Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 10.04.2019 00:00
#50

No je chvilka času :) tak se snažím :)


NEOBVYKLÉ ŘEŠENÍ


Imperiální vojska se valila zemí jako povodeň a vyprávění o krví zalité mýtině po vlkodlačím masakru v povstaleckém ležení, čistilo krajinu rychleji a snadněji nežli meče legionářů. Nebylo dne, aby se v císařském ležení neobjevil alespoň jeden člen Ulfrikovi armády, aby se nechal zajmout. Bouřní Hávy, kteří nebyli fanaticky oddaní Ulfrikovi se vzdávali a ti skalní před legiemi prchali směrem k Větrnému Žlebu. Tulius byl nucen uznat, že Moiřin plán vyšel, protože po prvním boji s Nordy musel připustit, že je podcenil a byl rád, že zatím vyhnuli větší šarvátce. Nemohl samozřejmě tušit, že mínění lidí ovlivňovala i druhá, mnohem tajuplnější a jen šeptem předávaná zvěst, o tom jakým způsobem Moira pohřbila padlé skyrimské muže. A pak přišel den, kdy narazili na povstalecký tábor, kde velící důstojníci vyseli na větvích velkého dubu a vojáci poklidně seděli u ohňů, zbraně položené na zemi a večeřeli. Když do tábora dorazil Tulius zvedli se muži od ohňů, seřadili se a jeden z nich předstoupil před generála: „Nechceme proti vám bojovat, víme, že tahle válka Skyrimu neprospívá, nechali jsme se zmást hezkými řečmi. Ale nechceme ani bojovat s vámi, proti svým bratrům. Takže nás buďto nechte jít domů, nebo nás zabijte, nebudeme se bránit.“ Po jeho proslovu se k mužům z tábora přidali i ti, kteří se císařskému vojsku vzdali již dříve.
Nastalo hrobové ticho. Tulius se zachmuřil, nemohl si s klidným svědomím nechat za zády takřka dvě stě mužů, kteří by nepřísahali věrnost.
„Když nebudete vázáni žádnou přísahou jak mám věřit, že nám nevpadnete do zad? Že tohle všechno není jen promyšlený plán jak nás porazit?“
Voják sklopil zrak k zemi a svěsil ramena:„Pak tedy zemřeme,pane. Legii přísahat nebudeme!“
A pak lehký podvečerní vánek přinesl tlumený hlas, podbarvený tichým zavrčením:„Ztratit dvě stě mečů je myslím škoda. A poslat dvě stovky duší do Zapomnění je plýtvání.“ Moira se vynořila jakoby odnikud za zády mluvčího a pomalu ho obcházela, aby se dostala mezi něj a Tulia. Voják i generál podvědomě couvli a tím mezi sebou vytvořili dostatek místa pro Khajjitku. Drakorozená na sobě měla jen nezdobenou koženou vestu a kalhoty ze stejného materiálu, zastrčené ve vysokých šněrovacích botách. Jedinou ozdobou jejího oděvu byla kovová spona ve tvaru koňské hlavy s rozevlátou hřívou, umístěná na širokém opasku, který chránil břicho. Svalnatá předloktí obepínaly pokovené nátepníky a na levé ruce měla černou rukavici. Voják na ní hleděl se směsí strachu a obdivu v očích. Pohled mu sklouzl na její pravou ruku, prsty svíraly topor bojového kladiva a on měl dojem jakoby viděl krev, co na něm ulpěla.
„Jestli jsem to dobře pochopila, mluvíš za všechny co se vzdali.?“
„Ano.“
„A legii, tedy císaři, přísahat nebudete?“
„Ne!“
„Hm. Předpokládám, že většina z vás má někde rodinu…Khajjitka lhostejný pohledem přejela skupinu neupravených mužů s vyhaslýma očima. Vedle nablýskaných uniforem imperiálních jednotek vypadali jako bandité.
„Ano.“ V obličejích vojáků se vedle rezignace usadil smutek.
„Bude jim bez vás těžko, bez manželů… bez otců…“ zarývala jim do raněných duší drápy. „Jenom proto, že nedokážete spolknout tu vaší zatracenou nordskou hrdost… Že nevíte komu přísahat věrnost… Budiž. Chcete smrt? Dopřeju vám ji!“Jediným plynulým pohybem zvedla kladivo nad hlavu… V paprscích zapadajícího slunce jakoby zezláto a ta zlatá záře se náhle odrazila v uhrančivé zeleni kočičích očí. Voják padl na koleno : „Tobě!“
Drakorozená povolila sevření a topor kladiva prokluzoval mezi prsty směrem k zemi, až se okovaný konec zabodl do země u jejích nohou a leptaná hlavice se zastavila ve výšce vojákovi hlavy. „Co si to řekl?“
