---

Část 4. - Cena za selhání

Od Namiřiny slavnosti uplynulo mnoho dnů, většina soukmenovců stále hrdě zírala na novou dvojici Madanacha a Kaie, jenž se vzepřeli osudu. Ti dva už od začátku spojení prokazovali, jak jsou dobře sehraní a šťastní. Ačkoli byl Madanach tvrdohlavý a velmi rázný, Kaie mu opětovala lásku stejnou silou. Jako jediná žena v kmeni si dovolovala něco, na co žádná jiná ani nemohla pomyslet - od popíjení z lebek až po mlácení svého chotě. Kaie se uplatňovala hlavně jako chodec, což žádná z žen nedělala. Sama odcházela do daleké přírody a až k večeru nosila různé získané předměty, od zbraní po jídlo Nordů.

Madanach trávil většinu svého času nejen se svou družkou, ale osamoceným lovem zvěře. Uvnitř sebe byl šťastný z událostí, které se mu staly, ačkoli měl tvář stále zamračenou. Během té doby ani nepomyslel, co se stalo s jeho otcem a proč se tak dlouho nevracel, místo toho řešil, jak vyléčit svá zranění z lovu a kdy se vrhne s Kaií na potomky. Od kmene nic neočekával, zato stále přispíval svými dovednostmi.

Jednoho pozdního večera se vrátil zpět do jeskyně s mršinou jelena na zádech a živou kozou po boku. Hned u vchodu do hlavní síně čekaly Silma s Kaií až k nim syn náčelníka přijde. I když viděly jeho zakrvácené ruce a mrzutost ve tváři, vranice věděla, že se povede těžký rozhovor…



„Madanachu, mušíme ši promluvit!“
Těžce vydechnul, když odhodil jelena na zem, „No, co zas, Silmo?“
„Tvůj nášelník še pošád nevrátil! Mé věštby šíkaly, že ho ošud pošlal na špatnou češtu!“ přikrčila se, „Madanachu, měl byš odejít k bratrům do Šlepého útešu a…“
„Zadrž, zadrž, ZADRŽ!“ ukázal jí paží, aby nechala mluvení, vranice přestala, „Už jsem ti dříve řekl, že tam nepůjdu. Jestli byl beran tak tvrdohlavej, že mě chtěl spoutat s tou jejich fúrií…“
„Muži, slyš jí!“ křikla na něj Kaie, která doposud mlčela, „Až doteď jsme si neuvědomili, co jsme svým rozhodnutím způsobili. Silma předpovídala budoucnost nejen tvého otce, ale i celého kmene.“ lovec na ní zamířil okem, „Věštba jí prozradila, že kmen čeká prokletí. Stane se něco špatného!“
„Máš strach?“ zeptal se znova, „Máš strach, že nás kmeny napadnou a někoho zabijou? Já ne.“
„Bojím se jak o tebe, tak i o tvůj kmen! Poštvat proti sobě jeden kmen se dělá snad celé věčnosti. Ale nikdy jsme si neznepřátelili všechny kmeny!“
„Kaie,“ zakroutil hlavou, „od kdy se mi bojíš? Nikdy ses mi nebála!“
Než mu stačila něco odvětit, do řeči se vstoupila vranice, „Věštba uršila, že by oba pošpiněné kmeny mohly ušinit lešt a poštvat proti nám žbylý lid. Šnad dohodnout še s oštatními nášelníky o milošt a nedopatšení by pomohlo.“
„Já se s nima dohodnu.“ dodal ihned, což ženy zarazilo, muž vytáhl z pouzdra kus ostré kosti, „Stačí jim tohle zapíchnout do krku a je vyřešeno.“
„Nebude to tak snadné, můj Madanachu.“ povzdechla si žena, „Nevím, jestli je opravdu přesvědčíme, ale musíme se o to pokusit.“
„Má pravdu. Mušíte to žkušit!“

Lovec pokynul hlavou a protentokrát přistoupil na jejich stranu. Nechal je vyslyšet, co by měl udělat a jakým způsobem je přesvědčit. Bylo několik možností, od těch milých s velkými gesty, až po krvavé. Nicméně ani jedna z nich ho netlačila do určitého rozhodnutí, to bylo čistě na něm, na důkaz získaného postavení „náčelník“. Madanach nakonec s povzdechem pronesl, že půjde ke Slepému útesu, ale až zítřejšího rána. Do jeho mluvy mu vstoupila družka a sdělila, že se pokusí přesvědčit svůj bývalý kmen. V tuhle chvíli se náčelníkův syn zachvěl strachy, čehož si Kaie nevšimla.

