---

Děkuji moc za chválu. :)






„Prosím,“ řekla Yrith a položila na stůl průsvitnou krabičku. Za zdobnými tabulkami z matného skla vyskládanými v mřížce pokryté jemnou kůží s pozlacenými rohy bylo vyskládaných několik různě velkých brků. Krabička sama musela mít cenu několika vzácných knih, ale bretonská dívka věděla, že její poněkud nekonvenční orkský přítel se nespokojí jen tak s něčím.

„Vřelé díky, jsi můj zachránce,“ pravil knihovník a zvedl hlavu, aby jí mohl pohlédnout do očí. Věnoval jí vroucný úsměv, který, jak Yrith dobře věděla, neukazoval světu příliš často. „Musel jsem opsat jednu knihu a ještě mi tři zbývají. A vedení nenapadlo nic lepšího než hodit všechno papírování k novému systému na mě! Brky mi mizí, než stačím říct Ledohrad. A arcimág ze mě chtěla udělat učitele historie! Věřila bys tomu?“ Pak se zamračil a rukou si prohrábl svůj sněhobílý plnovous. „Jsi v pořádku? Vypadáš… strhaně.“

„Byl to náročný den,“ odpověděla vyhýbavě a sledovala, jak se mu oči zúžily v touze po uspokojivější odpovědi. Yrith dobře věděla, že její přítel jí z tváře dokáže vyčíst každičký pocit.

„U Malacatha, děvče, ty jsi tak paličatá,“ povzdechl si. „Jen mi pak nechoď plakat na rameno, až se zas nebudeš mít komu svěřit.“

Dívka našpulila rty, rozčilená a zahanbená současně, a odvrátila oči. Pak se však její pozornost obrátila ke knize, kterou měl ork rozečtenou. Byl to objemný, těžký svazek, jehož široké stránky zakrývaly většinu stolu. Překvapeně zkoumala její uhlově černé desky se stříbrným zdobením, přesvědčená, že podobnou knihu nikdy v životě neviděla. V knihovně měla přečtenou drtivou většinu knih a zbytek znala od pohledu.

„Co to čteš?“ zeptala se a ukázala na ni prstem. Ze zdvižené ruky jí visel útržek rukávu. Zamračila se a vzpomněla si na svůj souboj s ledovým přízrakem. Útrpně si povzdechla, když si uvědomila, že bude muset oprášit svou dovednost s jehlou a nití.

„Jen nějaká stupidní braková literatura. Někdo mi to sem nedávno pohodil, tak jsem se začetl,“ odvětil knihovník. „Nic pro tvůj vytříbený vkus. Ale tak… až mi dojde dřevo, aspoň budu mít čím zatopit.“

Yrith zvědavě zvedla obočí. Pokud na světě existovala jediná bytost, která by v životě neublížila knize či svitku, pak to byl Urag gro-Shub. Podezíravě si knihu prohlédla. Ptala by se dál, ale místní knihovník byl přinejmenším stejně tvrdohlavý jako ona, ne-li víc. Pokrčila rameny a prozatím nechala jeho tajemství být.

„Půjdu spát,“ řekla a bezděčně rukou zašátrala po roztržené části svého rukávu. Otřásla se, když se dotkla své kůže. Prsty měla od předchozího výletu jako led.

„‘Brou noc,“ zamumlal on a obrátil se zpět ke knize. „Opatruj se. A už si, pro všechny bohy v Éteriu, najdi nějaké přátele, nebo z tebe bude starý mrzout a budeš mít šediny, ještě než natáhnu bačkory.“

„O takových věcech nemluv!“ zvolala popuzeně. „Jsi jediný, koho tu mám.“

„A to je právě ten problém, ty trubko,“ zamručel on.

Zavrtěla hlavou a vykročila směrem k východu. Zvuk trhané látky ji přiměl podívat se na svou ruku. Zamračila se, pleskla se po nezbedných prstech a v duchu se ostře pokárala. Proběhla Arkáneem, jak se říkalo místní knihovně, skrz vstupní halu do Sálu elementů a přes dvůr kolem sochy prvního arcimága Šalidora, až do Sálu úspěchu, kde byli ubytovaní studenti. Minula několik učitelů, jimž kývla na pozdrav, aniž by se podívala, koho přesně zdraví.

V hlavní síni Sálu úspěchů tvarované do typicky ledohradského osmiúhelníku bylo překvapivě živo. Většina studentů stála kolem fontány, jejíž modré světlo procházelo celou věží odspoda až nahoru, a z jejich středu vykukovala hlava mladého vysokého redgardského chlapce, jehož Yrith nikdy dřív neviděla. Stál na nízké kamenné zídce obklopující fontánu a cosi vyprávěl.

