---

Děkuji ... Jelikož tedy to tu alespoň někdo čte, tak si dovolím přidat další dílek ...


NEČEKANÁ SPOLEČNOST


Začala jsem se probouzet s pocitem, že je něco jinak než by mělo být.
Rozkošnicky jsem zavrtala čenich do plášte, ve kterém mi bylo nádherné teplo.
Voněl tak nějak....škubla jsem sebou a probudila se úplně.
Pes??
Kde se tu kruci vzal jakej pes?
A kde mám oblečení?
Stan?
Jsem mrtvá ?
Začala jsem se vyhrabávat z pláště a neopatrně jsem se opřela o zraněnou ruku.
Až jsem bolestí vykvikla.

V tu chvíli vchod do stanu zastínila mužská postava. Chtěla jsem se rychle zvednout, ale zamotala jsem se do pláště a plácla sebou zpátky. Muž ke mě přiskočil a pomohl mi se posadit.
"Vilkasi? Co tu děláš?"
"Poslal mě Kodlak. Viděl ve svých vizích, že budeš potřebovat pomoc, tak jsem tady. Zdá se, že včas, alespoň pro tebe."
"Lýdie??"
"Je mi to líto, nemohl jsem jí už pomoct."
"Je to moje vina. Ona nechtěla dělat oheň, to já, je mi tady šílená zima. Nebýt toho nemuselo se to stát."
"To není tak úplně pravda, pravděpodobně by vás našel stejně. Je škoda, žes neřekla někomu z nás, aby tě doprovodil. S námi by ti zima nebyla. Co chceš teď dělat? Pokračovat nahoru nebo se vrátíme."
"Zůstaneš tu se mnou?"
"Doprovodím tě nahoru a pak se vrátím do Průsmyku."
"Dobře. A kde mám věci?"
"Suším je u ohně, donesu ti je."
Když odešel znovu jsem se zachumlala víc do pláště.Voněl po Vilkasovi a mě to v tu chvíli bylo moc příjemné. Až mě to zaráželo, nemělo by se mi to tak líbit. Je to člověk, z toho nekouká nic dobrého.
Když se Vilkas vrátil s mými věcmi, měla jsem už své emoce pod kontrolou.
Položil mi věci na zem a zase zmizel venku. Snažila jsem se obléknout, ale s tou pochroumanou rukou to moc nešlo.

"Už vylezeš?", ozvalo se z venku.
"No pokud nemám na ten mráz vylézt nahatá tak ne. Nejde mi se obléct."
"Bohové....", zavrčel a vlezl dovnitř.
Snažil se na mě nedívat a pokoušel se mě naslepo obléknout.
Měla jsem pocit, že se chová zbytečně hrubě. Když mě nešetrně chytil za zraněnou ruku, sykla jsem.
"Máš se mnou nějakej problém Vilkasi?"
"Ne," zavrčel.
"No to se mi nezdá. Jestli mi nechceš pomoct, tak mi alespoň neubližuj."
Cuklo to s ním, ale začal se chovat ohleduplněji. Musel si kleknout, když mi pomáhal natahovat nohavice. Když mi zavazoval tkanice na kalhotách, jasně jsem viděla, jak se mu chvějí ruce.
"No vidím, že je ti to hodně odporné, chápu, nejsem člověk. Nech mě zkusím to sama."
Prudce zvedl hlavu a pohlédl mi do očí.
Vyrazilo mi to dech. V jeho očích tedy rozhodně odpor nebyl.
"Nevíš o čem mluvíš," procedil mezi zuby.
"Tak mi to vysvětli, když si myslíš , že tomu nerozumím," můj hlas zněl zastřeně a na něj působil jak šlehnutí bičem.
Stoupl si a mě došlo o kolik je vlastně vyšší.
Stan jakoby se najednou zmenšil.

