---

ODBOČKA NA CESTĚ DO HROTGARU


Hned na počátku cesty jsem Lýdii ukázala mapu od Kodlaka a požádala jsem jí, aby mě nejprve zavedla k té zřícené pevnosti.
Neviděla v tom žádný problém, stejně to bylo skoro stejným směrem jako Vyšný Hrotgar.
"Proč se tomu vlastně říká Vyšný Hrotgar?"
"To poznáš až tam budeme. Abych pravdu řekla nevím jestli tě doprovodím až nahoru. Je to sedm tisíc schodů, " ušklíbla se.
"Cože?? To musí být opravdu vysoký kopec."
"Ano, to opravdu je. Ale neboj po cestě je dost místa na odpočinek. Běžnému člověku trvá cesta nahoru tak tři dny, když spěcháš. Vycházkou je to tak pět dní."
"No to jsem se tedy dostala do pěkné kaše. Já tam polezu čtrnáct dní."
Lydie se rozesmála.
"Nesmíš se tak podceňovat. Je to na odrazení návštěvníků. Když je úkol důležitý tak vylezou, když ne tak ..."
"Jasný. Takže já tam vylézt musím."
"To zjevně musíš."
"Dobře tak než se pustíme do zdolávání těch schodů, tak dojdeme vyřídit tu záležitost se sekyrou."
"Jak si přeješ," pobídla koně z hlavní cesty na pěšinu mezi stromy. Následovala jsem jí.

Cesta trvala déle než bych čekala. Musím říct, že možná příště půjdu po svých. Jízda na koni pro mě sice nebyla tak úplně novinkou, ale nějak dlouhý trénink jsem za sebou tedy rozhodně neměla.
Když jsem večer seskakovala z koňského hřbetu, skoro se mi podlomily nohy.
Vděčně jsem nechala Lýdii ať se o všechno postará a schoulila se pod stromem.

Ráno to bylo o něco lepší, takže znovu nasednout do sedla nebyl tak velký problém jak bych čekala po včerejšku.
Lydie mě po očku sledovala.
"Nejspíš si moc na koni nejezdila, že ?"
"No to tedy ne, my koně nemáme. Používáme k jízdě naše velké kočky, sedí na nich sice stejně, ale jejich pohyb je o moc měkčí, " zabručela jsem.
"Zvykneš si neboj."
"Jo buď si zvyknu, nebo ho zabiju a půjdu po svých."
"Neboj do večera jsme tam."
Měla pravdu.
Než nastal večer objevila se mezi stromy zřícenina.
Seskočily jsme z koní a uvázaly je v lese.
"Zdá se, že je někdo doma, " ukázala Lydie na louče svítící v oknech.
"Dobrá tak půjdem na návštěvu."
Ve vchodu do pevnosti nebyli žádné stráže.
"Zdá se, že nikoho nečekají."
Opatrně jsme se proplížily do nitra zříceniny. Vrchní část byla zničená, ale schody vedoucí dolů do sklepení se zdály být v pořádku.
"Asi budou dole, vypadá to, že spodní patra vydržela."
"Zdá se, jdeme tam."
Už po pár metrech jsme narazily na první pasti.
"Tak proto tu nejsou řádné stráže."
Obešly jsme pár nastražených medvědích želez, to bylo snadné. Horší byly magické pasti, které byly v dalších místnostech.

Jak jsme pronikaly stále hloub, vzduch houstnul nějakým zápachem.
Lydie znechuceně nakrčila nos.
"Co to tu u všech bohů tak smrdí?"
"Smrt. Takhle je cítit stará krev. Někdo se tu myslím vyžívá v mučení."
"To je hnus. Nebylo by lepší, to přenechat jiným? Třeba Družiníkům ? Co když na to nebudeme stačit?"
"Prozkoumáme to a podle toho co najdeme se rozhodneme."
"To zní rozumně."
Když jsme vstoupily do další místnosti pochopila jsem, proč sem Kodlak poslal mě.

Dostaly jsme se do vězení zřícené pevnosti. V kobkách byli u zdí přikovaní vlkodlaci.
Bylo jich tam nejméně tucet. A více než polovina z nich byla už mrtvá. Na první pohled jsme viděly, že se na nich někdo vyřádil.

Slyšela jsem, jak Lydie za mnou zalapala po dechu a vzápětí se spěšně vrátila do chodby, odkud jsme sem vešly. Nemusela jsem se ani otáčet, podle zvuků.které vydávala bylo jasné co se děje.