„… a pak jsem ho viděl vyjít ze stanu a ten kluk vedle mě zrovna opakoval ‚Vylezl ze stařešinovy zadnice!‘ Od té doby tomu místu nikdo neřekl jinak než Stařešinova zadnice.“ Redgard se teatrálně uklonil a menší dav kolem něj zaburácel smíchy. Yrith se zdálo, jako by se zasmála i sama fontána za ním. Ve sloupu světla uprostřed to vesele zapraskalo a kolem se rozlétla sprška drobných modrých jiskřiček.

„A hele, prcek je tu,“ ušklíbla se afektovaně plavovlasá elfská dívka. Altmerka, Leyna Travi, patřila k těm nejotravnějším a nejbohatším spratkům z celé univerzity. A také k nejvěrnějším Cainovým poskokům. Říkalo se, že její otec slouží Aldmerskému spolku a její místo na škole jí štědře financuje. Yrith si povzdechla.

„Vaše spolužačka?“ zeptal se Redgard. V jeho temně modrých očích se zablýskly zvědavé jiskřičky. Se zájmem se obrátil k Yrith, ve tváři vřelý, uvolněný úsměv. Bretonka k němu vzhlédla, měříc si jej od hlavy až k patě. Dokonale oválný opálený obličej lemovaly temné vlasy spletené do bezpočtu drobných copánků sahajících mu až k bedrům. Stejně jako všichni ostatní studenti měl na sobě obvyklou novickou róbu béžové barvy, zjevně pořízenou ve spěchu z druhé ruky, neboť mu byla krátká a značná část jeho dlouhých končetin zůstala odhalená. Chlapec tomu však nevěnoval pozornost a místní chladné podnebí ho očividně netrápilo.

„Qassire, věř mi, s touhle se opravdu zahazovat nechceš,“ utrousila plavovláska a střelila po Yrith pohrdavým pohledem. „Je to chudá lůza, je naprosto nesnesitelná, nic neumí a není na ní jediná dobrá věc.“

„Ale no tak,“ pravil chlapec uklidňujícím hlasem a zvedl jednu ruku na znamení míru, „jen se neunáhlujme. Jak se jmenuješ, štístko?“

Yrith probodla chlapce pohledem. V rodném Daggerfallu se výraz štístko používal pro otrhané žebráky, kteří se toulali ulicemi a žadonili almužnu. Byla to jen náhoda, nebo si z ní utahoval ještě dřív, než vůbec věděl, jak se jmenuje? Rychle se narovnala a pravou ruku si přitiskla k tělu, aby skryla svůj roztržený rukáv.

„Yrith,“ zamumlala podmračeně. „A jestli mě omluvíte…“

Redgard elegantně seskočil ze svého místa a přistál jen několik kroků od ní. Zeširoka se na ni zazubil, odhaluje pohled na svůj oslnivě bílý chrup. Zmateně na něj zamrkala.

„Já jsem Qassir,“ řekl a natáhl k ní ruku. „Od zítřka spolu budeme docházet na výuku. Rád tě poznávám.“

Chvíli ruku nejistě pozorovala. Pak mu gesto se strojenou dychtivostí opětovala.

„Máš pořádný stisk,“ zasmál se vesele. „Nechceš se k nám na chvíli přidat? Je tu zábava.“

„No…“ zakoktala váhavě. Nabídka zněla lákavě, už dlouho neměla pořádnou společnost. Zrak jí sjel na nevraživé tváře jejích spolužáků a rychle zavrtěla hlavou. „Promiň, jsem unavená a mám ještě něco na práci. Když mě omluvíš…“

„To je ale škoda,“ povzdechl si on, ve tváři výraz upřímného zklamání. „Tak teda zítra!“

S tím vyskočil znovu na zídku a začal ji houpavým krokem přecházet, jako by tancoval. Dav se opět rozesmál. Redgard se potutelně zašklebil. Yrith podivného spolužáka chvíli pozorovala, než se konečně obrátila ke dveřím do svého pokoje.



Singird Larkwing vkročil do pokoje svého bývalého mistra, jen aby jej našel prázdný. Když mu zrak padl na stůl u protější zdi, nebo, lépe řečeno, hromadu knih, svitků, schránek a nejrůznějších přísad, které ho skrývaly před jeho zraky, obrátil oči v sloup. Několik kulatých průsvitných předmětů leželo na zemi pod ním. Hned vedle truhly v nohách postele se rozlévala kaluž neznámé zelené kapaliny. Zdálo se, že Phinis Gestor se za celá ta léta, kdy se neviděli, ani trochu nezměnil. Singird si povzdechl a rukávem bezděčně setřel vrstvu prachu z jedné z poliček. Znechuceně se podíval na zašpiněnou látku a rychle ji vyklepal.

„Jestli hledáte Phinise, zrovna odešel do Arkánea,“ ozval se za ním tichý, klidný hlas. Otočil se, aby pohlédl do tváře přísně vyhlížející bretonské ženě, jejíž tvář korunovala bujná kštice krátkých hnědých vlasů.