"Myslíš si že jsi chytrá že? Tak jsem zvědav, jak si poradíš s tímhle, " zašeptal a sklonil se ke mě.
Levačkou uchopil mojí zraněnou ruku a opatrně si jí opřel o hrudník.
Vlkodlačí srdce jsou rychlejší než lidská, ale tohle bylo rychlé i na vlkodlaka.
Pravačkou mě chytil v pase a přitáhl tak blízko, že jsem skoro nemohla dýchat.
Utápěla jsem se, v těch sírově žlutých očích, jak v oceánu.
Když mě konečně políbil, bylo to jak výbuch sopky. V životě jsem nic podobného nezažila.
Bylo to anatomicky nemožné, bylo to divné a bylo to ... nádherné.
Bylo to divoké i něžné zároveň.
Aniž bych si to uvědomila, zaryla jsem mu drápy do týla.
Jediné co bylo odpovědí, bylo hluboké hrdelní zavrčení.
Prohloubil polibek tak, že jsem začala ztrácet dech. Podlomily se mi kolena. Když mu došlo, že se mu v náručí hroutím k zemi, přestal mě líbat a podržel mě abych neupadla.
"Tak co s tím budeme dělat?," ušklíbl se na mě.
"Mnooo já bych věděla, ale s tím pochroumaným křídlem by to asi nebylo ono," zavrněla jsem.

Rozesmál se. Divokým osvobozujícím smíchem, jako by se zbavil obrovského problému.
"Dobře tak počkáme až se ti srovná tlapka," lehce mě políbil a pustil.
Dooblékl mě a vylezli jsme ze stanu.
Uviděla jsem nízký hrob a hrdlo se mi stáhlo lítostí.
"Nesmíš si to vyčítat. Každý máme svoje místo na světě. Chceš tedy pokračovat dál v cestě?"
"Ano, když už za to ona položila život, bylo by ode mne zbabělé to vzdát. A když tu se mnou budeš ty, tak se nebudu bát ničeho."
"Neboj už to není daleko. Není ti zima?"
"Chceš se objímat?", provokovala jsem.
"Jo," odpověděl na rovinu a tím mi sebral možnost si ho dobírat.
Přitáhl si mě do náruče a uvěznil mě tam. Opřela jsme se o něj a nechala se hřát jeho teplem.
Nechtělo se mi nic dělat, ale věděla jsem že stáním na místě se věci nevyřeší.
Pohladila jsem ho po tváři, "Budem muset jít. Sice se mi nechce, ale takhle se nic nevyřeší."
"Já vím, jen si užívám chvilku klidu. Netušíš čím jsem si prošel od té doby co jsem tě prvně uviděl."
Tázavě jsem na něj koukla.
"Vždycky jsem měl problémy se vztahama, ale když jsem uviděl tebe, bylo to jak blesk z čistýho nebe. Ani jsem netušil, že něco takovýho umím cítit. A vůbec jsem netušil co s tím dělat. "
"Mohl ses zeptat?"
"Zbláznila si se?? Víš co bych si vyslechl od bráchy a i od všech ostatních kdybys mě odmítla??"
"Á pán je ješitnej," uchechtla jsem se.
"Ty jedna.....," začal mě zas líbat aby mě umlčel.
Když mě pustil, sotva jsem mohla dýchat.
"To máš za to provokování," ušklíbl se, "a teď vyrazíme, vezmu věci."
"Dobrá vyrazíme tedy."
Sledovala jsem jak sbírá naše věci, skládá stan a balí vše co nejúčelněji do batohu.
Poprvé za celou dobu se mi ve Skyrimu líbilo.
A poprvé jsem získala pocit, že věci můžou dopadnout dobře.