„Půjdu sama, ale také až ráno. A pokud to dobře dopadne, vrátím se zpět.“
„Kaie?“
„To je dobrý, Silmo.“ uklidnil muž svou vranici, „Tak jo. Zkus to u svých, ale říkám ti, jestli mi tě ukradnou, všechny je zabiju! Tvé bratry, tvé sestry… tvé rodiče.“

Nad svolením se jen usmála a pokynula hlavou. Pak se vydala ke své lóži a cestou na něj ukazovala rukou, aby jí následoval. Lovec nahodil na sebe mršinu jelena, kozu předal ohavné stařeně a vydal se za svou milovanou. Tenhle večer měli oba co promýšlet.

Ačkoli venku řádil nikým nerušený klid, kde se vánek prodíral mezi jalovcovými větvičky i chlupatou srstí divokých šelem, mysl mladého náčelníka se nedala zastavit. Neustále přemýšlel nad slovy své vranice i ženy, o možné hrozbě svého lidu i postavení sebe do příliš velkého nebezpečí. I když si byl stále jistý, že udělal správnou věc a neposlechl svého otce, na jeho kamenném srdci se objevovala trhlina pochybnosti. Zamířil okem na svou ženu, jak ho objímala a tiše podřimovala, byť se jí nevědomky ruce třásly. Během tohoto pohledu si představoval, jak by mohla vypadat zítřejší výprava a co by řekl uraženému rivalu. Přemýšlel o poklidném vyjednávání… promluvit si z očí do očí, možná si uštědřit ránu mezi sebou, případně se říznout do paže nebo jiné části těla a spokojeně odejít. Nikdo by nebyl v nebezpečí, jen on sám. S tímto snem konečně zavřel oči a doufal, že mu vše vyjde.

Ještě než se stačilo Slunce probudit, před východem z jeskyně postával Madanach a malá ozbrojená skupinka sourozenců připravena ho podpořit. Než stačili odejít, syn náčelníka stroze vysvětlil, kam se jde a na co se mají připravit. Mezi bratry a sestry byl Cedan s Grendem, kteří ho chtěli chránit i v nepřítomnosti velkého náčelníka. Ti mu pokyvovali hlavou a ujišťovali, že se mu nic nestane. O pár minut později dorazila Kaie s děvčetem, nesouc plnou mísu zvláštního ovoce a několika ampulek krve. Oba spoutaní si podívali do očí a usmáli se. Společně všichni vyšli ven, až jakmile se dostali na lučinu v okolí, dvojice žen se od nich odpojila a pokračovala opačným směrem, než šel Madanach.

Trvalo několik hodin než se skupinka Druadachových lidí dostala na území patřící domorodcům ze Slepého útesu. Madanach v čele kráčel klidným tempem, stále doufal v úspěch svého jednání, ačkoli někteří doprovázející sourozenci se třásli napětím spojeným s adrenalinem. Připouštěl, že by mohlo dojít i na krvavou řež, ale pro dobro Kaie se tomu chtěl vyhnout. Zbývalo jim kus cesty, když se náhle od mladého boku oddělil Cedan s lukem v ruce a zamířil kamsi do skal. Madanach tušil, proč to udělal a o co mu šlo, ale nic nenamítal. Jen se podíval na Grenda, kráčejícího vedle něj a pokynul na něj hlavou.

