Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 15.07.2017 10:24
#24

SOLSTHEIM ... DRAČÍ SLOVO


Ustlala jsem si u ohniště a přemýšlel o tom co mě čeká.
Jasně pár draků už jsem zabila, ale většinou jsem na to nebyla sama. Bylo to v době, kdy jsem...
bolestná vzpomínka se mi zahryzla tam, kde by mělo být srdce... byla s Družiníky.
Sama jsem se drakovi ještě nepostavila. Nevím, jestli to mám vůbec zkoušet.

"Když to nezkusíš, tak nepoznáš, jestli to dokážeš."
"No tobě se to řekne. Tys těch draků zabil určitě víc nežli já."
"Ono jich zas tak moc nebylo. A taky jsem na ně nebyl sám. Hele nejlepší bude, když se tam koukneš opatrně. Třeba se nějaký řešení najde tam. "
"Když myslíš, ale zas tak moc jsi mě neuklidnil."
"Běž spát, ráno se uvidí."
"Ano tati, " zavrčela jsem nahlas, až sebou škublo malé děvče, co leželo u ohně kousek ode mne.
Hlavou mi prolétla vzpomínka na modré oči. Vzápětí jsem usnula.

Ráno jsem byla vzhůru ještě dřív než celá vesnice.
Ranní světlo se rozlézalo nad obzorem, slunce se nesměle snažilo prorazit kouřový příkrov.
Najednou se otočil vítr a kouř zmizel.
Sněhem pokryté vrcholky hor se rozzářili jak polité stříbrem.
"Je tu v podstatě krásně, že?"
Neotočila jsem se a dál pozorovala, jak se slunce zvedá ze svého lože na místě, kde se nebe objímalo s mořem.
"Jo bylo by tu hezky ..." nebe se zas zatáhlo kouřovými mraky:" nebýt toho dle."
Otočila jsem se a stála tváří v tvář ženě ze včerejška.
Tázavě jsem zvedla obočí.
"Jsem Freeya, jsem šamanova dcera. Večer jsme neměly čas spolu už mluvit. Vím, o co tě otec požádal a vím, že jsi přislíbila pomoc. Chci ti jen poděkovat. Jestli nám dokážeš pomoci, budeme ti navždy zavázáni. Měla bych prý jít s tebou."
"Zkusím to, ale nemusí se to povést."
"Stačí, že se pokusíš. Jak to dopadne je vůle bohů"
Málem jsem si uplivla, ale naštěstí jsem se udržela.
"Jistě. Půjdu tam, ale sama, kdyby něco tak se pro tebe vrátím."
"Dobře, tady máš trochu jídla, víc tady toho nemáme, většina vesničanů je očarovaná u Kamene, co je tady poblíž."
Poděkovala jsem a sbalila si těch pár věcí, které mi patřily. Freey mi ještě do písku vedle ohniště nakreslila přibližnou cestu k místu, kde by mělo být slovo.
Popadla jsem kladivo a vyrazila.


"Nezdá se, že by vás měla extra v úctě, co?" Talos se ušklíbl.
"Spousta lidí nás neuctívá," oponovala Dibella.
"Jo jenže u ní to v tom není, vůbec nevíte, o co jde...," pomyslel si Talos, ale nahlas už neřekl nic.


K místu, kde měla být "zpívající zeď" to bylo docela daleko, a tak to chvilku trvalo.
Že se blížím k místu, které hledám, mi potvrdilo dračí zařvání.
Pleskla jsem sebou o zem a snažila se být neviditelná.
Ale nezdálo se, že by mě hledal.
Zvedla jsem se a plížila se kolem kamenů tak abych viděla co se děje.
Drak poletoval kolem zbytků nějaké mohyly, řval a chrlil oheň na něco pod sebou.
Když jsem se podívala pozorněji, uvědomila jsem si, že jsou to Draugiři.
Z nějakého důvodu, který znali jen oni, bojovali s drakem.


"Třeba až tam dojdeš, řešení se najde" Ten šašek, co mi leze do hlavy má občas dobrý nápady.