VYŠNÝ HROTGHAR 1



Další dva dny a noc mezi nimi se mi vryly do paměti nesmazatelným písmem.
Cestovali jsme v klidu, protože Vilkas díky své vlčí podstatě může ovládat vlky, takže nás početná smečka hlídala a odrazovala všechny případné protivníky. Vyprávěl mi o svém životě a já zas jemu o tom co potkalo mě. Večer jsem usnula v jeho náručí, v teple a v bezpečí, spánkem, který jsem už dlouho nezažila. Ráno mě probudil polibkem. Prostě paráda.
Pak jsme dorazili k bráně kláštera a idylka skončila.
"Nevím co tě tam čeká, ale Šedovousí nejsou moc příjemní k někomu kdo není až tak Nord."
"Aha, chceš tím naznačit se mám na co těšit ?"
"Netuším, ale s námi moc dobré styky nemají, vědí co jsme zač. Sice nás tolerují a nikde nevytrubují co vědí, ale rádi nás rozhodně nemají."
"Mno co se dá dělat. Jít tam musím. Třeba mě zas obratem ruky vyhodí a přijdu za tebou, " ušklíbla jsem se.
"To asi nebude hned tak. Myslím, že tu chvíli pobudeš," políbil mě a postrčil ke dveřím.
"Vem ještě k sobě tohle," podala jsem mu notes ze zříceniny a úlomek Wuuthradu, Ysghamorovy sekery, která je klíčem k jeho hrobce.
"Jasný, dám to Kodlakovi. Třeba bude sekera znovu zkutá až se vrátíš. Podíváme se pak spolu do tý hrobky, " líbnul mě a byl pryč. Zůstala po něm ve sněhu jen dvojitá stopa, jak se proměnil a ve vlčí podobě zmizel.
Povzdechla jsem si a strčila do dveří.
Ve vstupní hale nikdo nebyl, tak jsem se vydala dál dovnitř, najít někoho, kdo by se mi věnoval.

"Tak jsme tady, trochu se nám to sice zamotalo, ale nakonec jsi sem došla," ozvalo se mi v hlavě.
"Zrovna jsem si říkala, že jsem tě dlouho neslyšela."
"Tak nemyslím, že bys v posledních dnech potřebovala mojí společnost."
"No to nepotřebovala no. Hele ty seš v mojí hlavě pořád?"
"Neee neboj, většinou mě to k tobě vtáhne když je to potřeba. Věř mi že v Sovngardu je mi líp, než v tvojí hlavě," uchechtl se.
"Jasný, chlastačky, Valkýry, zábavička co ?"
"No to si piš. Už se těším až to tu skončíš a budu se moct zas starat o sebe."
"No taky bych to ráda skončila, celý tohle místo mě děsí."
"Tady ti poradí co a jak, vysvětlí ti jak používat řevy a tak. Nemělo by to trvat dlouho. Většinu toho zvládneš i díky mým vzpomínkám, kterýma disponuješ. Za chvíli se vrátíš za tím svým vlkem.
Jak, že se to jmenuje...Vilis???"
"Jmenuje se Vilkas a neštvi mě."
"Ale ? Copak? Že by to byla láááskááá?"
"Zmlkni šašku," málem jsem se rozesmála nahlas.
"Tak je to lepší, nesmíš být vážná a vůbec už se nemáš čeho bát. Hele támhle někdo jde," upozornil mě a zmkl.

