Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 06.06.2017 23:49
#8

ZVĚDAVOST SE (NE)VYPLÁCÍ



Když jsme s Haraldem dorazili do Vorařova, vzal mě ke svému strýci Alvarovi.
Strýc se živí kovařinou a on i jeho žena se zdáli být velice milí. Sice v první chvíli trochu nevěřili Haraldově vyprávění a na mě se koukali divně, ale nakonec mu uvěřili.
Když jim pak ještě vysvětlil, že jsem mu pomáhala s útěkem, jejich názor na mě se změnil.

Dostala jsem najíst a povolení si u nich odpočinout. Ráda jsme to vše přijala a odpočinula si.
Nakonec jsem se ve Vorařově zdržela pár dní. Od kováře jsem se naučila jak držet kladivo a tak jsem si mohla vyrobit nějaké věci na sebe, tedy spíš opravit ty co jsem pobrala po cestě.

Dost mě vytáčely Haraldovy proslovy o tom, že bych se měla přidat k císařským vojákům.
"Je mi jasný, že se ti do toho nechce, ale nám by se určitě někdo jako ty hodil. Pokud se dobře pamatuju, ten drak tě ani moc nerozhodil. Nezdálo se že by ses bála."
"Děláš si srandu ? Byla jsem strachy bez sebe, " lhala jsem, přeci mu neřeknu, že jsem si povídala s nějakým dávno mrtvím chlápkem ve své hlavě.
"No mě se to nezdálo, musím říct, že jsem rád, že jsi si vybrala za spojence mě a ne Ralofa," to jméno vyplivnul se zjevnou nenávistí.
"No zdálo se, že s tebou budu mít větší šanci," ušklíbla jsem se a v hlavě zas uslyšela ten hlas "....silné císařství, ne bojůvku ze Skyrimu...."
"Jen tak mimochodem, proč vlastně se rvete mezi sebou? Neměli by jste se spíš spojit proti Talmoru ? Jak tady poslouchám lidi co povídají, jsou větším nepřítelem oni."
"To máš těžký, Bouřný hávy se bouří, protože Císařství podepsalo mírovou dohodu s Thalmorem, kde jednou z podmínek příměří je, že Skyrim přestane uctívat Talose jako boha."
"Talos ? To je kdo ?"
Harald na mě vytřeštil oči.
"Odkud si spadla?? Nevíš kdo je Talos?"
"No nevím, co to znamená, ale od nikud jsem nespadla. A měla bych vědět kdo je Talos?"
Chvíli na mě civěl a pak na to přišel.
"U všech bohů, jsem hlupák. Jasně, že nevíš kdo je Talos."
Pobaveně jsem na něj koukla s tázavě zvednutým obočím.
"Jasně , jasně, vysvětluju. Víš alespoň kdo to byl Tiberius Septim?"
"Nějakej hlavoun? , " ušklíbla jsem se.
Chvilku to vypadalo, že mě praští. Sice mě děsně bavilo, že se tváří jak naštvaný medvěd, ale nechtěla jsem ho vytočit úplně.
"Jasně že vím kdo byl Tiberius Septim, byl to císař.... kdysi dávno."
"Ano, byl to císař," Harald od sebe odsekával jednotlivá slova, jako by sekal sekerou. Trochu mě zamrazilo.
"Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Ale jsou věci, o některých opravdu nic nevím. Jednak proto, že mě to neměl kdo naučit, a za druhý, protože mě to ani nezajímalo."
Viděla jsem na něm, že se silou mocí snaží ovládnou hněv, než k němu dolehla moje slova.
Naprosto přesně bylo vidět okamžik, kdy mu došlo co vlastně říkám, v očích se mu objevil soucit.
"Nestojím o tvojí lítost, zavrčela jsem.
"Vím, že ne. Talos je vlastně Tiberius. Když zemřel, začali ho lidi uctívat jako boha, což se samozřejmě Talmorům nelíbilo, vzhledem k tomu, že to byl právě Tiberius kdo způsobil skoro vyhuben Elfů."
"To dává smysl, taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo začal uctívat někoho, kdo zabíjel mí lidi."
"No není to jen o tom, myslím, že Thalmor moc dobře věděl co dělá když to do tý dohody dal. Myslím, že tohle byl jeden z mála nenápadných způsobů jak proti sobě poštvat lidi. Hodí se jim, když se budeme zabíjet mezi sebou. Císařství se oslabí, stejně jako bylo oslabené před podpisem tý dohody. Budem pak snadnej cíl."

Koukala jsem na něj, jak tam sedí a vysvětluje mi politickou situaci a najednou mi bylo jasné, že to není jen obyčejný voják.
"Měla bys zajít k jarlovi do Bílýho Průsmyku, " přerušil moje úvahy.
"Popřemýšlím o tom. Dojdu se kouknout po okolí. Obchodník říkal, že mu někdo ukradl něco z krámu. Potřebuju nějaký prachy a od tebe a tvojí rodiny už nic nechci, " zamítla jsem jeho pokus o promluvení, " říkal, že nějakej chlup pustí, když mu tu tretku donesu."
"Dobrá, chceš abych šel s tebou ?"
"Ani ne, potřebuju se už taky postavit na vlastní nohy."

