---

:D děkuji, tak zase kousek přidám ...


MÁŠ-LI VÝHODU NEVÁHEJ JÍ VYUŽÍT

Ten voják, co se mě pokoušel zabít zemřel dřív, než ho stihl prohlédnout královnin mág.
Takže jsme se nedozvěděli nic.

Do Samoty se začali sjíždět poslové, ze všech koutů země. Všichni přinášeli stejnou zprávu. Skyrim byl připraven rozpoutat bratrovražednou válku. Když Tullius promlouval k nastoupeným vojáků, stála jsem nenápadně opodál.
Mnoho z nich se polohlasně modlilo. Někteří skoro nahlas, jiní jen pohybem rtů.
Mým uším ovšem neuniklo, že mnoho z nich se modlí k zakázanému bohu. Ušklíbla jsem se. Jasně, zakaž Nordovi něco dělat a bude to dělat dvakrát tolik.
Už teď, mi začalo být líto všech těch mrtvých, kteří zemřou jen proto, že je Ulfrik krátkozraký a nepochopil, že věci jdou řešit i jinak.

Tullius usoudil, že týl je již dostatečně zabezpečen a tak se legie pohnuly ze svých ležení a vydaly se směrem k Větrnému Žlebu.
Hned za "prvním rohem" jsme narazili na odpor. Řež byla krátká a krvavá a i přes početní převahu utrpěla Imperiální vojska ztráty. V tenhle okamžik jsem se rozhodla, že udělám všechno proto, abych boj ukončila co nejdříve.
Aby mrtvých bylo co nejméně.
I kdybych měla překročit všechny meze.
Příležitost se naskytla hned za dva dny. Průzkumníci našli v lese ukrytý tábor Bouřných Hávů.
Domluvila jsem se s Irileth, aby vybrala třicet spolehlivých vojáků a šla jsem za generálem.
"Generále, ráda bych se s vámi domluvila ohledně toho tábora. Chtěla bych to vyřídit po svém."
"Jak si to představuješ?"
"Vzala bych si pár vašich chlapů a svoje lidi. Aby se naučili spolupracovat."
"Dobrá dám vám na to dvě hodiny. Potom tam dorazí zbytek vojska."
"To zní fér."

