---

BÍLÝ PRŮSMYK 3


Jak jsem se tak vcelku neochotně vláčela za vojáky, docházelo mi, že vůbec nevím co mě čeká.
A že se mi tam vůbec nechce.
V povaze Khajiitů není příliš mnoho hrdinství. Je pro nás přirozenější spíš rychle zmizet, než nosit dobrovolně vlastní kůži na trh.
Vytanula mi na mysli Maneova věta o tom, že budu trpět tím, že budu dělat věci proti vlastní přirozenosti. Že by tohle byl začátek?

"Sakra už aby tohle všechno skončilo. Abych si mohla zas dělat co chci. Třeba se vrátím do Elsweyru, najdu si pěknýho silnýho Khajiita a budu mít spoustu koťat," vrčela jsem si pod fousy.
"Třeba ti to vyjde. Moc bych ti to přál, ale je mi líto, ještě si chvíli počkáš. A jestli to nevyřešíš, tak možná ani žádnej Elsweyr nebude."
"Ááá pán se ozval. To je dost. Táhnu se někam do horoucích pekel a ty se ani neuráčíš se objevit."
"Nevrč furt. Jsem tu s tebou pořád, jen se prostě neozývám stále no. A abych řekl pravdu nemyslím si,že to dneska bude nějaké velké drama. Nezapomeň, že máš s sebou půlku vojenské osádky města.
Myslím, že nejlepší bude když se budeš držet v pozadí a maximálně po tom drakovi střílet šípy. Máš doufám nějaký ponětí a tom jak se střílí?"
Vzpomněla jsem si na dny svého mládí, na lovy v lesích a kývla.
"Jo myslím, že střílet umím celkem dobře."
"Tak fajn. Připrav si luk a já zas mizím. Opravdu nevypadáš moc dobře když si povídáš sama se sebou."

Škubla jsem sebou a rychle se rozhlédla. Blížila jsem se k vojákům skrytým za velkým kamenem. Naštěstí jejich pozornost poutalo krvavé divadlo před Strážní věží. Polovina obránců, zjevně mrtvých, ležela v nepřirozených pozicích kolem věže, ze které se ozývaly zoufalé výkřiky posledních přeživších. Byli uvěznění v polorozbořené věži, ohněm šlehajícím z dračí tlamy.
Krev mi ztuhla v žilách a začala jsem ztrácet kontrolu nad svým chováním. Touha utéct narůstala do obřích rozměrů.
Právě když už jsem se rozhodla, že zmizím, otočila se na mě velitelka.
Když uviděla můj připravený luk, blesklo jí v očích.
"Dobrej nápad Kočko."
"Luky připravit," houkla na své muže, " Lorie, tvůj oddíl to vezme ze zadu, druhej oddíl zůstane tady a bude střílet odsud, třetí se mnou, zkusíme se dostat k těm co přežili. A tady naše "hvězda", ušklíbla se nehezky na mě, "půjde taky se mnou."
Vojáci se rozběhli určenými směry a velitelka mě nešetrně chytila za paži. Jasně jsem cítila jak se otřásla, když se její ruky dotkly chlupy, které vylezly z pod kožených nátepníků.
"Jarla jsi možná oblafla, ale já ti nevěřím, takže si tě pohlídám. Viděla jsem, že chceš zdrhnout, taky co jinýho čekat od Khajiita, že jo?"
Tak jak mi před pár okamžiky krev v žilách ztuhla, tak se teď začala vařit.
Někde z velké hloubky mojí duše vyšlo tak hrozivé zavrčení, že mě Irileth pustila a odskočila, až zavrávorala.
"Ještě jednou na mě sáhneš a utrhnu ti ruku," zasyčela jsem jí do náhle zbledlé tváře,
"nejsem žádná plyšová hračka a věř mi, poradila jsem si už s většíma rváčema než seš ty. Takže tam hoď zpátečku a běž si komandovat ty svoje vojáčky. Mě nech na pokoji."
Ještě jednou jsem zavrčela a nechala jí ať si dělá co chce.


