---

SPOJENY KRVÍ


Od toho večera, kdy Moira opustila Bílý Průsmyk, si Irileth navykla, chodit před spaním na hradbu nad bránou a sledovat usínající město a jeho okolí. Byla tam každý večer a naslouchala šepotu přicházející noci. Většinou seděla jen v tichu, hlas Nirnu se neozýval, ale dnes to bylo jiné. Kameny zahřáté sluncem pomalu chladly a ona hleděla do dáli, do blížícího se soumraku. Podle zprávy, kterou obdržela dnešního rána, byla Moira už zpět ve Skyrimu. Irileth předpokládala, že se bude chtít vrátit do města, věděla o tom, co se stalo v Jorrvaskru i o dítěti, které tam Moira přivedla předtím než zmizela.
„Ano už se vrací, ale myslíš, že se vrátí hlavní branou? Do města, ze kterého jste ji vyhnali?“ Závan větru se otřel o její uši, „Tomu sama nevěříš. Díváš se špatným směrem…“
Irileth stočila pohled k západní stěně. K místu, kde chybělo pár kamenů do plné výšky hradeb. Udělala to právě včas. Elfí oči pronikající již ztemnělou nocí, zahlédly matný záblesk měsíčního světla odražený od kovové spony na řemenu. Přes rozbitou hradbu se skokem mihlo štíhlé šelmí tělo a Irileth zahlédla rezavou kožešinu: „Už je tady.“
„Ano je tady. A až zítra přijde za jarlem, víš co musíš udělat?“
„Ano, vím. Musím nás spojit krevním poutem.“
„Už jsi vymyslela jak na to?“
Irileth se trochu ušklíbla: „Vzhledem k tomu, že některé zvyklosti elfů a Khajiitů jsou si podobné, to nebude problém. Je nevím, jak chceš docílit toho, aby o tom ona nevěděla?“
„Ona je moje starost, ty musíš udělat svou část, já udělám svou.“ Hlas ve větru ztichnul a Irileth osaměla. Sledovala nezřetelný pohyb Moiry po městě. Viděla jak se snadno vyhnula noční patrole. Její kroky neomylně mířily k Jorrvaskru. Zastavila se na chvilku, jen aby otevřela zvenčí jedno z oken budovy a pak vklouzla dovnitř.
Irileth se zvedla z chladného kamene a s úlevným oddychnutím se vydala do kasáren. Na plánu, jak spojit sebe a Moiru pokrevním poutem pracovala od chvíle, co jí o to Nirn požádal. Všichni věřili, že se cítí zahanbena svých chováním vůči Drakorozené, takže nikoho nepřekvapí, když ji požádá o trest. A s tím co věděla o zvyklostech Khajiitů, věděla, že na krev dojde.

Když se Irileth druhý dne ráno probudila, očekávala, že jí jarl bude volat do Síně, ale nestalo se tak. Když tam později dopoledne sama dorazila zjistila, že o návratu Drakorozené do města nikdo neví. Jen stráže od brány hlásili, že do města dorazil spěšný posel a navštívil Jorrvaskr. O Drakorozené ani slovo. Irileth se málem rozběhla do Jorrvaskru, ale nakonec si to rozmyslela. Jestli se Moira dnes neobjevila, měla proto nejspíš svoje důvody.