Začalo se stmívat a tak jsme vyrazili.
Když jsme se připlížili na dostřel byla už tma a v táboře hořely ohně.
To nám velmi usnadňovalo situaci.
"Chci po vás tři věci. Chci, aby jste vyřadili z boje kapitána, ale tak aby přežil a mohl vyprávět. Za druhé, kdyby náhodou někdo chtěl opustit tábor, nedovolíte to. A za třetí, ať tady uvidíte nebo uslyšíte cokoliv, nebudete dělat nic jiného než jen hlídat, aby odsud nikdo nezmizel."
Vojáci jen stroze kývli a nachystali si luky.
Aela, naše alfa, se se smečkou neslyšně přemístila na druhou stranu tábora.
Tam se všichni přeměnili a s vytím se vřítili do tábora. Ve stejnou chvíli jsem mezi stany mířila i já, následována Irileth a třemi vojáky.
Zbývající Imperiálové zůstali na okraji tábora, aby pomocí střelby z luků kontrolovali únikové cesty.
Překvapení povstalci v podstatě neměli šanci.
Irileth a její muži se zmocnili velícího důstojníka a pak už jen sledovali jak vlkodlaci řádí v táboře. Nebyl to hezký pohled. Vlci trhali vojáky na kusy.
Utržené údy létaly vzduchem a krev tekla proudem z roztrhaných hrdel. Občas jsem i zahlédla, jak některý z vlkodlaků vytrhnul z umírajícího srdce a v rychlosti ho zhltnul.
To jsem sice nedělala, ale jinak jsem za nimi moc nezaostávala.
Chtěla jsem aby to kapitán všechno viděl.
Aby všem řekl, čeho jsme schopní a jaké jsou jejich šance proti nám.
Byla to jen krvavá jatka a trochu přehnané divadlo. Ale svůj účel to splnilo.
Všichni muži v táboře byli mrtví. Rozervané mrtvoly se válely v kalužích krve.
Ve vzduchu se vznášel nasládlý pach smrti, zároveň s kyselým pachem tělních tekutin, které se vsakovaly do půdy rozryté vlkodalčími drápy.
Povstalecký kapitán, už neměl co zvracet. Už jen bezvládně visel v rukou svých věznitelů.
Došla jsem až k němu s vlkodlaky za zády.
Z drápů mi ještě odkapávala krev, když jsem ho chytila za bradu a zvedla mu hlavu, abych ho donutila podívat se na mě.
Určitě na mě nebyl hezký pohled. A na vlkodlaky, stojící a vrčící za mnou taky ne.
"Vyřiď svým kamarádům cos tady viděl. Takhle dopadne každý, kdo se mi odváží postavit.
Není tu ani desetina mých lidí a podívej, co z vás zbylo. Vzdejte se nebo vás vyhladíme do posledního muže."
Na povel Irileth pustili vojáci kapitána na zem. Padl na kolena do kaluže krve smíchané s jeho vlastními zvratky.
"Rozumněl si mi?"
"Ano," zachrčel, " vyřídím tvůj vzkaz."
"V tom případě tě teď opustíme. A nezapomeň. Je nás o mnoho víc, než jsi dnes viděl."
Aela a její vlci zmizeli jak pára nad hrncem. Jen zbytky těl rozházených po palouku, zůstaly jako svědectví, že tu vůbec kdy byli. Imperiálové stáli na okraji toho místa páchnoucího smrtí a byli bledí jako duchové, ale ani jeden z nich neopustil svoje místo. Moc šípů jim v toulcích nechybělo a vím, že je spotřebovali na to, aby dobíjeli raněné. Viděla jsem dost těl, ze kterých trčel šíp, přestože nebyli v oblasti, kudy by dalo uniknout.
Bezeslova jsem začala stahovat mrtvoly na hromadu. Netrvalo dlouho a přidali se ke mě ostatní.
Za chvíli jsme byli od krve všichni, ale těla jsme posbírali a na hromadě zapálili. Alespoň tak jsme jim mohli vzdát trochu úcty. Aby je nesežrala divá zvěř.
Zariskovala jsem ještě víc a na hořící hranici hodila amulet koupený už dávno v Průsmyku u hokynáře. Než zlato podlehlo žáru a rozpustilo se, viděl každý Talosovu sekyru.

Jelikož povstalecký kapitán omdlel, neviděl, jak třicet mužů císařské legie jako jeden muž pokleklo na jedno koleno a s pěstí přitisknutou na srdce vzdalo čest mrtvým Bouřným Hávům.
Irileth létala pohledem z vojáků na mě a zpět. Věděla jsem, že chápe o co se snažím.

Zbytek vojska dorazil až když hranice dohořívala a kapitán už byl na cestě k dalšímu táboru.
Tullius se sice netvářil moc nadšeně, když viděl paseku, kterou jsme s vlky způsobili, ale neříkal nic. Nechal rozbít tábor kus dál od palouku, v místě kde nebyl cítil pach spáleného masa a prolité krve.

Těch třicet chlapů co s námi bylo, se zařadilo mezi ostatní a všimla jsem si jak se tvoří nenápadné hloučky. Všichni, které Irileth vybrala na tenhle úkoly byl rodilí Nordi, bylo mi jasné o čem se baví.
To bylo to co jsem potřebovala. Aby pochopili, že lze věci řešit jinak.

