---

No cestovat v nich není úplně pěkné, ale ty bonusy co z nich můžeš získat za to stojí :) A když už jsem tu tak něco na čtení :)




SOLSTHEIM... PROBUZENÁ TMA

Druhý den ráno mě Neloth poslal portálem do skaalské vesnice za Stornem.

Nevracela jsem se sem ráda. Věděla jsem, že musím Storna zlomit, aby byl ochoten dát mi to "tajemství Skaalů" pro Hermaese Moru.
Nejhorší pro mě, ale bylo, že někde v hloubi mé duše se opět ozývala tma, která si to užívala.
Vesničané mi uhýbali z cesty, a tak jsem se ke Stornovu domu dostala rychle a bez potíží.
Ani jsem se nezdržovala klepáním a prostě vešla dovnitř.
Vyskočil od stolu a bylo vidět, že není příliš potěšen, že mě vidí.
"Co tě sem přivádí?"
"Byla jsem v Apokryfě. Mám velkou šanci porazit Miraaka. Ale něco od tebe potřebuju."
"Mluvila jsi s Morou, že?"
"No bez toho se to neobešlo."
Pozorně si mě prohlížel.
"Stalo se ti tam něco?"
"Nic, co bych nezvládla."
"A co tedy potřebuješ?"
"Maličkost. Potřebuju abys přečetl tohle," a položila jsem na stůl Knihu.
"Ne!"
"Proč?"
"Je to učiněné zlo!! Mora chce vlastnit každou myšlenku, každou znalost a nic ho nezastaví."
"Prostě potřebuju abys to přečetl. "
"Ne k tomu mě nedonutíš!"
Do domu vstoupila Freey.
"Otče!! Co ta tady dělá?? "
"Freey odejdi, teď není vhodná doba na otázky. Prosím odejdi," Stornův hlas zněl naléhavě, ale Freey to nepochopila.
Temnota ve mě vytáhla drápy. Chytila jsem Freey za vlasy a škubla s ní k sobě.
"Dlužíš mi to, " zasyčela jsem, se zuby vyceněnými u jejího krku.
"Prosím nechtěj to po mě," zadrhl se mu hlas.
"Ohrozíš život své dcery? Kvůli nějaké skaalské pitomosti?"
"Mora chce znát všechno. Jsou to naše tradice, je to náš život!"
"A tím, že to bude vědět to nějak ohrozí?", na jednom drápu mi ulpěla kapka Freeyny krve.
"Dost!! Přestaň!! Otevřu to."

Přistoupil ke stolu a dotkl se Knihy. Ani jí nemusel otvírat. Vynořili se z ní Morova černá chapadla
a vnikla mu do těla.
Freey omdlela.
Pomalu jsem jí pustila na zem.
Udělala jsem dva kroky ke Stornovi.
"Škoda, žes mi nevyhověl hned. Donutil jsi mě udělat něco, co živí tu bestii, co mám v sobě. A sama nevím, co z toho ještě vzejde za hrůzu."
Věděl, že umírá.
"Já ... netušil jsem ..."
"Dostanu za tvé znalosti poslední slovo "dračího řevu", se kterým budu schopná porazit Miraaka, alespoň to by tě mohlo utěšit. Tvé dceři se nic nestalo a neboj dokáže tě zastat."
Život z něj unikal rychle.
Z posledních sil mě uchopil za ruku.
"Zachraň je ... prosím ...," jen jsem přikývla a vydechl naposledy.

"ZDE JE TVÁ ODMĚNA, DÍTĚ NOCI, TŘETÍ SLOVO, JÍMŽ OVLÁDNEŠ MYSL DRAKŮ ...
DOV, DRAK."

A opět se mi to slovo vypálilo do mozku jako žhavý cejch.
Gol Cha Dov: řev jímž se dá zkrotit drak.




