Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite
Číst diskuzi
The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět
Právě je zde: 2 host(ů)
Strana 3 z 3: 123
 Tisk diskuze
Cesta meče
Moira
#41 Vytisknout diskuzi
Přidané 30.06.2018 21:16
Alfa příkaz


"Otče!"

Irilethin pronikavý výkřik proříznul vzduch a elfka, šátrajíc po jílci meče, vyskočila z křesla.

Amira hodila znepokojený pohled po vlčici, co ještě stále seděla v transu v křesle a pak chytila rozrušenou Irileth za paži: "Klid Iri, nic se neděje. Jsi tady se mnou. V Jorrvaskru. Byly to jen vzpomínky, uklidni se."

Elfka soustředila svůj zmatený pohled na kouzelnici. Oči se jí pomalu vyjasňovaly, zavrtěla hlavou, aby se zbavila pocitu neskutečnosti a sesunula se zpět na křeslo.

"To… to bylo neskutečné… vypadalo to, že se na něj opravdu koukám. A on mluvil jak kdyby věděl, že tam jsem… bylo to…"

"Děsivé," doplnila ji Aela a třesoucí se rukou položila pohár se zbytkem Irilethiny krve na stolek, "… ještě nikdy nebyly ničí vzpomínky tak živé jako ty tvoje, tedy tvojí matky. V tvé krvy je neskutečná síla. A on tě opravdu viděl. Nechápu jak, ale skutečně věděl, že tam jsme. Byl v té minulosti a viděl naši současnost, to není možné… Vzkazuje ti, že po něm nemáš pátrat, že se objeví až to bude potřeba. Sice to nedává smysl, ale prostě to mi řekl. A ještě řekl, že se blíží doba, kdy se začne plnit dávné proroctví a že máme být připravené. Všechny tři…" Aela pohlédla na Amiru.

"Všechny tři? Myslíš, že měl na mysli mě?"

"Předpokládám to. Řekl, že jste stejné, obě jste dcery Creas. Prý jste spojené osudem a máte za úkol ochraňovat tu třetí, která je stvořením… "Aela se odmlčela, jako by jí něco zabránilo mluvit dál. Dvakrát se pokusila znovu promluvit, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Semkla víčka, několikrát se zhluboka nadechla a zkusila to znovu. Bez výsledku. Přemoženě zavrtěla hlavou. V očích je probleskla prohra : "Dobrá, tak to neřeknu."

Irileth na ní hleděla s hrůzou: "Co se děje?"

"Nedokážu vyslovit to co jsem vám chtěla říct."

"Jak ti může něco zabránit v tom, že chceš mluvit?" Amira nechápala.

"Říká se tomu Alfa příkaz. Nikdy bych neřekla, že se mi něco takového stane. Ani Kodlak neměl takovou sílu, jemu jsem dokázala odporovat. Tomuhle příkazu vzdorovat nedokážu. Prostě mi zakázal říkat víc podrobností o Moiře, takže to prostě nevyslovím. Víc než to, co už jsem řekla, říct nedokážu."

"Neumím si představit, že by ti někdo zakázal mluvit," ušklíbla se Amira a Aela po ní hodila kosím pohledem : "To není tak vtipné jak by se zdálo. Zkus si představit, že chceš něco říct a vnitřnosti ti sevře železná pěst, která z tebe vymáčkne dech a nedovolí ti promluvit. A když se pokoušíš to přemoci, tiskne to víc. Přílišný odpor proti alfa příkazu může toho, kdo se ho snaží zlomit, i zabít. Jako by sis v hlavě připravila kouzlo a někdo ti zabránil ho použít…"

"Tak mi praskne lebka…" zašeptala zhrozeně Amira.

"Asi tak má milá dcero Crea. Zemřela bys. A to není k smíchu."

"Ne promiň, netušila jsem… Bylo to ode mne…"

"Nech to být. I tak jsem se dozvěděla víc, nežli bych chtěla. Obě jste napůl bohyně. Teď tedy nevím jak se mám k vám chovat. Ale nepočítejte s tím, že se vám budu klanět… " Aelin hlas zazněl podivně hrubě a v očích probleskla sírová žluť jejího vnitřního vlka.

"Nikdo po tobě nechce aby ses klaněla…" obě elfky to vyslovily ve stejnou chvíli se zděšenou naléhavostí v hlasech. Aela tázavě zvedla obočí.

"Nechceme…" Irileth pohlédla tázavě na Amiru.

"Aby to kdokoliv věděl." Dokončila za obě Amira.

"Nestojíme o to, aby se nás soustředila pozornost. Ani jedna z nás nepotřebuje, aby se o nás dozvěděli Thalmoři. Mělo by to fatální následky… nejen pro nás."

Amira souhlasně přikyvovala tomu co Irileth říkala a oči upřené na Aelu zářily zlatým světlem jako tenkrát když jim říkala o Kodlakově osudu. Vlčice na ně hleděla a viděla před sebou znovu toho co se jí objevil v hlavě, když došly ve vzpomínkách Irilethiny matky na konec: "…obě jsou dcery Creas a jejich osudem je stát po boku té, jež má možnost změnit běh dění. Pokud tedy toho bude schopná - což je věc, kterou ještě může spousta věcí zhatit. Ale říct jim to nesmíš, protože by to mohlo věci posunout špatným směrem."

"Takže všechno zůstane jak to bylo do teď? Irileth je jen velmi schopná ochránkyně jarla a Amira elfská kouzelnice…"

"Přesně tak. Žádné bohy do toho tahat nebudeme. Stejně si myslím, že by nám to nikdo neuvěřil," ušklíbla se Irileth.

"Takže si každá necháme svá tajemství pro sebe. Ale je tu jedna věc, kterou bych ráda věděla. Máš nějaké informace o Moiře? "

"Poslední informace, která se ke mě dostala je stará několik lun. Způsobila prý dost velký rozruch na Solstheimu. Měli tam nějaký kult uctívačů Mirraka. To je nějakej Dračí kněz, co o sobě tvrdí, že je prvním a jediným Drakorozeným. Snad ho měla i zabít, ale to už není úplně podložené. Ale jestli si vzpomeneš na tu Knihovnu, v matčiných vzpomínkách. Tak tam jsem před pár týdny byla, a ona mi řekla, že Moira může dostat od toho Dračího kněze něco, co jí může pomoci s Alduinem. Takže budeme předpokládat, že ho opravdu zabila, aby tu věc získala. A nejspíš se bude muset vrátit sem. Doufejme, že to bude brzy."
Upravil/a Moira dne 30.06.2018 21:18
 
EldeR
#42 Vytisknout diskuzi
Přidané 02.07.2018 08:17
Jsem rád, že příběh stále žije Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#43 Vytisknout diskuzi
Přidané 22.07.2018 15:01
SPOJENY KRVÍ


Od toho večera, kdy Moira opustila Bílý Průsmyk, si Irileth navykla, chodit před spaním na hradbu nad bránou a sledovat usínající město a jeho okolí. Byla tam každý večer a naslouchala šepotu přicházející noci. Většinou seděla jen v tichu, hlas Nirnu se neozýval, ale dnes to bylo jiné. Kameny zahřáté sluncem pomalu chladly a ona hleděla do dáli, do blížícího se soumraku. Podle zprávy, kterou obdržela dnešního rána, byla Moira už zpět ve Skyrimu. Irileth předpokládala, že se bude chtít vrátit do města, věděla o tom, co se stalo v Jorrvaskru i o dítěti, které tam Moira přivedla předtím než zmizela.
„Ano už se vrací, ale myslíš, že se vrátí hlavní branou? Do města, ze kterého jste ji vyhnali?“ Závan větru se otřel o její uši, „Tomu sama nevěříš. Díváš se špatným směrem…“
Irileth stočila pohled k západní stěně. K místu, kde chybělo pár kamenů do plné výšky hradeb. Udělala to právě včas. Elfí oči pronikající již ztemnělou nocí, zahlédly matný záblesk měsíčního světla odražený od kovové spony na řemenu. Přes rozbitou hradbu se skokem mihlo štíhlé šelmí tělo a Irileth zahlédla rezavou kožešinu: „Už je tady.“
„Ano je tady. A až zítra přijde za jarlem, víš co musíš udělat?“
„Ano, vím. Musím nás spojit krevním poutem.“
„Už jsi vymyslela jak na to?“
Irileth se trochu ušklíbla: „Vzhledem k tomu, že některé zvyklosti elfů a Khajiitů jsou si podobné, to nebude problém. Je nevím, jak chceš docílit toho, aby o tom ona nevěděla?“
„Ona je moje starost, ty musíš udělat svou část, já udělám svou.“ Hlas ve větru ztichnul a Irileth osaměla. Sledovala nezřetelný pohyb Moiry po městě. Viděla jak se snadno vyhnula noční patrole. Její kroky neomylně mířily k Jorrvaskru. Zastavila se na chvilku, jen aby otevřela zvenčí jedno z oken budovy a pak vklouzla dovnitř.
Irileth se zvedla z chladného kamene a s úlevným oddychnutím se vydala do kasáren. Na plánu, jak spojit sebe a Moiru pokrevním poutem pracovala od chvíle, co jí o to Nirn požádal. Všichni věřili, že se cítí zahanbena svých chováním vůči Drakorozené, takže nikoho nepřekvapí, když ji požádá o trest. A s tím co věděla o zvyklostech Khajiitů, věděla, že na krev dojde.

Když se Irileth druhý dne ráno probudila, očekávala, že jí jarl bude volat do Síně, ale nestalo se tak. Když tam později dopoledne sama dorazila zjistila, že o návratu Drakorozené do města nikdo neví. Jen stráže od brány hlásili, že do města dorazil spěšný posel a navštívil Jorrvaskr. O Drakorozené ani slovo. Irileth se málem rozběhla do Jorrvaskru, ale nakonec si to rozmyslela. Jestli se Moira dnes neobjevila, měla proto nejspíš svoje důvody.

Moira se vrátila za dva dny. Naprosto samozřejmě vystoupila z planoucího světla cestovního portálu přímo před bránou města a s mírným úsměvem prošla mezi strážnými, kteří jí ustoupili z cesty. Když se po pár hodinách dostavila do Dračí síně, na jarlovo přímé pozvání, čekala Irileth u Balgruufova křesla. Už v okamžiku, kdy Khajiitka vešla do místnosti věděla Irileth, že se spousta věcí změnila. Ta co vstoupila mezi šlechtu města, už nebyla ustrašené kotě, co si neví rady samo se sebou. Do sálu vešla šelma, obklopená jakousi temnou aurou moci, kvůli které sál ztichnul a i jarl vstal a sešel ze svého pódia, aby ji uvítal jako sobě rovnou. Krátký záblesk překvapení v Moiřiných očích nahradila otázka, když jí Irileth zastoupila cestu, podávajíc jí rukojeť svojí vlastní obnažené dýky. Přestože se jí Khajiitka pokoušela odradit, elfka stále trvala na svém potrestání. Irileth vsadila vše na vznětlivou část povahy Drakorozené a nespletla se. Zeleň očí zakryl nachový závoj hněvu a Khajiitka elfce vyhověla. Když bylo znamení trestu skoro dokončeno a elfčina krev stékala po obnažené paži, dopadajíc v drobných kapkách na dřevěnou podlahu Síně, ztratily se Moiřiny duhovky pod zábleskem stříbra. Jak se Moira soustředila na to, aby znamení vyškrábala správně a temná aura kolem ní si libovala v krvi co kapala na zem, sněhobílý tesák napínal jemnou pokožku rtu a vytvářel v ní mělký důlek. Jak se duhovky ztratily pod stříbrným zábleskem, Moira na jeden úder srdce ztuhla… zub projel napnutou kůži a důlek vyplnila krůpěj krve. Přestože Irileth stála k Moiře takřka zády, měla pocit, že přesně vidí, jak se krůpěj zvětšuje a naplňuje prostor kolem špičky zubu, až přetekla přes okraj prohlubně. Ještě chvíli se chvěla na kraji rtu, než se oddělila a nekonečně dlouho padala do otevřené rány na elfčině rameni. Když dopadla, Irileth sebou škubla, jako by ji spálilo žhavé železo, myslí jí proletěla změť rychlých obrazů, aby se vzápětí ztratila v hlubinách její paměti, čekajíc na okamžik, kdy jí bude zapotřebí. Nikdo v sále to neviděl, protože se všichni ohleduplně otočili zády a polohlasně se bavili, aby dali najevo, že jim nevěnují pozornost.
„Hotovo, teď jsi spokojená?“ Sametově temný hlas vrátil Irileth do skutečnosti.
„Ano zemane. Mohu jít na své místo?“
Khajiitka nevrle mávla rukou a Irileth si ještě než odešla všimla, že jak si nevědomky přejela drápem, potřísněným elfčinou krví, přes poraněný ret, aby pak, se zábleskem stříbra, překrývající její zelené duhovky, oboje očistila rychlým zákmitem drsného jazyka.
Elfce po tváři přejel konejšivý závan vzduchu: „Máš to za sebou. Teď jste spojené krví a ona o tom neví. Nebude to lehké, ale tvoje magie tě ochrání, pokud by to pro tebe bylo nebezpečné. Jen ti poradím, nenahlížej příliš do jejích myšlenek. Nemuselo by se ti líbit, to co tam uvidíš.“ Vánek se ztratil.
Irileth stála zpět za křeslem a poslouchala, jak Moira žádá jarla o pomoc, při chytání draka. Když jarl dopěl k rozhodnutí, že pošle Moiru jako vyjednavače do Větrného Žlebu za Ulfrikem, zamračila se: „To myslíš vážně pane?! Nemůžeš jí tam přece poslat. Nebude s ní vůbec mluvit. Je mu je lhostejné, jestli je nebo není Drakorozená. Je Khajiit, nenechají ji ani projít branou.“
„A proto s ní pojedeš ty. A vezmeš sebou tohle, aby vás bral vážně.“ Balgruuf se zvedl z křesla a ze zdi sundal dvoubřitou sekeru, znak Bílého Průsmyku. Sekeru, která s ním prošla mnoha boji, když spolu s Irileth sloužili v císařově armádě. Elfka přesně viděla, když sevřel topor, jak mu vzpomínky zastřely zrak. Málem sekyru pustil, stejně jako tenkrát, když jim životy zachránil Jobahasvir, Khajiit jehož zelené oči na ně teď hleděly z tváře Drakorozené. Položila svou dlaň přes jeho a sevřela sekeru. Jarlovi prsty pustili topůrko a Irileth si sekeru zasunula, za opasek s mečem: „Dobrá, vyrazíme za úsvitu Drakorozená?“ Otočila se ke Khajiitce.
„Jak si přeješ huskarle,“ Moira naznačila drobnou úklonu pohybem hlavy a pružným krokem zamířila ven z Dračí Síně. V Síni se rozezvučely nespokojené hlasy dvořanů, kteří nesouhlasili s jarlovým postupem. Irileth jim nevěnovala pozornost. Sledovala pohledem vzdalující se Khajiitku, ani v její chůzi už nebylo nic z naivního mláděte, co přišlo do Průsmyku. Vztyčené uši, černý konec jinak rezavého ocasu stočený vzhůru, klidný krok… svaly na paži se zavlnily jak se opřela do těžkých dveří, odmítajíc tak pomoc strážných… když se ve dveřích otočila a pohlédla zpět, viděla Irileth jak jí rty zvlnil studený úsměv, hodnotící lidi co nechala za sebou.
„Nechci vědět, co tě takhle změnilo, ale doufám, že to nebylo zbytečné.“ Zašeptala a Drakorozená, než za sebou nechala zapadnout těžké dveře, po ní hodila pohledem jako by ji mohla slyšet.
 
