Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 05.08.2017 12:57
#29

tam mi odešel na chvíli PC takže omluva za zpoždění...



SOLSTHEIM... CESTA DOMŮ

"Vstávej ty Kočko bláznivá!!! Tady nesmíš spát!!"
"Nech mě být jsem strašně unavená."
"Vstávej ti říkám!! Moiro, okamžitě vstávej!! "
"Ne."
"Hejbni tím svým tlustým chlupatým zadkem a vypadni odtud!!"
"Cos to řek?", tahle urážka mě už opravdu donutila otevřít oči.
Přesto, že jsem si byla naprosto jistá, že jsem Apokryfu opustila, ležela jsem stále na plošině.
Černá chapadla mě ovíjela a táhla k bazénku.
"Co to kruci je?" Pokusila jsem se zvednout, ale bylo to nad mé síly.
"Tak už něco dělej!! Jestli skončíš v tom bahně, tak se už nikdy ven nedostaneš," hlas v mé hlavě byl čím dál tím vyděšenejší.
"Tak si měl přijít dřív. Mám už toho vašeho neustálýho komandování dost. Takhle budu mít klid."
Byla jsem tak hrozně unavená. Už se mi nechtělo bojovat.
"Takže to vzdáš? Necháš ho vyhrát? Necháš ho zničit Nirn a všechny kdo tam žijí?"
"Ty prostě nepřestaneš buzerovat. Nenecháš mě v klidu umřít, " k bazénku už to nebylo daleko. Nevím co těm mrchám trvalo tak dlouho, než mě tam utopily. Maj dost síly ne?
Znovu jsem se pokusila vstát. Tentokrát se mi to povedlo. Chapadla mě v podstatě nedržela moc pevně. Skoro to vypadalo, jako by se mě štítila. Sice mi to moc nemyslelo, ale bylo zjevné, že se mě nechtějí dotýkat nikde, kde jsem byla od krve. Což bylo díky popáleninám skoro všude.
"Nechutná ti moje krev? Tak já ti dám víc ."
Povedlo se mi uvolnit jednu ruku a tak jsem zabořila tesáky do předloktí. Ne hluboko, stačilo to jen natrhnout. Krev začala kapat na zem. Kam kapky dopadly, chapadla se stahovala.
Jakmile sem si uvolnila i druhou ruku bylo to rychlejší. Vymotala jsem se z chapadel, která se stejně už sama stahovala.
Nevím proč jim nechutnám, ale doufám, že to tak zůstane.
Točila se mi hlava a stále se mi chtělo hrozně spát.
"Tak se hni. Musíš dojít támhle k tý knížce. Dělej ty línej přerostlej plyšáku."
"Jednou tě zmlátím, přísahám, " vrčela jsem a ploužila se k místu, které mi označil.
"No jestli tě ten jed co máš v sobě dostane dřív, než stihneš z Apokryfy vypadnout, tak už to nikdy neuděláš."
"Jed? To by vysvětlovalo jak se cítím."
Došla jsem ke knížce:
"Co teď ?"
"To samý jako vždycky, čti."
Otevřela jsem knihu a nechala se do ní vtáhnout.
Ocitla jsem se v ložnici domu v Havraní skále.
"Už můžu spát?"
"Nemáš nějakej proti jed?"
"No když nevím na co, tak nemám."
"Zvládneš alespoň dojít na náměstí? K té alchymistce? Třeba si s tím bude vědět rady."
Tak jsem se znovu přemluvila a vyrazila do města. Naštěstí byl den. Když jsem se dopotácela ke krámku sotva jsem byla schopná jí vysvětlit o co jde. Začala se urychleně přehrabovat ve svých věcech.
Spánek mě přemáhal, už jsem to nezvládala.
Poslední co jsem viděla, bylo jak ke mě běží a pak se snažila do mě něco nalít.

