Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 03.06.2017 01:24
#5

PŘÍBĚHY PSANÉ JIZVAMI


Po té scéně v aréně bylo všem jasné o co jde, že to bude boj mezi mnou a mým otcem.
Moje ne, rozdělilo celou vesnici na dva tábory.
Někdy mám pocit, že to máme nějak geneticky podložené. V každém sporu klan vždy rozdělí své sympatie přesně tak, aby nikdo neměl většinu, aby vždy záleželo jen na samotných účastnících sporu.
Takže, kdykoliv se kolem mě objevil někdo ze strany otcových sympatizantů, hned tam byli i moji příznivci.
A opačně. Nebylo možné abychom se setkali někde sami.
To setkání mělo počkat do mých patnácti.

Všechen svůj čas jsem teď věnovala cvičení. Abych nedopadla jako jeden z mých soupeřů, naučila jsem na boj používat buď prošívanici s vysokým límcem, nebo alespoň ocelový nákrčník podložený pruhem měkké látky. Lehkost s jakou dýka projela krkem a spodní čelistí mého protivníka mi trochu vadila.
Učila jsem se bojovat původně s mečem a krátkou dýkou, ale pak jsem uviděla strýcovo válečné kladivo. Není to běžná zbraň pro naši rasu, ale stačil jeden pohled a byla z toho láska na celý život.
Jak se blížily moje 15 narozeniny, začali se kolem mě stále víc "náhodně" objevovat mladí Khajiiti, nejen z mé vesnice.
Nechávalo mě to naprosto chladnou.
Za prvé jsem byla naprosto soustředěná na to abych byla stále lepší v boji a za druhé mě ani nijak nelákala jejich společnost.

Jediný, kdo z toho byl zjevně nesvůj, byl můj strýc. Neustále to nějak řešil až ho teta musela okřikovat.
Po jedné takové, naprosto zbytečné, přednášce, už toho bylo na ní asi moc a odtáhla ho do vedlejší místnosti a tam na něj začala opravdu hodně křičet.
Bylo mi to vcelku jedno, zvedla jsem se, že odejdu zpět na cvičiště, když jsem zaslechla větu, která ještě více umocnila můj pocit, že svůj osud opravdu nemám ve své režii.
"...je mi jedno, že to je tvoje dcera, ale už jí sakra dej pokoj, nech jí ať se rozhodne sama..."
Myslím, že jsem něco takového tušila, jen jsem nechápala proč to všichni udělali. No pro mě se tím jen některé věci o dost zjednodušily. Otevřela jsem dveře do místnosti, kde se hádali, a s rukama založenýma na prsou jsem na ně vyčkávavě hleděla.
"Potřebuješ něco M´Joiro?"
"Mno, možná nějaký vysvětlení?"
Teta vytřeštila oči a "strýc" zalapal po dechu.
"Proč celý to divadýlko ? Kdo všechno to ví ?"
"Divadýlko ? Myslíš, že to pro nás bylo jednoduché ? Stalo se to proto, že to chtěl Mane. A víme to jen my a ....tvůj... prostě můj bratr Ra´Shodran."
"Mane. Hm no to pak dost věcí vysvětluje." (1)
Některé věci začaly, ve světle těchto skutečností, dávat větší smysl. "Otcova" nechuť ke mě i lhostejnost s jakou přijal matčinu smrt. I to, jak se pokoušel mě nechat umřít a přitom to nikdy nedotáhl do konce.
"Takže vlastně ani nemusím procházet vším tím cirkusem kolem zřeknutí se rodiny a podobně ne ?"
"No vlastně, nejspíš budeš muset udělat ještě víc," zamračil se Jobashavir : "La´Jirana je těhotná."
"No to gratuluju."
"Děkujeme, ale Ra´Shordan bude dělat problémy, když to bude kluk..."
Tak to mi nedošlo. Když se zřeknu rodiny bude Ra´Shordan bez dědice a když se narodí Jabashavirovi syn bude legálně následníkem. Ĺa´Jirana se ani nemusí dožít porodu.
"Jak známe Ra´Shordana tak problémy dělat bude," souhlasil s mojí nevyslovenou myšlenkou Jabashavir.
Chvíli jsem přemýšlela o tom, že prostě zdrhnu a nechám je ať si to tady vyřeší sami.
Při pohledu na ty dva mě to přešlo.
Že jednou odejdu jsem věděla, ale musím to udělat až bude za mnou vše vyřešené. Něco mi říkalo, že zpět do Elsweyru se už nevrátím, rozhodně ne živá.
"No do narozenin moc času nechybí. Nechte mě volně dýchat a já vaše problémy vyřeším jednou pro vždy, spolu se svými."
Až jsem se sama zarazila nad chladem vlastního hlasu.
Vyšla jsem ven a vrazila přímo do Maneho.
"Jak se cítíš?"
"No bylo i líp", odsekla jsem.
"Myslíš, že by ti pomohlo, kdyby jsi věděla všechno dřív ?"
Poctivě jsem se nad tím zamyslela a pak jsme musela uznat, že :
"Nejspíš ne. Spíš by mě to svázalo."
"Tak vidíš, teď to víš a musíš se podle toho zařídit."
"Co po mě vlastně všichni chcete?? Proč jste mě prostě nenechali umřít s mámou," měla jsem slzy na krajíčku a nenáviděla jsem se za to.
Pohled, který mi věnoval, byl velmi podivný,
"Nevím co v tobě je, ale prostě máš něco udělat. Já nevím co, jen vím, že jsi důležitá. A že budeš muset v životě dělat rozhodnutí, které tě nebudou těšit. Máš v sobě dvě stránky a jedna z nich bude vždy trpět."
Zvedla jsem tázavě obočí.
"Opravdu víc nevím, Azhura není příliš sdílná. Jen se prostě blíží čas velkého proroctví, to je vše co vím. Nestane se to zde, ale ve Skyrimu. Až tady skončíš musíš jít tam."
Odevzdaně jsem pokrčila rameny a vydala se do svého stanu. Posledních pár dní a bude rozhodnuto, ať tak či onak.