Moira
#44 Vytisknout diskuzi
Přidané 22.07.2018 19:13
Doufám, že kdo tohle čte chápe, že LORE už úplně opomíjím a vytvářím si vlastní. Předělávám vlastně celou Moiru, takže tohle už uhýbá podle mých budoucích plánů, abych to nemusela pak kromě jmen přepisovat celé Smile



TVOJE STEJNĚ JAKO MOJE


Za úsvitu přišla Irileth k bráně a zjistila, že Moira už tam čeká. Za uzdu držela hřebce černého jak noc, u jehož sedla viselo upevněné kladivo a vak, nejspíš s potravinami: „Nevím jak jsi na tom s magií, takže pojedeme normálně.“ Irileth v tom zaslechla nepřímou otázku… to mě zkouší?
„Budu raději, když pojedeme normálně, jestli ti to tedy nebude vadit. Pokud by to vadilo přizpůsobím se.“
Zelené oči s černými štěrbinami zornic, zužujících se vlivem vycházejícího slunce, na ní hleděly z části zvědavě a zčásti posměšně: „Ne nevadí mi to. Vlastně jsem neměla moc možností si prohlédnout tvojí novou vlast…“ zlomyslně si rýpla Moira. „Alespoň mi to tu budeš moci ukázat. Tentokrát už neumrznu…,“ připomněla jim oběma svou první cestu po Skyrimu.
„A já přežiju na rozdíl od Lýdie,“ vrátila jí bodnutí Irileth.
Moira zavrčela, až Irileth přejel mráz po zádech: „Lýdie, zemřela, protože jsem ještě nebyla co jsem dnes.“ Vycenila bílé tesáky a mávla rukou… vyšlehly plameny: „Každej troll by si rozmyslel si se mnou něco začít!“
Irileth zachovala bezvýraznou tvář: „Jak říkáš Drakorozená.“
Moira skočila do sedla a otočila se na Irileth.
„Takže už víme, jak jsme na tom… Vyrazíme?“
„Jestli nechceš abych za tebou běžela po svých, musím do stájí pro koně.“
Moira naklonila hlavu na stranu, jako by o tom přemýšlela, pak se ušklíbla a někde pod tím úšklebkem zahlédla Irileth starou Moiru: „Možná by se mi to i líbilo, ale na to už fakt čas nemáme.“

Irilethina temperamentní klisna, vnučka té co elfku do Průsmyku dovezla, byla viditelně nespokojená s tempem, které nasadil khajiitčin hřebec a Irileth jí rozuměla. Obě byly venku po dlouhé době a tak byly netrpělivé, obě toužily po volnosti. Zdálo se, že Moira v sedle klimbá a nehodlá pobídnout svého koně k rychlejšímu pohybu. Projížděly rovinou kolem řeky, klisna už nebyla k udržení, stále se snažila předběhnout hřebce a Irileth už unavovalo s ní zápasit.
„Zdá se, že jste nějak netrpělivé, zjevně nechcete šetřit síly. No ať je po vašem, ale pak si nestěžuj Irileth.“ Moira hrábla po volně spuštěné otěži a mlaskla. Hřebec se vzepjal a vyrazil vpřed. Irileth povolila uzdu nervozní klisně a ta vyrazila za Moirou. V první chvíli to vypadalo, že klisna těžkého hřebce lehce dohoní, ale vždy když se blížila k tomu, že ho předběhne, ocitla se daleko za ním. Svět kolem nich se změnil v zelenou šmouhu a Irileth začala cítit závrať. Pak klisna sama od sebe začala mírnit tempo. Zpomalovala až zastavila docela. Boky se jí namáhavě zvedaly a z plecí odkapávala pěna. Irileth seskočila a rychle povolovala sedlo, aby se klisna mohla pořádně nadechnout. Moira otočila svého koně a obloukem se k nim vracela. Hřebec dýchal bez námahy, srst měl suchou, jako by ani neběžel.
„Proč?“ Irileth hodila po Moiře rozlobený pohled a vodila zchvácenou klisnu pomalu po břehu řeky, aby vychladla.
„Potřebovaly jste obě lekci. Stále se ke mně chováš jako k normální Khajiitce. Jistě, svým způsobem uznáváš, že mě potřebujete, ale stále ještě nechápeš, jak moc. Ještě stále nechápeš kdo jsem. Rozhlédni se.“
Irileth se rozhlédla a pak pohlédla znovu na Khajiitku. V dálce uviděla Bílý Průsmyk, viděla tu samou řeku, kterou před tím přebrodily, v dálce před sebou viděla les, ke kterému mířily a přitom by přísahala, že jely takovým tryskem, že by měly už skoro vjíždět do lesa.
„Jak…“
Moira mávla rukou a motýl, co se chystal usednout na voňavý květ bodláku, jakoby zamrzl v pohybu. On stál a květina pod ním vadla, jako by uběhly dny. Další mávnutí vrátilo věci k normálu a motýl usedl na květ, který si vybral. „Myslím, že kdyby na tvém místě byl někdo jiný, než ty, už by nežil. Pravda, s někým jiným bych to ani nemohla provést a ani by mě to tak nebavilo. Ale vzhledem k tomu, že spolu strávíme nejspíš hodně času, je dobré vědět, co vydržíš. A ty zase budeš vědět co ode mne můžeš očekávat.“
„Soucit to nebude…“ elfka konejšila tichými slovy unavenou klisnu.
„Soucit?! Ty snad víš co to slovo znamená? Myslím, že tvoje rasa vůbec netuší, co to je!“
Irileth se nadechla k prudké odpovědi, ale výraz v Moiřině obličeji ji zastavil. Khajiitka měla v něčem pravdu. Elfové soucit moc neznají, osudy celých národů jsou jim v podstatě lhostejné, zajímá je jen ten jejich vlastní. A někdy jsou ochotni pro vlastní způsob chápání světa zničit světy jiným.
„Ano, soucit ode mne nečekej. Jestli mám… máme zachránit tenhle svět pro většinu těch co na něm žijí, musím zničit, nebo minimálně pokořit tvou rasu.“
„Proto se mě snažíš provokovat? Chceš vědět…“
„Chci vědět, jestli jsi schopná jít do toho se mnou, nebo jestli mi vrazíš dýku do zad…“, přerušila ji hrubě Moira.
„Vrazit… ti dýku… do zad…?“ Irileth se až zajíkala rozhořčením, škubla za rukáv haleny a odhalila ránu na rameni: „Tohle mě s tebou spojilo krví… nelze to obejít… nelze to zvrátit… a udělala jsem to dobrovolně…“ náhle se zarazila. Měkký pohled zelených očí jí prozradil, že řekla víc než chtěla. Moira seskočila ze sedla a došla k ní. Prstem opatrně přejela po znamení vydrápaném v elfčině rameni: „Víš, co to znamená?“
„Ano vím, říkala si to včera. Znamená to, že je mi odpuštěna urážka, které jsem se vůči tobě dopustila.“ Irileth ztuhle narovnala záda.
„Ale ty sama víš, že jsi se vůči mě ničeho nedopustila. Alespoň ne tak, jak si to myslí ostatní. Takže co ti to mám vlastně odpustit?“ otázala se Moira konverzačním tónem stále držíc prst na elfčině rameni.
Irileth překvapeně zalapala po dechu, když ucítila, jak se z jejího podvědomí vynořuje vzpomínka malého kotěte, co se snaží naplnit plíce pouštním vzduchem u boku umírající matky.
„Mám ti odpustit, že máš moje vzpomínky? Nebo ti mám odpustit, že jste se mě pokusili podvést?“ Tráva se sklonila pod prudkým závanem větru a Moira se usmála, ne ušklíbla, ale usmála, stejně jako dřív: „No tebe se to týká taky. Chcete abych vám zachránila krk, ale pořád se mi do toho snažíte zasahovat.“
„Neznamená to to, co jsem ti včera řekla.“ obrátila svou pozornost zpět k elfce a oči jí naplnilo stříbro: „Je to přísaha. Je tvoje, stejně jako je moje. Chtěli jste krevní pouto, tak ho máte. Jen doufám, že nebudeš muset litovat. Můžeš zažít věci, které by se tě normálně netýkaly, ale vybrala sis to. Sama jsi to řekla.“ Uchopila Irileth za paži a položila si její dlaň na své rameno. A elfka, s nevěřícím údivem, ucítila pod prsty, v té jemné a hladké srsti, stejný obrazec jako byl na její kůži.
 
EldeR
#45 Vytisknout diskuzi
Přidané 23.07.2018 10:26
S LORE bych si asi hlavu moc nelámal, já Winkosobně na něm nelpím a rozhodně mi jeho opomenutí nezkazí zážitek z příběhu...
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#46 Vytisknout diskuzi
Přidané 23.07.2018 23:40
No však si tak hlavu nelámu, jen konstatuji Smile


CESTA MEČE

Další cesta pak už probíhala klidně a po pár dnech dorazily, bez větších nesnází, k branám města. Městská stráž se v první chvíli zdráhala vpustit Moiru do města, ale Irilethina pověst a skutečnost, že je Balgruufovým huskarlem a nese jeho zbraň jako důkaz důležitosti jejich poslání, měla nakonec dostatečnou váhu a tak byly do města vpuštěny.

Hned po vstupu do jarlova paláce ve středu Větrného Žlebu, pochopila Irileth, že jsou zde naprosto zbytečné. Přesto, se pokousila o vyjednávání příměří, aby mohla Drakorozená vyřešit potíže s Alduinem. Mluvila smírně, neútočila, jen vysvětlovala, ale Ulfrik jí nevěřil a naopak ji začal urážet: "Nevěřím těm vašim pohádkám! Draci? Tady ve Skyrimu? Myslíte si, že vám na takové lži skočím? Snažíte se jen získat čas, aby jste shromáždili armádu! Ale to vám neprojde! Vzkažte Balgruufovi, že si vybral špatnou stranu… přijdu do Průsmyku a vypálím ho do základů a pak si to vyřídím s tou namyšlenou vdovičkou co se prohlásila za královnu!"

Irileth začala ztrácet sebeovládání. Až když ucítila na paži pevný stisk, uvědomila si nebezpečí, ve kterém se nacházejí a potlačila svůj hněv. Studeně se rozloučily. Když odcházely hodil po nich Ulfrik ještě poslední urážkou… vyhrožováním, že pokud se ještě někdy opováží vrátit, nechá je popravit. V Moiřiných očích problesklo stříbro a vzápětí ho nahradil rudý svit. Pomalu se otočila a vrátila se zpět před samozvaného krále. Irileth ztuhla krev v žilách, když se prostorem sálu nesl tichý, ale o to zlověstnější, Moiřin slib:

"Až se sem vrátím, zabiju tě sama. Mě se zabíjením lidí, co mi překážejí nikdo pomáhat nemusí."