Probrala jsem se v jejím stanu. Bolela mě hlava a žaludek. Ruce a nohy jsem měla jak ze síťovčího rosolu.
Když jsem se pokusila posadit, nešlo to.
"No máme štěstí, že věděla co s tebou. Jinak bych neměl s kým pokecat."
"Jsem ráda, že alespoň někdo se baví."
"Nebavím se, ale jsem rád, že jsi na živu. Stále ještě ti pár úkolů zbývá."
"Věř mi, že zrovna teď jsou mi nějaký vaše úkoly naprosto ukradený. Chci domů. Tedy domů.... vlastně už žádnej domov nemám. Dá se jeden pokoj v Jorrvaskru, kam se možná ani nemůžu vrátit, považovat za domov?"
"Hele domov je tam kde cejtíš nejlépe. Jestli je v Jorrvaskru, tak je tvůj domov tam."
"Jen jestli se tam ještě smím vrátit. Ale i kdybych nemohla stejně se tam podívám."
Hlavou mi probleskly blond vlásky.
"No tak se snaž uzdravit."

Stanové plátno se rozhrnulo a byla tam alchymistka.
"Vida, zdá že jsi přežila."
"Ano, jen díky tobě, můžu se ti nějak odvděčit ?"
"Myslím, že momentálně od tebe nic nepotřebuji, ale třeba si svůj dluh u tebe vyberu později, souhlasíš?"
"Jistě, jsem tvým dlužníkem, jestli pro tebe budu moci v budoucnosti něco udělat neváhej a ozvi se."
"Dobrá, jsme tedy dohodnuté. Teď mi řekni, jestli můžeš, kde jsi přišla k té otravě?"
Zadívala jsem se pozorně do jejího obličeje :
"V Apokryfě ... "
"Ach ... měla jsem pocit, že se něco na ostrově změnilo. Je tu "čistší" vzduch, řekla bych. Že by to byla tvá zásluha? Zbavila jsi nás toho zla, jenž se snažilo vplížit na Solstheim ?"
"No všeho asi ne, ale toho, co se snažilo sem vlézt a ovládnout vás, toho jistě ano. Miraak je mrtvý, konečně."
"V tom případě mi nejsi nic dlužná. Zaplatila jsi dřív než ti byl vystaven účet."
Podivné, člověk, který dokáže uznat, že jsem něco dokázala?
Viděla jak se na ní dívám,
"Zdáš se být překvapená. Nejspíš nemáš moc zkušeností s uznáním že?"
"No to nemám. Je to divné, " pousmála jsem se a nezkoumala jestli si všimne ostrých špičáků.
Něco ve výrazu její tváře mě ujistilo, že je jí naprosto jedno jak vypadám.
Sedla si ke mě na zem a u vzala mě za ruku. Citlivými prsty přejela po hojící se ráně na předloktí.
Ani mi nedošlo, že se rána po mých vlastních zubech už zajizvuje.
"Jak dlouho tu jsem?"
"Skoro deset východů. Myslela jsem že nepřežiješ, Bylo skoro pozdě, když jsi ke mě přišla. Ten jed je pomalý, ale jeho účinky jsou takřka vždy zničující. Popravdě, myslela jsem, že tě tu najdu už mrtvou. Ale zdá se, že máš tuhý kořínek," prsty se nepřítomně probírala mým kožichem.
Aniž bych tomu dokázala zabránit, zavrněla jsem.
Poplašeně stáhla ruku.
"Promiň, nevím co dělám."
"V pořádku. O nic nejde," uklidňovala jsem jí.
"Musíš být unavená, nechám tě odpočívat," nervózně mi upravila pokrývku.
Vzepřela jsem se na lokti a jemně jí pohladila po tváři
"Jak se jmenuješ?"
"Milore ..."
"Nechceš tu zůstat se mnou?"
"To ... to ... není dobrý nápad ... já ..."
"Pšššt ... " zajela jsem jí rukou do vlasů a stáhla jí k sobě ...

