Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 22.08.2017 19:27
#39

SOVNGARD 1



Létání na dracích není zrovna moje hobby.
Jenže Alduin se do Sovngardu dostává přes Skuldafn, což je to někde v horách kam nevedou žádné cesty. No a jelikož já křídla nemám, tak musím použivat cizí.
Doufala jsem, že mě tam nečeká nějaké moc velké překvapení. Že to nebude snadné jsem věděla, ale nad tam nebude nic co bych nezvládla.
Odahviin mi není ničím zavázaný, takže kdyby šlo do tuhého, tak mi nepomůže.
Stalo se přesně to co jsem očekávala. Jakmile jsem, po přistání na nádvoří opuštěné hrobky, slezla z jeho zad, okamžitě se vznesl.
"Nemůžu se tu dlouho zdržet. Cesta nejspíš nebude snadná, ale když dáš pozor jistě najdeš co hledáš. A možná i víc než to."
"Děkuji za dopravu, ale těm tvým narážkám moc nerozumím."
"Porozumnět potřebuješ hlavně sobě, ale to není má věc."
"Moc mi nepomáháš," ušklíbla jsem se.
"Nejsem tu proto, abych ti pomáhal. Ty jsi Dovahkiin, ty musíš vědět co dělat, " vypustil oblak kouře jak si odfrknul.
"Dobrá Odahviine, jestli už nemáš co bys mi řekl, tak já půjdu. Čeká mě tam nějaká práce a nechceme aby nám mezitím Alduin spolknul svět, že?"
"Ne už ti nemám co říci. Jdi a budeme všichni doufat, že to, co se stane nebude nakonec horší než to co je teď."
Odletěl aniž by mi dal možnost regovat na svou neobvyklou poznámku.
Jako by věděl něco, co já nevím. Zajímavé, jak jsou všichni chytří, ale aby pomohli to ne.
No nic, stáním na místě to nevyřeším. Stáhla jsem ze zad luk a přikrčená se vydala do nitra hrobky.
Draugiři, pasti, hádanky, to by šlo. A dokonce další "zpívající zeď", to se mi líbí.
Akorát ten dračí kněz!
Miraak nebyl ani z poloviny tak nebezpečný.
Ještě štěstí, že vydržím víc než se zdá.
Když konečně padnul musela jsem se posadit a dát si několik okamžiků na vzpamatování.
Bylo to vlastně poprvé co na mě někdo použil Dračí magii.
(Jasně, občas jsem narazila na Draugiry co používali Dračí slova, ale nikdy to tak nebolelo.)
Když jsem se dala dohromady, posilnila několika elixíry a posbírala věci z mrtvol, zprovoznila jsem pomocí Nahriinovi magické hole portál do Sovngardu a vyrazila dál.