Ulfrik namáhavě polkl, vypadal jako jako právě viděl vlastní smrt, ale než se stačil kdokoliv z mužů v sále vzpamatovat, byly obě vyslankyně pryč. Vzhledem k tomu, že tento výsledek jejich mise znamenal, že je válka za dveřmi, rozhodla se Irileth jet místo zpět do Průsmyku do Ledohradu, za Amirou. Moiře tím i usnadnila rozhodování, jak se co nejrychleji dostat zpět k Balgruufovi, mohla díky tomu použít magii. Rozloučily se tedy a každá se vydala svou cestou.



Hned, jak Irileth dorazila na ledohradskou Universitu, šla hledat Amiru. Našla ji v jídelně, po té co se přivítaly, poslala ji pro Arcimága, a hladově se pustila do jídla, které jí Amira nachystala. Když Arcimág dorazil, vyprávěla mu mezi sousty, co se stalo ve Větrném Žlebu a požádala ho vyjádření University. Nemohl jí ho dát hned, musel svolat radu školy, a tak se prozatím uchýlily obě elfky do Amiřina pokoje.

"Co se vlastně děje Iri? Co tu vůbec děláš? Měla bys být s Moirou."

"Byly jsme u Ulfrika. Umíš si představit, jak to dopadlo. Chtěla jsem tě vidět. Víš co nás čeká, když to nevyjde."

"Ano to vím. Konec světa jak ho známe. Díky manipulacím těch fanatiků kolem sourozenců Cardan, je Skyrim rozdělený a jestli vypukne válka, budou naše naděje na záchranu Nirnu opravdu mizivé."

"Pokud se někomu nepovede ty paličaté Nordy zase smířit," Irileth se mimoděk poškrábala na hojícím se rameni.

"Ukaž, co to tam máš. Vypadá to, že to krvácí."

"To je ta značka co mám od Moiry. Víš, že věděla o co jde a přesto to dokončila? Zajímá mě co z toho bude mít ona. Potřebovala bych si promluvit s otcem, něco mi říká, že by věděl, o co jde." brblala Irileth, zatím co jí Amira zkušeně vysvlékla.

"Nekrvácí to, zanítilo se to. Musím ti to vyčistit." Kouzelnice vztáhla ruku nad Irilethino rameno, aby jí ránu vyléčila, ale elfka její paži zachytila:

"Takhle ne. Potřebuju tam jizvu. Bez jizvy pokrevní pouta nefungují, to bys měla vědět."

"Myslela jsem, že je to jen na oko? Že to nemá plný význam?"

"Poslouchala jsi, co jsem ti říkala? Že to dotáhla do konce, i když věděla o co se pokoušíme? Myslela jsem si, jak nejsem vynalézavá a ona to věděla." Irileth se pousmála a pustila Amiřinu ruku.

"Dobře, tak si dojdu jen pro čistou vodu a nějaké byliny. Skočím pro to do skladu."

Mezitím, co Irileth čekala než se Amira vrátí, dorazil do pokoje Arcimág. Na jeho mírně pohoršený výraz, když ji našel na půl svlečenou, odpověděla úsměvem.

"Máš pro mě rozhodnutí universitní rady?"

"Ano. Většina hlasovala pro neutralitu. Pokud vypukne válka, Universita zůstane stranou. Maximálně jsme ochotní pomáhat při léčení raněných obou stran, jestliže budou dopraveni sem. Pokud by válka nevypukla, jsme ochotni jakýmkoliv způsobem pomoci při záchraně světa před Alduinem."

"Děkuji, předám vaše vyjádření Balgruufovi. Jistě bude potěšen vaší moudrostí." Irileth se sarkasticky ušklíbla.

"Nečekala jsi doufám, že se přikloníme na vaší stranu? Ulfrikův nárok na trůn vzešel z Nordských tradic. V podstatě proti němu nelze nic namítat."

"Jistě… nelze nic namítat… a co použití magie proti člověku, co ní nemá ani páru?"

"To se sice může zdát sporné, ale král byl podle Ulfrikova tvrzení řádně vyzván k boji…"

"Vyzván k boji? Válečný veterán vyzve k souboji nezkušeného mladíka? To považuješ za správné, podle tradice?"

"Ano, je to poněkud nestandardní postup." Arcimág si zasmušile pohladil vous.

"Nestandardní postup? Nic jiného na to Universita neřekne? Nevadí vám, že vzhledem ke svému mládí a nezkušenosti, měl král plné právo zvolit si za sebe bojovníka? Troufám si tvrdit, že by si vybral mě, nebo možná Balgruufa. A ani s jednám z nás, by to Ulfrik tak snadné neměl. Jsem dokonce přesvědčena, že se toho bál a proto zvolil způsob, který zvolil. A pak utekl jako poslední ubožák. Neměl odvahu se postavit spravedlnosti. Schoval se svém městě, které je zamořené nechutí ke všemu, co není Nordské a které se jednou tou vší nenávistí samo zadáví, dovolává se severských tradic a poštvává lidi proti ostatním rasám a všem kdo s nimi sympatizují. Jestli vypukne občanská válka, bude on jediný komu to prospěje - tedy pokud vyhraje. Řekl mi, že mě nechá popravit, jestli se ještě někdy ve Žlebu objevím. Měl bys vidět jak vypadal, když mu Moira slíbila, že ho vlastníma rukama zabije, až se do města vrátí. Viděla jsem mu v očích strach ze smrti. Tak trochu doufám, že mu Moira přichystá stejnou smrt, jakou on nachystal svému králi." Irileth zabořila studený modrý pohled do čarodějových očí, v očekávání odpovědi, ale ta nepřišla. Arcimág uhnul pohledem a vydal se ke dveřím. Sáhnul po klice a ještě se otočil k elfce: "Ani tvůj souboj s Ulfrikem by nebyl spravedlivý. Takoví, jako jsi ty, nikdy neprohrávají…" Než stačila cokoliv říci, vyšel na chodbu, míjeje se ve dveřích s Amirou a nechal ji v nejistotě, kolik toho o ní ví.

Amira se pustila do čištění rány: "Copak se ti na Arcimágovi nelíbí?"

"Proč si myslíš, že se mi na něm něco nelíbí?"

"No máš ve tváři takový ten výraz co říká… co s tím člověkem mám udělat…"

"Trochu mě naštval jejich přístup. Ale s tím se nedá nic dělat. Nedonutíš je, aby se rozhodli. A navíc se mi zdá, že o mě ví něco, co by neměl." Irileth zamyšleně zírala na zavřené dveře a ani nevnímala jak ji Amira ošetřuje.





Moira vyšla z cestovního portálu před branou města. Její černý kůň vyšel s klidným nezájmem za ní, aby vzápětí zmizel, jako by ani nikdy neexistoval. Moira nevšímavě minula strážné u brány, kteří s otevřenými ústy zírali do míst, kde ještě před chvílí stál mohutný hřebec, a vyrazila do Dračí síně, aby řekla jarlovi jak pořídily ve Větrném Žlebu.

Když vešla, seděl jarl zrovna u oběda a tak nechal prostřít i pro ni.

"Nejprve se najíme. Vzhledem k tomu, že jsi tu sama a netváříš se příliš nadšeně, předpokládám, že neneseš dobré zprávy, takže si chuť k jídlu pokazíme až po obědě."

Chvíli na něj nevěřícně zírala, pak jí došlo, že má pravdu, že na špatné zprávy je vždycky dost času a pustila se voňavé pečeně, co před ní položila kuchařka na stůl. Pohár medoviny po jídle s díky odmítla a nechala si od služebné přinést čistou vodu.

"Takže předpokládám, že Ulfrik naši nabídku odmítl?"

"Jak říkáš. A navíc se choval velmi nezdvořile a …" nedokončila a v ošklivém úšklebku ohrnula pysky, až zasvítily bílé špičáky.

"Aha, myslím, že rozumím. Větrný Žleb a jeho obyvatelé se nikdy netajili svou nechutí k takzvaně nelidským rasám ve Skyrimu. A tvé prohlášení, za Drakorozenou je muselo rozčílit. I když se nahlas nebudou stavět proti rozhodnutí Vyšného Hrotgharu, uvnitř je to musí užírat. Taková pocta a měla by náležet Khajiitce?… Nejspíš se ti ve městě moc nelíbilo, že?"

"Nelíbilo se mi v něm ani poprvé, když jsem tam tudy projížděla na Solstheim, a nelíbilo se mi tam ani teď, v tom máš naprostou pravdu. Ale zdá se mi ten Ulfrikův postoj nějaký křečovitý, jakoby hraný. Nezdá se mi, že by mu šlo o blaho Skyrimu, jak se snaží všechny přesvědčit. Byl vždycky takový jako je teď?"

"Ne, vždycky ne. Takhle se chová od té doby co zemřel jeho otec. Ulfrik byl v té dob vězněn v thalmorském žaláři, za masakr původních obyvatel plání, které se svou soukromou armádou pobil v bitvě u Markhartu. Byla to naprosto zbytečná jatka a Ulfrik se měl z toho zodpovídat před soudem. Ale Ulfrikův otec na smrtelné posteli vzal toto obvinění na sebe. Doznal se před smrtí k tomu, že syn jednal na jeho příkaz, a tak museli Thalmorší Ulfrika pustit. No a zbytek už znáš."

"Takže může být jeho chování následkem věznění? Nebo nakonec spolupracuje s Thalmorem na rozdělení a oslabení Skyrimu? Čímž by se celé Císařství stalo snadným terčem?"

"Ano ta možnost tu existuje a proto budeš muset jet do Samoty. Za královnou. Řekni jí co jsi řekla tady mě a že Průsmyk bude stát na její straně. A vzhledem k tvému postavení v Jorrvaskru předpokládám, že Družiníci nás také podpoří… nebo zůstanou stát mimo?"

"Samozřejmě, že Jorrvaskr bude sát za jarlem z Průsmyku."

"V tom případě tě tedy žádám, abys odjela informovat královnu Elisif. Mír skončil, musíme se nachytat na válku."

"No, nic jiného mi nejspíš nezbývá. Jen se stavím doma a v Jorrvaskru, vezmu sebou pár lidí, třeba se budou hodit. Vyrazím zítra."

"Dobrá. Bohužel nám nedal Ulfrik jinou možnost a od teď to musí ujít cestou meče."
 
Moira
#47 Vytisknout diskuzi
Přidané 03.08.2018 21:15
MÁŠ COS CHTĚLA?


Po návratu do Průsmyku zjistila Irileth, že je Moira již s částí Družiníků u královny v Samotě a tak požádala Balgruufa, aby ji mohla následovat. Jarlovi se moc nelíbilo, že velitelka jeho vojenské posádky chce opustit město, ale nakonec ustoupil. Irileth pověřila velením svého zástupce a vyrazila do Samoty.
Nálada mezi lidmi ve městě nebyla příliš dobrá. Mezi vojáky se šeptalo o tom, že vyhrát nad Ulfrikem je nemožné, když jeho nástupnictví podporuje tak velká část Nordů. Že by bylo lepší se přidat k Bouřným Hávům, od trhnout se od Císařství a nechat Impérium, ať se s draky vypořádá samo. Jsou jen škodná, jen hloupá zvířata, stačí je pozabíjet. Jak tak Irileth procházela městem, kasárnami a poslouchala rozhovory v hospodách, byla čím dál tím víc přesvědčená, že se s tím musí něco udělat. Všimla si, že Moira se mezi vojáky moc nepohybuje, zdálo se, že se mezi nimi necítí moc dobře. Nebylo to nic divného, ještě nedávno poslouchala jen urážky a musela přecházet mlčením, když ji vykazovali z měst. Sice chodila společně s vojáky cvičit, ale držela se pokaždé stranou. Jedině při střelbě z luku se kolem ní občas utvořil hlouček, ale brzy se zas rozešel… Moira nebyla příliš vstřícná.
Až jednoho dne se jeden z vojáků osmělil a vyzval Khajiitku na cvičný souboj. A Irileth toho hned využila, nežli stačila Moira odmítnout, přijala ten souboj za ní.
„Co to děláš?“ Zasyčela Moira a uši se jí sklopily k hlavě.
„To co jsi měla udělat už dávno. Ukaž jim kdo jsi. Co dokážeš! Je potřeba zvednout jim morálku. Vedou řeči o porážce, ukaž jim koho mají na své straně!“
Moira se rozhlédla a uviděla zvědavé obličeje: „Jak chceš.“
„Dobrá, kde máš svoje kladivo?“
„No kde asi, v pokoji. Chceš abych proti němu bojovala kladivem? Chceš ho zabít?“
„Nechci, ale je to tvoje zbraň a oni potřebují lekci. Jako já,“ sklonila Irileth hlavu: „a dlužíš jim to. Ukaž jim Drakorozenou!“