Ráno jsem se probudila s nejasným pocitem ztráty. Zašátrala jsem rukou vedle sebe. Byla pryč, stejně jako byl pryč včerejší večer. Takže jsem byla jen "experiment"?
Dobrá. Tak tedy půjdu domů.
Opatrně jsem se pokusila vstát. Nebyl to problém.
Oblékla jsem se a posbírala si věci.
Rozhrnula jsem stanové plátno a vyšla ven.
¨
Milore stála u svého stánku a obsluhovala zákazníka.
Střelila po mě provinilým pohledem a dál se věnovala prodeji.
"Jak chceš," pomyslela jsem si a vydala se ven z města k přístavu.
Doběhla mě u brány.
"Já ... nevím jak se to se včera stalo... nechtěla jsem ... neměla jsem ... "
"Nech to být Milor, nemá cenu řešit něco, co řešení nemá. Jedu do Skyrimu, domů. Třeba se ještě někdy uvidíme?"
"Vrátíš se ?"
Zamyšleně jsem na ní hleděla, její výraz se nedal vysvětlit jinak ...
"Ne už se sem nevrátím. Nemusíš se bát, že bych ještě někdy příště ... Ne, už mě neuvidíš."
Nechala jsem jí stát v bráně města, které už nikdy víc neuvidím.
Severní panna stále kotvila u mola.
Vstoupila jsem na palubu.
"Takže se vracíme zpět, Drakorozená?"
"Ano kapitáne, vrátíme se domů."




SKYRIM... OPĚT DOMA

Solstheim pomalu mizel v mlze za mými zády, stejně tak jako Milora.
Nenech nikde svoje srdce, zní jedna hlavních pouček Khajiit, ale já neměla srdce, takže jsem ho nemohla nikde nechat.

Skyrim mě přivítal jako obvykle sněhovou vánicí.
Větrný Žleb byl stejně ponurý, jako když jsem odjížděla. Tohle město mi nikdy k srdci nepřiroste.
Věděla, jsem, že bych se měla hlásit v Hrotgharu u Šedovousích, ale všechno mě táhlo do Bílého Průsmyku. Do Jorrvaskru.
I když jsem naprosto netušila, co mě tam čeká, musela jsem tam jet.
Koupila jsem si koně a vyrazila na cestu.

Snažila jsem se dojet k městu za tmy.
Dorazila jsem tam kolem půlnoci.
Věděla jsem, že na severní straně města jsou hradby trochu rozsypané, přesně tak aby to stačilo šikovné Kočce k tomu, aby se přes ně nepozorovaně dostala do města.
Když jsem seskakovala z vršku hradeb do měkké trávy za nimi, probleskla mi hlavou vzpomínka na ty noci, kdy jsme se tudy vraceli do Jorrvaskru s Vilkasem.

Pohybovala jsem se tichou nocí jako stín. Jorrvaskr tonul ve tmě stejně jako zbytek města.
Viděla jsem jen pomalu se pohybující světla loučí, jenž přesně mapovaly pohyb strážných, hlídkujících v ulicích.
Přejela jsem drápem po okně a našla drobný vryp, který mě navedl ke skrytému mechanizmu, otvírajícímu okno mého pokoje zvenku.
Potichu jsem vklouzla do pokoje.
Opatrně jsem se proplížila místností až k lůžku u zdi.
Z pod pokrývky vylézaly světlé vlásky.
Sklonila jsem se nad postelí, měla jsem v úmyslu jí jen zkontrolovat a zas zmizet.
Jenže v ten okamžik mi něco skočilo na záda a začalo mě to tlouci drobnými pěstičkami.
A taky to spustilo úžasný povyk.
Veškerá moje snaha navštívit Jorrvaskr nepozorovaně tím vzala za své.
Zaslechla jsem jak se v chodbě začali pohybovat lidé. Ozvaly se rázné rozkazy a mě bylo jasné, že za pár okamžiků tu bude polovina Družiníků.
Sáhla jsem dozadu a popadla toho šotka za košili. Stáhla jsem to ze sebe a podívala se na to.
V pěsti jsem držela malé děvče. Stále křičela a stále se snažila mě zasáhnout.
Dveře pokoje se rozletěly, jak do nich vrazil Farkas následovaný Aelou, oba měli v rukou obnažené meče.
Světlo čadících pochodních z chodby ozářilo pokoj.
To štěně se se mnou stále pralo.
Zrzavé vlásky se rozsvítily v záři plamenů a zelené oči svítili odhodláním mě zlikvidovat.
"Tosco, co to zas děláš ?" ozvalo se z postele ospalým hláskem.
Bond hlavička vyklouzla z pod pokrývky...
"Mamíííí, " výkřik jako by zastavil čas.
Vrhla se mi kolem krku.
"Moiro?" Farkasův hlas zněl překvapeně a potěšeně.
"Mami?" vykviklo to štěně v mé ruce a přestalo se pokoušet mě zabít.
Sylwana mě pustila a začala tahat to druhé děvče za košilku,
"Nech toho Tosco, to je máma."
"Máma? To není! To je nějaká ... " nemohla najít správné slovo. Pustila jsem jí opatrně na zem.
Běžela se schovat za Farkase.
Odevzdaně jsem se posadila na postel.
Sylwana mi okamžitě vlezla na klín a uvelebila se v mém náručí.
"Zatkneš mě Farkasi?"
"Zbláznila ses?? Jarl ví všechno co se stalo. Žádné obvinění proti tobě nebylo vzneseno. Nikdo ti nic neudělá. Všichni vědí co se stalo na Solstheimu, všichni už vědí kdo jsi. Všichni jsme doufali, že se vrátíš domů."
Dívala jsem se nejspíš hodně divně. Farkas i Aela se rozesmáli. Meče už dávno měly schované zpět v pochvách. Ostatní, kteří dorazili později, mě pozdravili a vrátili se zpět do svých postelí.
Bezmyšlenkovitě jsem hladila Sylwanu po vláscích a přitom sledovala děvče, které se schovávalo za Farkasem.
"Děláš tady z toho útulek pro štěňata, Farkasi?"
Zrzavej šotek vykoukl zpoza Farkasových zad :
"Nejsem štěně!"
"Ehm, ne to nedělám, jen jsem myslel, že by se Sylwaně hodila společnost."
"Mám Toscu ráda mami, nezlob se na ní. Ona mě jen hlídá."
Koukala jsem na to štěně, něco na ní, mi bylo známé.
Kdyby měla modré oči místo zelených ...
Střelila jsem pohledem po Farkasovi, byla mu podobná, hodně, ale jeho rozhodně nebyla.
"Tosco pojď sem, " přikázala Sylwana a Tosca jí opravdu poslechla.
Přistoupila až k nám.
"Tohle je mamka, Tosco. Nesmíš jí zlobit."
Musela jsem se usmát, jak se ta malá tvářila.
"Jestli nechceš abych byla tvoje maminka já se zlobit nebudu. Nejspíš máš někde svojí maminku?"
Zavrtěla hlavou.
"Její matka zemřela, " vysvětlil tiše Farkas. Aela už dávno odešla.
"Je tvoje?"
"Ano," to vteřinové zaváhání mi dalo za pravdu.
Přikývla jsem a Farkas opustil pokoj.
"Tak co Tosco? Budeme kamarádky?"
"Nemůže být tvoje kamarádka. Je to moje sestřička, takže budeš její mamka."
"Sylwano koukám, že za tu chvíli co jsem tu nebyla je z tebe velitel. Myslíš že můžeš každému řídit život?"
"Každému ne, " usmála se na mě ta blond uličnice, " nebo je to problém ? Tosca? Nechceš další dceru?"
"Myslím, že to nezáleží na mě Sylwi. A nejspíš ani na tobě."
Tosca lítala pohledem ze mě na Sylwanu a zpět.
Svraštělé čelíčko a zkousnutý dolní ret svědčili o tom, že usilovně přemýšlí.
V tom výrazu jsem Vilkase viděla ještě zřetelněji. Divné bylo, že mi to vůbec nevadilo. Spíš naopak. Byla jsem víc než ochotná přijmout jí za svou dceru.
Nakonec ke mě přistoupila a váhavě mě uchopila za ruku.
"Dobře holky, ale teď půjdeme spát co vy na to?"
Sylwana se jen skulila zpět do postele a udělala místo i pro nás.
Tosca se k ní stulila. Mezitím co jsem se chystala do postele obě znovu usnuly.
Konečně jsem měla čas si je prohlédnout.
Sylwanu jsem posledně viděla jen letmo. Bylo jí tak pět let, blond vlasy a modré oči.
Tosca byla očividně starší , kolem sedmi let, zrzavá a zelenooká. Po svém otci velmi ochranitelská.
Povzdechla jsem si.
Před nedávnem jsem neměla nic, teď mám na starosti tyhle dvě cácorky. Budu muset vytáhnout svoje úspory, ale co, stejně jsem chtěla koupit dům.
Vlezla jsem si nim do postele. Přendala jsem Toscu na druhou stranu abych ležela mezi nimi.
V polospánku se ke mě obě přimáčkly, každá z jedné strany.
Po dlouhé době jsem usínala v klidu a spala bezesným spánkem. Byla jsem doma.