V den svých 15 narozenin jsem vstala brzy. Tyhle rituální souboje se konají odpoledne nebo až navečer, ve světle zapadajícího slunce, takže času dost.
Zašla jsem se vykoupat do moře, ať tento den dopadne jak chce, bude to nejspíš na dlouho moje poslední koupel.
Mimoděk jsem se dotkla jizvy na levém lýtku :
" Bude to i za tebe mami."

Pečlivě jsem vydrbala násadu kladiva slanou vodou, aby byla hrubá a dobře držela v dlaních. Po všech těch hodinách cvičení byla ohlazená a olepená potem, mohla by klouzat.
Omotala jsem si obě zápěstí koženými pásky. Na levé ruce mám speciálně upravenou rukavici s náhradou chybějícího článku malíčku, u meče by to nevadilo, ale kladivo se musí držet pořádně.
Utáhla jsem si pečlivě tkanice na vestě, kdyby se nevhod rozvázala, nebylo by to nejlepší.

Když jsem vstoupila do arény, vyzula jsem si boty.
Ra´Shordan tam už stál, vybral si místo zády k slunci. Když viděl, že se zouvám, posměšně se ušklíbl.
"Myslíš že mi utečeš?"
"To nemám v úmyslu, tati," vyplivla jsem to slovo jako zkažený cukr.
"Á takže už víš jak jsme na tom spolu? Bastarde ?"
"Nemůžeš mě urazit. Lepší bejt bastard než tvoje dítě."
Protočila jsem kladivo v ruce až zahvízdalo.
Trochu mu ztuhnul úsměv.
Bosýma nohama jsem se zabořila do písku, cítila jsem ho mezi prsty a vnímala celou svou bytostí jeho hrubost.
Tasil svůj meč, zapadající slunce se od něj odrazilo a blýsklo mi do očí.
Pousmála jsem se :
"Budeme se opalovat ? Nebo snad si ten meč ušpiníš a už se blýskat nebude ?"
Něco zavrčel a začal se ke mě blížit.
Když jdete proti člověku, co drží v ruce kus železa na klacku, moc nepočítáte s tím, že je rychlý. Většina lidí od takové zbraně očekává spíš pasivnější obranu, s očekáváním příležitosti ke zdrcujícímu úderu. Ono kladivo není elegantní zbraň, žádné parádičky, ale prostě jen hrubá síla. Tedy v případě že nemáte speciálně upravené s odlehčenou násadou.