Vstup do Sovngardu mě naplnil zvláštním pocitem.
Jako by tu bylo něco co mi bralo sílu.
Daleko na obzoru jsem zahlédla Alduina, kroužícího nad rozlehlými planinami Sovngardu, které pokrývala hustá mlha. Vydala jsem se tedy tím směrem a po pár yardech jsem narazila na duši vojáka, který měl sdílnou náladu.
"V této době není bezpečné se pohybovat jen tak po Sovngardu. Měla by ses snažit dostat se rychle
do Síně. Ten strašný drak, tu vypouští jakousi magickou mlhu a pak pohlcuje duše, jenž v ní zbloudí."
"Ten drak je důvod proč tu jsem. Jen se potřebuji dostat k němu, ale nejdříve asi musím někomu říct, že tu jsem, aby nevznikl ještě větší zmatek. Nemám tu vlastně co dělat."
"Tak to jdeš správně, tímto směrem je Síň hrdinů. A proč bys tu neměla co dělat? "
"No nejspíš sem moc nepatřím, " ušklíbla jsem se.
Podíval se na mě pozorněji :
"Ach tak, ty ještě nejsi mrtvá. A přesto se mi zdá, jakoby si sem patřila, divné. Nebudu tě již zdržovat od tvého úkolu. Jdi tedy a ať tě provází požehnání bohů. "
"Děkuji ti a ty si dávej pozor na mlhu."
Jeho slova o požehnání bohů, mi v uších nezněla moc hezky. Nebýt jich tak tu nemusím být!
Alduin se zjevně snaží tím pohlcováním duší získat nesmrtelnost, tak snad nejdu pozdě.
Ten pocit neurčitého oslabení ustával, jako bych si dalším postupem do nitra Sovngardu zvykala.
Pak jsem narazila na hranici Alduinovi mlhy a musela zpomalit, abych neztratila z očí stezku.
Když jsem konečně narazila na propast, přes kterou vedl most z dračích kostí, který mi popsala duše vojáka na počátku mé cesty, věděla jsem, že jsem skoro na místě.
Jenže vstup na most hlídal obrovský válečník.
"Jsem Tsun, strážce Síně. Kdo jsi a jakým právem se dožaduješ vstupu?"
Jedna část mé osobnosti se při zvuku toho trochu povýšeného hlasu, naježila a měla chuť něco ošklivého odseknout.
Druhá část chtěla uctivě pokleknout a začít koktat, co že tu vlastně hledám.
Nevrle jsem se zamračila a přemohla obě ta nutkání.
Vytáhla jsem ze záňadří Amulet, kameny se blýskly v paprscích slunce a vytvořily duhu.
"Jsem Moira a žádám vstup právem krve. Jsem Drakorozená."
Oči se mu rozšířily překvapením. Chápala jsem to, Drakorozený Khajiit se asi jen tak nevidí.
Chvíli bylo ticho, jako kdyby se nemohl rozhodnout co dál.
"Jestli je to tak, musíš podstoupit zkoušku bojem."
Zvedla jsem obočí a znovu zhodnotila jeho zjev.
"Jestli je to nutné...doufám, že beze zbraní ?"
"Jistě a ani žádné další fígle."
Aha, takže ani magie, no stejně bych s ním ani s magií nic nesvedla. Já a magie si moc nerozumíme.
Jeden druhého jsme pozorně sledovali a ani jeden neměl chuť začít.
Moje plížení se, po starých mohylách a hrobkách, mě naučilo jedinečné trpělivosti, takže to byl on, kdo nakonec zaútočil jako první.
Viděla jsem jeho obrovskou pěst, jak míří na mou hlavu. Bleskově jsem se sehnula a pootočila, takže neškodně promáchl kolem mých uší a vzápětí inkasoval prudkou ránu na solar. Jen o kousek jsem minula přezku pásku, který chránil jeho břicho. Trefit jí, měla bych přeražené prsty, i tak to zabolelo.
Má velikost se pro tentokrát stala mou výhodou.
Věděla jsem, že jestli mě uhodí, je po všem a tak jsem kolem něj tančila ve velkých kruzích a přibližovala se jen na těch několik málo okamžiků, abych ho dokázala udeřit. Jeho mohutnost mu překážela v rychlejším pohybu, takže mě nestíhal zasáhnout.
Za chvíli už bylo vidět, že nestačí s dechem.
Pak už se nesnažil mě dostihnout a začal vyčkávat, čímž mě chtěl donutit abych se přiblížila.
Jenže podle zkráceného dýchání jsem poznala, že jeho porážka není daleko.
Rozběhla jsem se proti němu a použila velký kámen jako odrazový můstek. Tento způsob vypilovaný na dracích přinesl své ovoce i nyní.
Vyskočila jsem a udeřila ho loktem do místa mezi ramenem a krkem za použítí celé své váhy.
Spadli jsme na zem.
V mžiku jsem vyskočila a čekala na další útok. Narovnával se pomalu a třel si naražené rameno.
Zvedl směrem ke mě otevřené dlaně.
"Končím, jsem poražen. Můžeš směle vstoupit do Síně. Bylo mi ctí s tebou bojovat Dovahkiin."
Spustila jsem sevřené pěsti a sklonila hlavu k pozdravu.
"I mě bylo ctí. "
Přejít most složený z dračí páteře se může zdát snadné, ale pro někoho kdo zrovna nemiluje výšky to nebyla hezká procházka.