„Á, slečno Ervine,“ kývl na ni. „Děkuji, vypravím se tedy tam. Jak si vedou starší studenti?“

„J’zargo a jeho experimenty,“ vzdychla ona a rezignovaně zavrtěla hlavou. „Trvalo mi pět hodin uklidit ten svinčík, promiňte mi ten výraz, co tam po něm minule zůstal. Opravdu netuším, co byly ty chlupaté věci zač. Nejsem si jistá, jestli to vůbec chci vědět.“

„Nemáte to s tím kvítkem snadné,“ zasmál se Singird. „Nu, já pomalu půjdu, uvidíme se později. Nezapomeňte mi odevzdat ten formulář. Tahle škola by zasloužila nápravu.“

Aniž počkal na odpověď, vyrazil k východu. Matně stříbrná róba mu divoce povlávala kolem lýtek, jak pospíchal ke knihovně doslova dechberoucím tempem. Když konečně zdolal všechny schody a před ním se otevřel výhled na svícemi ozářené police plné knih, sotva popadal dech. Chvíli tam stál a jen tak obdivoval police zasazené mezi masivním kamenným sloupovím podpírajícím vysokou klenutou střechu, na nichž stály do úhledných řad srovnané knihy. Ne sice tak úhledných, jako když tu byl naposled, ale přece ho ten pohled těšil. Atmosféra Arkánea vždycky dokázala uklidnit tělo i mysl, ačkoliv místní knihovník celý dojem poněkud narušoval.

Hned naproti vchodu, vedle knihovníkova stolu, stálo křeslo, v němž se pohodlně rozvaloval plešatějící Breton, plně soustředěný na knihu, jež mu spočívala na klíně. Kousek od něho se o stůl opíral orkský knihovník zahloubaný do textu obrovského svazku ležícího před ním a zamyšleně se kousal do rtu. Singird pohlédl na jeho zažloutlé zuby a zelenkavou kůži a sám pro sebe nad výjevem zašklebil.

„Mistře Gestore,“ promluvil tichým hlasem, přesto však dostatečně ostře na to, aby prořízl ticho oné klidné, mdle ozářené komnaty. Jeho bývalý učitel vyvolávání sebou překvapeně trhnul a v mžiku se narovnal.

„Ale ale, jestlipak to není náš malý génius,“ usmál se Phinis Gestor. Starý vyvolávač se zvedl z křesla a vřele svého studenta objal. „Slyšel jsem, že mě sem přijedeš nahradit. Vítej zpět, Singi.“

Ork opodál si významně odkašlal, ale nikdo z přítomných mu nevěnoval pozornost. Oba byli příliš zaneprázdněni nostalgickými vzpomínkami na staré časy.

„Copak tě sem přivádí?“ zeptal se Breton. V očekávání pozdvižené obočí Uraga gro-Shuba přitom ignoroval. „Nevěřím, že to byly peníze, co tě sem přilákalo. Jarlové ve městech by ti určitě nabídli mnohem víc, ne?“

„Peníze? Ne, to ne. Něco hledám… a někoho. Ale když už mluvíme o penězích, univerzita musí být vskutku zoufalá, že si pro trochu zlata bere do učení takové nekňuby.“

„Už to tu bylo i lepší. Nemáme už žádnou podporu od měst, a i když politiku nesnáším, začínám si říkat, že by se tu snad hodila nějaká vlivná osobnost. Ale ta děcka neodsuzuj, Singirde,“ pravil přátelsky. „Nejsou zdaleka tak špatní, jak si o nich myslíš.“

„Tady lidi už nemají kouska vychování,“ zavrčel Urag. Oba dva konečně stočili své zraky k němu. „Ani slušně zdravit to neumí. A ti nekňubové jsou lepší než kterýkoliv z vás. Víte, že to tu teď vlastním? A ještě jsem starší než vy oba dohromady.“

„Tak… promiňte… pane,“ zamručel Singird a založil si ruce přes prsa. „Totiž… dlouho jsme se neviděli.“ Ork se nad polovičatou omluvou zamračil a raději se obrátil zpět ke své knize.

„Larkwingu, ty ses fakt ani trochu nezměnil, co?“ odfrknul si ještě.

Nord se zašklebil a koutky jeho úst mu zacukaly v pokušení odseknout. Nakonec odolal a otočil se zpět na svého mistra, který se jen tiše pousmál.

„Vlastně jsem vás hledal, mistře Gestore,“ oznámil mu. „Chtěl jsem vám něco ukázat. Třeba byste mi s tím mohl pomoct.“

Vytáhl si z rukávu kus papíru, rozložil ho před sebou ve vzduchu a podal svému učiteli. Papír obsahoval několik rozsáhlých diagramů složených z nespočtu úseček a křivek protínajících se do složitého ornamentu. Pod nimi bylo načmáraných celých několik odstavců poznámek. Phinis přimhouřil oči a pozorně obsah prostudoval, než zdvihl hlavu.