Irileth trochu zaváhala, když viděla, jak proti sobě duelisté nastupují do písku cvičné arény. Moiřin protivník byl vysoký, mohutný chlap. Svoji zbraň držel tak samozřejmě, jako by se narodil s mečem v ruce. Moira proti němu vypadala drobná a podivně křehká. Kladivo se zdálo zbytečně velké a velmi nešikovné. Když kolem sebe bojovníci začali kroužit, všimla si Irileth, že Moira ani nemá boty. V písku po ní zůstávaly nezřetelné kulaté stopy měkkých polštářků doprovázené občasným otiskem ocasu, kterým sem tam Khajiitka švihla o zem. Když voják poprvé zaútočil, tak Irileth bezděčně sevřela jílec meče, protože vyrazil na Moiru z boku, z místa kde ho nemohla vidět, protože se po něm neotočila. Mrštnost, s jakou Khajiitka uhnula prvnímu úderu, a to jak lehce se vyhnula následné ráně, vedené hruškou meče na tělo, vyrazila Irileth dech. Ocas, který se zdál být Khajiitčiným hendikepem se ukázal jako obrovská výhoda. Irileth s údivem sledovala, jak ho Moira využívá jako protiváhu při skocích a úhybných manévrech, které by jinak končily naprosto fatálně. Topůrko kladiva už několikrát použila na krytí před velkým mečem a v jednu chvíli se zdálo že jím svého protivníka odzbrojí, ale voják zbraň udržel. Irileth došlo, že Moira schválně provokuje vojáka k útokům, které se zdají pro něj výhodné, aby ho, stejně jako ostatní přihlížející, vzápětí přesvědčila o tom, že prostě není místo, ze kterého na ni lze zaútočit. Voják zjevně ztrácel sebeovládání a souboj se stával brutálnějším. Vodorovně vedenému seku se Moira vyhnula prohnutím vzad… diváci polekaně zahučeli, protože se zdálo, že padá… aby se vzápětí vymrštila, díky ocasu, který měla stočený pod sebou, otočkou se dostala vojákovi do zad a hlavicí kladiva ho naplocho uhodila do zad. Vojáka to vyvedlo z rovnováhy a souboj se zpomalil. Irileth si všimla toho, že Moira poněkud změnila styl boje, její pohyby se staly vláčnějšími, špička ocasu kmitala ze strany na stranu a uši doposud vztyčené, přilehly k hlavě. Něco bylo špatně. Po jedné rychlé výměně ran, kdy se Moira opět dostala vojákovi za záda, použil muž opět k útoku hlavici meče a tentokrát Moiru zasáhl. Khajiitku úder poslal do písku a jen rychlé převalení jí zachránilo před dalším seknutím. Irileth vykřikla, napůl vytáhla meč z pochvy a chtěla vběhnout do arény. Moira se jediným plynulým pohybem vymrštila na nohy a gestem ji zarazila. Začala se pohybovat do strany a voják srovnal svůj pohyb s jejím. Irileth s nechápavě zamračila a udělala krok do písku. Ačkoliv k ní Moira stála bokem a měla oči jen pro svého protivníka, přesto zasyčela:„Stůj, zůstaň kde si!“
Irileth ztuhla na místě, tohle ještě neslyšela. Než stačila jakkoliv zareagovat, Moira se zastavila a kladivo dopadlo na zem. Arénou to zahučelo, protože se voják s napřaženým mečem rozběhl na neozbrojenou Khajiitku. Když už se zdálo, že jí musí zasáhnout, švihla Moira rukou a křikla podivná slova. Běžícího vojáka uchopila obrovská neviditelná ruka a smýkla jím prudce proti ohradě, kam ho, jak Irileth pochopila až teď, předtím Moira šikovně nasměrovala. Dřevěná překážka za-praštěla pod nárazem obrněného těla, voják tvrdě narazil týlem do ohrady a bezvládně se svezl k zemi. Ochablé prsty pustily jílec a čepel se zabořila do písku.
Elfka mávla na dva vojáky a vydala se k Moiře: „Jsi v pořádku?“
„Já ano, ale on určitě ne. Má nějaké divné oči. Myslím, že není při smyslech. Pošli ho ke královnině čaroději, ať ho prohlédnou. On mě chtěl opravdu zabít.“
„Jak si přeješ Drakorozená,“ Irileth kývla na vojáky, ti popadli omráčeného Norda a vydali se s ním do města. Moira hodila po Irileth rozlobený pohled, ale když uviděla elfčin výraz, rozhlédla se kolem sebe a pochopila: „No, zdá se, že máš co jsi chtěla.“ Tváře všech přítomných, co sledovali souboj, byly překvapené a najednou viděla v jejich očích naději.
„Ano, mám co jsem chtěla. Teď už vědí, co mohou od tebe očekávat. A vědí, že jsi opravdu Drakorozená. Teď budou mít větší odvahu bojovat.“
 
Moira
#48 Vytisknout diskuzi
Přidané 25.03.2019 17:37
BOJ NA MÝTINĚ

Pár dní po cvičném souboji, při kterém se ukázalo kým Moira opravdu je, bylo rozhodnuto o tom, že se sebrané vojsko vydá na cestu k Větrnému Žlebu, aby tam imperiální jednotky zatkli Ulfrika a ten pak byl postaven před soud a souzen za zabití krále.

Khajiitka se stále držela stranou všeobecného dění, ale Irileth bylo jasné, že vše pečlivě pozoruje. Elfce neunikl ani prchavý úsměv, který zvlnil rty drakorozené, když generál pronášel plamennou řeč k nastoupeným vojákům. V první chvíli nechápala co ho způsobilo, ale pak zaslechla šeptem pronášené modlitby vojáků směřované k Talosovi a bylo jí vše jasné. Elfčiny modré oči se pak v rychlém pohledu střetly se zelení Moiřiných zorniček a náhle jakoby slyšela Khajiitčinu uštěpačnou myšlenku: "Zakaž něco Nordovi a bude to dělat dvakrát tolik…"



Imperiální vojsko se tedy vydalo na pochod do Větrného Žlebu. Irileth neočekávala po cestě žádné překážky a proto byla velmi nemile překvapena, když hned první den narazili na oddíl Bouřných Hávů, - usazený v soutěsce na místě, jenž nešlo obejít - který kladl vojákům tuhý odpor. Legionáři utrpěli citelné ztráty než se jim podařilo povstalce pobít. Ulfrikovi zastánci naprosto precizně využívali znalost terénu a byli ve svém táboře nečekaně dobře opevněni. Irileth pozorovala Moiru jak s podivným svitem v očích obchází raněné vojáky, viděla jak se Moira mračí stále víc, jak nacházela další a další mrtvé. Aela, která jí na té prohlídce doprovázela, vrtěla hlavou v odpověď na otázky, kterými ji Khajiitka zahrnovala.

"Ne, prostě ne! Tohle musí skončit! Nemám čas se probíjet celou zemí, abych se dostala k tomu zmetkovi a poslala ho kam patří." Khajiitčin hlas zazněl nad mrtvolami rozsetými kolem cesty prosycen sžíravou nenávistí. Pak se rozhlédla kolem, zachytila elfčin pohled a gestem ji přivolala k sobě.

"Sežeň pár chlapů, co umí střílet z luku a nebudou se na nic ptát. Až ti řeknu, půjdete se mnou," přikázala jí, prudce se otočila a rázným krokem se vydala k Tuliovi. Irileth zamířila opačným směrem, k vojákům z Bílého Průsmyku. Věděla že muže, jaké chce Moira, najde jen mezi svými podřízenými. Sice netušila o co jde, ale věřila tomu, že Moira ví co dělá, když jí viděla jak se hádá s generálem Tuliem. O co šlo se dozvěděla hned za dva dny. Zvědové, kteří po střetu s Ulfrikovými vojáky prozkoumávali krajinu, narazili na další ležení. Tentokrát bylo umístěno na malé mýtině v lese a také velmi dobře chráněno. Moira se znovu pohádala s Tuliem a nakonec vyhrála. Irileth netušila jak generála přesvědčila, ale když ji k sobě drakorozená přivolala a nařídila jí ať sebere vybrané muže a následuje ji k táboru, neváhala ani vteřinu. Malý oddíl mužů z Průsmyku v lese doplnila Aela s několika mladými družiníky, co cestovali s vojskem. Elfka byla trochu překvapená, že sebou Moira bere omladinu, ale neptala se. Ostatně by to ani nešlo, Moira byla v čele jejich malého oddílu v rozhovoru s Aelou - jestli se tedy hádka dá považovat za rozhovor. Moira se vůbec poslední dobou hádala skoro se všemi. Irileth měla neodbytný pocit, že Khajjitku něco hodně vyvádí z míry. V houstnoucím šeru se přikradli k táboru. Bouřní Hávy, měli kolem mýtiny, směrem k předpokládanému příchodu imperiálních vojsk, zapálené ohně a mezi nimi nastavěné těžké vozy. Z druhé strany už nebyla obranná linie tak silná a Moira tam pokynem ruky poslala Aelu s družiníky. Aela se nadechla…

"Nebudu to znovu opakovat Aelo. Zvládnou to. " V Moiřině hlase zazněl dlouho potlačovaný hněv a jakási temná síla, která donutila Aelu jen prudce vydechnout a bez rozmýšlení zmizet.

"Neměla bys s lidmi takhle mluvit," dovolila si poznámku Irileth.

"S lidmi bych tak nemluvila," odsekla Moira. "Chci abys našla velícího téhle jednotky a toho udržela na živu. Zbytek nech na nás." Pohlédla na vojáky co s nimi šli: "Z toho tábora vedou jen dvě cesty. Chci, aby jste je obě hlídali. Nikdo nesmí opustit tuhle mýtinu. Za žádnou cenu. Ať uvidíte nebo uslyšíte cokoliv, nikomu to říkat nebudete…" Khajjitka přejížděla pohledem z jednoho muže na druhého: " …jestli řeknete něco co se mi nebude líbit…" z Moiřina hlasu šel takový mráz, že nikdo z nich nepochyboval o tom, co se skrývá v nedokončené větě. "A doporučuju vám nebejt na zemi."

Rozmístili se tedy potichu na stromech kolem tábora a připravili luky a šípy. Irileth, skrčená s Moirou a dvěma vojáky, za jedním vyvráceným kmenem, netušila na co čekají až do chvíle kdy z druhé strany palouku zaznělo vlčí zavytí. Vojáci sedící u ohňů nebo uléhající k spánku zpozorněli.

"Jsou to jen vlci, neodváží se k ohňům," velící důstojník právě vyšel ze svého stanu a uklidňoval své muže: "Rozmístěte hlídky a ti co jsou na řadě jdou spát…" jeho řeč přerušilo vlčí zaskulení, které mrazilo krev žilách a na ohněm osvětlené prostranství skočil obrovský vlk, následovaný smečkou menších. Vojáci vyskočili a sáhli po zbraních, ale moment překvapení byl na straně šelem a Irileth konečně pochopila, co Moira udělala. To zjištění jí otřáslo a Khajjitka vycenila zuby: "Někdy se musí naučit lovit lidi…" Tlapa s vytaženými drápy sevřela topor kladiva: "Nezapomeňte na toho velícího. Mladí vlci se neumní tolik ovládat a tady to bude hodně smrdět krví." Poslední slovo skoro zaniklo v hrozivém zavrčení, drakorozená skokem překonala vývrat a objevila se mezi vlky. Irileth se rozběhla za ní, následována svými muži, aby ochránili důstojníka. V táboře vznikla nepopsatelná vřava. Válečníci se shlukli k ohňům ve víře, že se vlci zaleknou ohně. Což samozřejmě nepomohlo. Kapitán Bouřných Hávů se snažil mírnit zmatek a ráznými rozkazy nastolit pořádek, jenže narazil na Irileth a vojáky co byli s ní. Přemohli ho a strčili do stanu odtud pak společně sledovali, co se v táboře děje. Před očima měli mýtinu proměněnou v bitevní pole. I když to nebyl nejspíš správný výraz. Více než čemukoliv jinému, se to podobalo masakru. Mladí vlkodlaci, co prvně zabíjeli lidi, byli opilí krví a pachem smrti, jenž se vznášel nad mýtinou jako dusivý příkrov. Sama elfka jen stěží dokázala sledovat pohyby útočících vlků. Bouřní umírali rychle a ošklivě. Vzduchem létaly utržené lidské údy a Irileth párkrát zahlédla vlkodlaky jak chlemtají teplou krev. Ústa jí naplnila hořká pachuť žluči - málem se pozvracela, když se kolem stanu prosmýkl jeden z vlků držící v mordě lidskou nohu, kterou pustil a jeho žluté oči zapátraly ve stínu stanu. Oddechla si, až když další zavytí z bojiště upoutalo jeho pozornost a vlk se zas pustil do šarvátky. Byť jí boj připadal nekonečný, ve skutečnosti to trvalo jen pár minut než na mýtině zavládlo ticho, rušené jen šelestem listí. Vlci jeden po druhém mizeli v lese, až na zdupané trávě, poskvrněné krví a vnitřnostmi pobitých lidí, zůstala jen Moira. Elfka jí sledovala jak se k ní blíží - umazaná od krve s očima svítícíma strašlivým narudlým světlem, které se ale zmírňovalo s každým dalším krokem, jak se přibližovala. Když došla až ke stanu, říkala si Irileth, že se nejspíš spletla, že v očích Khajjitky viděla jen odlesk táborových ohňů.