Když jsem na druhé straně došlápla na pevnou půdu dost se mi ulevilo.
Sovngardská síň byla nádherná a velká.
Vstoupila jsem dovnitř se zatajeným dechem.
Musím si to užít, protože se sem už nikdy jindy nepodívám.
Dominantou místnosti byl obrovský stůl obložený snad vším jídlem, na které si vzpomenete.
Zlaté tatíře, poháry, příbory ... všechno se to lesklo ve svitu svící z ohromných zlatých svícnů.
Všechen ten majestát a nádheru korunoval trůn v čele sálu.
Mezi těmi co tam hodovali jsem víděla Kodlaka, Lydii i Ulfrika ... tak přece jen se sem dostali.
Chvíli jsem stála u vchodu nikým nepozorována a užívala si tu nádheru, než na mě spočinul zrak jednoho stolovníka.
Upozornil na mě a tak jeden po druhém zvedali hrdinové všech dob hlavy od jídla a pokládali poháry.
Skoro až na konci stolu jsem poznala Ysgramora.
Když si mě všiml i on, postavil se a vydal se ke mě.
"Vítám tě zde Drakorozená. Jsem Ysgramor. "
Sklonila jsem opět hlavu na pozdrav.
"Zdravím. Vím kdo jsi, viděla jsem tvoji sochu v tvé hrobce."
"Aha, takže to jsi ty, kdo pomohl mému příteli Kodlakovi, nalézt cestu sem mezi nás. Za to ti děkuji. Vím proč jsi zde a věř mi, že tvůj úkol nebude lehký," Ysgramor se zachmuřil :
"Alduin už zde dlouho požírá duše mrtvých. Obáváme se, že jeho porážka bude velmi nesnadná. Dám ti ku pomoci tři bojovníky, kteří již mají s bojem s Alduinem zkušenost."
"Budu vděčná za každou pomoc, kterou mi nabídnete."
"Pak tedy pojďme ven a já vás představím."
"Ano. Nesmíme ztrácet čas."
Vyšli jsme společně před Síň a tam už čekali ti tři, co jsem je viděla při čtení pergamenu.
Jen Felldir a Hakon byli o něco starší než jsem si je pamatovala.
Gormlait, která tenkrát při prvním pokusu zahnat Alduina zemřela, byla stále stejná jako v mých vzpomínkách.
Ona i Hakon, mě pozdravili, sice vcelku mile, ale přesto s jistým dostupem.
Felldir na mě chvíli koukal a pak mě pevně sevřel v objetí.
"Konečně se vidíme na živo. Ty Kočko jedna vzteklá."
"Taky tě ráda vidím, stařečku," nezůstala jsem mu nic dlužná a vyplázla na něj jazyk.
Ostatní na nás trochu vyděšeně koukali, nejspíš si mysleli, že jsme oba nějakým záhadným způsobem zešíleli.
Rozhlédla jsem se po udivených obličejích :
"Oni to nevědí?"
"Ehm ... no nejspíš ne. Mě to nějak nedošlo," rozesmál se.
"Takže nikdo z nich neví, že mi už víc jak rok lezeš do hlavy a buzeruješ mě ?"
"Eee. .. ne."
"Takže teď vypadáme jak dva ... " zaťukala jsem si prstem na čelo.
"Mnoo ... nejspíš ano," začal se zas chechtat a mě nezbylo nic jiného, než se rozesmát s ním.
"Takže ty chvíle, kdy na tebe někdo mluvil a tys vůbec nereagoval, jsi s námi ani nebyl? Byl jsi v její hlavě?" Hakon zněl trochu podrážděně.
"Já se moc omlouvám, mě prostě nedošlo, že to nemůžete vědět. A vlastně jste se ani nikdy nezeptali," bránil se Felldir.
"Myslím že tohle můžeme přestat řešit, to můžeš vysvětli později, pokud bude ještě komu, " zvážněla jsem.
Úsměv mu zmizel z tváře.
"Ano to máš pravdu. Pustíme se do toho proč jsi přišla. Jak vidíš ta mlha je už skoro u Síně.
Jestli se dostane přes most, nebudeme už moci dělat nic. Musíme za most a zkusit to zastavit."
"Dobrá, jdeme. Než ztratím odvahu. Ta propast mě dost děsí."
Felldir se tedy vydal přes most z dračích kostí a já ho následovala hned vzápětí. Za námi pak přešli
i Hakon a Gormlaith.
Dvakrát jsme vyčistily pláně :
"Lok Vah Koor !!"
A podvakrát nás Alduin přemohl :
"Ven Mul Riik !!"
Mlha se zase snesla k zemi a posunula se dokonce i blíž k mostu.
Už jsme se ani nemuseli domlouvat a znovu použili Dračí magii.
Tentokrát se prostor vyčistil rychleji, ale jen proto, abychom viděli, že Alduin je už nad námi.
Neměli jsme vůbec čas zareagovat a zahalil nás plamen.
Největší zásah dostala Gormlaith. Stejně jako tehdy si jí Alduin vybral jako první cíl.
Já ohně vydržím dost, takže jsem se pokusila sundat Alduina Drakobijným řevem, abychom se o něj mohli postarat na zemi.
Řev ho sice zjevně zasáhl, ale k zemi neklesl. Jen na chvíli složil křídla, aby je vzápětí znovu roztáhl a zase se zvedal do výše.
