Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej

Přidal Adrian_S dne 07.01.2017 20:20
#6

Část 3. - Namiřina slavnost

Slunce probudilo celé Pláně k životu, lidé z tábora Brucinova skoku se vydali splnit své povinnosti, které jim náleželi. V brzké době se konala slavnost spojení dvou kmenů, proto bylo potřeba, aby všichni přiložili ruku k dílu. Jedna ozbrojená skupinka se vydala kamsi do kopců na lov, další zamířila podél potoka najít si skvělé místo k rybolovu, a další odešli do vnitrozemí pro jisté bylinky a ostatní předměty k obřadu. V táboře zůstala jen hrstka domorodců, hlídající své území.

Několik hodin pochodovali z jednoho konce tábora na druhý, uvnitř hlavní jeskyně posedávala spoutaná Kaie u oltáře, kvůli jejímu bezpečí. Nebyla nijak vystrašená nebo rozzuřená, chladná hlava se otáčela kolem sebe a dívala na svého mladšího bratra, jak u kamenného stolku cosi provádí v misce. V rukách držel kromě primitivního hmoždíře a tlouku také jakýsi vak, do kterého něco lil. Poté sáhl po ingrediencích na stolku… zvířecí oči, lístky rulíku a bobule z jalovce a sněhulky.

„Udělám pro Jo’seu ten nejsilnější nápoj, aby mu odpoutal ducha.“ podíval se do tváře ženy, „Po tomhle poznáš jeho pravou sílu!“
„Určitě bude k užitku, můj bratře.“ odpověděla mu klidným hlasem, „Už se nemohu dočkat.“
„Až ti zkrotí ducha, sestro, budu v ten okamžik na tebe pyšnej!“ usmál se bratr a pokračoval ve výrobě, Kaie jen sklonila hlavu.

I když se mezi domorodci proslýchalo, že lid z Bruncinova skoku má ten nejlepší zrak a sluch ze všech kmenů, jejich smysly si však nevšimly postavy, která se velmi tiše brodila v silném proudu řeky. Strážci na palisádě sledovali okolní krajinu, avšak řeka je nijak nezajímala. Díky této nepozornosti se neznámý vetřelec vynořil z vody a velmi tichým krokem zamířil ke skaliskám, ke kterým se přitiskl. S lukem na zádech a dřevěno-kamenným mečem u pasu se schoval do nejbližšího křoví. Ve chvíli, kdy se jeden z mužů přemisťoval na další pozici, vyšplhal na skálu nad sebou, odkud měl skvělý výhled na tábor. Rychle si naplánoval útok a způsob, jak zneškodní každého strážce, který mu přijde do cesty.

Slabé žuchnutí do trávy nevyvolalo u nejbližšího osadníka žádný pocit nebezpečí. Sestra ve zbrani dál postávala u palisády a dívala se do nebe, jak několik divokých ptáků létá nad jejich hlavami. Hejkla na vzdáleného muže, aby se podíval nad sebe, ten se otočil a jakmile uviděl onu podívanou, kývnul na ní hlavou a cosi k ní zvolal. Pak se vydal na druhou stranu tábora. V té chvíli přišlo něco nečekaného…

Tichý útočník se dostal k boku této nevědomky postávající strážkyně, chytl jí za ústa a bez slitování podřízl hrdlo. Oběť s velkým vyděšením nemohla ani zakřičet, jen strmě spadla na zem, útočník jí po pádu ještě pro jistotu vrazil zbraň do lebky. V mžiku se přezbrojil z meče na luk a připravil si šíp do tětivy. Kroky mu zamířily mezi stany, a jakmile uviděl některého strážce, nadechl se a vystřelil.

Šípy trhaly krční tepny dalšího muže, který se právě blížil k jednomu ze stanů. I když se střelec skvěle trefil, muži dovolil trochu zasípat, aby upoutal na sebe nějakou pozornost. Vzdálený muž u skal se otočil a vyděsil se. Okamžitě se rozeřval k umírajícímu, zda s ním něco není, ale než se dočkal odpovědi, do hlavy se mu zarazil další šíp, ten ho poslal na zem. Ačkoli si útočník uvědomoval, co způsobil a jak si naplánoval toto přepadení, nevšiml si, že ve stanu leží jedna z žen, která spala. Jakmile ho spatřila, ihned se rozeřvala ve starobylé řeči… rukou hmatala po dýce.