Nechtěla jsem mu říkat, že chci být raději sama.
Celá tahle země na mě působila divně. Když jsem viděla jak tu lidi žijí spolu. V klidu. Žádný bitky, žádná aréna. Když se něco děje zasáhnou stráže. Když máš s někým spor nevytáhneš dýku, ale odjedeš do města a vyřídí to jarl.
Jsou divný.
Musím jít něco zabít, začíná mi z toho hrabat.

Vyrazila jsem z vesnice do nedaleké mohyly.
Prý by se tam mohli schovávat ty lidi co ukradly ten "dračí spár", bohové vědí co je to za hloupost.
Hned kousek za vchodem do mohyly jsem skoro zakopla o mrtvé tělo nějakého tuláka. Nevypadal zrovna hezky, něco ho pěkně vyvrhlo. Při bližším prozkoumání jsem u něj našla pár drobných a nějaký další maličkosti.
Jelikož bylo zjevné, že tu něco žije, začala jsem se pohybovat pomaleji a s nachystaným lukem. Kladivo se jevilo pro tenhle stísněný prostor trochu hromotlucké.
Za chvíli se opatrnost vyplatila, narazila jsem v chodbě na obrovského pavouka. První co mě napadlo bylo zmizet. Nebudu riskovat život kvůli nějaký hloupý hračce v boji s něčím tak hnusným. Při pohledu na obrovská kusadla mi došlo co zabilo toho ubožáka u vchodu. Už jsme se skoro otáčela k odchodu, když jsem zaslechla v dálce nějaký hlas. Nastražila jsem uši kupředu. Opravdu tam někdo křičel.
"U všech bohů, nemůžu tam toho chudáka nechat, nejspíš ho taky sežerou, " povzdechla jsem si a vydala se vstříci té osminohé příšeře.
Nakonec to nebyl až takový problém jak se to zpočátku jevilo, pár šípů ho zpomalilo a kladivo dokončilo započatou práci. Něco na mě ta mrcha plivla, docela to pálilo, ale dalo se to vydržet. Opláchla jsem si ten hnus trochou vody co jsem dostala od lékárnice ve vsi. Teď se to hodilo, ještě že se nedala odbýt a vnutila mi to sebou. Chvilku jsem počkala, než to přešlo a vydala se dál. Hlas se ozval znovu a už blíž.
Když jsme se vplížila do další místnosti uviděla jsem tam chlápka zabaleného v pavučině.
"Vida někdo tu má připravenou večeři," uchechtla jsem se.
"Jasně moc vtipný. Pojď sem a pomoz mi raději."
"No jo už du."
"Bacha za tebou," zaječel najednou.
Prudce jsem se otočila a zjistila, že se na mě od stropu spouští ten největší pavouk, kterého jsem v životě viděla.
Ta hrůza byla nejmíň desetkrát větší než já.
A zas to plivalo nějaký svinctvo. Musela jsem se schovat a zas použít ten lektvar.
Popravdě mě to vytočilo tak, že jsem vyběhla z úkrytu a pustila se do toho kladivem jak zběsilá.
Když ta mrcha chcípla prohlédla jsem si jí blíž. Mrtvá už nebyla tak velká, zjevně měl strach velké oči.
V brašně jsem měla nějaký prázdný lahvičky co mi dala ta léčitelka, že kdybych našla něco zajímavého. Tak jsem do jedné z nich vymačkala jedový žlázy toho pavouka.
"Tak už plivat nic nebudeš šmejde."
"Hele ty divná kočko. Nezapomněla jsi na mě?"
Zvedla jsem hlavu a koukla na toho chlápka v pavučině.
"Divná kočko?? Vážně si řekl něco takovýho?"
"No jo tak se hned nečerti. Jsem to nemyslel zle. Nikdy jsem nikoho jako seš ty neviděl, tak se nediv. Pomůžeš mi ?"
"Mnoo a co za to?"
"Peníze nemám, ale vím, že tady někde je poklad a mám k němu klíč. Rozdělím se s tebou."
"To zní dobře."

Musím se ještě hodně učit!
Vysekala jsem toho lháře z pavučiny a on zdrhnul.
A ještě byl drzej.