A někde mimo prostor a čas se kolo osudu zase rozběhlo.




ZNOVU DO PRÁCE

Ráno jsem se probudila s prvními paprsky slunce.
Tosca mi ležela na pravé paži, která pomalu dřevěněla a blaženě chrupala. Sylwana ležela z druhé strany přitisknutá k mému boku.
Sice to bylo v podstatě příjemné, ale musela jsem vstát.
Pomaloučku jsem se z pod nich vysoukala a šla spáchat ranní „hyenu“.
Když jsme se vrátila našla jsem je bok po boku zachumlané ve vyhřáté pokrývce. Hodila jsem na postel ještě další kožešinu, kterou jsem v noci nejspíš skopla, protože mi bylo horko, a vydala se do jídelny kouknout, jestli tam nenajdu něco k jídlu.
V žaludku mi už kručelo obstojně. Však jsem toho také v poslední době moc nesnědla.

Kuchařka se na mě vcelku mile usmála a na mou otázku ohledně snídaně mi začala na stůl nosit co měla.
Horká polévka s kusem voňavého chleba byla jen začátek.
Myslela jsem, že když uvidí co všechno jsem schopná spořádat, bude se zlobit, ale vypadalo to, že jí to naopak těší.
Když jsem jí vracela prázdné talíře a děkovala za chutnou snídani, zdála se být velmi spokojená.
Říkala, že má radost, že konečně někdo ocení její umění. Prý se tu moc vděku nedočkala zatím. Každý jen spořádá svou porci a zmizí zas někam pryč.
S plným břichem se život zdál být o hodně lepší.
Když mi donesla pohár medoviny odmítla jsem.
Nechuť k čemukoliv co by otupovalo moje smysly mi zůstala.
Vyšla jsem ven z domu a posadila se na kamenné schody. Slunce začalo hřát a já měla pocit, že by věci mohly být v pořádku.
Do chvíle než se přede mnou zastavil udýchaný posel.
V ten okamžik, jako by slunce zašlo. Svět potemněl a vychladl.
Všechno, co se zdálo být dobré a světlé, bylo pryč.
Převzala jsem dopis a zlomila pečeť.
Jasně, to jsem mohla čekat.