Popošla jsem dál do místnosti. Uprostřed stál stůl k němuž byl přivázán další mrtvý vlkodlak.
Přestože se mi to příčilo, přešla jsem až ke stolu abych viděla všechno.
Málem jsem dopadla jako Lydie.
Na stole mezi zkrvavenými nástroji ležel nějaký notes.
Nemohla jsem ani uvěřit vlastním očím.
Nějaký "vědec" tady dělal pokusy na vlkodlacích. Za živa je pitval, aby prozkoumal jejich regenerační schopnosti. A ty svoje výzkumy si zapisoval do toho notesu. Letmo jsem ho prolistovala a našla tam informace o dalších podobných místech. Strčila jsme ho do brašny, abych ho odnesla Kodlakovi.

Lydie mezitím uklidnila svůj žaludek a přešla ke mě.
Když uviděla co je na stole znovu zbledla.
"Kdo může něco takovýdleho udělat?"
"Někdo kdo nemá rád vlkodlaky ?"
"Taky je nemusím, ale to neznamená, že je budu takhle týrat."

Prošly jsme mezi klecemi do další místnosti, vypadalo to jako ložnice.
Před námi se ozvaly mužské hlasy.
Přikrčily jsme se do stínu za dveřmi a já jsem nakoukla dál.

Sedělo tam u stolu šest mužů a večeřeli.
Jeden byl nejspíš mág, zbytek nějací hrdlořezové.
Vyprávěli si zrovna o tom jak před několika dny ulovili další vlkodlaky.
Jejich hrubé vtipkování mi začalo vařit krev.

Lydie to na mě jasně viděla a pokusila se mě zastavit.
Na to bylo už pozdě.
Natáhla jsem luk a sestřelila ze stropu lampu s olejem, které osvěcovala místnost.
Lampa se roztříštila o stůl a hořící olej postříkal vše kolem.

Jeden z můžu vzplál jako pochodeň a se strašlivým řevem se rozběhl na druhou stranu jídelny, cestou srážel židle, aby nakonec skončil pod dalším stolem, který chytil po chvilce také.
Mág kolem sebe bleskurychle vytvořil ochranné pole a plameny požírající stůl mu neublížily.
Lydie mezitím stihla zastřelit dalšího z mužů, než jim došlo co se stalo a odkud přišel útok.
Popadli meče a štíty a vrhli se na nás.
Naštěstí pro mě byl mág dost pomalý na to, abych mu stihla šípem namočeným v paralyzujícím roztoku prostřelit rameno. Ruka ho přestala poslouchat. Když zjistil, že toho moc nevykouzlí rozhodl se utéci. Nechala jsem ho být.

Kodlak měl zjevně pravdu co se Lýdie týká.
Jednoho muže zlikvidovala hozenou dýkou ještě než jí stačil vůbec ohrozit.
Další dva udržoval v bezpečné vzdálenosti její vířící meč.
Poslední si vybral za svůj cíl mě.
Na kladivo tady nebylo dost místa.
On si myslel, že na jeho obouručák je místa dost.
Napnutím svalů jsem uvolnila z pouzder v nátepnících dva nože.
Přimhouřila jsem oči, aby mě neoslepoval oheň.

"Bude z tebe hezká předložka kočko. Jako z těch psů tady. Ale nejdřív si pohrajem. Ty a podobná sběř nemáte ve Skyrimu co dělat. O to se postaráme."

Zatímco mluvil přiblížil se dostatečně blízko a rozpřáhl se ve snaze srazit mě jedinou ranou.
Opravdu tam bylo málo místa. Nedošlo mu že stojím v jiné místnosti než on.
Meč nepatrně škrtnul o dřevěná futra.

Ten kratičký pohled, který věnoval tomu, aby zjistil co se děje, ho stál život.
Jediným skokem jsem byla u něj a pod jeho napjatýma rukama, mu obě dýky bodla do krku.
Prudký pohyb čepelemi do stran, ho takřka připravil o hlavu.
Další otočkou jsem se dostala za záda dalšímu z mužů a dýkou, ze které ještě stékala krev jeho kumpána, jsem mu prořízla hrdlo. V ten samý okamžik Lydie jediným výpadem probodla svého posledního soupeře.

Celé to trvalo asi tak dvacet úderů srdce.

Pohlédly jsme na sebe s Lýdií přes mrtvá těla.
Uznale kývla, "To nebylo špatné, na Kočku."
"Díky, nejsem zas takový začátečník, jak se může občas zdát."
"Hmm, to zjevně nejsi. Půjdem se kouknout po tom čarodějovi ?"
"To bychom měly, snad nám poskytne nějaké informace."
"No tak to si nemyslím, takovýhle lidi nedávaj informace rádi."
"Umím lidi dobře přesvědčovat," vytasila jsem drápy.
To, co se jí objevilo na tváři, nebyl hezký úsměv.
Mága jsme našly zalezlého ve třetí místnosti od jídelny.