Když jsme druhý den ráno vyráželi na další cestu, měla jsem po boku nejen Irileth a Aelu s její smečkou. Zařadilo se za mě i zhruba padesát mužů.
Po té co jsme narazili na další oddíl povstalců, sledovala jsem ty muže jak bojují. Většinou se snažili své protivníky vyřadit z boje s co možná nejmenší újmou na zdraví. I díky tomu, jsme z této potyčky vyšli sice s minimálními ztrátami, za to s větším množstvím zajatců.

Další ležení bylo prázdné. Jediné co jsme tam našli, bylo pět oběšených Hávů.
"Zdá se že tvoje taktika vychází. Tohle vypadá jako kdyby se někdo vzbouřil a zaplatil za to,"
Irileth je voják, takže takovéhle věci nejspíš pozná.
"To by nebylo špatné. Kdyby si to povstalci rozmysleli, neměli bychom s kým bojovat."
"To bychom neměli. Hodně by ubylo mrtvých, " konstatovala Aela.
Císařské legie se valily krajem jako povodeň.
A před nimi šel strach. Na odpor jsme naráželi už jen vyjímečně.
Ležení byla opuštěná a zběhů přibývalo.
Protivníci se, podle Haraldových zvědů, stahovali do pevnosti, která chránila cestu do Větrného Žlebu.
Až teď mi došlo, proč sebou Tullius bral dvě legie. Na všech strategickým místech, která jsme obsadili zanechával početné posádky.
Ale vůbec nevadilo, že se útočící vojsko zmenšuje.
Bouřné Hávy měli zjevně stejný problém, jejich řady řídly díky dezerci a občasným popravám, kterými se velitelé pokoušeli obnovit pořádek a poslušnost.
Znovu se ukazovalo, jak je vlastně celá tahle válka zbytečná.
Spousta mužů, kteří bojovali proti sobě, se znala. Byli to sousedé, známí, příbuzní.
Všichni zajatci dostali možnost přidat se k nám. Vstoupit do legie odmítali, ale když Irileth přišla s nápadem, že mohou spadat pod ní, tím pádem pod Balgrrufa, přijali to s radostí.
Trochu mě děsilo, jak se ten, zprvu maličký, oddíl pod jejím vedením rozrůstá.
Jestli všichni zůstanou naživu a věrní, odvede si zpět do Průsmyku menší armádu.
Co se ale děje doopravdy, mi došlo až o hodně později.

Nakonec nám zbyl poslední úkol.
Dunstav, pevnost, jenž stála jako poslední překážka mezi námi a Větrným Žlebem.

Průzkumníci popisovali vysoké hradby obsazené katapulty. To dávalo tušit, že dobití toho místa nebude jednoduché.
Jedinou naší možností se zdál být plán, který vymyslel Harald. Chtěl lstí dobít pevnost zevnitř.
Vyjel tedy už pár dní před námi, aby se pokusil se svými zvědy proniknout dovnitř a v dohodnutý čas otevřít bránu.

Tullius zastavil postup legií asi půl dne od pevnosti a nařídil rozbít tábor.
Jak se sešeřilo vyrazili vlci obhlédnout situaci.

