---

MARS 2280 - Inspirováno Mistrem Kulhánkem - NEDOKONČENÉ


„Do !@#$%§u“, vykřikl jsem vztekem a rukou praštil do LND stolu, na kterém jsem vypočítával složitou rovnici. Psal se rok 2287 a věci jako LND stůl, LND jako liquid-nano display, byly naprosto běžnou záležitostí. Podíval jsem se z okna na nudnou červenou scenérii Marsu a napadlo mě, že bezútěšnější pohled by se dal najít leda tak na Plutu. Vládní vědci sice říkali, že s terraformingem už pokročili, ale spíše to byly běžné propagandistické kecy. Stejně tak, jako nám zde na Marsu říkali, že válka na Zemi se blíží ke konci a že brzy se budeme moci na matičku planetu v klidu vrátit. „Kecy“, mumlal jsem si pro sebe, „všechno jenom kecy“. Pro jistotu jsem se ještě jednou podíval, jestli nějaký ten červený šutr venku přece jenom nezazelenal mechem, ale byla to marná snaha.

Od té doby, co na Zemi vypukly boje, jsem se tam nevrátil, celých dlouhých 24 let. Prvních pár let jsme sice se Zemí udržovali životně důležité obchodní styky, ale po čase se obchod přerušil. Poslední kapkou bylo, když nám někdo ze Země začal sestřelovat lodě, kterými jsme na planetu dopravovali zdravotnický materiál. Rada marsu okamžitě přerušila veškeré styky a distancovala se od bojů. Zkrátka jsme nechali Zemi napospas válce. Očima jsem se vrátil zpátky k rovnici, kterou jsem za Boha nemohl vyřešit, avšak v mysli jsem se stále vracel k Zemi a k myšlence, proč to sakra ti !@#$%§ové museli celé podělat. Když někdy okolo roku 2200 lidé usoudili, že genetické modifikace už nestačí a začali modifikovat své tělo na kyborgy, už tehdy jsem jako malý věděl, že někde se něco strašlivě posere. A taky že jo. První proti novým „transhumans“, jak se nazývali, povstala církev, která se vzápětí sjednotila se zelenými eko-vylízanci, a společně začali silně kritizovat myšlenku nyní již podstatně se rozvíjejícího transhumanismu. Ačkoliv měla církev malou vlivnost, ve svých řadách měli fanatiky, naproti kterým vypadají chovanci ústavů jako spořádání a racionálně myslící občané.

To samé se dá říci o eko-partě. Dohromady vytvořili něco, co později do dějin vešlo jako KoND – Koalice Nového Úsvitu. Obratným manipulováním s lidmi a šířením lží si k sobě naklonili bezmála polovinu populace planety. Obrovsky jim při tom napomohlo přelidnění, stále se měnicí a nestále klima planety ale hlavně obrovské majetkové rozdíly panující dole na Zemi. KoND označilo za hlavního viníka samotný technologický pokrok, ale hlavně hnutí transhumans. Sociálně-globální problémy stále narůstaly, až jednoho dne někdo škrtl sirkou, obrazně řečeno, a lidé se hromadně vrhli na transhumany, aby jim nakopali tu jejich kovovou prdel za všechny ty problémy, které je sužovali. Jenže transhumans nebyli !@#$%§i a tak to už dávno předpovídali a taky se na to řádně připravili. To ovšem KoND také. V průběhu bojů lidé zjistili, že se dostali do pořádných sraček a že se z nich za Boha nebo bez něho asi nevyhrabou. V tom měli pravdu, poslední sčítání lidských ztrát od roku 2263 se prozatím zastavilo na čísle přesahujícím 7 miliard. K tomu museli lidé na většině míst čelit srandě, která se označuje termínem „jaderná zima“, zatímco na jiných místech se země dala označit pojmem na troud vyschlý radioaktivní písek, do kterého párkrát do roka krásně napršel zeleně světélkující déšť. Vlády většiny zemí padly a nastala většinová anarchie, teď teprve si lidé mohli stěžovat na pořádné sociálně-ekonomické problémy. Na hodně místech se drželi KoND, stále ve velkém počtu, ale méně početní transhumans měli přesto navrch.