"Zavolej svoje muže." Moiřin hlas zněl hluše a unaveně, ale ona potlačovaná nenávist a temnota v něm už nebyla. Elfku napadlo, že ten masakr nejspíš pomohl Khajjitce získat zas nad sebou kontrolu. Hvízdla a lučištníci na smluvené znamení opouštěli svá místa a pomalu se k blížili ke stanu, kde stála Irileth s drakorozenou. Cestou kontrolovali ležící těla a párkrát zadrnčela tětiva, jak šíp ukončil utrpení umírajícího. Byli pobledlí, ale přesto hleděli na Moiru s odvahou a neklopili zrak, což Irileth uměla ocenit - to co viděli jimi otřáslo, ale dokázali to skrýt. Kapitán Hávů se sklopenou hlavou a tváří zešedlou strachem, bezmocně visel mezi dvěma muži z Průsmyku. Měl znečištěný oděv, jak ho přemohla hrůza z toho co viděl. Moira došla až k němu a tlapou, ze které ještě odkapávala krev, mu zvedla hlavu, aby jí musel pohlédnout do očí. Bílé špičáky zasvítily ve světle ohňů, když se k němu sklonila:

"Viděl jsi co dokážeme? Vyprávěj ostatním cos tu zažil! Řekni jim, kdo jsem! Že jsem zvíře, Dítě noci, a že budu jejich smrt, jestli se mi postaví! Vyřiď jim, že jim vzkazuju, ať mi uhnou z cesty. Nemám spor s nikým z vás. Chci jen Ulfrika, abych mohla dokončit to, proč jsem přišla do Skyrimu!" Pustila ho a kývla na vojáky. Ti uvolnili své sevření a důstojník se zhroutil na zem do kaluže krve svých spolubojovníků a vlastních zvratků. Jeden z vojáků mu přivedl koně a kapitán se na něj vyškrábal, aby mohl zmizet ve tmě.

Moira mezitím odešla zpět na bojiště a začala, s jakousi sveřepou neúprosností, snášet mrtvé do středu. Ostatní ji po chvíli beze slova napodobili a tak byla mrtvá těla během několika okamžiků na hromadě. Khajjitka si stáhla z krku amulet, doposud skrytý pod režnou halenou, a hodila ho na vrchol pyramidy. Elfce vyšlehly z dlaní plameny a hranice vzplála. Rudý žár pohltil těla a roztavil i zlatou sekyru, symbol Talose.

Vojáci viděli co Moira udělala. Všichni se k ní otočili čelem, jako jeden muž poklekli a s pěstí přitisknutou na prsa jí vzdali hold. Až mnohem později Irileth pochopila, že tento okamžik měl rozhodující vliv na zbytek války.
Upravil/a Moira dne 26.03.2019 18:40
 
EldeR
#49 Vytisknout diskuzi
Přidané 26.03.2019 11:51
Super Wink Ani už jsem nedoufal v pokračování...
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#50 Vytisknout diskuzi
Přidané 10.04.2019 00:00
No je chvilka času Smile tak se snažím Smile


NEOBVYKLÉ ŘEŠENÍ


Imperiální vojska se valila zemí jako povodeň a vyprávění o krví zalité mýtině po vlkodlačím masakru v povstaleckém ležení, čistilo krajinu rychleji a snadněji nežli meče legionářů. Nebylo dne, aby se v císařském ležení neobjevil alespoň jeden člen Ulfrikovi armády, aby se nechal zajmout. Bouřní Hávy, kteří nebyli fanaticky oddaní Ulfrikovi se vzdávali a ti skalní před legiemi prchali směrem k Větrnému Žlebu. Tulius byl nucen uznat, že Moiřin plán vyšel, protože po prvním boji s Nordy musel připustit, že je podcenil a byl rád, že zatím vyhnuli větší šarvátce. Nemohl samozřejmě tušit, že mínění lidí ovlivňovala i druhá, mnohem tajuplnější a jen šeptem předávaná zvěst, o tom jakým způsobem Moira pohřbila padlé skyrimské muže. A pak přišel den, kdy narazili na povstalecký tábor, kde velící důstojníci vyseli na větvích velkého dubu a vojáci poklidně seděli u ohňů, zbraně položené na zemi a večeřeli. Když do tábora dorazil Tulius zvedli se muži od ohňů, seřadili se a jeden z nich předstoupil před generála: „Nechceme proti vám bojovat, víme, že tahle válka Skyrimu neprospívá, nechali jsme se zmást hezkými řečmi. Ale nechceme ani bojovat s vámi, proti svým bratrům. Takže nás buďto nechte jít domů, nebo nás zabijte, nebudeme se bránit.“ Po jeho proslovu se k mužům z tábora přidali i ti, kteří se císařskému vojsku vzdali již dříve.
Nastalo hrobové ticho. Tulius se zachmuřil, nemohl si s klidným svědomím nechat za zády takřka dvě stě mužů, kteří by nepřísahali věrnost.
„Když nebudete vázáni žádnou přísahou jak mám věřit, že nám nevpadnete do zad? Že tohle všechno není jen promyšlený plán jak nás porazit?“
Voják sklopil zrak k zemi a svěsil ramena:„Pak tedy zemřeme,pane. Legii přísahat nebudeme!“
A pak lehký podvečerní vánek přinesl tlumený hlas, podbarvený tichým zavrčením:„Ztratit dvě stě mečů je myslím škoda. A poslat dvě stovky duší do Zapomnění je plýtvání.“ Moira se vynořila jakoby odnikud za zády mluvčího a pomalu ho obcházela, aby se dostala mezi něj a Tulia. Voják i generál podvědomě couvli a tím mezi sebou vytvořili dostatek místa pro Khajjitku. Drakorozená na sobě měla jen nezdobenou koženou vestu a kalhoty ze stejného materiálu, zastrčené ve vysokých šněrovacích botách. Jedinou ozdobou jejího oděvu byla kovová spona ve tvaru koňské hlavy s rozevlátou hřívou, umístěná na širokém opasku, který chránil břicho. Svalnatá předloktí obepínaly pokovené nátepníky a na levé ruce měla černou rukavici. Voják na ní hleděl se směsí strachu a obdivu v očích. Pohled mu sklouzl na její pravou ruku, prsty svíraly topor bojového kladiva a on měl dojem jakoby viděl krev, co na něm ulpěla.
„Jestli jsem to dobře pochopila, mluvíš za všechny co se vzdali.?“
„Ano.“
„A legii, tedy císaři, přísahat nebudete?“
„Ne!“
„Hm. Předpokládám, že většina z vás má někde rodinu…Khajjitka lhostejný pohledem přejela skupinu neupravených mužů s vyhaslýma očima. Vedle nablýskaných uniforem imperiálních jednotek vypadali jako bandité.
„Ano.“ V obličejích vojáků se vedle rezignace usadil smutek.
„Bude jim bez vás těžko, bez manželů… bez otců…“ zarývala jim do raněných duší drápy. „Jenom proto, že nedokážete spolknout tu vaší zatracenou nordskou hrdost… Že nevíte komu přísahat věrnost… Budiž. Chcete smrt? Dopřeju vám ji!“Jediným plynulým pohybem zvedla kladivo nad hlavu… V paprscích zapadajícího slunce jakoby zezláto a ta zlatá záře se náhle odrazila v uhrančivé zeleni kočičích očí. Voják padl na koleno : „Tobě!“
Drakorozená povolila sevření a topor kladiva prokluzoval mezi prsty směrem k zemi, až se okovaný konec zabodl do země u jejích nohou a leptaná hlavice se zastavila ve výšce vojákovi hlavy. „Co si to řekl?“
„Odpřisáhnu věrnost tobě.“
„To nepřichází v úvahu. Nepatří sem! Není Nordka a vlastně není ani člověk…“jeden z legátů co stáli pár kroků od nich za Tuliem, začal rozhořčeně mávat rukama.
„Je zemanem Bílého Průsmyku.“ Ozvala se Irileth.
„Je zvěstovatelem Družiníků,“ přisadila si Aela.
„Nic z toho nemá v tomto případě význam. Už to co se tu dělo do teď se radě nelíbilo, ale tohle přesahuje všechny meze. Je to jen zvíře, Thalmor nikdy…“ zarazil se, protože pochopil, že v rozčílení řekl více než chtěl. „Chtěl jsem tím říci…“ zbytek věty zanikl v podivném bublavém zachroptění, doprovázeném několika zděšenými výkřiky.
Moira se ani nenamáhala otáčet: „Vida. Zase si měla pravdu Aelo. Měli jsme tu špeha. Díky, žes to vyřídila. Jen bych tě poprosila, abys šla večeřet někam do soukromí.“ Dodala když si všimla, že někteří vojáci odvracejí pohled od scény, co se odehrávala za jejími zády.
„Takže kde jsme to skončili?“ obrátila svou pozornost k vojákovi co klečel před ní.
„Řekl jsem, že jsem ochoten přísahat věrnost tobě.“
„Přísahat mě?“ Zvedla tázavě obočí a pohlédla na hlouček vojáků připravených na smrt:„Má ještě někdo podobný nápad?“
Irileth uviděla naději, jak se probouzí v těch rezignovaných tvářích. Hrůzu, která jí před tím sevřela srdce, když získala dojem, že Moira všechny zajatce povraždí, nahradila jásavá radost, při pohledu na vojáky, kteří jeden po druhém poklekali před Khajjitkou.
Když před ní na koleno kleslo všech dvě stě odpadlíků povstalecké armády, natáhla Moira ruku směrem k Irileth: „Půjč mi meč.“
Irileth vytáhla svůj meč z pochvy a podala jí ho položený na paži jílcem napřed. Moira odložila svoje kladivo a uchopila jílec meče jarlova huskarla - který byl zbraní stejně tak jako symbolem Bílého Průsmyku - a zabodla ho před sebe do země.
„Bylo zde řečeno, že nejsem Nordka a ani člověk. Proto, pokud mi máte přísahat věrnost bude to po mém. Mé bohy vy neuznáváte a já neuznávám ty vaše. Ale všichni máme svou víru v srdci, i když ji nemůžeme vždy vyslovovat nahlas. Proto budeme přísahat na svá srdce a to co je nám nejsvětější. A svědkem nám bude samotný Nirn.“ Chvíli počkala, jestli ji všichni pochopili a když viděla, že přitakali, pokračovala:
„Takže. Přísaháte, že budete chránit můj život jako vlastní? Že budete chránit můj dům jako svůj vlastní? Přísaháte, že budete chránit svojí zemi, před jakýmkoliv nebezpečím a necouvnete ani před přesilou nepřátel?“
„Přísaháme!“
„ Přísaháte, že nikdy nepozvednete svou zbraň proti nikomu bez mého povolení? Že mě budete následovat i kdybych šla na smrt a když to bude nutné zemřete po mém boku?“
„Přísaháme!“
„ Přísaháte to vše při víře již máte v srdci, při všem co je vám svaté a s plným vědomím toho, že trestem za porušení přísahy je smrt?“
„Přísaháme.“
„Pak já tedy přijímám vaše přísahy a slibuji, že v každém čase budu stát po vašem boku. Má síla bude vaší silou, má paže bude vaší oporou, můj stůl vaším stolem. Tak přísahám já, M´Joira, dcera Jobahasvira, při víře, kterou mám s srdci a s plným vědomím toho co se stane když selžu.“
Moira přejela palcem po elfčině meči a krvavá krůpěj začala stékat po blyštivém ostří. Odstoupila od meče a vojáci jeden po druhém přistupovali k meči a učinili to samé. Za několik okamžiků stékala po meči stružka krve a pomalu se vsakovala do země. Irileth poslechla jakýsi vnitřní hlas a když od meče odešel poslední voják, zatlačila celé ostří pomalu do hlíny. Po té meč vytáhla, očistila ho od zeminy a krve, a zasunula ho zpět do pochvy.
Moira se konečně otočila čelem k Tuliovi: „Od teď ti muži patří mě. Spadají po vedení Irileth.“
Tulius stroze přikývnul: „Doufám, že si budou vážit toho, že jsi jim zachránila život.“
Moira se podívala na bývalé povstalce a pak zpět na Tulia: „Jsou to lidé. U vás nikdo neví jak se zachováte.“
 
Moira
#51 Vytisknout diskuzi
Přidané 14.04.2019 13:29
KROK OD PROPASTI



Následující den se armáda přiblížila k malému městu v údolí řeky a Tulius nařídil postavit tábor pro delší pobyt. Chtěl aby si muži a koně odpočinuli. Podle zvědů nebyli v okolí žádní povstalci, protože ti nejvěrnější se stáhli za Ulfrikem do Větrného Žlebu a několik stovek jich obsadilo pevnost dva dny cesty od města, kde mohli bránit jedinou přístupovou cestu k městu, ve kterém se Ulfrik opevnil. Moira si všimla, že muži, kteří jí přísahali se drží stranou od ostatních. Přestože, jak si byla jistá, měli mezi legionáři své známé a možná i příbuzné, byla rozmíška mezi soukmenovci zatím příliš čerstvá a bolestná. A nepomáhalo tomu ani to, že i když si odstranili z oděvu veškeré insignie označující je jako členy Bouřných Hávů, stále byli nuceni nosit pláště v Ulfrikových barvách, na to aby je odložili bylo v této oblasti dosti chladno. Khajjitka se chvíli procházela vznikajícím táborem a pak se vydala k městečku. Tulius už se svými důstojníky stihl ubytovat v místním hostinci. Když tam drakorozená dorazila právě plánovali další postup a tak se dozvěděla, že se z města nehnou minimálně další dva dny, než dorazí Harald se svými zvědy.