Sice v rychlosti sáhl po meči a než stačila udeřit, jí zabil, ovšem to už neměnilo nic na tom, že byl prozrazen. Zbytek tábora se pomalu sbíhal do středu osady… několik mužů a žen se dívalo kolem sebe, hledali nějaké protivníky a čím dál hlasitěji halekali na sebe a okolí, aby jim někdo odpověděl. V té chvíli neměl útočník co ztratit, sebral veškerou odvahu k přípravě luku. Šíp se zabodl do hrudě lučištnice, padla na zem, jak zraněná žížala se svírala v bolestech. Poté útočník vyběhl ze své pozice a do prvního obránce pustil svou zbraň. Rána do srdce poslala muže na onen svět, avšak postávající osadníci už znali svého nepřítele.

Jen, co jejich druh spadl na zem mrtev, rychle vyběhl obránce ze své pozice a zaútočil na nezvaného. Chvíli si podivným stylem vyměňovali rány, zranění padala na obou stranách. Když si útočník zjistil, jak moc silné zranění mu bylo způsobeno a jak se osadník připravuje ho dorazit, bleskově se mu vyhnul a nechal mu meč v hrudi. Sotva se postavil na nohy, do lokte se mu zasekl šíp, vystřelený ženou po pravé straně. V bolestech skočil na stranu, další střela ho o chlup minula.

„Odtud nevyjdeš živej, žroute žížal!“ křičela žena nad ním, když si vytahoval z těla kus dřeva.

Muži se tentokrát nepovedlo vytáhnout zcela šíp, dřívko u hrotu se zlomilo a tak nechal v sobě kus kosti. Z opasku si vytáhnul kus kostěného ostří, vykouknul zpoza stanu a ihned se zase vrátil. Kdyby tak neudělal, další šíp by mu vletěl skrze hlavu a poslal do světa mrtvých. Ve chvíli, kdy se žena natahovala pro další střelu, muž vykouknul s kusem kosti, kterou po ní hodil a zasáhl jí. Vržená zbraň zůstala v ruce, díky strašné bolesti se zaměřila na zranění, než na nepřítele, čehož právě využil. Rychle si vytáhnul luk a vystřelil… ovšem jaké překvapení pro něj, když mu praskla tětiva… Dřevo se zabodlo do ženy a poslalo ji na zem, z úst jí vycházelo bolestné naříkání.

Vypadalo to, že je po všem, někteří umírající osadníci se snažili odplížit do bezpečí, ale to se jim nepovedlo. Muž se postavil nad jejich těla, odhodil zničený luk na stranu, poté bez výčitek a svědomí je umlátil kamennou sekerou, až kosti a důležité tělní orgány létaly ven. Na všech umírajících se podepsal takto zuřivě a hrůzně, i když ho poslední zasažená žena prosila o milost.

Útočník se konečně uklidnil, uvědomil si, že podle průzkumu měla být hlídka mrtvá. Zandal si zbraň za opasek a vrhl se konečně na prohlídku osady. Navštívil každý stan i malou dřevěnou stříšku, křoviska nevyjímaje. Čím rychleji běžel od objektu k objektu, tím více mu krev vytékala z ran. Po rychlé a bolestné obhlídce se vrátil zpět do středu osady a velmi zmateně se díval kolem sebe.

„KAIE!!“ řval marně Madanach, po celém táboře, ale nikdo se mu neozval, „KAIEEEEE!! KDE JSEŠ?! KDE VĚZÍŠ?!“ hlavou protáčel po všech možných úkrytech, ale v žádném se nikdo nenacházel.

Podíval se směrem k řece, zda není náhodou někde jeho vyvolená právě tímto směrem. Pomalu vyrazil pryč z osady, když se náhle ozval jemnější hlas za jeho zády. Otočil se… tváře mu trochu zrudly bolestí a nenávistí.

http://imgur.com/adiexmz.jpg


Před ním postával statnější muž se zvěřinovou přilbou na hlavě, okamžitě si vytáhl zbraně, a jak se díval po svých brutálně ubitých sourozencích, vykřikl „TY BASTARDE! MOU SESTRU NIKDY NEZÍSKÁŠ!“ a rozeběhl se k němu.

Madanach sáhl po sekeře a připravil se na protiútok, který se mu moc nepovedl. Proti dvojicí čepelí měl co dělat, aby nepřišel během sekundy o hlavu. Výstupky na primitivní zbrani ho zraňovaly po těle, ovšem nebyly tak hluboké, aby ho poslaly na zem. Neustálá obrana a občasné provedení tupého úderu vysilovaly nezvaného muže. Nakonec se Madanachovi povedlo vyhnout dvojici bodavých útoků, během nichž sekerou praštil po zbrani, a ta se rozpadla. V duchu se zaradoval, ovšem než si uvědomil, co se stalo, obránce obratně vrátil zbraň k sobě a probodl mu břicho… dech mu vyrazil srdce z místa a adrenalin rozproudil natolik, aby mohl vidět svou smrt.