„Snaž se hlavně zachovat chladnou hlavu, dospělej. Vidím ti to v očích, jak chceš rozpoutat bitvu, ale dávej si pozor na to, co řekneš! Njatardi je tvrdý a nebezpečný muž. Nesnaž se ho nějak nasrat, nebo ucítíš jeho hněv na tváři.“
„O to se nestarej, starče. Já si s ním nějak poradím.“ odvětil mu chladně Madanach.
„Huh, pořád máš v sobě toho krutého ducha po náčelníkovi.“ zakroutil hlavou stařec a pokračoval dál v chůzi.
„Bojiš se, že zemřu? Nebo že zanikne náš kmen?“
„Bojím se, že dřív zklameš svůj lid, dospělej. Odvaha je sice pěkná, ale musíš ji použít v pravou chvíli.“ nadechl se stařec, „Rozvaha! To je zbraň muže, nikoli svaly a tvrdá slova! Pamatuj si to, hochu, může ti to zachránit život.“

Moudrá slova pronesl stařec, ale na mladíkovi se nijak nepodepsaly. Svou hlavu vrátil zpátky, zatnul zuby a v duchu si přál, aby měli tohle setkání už za sebou. Jakmile tak učinil, vyšla skupinka pod skaliska a věž patřící kmeni Slepého útesu. Madanach tiše nařídil rozestup a ukázal na jednotlivá místa, kam se kdo má přesunout. Skupinka si vytáhla luky a připravila tětivy, mladík pomalu kráčel k věži, na které nikdo nebyl. Vlastně, nikde nikdo nebyl… ani na ochozu, ani ve věži nebo pod ní. Jen ptáčci zpěváčci pěli ódy do okolí. Někteří bratři pronesli tiše pochyby o rivalovi, jiní jen mlčky vyčkávali na možné překvapení.

„Určitě je to past, dospělej! Buďme opatrní!“ ozval se Grend, ruka natáhla tětivu a zamířila na ochoz.
„HEJ, VY KANČÍ SVINĚ! VYLEZTE Z DĚR!“ křikl mladík do okolí, ozvěna se rozléhala do krajiny.
„Kančí svině? Z děr?“ stařec zakroutil hlavou nad slovním spojením, „Hochu, ty máš teda divnou představu, zvlášť když trávíš…“

Grend nestačil dopovědět svá slova, neboť se v onu chvíli stalo něco očekávané, však překvapivě rychlé. Zpoza věže vyběhla skupinka sourozenců ze Slepého útesu s připravenými luky i sekerami. Jakmile se postavila do bojových postavení, mocně se rozeřvala. Madanach se stačil jen otočit k nepříteli, dvojice nejbližších rivalů se rozeběhla proti němu. Než stačila zaútočit, do rány jim skočilo několik doprovázejících, ti však na nic nečekali a zahájili protiútok. Obě skupinky se daly do pohybu a zahájily bitvu, což Madanach právě nechtěl…

Kamenná ostří drtila končetiny, kostěné hroty se zarývaly pod kůži a hlas válečníků přeřval nádherný ptačí chorál. Na některých místech krev barvila skály a někteří bojovníci padali na zem s těžkými zraněními. V podstatě si velmi tvrdě vyměňovali rány, až krev stříkala sáhy kolem. Ve chvíli, kdy se Madanach rozhodl konečně zabít jednoho z útočníků, se zarazil. Před ním kráčel Njatardi s připravenou zbraní a velmi výhružným výrazem ve tváři. Podivné cosi mu velmi rychle bušilo na místě, kde mělo být srdce, ruka vábila mladíka, aby zaútočil.



Mladík se nenechal lákat dlouho, vyběhl proti soku a máchl zbraní. Avšak Njatardi byl dávno připravený na jeho útok a než se zbraň dospělého zbarvila do ruda, náčelník Slepého útesu bleskově švihnul po zbrani tak silně, až útočníku zůstalo jen topůrko. Madanach vykulil oči, takovou sílu od obyčejného muže nikdy nespatřil. Však si uvědomil, co se před ním stalo a snažil se vyhnout každé další ráně… ne všem se uhnul.
Párkrát dostal zbraní do rukou, div že mu je neodsekl. Hlasitý bolestný nářek se nesl bojištěm, Madanach stále prováděl kotrmelce a další manévry, jen aby se vyhnul smrtící ráně. Grend si všiml jeho nepříznivé situace a vydal se mu na pomoc, ale záhy byl přepaden dalším útočníkem, jenž ho shodil na zem. A ačkoli byl velmi znevýhodněn, bránil se velmi obratně.