"Tak to se mi zrovna hodí, potřebuju si něco zařídit."

"Ale…"

"Do zítřejšího večera jsem zpět, nemějte obavy generále." Kousek od ni se zatetelil vzduch a Moira zmizela v cestovním portále.



Nazítří před polednem se obdobný portál otevřel kousek od tábora a z něj vyšla khajiitka v doprovodu několika mužů, kteří nesli objemné vaky. Zaplatila jim, oni složili svůj náklad a s úklonami se vnořili zpět do portálu. Moira se rozhlédla, ve snaze najít někoho kdo by jí pomohl a zjistila, že se vrátila zrovna v okamžiku, kdy v ležení probíhala šarvátka. Nikdo z velících důstojníku legie v táboře nebyl a Irileth, přibíhající z druhé strany prostranství, nebylo v hlomozu a křiku zápasících vojáků slyšet. Drakorozená skočila do středu klubka rváčů a pádnými údery okovaných pěstí a prudkými kopanci je rozehnala. Nevybírala si koho uhodí. Jestli své muže nebo imperiály. Jakmile vojáci zjistili, kdo se do nich pustil zklidnili se a oddělili se od sebe, takže když k nim doběhla Irileth, bylo po bitce: "Už zase? Nestačilo vám to včera?"

"O co jde?" Moira zamračeně pohlédla na pomlácené výtržníky.

Jeden z bývalých povstalců vyplivl krvavou slinu: "Nechtěli nás včera večer pustit k ohni. Že jsme póvl, kerej si to nezaslouží. A že když nejsme součástí legie tak se máme o sebe postarat sami."

"Včera se servali a pár nich dostalo od Tulia trest - dvacet ran bičem. Ale zdá se, že to nepomohlo. Tak si to asi dneska zopakujeme," doplnila Irileth.

Moira tázavě zvedla obočí.

"No," Irileth si rezignovaně povzdychla: "máme tu trochu problém se setninou Hirrilia Varata. Jsou to všichni rodilí Cirodilci co nastoupili dobrovolně, žádní odvedenci. Druhorození synáčkové z bohatejch rodin, co by jinak ostrouhali, ale tady jsou někým. Zbytek legie je vcelku v klidu, jasně moc jim nevoní, že tu jsou, ale respektují je a hlavně respektují tebe, což se tedy o Hirriliovi říci nedá." Mávla rukou směrem k mohutnému setníkovi, který nevraživě zíral stranou, aby se nemusel setkat s Moiřiným pohledem.

"Setníku, ráda bych si s vámi promluvila," oslovila ho drakorozená, ale Hirrilio dělal jako by ji neslyšel. Místo, aby jí věnoval pozornost, začal si očišťovat uniformu a dokonce se k ní otočil zády.

"Hirrilio Varate, chci s vámi mluvit!" V khajiitčině hlase se zachvěl temný podtón moci a setník sebou škubnul. Přesto se na ní nepodíval: "Nebudu poslouchat nějakýho špinavýho khajiitskýho přivadrovalce, z národa zlodějů, co líbaj elfský zadky." Ozvalo se několik prudkých vydechnutí a Irileth mimoděk sevřela jílec meče. Hirrilio konečně pohlédl na drakorozenou - v očích aroganci a pýchu svého postavení a rodu - a založil si ruce na prsou s výrazem co jasně říkal… tak a co teď asi uděláš? Moiřiny rty zvlnil nehezký úšklebek, dlouhým ocasem šlehla o zem, a opětovala jeho pohled. Irileth viděla jak se setníkova tvář začíná měnit. Vzhledem k tomu, že k ní Moira stála zády, netušila co Hirrilio spatřil v očích khajiitky, ale zjevně to nebylo nic příjemného. I mužům co stáli za svým velícím se ve tváři objevil strach a a několik z nich polekaně couvlo.

"Zkusíš zopakovat co jsi řekl?" Hrdelní zavrčení zaznělo jako něco, co nepatří do tohoto světa. Irileth přeběhl po zádech mráz, měla pocit jako kdyby se její duše stočila do klubíčka před nebezpečím, které nedokáže pochopit ani zvládnout. Poprvé ucítila opravdový strach, strach z toho, čím se Moira stala. Hirrilio už dávno nestál se založenýma rukama, vysoký muž couval před, proti nemu drobnou, khajiitkou s tváří sešedlou hrůzou. Ze sevřeného hrdla se mu nevydral ani hlásek i když se viditelně snažil. Moira udělala krok k němu a setník padl na kolena. Zvedl ruce v prosbě o milost, ale nedostalo se mu jí. Švihnutí tlapy s vytasenými drápy mu zvedlo obličej k nebi když z rozervaného hrdla vystříkla krev. Moira se rozhlédla po ostatních legionářích, v hlase tolik zloby, že to bylo k nesnesení: "Ještě někomu se nelíbí poslouchat špinavýho Khajiita?" Nikdo se neodvážil ani hlesnout. "Ukliďte tu mršinu a už o něm nechci nikdy nic slyšet. Vaše soukromé rozmíšky se mě netýkají. Ale jestli ještě někdo někdy napadne moje muže ze stejných důvodů jako včera a dnes, bude mít co dělat se mnou! Rozumíme si?" Legionáři jen horlivě kývali. Popadli setníkovo tělo - hlava se přitom s konečnou platností oddělila od trupu - a rychle opustili místo sporu.

Moira se otočila ke svým mužům a Irileth na mrknutí oka spatřila v jejích očích to, co donutilo císařské muže couvat - temnotu hlubiny Zapomnění s rudým ohněm uprostřed. V příštím okamžiku už zas khajiitčiny oči svítili jedovatou zelení a ustupujícím hněvem: "A vy." ukázala na vojáky: "Jestli se ještě jednou necháte takhle vyprovokovat a pak zbít," znechuceně poukázala na jejich šrámy:"Dostanete další nakládačku ode mne." Irileth se pokusila promluvit, ale umlčela ji jediným gestem. "Nechci nic slyšet. Už je to pryč a nehodlám se v tom patlat. Mám jiný věci na práci. Vezměte si tamhle ty balíky. Co v nich najdete je vaše. Irileth dohlédni na to, aby se dostalo na všechny. Až s tím skončíte, tak chci aby tohle…" vzala do prstů cíp pláště jednoho z vojáků,

"…skončilo v ohni. Už nejste povstalci. Jste vojáci Bílého Průsmyku, tak se tak laskavě začnete chovat!" Otočila se od nich a odcházela. "Jo a abych nezapomněla sejdeme se u oběda. A zejtra za svítání vás očekávám všechny nastoupený na tom plácku u řeky. A když říkám všechny myslím i tebe Irileth."

Irileth jen překvapeně zamrkala nad strohostí Moiřina hlasu, nikdy ještě s ní takhle nemluvila, ale než stačila cokoliv říci khajiitka zmizela v lese. Obrátila tedy svou pozornost k vojákům: "Tak se pustíme do toho co po nás chce. Myslím, že vím co v těch balících je. Chopte se jich a přesuneme se jinam." Muži ji poslechli a všichni společně se vydali do části tábora, kde měli stany. Jak Irileth předpokládala bylo ve vacích nějaké oblečení. Muži si ho začali trochu rozmrzele rozebírat. Čekali nejspíš něco jiného, než obyčejné kožené prošívanice a kalhoty, pomyslela si, když byly rozebrány první dva balíky. Pak ale rozřízla další provaz, aby se podívali co je v další zásilce a našla tam nové plátěné haleny, ještě vonící čistotou a nálada se změnila. Na další rozbalování se vrhli už s větším zájmem a ke konci už si mezi sebou se smíchem vyměňovali kusy oblečení tak aby každý měl velikost jakou potřebuje. Irileth sledovala jak se jim vylepšila nálada. Zajímalo by mě, jak věděla, že tohle potřebují. Jeden z mužů pak za všeobecného veselí navrhl, že by se měli jít nejprve vykoupat, než se převléknou a jeho návrh byl jednomyslně přijat. Se smíchem se tedy vysvlékli a běželi k řece. Elfka se dívala jak se kočkují ve vodě jako malé děti a přemýšlela nad tím, kdo vlastně Moira je. V jednu chvíli je temná jako samo Zapomnění a pak přinese svým mužům naprosto nové oblečení, aby jim pomohla zapomenout na minulost a otevřela jim novou budoucnost. Zatímco takhle přemítala, vojáci se vrátili od řeky a začali se převlékat do nového. Předtím si ještě navzájem ostříhali vlasy, někteří se oholili dohladka, jiní upravili přerostlé plnovousy. Po hodině měla před sebou naprosto jiné muže. Bílé haleny, přepásané opasky se sponami ve tvaru koňských hlav, zastrčené v kožených kalhotách, přes ně prošívané vesty s vyšitým emblémem zvířecí stopy. Černé boty na vysokých podrážkách, vhodné pro dlouhodobou pěší chůzi. Černé pláště podšité kožešinou, která, jak Irileth došlo teprve teď, byla ve stejném odstínu jako Moiřina srst. Jak to sakra mohla takhle rychle zařídit. Jediné, co na nich bylo stejné, bylo to, že měli monokly a modřiny z bitky, kterou absolvovali před tím. Když potom dorazili do části tábora, kde bylo zřízena provizorní zastřešená jídelna a kde všichni vojáci obvykle jedli hlavní jídlo dne, které zajišťovali jejich vlastní kuchaři, nastalo ticho. V čele jednoho stolu, který pro ně byl vyhrazen, seděla Moira a čekala až si všichni vyzvednou jídlo a připojí se k ní. Irileth si sedla vedle Moiry a všimla si, že vedle ní jsou ještě dvě místa, židle na těch místech, však byly opřeny tak aby nebylo možné si na ně sednout. Hodila pohledem po drakorozené… "Potom." odpověděla na nevyřčenou otázku Moira a prohlížela si své podřízené. "Řekla bych, že vypadají poněkud lépe."

"To rozhodně. Chtěla jsem se zeptat jak jsi mohla tohle všechno sehnat. Přeci jenom, jsou to dvě stovky naprosto nových uniforem. A to nemluvím o tom, že ani žádné takové neznám. Jen výroba těch plášťů musela trvat alespoň dva týdny…"

"Měsíc, trvalo to celý měsíc, než se to vše vyrobilo."

"Měsíc? Ale jak… byla si pryč necelý den," nechápala elfka.

"Jedno z tajemstvích, které se časem dozvíš. Teď se v klidu najíme a pak si vybereš z těch chlapů dva jako své zástupce. Může se stát, že tu nebudeš a já se o ně starat nehodlám." Přesto, že Moira mluvila hrubě, cítila elfka, že jí muži nejsou tak lhostejní, jak se snažila dávat najevo. "Jo a Balgruf ti vzkazuje, že souhlasí s tím, že se stanou součástí Běloprůsmycké jednotky, když budou chtít, až tohle všechno skončí."

"Dobře promluvím s nimi o tom, po jídle. Až si budu vybírat své zástupce."



Později večer, když už se všichni ukládali ke spánku, si vyšla Irileth k řece. Našla tam na písečném břehu drakorozenou. Khajjitka přecházela bosa sem a tam.

"Děje se něco Moiro?"

Odpověď nepřišla hned. Moira bořila bosé tlapy do písku a něco si potichu vrčela pro sebe. Pak si sedla a její hlas zněl v večerním tichu unaveně.

"Nerozumím vám lidem. Máte plnou pusu té vaší podivné morálky a cti a přitom nechápete, že jsou v životě chvíle, kdy musíte zatnout zuby a nechat věci jít tak jak jdou. Snažím se vám tady všem - nejen sobě - zachránit zadek a jeden těch, co je chráním, mě nazve špinavou khajiitkou? Vyprovokuje to nejhorší co mám v sobě… a to mě donutí zabíjet." Pohlédla na elfku a v zelených zornicích probleskovala rudá záře. "Každá taková zbytečná smrt mě posouvá blíž k tomu temnému ve mně. Mám v sobě něco, co nezná soucit, jen vůli zachránit Nirn před zničením. Je to lhostejné k lidským životům, ve srovnání s jeho posláním pro něj nic neznamenají. Někdy je ve mně tolik temnoty a nenávisti, díky vaší nevděčnosti, která se tomu staví do cesty, že mám co dělat, abych se udržela a nepozabíjela vás všechny. A věř tomu, že to něco ve mě má dost síly na to, abych to dokázala i když si myslíš, že přeháním. Stačilo by otevřít tomu dveře do mé mysli…" Vzduch kolem Khajiitky se začal chvět a temnět.