Naopak mi úder vrátil. Tlaková vlna mě srazila na kolena. Rukama jsem se opřela o Sovngardskou trávu. Hakona to smetlo úplně. Alduin stoupal do výše s vítězným řevem.
"Říkal jsem ti, že nejsi dost silná, abys mě přemohla. A teď jsem ještě silnější než na Jícnu světa. A jak jsem řekl, tady už není nikdo kdo by ti pomohl. Tihle jsou už jednou mrtví a ani vaše spojené síly se s mou silou nemohou rovnat."
Použití několika řevů po sobě mě vyčerpalo víc než kdy jindy. Sovngard mě připravoval o sílu rychleji než Nirn.
Svírala jsem v pěstích trávu a najednou mi došlo, že má pravdu.
"Nejsem dost silná, abych ho porazila ... "
"Ano nejsi dost silná, " ozvalo se mi v hlavě, " ale je to jen tím, že nepoužíváš všechno co bys použít mohla! Je to tím, že odmítáš pochopit kdo jsi! "
"Nemám víc co použít. Zkusila jsem všechno."
"Zdaleka jsi nepoužila všechno. A víš to dobře! Pohlédni do svého nitra. Je tam síly dost."
"Ne to nepoužiju. To po mě nemůžeš chtít matko."
"No v tom případě Nirn zanikne a všechno zemře. Všechno kromě nás, my přežijeme a pak možná Aedry stvoří všechno znovu. Ale ani ty, ani nikdo koho znáš už to neuvidí !" Azura se odmlčela.
Před očima se mi mihly tváře těch dvou co jsem nechala doma.
A Farkas ... Zara ... Aela ... Irileth ... Balgruuf ... Elisif ... všichni ti vojáci, kteří se mnou prošli peklem, abych se dostala sem.
Za zavřenými víčky jsem znovu uviděla obrazy, které mi promítal Mora, když se mě pokusil zlomit v Apokryfě.
Pohlédla jsem do svého nitra. Tam kde byla ta velká temná díra, svítily sírově žluté oči.
Vždycky jsem věděla, že tam čeká. Čeká na příležitost zabíjet a ničit. A vždycky když se pokusila převzít kontrolu tvrdě jsem jí zatlačila zpět.
"Ale pokud nedokážeš přijmout čím doopravdy jsi, nikdy ho neporazíš."
"Ale jestli to nezvládnu ... ?"
"Vždycky jsi to zvládala, i když zpočátku sis myslela, že to dělá někdo jiný."
Žluté oči svítily ve tmě, v té části mé duše, kterou jsem nebyla ochotná přijmout.
"PŘIZNEJ KDO JSI, DÍTĚ NOCI !! UZNEJ TOHO KDO TĚ STVOŘIL !!"
Ještě jsem vzdorovala.
"NECHCEŠ JE VIDĚT VYRŮSTAT?"
"Nehraješ fér." zavrčela jsem.
"NEHRAJU, NA ČEST NENÍ ČAS. POŽIJ NÁS JAKO JSME MY POUŽILI TEBE!"
"Dobrá," vzdala jsem to, "dobrá, ať je po tvém, přijímám to co jsem! Jsem připravená použít vaší sílu. "
"TO JE SPRÁVNĚ DÍTĚ NOCI. TAK SE TEĎ ZVEDNI A JMÉNEM TOHO JENŽ STVOŘIL TVOJÍ RASU, JMÉNEM SVÉHO OTCE HIRCINA, BEŽ A ULOV TOHO ZATRACENÝHO DRAKA!!"
Uvolněná temnota se vyhrnula z té díry, jenž bývala mým srdcem.
Všechna moje bolest, každý můj strach, každá zrada, kterou jsem zažila, každé zklamání, každé ponížení, každé zlo, které mi kdo kdy připravil, to vše mě zaplavilo jako hnis z dlouho uzavřené rány.
Jenže tentokrát to bylo jiné.
Tma objala ty unavené chvějící se zbytky světla co ve mě zbyly, jako když bratr obejme dávno ztracenou sestru.
A světlo načerpalo sílu ze tmy ...
tak jako bolest umí zrodit úlevu ...
tak jako ze slz může vykvést úsměv ...
stejně jako ze smutku dokáže vzejít radost ...
tak jako z noci vstane další den.
Protože světlo nemůže být bez tmy, stejně jako tma nemůže být bez světla.
Začala jsem se pomalu zvedat. Kolem mě se vytvořila aura temná jak hlubiny Zapomnění se záblesky barevné duhy.
Síla se ke mě natáhla z Aethéria i ze Zapomnění.
Moje tělo procházelo proměnou.
Moje vědomí se rozšířilo.
Slyšela jsem jak Hakon ztěžka vydechl a zároveň jsem se ušklíbla nad Kodlakovou poznámkou :
"Tak proto nechtěla náš dar ..."
Viděla jak Felldirovi zbělely klouby, když sevřel svou sekeru a současně jsem viděla Alduina jak křídly prořezává Sovngardský vzduch.
Celým mým tělem pulsovala magie, tak jako doposud nikdy.
Prastará magie shromažďovaná nenápadně celý můj dosavadní život v mé krvi, kapku po kapce s každým dalším utrpením, kterým jsem prošla.
Viděla jsem jak v dálce Alduin začíná měnit směr, zachytila jsem i mírnou změnu jeho nálady, když zjistil, že vstávám.
Posměšně jsem se ušklíbla s vědomím toho, že konečně vím co dělat.
Aniž bych spustila oči z blížící se hrozby, řekla jsem jen :
"Věř mi."
Felldir stále stál dva kroky za mnou, neuhnul ani když ostatní duše s křikem opouštěli prostor, kde jsem se měnila.
"Vždycky," odpověď přišla okamžitě, zároveň s zasvištěním připravované sekery.