Madanachovy síly rychle odcházely, v mžiku se ohlédl kolem sebe a když spatřil, jak je většina doprovázejících na zemi či zahnána do kouta, přiznával si porážku. Njatardi ho v jednu nehlídanou chvíli praštil sekerou do kolene, čímž padl na zem a poraženecky oddechoval. Bylo to pro něj něco zvláštního, prohrát bitvu.

Vůdce Slepáků chytl mladíkovu hřívu a připravoval se k nápřahu, „ZA TO, ŽES PORUŠIL SPOJENÍ A URAZ…“ chtěl dokončit řeč, však nastalo další překvapení. Neznámý šíp se zakousl do ruky třímající sekeru, tu upustil a rozeřval se bolestí. Kromě nadávek a všelijakých podivných slov křičel, aby všechny zabili.

Madanach se otočil, odkud střela vyletěla a nestačil se divit…Cedan se krčil na vzdálené skále a bránil svého vůdce. Tohoto momentu překvapení mladík využil, skočil po soku a ručně mu maloval tvář i tělo. Byť se oba bili jak šelmy v kleci, v této chvíli měl Druadachův potomek přeci jen navrch. Když už měl Njatardi mnoho modřin na tváři a tělo vypadalo víc fialově než růžově, vytáhl mladík z opasku kus nabroušené kosti a to mu přiložil k hrdlu.

„ODVOLEJ ÚTOK A NECHÁM TĚ ŽÍT!“ Njatardi nehodlal přiznat porážku, plivnul mu do tváře, ale to ho nerozhodilo, „DĚLEJ! ZABIJU TĚ!“ a řízl ho tak, aby vytékala slabě krev.

Rival okamžitě cosi křikl ve starodávné řeči, několik bratrů a sester přestalo bojovat, jiní to vzdali až po chvíli. Madanach hleděl po okolí na své příbuzné, ti sami nechápali, jak se jim tohle povedlo. Nikdo z nich ani z nepřátel nebyl mrtvý, jen dost pořezaný nebo omlácený, či měl pár zlomených kostí. Všichni těžce vydechovali… obzvlášť Madanach.

Po uklidnění slezl z nepřítele a plivnul mu na hruď, „Máš v sobě velmi bojovného ducha, spratku! Podcenil jsem tě!“ ohlédl se na vzdáleného střelce, „Nebýt toho bastarda s lukem, byl bys mrtvej.“
„Jo… takový řeči si nech, vošoustku!“ dovolil si odvětit mladík, čímž ho velice naštval, „Nebo bys mohl ucítit ve svém srdci kus kosti! Mám s tebou jiné plány, tak mě nepokoušej!“
„Jiné plány? A jaké? Zajmout? Vykořistit?“ vyptával se ho rivalský vůdce.
„Chci vědět, kde je Druadach! Můj beran!“
Njatardi se zatvářil nechápavě, „Tvůj… beran? ÁH! Tak proto jsi přišel! Si myslíš, že jsem ti ho zajal, nebo co?“ Madanach mu v mžiku dal pod krk kus nabroušené kosti, ale než stačil říznout, Njatardi mu chytl ruku, udělil mu hlavičku a jakmile se překvapivě skácel k zemi, chytl ho pevně pod krkem, až mladík lapal po dechu, „TEĎ JSI ZASE PODCENIL MĚ, KRETÉNE. MÁM TĚ VE SVÉ MOCI! ŘEKNI MI, PROČ BYCH TĚ NEMĚL DORAZIT?“
Ačkoli neměl Madanach moc dechu v ústech, slabě z něj vyšlo, „Omluva!“

Pevná paže se pustila krku a poslala uvězněného k zemi. Ten se chytl země a rychle se snažil vzpamatovat z nepříjemného zážitku. Pak se otočil na silného, byť bezbranného muže s podivným srdcem a velmi silnými končetinami.

„Proč bych měl přijmout tvou omluvu? Urazils mou děvu, mě samotného a můj lid! Byla ti předurčena!“ zakroutil hlavou, „Zasluhuješ vyhnanství, nebo smrt!“
„Nikdo mi nebude předurčovat, co si mám vzít a co ne!“ nadechl se mladík a pokračoval ve své hrdé řeči, „Nezabráníš mi v rozhodování ani ty, ani můj beran, ani zástupy Nordů! Já sám jsem si určil, koho chci ke svému boku!“
„Opatrně na slova, dospělej!“ hejknul na něj Grend.
„Drž hubu!“ odvětil Njatardi a nechal pokračovat řečníka.
„Můj lid se tě bojí, ale já ne! Jenže oni jsou zbabělci, takže kvůli nim jsem tady. Chci jim zajistit bezpečí před tebou tím, že se ti omluvím.“ natáhnul obě paže a očekával zranění.

Njatardi na něj chvíli pohlížel jak na blázna, překvapivě vydechnul a kroutil hlavou, kolik odvahy měl v sobě. Lehký smích všech sourozenců ze Slepého útesu trhal děsivou atmosféru.

„Myslíš si, že mi tvé ruce postačí jako omluva?“ zakroutil hlavou, „Snad jedině tvé koule a hlava na podnose…“ mladík neváhal, vyhrnul spodní část oděvu a nastavil hlavu vzhůru, což vůdce překvapilo, „Ne. Takhle rychlé to nebude.“

Jak na něj koukal, napadlo ho jiné řešení, jak by mohl získat odpuštění. Přikázal mu, aby odhodil veškeré zbraně na zem a sám s ním šel do jeskyně, kde mu chtěl něco ukázat. Madanach měl pro strach uděláno, však se otočil za sebe a když spatřil oslabeného Grenda, požádal, aby ho doprovázel. Njatardi se nad ním jen ušklíbl a plivl na zem, ale vyhověl mu. Zatímco zbylí odzbrojení soukmenovci zůstali na místě, Grend a Madanach kráčeli v početném doprovodu za nepřátelským mužem do věže s ochozem, které vedlo dovnitř hory s mnoha jeskyněmi.

Už mnoho generací se vědělo, že Slepý útes má pozůstatky mohutného hradiště, které se však časem rozpadlo a skály ho schovalo. Nyní oba zástupci z Druadachova kmene kráčeli v doprovodu domorodců skrze úzké otesané chodbičky, plné starodávných kořenů a symbolů. Když před sebou spatřili velkou zavřenou železnou klec, ve které zrovna medvěd trhal kus zvěře, Grend se zachvěl a chytl se za hruď, s Madanachem to nijak nehnulo. V dalších částech této divné hlásky nacházeli nejen na střežící obyvatele, ale i na několik pák, které spouštěly pasti. Od Njatardiho to bylo velice odvážné gesto, ukázat jednomu z nepřátel své zabezpečení. Za malý moment se konečně dostali do větší místnosti plné nádobí, různých pomůcek pro lučbu a také ke stolku s mapkou. K tomu se všichni přesunuli a ozbrojený doprovod obklopil oba návštěvníky.



„Páchne to tu, jako by tu chcípla stovka krys!“ procedil Madanach mezi zuby.
„Sklapni a poslouchej, co ti řeknu, kreténe! Ty chceš mé odpuštění? Budeš ho mít, když pro můj lid něco uděláš.“ mladík nastražil uši a překřížil si ruce nad prsy, „Už od prvního setkání jsem v tobě viděl bojového a těžce zkrotitelného ducha. Bude se ti hodit, protože chci po tobě, abys mi získal jedno území.“
Madanach uměl ledascos… ulovit velkou šelmu, překonat bouřlivý tok i vtrhnout do tábora a všechny pobít, ale dobývat území on neuměl. Jeho duch se zděsil, „Území? Čí území?“
„Naše!“ zvolal naštvaně Grend, „Chce naše území!“
„Ne, vaše ne.“ Njatardi ukázal prstem na mapku a chladně dodal, „Nordů!“

Když se oba návštěvníci podívali na ono místo, tiše je zachvátila panika. Prst ukazoval na vzdálenou pevnost v kopcích, která hlídala cesty skrze Pláně a tundrou Bílého Průsmyku. Skvělé strategické místo pro přepady, pozorování i pro obyčejný život. Njatardi stručně vyprávěl, co se v pevnosti nachází a jak dlouho už po něm kouká. Madanach ihned odmítal něco takového udělat, byť měl pro strach uděláno, ale rival věděl, čím ho přesvědčí.

„Velkej beran chtěl napravit škody, kterés způsobil. Poslal jsem ho tam.“ mladík zrudnul zlostí, už se po něm chtěl vrhnout, ale natažené zbraně ho zastavily, „Možná tam zůstal, možná tam někde na tebe čeká. Dávám ti o důvod navíc, proč mi splnit tenhle úkol! Získej mi pevnost a získáš svého náčelníka. Neuděláš-li to, pak se rozluč se životem!“
„Jsi šílený!“ křikl na něj hoch, „Sám proti celé pevnosti?!“
Vůdce si ho prohlížel a tiše se smál, jak se bojí, „Máš strach? To bys měl.“ chvíli čekal, jak se rozhodne. Nakonec po dlouhých minutách, kdy mladíkovi radila i stařešina, aby přijal úkol a následky řešil až později, pokynul hlavou, „Dobře. Jdi tedy zpět ke svému kmeni a vem si kolik chceš bojovníků. Avšak neboj se, nedám ti příležitost vrazit mi kudlu do zad. S tebou půjde skupina mých lidí, kteří tě budou hlídat. Budeš mít pár hodin na to, abys vzal dostatek bojovníků, a pak se tam společně vydáte.“
„Tohle zachází příliš daleko! Jsi šílený, Njatardi!“ ozval se Grend.
„Tomu já říkám „cena za odpuštění“, starče!“ narovnal se hrdě náčelník a čekal na jejich reakci.
„Myslíš si, že se toho zaleknu? Fajn, jak chceš, přijímám úkol. Ta pevnost bude tvoje!“
„Madanachu!“ pokoušel se ho Grend zastavit, ale bylo pozdě.
„Ujednáno! Teď se vraťte zpátky, vem si své špinavce a získejte mi pevnost!“ poručil Njatardi, „Půjde s vámi i můj člověk, Jeeroy. Jestli se mu něco stane nebo se nevrátí, jste mrtví. Rozumíme si?“

Mladý hoch už chtěl namítat, ale radši zmlknul a nechal se vyvést i se svým doprovodem ven z jeskyně. Oba byli velmi zmatení z nečekané situace, jediný Njatardi se usmíval nad dohodou, ze které nebylo cesty zpět. Moc dobře věděl, že je poslal na jistou smrt, ať už uspějí či nikoli. Jakmile vyšel Madanach a Grend ven z jeskyně ke svým bojovníkům, stručně jim sdělili současnou situaci a s nepřátelským doprovodem se vydali na zpáteční cestu.

Trvalo několik hodin, než se zástup divokých vrátil do Druadachovy jeskyně. Strážci na skalách překvapeně hleděli na příchozí a už chtěli hlásit poplach, ale zavčas byli varováni, ani nepodnikli nic zbrklého a spolupracovali. Madanach zastavil svůj doprovod a požádal je, aby zůstali venku, zatímco by sháněl potřebné síly. Až na Jeeroye se všichni rozmístili po blízké planině a čekali, až se vrátí. Uvnitř jeskyně nastalo pozdvižení, když sourozenci spatřili náčelníkova syna s neznámým mužem. Divili se, co to mělo znamenat, ale ani jeden z nich se vyjadřoval.

„Nejsem si jistej, hochu, jestli zvládneš dobýt pevnost.“ pošeptal Grend cestou do hlavní síně.
„Já to zvládnu. Vezmu své nejlepší lidi a vrátím se společně s otcem! Já se toho nebojím!“ dodal hrdě mladík.
„Zase se ti otevírá odvážný duch! Dávej si na něj pozor! To on tě do tohohle uvrhl!“
„MNĚ NIKDO NEZKROTÍ! JÁ VÍM, CO DĚLÁM!“
Grend smutně vydechl, „Nepodceňuji tvé síly, ale spíš tvé myšlení. Nordi jsou velkou hrozbou a ty půjdeš hned proti nim. Určitě zemře mnoho z nás. Můžeme tak doufat, že se někomu podaří dostat dovnitř a osvobodí Druadacha.“
„Já to zvládnu.“ ujistil ho Madanach.

Trojice vstoupila do hlavní síně, kde domorodci již čekali na svého spoutaného. Silma u oltáře vyčkávala na jejich příchod a ihned spustila vlny informací, týkající se kmene. Prvně se zmínila o Kaii, která se doposud nevrátila, z čehož mladík znervózněl. Zvolal tedy pod oltář všechny přítomné a stručně jim vysvětlil, v jaké jsou situaci a co je potřeba. Velmi rázně nařídil, aby vyšli nejlepší bojovníci a pomohli mu v následujícím úkolu. V jeskyni panoval strach i odhodlání pomoct, proto nad sebe zhruba dvacítka sourozenců pozvedla zbraně.

„Ten úkol být těžký! Vy tam možná zemřít!“ ozval se z ničeho nic Jeeroy, veškerý lid se na něj otočil, „Vy tam zbytečně umřít! My smát se vám budeme chtít.“ Cedan tasil luk a natáhl šíp, za jeho drzá slova mu chtěl provrtat šíp hlavou, ale byl Madanachem zastaven.
„S ním si to vyřídíme později, teď se mu nesmí nic stát!“ podíval se přihlášené, „Připravte se a vyrazíme.“
„JO, PŘIPRAVTE SE!“ dodal nahlas Jeeroy.

Bojovníci rychle vyběhli ven i s novým návštěvníkem, Grend s Madanachem zůstali u své vranice a požádali ji, aby se postarala o jeskyni. Snažil se jí uklidnit úspěšným návratem, čemuž ale nevěřila. Podotkla mu věštbu rčenou z rána, ale stále na to nebral ohled. Pak jen pokynul hlavou na starce a požádal ho, aby zůstal v kmeni.

„Až se vrátím s Druadachem zpět, postarám se o Njatardiho a toho špinavce Jeeroye.“
„Nevěřím, že se vrátíš zpět se zdravou kůží, přesto… ať tě vede Namira.“ popřál mu stařec a nechal odejít.

Venku již stála slušně ozbrojená skupinka Druadachových lidí i ze Slepého útesu, ti čekali, až přijde zbývající vůdce, který je odvede na bitevní pole. Jenže Madanach nikomu nic nerozkázal, nevěděl, co znamená někoho „vést“, proto se mlčky vydal jistým směrem a doufal, že ho budou všichni následovat… jen několik jedinců z druhé skupinky zůstalo na místě a potají hlídali jeho kmen.

Prodírali se divočinou, brodili se přes řeku a schovávali se na různých místech, jen aby se co nejrychleji a nepozorovaně dostali před onu obávanou hlásku. Putování jim zabralo téměř celý den a celou noc, neboť takovou dálku zatím žádný z jeho lidu nepřekonával. Až teprve uprostřed noci se zastavili několik dalekých mil od pevnosti, jež na ně svítila. Vysílení a unavení zalehli k zemi a bez jakýchkoliv hlídek rovnou zavřeli oči. Madanachův odvážný duch nehleděl na možné nebezpečí ze strany proti-soukmenovců, neboť doufal, že jim oni skutečně pomohou. V lehkém podřimování se zamyslel nad Kaií, proč se nevrátila. Obával se toho nejhoršího, však tomu dodávalo zároveň odvahu. S těžkou myšlenkou usnul do nového dne…

Sotva Slunce vypustilo své první paprsky, horda bojovníků se přemístila k blízkým skalám, odkud viděli skvěle na opevněnou stavbu. Ohromná kamenná bašta, na jejíchž hradbách se promenádovali vojáci v modrých uniformách. Před hlavním vstupem byl postaven dřevěný zátaras, za nímž klidně postávali koně. U cesty se tyčila menší věž s lukostřelcem, hledící do okolí. Když Madanach tajně pozoroval stav pevnosti, do jeho zad přiběhl tiše jeden z bratrů, jenž zkoumal okolí území. Nebylo možno zaútočit z žádné strany, vysoké skály a hradby nedovolily nikomu projít. Museli tedy jít předním vchodem. Dospělej mávl rukou na ostatní, aby k němu přistoupili a vyslechli si ho.

„Madanachu, máš připravený nějaký plán?“ zeptal se jeden z jeho bratrů.
„Nevypadá to vůbec dobře. Mají vysoké hradby a lukostřelců je nahoře mnoho.“ ohlédl se po bojovnících, „Kdo má sebou luk?“ čtvrtina se přihlásila, „A kdo umí běhat rychle?“
„Proč? Chceš odlákat jejich pozornost?“ ozvalo se ze zadních řad.
„Napadlo mne, že by ti nejrychlejší doběhli k hradbě a vyšplhali na ní co nejrychleji a vyřídili lučištníky. Ostatní by se vrhli kupředu a zabili by všechny Nordy.“
„To zní nebezpečně.“ procedil Cedan.
„Jednoduchý plán!“ mladík začal ujišťovat střelce, „Nebojte, všichni víme, proč jsme tady a co je v sázce. Máme v sobě odvážného ducha a nad námi sílu bohyně! To nám postačí k vítězství! Nordi nebudou připraveni na náš náhlý útok!“
Mladík chtěl dál pokračovat v řeči, ale než se k tomu dostal, stalo se něco nečekaného, jeden z mužů ze Slepého útesu se postavil a tasil zbraň, „TAK JO, LIDI! JDEME NA TO! JEEROYYYYY LENKINS!!!“ a rozeběhl se sám zpoza skal na pevnost.

Nikdo z přítomných nechápal, co ho to popadlo, až za pár vteřin si Madanach uvědomil, to mělo znamenat.

„DO PRDELE! ON SE TAM VYDAL!“ mávl na všechny přítomné, „RYCHLE ZA NÍM! NESMÍ NÁS PROZRADIT!“

Na hradbách se promenádovali vojáci v poklidné náladě. Někteří z nich si užívali příjemné sluneční osvětlení, jiní střídali unavené hlídky a přáli jim klidné spaní. Když se zrovna na nejvyšším místě střídali střelci, zaslechli jakýsi bojový pokřik z blízkého lesa, z něhož vyběhl jeden divoký muž s připravenou zbraní. Chvíli se na něj dívali, podívali se na sebe a kroutili hlavou, nechápali, co to provádí. Za moment se vyřítila velká skupinka dalších divokých bojovníků, která taktéž řvala po krvi a bolesti. V tu ránu zahlásili poplach a tasili zbraně k obraně. Celá pevnost se probudila a každý v posádce běžel zaujmout své místo. Než stačili Madanachovi muži zaútočit, lučištníci na hradbách byli připraveni k palbě.



Šípy se rychle provrtávaly do útočníků, nejrychlejší běžci neměli šanci se dostat ani k hradbě, aby po ní vylezli. Za malý okamžik z hordy útočníků zůstala pouze hrstka velmi zraněných a vyděšených. Ačkoli byl Madanach ze všech nejrychlejších, jeho mrštnost se nedala rovnat proti přesile obránců. Několik šípů se mu zakouslo do noh a rukou, dokonce jeden šíp mu prořízl záda, když klečel vyčerpáním. Jakoby se mu v očích zastavil čas, pohlédl do všech stran a kromě mrtvol svých druhů a Jeeroye viděl i několik jedinců, jak se prodrali skrze zátarasy, leč byli zanedlouho zastaveni. Ohlédl se i na skaliska za sebou, kde se ukrýval… tam v klidu čekala početná skupinka Slepáků, usmívající se nad jeho smrtí a zklamáním. Minutu setrvali na místě, pak se otočili a utekli zpátky ke svým lidem. Madanacha popadla zlost, ale bolest byla silnější… jeho lidé zbytečně zemřeli, sám byl zraněn a po Druadachovi nebylo ani stop.

Pomalu zavíral oči, když ho náhle popadla Cedanova ruka a vytrhla ho ze země. Nohy se rozeběhly směrem k domovu, oba se ani neotáčeli za sebe. Jenom slyšeli, jak se Nordi radují z výhry nad divokým lidem a jak se šípy zasekávaly do země i do stromů. Nejenže bylo mladíkovi jasné, co způsobil, ale i že není dostatečně zkušený někoho vést. V sázce bylo mnoho, však cena za selhání byla dost vysoká…