"Věřím ti, drakorozená. A prosím, bojuj s tím. Budu ti pomáhat dokud na to budu stačit. Mysli na své dcery, mysli na Farkase, jestli nevíš pro koho zachránit svět… zachraň ho pro ně… Zapřísahám tě, bojuj s tím…" ač to neměla v úmyslu zaznělo v elfčině hlase tolik upřímné účasti, že vzduch přestal vířit a světlo se začalo vracet. Moira seděla v písku, hlava jí klesla na kolena a drápy vyryly v písku hluboké stopy. Elfka, hlídající každý její pohyb, viděla jak se uvolňují ztuhlé svaly na khajiitčiných zádech a pažích. Uši přilehlé k hlavě se pomalu vztyčily, špička ocasu v nervózních záchvěvech vířící písek, se stáčela do obvyklé spirály. Vlahý vánek začal hladit zježenou srst a tiché šumění vody v řece přinášelo mír. Když pak Moira pohlédla znovu na elfku, byly už její oči čisté, rudá záře zmizela:

"Děkuji ti. Nejspíš si právě změnila běh dějin."

"Já jsem nic neudělala. Jen jsem ti připomněla, že na to nejsi sama," Irileth natáhla ruku, aby Moiře pomohla vstát. Když se jejich dlaně setkaly, uviděla elfka v náhlém prozření hloubku temnoty, na jejímž okraji stála duše drakorozené a pochopila, co je jejím úkolem.
Upravil/a Moira dne 14.04.2019 13:30
 
EldeR
#52 Vytisknout diskuzi
Přidané 15.04.2019 08:10
Přečteno jedním dechem... Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#53 Vytisknout diskuzi
Přidané 25.04.2019 23:24
Poušť


Chladné ráno našlo Khajiitku s elfkou a jejich dvěma setninami u říčky. Moira pozorně sledovala vzhled vojáků a hodnotila změnu, kterou prošli. Z očí jim zmizela rezignace i jistá nechuť dál žít. Viděla znovu probuzenou jiskru odvahy a hrdosti v očích mužů, kteří jí přísahali věrnost. Mávla paží a otevřela tím cestovní portál. Zavanul z něj suchý vítr, ženoucí s sebou jemňoučká zrníčka písku, co hned za štípala na holé kůži.

"Původně jsem měla v úmyslu vzít vás jen do Bílého Průsmyku pro zbraně, ale včerejšek mě donutil změnit plány. Vím, že jste mi přísahali poslušnost jen z nouze…" několik odmítavých zavrtění hlavou ji sice potěšilo, ale odbyla je nedbalým mávnutím tlapy "…jen aby jste si zachránili krky před oprátkou. Chci tedy aby jste lépe poznali tu, které jste vložili do rukou svoje životy. Za tím portálem je moje domovina. Místo mého zrození a mého dětství. Krajina, která je nelítostná a nevychovává zbabělce. Můj národ nemá ve zvyku mile vítat na svém území cizince, buďte proto prosím obezřetní, co se slov i činů týká. Ovšem může se stát, že budete - tedy spíš budeme - podrobeni zkoušce. Pokud se tak stane, reagujte rychle a moc nepřemýšlejte, moji soukmenovci neuznávají slabost ani váhání a selhání nás může stát život. Nezapomeňte, že jste mi odpřisáhli věrnost, tak se podle toho chovejte!" Ukázala jim, jak si přes ústa uvázat šátky na ochranu před pouštním prachem a následována Irileth prošla portálem.

Po té co poslední z vojáků vstoupil do písku Elsweyrské pouště, portál se uzavřel a jim se tak otevřel pohled na nekončící duny, z jejichž hřbetů vítr strhával jemný písek, aby jim ho vzápětí hodil do obličeje. Slunce se sotva vyhouplo nad obzorem, noc se teprve vzdávala své vlády nad krajem a tak se do tváří mužů zakousl spolu s prachem i nečekaný mráz. Instinktivně se zabalili do svých plášťů, děkujíce bohům, že je při pohledu do portálu neshodili ze zad. Moira se podívala na hvězdy blednoucí v nastávajícím jitru a určila směr, kterým se pak vydali. Jestli jim před tím bylo divné, že i Irileth si oblékla dlouhý plášť a nemá na sobě své obvyklé těžké brnění, jen kožené a k tomu vysoké boty, vysvětlilo se to pár krocích na nestabilním povrchu. Khajiitka se v dunách pohybovala s lehkostí dravce. Chvílemi jim - díky svému zbarvení - doslova mizela z očí, aby si náhle vynořila úplně jinde než by čekali.

Slunce jakoby skokem vylétlo nad obzor a teplota se rychle změnila.

"Mít na sobě legionářské plátovky, tak už jsme upečení," konstatovala Irileth. Moira se ohlédla za sebe na vojáky, statečně klopýtající pískem a ušklíbla se:

"Alespoň konečně ocení svoje nové oblečení. Mít teď na sobě kyrys by se jim asi moc nelíbilo. Přes kůži se na ně písek nedostane. Sice jsem původně s něčím podobným nepočítala. Ale vybírala jsem ty věci podle svého a mám to nejspíš za ty roky v krvi - počítat s pouští…" zarazila se a prudce zvedla hlavu. Elfka si všimla jak se jí zachvěl čenich, zpozorněla a instinktivně sáhla po jílci dýky.

"K zemi," křikla drakorozená a sama se rozběhla na vrchol nejbližší duny. Vojáci popadali do písku, nad hlavami jim proletěli šepotající šípy a povrch pouště kolem nich jako by vybouchl, jak se z podzemních skrýší vymrštili bojovníci v rudých pláštích a rouškami stejné barvy přes obličeje. S dýkami v rukách se chystali vrhnout na vojáky ležící na zemi, když tu se vzduch rozezněl podivným houpavým bzučením. Vojákům ten zvuk rozechvíval nitro a pouštní válečníci za začali zakrývat uši. Tón byl stále vyšší a už přecházel do velmi nepříjemného hvízdání. Útočníci se začali rozhlížet, pak náhle skryli zbraně a rozprchli se. Vojáci se obezřetně zvedali ze země a hledali zdroj toho podivného zvuku. Moira stála na vrcholu duny a roztáčela nad hlavou nějaký provaz. Zvuk už pomalu klesal do nižších tónů jak se pohyb zpomaloval. Vydali se k ní a když k ní došli už si stáčela přes zápěstí šňůru na jejímž konci byl zvláštně tvarovaný kousek dřeva.

"Co byli sakra zač?" zeptala se za všechny Irileth.

"Abang setan, Červení ďáblové. Přepadávají karavany a neopatrné cestovatele. Kmen Khajiitů, díky nimž mají špatné jméno i ti, co jsou jinak slušní a mírumilovní. Zloději a nájemní vrazi. Ale je nutné jim přiznat, že jsou v tom co dělají velice dobří. Všimla jsem si jich skoro pozdě."

"A co je ta věc, kterou jsi je zahnala?" odvážil se jeden z vojáků.

"Tohle?" Moira popustila šňůru a švihla tlapou. Hvízdlo to a voják přikývl.

"To je Suara roh, Hlas duchů. Poušť je velká a když potřebuješ pomoc…"

"Aha, používá se to k dorozumívání na dálku, chápu. Ale proč utekli?" Irileth byla zvědavá.

"Každý klan má vlastní sestavu zvuků. Utekli protože poznali kdo sem. A vzhledem k tomu, na jakém území se nacházíme bylo jim jasné, že odpověď na sebe nedá dlouho čekat."

A jako by jí poušť chtěla dát za pravdu ozval se ze dvou stran stejný kvílivý, kolísající zvuk a na obzoru se objevilo mračno prachu.

"Budou tu dříve nežli jsem měla v plánu, ale to se už nedá nic dělat. Pamatujte co jsem vám říkala. Nezapomeňte, že jste mi přísahali věrnost. Nevím kdo přesně se tu objeví, sice jsem tu měla domluvenou schůzku, ale nikdy nevíte co se může stát."

Vojáci přikyvovali a mimoděk se semkli do neprostupného útvaru kolem Moiry a Irileth. Ze dvou stran se k nim blížil oblak písku, ve kterém se už dali pomalu rozeznat postavy jezdců. Nejeli však na koních, ale na obrovských kočkách.
 
Moira
#54 Vytisknout diskuzi
Přidané 25.04.2019 23:26
Kdo jsi?


Jezdci seskákali ze svých zvířat. Ten co jel vpředu, nejspíš velitel, se zastavil pár kroků před řadou vojáků a vychrlil na ně několik slov v neznámém jazyce. Moira se prosmýkla mezi svými muži a stanula před ním. Kapuce pláště, co si půjčila od Irileth a šátek jí zakrýval obličej.

"Od kdy je "kepala - náčelník lidu pouště", tak nezdvořilý, že se ani nepředstaví a promlouvá k cizincům jazykem, kterému oni nemohou rozumět?" Odpověděla mu v obecné řeči císařství - několik jezdců výhružně zavrčelo a natáhlo tětivy luků. Vysoký černý Khajiit zlobně prsknul a přešel také do řeči, jíž se mluvilo na většině obydleného kontinentu: "Khajiit se jmenuje Ri Sharrar a není nezdvořilý, mluví jazykem předků, když je na vlastní půdě. Ale zeptá se tedy ještě jednou. Kdo jste a co tu pohledáváte?"

"Jsme zde jen návštěvníky. Až se setkáme s těmi, za nimiž jsme přišli, okamžitě odejdeme. Nemáme žádný zájem na tvé půdě ani liqu. Nechceme vyvolávat žádné spory s lidmi z pouště"

Ri Sharrar si Moiru pozorně prohlížel a nespokojeně krčil čenich: "Mluvíš jako Khajiit, vypadáš jako Khajiit, ale cítit jsi jako člověk…" pohrdavý úšklebek odhalil bělostné špičáky. "… páchneš jejich strachem. Dokonce s sebou máš i smradlavou elfku. Kdo by se chtěl setkat s takovou chátrou?"

Skyrimští muži sice měli před mohutnými šelmami respekt, ale urážlivá řeč náčelníka jim začala zrychlovat tep. Prsty mimoděk sevřely jílce a Khajiit, kterému to neušlo se zlověstně pousmál…

"Ne." Moira to neřekla nijak nahlas a přesto všichni muži, ač neochotně pustili své zbraně: "… pokouší se nás jen vyprovokovat." Khajiitům blesklo v očích zklamání. "A nebo je hluchý a neslyšel rodovou výzvu?"

"Snažíš se mě urazit? Samozřejmě, že jsme všichni slyšeli něco, co se snažilo vypadat jako volaní klanu, ale byl to jen chabý pokus. Tato melodie se už nepoužívá, špatně sis to nacvičila, ten klan už neexistuje. Takže půjdete s námi a rada rozhodne co se s vámi stane."

"Proč bychom s vámi měli někam chodit? Vzhledem k tomu, odkud jste přijeli, je náš cíl cesty na opačné straně. Nemáme jediný důvod vydat se vaším směrem."

"Když nepůjdete po dobrém, tak si odvezeme vaše chladnoucí mrtvoly. No s tebou si ještě před tím možná pohrajeme," pobavený smích pouštních bojovníků přiměl vojáky zase sáhnout po zbraních.

"Ne," tentokrát už zazněl v Moiřině hlase přímý rozkaz a někteří z Khajiitů s sebou škubli. "Pokoušíš se mě zastrašit? Ri Sharre, jsi vůdce svého klanu, měl bys mít úctu k někomu koho neznáš, to mě učil můj děd. Tebe to doma neučili? Nebo si myslíš, že máš před sebou nějakou "bocah wadon" nezkušenou dívku? A nebo se možná jen chceš prát?" khajiitčin hlas klesnul do sametového zavrnění: "Chceš mě snad vyzvat válečníku?" Zvedla poprvé hlavu, zpříma se podívala do hnědých očí khajiitského bojovníka, shodila z hlavy kápi a druhou tlapu ledabyle položila na topor bojového kladiva. Dlouhé drápy, zdobené zlatem, vyjeli z černé rukavice. Nazrzlá kožešina zasvítila ve slunečních paprscích a zlaté kroužky, zasazené v levém uchu, rozhodily do písku blýskavá zrcátka.

Nastalo hrobové ticho. Irileth a vojáci s nepochopením zírali na ohromené Khajiity. A v tom dusivém tichu zazněl za jejich zády tichý, mírným pobavením podbarvený, hlas: "Ztratil jsi hlas Ri Sharre? Opravdu si myslíš, že máš šanci vyhrát v souboji s mou dcerou? S vůdkyní klanu, který jsi před chvíli zapřel?"