„Tak to jsem nečekal,“ pravil zamyšleně a znovu se zahleděl na papír. Jeho oči klouzaly od linky k lince, až obtáhly celou síť. „Ty si docela zahráváš. Na tohle budeš potřebovat spoustu výbavy a materiálu… a taky médium. Jsi schopný mág, Singirde, ale musím tě zklamat. Je mi líto. Určitě jsi sem kvůli tomu vážil dlouhou a náročnou cestu. Nemyslím si ale, že jakýkoliv živý mág ti v tomhle bude schopný asistovat. Poslední zemřel před dvaaosmdesáti lety během Velkého zhroucení. Samozřejmě můžeš o laskavost požádat nějakého draka, ale mám jisté podezření, že ty potvory nejsou zrovna dvakrát ochotné. Ještě se můžeš zeptat našeho arcimága, co si o tom myslí,“ zasmál se. „Nakonec je to sestra drakorozeného.“

Singird si tiše odfrknul. Jeho poslední setkání s novým arcimágem nedopadlo úplně podle jeho představ.

„Tolik k mým bláhovým přesvědčením. Doufal jsem, že se mezi novými studenty najde nějaké zázračné dítě…“ jeho hlas odezněl. Nord bezmocně zavrtěl hlavou.

„A proto jsi tu práci přijal, rozumím,“ přikývl Phinis. „Jenže na tohle bys potřeboval extrémně mocného vyvolávače. Jsou to jen děti, Singi. Vzdělat se v tomhle řemesle jim může zabrat celý život, možná i déle. Neočekáváš od nich trochu moc?“

„Očividně. Polovina z nich by zasloužila okamžitý vyhazov. Zejména Yrith Ravencroftová. V životě jsem neviděl většího budižkničemu.“

„Tak pozor, hochu,“ ozval se nečekaně Urag. Zdvihl hlavu a očima Singirda probodl. Jejich pohledy se střetly v divokém souboji o dominanci. „Dotkneš se jí a přísahám, že budeš litovat. Tahle škola je budižkničemů plná, ale ona mezi ně rozhodně nepatří. Jen si potřebuje pár věcí srovnat.“

„Vidím, že tu má pěknou řádku příznivců,“ pravil Singird a tvář mu zkřivil kyselý úšklebek. „Asi by si s tím srovnáváním měla pospíšit. Aby si brzy nemusela hledat střechu nad hlavou.“

Urag se narovnal v celé své úctyhodné hrozivosti. Z očí mu šlehaly plameny, ale to už se Phinis rychle přesunul a postavil se mezi své kolegy, aby zabránil hrozící potyčce.

„Ale no tak, co kdybychom se všichni uklidnili,“ řekl a zamával na každého z nich rukama v gestu míru. „Singirde, neunáhluj se, prosím. Přeháníš a bereš to všechno moc vážně…“

„Zato ona věci nebere dost vážně!“

„U všech bohů, zmlkni už, ty kyselej ksichte, ten plešoun má pravdu!“ přerušil ho Urag. „A přestaň už se konečně tvářit, jak kdyby sis na hlavu vymačkal citron.“

„Plešoun?“ Phinis střelil po orkovi napůl pobouřeným, napůl pobaveným pohledem, a pak se významně podíval na zelenkavou kůži, která postupně nahrazovala řídnoucí bílou kštici.

„Kyselej ksicht?“ připojil se k němu jeho učeň, tvářící se jako živá definice výrazu, který právě zpochybnil.

„Pro milost Stendarrovu, radši toho nechme,“ zavrtěl Phinis rázně hlavou. „Singirde, co kdybys prozkoumal zdejší sbírku? Urag nedávno vytvořil kopii jednoho ze Svědectví proroka. To je ta antologie, co napsal Dorion Trith, než přišlo Velké zhroucení.“

„Dobrá,“ povzdechl si neochotně Nord a následoval Bretona do jednoho z výklenků lemujících celou knihovnu. Většinu jeho prostoru zaplňoval stůl, na němž byly do úhledných sloupečků vyskládané knihy. Singird se naklonil a očima přeměřil každý hřbet a růžek. Pak jediným přesně vypočítaným pohybem urovnal jednu hromádku a věnoval svému dílu láskyplný pohled. Phinis vzal z vrcholu jednoho sloupečku v kůži vázaný svazek bez dekorací a podal jej svému studentovi. Nord jej opatrně rozložil na stole a prozkoumal jeho obsah. Stránky byly popsané jemným rukopisem plným elegantních křivek a tenkých linek srovnaných do dokonale rovných řádků.

„Pěkná práce,“ uznale kývl hlavou Singird, „zejména když zvážím, kdo ji má na svědomí.“

Ork svraštil obočí a odfrknul si.

„Říká nordský mág,“ prohlásil stroze.

„Zelenáči by měli držet jazyk za zuby,“ ucedil mladý mág.

„Tys byl vždycky hubatej až hanba,“ opáčil Urag.