SOLSTHEIM... NA VRCHOLU APOKRYFY

Dívala jsem se na mrtvého Storna a uvažovala, jestli to bylo nutné.
Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale na druhou stranu jsem ho nenáviděla.
Jeho paličatost mě donutila udělat něco, z čeho se mi nad sebou samotnou zvedal žaludek. Hlavně proto, že jsem cítila, že té mojí temné stránce se to líbí.
Bylo mi jasné, že každá takováto situace mě posouvá dál k temnotě.
Ale jak bylo vidět, jiná cesta není.
Nic mě tady nedrželo a Freey se už začala probírat. Musím zmizet, než ztropí poplach.
Použila jsem svitek od Nelotha a ocitla se před branou Havraní skály.
Tyhle teleporty jsou snad jediný, co mě na magii baví.
Zalezla jsem si do svého domu a doplnila zásoby léků a šípů. Pak jsem vstoupila do ložnice.
Tam jsem minule odložila Knihu, co jsem přinesla z Miraakova chrámu, tu která mě nechtěla poslechnout.
Několik dlouhých minut jsem jen nehnutě zírala na tu zlou věc ležící na stole.
Tu co přes ní Hermaeus Mora zabil Storna jsem ještě nevyndala z batohu. Vyndala jsem jí a položila vedle té co už tam byla.
Je vůbec možné vykořenit zlo zlem?
Nebo stále platí, že účel světí prostředky?
Došlo mi, že zíráním na tu věc si nepomůžu a nic se tím nevyřeší.
S těžkým povzdechem jsem otevřela zdobené desky. Objevily se zase ty zelenkavé stuhy s runami a vtáhly mě do Apokryfy. Ale tentokrát to bylo jiné. Skutečnější.
Divné, jako bych tu byla doopravdy. Jedna moje část se tu cítila jako doma.

"VÍTÁM TĚ ZPÁTKY DÍTĚ NOCI. PŘIŠLA JSI DOŘEŠIT NAŠI ZÁLEŽITOST?"
"Zdá se že ano."
"PAK TEDY ZBÝVÁ POSLEDNÍ KROK. PROJDI APOKRYFOU A ZABIJ MIRAAKA."
"Dobrá."

Projít bludištěm kroutících se a mizejících cest nebylo jednoduché, ale nebyla jsem tu poprvé.
Tentokrát se mi dařilo otvírat průchody, které dříve nešly. A opět tu byly k nalezení zajímavé věci.
Čtyřikrát jsem narazila na knihu na zvláštním podstavci, raději jsem všechny vzala s sebou.
Tak nějak jsem předpokládala, že je budu později potřebovat.
Tento předpoklad se splnil hned poté, co jsem orákulem otevřela další prostor.
Zdá se, Mora opravdu neřeší věci jen silou. Byl tam hlavolam, jedině správné umístění knih mi otevře cestu dál. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem to zvládla.

Jako bych vstoupila zas do jiného světa. Obrovský volný prostor, kdybych nevěděla, kde jsem, myslela bych že jsem zase venku.
Dračí zařvání mě trochu zaskočilo.
Skoro jsem se ani nestačila nadechnout.
Zaútočil z výšky a vychrlil oheň.
Ještě že tak. Na oheň mám okouzlenou helmu.
"Miraak mě posílá tě zabít, připrav se na smrt falešný Drakorozený!“, zařval a vystoupal do zpět do výšky, aby se mohl otočit.
Strhla jsem ze zad luk a zamířila ... Pak mi to došlo...
Povolila jsem tětivu a se spuštěnýma rukama čekala, až se nade mnou otočí a začne se vracet.
Když se vrátil a na ten kratičký okamžik, než vychrlí oheň, se zastavil, zařvala jsem ta nová slova.
Reakce byla rychlá a pro mě překvapující.
Složil křídla a snesl se na zem.
Dosedl a sklonil hlavu k zemi.
"Jmenuji se Sahrotaar. Co poroučíš Dovahkiin?"
Trochu mě to zaskočilo. S drakem jsem ještě nikdy nemluvila. Chvíli jsem uvažovala, jestli mám na něj promluvit normálně, nebo jestli potřebuju nějakou zvláštní řeč. Nějak mi nedocházelo, že vlastně jeho řeč umím.
"Poslal tě Miraak, takže víš, kde teď je?"
"Vím Dovahkiin. Jestli chceš donesu tě za ním," svěsil křídlo, aby dosáhlo na zem a posloužilo mi jako schody, " sedni na mne a poletíme."
Představa, že si sedám na draka mě moc nenadchla. Chtěla jsem začít odporovat, ale uvědomila jsem si, že vůbec netuším, co by se mohlo stát, kdybych před ním ukázala strach.
Poslala jsem tedy modlitbu těm, v které věřím a vylezla na dračí hřbet.
Sahrotaar máchnul křídly, odrazil se silnýma nohama a vznesl se.
Můj první pocit z letu byla hrůza. Drak jako by tušil, že se mi to moc nelíbí, jen kroužil nízko nad zemí. Trochu jsem se uvolnila a víc se zabořila do místa za krkem. Položila jsem ruce na krk, na silnou hrubou kůži. Hřálo to. Sklonila jsem se níž, skoro jsem si lehla na jeho krk.
Nejspíš díky tomu Sahrotaar získal pocit, že už jsem si zvykla a začal stoupat.
Nakonec to nebylo tak špatné. Popravdě bylo posezení na drakovi pohodlnější než na koni.
Ušklíbla jsem se, třeba si časem pořídím na ježdění draka.
Sahrotaar mával silnými křídly a nesl nás k obzoru, kde začala z mlhy vystupovat nějaká stavba.

