Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 14.01.2018 16:21
#27

děkuji :) no sice to trvalo dlouho, ale snad se bude líbit



VLČÍ BOJ
Meč, vytahovaný z těla škubajícího se v blátě, nepříjemně zaskřípal o přeražená žebra a krev, co vychrstla z rány, vytvořila další skvrnu na již dosti špinavých botách. Irileth prudce oddychovala a rozhlížela se kolem.
Bandité, kteří napadli statek v podhradí, se váleli všude kolem. Její vojáci je obcházeli a nemilosrdně dobíjeli raněné. Stejně by je čekala šibenice, tak proč se zdržovat léčením. Náhle ucítila dotyk na noze. Umírající muž se jí ještě z posledních sil snažil bodnout do lýtka. Dýka neškodně sklouzla po okované botě. Válečnice v náhlém návalu hněvu popadla svůj meč za čepel a rozmáchla se zbraní jako kladivem. Hruška meče dopadla drtivě na spánkovou kost, ozvalo se lupnutí a dýka vypadla z náhle ochablých prstů. Část jílce dýky se podivně zaleskla v odpoledním slunci a Irileth se sehnula, aby jí sebrala. Byla podivně těžká, na ocel… Otřela z ní krev a bláto o košili mrtvého, aby zjistila, co je to za zbraň.
"Stříbro?… Co je to za pitomost?… Proč?… Vlci!"
Bleskově zasunula meč do pochvy, prudce se obrátila a rozběhla se ke koni.
"Do sedel! Zpátky do města! Byla to jen návnada!"
Vyrazili tryskem a když se blížili k bráně, ozval se nesměle poplašný zvon. Brána byla dokořán a dva strážní, co jí měli hlídat, leželi na zemi. Jeden byl zjevně mrtvý, druhý se opíral zády o zeď a po tváři mu stékal pramínek krve z rány na hlavě. Na laně zvonu visel malý, asi osmiletý chlapec a snažil se ho rozhoupat.
Irileth zastavila koně, "Lorie, tvůj oddíl zabezpečí bránu a zkontrolujte dolní část města."
Vojáci seskákali z koní, jeden z nich uchopil lano, aby rozhoupal zvon sám, další se sklonil k raněnému.
Chlapec si pěstičkou otřel uplakané oči, "Bylo jich moc paní Irileth. Táta…" popotáhl a pohledem zabloudil k raněnému vojákovi.
"Neboj, táta to zvládne," uklidňoval ho voják, co prohlížel raněného. "Ale určitě nic nezkazíš když zaběhneš pro léčitelku do chrámu. A dávej po cestě pozor."
"Nepustíš snad tak malýho kluka samotnýho do ulic, kde se courá, bohové vědí kolik zmetků, co napadli město? Vezměte je oba na koně a jeďte!" štěkla Irileth.
"Rozkaz!"
Od stájí se k bráně blížila skupinka podkoních se zbraněmi v rukou.
"Rigmare, dobře, že jste tady. Postaráte se o koně."
"Jistě, paní Irileth."
Rigmar zasunul sekeru za opasek a pak, z pozice hlavního stájníka, rozdělil své muže. Štolbové přebírali od vojáků zpocené a rozčilené koně a odváděli je do stájí.
Rigmar sám pak sáhl po ohlávce Irilethina koně.
"Ne, Rigmare, já a Uthasův oddíl jedem dál. Zkusíme dojet až na náměstí, můžete koně vyzvednout až tam. Musím nahoru."
"Jak si přejete, paní."
"Jedem dál chlapi, Lorie už to tu zvládne se svým oddílem sám."
Irileth škubla uzdou, aby otočila koně zpět směrem do města a kopla ho do slabin. Podkovy zazvonily na dláždění, doprovázejíc svým kovovým staccatem naléhavé vyzvánění zvonu, díky kterému byly ulice liduprázdné. Dojeli až na náměstí bez problémů, tam seskočili z koní a pokračovali dál po schodech po svých. Od Jorrvaskru bylo slyšet řinčení mečů a bojový pokřik Družiníků. Irileth dvěma skoky překonala poslední schody k Jorrvaskru.
Koutkem oka zahlédla, jak od Dračí síně míří dolů skupina vojáků, zjevně vyrazili na rychlo, nebyli ani řádně ustrojení. Většina z nich neměla ani brnění, jen kroužkové košile a zbraně.
Irileth hlasitě hvízdla, aby upoutala jejich pozornost a zařvala: "Luky! Střílet bez povelu!"
Tasila meč a neohlížejíc se na to, jestli ji její muži následují, se vrhla do boje.
Její meč začal zpívat svou smrtící píseň.