Zatímco jsem v zubech drtil stylus a tupě zíral na tu vražednou směsici čísel a neznámých, pomyslel jsem si, že je dobře, že se Marsu všechny boje vyhnuly. Ono je pravda, že hlavní zásluhu měl skoro až policejní režim Rady Marsu a také fakt, že na to, aby boje ze Země přenesli do vesmíru, už neměli dvě válčící strany ani zdaleka prostředky. Veškeré kovy a další materiály se už skoro po století těžily výhradně na Marsu a na Měsíci. Nyní měla veškerou těžební techniku v rukách Rada Marsu a očividně neměla nejmenší chuť se jakkoliv do probíhajícího konfliktu zapojovat. Zatímco jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, kde jsem v rovnici udělal chybu. Plácl jsem se do čela a začal s přepisováním. Po půlhodině mi tužka ohromením vypadla z prstů. Pro jistotu jsem všechny výpočty prošel ještě třikrát. Když mi bylo jasné, že výsledek, který před sebou vidím, je opravdu správný, nezačal jsem, jak mi mozek radil, skákat po místnosti a radovat se jako šílený. V klidu jsem vstal z křesla a došel si k výkladní skříni, kde byl můj největší poklad. Pravá nefalšovaná Johnnie Walker whisky, ročník 2123. Nalil jsem si do ochlazovací skleničky pořádnou rundu a půl hodiny jsem se topil ve svém soukromém ráji.

Z toho mě vyrušil vyřvávající interkom, který mi oznamoval, že mám příchozí hovor od mojí asistentky Alexi. Za chvíli se na mém stole zjevil hologram světlovlasé ženy v bílém laboratorním plášti. „Williame!“, křičela a snažila se přehlušit nějaký hluk za ní. „Co to sakra…?“, nestačil jsem ani doříct větu a ona pokračovala. „Musíš okamžitě přijet, experimentovali jsme s tím novým přístrojem na zesílení signálu a nějak se nám to vymklo z rukou, Alan se to pokouší zastavit, ale nejde mu to, potřebujeme kód.“ Když tohle dořekla, přejelo mi po páteři něco jako ledový pavouk. Výslovně jsem jim zakázal dělat cokoliv se zesilovačem, dokud nebudu mít rovnici vyřešenou. Chtěl jsem na ní zařvat autorizační kód, ale ona se najednou otočila na něco za sebou a vykřikla „Alane!!“, obličej jí dostal jakýsi zoufalý nádech a najednou hologram zmizel.

Nevěřícně jsem koukal do míst, odkud na mě před chvílí zíral její obličej. Bylo mi jasné, že ona sama hologram nevypnula a ten by se mohl sám vypnout jedině ve chvíli, kdyby byl přerušen přívod energie do laboratoře. To by mimo jiné mohlo znamenat, že počítač vyhodnotil scénář jako katastrofický a hermeticky to tam uzavřel, aby předešel zničení celého komplexu. Ale jak říkám, mimo jiné. Mohlo to totiž být cokoliv jiného. Místo ale, abych se konejšil a něco si namlouval, rychle jsem přes sebe hodil oblečení a běžel po schodech dolů do garáže, kde jsem měl přistaveno svoje vznášedlo. Cestování po městě a těžebním komplexu SN-720 bylo zajišťováno soustavou tunelů a pomocí vznášedel. V jednom z tunelů jsem právě letěl sebevražednou rychlostí, zatímco počítač na mě pořvával, která že všechna pravidla to porušuji, že nemám zapnut ochranný štít jezdce a že v mém dechu jsou stopy alkoholu. Nebral jsem ho na vědomí a tak ho to asi mírně naštvalo, sice přestal pořvávat, což mé ušní bubínky ocenily, ale mimo jiné mě ohlásil UPčkám. UP znamená: Udržovatelé pořádku, a je to ta nezkorumpovanější ruka zákona, kterou lze na Marsu najít.

