj dosavadní život!“
Amonius se zamyslel. Jak to Xermon myslel?
„Zapomeň na věci, jež byly, můj pane.“ řekl démon a přátelsky položil Amoniovi ruku na rameno. „Nyní máš nový život.“
Amoniovi bleskla hlavou vzpomínka na Vysokoskalí. Vzpomněl si na teplo rodinného krbu, na svou matku a otce. Jak se asi mají? Myslí na něho ještě vůbec?
Xermon mu pohlédl přímo do očí a plamenné světlo, které z nich vycházelo, odplavovalo všechny tyto vzpomínky pryč, jako odliv odnáší nánosy dřeva z pobřeží.
„Jak to, že jsi tady, Xermone?“
„Mohu navštěvovat svět smrtelníků, kdy se mi líbí. Taková je vůle našeho pána. Stejně tak i ty budeš moci navštěvovat náš svět, kdy se ti zachce. Budeš-li chtít.
„Ale proč jsi přišel? Udělal jsem něco špatně?“ Amonius mimoděk koukl na mrtvolu staré dunmerky, ležící na zemi.
„Naopak! Můj pán je s tebou velmi spokojen. Jsem zde, abych ti za to, žes uposlechl jeho příkaz, dal odměnu.“
„Odměnu? Proč mě neodmění osobně?“
Xermon se pousmál. „Nevydržel bys pohled na něho. Zemřel bys. Vzpomeň si, i pouhý jeho hlas tě málem zabil. A navíc, pán nemůže jen tak přijít do světa smrtelníků. Aspoň zatím ne. Ale tím se teď netrap.“
„Jakou odměnu mi máš dát?“ zeptal se zvědavě Amonius.
„Jakou si vybereš. Pán ti dává na výběr, můžeš si zvolit svou odměnu.“
„Tak už mě nenapínej!“ prosil Amonius. Věřil totiž, že za svůj skutek si skutečně zaslouží něco výjimečného. Splnil přece vůli Xermonova pána. Svého pána…

„Nuže slyš!“ spustil Xermon. „Všechno to jsou dary nehmotné, avšak jejich cena je veliká. Jako první, ti pán nabízí, že tě zbaví tvého nynějšího zjevu. Tvá tvář by vypadala jako dříve. V našem světě na tobě není nic neobvyklého, avšak v tomto světě bys mohl vzbuzovat pohoršení a plnění některých plánů našeho pána by ti tvůj vzhled mohl ztěžovat. Avšak pokud si chceš zanechat tuto tvář, není v tom problém.
Jako další si můžeš vybrat dar mocného kouzla – podvolení osoby. Kouzlo spočívá v tom, že jím na krátký čas můžeš ovlivnit osoby, které pak udělají všechno, co řekneš. Avšak, bude-li ona osoba mít silnou vůli, kouzlo se nezdaří, tak opatrně…
A jako poslední z darů ti pán nabízí právě možnost kdykoliv navštívit moji věž.“
„K čemu by mi to bylo dobré?“ ptal se Amonius.
„Jistě si vzpomínáš na Kašnu úmluvy. Když by ti docházely síly, ať už magické, či fyzické, mohl bys svého ducha vyslat do mé věže, napít se z kašny a tím by se tvé síly obnovily. Má to však jeden háček, tento „rituál“ lze použít pouze, když budeš o samotě a v naprostém klidu, jinak se nezdaří.“
Amonius přemýšlel. Opět mu Xermon dával na výběr ze tří možností a opět se měl rozhodnout pro jednu z nich.
„Mno, alespoň nějaká kompenzace za zničený dědečkův amulet.“ pomyslel si…

_______________________________________________________________________________

Obligátní otázka: Co si Amonius vybere?

A) Zbavení se démonického zjevu
B) Kouzlo "podvolení osoby"
C) Možnost navšívit Xermonovu věž, a regenerovat síly

Pozor: Pokračování na str. 21!
Upravil/a Ligos dne 13.11.2012 18:09
-KRLEŠ-

Skyrimský průvodce:
 
Norbi
A ... Smile
You can kill yourself, or die trying...

http://scontent-v...e=5678314E

Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !

http://24.media.tumblr.com/tumblr_lfzax5zuSU1qfxioto1_500.jpg
 
EldeR
A
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Sanued
B
Upravil/a Sanued dne 03.11.2012 20:47
I used to be an arrow, but then I took an adventurer to the face.


Kľudne si ma pridajte, pokecáme, popaříme Grin
 
www.google.com
scorpioncz
určitě ;D - A
http://i.nahraj.to/f/1bbv.jpg
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej » Skyrim - Váš svět 7 13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek » Skyrim - Váš svět 5 15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu » Skyrim - Váš svět 37 14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje » Skyrim - Váš svět 25 03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva » Skyrim - Váš svět 25 30.05.2017 21:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 508 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 2697 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 1963 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 1726 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 7253 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3912 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 3352 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 3381 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 4046 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist