---

tak aby si neprasknul... :D



ZNOVU DO PRŮSMYKU

Zamyšleně jsem sledovala jak Irileth odvádí Ulfrikovu dceru.
Ona bude nejspíš ten "zásah zvenčí", který zmínil Felldir. Magie z ní čiší jak voda z pramene.
Ale proč zrovna Ulfrik??
Je tolik jiných, řekněme si to na rovinu, hezších a zajímavějších Nordů než on.
Jenže pak jsem si uvědomila, jak jarl Větrného Žlebu skončil a došlo mi, že to bylo všechno dokonale a promyšleně naplánováno. Některé události konečně začaly dávat smysl.
Svobodný, bez dětí ... snadný cíl pro manipulaci. Připravil cestu pro Drakorozeného, který spojí Skyrim v jeden celek. No a pak byl odstraněn jako nadbytečný.
Zas mě využili! Náhlá vlna hněvu mi šlehla žilami.
"A jak se hodláte zbavit mě??", zakřičela jsem v duchu.
Odpověď jsem nečekala, ale ona přišla.
"Tohle není tak úplně naše práce. A tebe se opravdu nechce nikdo zbavit, věř mi. Jen máme málo času, na to abychom si mohli hrát se slovíčky. Až to skončí pochopíš všechno. Slibuji."

Uklidnila jsem se ... poslední dobou své záchvaty vzteku zvládám mnohem lépe.
Hm, takže si tady ohřívá polívčičku i druhá strana ?
Kdopak tě tak naštval Meridie?

Ze zamyšlení mě vytrhly dvě ruce, co mě objaly v pase.
Vteřinový nával adrenalinu, který mobilizoval moje obranné reflexy, vystřídala radost, když mě pohladil známý hlas :
"Dostat se k tobě přes všechny ty vojáky, je horší než získat audienci u císaře."
Povolila jsem si kratičkou chvíli na to se o něj opřít a načerpat trochu z jeho síly.
Pak jsem se otočila.
"Farkasi co tu děláš?"
"Koukám, že si to tady trochu upravila. Nemám nic proti novým směrům v architektuře, ale nebude jim sem teď trochu táhnout?," ten jeho ironický úsměv prostě miluju ... to mě vážně napadlo? ...
miluju ? ... na to nemám čas, to vyřeším později.
"Posílá mě Balgrruf, začali jsme pracovat na zprovoznění té pasti. Jak vidím, tak tady jsi to už taky ukončila, " hodil pohledem k mrtvému Ulfrikovi, kterého jeho sluhové právě upravovali na katafalku k pohřebním rituálům, " takže bychom se mohli vrátit domů?"
Domů ... zastesklo se mi po děvčatech a chvílí klidu tak, že mě bodlo u srdce ... blbost!
"No myslím, že máš pravdu, tady jsme skončili, pojedeme domů."

Nechala jsem na Tuliovi, aby dokončil poslední věci kolem ukončené války, změny na postech jarlů a podobné prkotiny. V tom se oni rozhodně vyznají lépe. Já jsem dobrá tak na zabíjení.
S trochou mrazení v zádech mi došlo, že mi to zabíjení už tak moc nevadí. V některých případech
mě i baví ... když jsem málem uškrtila toho thalmorskýho zmetka a pak nařídila jeho odstranění, tak jsem rozhodně výčitky svědomí neměla.

Druhý den ráno jsme tedy byli zas na cestě. Mohla jsem použít cestovní portál, jasně že mohla.
Ale to bych se připravila o ty noční chvíle s Farkasem, že? Takže prostě nepoužila.
I tak se před námi hradby Bílého Průsmyku objevily dříve, než se mi líbilo.