Když jsme se přiblížili na dohled, Sahrotaar otočil hlavu a znovu na mě promluvil,
"Miraak tě tam už očekává, už ví, že jsem tě nezabil. Bude mít s sebou dva mé bratry. Budu ti pomáhat, jak budu umět nejlépe, ale stejně nejspíš zahyneme. Miraak je silný soupeř a velký čaroděj. "
"Zdá se, že mi příliš nevěříš."
"Každý drak pozná, když se blíží jeho čas a já cítím, že můj se naplňuje. Ale co se týká tebe mohu se mýlit. Přeci jenom jsi požehnaná Akatoshem. Třeba nad tebou někdo bdí."
Ohrnula jsem rty, až zasvítily bílé tesáky.
"Bohové mě spíš štvou, než že by mi moc pomáhali."

Zakroužil nad středem budovy a dosedl pár roků od Miraaka.
Měl pravdu, Miraak tam nebyl sám. Na krajích plošiny, na které jsme stáli seděli dva draci.
Sklouzla jsem po Sahrotarově křídle na zem.
"Tak jsi nakonec dorazila. A ty Sahrotaare, zdá že jsi velmi rychle změnil strany," obořil se na draka.
"Její Thu ´um je silné, nedalo se odolat."
"Tak to budeme muset tedy vyzkoušet. Co ty na to, falešná Drakorozená? Začneme s tím a zjistíme kdo z nás je ten pravý? "
Sundala jsem ze zad kladivo a opřela ho o zem:
"Můžem to zkusit."
"Tak tedy začněme," vykřikl a jediným gestem poslal vpřed své dva draky. Sahrotaar se s řevem zvedl ze země a vrhl se mezi mě a své dva bratry. Všichni tři se pak vznesli do a rvali se spolu ve vzduchu. Plameny a ledové ostny se nad námi jen míhaly.
"Tak nejspíš to budeš se mnou muset zkusit sám," zavrčela jsem.
Z obou rukou mu vylétly plameny. Jen tak tak jsem uskočila.
Pak použil dračí magii, málem mě to porazilo na zem, ale ustála jsem to. Viditelně ho to rozčílilo.
Myslím, že začal být nepozorný a zbrklý. Používal kouzla dříve, než měla plnou sílu.
Mě zas bylo naprosto jasné, že na dálku s ním nic nezmůžu, tak jsem se musela i přes bolest dostat k němu blíž.
Když dostal první zásah kladivem, srazilo ho to do kolen. Nežli jsem ho stihla udeřit znovu, zprůhledněl a zmizel do středu plošiny. Tam zvedl hlavu a zařval. Sahrotaar se zřítil mrtev k zemi a Miraak absorboval jeho duši. Zjevně mu to vrátilo všechnu sílu i zdraví.
Proklela jsem svůj osud, co mě sem poslal a vrhla se znovu k němu. Tentokrát už si dával víc pozor, ale jelikož je přece jen hlavně čaroděj, neví, jak probíhá takový boj. Takže se mi zas povedlo ho dost zranit.
A stejně jako poprvé zmizel a objevil se ve středu plošiny. Tentokrát zabil vlastního draka, aby se uzdravil.
Začala jsem být už dost unavená. Nejen bojem.
Vycítil to a přestal útočit.
"Nemusíme spolu soupeřit, můžeme vládnout společně," nabízel.
"To by asi nešlo, mám jiné starosti než tebe."
"Když mi pomůžeš porazit Hermaese Moru, můžeme vyřešit všechny tvé i mé problémy."
Zatímco se mě snažil přesvědčit, vydýchala jsem se a nepatrně se k němu přiblížila. Opravdu netuší, jak se bojuje bez kouzel.
"Jak říkám, mám svých starostí dost, nepotřebuju ty tvoje, " zavrčela jsem a dvěma skoky překonala vzdálenost, která nás dělila.
Stihnul jen zvednout ruku na obranu. Kladivo dopadlo neúprosně. Ale přece jen jsem už měla dost za sebou. Nejspíš jsem jen přerazila ruku.
A zase udělal to, co už dvakrát. Oživil se smrtí draka.
"Proč mě neposloucháš?! Neporazíš mě! Ale můžu tě ušetřit, když se se mnou spojíš!"
"Kdybys měl takovou jistotu, že mě dokážeš porazit, tak už jsi to udělal a neokecával bys to pořád."
"Jak chceš, použiju teď všechnu svou sílu a uvidíme, jak si s tím poradíš."
Viděla jsem, jak se nadechuje.
Moje temnota, dosud čekající v pozadí se kolem mě rozlila jak přílivová vlna.
"TAK JE TO SPRÁVNĚ DÍTĚ NOCI, TEĎ TO MŮŽEME DOKONČIT."
Miraak sice použil dračí magii, ale se ode mne odrazila jak od zdi a ve stejné míře se mu vrátila zpět. Srazilo ho to na zem. Když se pokoušel vstát zasáhl Mora. Jeho černá chapadlo sevřela Miraaka ve svém sevření.

