Název: Nečekaný přepad
Sedím si tak v hospodě, popíjím řádně vychlazené pivo na baru když v tu chvíli dovnitř vrazili muži, velice páchnoucí a plní hněvu. Napětí vzrostlo, raději sem se ani neotočil, strach mi to nedovolil. Ti kteří byli nejspíš nebojácní tasily měče a pustili se s vetřelci do litého boje. Nikým nepozorován jsem se vytratil do vedlejší místnosti, našel jsem si tam příjemný stín. Bylo slyšet hlasité zvuky boje, řevu, praskání kostí a po chvíli všechno ustalo. Nastalo mrtvolné ticho přehlušované dunivími kroky, funivími pavzdechy a smrad moči smíchané s krví. Čekám, čekám na smrt, už jí cítím, slyším ji přicházet, ještě nejsem připraven, NE! Ve dvěřích se objevila mohutná postava, rozhlíší se po pokoji, hledající přeživší, naštěstí mne si nevšimne, doufám! Pohledem přejíždí celou místnost sem a tam. Mám stále naději, naději mi dává stín ve kterém stále vyčkávám, schovávám se. Nejspíš usoudil že není už čeho se bát, nachází velkou a bytelnou truhlu. Pomalu se k ní zhýba a z kapsi vytahuje paklíč. Toto je má šance, přikrčený pomalu se k němu plížím a přitom sahám pro dýku. Funění a rachot paklíče v zámku truhly přehlušují zvuky mé, stále mám naději. Nejsem si jist zda-li je tu ještě někdo jiný, proto to musím udělat opatrně a neslyšně. Udělám to jak mi srdce káže, elegantě, bezmilosti a s vášní. Blížím se k němu, už ho mám nadosah. Je to tady, v jednom ladném pohybu mu pravou rukou držím hlavu a levou podřezávám hrdlo, z prava do leva. Jde to jako po másle, pomalu a bez potíží. Když jsem u ohryzku šeptám mu do ucha: „Nyní jsi v moci samotného Sithise, třes se před jeho mocí“. Má poslední slova ukončují cestu nože. Krev zbarvuje jeho zbroj, život ho pomalu ale jistě opouští. Nemající sil upadá na zem a zbarvuje jí doruda. Sundávám si rukavice, holé prsty máčím v jeho krvi. Druhou rukou mu sundávám helmu, zkrvavené prsty sjíždějí po jeho obličejí z levého boku čela k pravé lícní kosti. V tom okamžiku se za mnou něco pohnulo, srdce se mi rozbušilo. Vstávám beru do ruky zbraň a rozhlížím se, hledám zdroj toho hluku, kdo to jenom může být? Zalila mě tma, nic nevydím! Opět se mě zmocnil strach. Zelené světlo, září, ale neosvětluje nic, vypadá to že jsem v nicotě. Ze eleného světla se stává muž, jeho rysi jsou mi povědomé. Ano, vždyť je to můj mistr,.... „Co si o sobě myslíš?! Chceš aby tě snad někdo zabil? Jaktože jsi nezkontroloval okolí před provedením rituálu krve?“ řekl mistr. Krve by se ve mne v tuto chvíli nikdo nedořezal, nedokážu pomalu ani promluvit, dokážu jen jediné: „Promiňte mistře“. Schoval jsem nůž a vyrazil pomalu za mistrem ven z hospody. Noc je temná a naše postavy splynuli s nocí. Konec