"Tohle se nemělo nikdy narodit!!! Je to zrůda, která může zničit víc než kdy mohl Alduin!! " Akatosh se rozčílením až zakoktával.
Talos se na něj zamyšleně díval :
"Bojíš se? "
"Ty bys měl taky! Tohle je něco, co může zničit bohy!"
"No nejsem tak úplně bůh, že? Tak se nemusím bát. Jestli zemřu nebude to pro mě nic nového."
"Věděl jsi to? Věděl jsi co se z ní stane? Může použít sílu jakou nemůže nikdo! Může použít nás!"
"No a proto jí potřebujeme. Protože Alduin je tak trochu bůh, že? A momentálně trochu nesmrtelnej, že ? Je to váš syn. Vy jste ho stvořili!"
"To sice ano, ale má to svůj účel!"
"Ano, účel aby zničil svět a vy jste si zas mohli hrát při jeho tvoření. Protože se nudíte! Jenže to ona zarazí!"
"Nevíš s čím si to zahráváš."
"No v tom máš možná pravdu, zdá se někdo udělal víc nežli bylo domluveno, " ale to už Talos nahlas neřekl.


Sledovala jsem jak mi mezi prodlouženými drápy začínají probíjet fialové blesky.
Alduin se už otočil a vracel se zpět :
"Co jsi zač?", zařval a zakroužil nade mnou.
Naklonila jsem hlavu ke straně a zastříhala ušima.
"Jsem tvoje smrt Alduine."
"Nemůžeš mě zabít. Nikdo nemůže. Jsem bůh. Nikdo nedokáže zabít boha. Jsem ten jenž ničí světy, aby je bohové mohli znovu stvořit. Minule, jste měli jen štěstí, když se vám povedlo mě zastavit."
"Tak tentokrát nebudeme spoléhat na štěstí a rovnou tě zabiju. Mě se tenhle svět líbí, takže si ho nechám."
"Nemůžeš si nechat svět, bláhová Kočko. Nejsi nic. Zabiju tě jen tak pro potěšení."
Začal padat z oblohy ve snaze mě srazit jediným úderem.
Se skoro vědeckým zaujetím jsem zvedla tlapu.
Fialové prudy energie vystřelily vpřed a zasáhly draka do prsou.
Jako by narazil do zdi.
Prudce zabral křídly a změnil směr.
Zvedla jsem druhou a poslala další záblesk.
Tentokrát se zvedl do výšky.
Potřásl hlavou a znovu začal kroužit.
Po celém těle mi přebíhaly záblesky fialového světla, od špičky ocasu až po chomáčky na uších. Všechna ta energie se spojovala mezi mými drápy do jediné obrovské koule.
Uviděl to, když se otočil aby znovu zaútočil.
"Tohle ty nemůžeš dokázat ...! Tohle by uměla jen jedna bytost, ale ta se nenarodila o to se postaral Akatosh. "
Mrštila jsem po něm fialové světlo, obklopilo ho jako síť.
"Bohužel pro tebe jsem dostala další šanci, bratříčku!"
Zvedla jsem obličej k nebesům a zařvala slova v jazyce, který nezazněl už věky.
Z mých tlap prýštily proudy magie.