"Tedy tohle bych nečekal," hlas v mé hlavě zněl velmi zvláštně.
"Co se ti zas nelíbí?," podráždění v mém hlase bylo nepřehlédnutelné.
"Nepochop to špatně, ale něco takového jsem opravdu nečekal. Nejspíš si neuvědomuješ svoji sílu, že ?"
"Jakou sílu zas? Jsem normálně naštvaná, ta nádhera elfská mě točí. Myslí si, že je něco víc než já.
Tak jsem trochu zavrčela. To mi Khajiiti totiž děláme víš? Když jsme naštvaný."
"Ehm, jako jen tak normálně zavrčíš a velitelka jarlovi ochranky má nahnáno?? Tak to si nemyslím.
To nebylo jen tak nějaký zavrčení. Irileth není jen tak někdo, kdo by couval před naštvanou Kočkou."
"No tak jsem to trochu přehnala. Se jí mám jít omluvit nebo co ??"
"Na to zapomeň. A když už jsme tady, běž se kouknout na toho draka blíž. Dokud seš naštvaná," v hlase zněl úsměv.


Otočila jsem se tedy zpět čelem k drakovi.
Zdál se menší než Alduin a byl spíš červenej než černej.
Právě se začal otáčet za Loriovým oddílem a tím nám umožnil vklouznout do věže. Jeden z vojáků, zjevně znalý léčitelství, se začal věnovat raněným. Další začali ze střílen ostřelovat draka.
Vyběhla jsem po schodech výš. Našla jsem tam polo rozbitý balkón. Opatrně jsem vykoukla.
Drak právě seděl na zemi a chrlil oheň opět do vchodu věže.
Natáhla jsem si na pravou ruku střeleckou rukavici.
Vytáhla jsem šíp, sundala krytku hrotu a založila ho pečlivě a opatrně do tětivy.
Kdysi jsem se naučila používat jedy na otravování šípů, teď se to hodilo.
Natáhla jsem lehce tětivu, zhluboka se nadechla, zadržela dech a natáhla tětivu naplno.
Vypuštěný šíp zazpíval svou smrtící píseň.
Hned po něm další.
S každým nádechem další šíp.
Stejně jako já stříleli i ostatní vojáci. Bylo vidět, že drak ztrácí sílu.
Už se ani nepokoušel zvednout. Seběhla jsem dolů, abych pomohla vojákům, kteří už do draka rubali svými meči.
Místo šípů začalo teď svou píseň zpívat moje kladivo.
Už jsem se vůbec nebála.
V jednom okamžiku na mě padl dračí pohled.
Je to možné, abych v tom pohledu zahlédla strach ??
Umírající drak zařval a já naprosto zřetelně slyšela slova,
"Dovakhiin??? Neee!!"
Dračí tělo ztěžka dopadlo na zem.
Opřela jsem se o kladivo a sklonila hlavu. Smrt něčeho takového si zaslouží chvíli úcty.
Vojáci začali křičet radostí.
Najednou všichni ztichli.
Zvedla jsem hlavu abych zjistila, co se děje.
Mrtvola začala podivně svítit a ozval se dunivý zvuk, ne nepodobný tomu, jak na mě zpívaly zdi.
Všichni začali couvat.
Já jsem nemohla, přikovaná na místě jakousi silou, nebo očekáváním, jsem ucítila náraz energie, proudící z mrtvého draka do mě. Moje krev začala znovu vřít. Měla jsem pocit, že bych v ten okamžik dokázala všechno na světě.
Příval energie byl tak obrovský, že jsem myslela, že mě to zabije.

"Teď zavrč," ozvalo se mi v hlavě.

Ta energie musela ze mě ven, tak jsem poslechla.
Ale to co ze mě vyšlo nebylo vrčení. Nebo možná ano, ale určitě ne vrčení Kočky.

Když jsem se poté rozhlédla kolem sebe, vojáci stáli v uctivé vzdálenosti ode mne, něco si špitali a stále po mě házeli nevěřícné pohledy.
"Drakorozený."

Bylo to poprvé co jsem to slovo slyšela.

A bylo to naposledy co jsem si myslela, že ovládám svůj osud.