První cesta samozřejmě musela mířit do Dračí síně.
Balgruuf mě, k mému úžasu, přivítal jako sobě rovnou. Zvláštní pocit pro někoho jako jsem já.
Irileth se tu stavila cestou do Samoty a vyzvonila všechno co se ve Větrném Žlebu stalo.
Tyhle dvorský tanečky mě prostě neberou.
Pro někoho s mojí povahou je to moc chození kolem horké kaše.
Hodiny plkání, které nakonec stejně musí vyřešit pár ran kladivem nebo seků mečem.
Zbytečná ztráta času.
Třeba ta jejich patálie s Ulfrikem. Měsíce jednání vyřešila jedna dýka zabodnutá po jílec.
Nechala jsem je tam, aby se pochvalně plácali po ramenou a šla se raději podívat za dělníky, opravujícími past.
Pastí byl vlastně celý balkon Dračí síně. Na velkých rumpálech se spouštělo okované břevno, podobné tomu, co se používá na pranýři k znehybnění trestaného.
Trochu jsem váhala nad tím, jestli to udrží vzrostlého draka. Podle Paarthunaxe není Odahviing zrovna malej mazlík. Jestli ta past selže ...
Jenže, když břevno sjelo do místa, kde by asi tak mohla být ramena draka, otevřela se podlaha a z ní vyjel protikus, něco jako obojek, a zacvakl se do kovových zámků na břevnu.
Šla jsem to prozkoumat. Na břevnu i na obojku byly vyryté nějaké staré runy. Takže takhle je to vymyšlené? Spokojeně jsem se ušklíbla, mělo mě to napadnout, nejen hrubá síla.
Znamená to, že návnada, tedy já, musí být až tady. Sehnula jsem se a drápem do dlaždice vyryla malou značku.
Jo, tohle by mohlo vyjít.
Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat abych nemusela jít ven přes sál se všemi těmi patolízali,
ale na nic jsem nepřišla.
Rozmrzele jsem vracela do síně.
Raději bojovat dvakrát denně s drakem, než poslouchat ty úlisné řeči.
Nakoukla jsem pootevřenými dvěřmi do sálu.
Moc jsem jim nechyběla, myslím, že si ani nevšimli, že tam nejsem.
Využila jsem příležitosti, když jarl na někoho zvýšil hlas a proplížila se pod balkónem ven z Dračí síně.
Abych se vyhnula strážným seskočila jsem přes potok a rozbitou zeď do Jorrvaskru.
Konečně klid.
Proplížila jsem se do svého bývalé pokoje a potichoučku za sebou zacvakla dveře.
Nestačila jsem se ani otočit od dveří když mě popadnul a hodil na postel.
"Věděl jsem, že tam nevydržíš dlouho."
"Jednou to přeženeš a já tě fakt zabiju," zavrčela jsem
"Klidně, ale až později," slamník se prohnul pod jeho vahou.

Do domu u náměstí jsme se dostali až o hodně později.
Zara zas něco brebentila o ohřívané večeři a holky se na mě pověsily jak dvě klíšťata.
Nebýt toho, že mi pořád někde vzadu v mozku seděl Alduin, byla by to fajn chvilka.

Druhý den, když jsme společně seděli u snídaně, dorazil posel s listem od Balgruufa.
Past byla opravená a připravená k použití.
Podívala jsem se na Farkase.
"Budu muset jít."
Na čele mu naskočila ustaraná vráska.
"Ani nevíš jak rád bych šel místo tebe, nebo alespoň s tebou."
"Ani netušíš jak ráda bych byla, kdyby si se mnou mohl jít."
"Už zas musíš pryč mami?" zaznělo z druhé strany stolu unisino.
Zvedla jsem se ze židle a přešla k nim. Seskočily na zem a já je objala.
"Musím něco zařídit, ale slibuju, že až to skončí už nikam nebudu muset. Alespoň už ne nikdy na tak dlouho."
"Mami, děti ve městě říkali, že jsi zabila jarla Větrného Žlebu. Prý bojoval proti Balgruufovi, našemu jarlovi. Je to pravda?" Slyšet něco takového z úst sedmiletého děvčete bylo divné, ale nemám ve zvyku lhát.
"Ano Tosco, musela jsem. Abych ukončila válku."
"To jsem ráda. Jednou budu stejně statečná jako ty a taky budu zabíjet špatné lidi."
Zamrazilo mě. Takhle na ně působím? No nevím jestli je to přesně to pravé.
Sylwana Toscu třepla po rameni :
"A já o tom složím píseň!"
Ta věcnost, se kterou obě mluvily o zabíjení mě šokovala.
Hledala jsem pohledem pomoc u Zary a Farkase.
Oba jen pokrčili rameny.
" Všichni jsme se tu museli bránit proti Bouřným Hávům, než utekli před tebou. Nemůžeš chtít, aby to cítily jinak. Všechny děti je obdivují. Možná se ti nelíbí, jak se chovají ti nahoře v Dračí síni, ale celé město ví, komu vděčí za mír a klid. Jen to ti obyčejní lidé nedávají tak okatě najevo."
"No tohle mi nejspíš bude muset jako vysvětlení stačit, " ušklíbla jsem se a políbila je na čelo.