Sovngard se otřásal v samotných základech při zvuku slov, které Nirn slyšel naposledy v den kdy byl stvořen.

Světla duhy propletená černou a šedou sevřela draka.
Spojená síla Aeder a Daeder rvala z Alduina všechny ty duše, které pohltil ve světě i v Sovngardu, ve své snaze stát se nesmrtelným.

Marně bil křídly do vzduchu, marně řval, když pochopil, že prostě neunikne.
Síla magie ho strhávala z oblohy jako dětskou hračku.

Jako první selhal Amulet králů ... přehlceny magií se kameny roztříštily na prach, uvolňujíce tím éterické podstaty bohů v nich zachycené. Ti se v paprscích světla vrátili zpět na oblohu a duše jimi osvobozené se vrátily kam patří. Jediný Talos zůstal stát na půdě Sovngardu.

Po té selhala Azuřina hvězda, temné podstaty Daeder propojené s ní se jako černé šmouhy vracely do Zapomnění spolu s dušemi, které patřily jim. Jediná Azura zůstala jako mlžný obraz.

Naposledy jsem selhala já. Magie se vyčerpala a moje tělo se vracelo do původní formy.
Pomalu jsem padala do trávy.
"Felldire ... zabij ... už ... je smrtelný ... "
Nevěděla jsem ani jestli mě slyší.

Když do mě vstoupila Alduinova duše věděla jsem, že slyšel.
A svět se rozpadl a zčernal.



SOVNGARD 2


Byla jsem všude a zároveň nikde.
Vznášela jsem se v té nehmotné tmě a cítila se opravdu mizerně.

Tak takhle to skončí ?
Tma a ticho, to je konec?
Tedy jako věděla jsem, že do Síně hrdinů se nepodívám, ale tohle?
Nezasloužila bych si alespoň trochu světla?

Jako by v odpověď na moji nespokojenost se po mé levici začalo rozednívat.
I když rozednívat .... to nebylo slunce co se objevilo.
Jako by na mé levé straně prostě "bylo" světlo a na pravé "byla" tma.
Vznášela jsem se na pomezí toho světla a stínu a přede mnou se jako tapisérie začala rozbalovat moje cesta od narození až do téhle chvíle.
Viděla jsem tu chvíli kdy Vaermina v noční můře našeptala mé matce, aby lstí zplodila ještě jedno kotě. Zároveň jsem viděla jak mě Azura hlídá, abych se narodila z matčina umírajícího těla.
Sledovala jsem jak Sheogorah zakaluje šílenstvím mozek Ra Shordana, mého nevlastního otce, aby se pokusil mě zabít, stejně jako jsem sledovala Arkaye, jak mi pomáhá vybojovat si právo žít dál.
Viděla jsem Alduina jak mě hledá v Helgenu a Nocturnal jak mě zahaluje šedým závojem, aby mě před ním skryla.
Talos mi poslal Felldira, sledujíc tím svoje vlastní cíle.
Viděla jsem Dibellu jak vkládá city ke mě do Vilkasova srdce, ale viděla jsem i Kynareth, která mu ukázala kdo vlastně jsem a tím jeho lásku zničila.
Pracovali všichni společně na tom, aby ze mě udělali to co jsem.
Znovu jsem se ocitla v Apokryfě, kde Mora neopatrně provokoval moji temnou stránku a málem to dopadlo pro všechny špatně. Tam už jsem měla v těle tolik jejich vlastní magie, že si musel dával pozor, aby se nedotkl mé krve. S trochou škodolibosti, jsem pak byla svědkem toho, jak ho Molag Bal tvrdě potrestal.
S každým dalším obrazem byl příběh kompletnější.
Když jsem vstoupila do Sovngardu cítila jsem se slabá, ale nebylo to tím, že by mě Sovngard oslaboval. Bylo to tím, že jsem ztratila spojení s Nirnem.
Celý život jsem čerpala sílu z obou sfér, aniž bych to věděla, na Nirnu jsem proto byla nejsilnější.

Zaslechla jsem nějaké hlasy a zaposlouchala se.