Phinis Gestor na ně upřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Tak až se uklidníte, dejte mi vědět,“ povzdechl si. „Zatím budu dole v Sále elementů. Možná byste měli požádat místní studenty, aby vám ukázali, jak se chová dospělý člověk.“ Bretonský mistr vyvolávač opustil Arkáneum s očima obrácenýma v sloup. Hlasy za ním se postupně vytrácely, až utichly docela.



Yrith rozčileně dupala sněhem a probojovávala se nakupenými závějemi. Přes rameno se jí pohupoval pytel ryb. Za sebou slyšela funění, jak se v závěsu za ní řítil její dunmerský spolužák.

„A všechny úkoly z vyvolávání,“ pronesl sladkým hlasem. Yrith i přes obtíže, s jakými se prohrabávala nakupeným sněhem, zrychlila svůj krok.

„O tom si můžeš nechat zdát,“ zavrčela zadýchaně. Horečnatě před sebou rozhrabávala chladnou bílou pokrývku, až se kolem ní vzdouvala bílá mračna.

„Jako bys měla na výběr,“ zakřenil se na ni. „Nevypadáš, že bys zrovna stála o odhalení. A…“

Dívka se zprudka zastavila a otočila, až do ní její společník nechtěně vrazil a ztratil rovnováhu. Zachytil se o lem její róby a strhnul ji s sebou do kupky načechraného sněhu. Skončili jako uzlíček těl a trčících končetin, pokrytí sněhem od hlavy až k patě.

„Vy dva, co to tam děláte?!“ ozval se podivně zastřený hlas. Opodál stál strážný v ocelové helmě zakrývající celou jeho hlavu a podle všeho koukal jejich směrem. Yrith se zvedla na loktech a divoce potřásla hlavou, aby se zbavila štiplavých vloček na tváři. Pak se otočila a zamrkala. Cain se k ní nakláněl tak blízko, že vyplňoval celé její zorné pole. S prudkým nádechem se zašklebila, kopla ho do holeně a vyšvihla se na nohy.

„Au! Ty jedna…“ ohnal se po ní. Druhou rukou si ledabyle oprášil sníh z ramenou a vlasů. Dívka se jen zasmála, ve tváři výraz pobavení nad jeho pečlivě pěstěnými špičkami ohnivých vlasů, které nyní splihle visely kolem jeho obličeje. Z jejich konečků odkapávala voda a vytvářela ve sněhu drobné důlky.

„Víš, přemýšlela jsem nad tím, co jsi říkal,“ pravila zlehka, „a došla jsem k závěru, že mě prozradit nemůžeš.“

„Pche! A proč ne?“ odfrknul si on.

„Protože tvá pýcha by neunesla, kdybys měl odhalit někoho, kdo je lepší než ty. Zvlášť, když to budu já.“ Yrith nahlédla do pytle, který svírala v ruce, a zkontrolovala jeho obsah. Pak opět vykročila do kopce vedoucího k univerzitě, nevinně se usmívajíc na přihlížejícího strážného. Stál tam bez hnutí a ona se snažila uhodnout, co se asi pod tou jeho vědrovitou helmou ukrývalo za výraz.

„Má co?“ odfrknul si pohrdavě Dunmer, znovu se potácející v jejích patách. „Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit?“

„Jasně,“ řekla. „Tak nepředstírej, že ty znáš mě. Na rozdíl od tebe tu nejsem ze své vlastní svobodné vůle. Nemám důvod, proč bych se vůbec měla snažit stát se mágem.“

Než mohla říct jediné slovo, znovu po ní skočil a srazil ji zpět do studeného sněhu. Pravá ruka tlačila k zemi její rameno, zatímco levá se sápala po jejím krku. Bezcitně ho popadl, až zalapala po dechu, a v očích mu nebezpečně blýskalo. Upustila pytel na zem vedle sebe a nozdry jí zaplnil zápach rybiny.

„Ty si myslíš, že to byla moje volba?“ zasyčel na ni zuřivě. Ruce se mu třásly, což jen zvýšilo Yrithinu nejistotu a nepohodlí. „Myslíš si, že jsem se jednoho dne prostě sbalil a šel sem, rozhodnutý stát se mágem? Ani náhodou. Víš co? Seš ubohá. Ubohá a směšná. Ať je po tvém. Co je mi po nějakých tvých tajných znalostech nebo bohové vědí čem. Lidi jako ty, co neumí nic než na sebe upozorňovat a dělat, že jsou něco víc, mi fakt pijou krev. Víš… já se aspoň snažím.“

S tím vstal a odkráčel pryč. Yrith zůstala sama s výhledem na jeho záda a svými zmatenými myšlenkami. Ležela ve sněhu a sledovala chomáčky páry vycházející z jejích úst, neschopná jediného pohybu. Co to u všech daeder mělo znamenat? Poprvé v jejím životě jí Cain připadal tak říkajíc jako lidská bytost, ale nebyla si jistá, jestli se jí takhle líbil. Na urážky z jeho strany byla zvyklá, ale na nenadálou bolest v srdci, kterou po sobě zanechala tahle, už ne.