Moira se vrátila za dva dny. Naprosto samozřejmě vystoupila z planoucího světla cestovního portálu přímo před bránou města a s mírným úsměvem prošla mezi strážnými, kteří jí ustoupili z cesty. Když se po pár hodinách dostavila do Dračí síně, na jarlovo přímé pozvání, čekala Irileth u Balgruufova křesla. Už v okamžiku, kdy Khajiitka vešla do místnosti věděla Irileth, že se spousta věcí změnila. Ta co vstoupila mezi šlechtu města, už nebyla ustrašené kotě, co si neví rady samo se sebou. Do sálu vešla šelma, obklopená jakousi temnou aurou moci, kvůli které sál ztichnul a i jarl vstal a sešel ze svého pódia, aby ji uvítal jako sobě rovnou. Krátký záblesk překvapení v Moiřiných očích nahradila otázka, když jí Irileth zastoupila cestu, podávajíc jí rukojeť svojí vlastní obnažené dýky. Přestože se jí Khajiitka pokoušela odradit, elfka stále trvala na svém potrestání. Irileth vsadila vše na vznětlivou část povahy Drakorozené a nespletla se. Zeleň očí zakryl nachový závoj hněvu a Khajiitka elfce vyhověla. Když bylo znamení trestu skoro dokončeno a elfčina krev stékala po obnažené paži, dopadajíc v drobných kapkách na dřevěnou podlahu Síně, ztratily se Moiřiny duhovky pod zábleskem stříbra. Jak se Moira soustředila na to, aby znamení vyškrábala správně a temná aura kolem ní si libovala v krvi co kapala na zem, sněhobílý tesák napínal jemnou pokožku rtu a vytvářel v ní mělký důlek. Jak se duhovky ztratily pod stříbrným zábleskem, Moira na jeden úder srdce ztuhla… zub projel napnutou kůži a důlek vyplnila krůpěj krve. Přestože Irileth stála k Moiře takřka zády, měla pocit, že přesně vidí, jak se krůpěj zvětšuje a naplňuje prostor kolem špičky zubu, až přetekla přes okraj prohlubně. Ještě chvíli se chvěla na kraji rtu, než se oddělila a nekonečně dlouho padala do otevřené rány na elfčině rameni. Když dopadla, Irileth sebou škubla, jako by ji spálilo žhavé železo, myslí jí proletěla změť rychlých obrazů, aby se vzápětí ztratila v hlubinách její paměti, čekajíc na okamžik, kdy jí bude zapotřebí. Nikdo v sále to neviděl, protože se všichni ohleduplně otočili zády a polohlasně se bavili, aby dali najevo, že jim nevěnují pozornost.
„Hotovo, teď jsi spokojená?“ Sametově temný hlas vrátil Irileth do skutečnosti.
„Ano zemane. Mohu jít na své místo?“
Khajiitka nevrle mávla rukou a Irileth si ještě než odešla všimla, že jak si nevědomky přejela drápem, potřísněným elfčinou krví, přes poraněný ret, aby pak, se zábleskem stříbra, překrývající její zelené duhovky, oboje očistila rychlým zákmitem drsného jazyka.
Elfce po tváři přejel konejšivý závan vzduchu: „Máš to za sebou. Teď jste spojené krví a ona o tom neví. Nebude to lehké, ale tvoje magie tě ochrání, pokud by to pro tebe bylo nebezpečné. Jen ti poradím, nenahlížej příliš do jejích myšlenek. Nemuselo by se ti líbit, to co tam uvidíš.“ Vánek se ztratil.
Irileth stála zpět za křeslem a poslouchala, jak Moira žádá jarla o pomoc, při chytání draka. Když jarl dopěl k rozhodnutí, že pošle Moiru jako vyjednavače do Větrného Žlebu za Ulfrikem, zamračila se: „To myslíš vážně pane?! Nemůžeš jí tam přece poslat. Nebude s ní vůbec mluvit. Je mu je lhostejné, jestli je nebo není Drakorozená. Je Khajiit, nenechají ji ani projít branou.“
„A proto s ní pojedeš ty. A vezmeš sebou tohle, aby vás bral vážně.“ Balgruuf se zvedl z křesla a ze zdi sundal dvoubřitou sekeru, znak Bílého Průsmyku. Sekeru, která s ním prošla mnoha boji, když spolu s Irileth sloužili v císařově armádě. Elfka přesně viděla, když sevřel topor, jak mu vzpomínky zastřely zrak. Málem sekyru pustil, stejně jako tenkrát, když jim životy zachránil Jobahasvir, Khajiit jehož zelené oči na ně teď hleděly z tváře Drakorozené. Položila svou dlaň přes jeho a sevřela sekeru. Jarlovi prsty pustili topůrko a Irileth si sekeru zasunula, za opasek s mečem: „Dobrá, vyrazíme za úsvitu Drakorozená?“ Otočila se ke Khajiitce.
„Jak si přeješ huskarle,“ Moira naznačila drobnou úklonu pohybem hlavy a pružným krokem zamířila ven z Dračí Síně. V Síni se rozezvučely nespokojené hlasy dvořanů, kteří nesouhlasili s jarlovým postupem. Irileth jim nevěnovala pozornost. Sledovala pohledem vzdalující se Khajiitku, ani v její chůzi už nebylo nic z naivního mláděte, co přišlo do Průsmyku. Vztyčené uši, černý konec jinak rezavého ocasu stočený vzhůru, klidný krok… svaly na paži se zavlnily jak se opřela do těžkých dveří, odmítajíc tak pomoc strážných… když se ve dveřích otočila a pohlédla zpět, viděla Irileth jak jí rty zvlnil studený úsměv, hodnotící lidi co nechala za sebou.
„Nechci vědět, co tě takhle změnilo, ale doufám, že to nebylo zbytečné.“ Zašeptala a Drakorozená, než za sebou nechala zapadnout těžké dveře, po ní hodila pohledem jako by ji mohla slyšet.