"Tak se zdá Talosi, že tvůj plán vyšel. Zbavili jsme svět Alduina jednou provždy."
"To ano, ale nějak si mi zapoměla říci, co všechno se stane. "
"A co se stalo? Alduin je mrtev a Nirnu nic nehrozí."
"Neřekla jsi mi, co je ona zač. A taky ses zapomněla zmínit o tom, že zničí Amulet králů."
"To si nepotřeboval vědět. Chtěl jsi nástroj na ochranu Nirnu a dostal si ho."
"Víš jaké následky bude mít zničení Amuletu?"
"Jistě, že vím. Osmička bude mít méně snadný přístup na Nirn. Stejně jako já, protože byl zničen i můj artefakt spojující mne s Nirnem."
"A to ti nevadí?" zapochyboval Talos.
"Vadí, ale je to snesitelná cena zato, že je Alduin poražen a Dítě noci je probuzeno."
"Co je Dítě noci ?? "
"Řekněme , že Akathos má, tedy měl, Alduina a já mám svoje Dítě noci."
"Co to znamená?"
"Osmička umí tvořit. My umíme měnit. Aby se zabavili, ničí světy a zas je tvoří. To my nepotřebujeme, věci se mohou měnit stále. Bylo předpovězeno, že se jednou zrodí Dítě noci, které ukončí tenhle cyklus."
"Takže místo Alduina budeme mít tvoji Khajiitku? Ona bude ohrožovat Nirn?"
"Ne, my nechceme Nirn zničit. Máme v oblibě tenhle svět. Dodrž svou část dohody a nic se nestane."
"Takže má možnost nějak ohrozit Nirn a vše na něm?!"
"Ne v tom smyslu jako Alduin. Nemůže zničit svět. Může udělat něco jiného. Nezapomeň, že Bohem tě učinila jen víra smrtelníků. Myslel sis snad, že ti Daedry přenechají veškerou moc bez pojistky?" Azuřin hlas zněl najednou chladně a cize.
"Dítě noci ... je všechno i nic, je propast i most, smělost i strach,
je brána i klíč, je poslední host, jazýček na miskách vah. "
Talos se zamračil:
"Tomu moc nerozumím."
"Tak zní proroctví. Jak říkám, dodrž svou část dohody, postarej se o to, aby se ti, co si to budou přát, mohli věnovat beztrestně našemu uctívání a všechno zůstane tak jak to je. "
"Je ti jasné, že to nebude hned?"
"Ano víme, že to nějaký čas potrvá. Máš na to celý zbytek jejího života."
"To má znamenat zase co ???"
"Vše o čem se mluví v proroctví se nejspíš stane až po její smrti."
"Cože??"
"Alduina dokázala zabít jen díky tomu, že může používat sílu obou sfér. Podle všeho, co jsme zatím byli schopní z toho proroctví rozluštit existuje možnost, že se v okamžiku kdy zemře, může stát průsečíkem mezi těmito sférami. A tím může otevřít bránu. "
"Bránu do Zapomnění?? Ale v tom případě by všechno co jsme doposud udělali bylo zbytečné?!"
"Ne nezbytně. Máme dohodu, pokud jí dodržíš tak nikdo z nás nebude usilovat o to vstoupit na Nirn. To ti zaručili Balog i Dagon a oni jediní mají dost síly a zájmu to udělat."
"Ale brána se otevře i když splním co jsem slíbil?"
"Stačí když si pohlídáš okamžik její smrti. Myslím, že nápověd jsi dostal dost."

Azuřin hlas se začal ztrácet, jak se vytrácel její obraz.
"Počkej vysvětli mi to!"
"Přemýšlej. Věčnost je dlouhá a nudná Talosi, hry jsou zábava. My jsme svůj tah udělali, teď jsi na řadě ty. Ale neboj se. Víme, že jsi začátečník, máš dost času. "
"A když chceš hrát, jaká jsou pravidla?"
"Na co pravidla Talosi? Buď jsi bůh nebo ne. Jiná pravidla nejsou. Staň se opravdu bohem nebo prohraj."

Azuřin obraz se vytratil.
Viděla jsem jak Talos nechápavě civí na místo, kde před tím "stála".
Bylo mi ho skoro líto. Chtěl pomoci lidem Nirnu, chtěl přerušit hru co s nimi hráli Aedry, jenže místo toho ho Daedry vtáhli do své vlastní hry. Ale myslím, že kdybych v tento okamžik byla schopná cokoliv cítit, nejspíš bych byla ochotná je všechny zabít.
A že bych to dokázala to teď už vím.


Moje podvědomí se samo od sebe zase vrátilo k pavučině mých cest po Nirnu. Zaujatě jsem sledovala všechny ty stezky a vnímala jednotlivé možnosti, které se v daném okamžiku nabízely i to jak se věci měnily podle toho, jak jsem se rozhodla.
Viděla jsem, jak se k mé cestě přidávají i jiné. Některé na chvíli šli se mnou, jiné tu mou jen překřížily a šly dál svým směrem.
Dost těch stezek u té mojí skončilo, vysvětlení je jistě nasnadě.
Pak jsem našla okamžik, kdy jsem potkala Sylwanu.
Její život se propletl s mým, ale nikde jsem neviděla ani náznak toho, že by to způsobil někdo z těch co určovali směr mého života.
O kousek dál se stejným způsobem spletla moje životní cesta s životem Toscy.
Nejprve jsem nechápala co to znamená.
Ale pak se mi před vnitřním zrakem objevila scéna jak označuji Irileth tou starou značkou, jejíž význam mi došel až teď, a všechno začalo dávat smysl. Všechny, kteří znají Khajiity, vždy udivovalo moje chování v jistých situacích, (na rovinu, mě vlastně taky), dělala jsem věci jinak. Moje podvědomí, nebo co to vlastně bylo ... nějaká třetí část mé roztříštěné osobnosti? ... si tímto způsobem pojišťovalo to, že zůstanu s Nirnem tak pevně spoutána, že nebudu váhat pro jeho zachranu udělat cokoliv.
I kdybych měla zabít sama sebe.
Nebýt těchto kotev, nikdy by Azura nemohla použít tu jedinou páku.
Jedinou věc, která mě donutila smířit se s tím zvířetem co mám v sobě.