Nad ránem nás probudilo bolestné vlčí vytí.
Nežli jsem se vyhrabala ze spacího pytle. Aela už byla v lese. Když jsem se chtěla rozběhnout
za ní, zastavila mě Irileth :
"Nech to na ní. Bude rychlejší než ty."
Měla pravdu, Aela byla zpět během pár úderů srdce. V náručí držela jednoho z nováčků, drobnou Redgardku, stále ve vlčí podobě. Z boku jí trčel dřík šípu, trochu jsem nechápala proč ho Aela nevytáhla, než mi došlo, že to zjevně nemůže udělat.
Nežli jsem stačila pohnout, Irileth už stála u Aely a čekala až položí zraněnou na zem.
Jeden z vojáků položil na zem svůj plášť a Aela jí tam položila.
Irilet ulomila konec šípu s opeřením a jediným prudkým pohybem prorazila šíp skrz vlčí tělo.
Ozvalo se kratičké zavytí a pak už se rána začala hojit.
Irileth zvedla šíp nad hlavu, abych ho mohla převzít.
"Stříbrné hroty. Už se poučili. Tím to pro vás Aelo končí, " chtěla něco namítat, ale zarazila jsem jí jediným pohybem ruky, " nediskutuju, vrátíte se do Jorrvaskru a postaráte se o bezpečnost Průsmyku."
"Když to říkáš Zvěstovateli, " zavrčela a odcházela.
Všimla jsem si jak po ní Irileth loupla pohledem, pak se zvedla od zraněné a vyrazila za ní. Jak jsem si klekala k vlčici, která se už začala přeměňovat, zahlédla jsem, jak jí uchopila za paži a něco naléhavě vysvětlovala.
Lairah se už uzdravila a přeměnila se zpět do lidské podoby. Jak se proměnila, začala usedavě plakat. Aela ji uslyšela a okamžitě byla u nás.
Hladila jí a utěšovala.
"Všichni jsou mrtví ..." štkala Lairah, " všichni ... průzkumníci i vlci ... utekla jsem jen já ... stydím se za to, ale někdo vám to musel říct ..."
"Nemáš se za co stydět Lair, jsme rádi, že jsi se vrátila alespoň ty." Aela jí vzala do náruče a houpala jak malé dítě.
Pomalu jsem se zvedla.
"Mrtví? Jsi si jistá? Všichni?"
Nevím co slyšeli v mém hlase, ale najednou bylo ticho.
Lairah ke mě zvedla uslzené oči.
"Všichni. Viděla jsem průzkumníky, jejich hlavy napíchali na kůly na hradbách. Měli kolem hradeb nalíčené pasti. Začali střílet, když jedna z nich sklapla. Chtěla jsem bojovat, ale když mě zasáhli..."
Mávla jsem rukou,
"To je v pořádku, alespoň jsi se zachránila a mohla nám donést zprávu."
Otočila jsem se ke generálovi.
Viděla jsem na něm, že bojuje sám se sebou. Ale nakonec jen pokrčil rameny.
"Sbourat tábor a připravit se k útoku na pevnost," zavelel.

Dorazili jsme k pevnosti.
Jelikož byli průzkumníci mrtví, tak náš plán jak dobít pevnost padnul.
Povstalci na nás čekali na hradbách, luky i katapulty nachystané.
Vojsko se zastavilo na hranici dostřelu.
Obránci pevnosti na nás začali posměšně pokřikovat.
Jeden z katapultů se pohnul.
K nohám se mi skutálel nějaký předmět a na hradbách se objevil Ralof.
Ani jsem se nemusela dívat, co se mi to u nohou válí. Haraldova hlava na hradbách nebyla.
"Vem si toho svýho kamarádíčka a táhni odsud, ty nelidská zrůdo," řval na mě ten blond parchant z bezpečí pevnosti,
"Tady ti ty tvoje kejkle nepomůžou. My se nevzdáme. Shnij v pekle ty thalmorská děvko!"
Žhavá vlna hněvu mi prolétla žilami, vzápětí nahrazena smrtícím chladem.
Vycenila jsem zuby v krutém úsměšku.
Otočila jsem na generála.
"Stáhněte se k lesu a odložte zbraně ..."
"Ale to ... "
"Hned. Jinak neručím za vaše životy."
Dál už jsem si jich nevšímala.
"Tak Ralofe, říkáš shnij v pekle? "
"Jo říkám. A ten zbytek imperiálních psů si vem sebou."
"Měl bys být ve svých přáních opatrnější Ralofe. A ti imperiální psi, jak jim říkáš, se možná postarají o to, aby vaše kosti neroznesli vlci po horách. Dávám vám teď poslední šanci se vzdát. Kdo složí zbraně přežije."
"Ty nám dáváš šanci? Vždyť ty tvoji psi už vycouvali až k lesu. A dokonce jsou beze zbraní. Nakonec budou vřískat jako ten blbeček Harald. Ječel jak žencká, když jsme mu stahovali kůži z těla."
Povstalci propukli v hlasitý smích.
Otočila jsem se.
Imperiálové opravdu stáli na hranici lesa, meče zastrčené v pochvách, luky hozené na ramenou.
Sklonila jsem se a vytáhla z boty starou dýku. Blýskala se matným fialovým světlem.
Zvedla jsem jí nad hlavu.
"Poslední slovo Ralofe, podepíšeš vám všem ortel smrti? Opravdu se nevzdáte?"
"Ne!! Jsem zvědav co zmůžeš s tím starým krámem."
"No já vcelku nic, jen ti splním, co sis přál. Chtěl si peklo a já mám s jedním smlouvu."