Sbalila jsem co jsem si myslela, že budu potřebovat a vyrazila do Dračí síně.
Musím si chytit odvoz do Sovngardu.




JAK CHYTIT DRAKA

Chtěla jsem už mít tu patálii za sebou a tak jsem do jarlova domu vyběhla na jeden zátah.
Prolétla jsem síní jako vítr, až za mnou bouchaly dveře.
Neměla jsem ani ten nejmenší zájem se s někým vybavovat.
Zpomalila jsem až na balkoně.
Dělníci dokončovali poslední úpravy. Mág zkontrovala magii pasti.
Všechno bylo nachystáno.
Stoupla jsem si k zábradlí balkónu. Vojáci co se mnou prošli celou zemí až do Větrného Žlebu se začali řadit za mnou. Zahnala jsem je mávnutím ruky, stejně jako mága, který chtěl být také v první řadě při útoku na draka.
"Potřebuju toho draka živého! Nikdo z vás se ho ani nedotkne!"
Mrmlání a protestování jsem neposlouchala.
Znovu jsem se vrátila k zábradlí.
A zavolala draka.
" OD AH VIIN"
Nejdřív to vypadalo, že se nic neděje. Zvědaví vojáci se začali stahovat zpět ke kraji balkonu, aby se podívali jestli se drak blíží.
V tom se ozval vzdálený burácivý řev a vojáci couvli ke stěnám.
Viděli už sice Durnevhiira ale to byla jiná písnička, ten mi dlužil.
Odavhkiin sem letěl nedobrovolně. A bylo to slyšet. Už byly slyšet i poryvy větru jak máchal křídly.
Když jsem měla jistotu že mě vidí, začala jsem couvat do nitra budovy.
Díky tomu na mě nedosáhly jeho magické útoky a musel přistát na balkóně.
Jak dosedl začala jsem couvat na označenou dlaždici. Ve snaze mě zasáhnout šel za mnou, těžká křídla táhnouce po zemi. Naprosto nevnímajíc svoje okolí došel až na místo, které se mu stalo osudným.
Když jsem stoupla na značku, použila jsem drakobijný řev a spoutala ho jeho vlastní magií.
"Teď, spusťte to !"
Rumpály zasténaly a past sklapla.
Runy se rozsvítily.
Odahviin ztichnul.
Postavila jsem se před něj.
"Víš kdo jsem?"
Z nozder se mu vyval oblak páry, jak si odfrknul.
"Nechceš se mnou mluvit?"
"Jsi Dovahkiin, prý." odmítal se na mě byť jen podívat..
"Myslíš si, že nejsem? Myslíš, že obyčejnému smrtelníkovi by Paarthurnax prozradil tvé jméno? Abych tě mohla zavolat?"
"Paarthurnax měl o lidech vždycky moc vysoké mínění. Já jeho náklonnost k nim nesdílím."
"Odahviine nejsi slepej ? Já nejsem člověk. "
Konečně mi začal věnovat pozornost. Upřel na mě svoje plazí oči.
Nevím jestli draci umějí projevit údiv, ale nezdálo se mi, že by ho to co vidí překvapilo.
"Ty jsi Khajiit? "
"Ano, jsem Khajiit a jsem Drakorozená. Ať se ti to líbí nebo ne. A potřebuji tvou pomoc. Tak tě o ní teď žádám."
Odavhiin se na mě díval velmi podivně, docela ráda bych věděla, co se mu teď zrovna honí hlavou.
"Co chceš ?"
"Prý víš kudy se Alduin dostal do Sovngardu. Potřebuji se tam dostat a zabít ho."
"Ano, to je vždy cílem Drakorozených, zabíjet draky," zafuněl.
"Nezabíjím nic a nikoho, pokud mě neohrožuje."
"Jako Ulfrik?"
Došlo mi, že celou dobu přesně ví kdo a co jsem.
"Jen si se mnou hraješ? "
"Trochu. Myslíš si, že bych poslechl volání jen tak někoho? Tvoje Thu''um je příliš silné, na obyčejného smrtelníka. Proto jsem přiletěl."
"Byl jsi zvědavý," usoudila jsem.
"Ano, byl jsem zvědavý na někoho kdo je zjevně pod ochranou bohů. Nevím o nikom jiném
s tvými schopnostmi. Zdáš se být příliš silná. A přitom velmi slabá. Divné. Slyšel jsem o tvém ukončení války. Takovéhle řešení by jiný nehledal."
"Dobrá, dobrá, nechme rozbory mé osobnosti na jindy. Pomůžeš mi?"
"A co za to?"
"Život?"
"K čemu mi bude život v kleci?"
"Neřekla jsem, že budeš v kleci."
"Ale oni mě nenechají odletět. Budou si mě tu chtít nechat jako ukázku své převahy nad námi."
"Odavhiine? Tak málo mi věříš?"
Naklonil hlavu na stranu a přivřel oči.Jako bych cítila jeho pohled až v duši.
Nevím co tam viděl.
"Věřím ti Dovahkiin, " znělo to podivně slavnostně.
Zatlačila jsem pochybnosti o celém tomhle podniku až někam na dno své mysli.
"Takže mě tam odneseš ?"
"Vrať mi svobodu a odnesu. Ano odnesu tě do Alduinova hnízda, aby si mohla vstoupit do Sovngardu. Ale nevím jestli ti mám přát štěstí v souboji s Alduinem. Možná se snažíš zvrátit něco, co zvrátit nelze."
Obrátila jsem se k mužům co obluhovali rumpály.
"Pusťte ho."
"To nemyslíš vážně Drakorozená. Nesmíme ho pustit!"
"Něco jsem řekla. Hned otevřete tu past."
Vojáci, kteří přišli se mnou ze Žlebu, při zvuku mého hlasu, sáhli po mečích.
Dělníci to viděli a okamžitě začali otevírat past.
Zámky cvakly, runy zhasly.
Odavhiin pomalu vycouval z otvírající se čelistí, které ho poutaly.
Pak se otočil a přešel k zábradlí balkónu.
Položil na zem křídlo :
"Jsi připravená? Poletíme? "
"Nevím jestli jsem připravená, ale jelikož se tomu nevyhnu tak nejspíš připravená být musím."