"VIDÍŠ, ČEHO JSI S MOU POMOCÍ SCHOPNÁ? SPOLU DOKÁŽEME VLÁDNOUT CELÉMU SVĚTU. PODÍVEJ SE, CO SE STANE, KDYŽ MĚ ODMÍTNEŠ."
Za zavřenými víčky jsem náhle viděla obrazy:
Alduin létal nad zničenou krajinou
kdysi pyšná města hořela
lidé umírali a stávali se potravou pro draky
celý Nirn hořel a umíral...

"ALE MŮŽE TO BÝT I JINAK!"
Obrazy se změnily:
černá křídla navždy pokořeného Alduina mě nesla nad kvetoucími zahradami
Císařské město mě vítalo s otevřenou náručí
Skyrimští jarlové se mi klaněli

"MŮŽU TI VRÁTIT VŠECHNO, CO TI VZALI!"
"Nedokážeš vrátit čas, " vydechla jsem přemoženě, unavená bojem sama se sebou, s tím temným ve mě, co se stále víc dralo na povrch. Bylo by tak snadné podlehnout, nemuset už nic řešit. Nemuset poslouchat cizí rozkazy.

"TO MÁŠ PRAVDU, ČAS VRÁTIT NEUMÍM, ALE DOKÁŽU ZVRÁTIT TO, CO TI UDĚLALI. UMÍM ZAŘÍDIT ABYS ZAPOMNĚLA A ZAČALA ŽÍT ZNOVU..."
Ten černý hlas mě vábil a sváděl.
"Neposlouchej ho, nic z toho neumí. Je to lhář. Zničí tě jako zničil mě. Pomoz mi a společně ho porazíme. Musíš ..." Miraak se zase snažil mě přemluvit.

Jediné slovo, a to temné ve mě zvítězilo jako už jednou ...
"Nudíš mě, a ruší mě tvoje kňučení."

Došla jsem k bazénku, ze kterého vyrůstala chapadla, která ho držela v zajetí.
Vstoupila jsem dovnitř.
Černá hmota se přede mnou rozstoupila.
Podívala jsem se na chapadla.
Ochotně položila Miraaka hlavou na okraj bazénku.
"Néé nedělej to, pro...."
Byl velmi zvláštní zvuk, když mu praskla lebka. Směs krve a bílých kousků mozku se rozstříkla kolem.
Naprosto bezcitně, jsem se dívala, jak se zbytky Miraakova zmrzačeného těla propadají do černého bahna.
Pak jsem se obrátila zpět k Morovi, který tam byl v podobě chapadel a očních bulev.
"NEBYLO TO TAK STRAŠNÉ, ŽE?"
"Ne nebylo," moje temná stránka byla naprosto v klidu, "ty si tedy myslíš, že dokážeš vrátit můj život zpět?"
"DOKÁŽU VÍC, DÁM TI TO, PO ČEM TOUŽÍŠ VÍC NEŽ PO MOCI A UZNÁNÍ."