"VOLÁM TĚ DURNEHVIIRE, V ČASE MÉ NOUZE, OPUSŤ SVÉ VĚZENÍ ..."
Obloha se zatáhla rudými mraky ...

"ZJEV SE POŽÍRAČI DUŠÍ A NASYŤ SVŮJ HLAD ..."
Z pevnosti se začal ozývat křik ...

"VOLÁM TĚ POTŘETÍ, POMOZ MI A SPLNÍ SE TI OČ SI ŽÁDAL!"
Obloha pukla a z nicoty se zhmotnil drak ...

Nemrtvý drak, jehož křídla se zdála být jako prožraná od žravých brouků, maso vypadalo, jako by z něj v kusech odpadávalo, kůže zteřelá věky se trhala v cárech. Zakroužil nade mnou.
"Volala si mě Dovahkiin. Jsem tu. Řekni co žádáš a splň svůj slib!"
Ukázala jsem dýkou na pevnost.
"A nezapomeň na naší dohodu."
"Nezapomínám. Zun Krii."
Durnehviir zaměřil svou pozornost na určený cíl.
Mávnutím křídel se přesunul nad pevnost.
Zadrnčely tětivy luků, vymrštila se ramena katapultů
Zjevně vůbec netušili s čím mají tu čest. Nemrtvého draka z Mohyly duší lze zranit jen velmi těžko a jejich zbraněmi rozhodně ne.
Durnehviir s řevem prolétal nad pevností a v první chvíli se zdálo, že se vlastně nic neděje.
Nechrlil ani oheň ani led.
Jen všechno zahaloval fialovým světlem.
Povstalci si na něj ukazovali prsty a začínali se smát.
Jenže pak se posadil na vrcholek věže a začal do sebe to fialové světlo nasávat.
Posměvačný smích nahradil strašlivý křik umírajících mužů.
Durnehviir z nich vysával duše a tím i život.
Každý, kdo držel v ruce zbraň a byl zahalen světlem, zemřel.
Poté mávnul křídly a zvedl se z věže.
Chystal se přeletět nad pevností znovu.
"Durnehviire, počkej. Třeba si to někdo rozmyslel, " zakřičela jsem na draka, protože jsem si všimla vojáků, kteří zahazovali zbraně. Raději se vzdali, než aby zažili to samé utrpení jako jejich spolubojovníci. Otevřela se brána a začali z ní vybíhat neozbrojení muži.
Ralof na hradbách na ně řval, že jsou zrádci a minimálně dva z nich střelil do zad.
"Durnehviire, toho chci živého, " zařvala jsem na draka.
Drak se spustil z nebe dolů jako padající kámen.
Zabrzdil rozevřením křídel až těsně nad Ralofovou hlavou. Poryv vzduchu srazil Ralofa k zemi. Než se stačil znovu postavit, vrhli se na něj jeho vlastní muži a spoutali ho.
Všichni zbylí povstalci pak odhodili zbraně a společně vyšli z pevnosti.
Svázaného Ralofa táhli s sebou.
Durnevhiir opatrně dosedl vedle mě na zem.
Za zády jsem postřehla pohyb a podívala jsem se co se děje.
Imperiálové v uspořádaném tvaru mířili k místu, kam měli dorazit obránci pevnosti.