Krčil se v koutě, ruku už v pořádku a metal po nás ledové trny.
Hnus kouzlo, nesnáším zimu.
Sundala jsem ze zad luk,
"Buď s tím přestaneš nebo to tentokrát už nebude jen ochrnutí."
"Ty na mě ani nemluv zvíře. A ty," obrátil se na Lýdii, "že se nestydíš paktovat se s něčím takovým, takový jako ty jsou zrádci vlastní rasy."
"To si nemyslím, jedinej kdo tu něco zrazuje seš ty. Chováte se tady hůř jak zvířata, " Lydie se otřásla znechucením.
"Se nedivím, že se ti to tu nelíbí, když si tu s tímhle, " ukázal na mě.
Přestalo mě to bavit.

"Konec diskusí, chceme pár informací, tak to vysyp ať můžem vypadnout. Co jste zač ?"
"Jediný co řeknu, je že si mrtvá. Stříbrná ruka zvítězí a vyženeme všechno co není nordské ze Skyrimu." S těmito slovy se zvedl a napřaženýma rukama chtěl vyslat kouzlo.
Šíp, který mu v následujícím okamžiku trčel z hrudi, tomu zabránil.
Lydie pomalu spustila luk.
"Promiň neměla jsem už dál chuť ho poslouchat."

Pokrčila jsem rameny,
"Nedivím se. Musíme se tu porozhlédnout, jestli najdeme ten fragment."
"Jistě, pomůžu ti. Jen jestli ti to nebude vadit, dojdu dorazit ty zmrzačené vlkodlaky v klecích. Pustit je nemůžeme a stejně by pošli hlady."
"Jestli se ti chce...", mávla jsem neurčitě rukou.

Můj mozek už běžel na plné obrátky jiným směrem.
Sehnula jsem se k mrtvole a prohledala mu kapsy. Jediná věc, která se zdála být důležitá byl přeložený list papíru.
Byl tam nákres nějakého mechanismu, spolu s instrukcemi jak ho použít. Tvářilo se to jako nějaký zámek. Teď ještě přijít na to kde to hledat.

Ten problém vzápětí vyřešila Lydie, když mě zavolala abych za ní přišla.
Vrátila jsem se ke klecím s vlkodlaky.

Lydie už byla hotová se zabíjením. Většina vlkodlaků stejně už umírala, tak mi to ani nevadilo.

"Podívej co jsem našla," ukazovala mi kamenné dveře v jedné z klecí.
Vlezla jsem do klece a vzala za páku, která se tvářila jako otvírání dveří.
Chyba.
Kamenné dveře se sice otevřely, ale zároveň s tím se za mnou zavřely dveře od klece. Lydie stačila jen tak tak odskočit, aby nezůstala zavřená v kleci se mnou.
"Pěkná pastička na zvědavce," zavrčela jsem. Vrátila jsem páku do původní polohy. Jediné co se talo, bylo to že se zavřely ty kamenné dveře. Znovu jsem je tedy otevřela.
Lydie se mezitím pokoušela otevřít klec zvenčí.
"Myslím, že to nemá smysl. Zkusím se podívat co je za těma dveřma. Třeba tam bude nějaké vysvětlení, nebo klíč, " ušklíbla jsem se.
"Dobře, ale dávej na sebe pozor. Jdu se podívat kolem, jestli tu někde nebude něco, čím bych to vypáčila. "
"Nemyslím, že to půjde vypáčit, ale zkusit to můžeš."

Do smíchu mi nebylo, ale jinou možnost než vlézt do temného tunelu jsem nikde neviděla.
Po pár stopách jsem byla velmi vděčná, že jsem Khajiit. Moje noční vidění se zas ukázalo neocenitelné.
Byla tam tma jak v ranci. Nepříjemný pocit ohrožení mi sedl za krk.
Ani to, že jsem sevřela v dlaních rukojeti svých dvou dýk, mi ke klidu nepřidalo.
Někde vpředu jsem zaslechla zurčení vody. Ještě víc jsem zpomalila svůj postup.
Prolezla jsem takhle pár dalších stop, když se najednou začalo kolem mě rozsvěcet.