Za zády mi zaskřípaly otevírané dveře.
Vyhoupla jsem se na dračí hřbet, Odavhiin vylezl na zábradlí a skočil dolů.
Slyšela jsem vzteklý křik a otočila hlavu. "Moji" vojáci stáli v řadě před zábradlím a bránili Balgruufovým mužům střílet na draka.
"Odavhiine otoč to na chvíli, prosím."
Drak se naklonil ke straně a začal se otáčet. Vrátil se zpět k budově a pomalými pohyby křídel se udržoval na místě.
Balgruuf stál u zábradlí a nevěřícně zíral jak sedím na dračím hřbetě.
"Chtěla jsem ho chytit, ne zabít. Odnese mě za Alduinem."
Jarl chvilku vypadal jako kdyby měl puknout vzteky. Pak se uklidnil.
"Tak doufám, že se nám nebude mstít? Za to chycení?"
"Nemyslím ví že to byl můj nápad. Že Odavhiine?"
"Nemám zájem se někomu mstít. Jestli zabiješ Alduina, snad se nějak dohodneme, a jestli ne, tak to bude jedno."
"Tak slyšíš Balgruufe. My teď odletíme a vy doufejte, že to zvládnu."
Drak se opět otočil do směru, kterým chtěl letět.
Mohutně máchnul křídly a vyrazili jsme na cestu.