Durnevhiira sice obcházeli obloukem, ale jinak na sobě naprosto nedávali znát, že je to poprvé co ho vidí. Povstalci si toho jistě všimli, stejně jako toho, že jeden z oddílů, složený skoro výhradně z bývalých Bouřných Hávů, se zastavil za mnou.
Obrátila jsem se zpět tváří k bojovníkům, kteří se vzdali. Ralof se už přestal bránit a nechal se odvést na místo, kde již čekali císařští.
Všimla jsem si, že Irileth visí Aele na paži a snaží se jí zabránit v tom, aby se na Ralofa vrhla.
Připomnělo mi to smrt vlků a průzkumíků. A Haralda.
"Aelo, přiveď mi ho sem!"
Sledovala jsem jak se Aela vyškubla Irileth a popadla Ralofa za spoutané ruce.
Smýkla s ním tak zuřivě, že spadnul na trávu a tak ho prostě táhla za sebou.
Přivlekla ho ke mě a mrskla s ním o zem.
"Jestli ho nezabiješ ty zabiju ho sama," zavrčela na mě.
"Slyšel si Ralofe? Zdá se, že tě všichni mají rádi."
"Jedna nečistá zrůda vedle druhé! Nemám z vás strach!"
Podívala jsem se mu do očí.
"Lžeš Ralofe a to nemá Talos rád."
Vytřeštil na mě oči.
"Ty... ty... jak si... vůbec... dovoluješ..."
"Vyslovit Talosovo jméno? Jsi stejně zabedněnej jako Ulfrik, ale to už je jedno."
Otočila jsem se na draka:
"Existuje možnost dostat Haraldovu duši z tvého světa? "
"Pro tebe ano. Díky tomu, že jsi mě třikrát povolala na Nirn, vrátím se do Mohyly jako svobodný. Jsem tvým dlužníkem."
"Co mám udělat?"
Všichni Bouřní naprosto vyděšeně sledovali jak mluvím s drakem.
"Dej mi jinou duši a já tu co chceš propustím aby mohla do Sovngardu."
"Hmm to se zdá jako dobrý obchod."
Znovu jsem vytáhla z boty starou dýku. Otevřela jsem dutou rukojeť a vložila do ní černý kámen.
Dýka zasvítila stejným fialovým světlem jako před tím pouštěl drak.
Ralof zaječel a snažil se utéct.
Hrábla jsem po něm a zvedla ho ze země.
"Dal jsi alespoň Haraldovi a jeho mužům šanci? Aby mohli zemřít v boji?"
Neodpověděl
"Takže nedal. Tak jí taky neodstaneš !"
Bodla jsem tvrdě a přesně.
Stará čepel díky kouzlu projela vším, co jí bránilo v cestě k jeho srdci.
Když vydechl naposledy, dýka zazářila intenzivní fialovou a zavřela Ralofovu duši do černého kamene. Nechala jsem mrtvé tělo padnout k zemi. Černý kámen jsem vyjmula z rukojeti a hodila ho směrem k Durnevhiirovi. Ten otevřel tlamu a spolkl ho. Po chvíli tlamu zas otevřel a vyšla z něj malá jiskra mířící k nebi.
"Děkuji ti Durnevhiire. Jsme vyrovnáni?"
"Ano Dovahkiin. Splnila jsi svůj slib a já splatil svůj dluh. Ale moje nabídka platí i nadále.
Pokud budeš potřebovat pomoci, víš kde mě máš hledat."
"Vážím si toho, " sklonila jsem hlavu k pozdravu a drak se mávnutím křídel vznesl.