Když jsem konečně vylezla až na světlo, zjistila jsem, že se nacházím na jakési římse. Ocitla jsem se v jiném světe. Byla to přírodní jeskyně, svrchu dovnitř svítilo slunce, ze stěny vytékal pramen vody, končící vespod v jezírku. Nad jezírkem se tyčila obrovská socha. Nebyla jsem si moc jistá, ale byla hodně podobná té soše z Průmyku, takže to byl nejspíš Talos.

Zahlédla jsem dole nějaký pohyb a mrskla sebou na zem. Opatrně jsem nakoukla pře okraj římsy.
Dole kolem vody se pohybovalo pár oživlých kostlivců a na jakémsi trůně poblíž sochy seděl Draugir. Nijak moc jsem netoužila po setkání s nimi, ale zdálo se že to jinak nepůjde. Za prvé cesta vedla dolů a přesně kolem sochy a za druhé u trůnu stála masivní truhla, která jakoby mě volala, "Pojď sem, pojď sem."

Jak jsem tak sledovala dění pod sebou napadlo mě řešení.
Popolezla jsem na kraj římsy kam to nejdále šlo. Zaklekla jsem a vytáhla luk.
V takovéhle pozici není střílení nejpřesnější, ale já jsem spíš potřebovala vyvolat zmatek.
Založila jsem do tětivy očarovaný šíp, co způsobuje oheň.
Ani jsem nenatahovala tětivu naplno... dolů z kopce šípy létají dobře.

Snažila jsem se trefit něco co začne hned hořet, promiň Talosi. Trefila jsem misku s olejem, která byla mezi obětinami.
Vypadalo to jako menší výbuch.

Draugir vyskočil z trůnu a kostlivci začali zmateně pobíhat kolem. To mi umožnilo se postavit a využít plnou sílu luku. Teprve když jich polovina ležela na zemi všimli si odkud jdou výstřely. Než vyběhli po terasách ke mě nahoru, bylo po nich.
Takže na mě zbyl už jen ten Draugir dole.
Sestupovala jsem dolů a pokoušela se uhýbat ledovým střelám, které se kolem mě jen míhaly.

"Hnus blbej fialovej, proč zrovna led, já tak nesnáším zimu!!"

Jak jsem se naštvala, začala se ve mě zas hromadit ta energie jako po zabití draka.
Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám a pokusila jsem se "zavrčet" jako tenkrát.

Žádná velká sláva to nebyla, ale Draugir alespoň trochu zaváhal. To mi stačilo k tomu, abych k němu doběhla na vzdálenost kladiva. Zbytek už je známá písnička.

Když mi přestala bušit krev v uších a ohlušovat mě, zaslechla jsem povědomý zvuk.
"Ále copak, máme tady zpívající zdi ?"
Začala jsem se rozhlížet a hledat to správné místo.
Nevšimla jsem si ničeho, tak jsem šla napřed vybrat tu truhlu.
Byl na ní zámek jak na hradní bráně.

"Jo, tak tady seš ." Byl to ten zámek z plánku. Díky tomu mi jeho vyháčkování netrvalo moc dlouho.

Když jsem jí otevřela, čekala jsem poklad, za kterej by se dalo koupit město.
Nějaký septimy tam sice byly, pár drahých kamenů a ten úlomek sekery, ale jinak tam bylo jen pár knížek a nějaký svitky. No co nadělám, nacpala jsem to všechno brašny a začala jsem se zas rozhlížet po zdi se slovem.
Bylo to kousek za tou sochou.
Takže umím další slovo. Jsem zvědavá kolik jich asi bude celkem.

V podstavci sochy jsem uviděla kovové madlo.
Možná bych neměla hned na všechno sahat, ale co už. Stejně jsem tu zavřená tak co se víc ještě může stát.

Otočila jsem s ním a zaslechla vzdálené rachocení. Za několik okamžiků se nahoře na římse objevila Lydie s pochodní v ruce.
"Takže si našla jak to otevřít," houkla na mě dolů, "mám jít za tebou nebo jdem ven ?"
"Jdu nahoru už tady není nic důležitýho, alespoň doufám."
Ještě jednou jsem pohlédla na podstavec sochy člověka, jenž se stal bohem. Ve vrstvě prachu a spadaného listí se něco matně zablesklo.
Sáhla jsem po tom. Byl to nějaký amulet. Strčila jsem ho do kapsy, třeba se bude někomu líbit a prodám ho.
Vylezla jsem nahoru k Lýdii a společně jsme vyrazily ven z téhle díry.
Úlomek mám, tak jdeme dál. Musím k těm Šedovousím a už jsme se zdržely dost.