„Odpřisáhnu věrnost tobě.“
„To nepřichází v úvahu. Nepatří sem! Není Nordka a vlastně není ani člověk…“jeden z legátů co stáli pár kroků od nich za Tuliem, začal rozhořčeně mávat rukama.
„Je zemanem Bílého Průsmyku.“ Ozvala se Irileth.
„Je zvěstovatelem Družiníků,“ přisadila si Aela.
„Nic z toho nemá v tomto případě význam. Už to co se tu dělo do teď se radě nelíbilo, ale tohle přesahuje všechny meze. Je to jen zvíře, Thalmor nikdy…“ zarazil se, protože pochopil, že v rozčílení řekl více než chtěl. „Chtěl jsem tím říci…“ zbytek věty zanikl v podivném bublavém zachroptění, doprovázeném několika zděšenými výkřiky.
Moira se ani nenamáhala otáčet: „Vida. Zase si měla pravdu Aelo. Měli jsme tu špeha. Díky, žes to vyřídila. Jen bych tě poprosila, abys šla večeřet někam do soukromí.“ Dodala když si všimla, že někteří vojáci odvracejí pohled od scény, co se odehrávala za jejími zády.
„Takže kde jsme to skončili?“ obrátila svou pozornost k vojákovi co klečel před ní.
„Řekl jsem, že jsem ochoten přísahat věrnost tobě.“
„Přísahat mě?“ Zvedla tázavě obočí a pohlédla na hlouček vojáků připravených na smrt:„Má ještě někdo podobný nápad?“
Irileth uviděla naději, jak se probouzí v těch rezignovaných tvářích. Hrůzu, která jí před tím sevřela srdce, když získala dojem, že Moira všechny zajatce povraždí, nahradila jásavá radost, při pohledu na vojáky, kteří jeden po druhém poklekali před Khajjitkou.
Když před ní na koleno kleslo všech dvě stě odpadlíků povstalecké armády, natáhla Moira ruku směrem k Irileth: „Půjč mi meč.“
Irileth vytáhla svůj meč z pochvy a podala jí ho položený na paži jílcem napřed. Moira odložila svoje kladivo a uchopila jílec meče jarlova huskarla - který byl zbraní stejně tak jako symbolem Bílého Průsmyku - a zabodla ho před sebe do země.
„Bylo zde řečeno, že nejsem Nordka a ani člověk. Proto, pokud mi máte přísahat věrnost bude to po mém. Mé bohy vy neuznáváte a já neuznávám ty vaše. Ale všichni máme svou víru v srdci, i když ji nemůžeme vždy vyslovovat nahlas. Proto budeme přísahat na svá srdce a to co je nám nejsvětější. A svědkem nám bude samotný Nirn.“ Chvíli počkala, jestli ji všichni pochopili a když viděla, že přitakali, pokračovala:
„Takže. Přísaháte, že budete chránit můj život jako vlastní? Že budete chránit můj dům jako svůj vlastní? Přísaháte, že budete chránit svojí zemi, před jakýmkoliv nebezpečím a necouvnete ani před přesilou nepřátel?“
„Přísaháme!“
„ Přísaháte, že nikdy nepozvednete svou zbraň proti nikomu bez mého povolení? Že mě budete následovat i kdybych šla na smrt a když to bude nutné zemřete po mém boku?“
„Přísaháme!“
„ Přísaháte to vše při víře již máte v srdci, při všem co je vám svaté a s plným vědomím toho, že trestem za porušení přísahy je smrt?“
„Přísaháme.“
„Pak já tedy přijímám vaše přísahy a slibuji, že v každém čase budu stát po vašem boku. Má síla bude vaší silou, má paže bude vaší oporou, můj stůl vaším stolem. Tak přísahám já, M´Joira, dcera Jobahasvira, při víře, kterou mám s srdci a s plným vědomím toho co se stane když selžu.“
Moira přejela palcem po elfčině meči a krvavá krůpěj začala stékat po blyštivém ostří. Odstoupila od meče a vojáci jeden po druhém přistupovali k meči a učinili to samé. Za několik okamžiků stékala po meči stružka krve a pomalu se vsakovala do země. Irileth poslechla jakýsi vnitřní hlas a když od meče odešel poslední voják, zatlačila celé ostří pomalu do hlíny. Po té meč vytáhla, očistila ho od zeminy a krve, a zasunula ho zpět do pochvy.
Moira se konečně otočila čelem k Tuliovi: „Od teď ti muži patří mě. Spadají po vedení Irileth.“
Tulius stroze přikývnul: „Doufám, že si budou vážit toho, že jsi jim zachránila život.“
Moira se podívala na bývalé povstalce a pak zpět na Tulia: „Jsou to lidé. U vás nikdo neví jak se zachováte.“