„Jsi v pořádku?“ uslyšela nad sebou hlas. Vzhlédla, aby vypátrala jeho původce, a její oči se setkaly se dvěma temnými mezerami v ocelové helmě. „Ten kluk, co právě odběhl… udělal ti něco?“

Ztěžka vydechla a pomalu se posadila. Natáhla se po pytli a rozsypaných rybách.

„Kdo ví,“ zamumlala nepřítomně. Strážný tam stále v tichosti stál a zjevně si neuvědomoval, že mu přes jeho helmu nemohla vidět do obličeje. Konečně se donutila vstát a posbírat všechen úlovek. Pak se klopýtavě vydala zpět k univerzitě.

Jakmile odložila čerstvou nálož ryb do univerzitní kuchyně, vyslouživší si od místních několik tázavých pohledů za svůj pocuchaný vzhled, vypravila se do Sálu elementů, aniž by se obtěžovala tak podřadnými záležitostmi jako vzít si ze svého pokoje učebnici či papír na psaní poznámek. Brána ji přivítala svým obvyklým skřípotem a pak už rázovala vstupní síní vykládanou od lesklé podlahy až po vysoký strop chladnými šedými kameny hrubě opracovanými do kvádrů. Kráčela kolem fontány jasně modrého světla, až se nakonec připojila ke svým spolužákům.

Proměny byly tím jedním jediným předmětem, k němuž neměla naprostý odpor, považujíc je za jediné užitečné magické odvětví. Na hodinu přispěchala plná něčeho, co se s jistou dávkou představivosti dalo přirovnat k nadšení. Svým spolužákům, častujícími ji svými obvyklými úšklebky a kousavými poznámkami nevěnovala jediný pohled a beze slova si stoupla stranou od hloučku lidí ve středu síně. Překvapeně pohlédla na Caina, který stál opodál a očima probodával své přátele. Ti se shromáždili kolem svého nového redgardského spolužáka a nadšeně s ním o něčem debatovali.

Yrith musela uznat, že charisma mu nechybělo. Očima přejela jeho temně modré oči pozorující své okolí bystrým, zkoumavým pohledem, útlou, avšak pevnou a obratnou postavu a množství tenoučkých copánků povlávajících mu kolem ramen. Bylo na něm něco zvláštního, co nedokázala pojmenovat.

Pak se jejich oči setkaly. Vesele na ni zamával a Yrith nervózně přešlápla na místě. Jeho vstřícnost a přátelskost ji znepokojovala, ale než se nad ní stačila zamyslet, vešla do místnosti postarší bretonská žena s přísným výrazem ve svém útlém obličeji lemovaném slámově žlutými vlasy spletenými do složitého systému uzlíků a copánků. Účesy paní Colette Marence byly odjakživa předmětem veřejného obdivu. Yrith nejednou přemýšlela, kolik času asi tráví lektorka obnovy úpravami svých vlasů a kolik magie do nich vkládá. I přes svůj vysoký věk byla přitažlivá, ačkoliv většina mužů na univerzitě si to zjevně neuvědomovala.

Učitelka přispěchala rázným krokem k hloučku studentů a přelétla je rychlým pohledem, aby zkontrolovala docházku. Pak promluvila hlasem připomínajícím rozvrzané panty vstupní brány do Sálu elementů. Její hlas byl to jediné, co na ní Yrith vadilo.

„Dobré ráno, třído,“ řekla. „Jak jste si jistě všimli, včera se k nám připojil nový student. Vzhledem k tomu, že jsem si pro vás na dnešek připravila nějaké úkoly do dvojic, někdo z vás bude muset být s Yrith, takže…“

Yrith se zamračila. Skvělé zahájení, pomyslela si nevrle. Pohledem zalétla ke snědému spolužákovi, jemuž se nedostalo ani možnosti se představit, než si plně uvědomila obsah učitelčina sdělení. Když došlo na práci ve dvojicích, vždycky skončila s učitelem. S tím byl teď konec. Ani v nejmenším se netěšila na to, až bude vydána napospas některému ze svých nenávistných spolužáků. Odevzdaně si povzdechla.

„To je v pořádku,“ ozval se Redgard a v širokém úsměvu odhalil dvě řady zářivých, vybělených zubů. „Já s ní budu.“

„Jsi si jistý?“ optala se Colette nejistě. „Svým magickým nadáním se zrovna neproslavila.“

„Slyšel jsem, ale být v týmu s někým nadaným by přece byla nuda, ne?“ zasmál se a zamrkal na Yrith. Zamračila se s v duchu přemítala, jestli ji má jeho odpověď těšit, či urážet.

„Škoda, chtěla jsem být s tebou ve dvojici,“ zakňourala Leyna a pohodila hlavou, až se kolem ní její dlouhé, plavé vlasy rozprostřely jako závoj.

„Běž s Cainem,“ vybídl ji Qassir. „Líbí se ti přece, ne?“ Doplnil svou poznámku o další mrknutí. Yrith se neubránila úšklebku.