Jak zmizel, nebe dostalo zpět svou modrou barvu.
Slunce znovu zazářilo a všichni si úlevně vydechli.
Tullius se opět tvářil velmi znepokojeně nad tím jak se věci vyvíjejí, ale v tuhle chvíli už vlastně nemohl nic dělat.
Cesta k Větrnému Žlebu byla volná a Imperiální jednotky neutrpěli žádné ztráty.
Povolil povstalcům pohřbít padlé.
Sice mě mrzelo kolika mužům jsem znemožnila cestu do Sovngardu, ale na druhou stranu jsem si říkala, že se tím dost životů zachránilo.

Když pohřbili své mrtvé vrátili se bojovníci zpět k imperiálním jednotkám.
Nikdo se nepokusil utéci ani jinak změnit svou situaci.
Každý z nich našel někoho koho znal natolik dobře, aby mu věřil.
A všichni dostali stejné informace o tom co se kdy stalo. A hlavně proč.

Bloumala jsem podél lesa a občas koukla, co se děje v táboře.
Zdálo se, že to, co jsem musela udělat, přináší své ovoce.

Věděla jsem, že to těžší mě teprve čeká, ale teď už jsem byla ochotná uvěřit tomu, že to dokážu.





INTERMEZZO AELA A IRILETH

Stojíce bok po boku, Aela a Irileth sledovali jak Moira přechází na okraji lesa.
Před několika okamžiky tam někde v podrostu sama pohřbila Haraldovo tělo, které přinesli vojáci z pevnosti.
"Proč to udělala?"
"Harald jí v Helgenu zachránil život. Dostala se díky němu z města, když se prvně objevil Alduin, " vysvětlila Irileth a pokračovala : "Vlastně trochu nechápu, proč se přidala zrovna k němu, když jí původně chtěli popravit."
Aela tázavě zvedla obočí.
"Přijela do Skyrimu zrovna v tu nešťastnou dobu, kdy Imperiálové chytili Ulfrika. Nějak se k tomu přimotala. Být já na jejím místě jdu s Hávama."
"Tak můžeme být rádi, že to neudělala, " konstatovala Aela.
"Jo to můžeme. Kdyby dneska stála proti nám ...", Irileth se otřásla, když si vzpomněla na Durnevhiira.
"Hnusná smrt," zavrčela Aela se stejnou vzpomínkou.
"Ta válka jí mění. Vím, že je to pro ní jen cesta jak splnit úkol, ale mění jí to. Je tvrdší a cítím z ní něco, co neumím určit, občas mě děsí."
"Tebe děsí??, " Aela nedůvěřivě pohlédla na Irileth.
Ta beze slova stáhla z ramene rukáv haleny. Hojící se rána, se už měnila v jizvu.
Aela se jí dotkla "
"Co to u všech bohů je?"
Irileth zaváhala při vzpomínce na J'zargovu žádost, ale nakonec Aele vše řekla.
Když skončila bylo chvíli ticho.
"Takže se domníváš, že s ní někdo, " rychlý pohyb očí k obloze, "má svoje záměry?" Aela zamyšleně sledovala Drakorozenou jak se pomalu blíží k táboru, " proto si mě posledně uklidňovala, abych moc nevyváděla."
"Ano, ale dělala jsem to hlavně pro tvoje bezpečí."
"Pro moje bezpečí?"
"Jsi stejně nevšímavá k chování lidí jako ona. Ani jedna z vás nepochopila, že muži už dávno nejdou ani za Tulliem, ani za mnou. Dokonce už nejdou ani za císařem."
"Co se mi snažíš říct?"
"Tak se podívej a uvidíš sama."
Aela znovu upřela pohled na Moiru.
Pak se její pohled stočil na vojáky.
Bavili se mezi sebou, stavěli stany, rozdělávali ohně, jedli, čistili zbraně, krmili koně a mezi tím vším každou chvíli zalétli očima na Khajiitku. Ani na dva údery srdce nebyla bez pozornosti některého z nich.
Vlčice pohlédla válečnici do očí.
"Jdou za ní."

"Ano. A ona to vůbec netuší. A já netuším, co se stane až jí to dojde."