Ra´Shordanův meč znám jak své boty, délka čepele 29 palců, rukojeť zhruba 7, proto jsem si upravila násadu na délku skoro 60 palců. Sice se s ním o něco hůř zachází, ale to jsem vyvážila tím, že má ve dvou třetinách od hlavice takovou pojistku, která umožňuje rozdělit násadu na dvě části. Ale to teď potřebovat nebudu. S ním nebudu ztrácet tolik času.
Stála jsem tam bez pohybu a čekala, až se dostatečně přiblíží. Kladivo nečině spuštěné hlavicí k zemi.
Div jsem se o něj neopírala jako o hůl.
Viděla jsem na Ra´Shordanovi, jak se začíná vztekat :
"Budeš tam jen stát? "
"A proč ne, o to dýl budeš žít, než se sem doplazíš. Tati."
V hledišti arény zazněl tlumený smích.
Ra´ Shordan se zastavil.
"Tak kde to vázne? Tati? Začínám se nudit."
Ra´Shordan ztratil nervy a vyrazil vpřed.
Zapřela jsem se nohama pevněji do písku. V okamžiku, kdy se přiblížil na tu správnou vzdálenost, jsem jen pohybem zápěstí nadhodila kladivo i do druhé ruky. Hlavice opsala čtvrtkruh a násada zapadla do pravačky.
Přikrčila jsem se v kolenou a široce se rozmáchla.
Když mu kladivo drtilo žebra, nevěřícně na mě zíral. Náraz byl tak prudký, že ho to ode mne odmrštilo skoro 9 stop.
Kdybych nebyla bosa, nejspíš bych sama sobě tím úderem podrazila nohy.
V aréně bylo naprosté ticho. Myslím, že tak rychlý konec nikdo nečekal.
Došla jsem k raněnému.
Skoro se mu podařilo vstát, ale z koutku úst už mu vytékala růžová pěna.
"Máš proražený plíce. Už ti moc času nezbývá.Chceš mi ještě něco říct?"
Vyplivl chuchvalec krve k mým nohám.
"Jo. Vezmu tě sebou."
Z posledních sil se pokusil zvednout meč. Chtěl udělat to, co já kdysi dávno. Jenže meč sklouzl po ocelovém obojku, který nosím. Čepel mi jen rozsekla tvář.
"Tak tohle bude poslední jizva, kterou mám díky tobě, " zavrčela jsem a nechala kladivo dopadnout na jeho lebku.

Postavila jsem se doprostřed arény a zvedla hlavu.
"Tím to bych se měla stát vůdcem. Což já tedy rozhodně nechci," arénou se rozlehlo nespokojené reptání,
"Ticho! Mám na starosti jiný věci. Ale mám právo určit svého nástupce. Chci aby vás vedla La´Jirana s Jobashavirem. Díky tomu se život tady vrátí do starých kolejí."
Aréna ztichla.
"Pokud máte nějaký otázky obraťte se na Maneho. Myslím, že vám to vysvětlí dostatečně," ušklíbla jsem se.

Posadila jsem se do písku a nazula si boty. Kousek ode mne se zastavila La´Jirana.
"Nemusela si to dělat takhle."
"Ale musela a ty to víš stejně dobře jako já. Nemohla jsem se jen zříct rodiny, musel umřít. A já musím odejít."
"Kam chceš jít? Nepočkáš ani až se ti narodí sourozenec ?"
"Ne nemůžu čekat."

V hlavě mi jako dunění rituálních bubnů znělo jen jedno slovo : Sky-rim, sky-rim, sky-rim...
Setřela jsem si z tváře krev, postavila se a zvedla kladivo,
"Počítám, že se porozhlídnu po Skyrimu, mám tam asi něco na práci."





(1) Mane ... druh Khajiita, jenž se rodí když jsou oba měsíce v úplňku, je jediný svého druhu, (možná jen reinkarnace předchozího, nedoloženo) je představitelem khajiitského náboženství a v minulosti se zasloužil o sjednocení rasy.

Upravil/a Moira dne 03.06.2017 01:27