Plavovlasá kráska vypadala najednou zaskočeně a tiše přešlápla, zjevně zvažujíc odpověď. Do obličeje se jí vkradl ruměnec a Yrith přemýšlela, jestli je to proto, že skutečně měla samolibého Dunmera ráda, nebo protože ji Qassirova slova uvedla do rozpaků. Na spánku jí naskočila podrážděná žilka. Ohleduplnost a zdrženlivost mu zjevně nic neříkaly.

„Výborně, tím je všechno vyřešeno,“ uzavřela celou debatu Colette a zatleskala, aby si získala pozornost. „Připravte se na meditaci.“

Meditace byla obvyklým zahájením každé hodiny obnovy. Yrith se snažila držet se zadaných instrukcí a soustředit se na sílu svého ducha, vnitřní energii, která byla spojená s jejím tělem a ne zcela oddělitelná. Veškeré její pokusy však vyústily jen v marnou snahu zbavit své myšlenky Redgarda sedícího vedle ní. Zasmušile svraštila obočí, když si uvědomila, že tentokrát nechce selhat a ukázat mu své nedostatky, které dozajista převažovaly nad jejími klady. Vzdychla a k uším se jí donesl tichý smích. Zvědavě pootevřela jedno oko a pohlédla na křenícího se Qassira. Upřeně ji sledoval a v pobavených očích mu tančily veselé jiskřičky. Když si všiml jejího pohledu, ústy něco naznačil.

„Nemůžeš se soustředit?“ domyslila si.

Odpověděla prostým pokrčením rameny.

Natáhl k ní ruku. Pocítila nutkání se odtáhnout, ale neochotně mu odolala, zvědavá, co má v úmyslu. Jeho prsty se jí lehce dotkly a začaly klouzat směrem vzhůru. Zhluboka se nadechla a už už se chystala ho zastavit, ale pak ruka ustala v pohybu a jeho prsty se jí pevně omotaly kolem zápěstí. Bezděčně zavřela oči, jako by ji k tomu přinutila nějaká neviditelná síla. Najednou pocítila, jak do ní pronikla silná vlna energie a zastřela jí mysl. Ocitla se ve zvláštně uklidňujícím šedavém světě prázdnoty. Po chvíli zapomněla, kde je a co dělá, a z podivného transu ji probralo až další zatleskání Colettiných rukou oznamující konec meditace.

„Cos to udělal?“ zeptala se tiše Qassira a upřela pohled na jeho znepokojivě klidnou tvář.

„Ále, jen takový nevinný trik, co jsem se naučil doma,“ prohlásil bezstarostně. „Jen jsem ti nasměroval energii správným směrem.“

Yrith se zamračila. Takže nevinný? Ani ona nebyla tak hloupá. Pokud dovedl ovládat energii duší jiných lidí, pak nevinný bylo to poslední slovo, které by pro to použila. Jen o krok dál a byl by z něj nekromant.

„Už to nedělej,“ zavrčela.

„Ale pomohl jsem ti, ne?“ zavrněl. „Hele, ještě bych mohl…“

„Prostě to nedělej!“ přerušila ho příkře ve snaze nedat mu prostor se bránit. Chtěl na ni dotírat? Nevěděla sice, co má v úmyslu, ale přece mu to nebude usnadňovat. Pořád pro ni byl jen cizincem, někým, kdo by zdaleka neměl být tak přátelský, natož aby jí sahal na duši. Jeho přízeň ji znervózňovala. Možná jí samota svědčila. Příliš mnoho pozornosti jí bralo půdu pod nohama.

Redgard si povzdechl a zatvářil se jako ztracené štěně. Yrith si skousla ret a rychle se odvrátila. Tohle od něj nebylo fér. Ale ona se nevzdá.

Jejich dalším úkolem bylo zkoušet si ve dvojicích magické štíty. Zatímco jeden měl střílet slabé a neškodné střely, ten druhý měl za úkol je vykrýt. Yrith začala jako útočník. Pro jednou se nemusela stydět za svá slabá kouzla ničení. Nikdo jí nevyčítal, že neumí vyčarovat silnou ohnivou střelu, paní Marence s ní naopak vypadala nadmíru spokojená. Yrith čarovala s úsměvem, než přišla řada na ni, aby vykouzlila vlastní štít. Po čtvrtém neúspěšném pokusu si odevzdaně povzdechla. Qassir k ní přistoupil, ve tváři soucitný výraz. Podrážděně na něj pohlédla.

„Neboj,“ řekl a jemně ji chytil za ruku. „Ne každý je dobrý hned od začátku. Hlavně buď v klidu. Cítíš tu energii, která obklopuje tvoje srdce?“

Přikývla. Tahle část byla jednoduchá. Naučila se to kdysi dávno, když studovala vyvolávání.