Kousek od dveří do Síně uviděla Eorlunda. Jorrvaskerský kovář stál rozkročený nad na zemi ležícím Farkasem a jeho sekera se zvedala a dopadala na hlavy soupeřů, jako kdyby bušil kladivem do kovadliny.
Nad hlavou jí zahvízdaly šípy a maskovaní válečníci byli přinuceni začít ustupovat. Ale i při ústupu kolem sebe s fanatickou sveřepostí rozsévali smrt. Irileth byla nucena bezmocně přihlížet, sama obklopena klubkem útočníků, jak pod údery mečů padla k zemi Njada, která bojovala bok po boku s Riou, bráníc svým vlastním tělem skupinku dětí, sirotků z Riftenu, které shodou okolností právě ony dvě přivezly před pár dny do Jorrvaskru.
Elfka se vzteklým řevem zesílila své úsilí dostat se z obklíčení, když tu se náhle vzduch zachvěl Dračím řevem, prostor kolem ní vyčistil a po jejím boku se objevil Balgruuf, v očích rudý svit a v rukou sekeru. Několika prudkými údery dorazil muže, které srazil k zemi dračí magií. Jeho zásah a ohnivé střely, které kolem sebe začal metat, konečně obrátily situaci ve prospěch obránců. Útočníci nevydrželi a jejich spořádaný ústup se změnil v panický útěk. Při něm ovšem narazili na vojáky, co dobíhali z města a tak bylo za několik málo okamžiků konečně po boji.
Irileth se na krátkou chvíli vyčerpaně opřela o meč zabodnutý v mrtvole:
"Díky za pomoc, ale neměl ses vystavovat takovému nebezpečí!"
"Není za co. Nebyl jsem tu sám. A neštěkej na mě, nemáš mi co rozkazovat!"
Irileth po něm hodila pohledem. Rudý svit v očích byl stále velmi intenzivní. Bylo jí jasné, že když je v tomhle stavu, nemá cenu se s ním dohadovat.
Vytáhla meč z mrtvého a rozhlédla se kolem. Eorlund už odložil sekeru a věnoval se raněnému Farkasovi. Ria byla obklopená dětmi, snažila se je utěšit a zabránit jim v pohledu na Njadu, k níž se skláněl Skjor, sám krvácející z mnoha ran. Irileth zamířila k Eorlundovi, který se zdál být víceméně nezraněn, hledajíc přitom pohledem ostatní členy Kruhu. Nežli se k němu dostala, objevil se u něj Vilkas a vzápětí za ním Moira. Vilkas se hned začal starat o bratra a Moira se po několika Eorlundových slovech rozběhla k Síni. Irileth se instinktivně vydala za ní. Vzhledem k tomu, čím před chvílí prošla, nebyla příliš rychlá, takže nežli se dostala ke dveřím, rozlétly se a Khajiitka z nich vystřelila, jako šíp z kuše, směrem k bráně.
Nežli se dveře stačily znovu zavřít, spatřila za nimi Irileth zraněnou Aelu. Pokračovala tedy v cestě, rozhodnuta zjistit, o co tady jde a kam Khajiitka zmizela.
Jenže sotva udělala pár kroků, narazila na raněného vojáka a při pohledu něj jí došlo, že se musí postarat o své muže. Otočila se tedy a vrátila se zpět na bojiště, aby rozdala rozkazy a podívala se jak na tom její muži jsou. Byly povolány kněžky z Kynaretina chrámu, vojáci pro ně postavili stany a tím zřídili improvizovaný lazaret. Nežli bylo vše zařízeno k její spokojenosti uběhlo pár hodin. Takže, když se pak vydala znovu k Jorrvaskru, slunce se už začalo klonit k západu.
Vstoupila do hlavní Síně a zjistila, že jsou tam všichni členové Kruhu. Byl tam i Eorlund a Balgruuf. Přesto, že už uběhlo opravdu hodně času od chvíle, kdy boj skončil, nevypadalo to, že by se jejich zranění hojila. Nejhůře na tom byla Aela. Polo seděla, polo ležela na jedné z lavic u stěny budovy. Levá ruka jí visela bezvládně podél těla, bylo vidět bílé kosti. Na podlaze se vytvářela kalužinka krve.
Farkase podpíral jeho bratr na další lavici a i on stále krvácel stejně jako Skjor, který seděl o kus dál s hlavou v dlaních a netečně snášel Eorlundovy ruce, jak se kovář snažil očistit alespoň nejhorší rány.
"Můžu nějak pomoct?"
Aela na ni pohlédla se sarkasmem v očích: "Jak bys mi asi chtěla pomoct?" předvedla svou ruku. Svaly visely v cárech, odervané od kosti a vypadalo to děsivě.
"Tak to netuším, ale možná by pomohlo to alespoň zavázat? Venku jsou ošetřovatelky..."
"Fakt prima nápad. Jak si myslíš, že bych jim vysvětlila, že tohle dokážu přežít?"