Sedla jsem si tam jak na galerii v divadle a čekala, jak to všechno dopadne.
Drak nakonec Draugiry zdolal, ale pak těžce dosedl na zem a jen unaveně oddychoval.
"Tak Kočko, jdem na to," řekla jsem si a vytáhla luk.
Šípy, co způsobují oheň, by asi byly k ničemu, tak jsem vzala normální otrávený ebenitý.
Začalo se stmívat, a to mi dovolilo se ještě víc přiblížit.
Natáhla jsem luk, co jsem dokázala a vypustila šíp namočený v jedu co způsobuje chvilkové ochrnutí. Ještě, než šíp zasáhl svůj cíl měla jsem založený další. Zasažený drak se snažil zvednout, ale byl už velmi oslaben po souboji s Draugiry a na šípu bylo dost jedu i na zdravého draka.
Další šíp se mu zaryl do těla, když už jsem vybíhala zpoza kamenné hradby. Vyskočila jsem na rozbitou zeď a z té pak skočila drakovi na záda.
Myslím, že rána kladivem, která mu rozštípla lebku, byla spíš vysvobozením.
Vzepjal se s posledním zařváním a tím mě ze sebe shodil.
Dopadla jsem zády na kamení a napůl si vyrazila dech.
Prudce oddychujíc jsem se pomalu zvedala, když do mě narazila dračí duše.
Tentokrát to bylo jak zásah beranidlem. Že by zdejší draci byli jiní než ti ze Skyrimu?

"Ne, jen byl tenhle starší, můžeš být ráda, že ho ti Draugiři tak zřídili. Jinak bys to neměla takhle jednoduchý."
"Jak si to věděl? Že tady budou?"
"Jen domněnka, bývají občas tam kde sídlí draci, ale ne vždy se poperou mezi sebou. Naštěstí pro tebe si tihle nepadli do noty. A přestaň mudrovat a jdi pro slovo."

Poslechla jsem jako ostatně vždycky a šla si poslechnout co mi zazpívá zeď.
Cestou jsem prohlédla truhly, co tam byly.
S tím, jak mi jde rozebírání zámků, bych se za chvíli uživila jako zloděj.
Zase pár cetek a prachy. A hele kameny duše, to se hodí.

Vylezla jsem po schodech nahoru k rozsvěcujícímu se slovu na zdi.
Naučila jsem se ho a aktivovala tou před chvílí získanou dračí duší, jak mě to naučili bratři v Hrotgharu. Vždycky se mi uleví, když tu dračí zamknu ve slově. Mám pak jistotu, že se drak, jehož duši tam zavřu, nevrátí.
To je totiž v pravdě ten pravý účel Drakorozeného. Zabít draka dokáže skoro každej, jo jasně babička s koštětem ne, ale jelikož draci jsou jací jsou, je možné je znovu oživit.
Což právě momentálně ve Skyrimu dělá Alduin.
No a účelem Drakorozeného je tomu zabránit.
Tím, že pohltím jejich duši, už nejdou nikdy vzkřísit.
To mi vysvětlili v Hrotgharu, proto ten první drak, co zemřel v mé přítomnosti, před smrtí řval to, co řval. Věděl, že tahle jeho smrt je poslední.
Docela chápu, že mě draci nenávidí a všichni, které jsem doposud potkala se opravdu snažili mě zabít. Bohužel pro ně, s každou další duší jsem silnější.


Koukla jsem z toho kopce dolu a zalitovala, že neumím čarovat.
Udělala bych si svitek na cestování a bylo by. Takhle to budu muset zas od šlapat sama.
Grrr.





SOLSTHEIM... PRVNÍ KÁMEN OČIŠŤEN


Dotrmácela jsem se zpátky do vesnice a první co jsem udělala bylo, že jsem sebou plácla k ohni a usnula během dvou úderů srdce.
Byla jsem tak utahaná tím cestováním, že zabíjení draků byla vedle toho procházka kolem domu.