Když mě tam našel Farkas, neměla jsem náladu vůbec na nic.
"Koukám, že se hřeješ na sluníčku. Je ti dobře?"
Pohlédla jsem na něj.
"Takže není. Co se děje?"
Podala jsem mu dopis.
"Aha, máš zase odjet. Zase Hrotghar."
"Jo, nemám tu cestu ráda."
"Vím," jediným slovem dokázal shrnout měsíce mého minulého života.
Vytáhla jsem měšec, který jsem si vyzvedla z truhly v pokoji.
Když jsem mu ho podala, zvedl udiveně obočí.
"Kup nějakej barák tady v Průsmyku. Myslím, že jeden kousek od brány je volnej. Nechceme dělat z Jorrvaskru dětskej útulek. Mělo by to stačit na dům i na nějaký vybavení, zbytek dořešíme později. Jo a bude potřeba sehnat někoho na hlídání. Je mi jasný, že je nemůžeš hlídat pořád."
"Nedělá mi problém se o ně postarat, ale jistě máš pravdu, že potřebují i jinej pohled na svět, než jen přes meč a štít."
Ušklíbla jsem se.
"Mě to neuškodilo. Je to dobrá škola. A na rozdíl ode mne nemají otce, kterej se je chystá zabít."
Pohled, který po mě hodil, mě ujistil, že můj otec, pokud by byl živ, by nejspíš měl dost problém.
"Kouknu se po nějaké chůvě. Určitě se nějaká dobrá duše najde, která bude ochotná se starat o ty dvě. Ale nejspíš z nich brzy zešediví."
"Ale? To je to s nima tak hrozný?"
"No nevím jestli hrozný. Tosca by nejraději strávila celý den na cvičišti. Má výjimečný cit pro meč, ještě jsem neviděl takhle malý dítě, zacházet s mečem jako to dělá ona. Jako by se narodila s mečem v ruce. A Sylwana zase dokáže celý den zpívat. Myslím, že i skládá vlastní melodie. Jednou jsem jí slyšel zpívat něco o tobě. Neslyšel jsem to celé a ona odmítá mi to znovu zazpívat."
"Zdá se, že o nich víš hodně. Rozhodně víc než já. Nevím jestli budu dobrá matka."
"No až s nimi strávíš tolik času jako já tak to budeš vědět taky. A myslím, že z tebe bude fajn matka."
Zněl zvláštně. Pozorně jsem si ho prohlížela.
"Jestli chceš můžeš se nastěhovat do domu s holkama, než se vrátím," řekla jsem ledabyle a sledovala jak se bude tvářit.
V očích mu probleskla radost.
"No já nevím, ale na začátek asi jo. Než si zvyknou na jiného člověka u sebe," hodně se snažil.
Rozesmála jsem se.
"Nějak ti přirostly k srdci, že?"
Povzdechl si :
"Je to hodně vidět? Neumím si už bez nich představit život. Už ani nedělám zakázky," mávl rukou :
"peněz je dost a i kdyby ne, dokážu vydělat dost, když by bylo potřeba."
"Peníze nejsou problém, to neřeš. Jestli budeš chtít, tak ten barák je myslím dost velkej pro nás všechny."
"Takže by ti to nevadilo?"
"Blázníš? Proč by mi to mělo vadit? Alespoň budu mít jistotu, že jsou v bezpečí. Tobě věřím."
"Dobrá, koupím to a přestěhuju nás."
"Nezapomeň taky na moje věci. Moc jich nemám, ale to co mám je pro mě důležité. Všechno naskládám do té velké truhly, abys s tím neměl moc práce."
"Dobrá. Když chceš odjet?"
"Asi ještě dnes. Opravdu se mi tam nechce, takže čím dříve to budu mít za sebou tím lépe."
"Dojdeš se doufám, alespoň rozloučit s holkama. Seženu ti zatím koně."
"Jasně, že dojdu a koně nesháněj. Poradím si."
Zvedla jsem se a vydala se zpět do domu.
Jediná dobrá věc na mé temné stránce byla ta, že jsem si teď mnohem lépe rozuměla s magií, nepotřebovala jsem koně na to, abych se dokázala pohybovat z místa na místo.
Holky ještě stále spaly.
Oblékla jsme se do cestovního a sbalila sotva vybalenou tornu.
Sedla jsem si na bobek u postele a pošimrala Sylwanu na nose.
Otevřela ty svoje modrý kukadla a zívla.
"Už je snídaně?"
"Ne jestli máš hlad, dojdi si do jídelny sama."
"Ale Farkas nám snídani nosí sem," zakňučela Tosca a protáhla se.
"Koukám, že jste pěkně rozmazlený slečinky. Tak aby bylo jasno. Musím odjet pryč ..."
"Neee, vždyť ses sotva vrátila, " fňukala Sylwana.
"Vrátím se za pár dní, slibuju. Ale než se vrátím tak Farkas koupí dům a přestěhujete se."
"Všichni?" zajímala se Tosca.
"Ano všichni tři. A Farkas sežene nějakou chůvu co se o vás postará nežli se vrátím."
"Tss nepotřebujeme chůvu, " zavrčela Tosca.
"Umíš vařit? Nebo myslíš, že bude vařit Farkas?"
To jí umlčelo.
"Tak vidíš, potřebujete aby se o vás někdo postaral než se vrátím. Nebude to na dlouho. Jen si něco vyřídím a za pár dní jsem zpět."

Políbila jsme obě na čelo a vydala se na cestu.

Kdybych věděla co mě čeká, nejspíš bych tak optimistická nebyla.

Upravil/a Moira dne 05.08.2017 13:00