"No to máš pravdu, asi špatně. Tak možná pomůže tohle?" Sáhla do váčku u pasu a vytáhla z něj v plátně zabalený kelímek. Rozbalila ho a otevřela. Téměř okamžitě naplnila vzduch kořeněná vůně a vlčice překvapeně pohlédla na válečnici: "Kdes to u všech pekel vzala?"
Ta se jen pobaveně ušklíbla: "No řekněme, že spím s tou nejlepší léčitelkou, jakou si vůbec umíš představit." Zvážněla, když si uvědomila v jakém stavu jsou vlkodlaci.
"Proč vypadáte jak hrozně?"
Eorlund vstal a vzal od Irileth mast: "Moc stříbra, dostalo se jim do krve. Farkas bude dobrej tak za hodinu, Skjor do rána. Aela… no možná budeme muset tu ruku uříznout."
"Na to zapomeň! K čemu bych byla bez ruky?"
"A k čemu budeš mrtvá? Jestli se nezačneš hojit dostaneš otravu. Víš to stejně dobře jako já."
"Řešení by by… " Aela nedokončila myšlenku, vykřikla a schoulila se, jako kdyby dostala úder. Stejně tak se zachovali
i ostatní vlci.
"Kodlak!! Svatyně..." Aela přerývaně dýchala a cedila slova přes zaťaté zuby.
Vilkas, jediný nezraněný, vyskočil z lavice a v očích mu zablýsklo žluté světlo: "Musíme odtud! Hned!! " Začal zvedat Farkase z lavice.
"Co se děje?" Zmatená Irileth sledovala, jak Eorlund podpírá Skjora a následuje bratry po schodech dolů, směrem do spodních části Jorrvaskru. Aela se ztěžka zvedla z lavice a Irileth přiskočila, aby jí pomohla.
"Já sama. Nedotýkej se mě," zavrčela na ní hrozivě Aela, žluté oči plné bolesti a hněvu. I ostatní se chovali najednou dost agresivně, vrčeli a jejich oči dostávaly ten děsivý žlutý nádech. Jediný Vilkas se zdál být klidnější, i když i jemu zářily oči sytou žlutou: "Nevšímej si toho vrčení. Teď není ve stavu, aby byla pro tebe soupeřem. Musíme se dostat do svatyně, nebo tu bude ještě větší masakr než byl venku," houkl na ni už ze schodů, postrkujíc před sebou svého bratra, který jak se zdálo získal sílu a pokoušel se s ním prát, aby se mohl vrátit zpět do domu. Prodlužovaly se mu uši a drápy.
Irileth hodila pohledem po Aele. I jí se začaly prodlužovat uši a když na ní znovu zavrčela, bílé tesáky nezapřely šelmu.
"Dovolíš Irileth?" Balgruuf, pro změnu s rudým světlem v očích, odstrčil válečnici a dost bezohledně popadl Aelu, aby vyrazil za ostatními.
"Možná bys mohla jít napřed a třeba otvírat dveře, jestli tam nějaké budou?" navrhl a tak se Irileth vydala za Vilkasem do nitra Jorrvaskru, následována jarlem Průsmyku, který nesl v náručí vrčící vlčici.
Procházeli sklepeními Jorrvaskru, jak nejrychleji to bylo možné. Irileth šla vpředu a otvírala dveře v chodbě, nořící se stále hlouběji do nitra země. Když otevřela poslední, tentokrát opravdu mohutné, pobité spoustou ocele zvenku a zdobené stříbrem zevnitř, ocitli se v kruhové místnosti. Uprostřed byl vysoký sloup a vyřezávanými reliéfy znázorňujícími vlčí smečku. Kousek od něj stál malý stolek, ležely na něm nějaké knihy a stál tam svícen, lahev medoviny a sklenky. Kolem bylo pět masivních křesel, opatřených silnými koženými pásy a řetězy.
"Co to kruci..."
"Potom," přerušil Irileth Eorlund, "nemáme moc času. Přivázat… Aelu tam..." ukázal na jedno z křesel a Balgruuf tam zanesl Aelu, která se mu bezúspěšně snažila vyškubnout.
Vilkas už měl Farkase usazeného a uvazoval ho do pout na křesle. Farkas se nebránil jako Aela, zjevně dostával svou proměnu alespoň z části pod kontrolu. Eorlund raněného Skjora bleskurychle spoutal a už mu jen nasazoval obojek, zjevně to nedělal poprvé. Balgruuf se snažil Aele zbytečně neubližovat, ale moc mu to nešlo. Nakonec se mu povedlo vzpouzející se vlčici svázat. Vilkas se sám usadil v křesle a začal se připoutávat. Irileth pak podle jeho pokynů dokončila zbytek. Když byli vlci uvázaní, obešel je ještě Eorlund a překontroloval pouta.