Jasně ... všechno i nic ... můžu být všude a přitom nejsem nikde ...což dělám právě teď.
Propast i most. .. můžu ničit i chránit.
Smělost i strach ... no celý svůj život balancuji mezi strachem a odvahou že ?
Brána i klíč ... mohu se stát bránou do Nirnu a klíč? zjevně záleží na mě jestli se otevře.
Jen ten poslední verš se mi moc nelíbí, jestli by se to dalo chápat jako to před tím ... jsem smrt?
Pak se mi ulevilo, nemůžu být smrt, jestliže sama jednou zemřu.
Poslední host ... poslední host v životě? ... takže před smrtí? ... co se stane když člověk zemře?
odejde ... někam ... ale kam? ... Zapomnění ... Sovngard ... počkat byl tam ještě jeden verš ...
jazýček na misce vah ... já jsem ... mám být ... soudce ???
Ne, ne, ne ... mám dost starostí sama se sebou, nebudu se ještě starat o to kdo půjde kam ... tedy rozhodně ne dokud budu žít !!
Znovu jsem uslyšela Azuřin hlas ... nejspíš se to stane po její smrti ... uff ještě že tak. Už jsem si myslela, že mi někdo hodí na záda další úkoly. Ale dělat to po smrti může být vcelku legrace.
Alespoň se nebudu nudit.

Jak jsem se tak probírala minulostí a možnostmi, které se nabízely, zjistila jsem, že nevidím žádnou budouctnost. Všechno končilo v tomto okamžiku.
Samozřejmě že některé možnosti končily jinak než jako dnešek a jiné sem ani nedospěly.
Ve spoustě realit jsem selhala dříve než jsem došla až sem, nebo selhalo něco jiného.
Znamená to, že mohu vidět minulost, ale budouctnost ne?
A nebo budoucnost nevidím, protože ještě žádná není?
Jak jsem se tak vznášela na pomezí světla a tmy, došlo mi, že dokud se nerozhodnu, na kterou stranu se přikloním nic se nerozběhne, nic nenastane.
Jenže já jsem se nechtěla přiklonit ani na jednu stranu.
A pokud se mám někdy v budoucnosti stát jakýmsi soudcem, ani si nemohu vybrat.

V okamžiku kdy jsem v myšlenkách dospěla k tomuto bodu, ucítila jsem jakoby škubnutí a tělo zaplavila bolest.
Bolelo mě snad všechno.
V ústech jsem cítila kovovou pachuť vlastní krve.
Přes zavřená víčka mě bodlo prudké světlo.
Nevrle jsem zavrčela.
"Konečně!! Už se probírá. Talosi sliboval jsi, že se jí nic nestane a přitom málem umřela."
"Nikdy jsem neřekl nic, co by jen vzdáleně připomínalo, to co říkáš Felldire. Jediné co jsem říkal, bylo, že se vynasnažíme jí to ulehčit. Myslím, že na to, že jste zabili Alduina, jste z toho vyvázli vcelku snadno. "
Otevřela jsem oči.
Ležela jsem zpola na zemi, zpola Felldirovi na klíně.
Bolela mě snad každičká část těla, ale ne že bych byla tak moc zraněná. Spíš tou dvojí proměnou. Ve chvíli kdy se to stalo, jsem měla v krvi tolik adrenalinu, že jsem nic necítila.
Jenže teď mi celé tělo dávalo razantně najevo, že takovéhle zacházení se mu nelíbí.
Doufám, že jestli budu někdy v budoucnosti procházet stejným procesem bude to už lepší.
Pokusila jsem se posadit.
Šlo to ztuha, ale šlo.
Prokřupla jsem si krční páteř a tím se mi dost ulevilo. Opřela jsem se dlaní o zem a začala se zvedat.
Podpřela mě silná paže, ucítila jsem Kodlaka.
"Díky. Sice bych to zvládla sama, ale pomoc se hodí."
"Vím, ale je to nejmenší co pro tebe můžu udělat. Zachránila si nás všechny. Zachránila si Nirn."
"No nabízí se otázka jestli to vůbec bylo k něčemu dobré."
Na jeho udivený pohled jsem neodpověděla, ale zabořila zelený kočičí pohled to Talosových očí.
Viděla jsem na něm, že by nejraději pohledem uhnul, ale nakonec to vydržel.
"Víš všechno?"
"Na místě kde jsem byla jsem viděla naprosto všechno."
"Na jakém místě?"
"Víš co je mezi tmou a světlem?"
"Mezi Aethériem a Zapomněním? No přece neutrální Šedá zóna, v které se nalézá Nirn."

"Aha, tak proto," můj smích musel všem připadat nepřístojný, ale já už věděla kdo mě vlastně potřebuje.

Upravil/a Moira dne 22.08.2017 19:30