Zaregistrovala jsem příchozího v šedém plášti.
"Co tady děláš?"
"Volali jste mě, tak jsem tady."
"Cože?"
"No volali jste Drakorozeného, tak jsem tu."
"Ty? Ty jsi Drakorozený???"
"No podle všeho ano."
Díval se na mě a já si představila co vidí.
Kočku, se zlomenou rukou, navlečenou v nepadnoucí zbroji, utahanou dlouhou cestou po schodech.
Žádný div, že mi nevěří.
"Jestli jsi Drakorozená tak se to ukáže. Pojď se mnou."
Protočila jsem oči a ploužila se za ním.Dorazili jsme do další místnosti, byli tam další postavy v pláštích.
Seděli na patách kolem místnosti a vzhlédli, až když jsme vešli do místnosti.
"Koho to vedeš Arngeire?"
"Říká, že jsme ji volali. Prý je Drakorozená."
"Kočka?? Drakorozená?? Nesmysl!! Nemůže být z rodové linie Alessie !!"
"Bratře kroť svou mysl, " okřikl ho ten co mě přivedl, "pokud víme, není plně prokázáno, že je to jen rodovou linií. Jde i o Akathosovo požehnání. Třeba jen byla vybrána."
Zas jsem protočila oči.
"Co po mě chcete? Jak mám dokázat jestli jsem nebo nejsem ta Drakorozená?"
"A ještě je drzá, " vyštěkl ten nevrlý.
"Jestli jsi opravdu Drakorozená tak bys měla umět alespoň něco z dračí řeči. Alespoň jedno slovo. Umíš něco takového?"
"Umím divně vrčet."
Všichni čtyři se rozesmáli.
"Divně vrčet asi umí všechny Kočky ne?"
Chvilku jsem na ně koukala a říkala jsem si jestli se mám naštvat nebo ne.
Pak jsem si vzpomněla na mrtvou Lydii.
No jedinej kdo mě může soudit jsou bohové.
Soustředila jsem se celou svou bytostí na to, abych to dokázala.
Když jsem vydala ten divný zvuk, tak jsem v něm sama poprvé uslyšela slovo a došlo mi, že to není vrčení, ale spíš řev, o kterém mluvil hlas v mé hlavě.
Všichni zmlkli.
"Tak co ? Je to dost divný vrčení?"
"No není to vrčení, ale dračí jazyk. Sice to není úplně ono, ale zjevně máš pravdu. Jsi Drakorozená."
"No nevím mě ještě plně nepřesvědčila."
"A jakou bys chtěl ještě zkoušku, bratře?"
"Jestli je Drakorozená, měla by umět absorbovat energii i z použitého slova."
"Opravdu chceš na ní použít řev? Nebojíš se, že jí ublížíš?"
"Neublížím, jestli je Drakorozená, a jestli není... Tak co? Škoda jí nebude."
To zabolelo.

"Neboj nic se ti nestane. Kdybys nebyla Drakorozená tak tu nejsem," ozvalo se mi konejšivě v hlavě.
"Dík, už jsem se začínala bát," pomyslela jsem si.

Vyšli jsme ven z budovy a zastavili se na nějakém nádvoří.
Ten nevěřící mě postavil na jednu stranu a sám si stoupl proti mě.

"Narovnej se, vypadáš jak když se bojíš. Ukaž trochu té svojí kočičí arogance. Nemáš se čeho bát, "
ozvalo se mi zas v hlavě.

Uvědomila jsem si, že má pravdu, byla jsem celá jakoby stočená do klubíčka, opravdu jsem vypadala jako když se bojím.
Narovnala jsem záda a zvedla hlavu. Arngeir uznale pokývl hlavou a usmál se.
Tlaková vlna slova, které na mě použil, ten co mě zkoušel, do mě narazila vzápětí pohlcena mou dračí podstatou.

"A teď mu to vrať zpět, ať ví s kým má tu čest," zaznělo mi v hlavě potměšile.

Mírně jsem se ušklíbla a udělala co mi můj občasný host radil.
Slovo ze mě vylétlo s razancí jakou jsem ani nečekala. Můj oponent až zavrávoral.

"To si byl ty?," pomyslela jsem si.
"Trochu, ale nemůžu to dělat pořád, naše spojení by pak muselo být mnohem silnější a to nechceš. Musíš se to naučit sama. Proto si tady."
"Jak říkáš. Snad se teď už přesvědčil."

"Tak co? Jsem nebo nejsem Drakorozená?"
"No myslím, že jsi to teď prokázala s konečnou platností, "ujal se slova zase Angrier s pohledem upřeným na kněze, který mi nevěřil.
"Ano, je Drakorozená, " zavrčel neochotně.
"Takže jak se jmenuješ, ať ti neříkáme pořád Drakorozená?"
"Jmenuju se Moira.
"Dobrá, takže Moiro, teď se postaráme o to, aby ses najedla a vzpamatovala po cestě. Ukážu ti kde budeš spát a podívám se ti na tu ruku. Až se dáš dohromady začneme s výcvikem."
"Fajn, něčím k jídlu a odpočinkem nepohrdnu."
Dali mi najíst, ošetřili znovu ruku a ukázali postel. To mi prozatím ke spokojenosti stačilo.