Irileth s sebou při zvuku toho temného hlasu škubla a prudce se obrátila. Mezitím co Moira komunikovala s Ri Sharrem, objevila se za nimi potichu druhá skupina asi padesáti Khajiitů, rezavých jako poušť. Vedl je mohutný Kocour s Moiřinýma očima, kterého si pamatovala ze své minulé návštěvy Elsweyru.

"Jobahasvire?"

"K tvým službám, paní Irileth, wanita warior - žena válečník…"
Upravil/a Moira dne 25.04.2019 23:29
 
EldeR
#55 Vytisknout diskuzi
Přidané 26.04.2019 08:48
Klobouk dolů, takovou odbočku jsem vážně nečekal Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#56 Vytisknout diskuzi
Přidané 15.05.2019 18:07
Ono si to nějak začíná dělat co chce Grin



Má síla bude vaší…


Protože Jabahsvirovi Khajiiti přenechali svá jízdní zvířata mužům, postupovala karavana svižně vpřed. Mrštní obyvatelé pouště se pískem pohybovali s obdivuhodnou lehkostí a tak netrvalo dlouho a na obzoru se objevily první známky života. Nejprve zelené koruny stromů a po chvíli dřevěné palisády, skrývající za sebou vesničku v oáze. Před uzavřenou branou stála skupina pestře oděných Khajiitů.

"Uvítací výbor?" zašeptala Irileth, která jako jediná šla pěšky vedle Moiry a Jobahasvira.

"Něco na ten způsob. Doufal jsem, že se tomu vyhneme. Ale zdá se, Velká matka se nakonec rozhodla jinak." odtušil Jobahasvir. "Moira je fakticky vůdkyní kmene. Já ji jen zastupuji, tedy ani to vlastně není přesné označení. Je to složité. Je moje dcera a zabila minulého vůdce. Jenže pak se rozhodla uznat moje otcovství a tím mi podstoupila své místo. Kromě toho musela odejít, ty víš proč. Kmen z toho neměl moc radost. Mám v džungli vlastní rodinu a zatím nám to moc neklape. Takže Velká matka nejspíš chce přesvědčit Moiru, aby své rozhodnutí změnila…"

"A kromě toho se jí nelíbí , že jsem sebou přivedla lidi. Tahle oáza, je centrem našeho života, našich zvyků, našeho náboženství… Matka má pocit, že to tu znesvětíme." Doplnila Moira.

"Matka? Jirana?" Irileth pohlédla na Jobahasvira.

Ten zavrtěl hlavou. "Ne, ta zemřela… při porodu. Na následky zranění od Ra Shordana…"

"… a tak jsem ho zabila a taky trochu i proto, že mi překážel." V Moiřině hlase zazněl chladný podtón: "Doufám, že Matka neudělá podobnou chybu a nebude se mi stavět do cesty." Hodila pohledem po otci a šla k bráně. Jobahasvir zvednutím paže zastavil jezdce a ti sestoupili z jízdních koček. Skyrimští muži se vydali za Moirou, seřadili se za jejími zády a mlčky čekali co se bude dít dál.

"Zdravím tě Matko. I vás rado kmene." mírně sklonila hlavu, aby vzápětí pohlédla staré Khajiitce klidně do tváře.

"I ona tě zdraví. Chce vědět proč jsi přivedla s sebou lidi. Sem k nám. Do našeho domova. Neuznávají naše bohy ani nectí naše zvyky. Nechceme je zde. Tato Matka tě žádá abys je odvedla. Nebo bude muset učinit nezbytná opatření." na mávnutí šedé tlapy se na palisádě objevila řada lučištníků a pootevřenou branou vyběhl zástup bojovníků s kopími, kteří se ukryli za řadou podlouhlých štítů.

"Chápu, tvé obavy, ale jsou zbytečné. Ani já ani moji muži nepředstavujeme hrozbu pro tuto vesnici. Jen jsem jim chtěla ukázat místo svého zrodu."

"Tvoji muži? Jsi snad člověk? Zřekla jsi se svého rodu? Svého klanu? Zapomněla jsi, že jsme děti Azhurry a Hircina? Dlouho jsi tu nebyla… zapomněla jsi na děti pouště? Nevíš kam patříš? Jestli ano, budu tě muset prohlásit za zrádce kmene a s tebou i všechny, kdo ti pomáhají, a odsoudit vás k smrti!" Zprvu tichý hlas stále stoupal až poslední větu Khajiitka zakřičela a bojovníci za ní začali tlouci do štítů.

Irileth trochu zaskočeně hleděla na bojovníky, kteří se snad na rozkaz té staré Khajiitky pokusí zabít Moiru a všechny co stáli před branou oázy: "Co to sakra má být? Myslela jsem, že jsme zde vítáni. Neříkal jsi, že je to její klan? Její rodina?" Uchopila Jobahasvira na loket. Věnoval jí zachmuřený pohled: "Velká matka, vůdkyně rady Matek, je, tedy byla, matkou minulého vůdce. Myslím, že jí osobní důvody trochu zatemnily úsudek." Sevřel v pěsti topor svého kladiva a jeho Khajiiti začali z brašen u sedel obrovských koček vytahovat zbraně.

Moira zamyšleně pozorovala nenávistí zrůzněný obličej staré Khajiitky.

"Takhle je to tedy. Proto na nás čekali Abang setan. Bylo mi divné, že byli tak daleko od svých obvyklých lovišť. A použila si svůj vliv i na Ri Sharra. Dorrano Shordan málem jsi tak připravila o vůdce další rod. Naštěstí otec dorazil včas a tak jsem je nemusela všechny pobít. Víš měla jsem nedávno podivný sen. Přišla za mnou Jirana. Říkala, že jsem si nechala v zádech silného nepřítele. Nikdy by mě nenapadlo, že to budeš zrovna ty."

"Zabila jsi mi syna!" Zasyčela Dorrana Shordan a členové kmenové rady na sebe znepokojeně pohlédli.

"Protože on zabil mojí matku a později se pokoušel nechat zemřít i mě!"

"Tvoje matka byla ostudou Khajiitů. Měla se stát manželkou Ra Shordana a přesto se odevzdala támhle tomu…" Dorrana mávla tlapou směrem k Jobahasvirovi,"zablešenýmu kocourovi z džungle. Neměla na to právo! Čekala jsem až uděláš chybu, konečně jsem se dočkala a teď mi zaplatíš!" Členové rady pomalu couvali od nepříčetně prskající Dorrany.

"Na co čekáte? Zabijte je! Postřílejte je jako vzteklé psi."

Jobahasvir a jeho doprovod se před očekávaným mračnem šípů ukryli za svými štíty…

Moira se smutně dívala na starou Khajiitku, které žal a hněv zatemnil rozum: "Je mi tě líto Dorrano, doufám, že ti bohové odpustí a otevřou ti svou náruč." A pak do zvuků napínaných luků vytáhla z pod haleny řetízek se třemi přívěšky. Vedle Amuletu králů, tam byly i znaky dvou Khajiitských rodů. Zub z jedné strany a dráp z druhé.

Uvolněné tětivy vypustily své smrtonosné posly…

"Až zub a dráp se v jedno spojí…" polohlasem řekl Jobahasvir…

"… tak spolu Dítě noci zplodí…" vydechla nevěřícně Irileth…



Šípy se zastavily v půli cesty…



"Když poslední nádech matky je prvním křikem dítěte, potom ten co vládne času, objevil se na světě. Jestli pak znáš i tenhle veršík Dorrano? Tvůj syn smrtelně zranil těhotnou… je vlastně stejně mým otcem jako Jobahasvir, jen s tím rozdílem, že díky Jobahasvirovi ve mně zbylo hodně z podstaty Khajiita. Ra Shordan totiž tím co udělal umožnil, aby se k té dušičce kotěte v těle umírající matky přimklo něco, co sice možná zachrání Nirn, ale čemu je život jako takový, naprosto lhostejný."

Moiřiny oči zastřela čerň s rudým květem uprostřed a Dorrana před ní s výkřikem ucouvla. "Udělám z tebe nejlepší vědmu v kraji Dorrano." Moiřin hlas zněl studeně: "Ukážu ti, co všechno se může stát. Je ovšem možné, že to pak už nikomu neřekneš, protože tě to zabije." Položila tlapu na čelo Khajiitky ztuhlé děsem. "Nebo zešílíš, ale rozhodně mi nebudeš stát v cestě." Úsměv drakorozené byl všechno jen ne milý. Dorrana začala křičet bolestí a hrůzou, pod vlivem obrazů co k ni proudily od Moiry, ale nikdo ji neslyšel.



A šípy stále trčely v polovině své cesty…



Dorrana už nekřičela. Ztěžka dýchala a oči se jí začaly kalit. Ze rtů ukápla první kapka krve, jak ostré špičáky v křeči skously jazyk. Moira stáhla svou tlapu z jejího čela a černé oči s nezájmem sledovaly jak Matka kmene padá na kolena do trávy. Vzduch kolem nich se začal chvět a setmělo se.



Irileth, která díky svému původu a magickým schopnostem, jako jediná mohla vnímat co se děje, viděla, jak se Moira otáčí k ostatním Khajiitům, kteří poslouchali Dorranu a v rozevřené tlapě se jí začíná zhmotňovat fialové světlo. Aniž by uvažovala o tom co dělá, soustředila elfka veškerou svou vůli do jediné myšlenky, do jediné představy, kterou v zoufalé snaze zvrátit běh věcí, vyslala k Moiře.



Fialové světlo už mělo podobu velké zářící koule, když sebou drakorozená škubla, jako by se probírala ze sna a prudce sevřela pěst. Koule zmizela a čas se znovu rozběhl…



Střely se daly do pohybu…

Vzduch naplnilo hvízdání šípů a křik mužů…



V tichu, které nastalo potom, co se muži nevěřícně prohlíželi a s úžasem hleděli na šípy, co jim leželi u nohou, kam spadly po té co se od nich odrazily, zazněla Jobahasvirova otázka velice hlasitě: "Přísahali jste jí věrnost?"

"Ano, pane. Přísahali jsme jí."

"A nejspíš jste přísahali krví, že?"

"Ano, byla to dost zvláštní přísaha, ale to nevysvětluje…" namítla elfka.

"Vysvětluje to všechno, paní Irileth," přerušil ji Jobahasvir, " vzpomeň si co jim odpověděla." Rozesmál se. "Je to stará přísaha našeho rodu, jenže ještě nikdy ji nesložil někdo s její mocí. Zdá se že tuhle jednotku bude velmi těžké zabít…"
 
Moira
#57 Vytisknout diskuzi
Přidané 17.10.2019 17:50
Zdravím, děkuji za umístění mého „díla“ mezi oblíbené, ale nejspíš těch pár lidiček co mě čtou zklamu. Už chvíli jsem uvažovala o tom, že celé tohle psaní posunu na další lvl. Znamená to, že potřebuji tenhle příběh odtrhnout od Skyrimu a tím udělat z FF prostě jen fantasy příběh. Všechny předchozí věci... tzn, celou Moiru, jsem začala přepisovat tak, aby neměla se Skyrimem nic společného. A vzhledem k tomu, že příběh Irileth je doposud psán, jako by byl ze Skyrimu i když už ne tak úplně, nemám moc náladu psát to všechno dvakrát... teď ze Skyrimu a pak to přepisovat bez PC hry. Takže tohle tady přestanu psát. Pokud ale by měl někdo zájem číst dál, ať mi napíše buď na FB Markéta Miky Vašíčková, nebo na e-mail vasickova15@seznam. cz. Jsem ochotná poslat přepsanou verzi Moiry a později i přepsané další kapitoly a ocením i zpětnou vazbu Grin kritiků není nikdy dost Grin. Děkuji tímto všem co mě četli a vydrželi čekat než něco sesmolím Smile.
 
EldeR
#58 Vytisknout diskuzi
Přidané 18.10.2019 09:01
Já děkuji za skvělý příběh, bez ohledu na to, jestli má, nebo nemá něco společného se Skyrimem Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



▼ Povídky ▼
 
Moira
#59 Vytisknout diskuzi
Přidané 18.10.2019 20:11
Tak pokud bys chtěl, tak Ti to přepsané pošlu ale už jen soukromě, nechci to už zveřejňovat na internetu . Doufám, že někdy získám odvahu to zkusit někde nabídnout Grin. A možná jsem to sem už dávala… pokud bys chtěl číst i něco jiného ode mne tak tady… http://miky271.bl...adne-cerna
 
Strana 3 z 3: 123
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
úvodní lokace, cesta na pevninu (tamriel)- Aldmeri Dominion Pokec - TES:O 1 18.09.2015 05:01
Mágova cesta » Skyrim - Váš svět 6 16.06.2014 17:40
Cesta hlasu bug Archív zodpovězených dotazů 7 27.02.2014 15:58
Dragonborn- quest Cesta znalosti Archív zodpovězených dotazů 13 04.03.2013 14:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 4381 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 8649 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 6192 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 5269 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 13190 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 7891 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 6968 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 6624 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 7848 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist
Copyright PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3. Grafika: Zarath, Kod: SkyrimAdmin, Puvodni theme: Stryker & WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.