Vzápětí se mi uvnitř vznášedla ozval z reproduktorů hlas. „Vozidlo Lincoln X-40, ohlaste vaše ID a okamžitě zastavte na nejbližším odpočívadle, kde počkáte do příjezdu vozidla Udržovatelů Pořádku“, řekl hlas znuděně a pak pokračoval, „pokud tak neučiníte do 5 minut, budeme muset podniknout jisté kroky a zabránit vám v další jízdě.“ Asi se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že tuhle větu si pro změnu doslova vychutnával. Jenže já nebyl obyčejný občan a taky, že jsem to měl tomu parchantovi v úmyslu dát pořádně najevo. „Negativní!“, zakřičel jsem do mikrofonu, „mé jméno je William Arentzhaim, jeden z vedoucích pracovníků vládního výzkumu UAF-X-9, v laboratoři se něco stalo a pokud máte jen trošku pudu sebezáchovy, tak mi nebudete bránit v projetí a uvolníte mi cestu.“ Slyšel jsem, jak se hlas užasle nadechl a začal něco s někým probírat. Nebylo divu, to prostřední X u výzkumu znamená, že je přísně tajný a má pro Radu Marsu výsadní prioritu. „Vozidlo Lincoln X-40“, ozval se po chvíli, „můžete jet dál, pokusíme se vám uvolnit cestu, jak jen to bude možné“, pak umlkl. Ušklíbl jsem se pro sebe a zrychlil.

Když jsem vzápětí společně se vznášedlem metal kotrmelce, pomyslel jsem si, že počítač měl možná s tou rychlostí a se štítem pravdu. Zjistil jsem, že ve třístovce narazit do mantinelu není nejlepší, naštěstí to čelní štít vydržel a počítač do vozidla vypustil fixační pěnu. Sice jsem nic neviděl, ale mám pocit, že bez ní bych už třetí kotrmelec vznášedla jaksi nepřežil. A že těch kotrmelců nebylo málo. Pak jsem do něčeho strašlivě zase narazil a svět se mi zatměl před očima.

„Doktore, doktore“, začal někdo vedle mě pištět, „už se probouzí.“ Pomalu jsem otevřel oči a uviděl milou tvář, kolem které splývaly blonďaté vlasy. Další co jsem zaregistroval, byla skutečnost, že už nejsem ve svém Lincolnu, ale v nemocniční buňce. A sakra, že by mi ty kotrmelce neudělaly dobře? Připadal jsem si nějaký až moc lehký. Vzápětí přiběhl doktor a na rtech mu pohrával úsměv. „No vida, jsem rád, že jste opět s námi, pane Arentzhaim, chvilku nám trvalo, než jsme vás poskládali dohromady“, oznamoval mi stále s úsměvem. Mě do smíchu moc nebylo, uvědomil jsem si, že nějak necítím pravou ruku a nohu. Letmo jsem pootočil hlavou a zjistil, že ani noha ani ruka už nejsou, co bývaly. Ruku jsem měl ohnutou v úhlu, který se neslučoval s maximálním možným ohnutím, a z loktu mi trčely dvě špičaté kosti. Noha vypadala obdobně. Asi jsem trošku zezelenal, protože sestřička ode mě poodstoupila.

Jediný důvod proč mi z ran nestříkala krev proudem, byl nemocniční gel. Zajímavá věcička. Prostě ho rozetřete na ránu a on na ní vytvoří antibakteriální mikropovlak, který účinně zastaví i krvácení. Zatímco já jsem se bránil dávivému efektu, doktor si pročítal můj holografický spis. Pak zvedl hlavu a usmál se na mě. „Takže pane Arentzhaim, vezmu to v rychlosti“, vyhrkl a vychrlil na mě záplavu informací, které jsem trávil opravdu těžce. Zjistil jsem, že fixační pěna mi sice zachránila život, ale při tom posledním nárazu se stlačila a účinně mi zlisovala pravé končetiny. Dále jsem utrpěl těžký otřes mozku, četné pohmožděniny a vnitřní krvácení. Jako perlu na konec, a u toho se dokonce zasmál, mi doktor sdělil, že jsem byl na chvíli snad i po smrti, takže mě museli dát rychlou resuscitaci. Vtipná kopa ten doktor. „Každopádně“, pokračoval, zatímco sestřička si zálibně prohlížela vyčuhující kosti mé ruky, „na nás rada naléhá, abychom vás dali urychleně do pořádku, protože vás nutně potřebují.“ Bylo mi hned jasné kvůli čemu. „Takže“, řekl doktor, „vám budeme muset dát kybernetické končetiny, operace nebude trvat dlouho a do pár hodin si na ně zvyknete“.