Zas ty jeho obrazy:
pokojná vesnice
bílý dům ... otevřely se dveře vyšel z nich Khajiit a za ním dvě koťata ....

"Co mám udělat?"
"VLASTNĚ NIC MOC. JEN SE OSVOBOĎ"
Zvedla jsem tázavě obočí.
"OSVOBOĎ SE OD TĚCH, CO TI ŘÍDÍ ŽIVOT!"
"Jak?"
"JEDNODUŠE. MUSÍŠ ROZBÍT TEN AMULET, CO MÁŠ NA KRKU."

"Akatoshi, dělej něco!!! Jestli ten amulet rozbije je po všem!!!"
"Nemůžeme nic dělat. Tohle nikdo nemohl předvídat. Že Mora využije tuhle možnost…"

Škubla jsem za amulet. Řetízek povolil vcelku snadno. Položila jsem tu zlatou věc na okraj bazénku, hned vedle krvavé skvrny, která zbyla po Miraakovi.
Ustoupila jsem o krok a zvedla kladivo ...

Bohové zděšeně zírali, jak strhává z krku medailon a pokládá ho tam kde roztříštila hlavu Miraaka. Zděšeně odvraceli tváře, když na rubín uprostřed amuletu skápla kapka Miraakovi krve. Kladivo opsalo smrtící oblouk...Jediný Talos neodvrátil zrak.

bílý dům ...
"Mami! Mami! To je dobře že jsi konečně doma."


[i]... jmenuju se Sylvana a ty?
...
... to neumím vyslovit, budu ti říkat mami, to zní skoro stejně
... a vrať se brzy mami
... vrať se brzy mami
... brzy mami
... MAMI[/i]


Kladivo dopadlo ...

"Néé ...

Ten zvonivý hlásek mi zněl v hlavě a uspával to černé zvíře, které se snažilo všechno zničit.
Jako by ty drobné ručky, které svíraly, co zbylo z mého srdce, aniž bych to tušila, hladili a tišili tu zkázu co se probudila díky Morovu našeptávání. A ta věc v mé duši uléhala pod tím hlasem jako zkrocená až zalezla někam hluboko, odkud už nemohla nic ovlivnit.

Udělala jsem drobný krok stranou.



"NÉÉ, NEPOSLECHLA SI MĚ."
Když bojujete s něčím takovým jako je kladivo, stačí drobné vychýlení. Stačí krok.
"Ne neposlechla, nikdy už tě nebudu poslouchat."
"VŠECHNO, CO JSEM TI UKÁZAL SE STANE! A BUDE TO TVÁ VINA!"
"Myslím, že lžeš, " sebrala jsem nedotčený amulet, jen jsem odstranila část řetězu, který zasáhlo kladivo. Spojila jsem poškozené části a pověsila si amulet zpět na krk. Měla jsem pocit jako kdyby měl strach, ten tepot, co jsem z něj vždy cítila byl teď zběsilý.


Objímali se a plakali radostí.
Talos stál opodál a díval se, jak spravuje amulet. Jasně viděl, jak se jí chvějí ruce.
"Já vím, že jsi unavená a máš toho plný zuby, ale prosím vydrž. Slibuju, že ti pak všechno vynahradím," zašeptal.


"NEPOSLECHLA JSI MĚ, A BUDEŠ ZA TO PYKAT."
Zastrčila jsem amulet pod halenu. Měla jsem pocit, jako kdyby mi něco šeptal. Potřásla jsem hlavou, abych se probrala.
"Jo neposlechla, to už jsi říkal."
Naklonila jsem hlavu na stranu a dívala se upřeně na to co ho mělo představovat.
"Nejsi nic víc než jen změť čehosi, které je vázaná na tohle místo. Nemůžeš odsud stejně jako nemohl Miraak, jen jsi mě chtěl využít, aby ses dostal ven. Třeba ti to jednou umožním. Ale to pak budeš poslouchat ty mě, ne já tebe"