"Vysvětlí mi konečně někdo o co jde?"
"Nevím přesně, ale z nějakého důvodu se mění, aniž by to byli schopní ovlivnit. Asi to stříbro..." odpověděl váhavě kovář.
"Ne, tím to není, já v sobě žádné stříbro nemám. To je vlčí instinkt chránit člena smečky. Kodlak..."
Vilkas se vzepřel poutům a zařval, až sebou Irileth škubla.
"Kde je??"
"Mají ho oni…," Farkas promluvil poprvé za celou dobu: "… proto přijeli. Chtěli jeho, tedy chtějí Wuuthrad, myslí si, že se měníme díky té sekyře..." zaťal zuby, aby umlčel další výbuch bolesti.
Balgruuf se zamračil: "Oni ho mučí?..." nedokončil.
"Ne, zabíjejí a on jim vzdoruje, aby nám dopřál dost času ..." Aela zaskučela, jak se její tělo pokoušelo přeměnit, ale díky jejím zraněním to bylo neproveditelné: " … kruci Eorlunde, potřebuju..." vypadalo to, že omdlí.
"Eorlunde?" Irileth upřela tázavé oči na kováře.
"Víš, čím se občas živíme ne? Tohle zranění zřejmě nic jiného nevyléčí, alespoň si to Aela myslí, jinak by to nechtěla. Cítím její žízeň..." Skjor promluvil mrtvým hlasem bez emocí, v očích smrtící nenávist: "Chci toho kdo to má na svědomí..."
Irileth zamyšleně hleděla na Aelu zhroucenou v křesle, ta se už ani nepokoušela osvobodit, jen ztěžka dýchala a zírala před sebe, na totem uprostřed místnosti.
Elfka udělala dva váhavé kroky jejím směrem a Aela odvrátila pohled od totemu a upřela žluté oči na ni. Irileth se vzápětí rozhodla a rázně se postavila před Aelu : "Máš nějakej problém s elfama?"
"Ne," žluté oči hladově zasvítily.
"Tak to máme kliku, protože nikdo jinej tu nejspíš není." Vytáhla dýku a s posledním zaváháním se zhluboka nadechla…
"Irileth?! Jsi si jistá?" zarazil ji Balgruuf.
"Ne, nejsem, ale nemůžu se na ní koukat. Ty to udělat nemůžeš a Eorlund..." ucítila dotyk na rameni a otočila se. Kovář jí se zvláštním úsměvem podával pohár, co sebral na stolku: " Ukážu ti jak na to. Takhle je to jednodušší."
Když převzala pohár, vytáhl vlastní dýku a přejel ostřím po zápěstí, opatrně aby neporanil šlachy. Vzal si od Irileth pohár a nechal do něj kapat krev z rány. Irileth ho napodobila a za pár okamžiků byl pohár skoro plný. Kovář ho pak podal zpět elfce: "Dej jí to vypít sama. Byl to tvůj nápad."
Opatrně, aby nic nevylila, přiložila Irileth pohár Aele ke rtům.
Skoro ucukla, když uviděla zvířecky žádostivý žlutý pohled, ale nakonec nechala Aelu teplou, rudou tekutinu vypít.
Výsledky se dostavily téměř okamžitě. Rány se začaly zavírat a Irileth s úlevou sledovala, že i paži, která se zdála být ztracená, snad bude možné zachránit. Když bylo jasné, že se její stav opravdu lepší, pustil se Eorlund do ošetřování jejích ran mastí od Irileth, kterou už před tím použil na Skjora. Chvíli se zdálo být všechno v pořádku, když tu náhle všichni vlkodlaci ztuhli a vzápětí se s vrčením plně přeměnili. Přívěsky na řetízcích, co měli kolem krků se rozsvítily, řemeny a řetězy, které je držely v křeslech se napnuly, jak se v nich vzepřeli plnou silou, ve snaze se uvolnit.
A pak bylo najednou ticho.
Přívěsky zhasly.
Všechny kromě Aelina.
Členové Kruhu se vrátili do lidských podob a přestali se prát se svými pouty.
U pátého křesla se objevila mlžná postava.

"Takže, jste to stihli. To mě těší. Vidím, že novou Alfou se stala Aela. To mě nepřekvapuje…
Věděli jste, že všechno směřuje k této chvíli. Amira mi řekla, že moje smrt je klíčem, ke zrození Drakorozené. Nevím jestli se tak stane, ale věřím, že moje smrt má nějaký účel. S bouří, jenž dorazí dnešní noci k branám města přijdou změny a já doufám, že budou k lepšímu."


Duch se začal ztrácet : "A Vilkasi, nezapomeň cos mi slíbil. Nechci skončit v Zapomnění."