Srdce mi poskočilo radostí, vždycky jsem si přál obohatit své tělo o nějakou tu mechanickou součást. Neopotřebuje se tak rychle a výrazně se tím prodlouží život. Není divu, srdce nepotřebuje prohánět krev tak daleko. Naneštěstí podobné operace byly na Marsu velmi ojedinělé a tak drahé, že se skoro neprováděli. Transhumans si totiž právě teď na Zemi popis výroby těchto končetin brali do hrobu. „Máte štěstí, že vám léčbu financuje Rada“, dodal doktor se závistí v oku.

Za čtyři hodiny před nemocniční budovou stanul kyborg William Arentzhaim. Cítil jsem se ještě trošku nejistý na nohou, ale doktor řekl, že to hned přejde. Ruce i nohy vypadaly skoro na vlas stejně, jako ty mé předchozí. Na nich mi rostla má vlastní kůže (člověk si ani nedovede představit, jak je inkubační tkáňový válec rychlý, když se do něj pumpují peníze daňových poplatníků, jiní si na proces obnovy tkáně musejí čekat celé roky). Doktor mi do nich ale pro jistotu, než jsem odešel, dal čip omezující jejich fyzickou sílu, dokud si na ně nezvyknu. Není divu, zvuk praskání vlastních kostí, když jsem mu podal ruku na rozloučenou, si bude pamatovat ještě hodně dlouho. Aspoň se bude mít ta jeho sestřička v čem nimrat, to, jak zálibně koukala na mé zakrvácené kosti, mi nahánělo husí kůži.

Přímo před budovou na mě čekalo vládní vznášedlo a u něho dva svalovci v černých uniformách. „Ahoj hoši“, pozdravil jsem je vesele. Nesdíleli mé nadšení a tak jsem radši bez prodlevy nastoupil. Gorily se nacpali na místa naproti mně. Cesta probíhala klidně, ačkoliv jsem občas měl nutkání zkusit si s nimi dát souboj v páce. Škoda, že mám namontovaný ten čip … jinak by se asi hoši dost divili. Po chvíli jsme zastavili u laboratoří, všude pobíhala spousta lidí. U vchodu už na mě čekala uvítací delegace v podobě Philla Becketta, mého nadřízeného a jednoho z členů Rady. „Wille“, začal na mě křičet hned, co jsem vylezl z vznášedla, „co to má tady sakra znamenat?“. „Nevím o nic víc než ty, tak co kdybys mě radši místo řečí zaved do labu?“ odpověděl jsem. „Laboratoř už není“, odpověděl Phill, „celé patro je zdemolované k nepoznání a 32 lidí je mrtvých“. Když jsme dorazili do zmiňovaného patra, musel jsem mu dát za pravdu.

Bezpečnostní dveře, které počítač zavřel, aby uzavřel patro, byly skoro vyhřeznuté. Stěny za nimi byly sežehnuté ohněm a všelijak zprohýbané. Ostatky lidí jsem neviděl, ale bylo mi jasné, že grilované kousky masa povalující se kolem asi nejsou z místní barbecue party. Když jsem šel směrem k laboratoři, snažil jsem se vyhýbat všemu masitému, ale přesto sem tam mi něco začvachtalo pod nohama. Zjistil jsem, že lidské oko je na uklouznutí ještě horší, jak slupka banánu. U laboratoře mi bylo jasné, že Alexa, Alan ani ostatní nejsou mezi živými. Zbylo po nich pouze 300 kilo středně propečené sekané, ve vzduchu se nesl pach spáleniny. Měl jsem tou dobou už docela hlad, takže jsem mimovolně začal slinit. „Co mi k tomu řekneš?“, zeptal se Phill, který se za mnou brodil troskami. „