Cestou pozhasínal louče a nechal mě v naprosté tmě. No zjevně opravdu nikoho jako jsem já neviděl.
Kočky vidí ve tmě skoro stejně jako za světla.
Našla jsem ho po pár krocích, měl tam dalšího osminohýho kamaráda.
Smázla jsem je kladivem oba naráz. Sebrat další jed byla už rutina a vybrat kapsy tomu nýmandovi taky netrvalo dlouho.
No jak jsme si myslela! Měl samozřejmě v kapse i ten "dračí spár". Divná věc.
Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale nejspíš jsem nějak popletla směr a naopak pokračovala hlouběji do tmy.
Když jsem narazila na ty divný mrtvoly stálo mě to málem život.
Zdrhala jsem zpátky o sto šest.
Nepronásledovali mě dlouho.
To mě přivedlo na nápad.
Začala jsem je za sebou lákat po jednom zpátky do chodeb a tam je umlátila.
Když už jsem myslela, že to nezvládnu, příšery došly. Pobila jsem je všechny.
Plácla jsem sebou na nejbližší kámen, co nebyl zadělanej od nějaký svinctva, a snažila se dát do kupy.
Tak nevím jestli se mi tohle někdy vůbec vyplatí, netušila jsem, že jsem takhle z formy.
Když jsem konečně popadla dech, šla jsem se kouknout jestli z těch mrtvol něco nevypadne.

Za chvíli jsem měla plný batoh krámů. Snad z toho něco kápne od lidí ve vsi, třeba se to bude někomu hodit.
Nevím jakej rarach mě pobízel, ale místo toho, abych se fofrem vrátila, lezla jsem dál.
Chodby už byly prázdné a na konci jedné byl zátaras.
Tohle ale není zátaras, to jsou dveře!
Nějaký polokruhy kolem... s reliéfama. Zkusila jsem tím pohnout. Točilo se to kolem dokola nezávisle na sobě. Dole bylo něco co vypadalo jako klíčové dírky.
Ale kde vzít tolik šperháků, aby se daly všechny vyháčkovat? Shodila jsem ze zad batoh, že vytáhnu kapsičku se šperháky, když se na zem vykutálel ten divný kus zlata co jsem měla vrátit obchodníkovi.
Ani nevím proč, vzala jsem to do ruky a začala to zkoumat. Byly na tom nějaký obrázky...očistila jsem to a zjistila, že to jsou stejný obrázky jako reliéfy na dveřích. Když mi to došlo, šlo to všechno ráz na ráz....nastavit kruhy podle obrázků na "spáru" a pak zastrčit tu věc drápama do děr, co se tvářily jako klíčový dírky. Ozval se rachot, až jsem odskočila od dveří. Kruhy se roztočily a celá stěna začala zajíždět do podlahy. V oblaku prachu se tam otevřel otvor a za ním byla další místnost.
Mě ta zvědavost jednou zabije.
Samozřejmě, že jsem tam vlezla.
Plížila jsme se podle zdi, ale nikde jsem neviděla žádný pohyb.
Vzadu u zdi jsem zahlédla truhlici. Vyběhla jsem po schodech, že se jí podívám na zoubek, když tu se najednou vedle mě roztříštilo víko od rakve a z ní vylézal další nemrtvák.
Fuj tajbl, hnusnejší než ty před tím. Nezbylo mi nic jiného než se do něj pustit než úplně vyleze. Dalo to práci, ale nakonec jsem to zvládla. Zase jsem sice musela chvilku oddychovat, ale nějak už to bylo snašší než před tím. Když jsem se zvedla abych se šla kouknout do té truhly začala stěna vedle mě vydávat nějaký zvuky.
Co to kruci je ??
"Přestaň mudrovat a lez tam,"ozvalo se mi v hlavě.
"No tys mi tu chyběl."
Vyrazila jsem ke zdi, čím jsem byla blíž, tím víc "zpívala", to se prostě nedá jinak nazvat.
Když jsem dorazila až k ní, rozsvítily se na ní nějaký divný znaky a jakoby se mi začaly vypalovat do hlavy. Přestože jsem zavřela oči, stále jsem je viděla.
"Jsou to runy, naučíš se z nich dračí řeč a díky tomu dračí řev. Můžeš to pak použít v boji."
"V boji s čím ? S drakem?"
"Na to máš dost času, ještě nic neumíš," rozesmál se, "málem jsi nezvládla ani těch pár Draugirů co tu hlídali."
"Drau...co?"
"Draugirů, vždycky hlídají důležitý věci a dračí slova jsou důležitý. Pro příště dávej víc pozor a nezapomínej koukat po takových zdech jako je tahle. Každá bude "zpívat". Zas půjdu, co jsem měl udělat jsem udělal a dál zas půjdeš sama."
Byl pryč, ani jsem nestačila poděkovat.
No, asi si budu muset zvyknout, ale je dobrý, že když je to potřeba tak se objeví.
Herdek, málem jsem zapomněla na tu truhlu.
Vybrala jsem jí.
Nějaký septimy, hezky barevnej drahokam a divnej kus šutru. Ale má to na sobě nějakou mapu zdá se.
No co, do báglu se to vejde a třeba se najde nějakej sběratel podivností.

Cesta zpět byla najednou naprosto jasně zřetelná a tak jsem byla zpátky ve vsi ještě před setměním.

Když jsem v hospodském pokoji uléhala k spánku, byla jsem už rozhodnutá ráno vyrazit do Bílého Průsmyku.

Řeknu jarlovi o drakovi v Helgenu a požádám o pomoc pro Vorařov, jak mě o to žádal kovář.

Upravil/a Moira dne 07.06.2017 19:15