„Tak se do ní ponoř. Vytáhni si její část a použij ji tak čistou, jak jen to jde. Nemíchej do ní jiné energie, když vytváříš magické štíty. Jsi to jen ty a tvá duše. Zpočátku to možná bude těžké, ale časem se do toho dostaneš.“

Další přikývnutí. Matně si vybavovala, že něco podobného už kdysi slyšela, ale jen málokdy věnovala pozornost svému okolí, natož učitelům.

Plně se soustředit na sebe, místo aby se spoléhala na jiné zdroje, pro ni bylo náročné. Zavřela oči a zaměřila se na svou duši. Vědomím se do ní ponořila a ucítila své vlastní rozvířené pocity. Pak se zlehka dotkla temného okraje svého podvědomí, zákoutí, do nějž se nikdy neodvážila, jemuž se vždycky bála čelit. Přivítala ji temnota a nenadálý chaos, změť pocitů a barev. Polévalo ji horko a chlad zároveň. Okamžitě se zase stáhla.

Vzhlédla ke svému společníkovi. Ve tváři se mu zračily obavy a sledoval ji nejistým, obezřetným pohledem.

„Jsi v pořádku?“ otázal se. „Vypadáš, jako bys právě vypila elixír ze síťovce… víš, jak Brelyna vždycky míchá lektvary. Slyšel jsem o nich celkem dost historek.“ Na rtech se mu mihl potutelný úsměv.

Yrith se ušklíbla, napůl pobaveně, napůl nejistě.

„Chtěla bych pokračovat,“ řekla.

Přikývl a zasypal ji sprškou drobných jisker. Ponořila se hluboko do své duše, aby našla potřebnou energii, ale ta vířila a bublala, utápějíc ji v moři protichůdných pocitů. Yrith se znovu polekaně stáhla a uskočila, když k ní dolétlo Redgardovo kouzlo. Její partner svraštil obočí a ona v jeho tváři na okamžik spatřila zklamání. S povzdechem zavrtěla hlavou.

„Zkusíme to ještě jednou,“ pravil tiše. V jeho hlase byl náznak čehosi, co nedokázala pojmenovat. Cítila, jak se jí v zátylku zježily vlasy, a sotva znatelně se otřásla. Vzrušení? To snad ne…

Zdvihl obě ruce a prsty mu obklopily jasné plameny. Yrith sebou škubla. Kouzlo vypadalo silnější než cokoliv, co kdy na univerzitě spatřila. Zamžourala do jeho oslnivé záře a na okamžik zaváhala. Pak pomalu přikývla. Bude mu důvěřovat. Vypadal zkušený, určitě věděl, kolik síly musí do svých kouzel vložit. Zhluboka se nadechla.

Z konečků Qassirových prstů vystřelila mohutná ohnivá koule a dechberoucí rychlostí se hnala k ní. Sálem elementů se náhle rozlehly výkřiky jejich spolužáků. Na okamžik před sebou Yrith viděla smrt a cítila její chladný dotek. V mysli měla najednou prázdno. Zalapala po dechu.

Pak bezmyšlenkovitě vylovila z hlubin své duše čistou energii a rozprostřela ji před sebe. Před jejíma napřaženýma rukama se objevil průsvitný blikotající štít. Yrith ucítila náraz, když se přiřítila žhavá koule a štít ji s hučením pohltil. Pak padla na kolena a lapala po dechu. Roztřesenýma rukama si zakryla ústa a pozorovala, jak se kolem ní shromažďují její spolužáci. Srdce jí bilo tak divoce, že jí Qassirův hlas zněl vzdáleně a zastřeně.

„Vidíš? Věděl jsem, že to zvládneš!“ slyšela kdesi nad sebou. Když vzhlédla, spatřila jeho zářivý úsměv, než jej nahradila Colettina hrozivě rozkročená postava.

„Tohle… tohle…“ koktala. Yrith si v duchu představovala její vyděšený výraz. Učitelka stála zády k ní a tělo se jí třáslo směsicí hněvu a rozrušení. „To si odpykáš,“ zašeptala nakonec. „Tohle se už nikdy nebude opakovat, nebo odsud vyletíš, než stačíš říct troll. Yrith možná není… možná nebyla nejschopnější, ale stále patří mezi naše studenty.“

„Takže budu taky chodit pro ryby?“ zeptal se Qassir klidně. Úsměv na jeho rtech byl snad ještě širší než dříve.

„Dva lidé jsou dle mého názoru na takovou práci víc než dost,“ pravila učitelka přísně.

„Škoda,“ povzdechl si chlapec a natáhl se pro svůj vak. „Doufal jsem, že se k vám budu moct připojit.“ Šibalsky na Yrith zamrkal a ladně odkráčel pryč. Ani jediný pohyb neprozradil rozrušení z toho, že ho čekal trest. Yrith za ním nevěřícně zírala, neschopná jediného slova.



Překládat svůj vlastní text je šílené. Omlouvám se, jestli se tahle kapitola čte blbě nebo je prostě špatná. Zkusím to příště trochu jinak...