Probudilo mě až polechtání slunečního paprsku na čenichu a ... hm něco tady krásně voní.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se.
Stařešinové stále seděli v kruhu a soustředěnou energií svých myslí, udržovali bariéru kolem vesnice. Freey stála u kotlíku a míchala v něm to, co mě vlastně vzbudilo. Sedla jsem si a protáhla se až ve mě zapraštěli kosti. Freey sebou až škubla a prudce se otočila.
Zívla jsem a koukala, jak na mě zírá. No taky jsem si mohla dát ruku před pusu že?
Trochu jí asi vyděsily moje "zoubky". Ušklíbla jsem na ní a zvedla jsem se abych zjistila co má v tom kotlíku. Viděla jsem na ní, jak maličko ztuhla, když jsem se k ní přiblížila.
Mrkla jsem: "Věděla si, co jsem zač. Cos čekala? Zoubky jak perličky a vyleštěný nehty?"
Přejela jsem drápem po kotlíku, až to zaskřípalo.
Zas to s ní trochu škublo, ale už neměla ten hloupý výraz králíka, co vidí lišku.
"Nandáš mi prosím trochu toho voňavýho, co kuchtíš? Mám hlad jako vlk. Ale nejdřív půjdu pozdravit tvého otce a říct, jak jsme dopadli."
Došla jsem k šamanovi.
"S drakem mi pomohli Draugiři, takže je po smrti."
"A slovo?"
"Co sem? Malý kotě? Jasně že mám to slovo, kvůli tomu jsem tam šla ne? Co tedy dál?"
"Kousek dole pod kopcem je Kámen Větru. Pod jeho zkaženým vlivem jsou všichni obyvatelé mojí vesnice. Běž tam a očisti ho dračím řevem."
"Mám očekávat nějaké problémy?"
"To ti bohužel nejsem schopen říct. Nic kolem Kamenů nevidím, jsou pro mě ve tmě, mrzí mě to."
"Věřím ti. Dojdu sníst něco z toho co vaří tvoje dcera a vyrazím tam."
Vrátila jsem se k ohništi a našla tam misku s voňavou kouřící polévkou.
Freey byla pryč.
No co, chovali se ke mně lidi i hůř.
S plným břichem se mi hned nechtělo opustit klid vesnice, tak jsem ještě vybalila věci a zkontrolovala zbraně.
Vyčistila meč a nabrousila bodec na kladivu. Asi jsou ty dračí lebky tvrdší, než se zdá.
Namočila jsem ještě pár špiček šípů do jedu a pečlivě na ně natáhla krytky, přece neotrávím sama sebe, že jo?
Jelikož už jsem nebyla schopná vymyslet další důvody proč zdržovat odchod, zvedla jsem se a opustila vesnici.
V podstatě dost nesnáším, když mám udělat něco o čem nic nevím.
Kámen nebyl daleko. Už když jsem se k němu blížila viděla jsem vesničany, jak bezmyšlenkovitě pracují na lešení.
Trochu mě vytáčelo, že prostě nevím, co dělat. Představa že tam dojdu a zařvu a nic se nestane mě moc netěšila.

"Proč si tak hrozně nevěříš?"
"Že by proto, že jsem nic takovýho nikdy nedělala?"
"No tak to zkus a uvidíš. Taky vůbec nevím, co se může stát."
"Dík za radu, " vrčela jsem.
"Ty seš někdy tak milá. Člověk tě prostě musí milovat," úplně jsem si představila, jak na mě vypláznul jazyk.
"No, aby ses nezbláznil. Bohové, co bych za to dala moct tě jednou praštit."
"Jednou tu možnost jistě dostaneš."

Došla jsem ke Kameni. Nikdo si mě nevšímal, taky proč, že jo? Měli své práce dost.
Chvíli jsme tam jen tam čuměla.
Tím asi nic nezmůžu že?
Tak jsem se nadechla a zařvala na ten Kámen.
Že jsem si připadala, jak naprostý blázen asi nemusím opakovat.
V první chvíli se opravdu nic nedělo, ale pak se Kámen zachvěl a rytiny na něm začaly svítit.
Lešení z něj opadalo, jako když ze sebe kočka vytřásá vodu.
Voda do teď černá se začala čistit a vylezlo z ní něco příšernýho.
Hnus fialovej, tedy černej. A zas to fluše nějakej humus jako ti pavouci v mohyle.
No mám já tohle za potřebí?
Rychle jsem lokla protijed a popadla kladivo.
Ta mrcha měla chapadla a těma furt po mě. V jednu chvíli jsem málem skončila na zadku.
Někdy je dobrý se naštvat.
Prudce jsem zvedla kladivo, čímž jsem tu potvoru bodcem rozpárala.
Pak jsem se protočila a nechala kladivo tupým koncem dopadnout na něco co vypadalo jako hlava.
Trochu to luplo a zbyla z toho louže černýho hnusu.
Lidi začali najednou zahazovat nářadí co drželi v ruce a koukali kolem sebe, kdeže to jsou.
Vida, takže to funguje. Alespoň něco.
Otřela jsem kladivo o trávu a vydala se na cestu zpět do vsi.
Za mnou se vydali další lidi, takže jsme ke vsi táhli jako procesí.
Ve vsi jsem si sedla k ohni, na svoje oblíbené místo a koukala, jak se všichni objímají a vítají.


Asi by mě to mělo dojímat, ale nedojímalo.