„HA HÁÁÁÁ! OCHUTNEJ TOHLE, HADE!“ smál se mu obránce a čím dál hlouběji do něj zapouštěl zbraň.

Bylo jasné, že útočník zemře, proto bez jakýchkoliv starostí se k němu přibližoval. I když byl Madanach na pokraji svých sil a už v dáli viděl své předky, rozhodl se na poslední čin… Jen, co se dostalo druhé tělo k němu blíže, vší silou poslal hlavu k němu, přičemž se velmi silně zakousl do nepřítelova hrdla. Mocné bolestné křiky obou mužů se ozvaly do okolí, Madanach poté škubl a vykousl svému soku část důležitých tepen. Když ucítil, že se mu zbraň neboří do zbroje, poslal sekeru do hrudě, čímž ho zabil. Bruciňák se i po této ohavné smrti nehodlal pustit zbraně, Madanach se nadechl, jak to jen šlo a usekl mu část ruky.

Bylo po bitvě, všichni obránci byli mrtví, ovšem i sám útočník byl na pokraji svých sil. Stále lapal po dechu, moc dobře věděl, že v tomhle stavu vydrží jen několik málo vteřin. Ale i tak to zkusil, zatnul zuby, zbraň nechal v sobě a velmi pomalým krokem kráčel do vyšší části tábora, neboť si uvědomil, že tu ještě neprohledal. Kousek od něj postával úzký kůl, ten chytl do rukou a nechal se jím podepírat celou cestu. Zrak se mu mlžil, krev z něj vytékala jak při nalezení čerstvého pramene vody. Dobelhal se až do vyšší části tábora, před ním se nacházely otevřené dveře, vedoucí kamsi do nitra jeskyně. Pomalu kráčel… jaké štěstí, že nepadl na zem, kdyby ano, znamenalo by to jistou smrt.

Už ve vchodu do jeskyně zařval její jméno, nehledě na to, zda se uvnitř nachází další nepřítel či nikoli. Když ve vteřině nic neuslyšel, zakřičel ještě jednou, to se mu už kolena podlamovala, až na ně padl. Poté přišel nejkrásnější moment, který mohl získat…

„LOVČE!! TADY JSEM, UVÁZANÁ!“ ozvalo se její prosebné zvolání, to donutilo Madanacha postavit se na nohy a pokračovat v cestě.
„Ještě nejsem na konci… Heh, ještě-ne!!“ dodával si trochu síly.

Klikaté chodby ho nakonec dovedly do větší místnosti s různými obřadními pomůckami, stolky a dokonce i oltářem… s přivázanou Kaií. Ta okamžitě po jeho spatření křikla radostí, zároveň i zděšením, když viděla, v jakém je stavu. To ho ale neodradilo, dobelhal se k ní, padl na kolena a z posledních sil v rukách a pomocí sekery jí rozřízl pouta. Jakmile se jí uvolnily ruce, spadl na bok se slabými výdechy.

„Dokázals to, lovče! Ale musím tě odvést do bezpečí!“ prohlásila žena, bez jeho vědomí se vydala ke stolku, u kterého její bratr vytvářel afrodiziakum. Odtamtud přinesla kostěné ostří a lahvičku s rudou tekutinou, „Musím ti to vytáhnout, nebo mi zemřeš! Bude to bolet, já vím, ale vydrž to!“

Madanachův zrak se temnil, když mu žena zabrala za zbraň v hrudi, ani jí necítil. Právě poznal, jaké to je, když se umírá. Smířil se s myšlenkou, že bylo snažení marné a jak na něj předci čekají. V posledním okamžiku se sám sebe zeptal, „Co na tohle řekne Druadach?“.

Plíce se nadechovaly naposledy, náhle se do krve dostala síla z podivného lektvaru, která na malý okamžik probudila zraněného k životu. Dezorientované oči se probudily k životu, i v rozmazaném světě viděly, jak mu žena močí do krvavé díry v hrudi. Jakmile tak vykonala, naklonila se k němu a velmi hluboce ho políbila.

„Odměna pro mého lovce.“ dodala chladně, chytla mu ruku a vytáhla ze země, „Pojď, musím tě dostat pryč.“

Velmi pomalým krokem oba odcházeli z jeskyně pryč, muž nemohl téměř chodit, ale přesto žil. Někdo by to považoval za zázrak, jiný pouze za vzácnou zkušenost. Procházeli skrze mrtvý tábor, i když Kaie viděla své mrtvé druhy, hlavně mladšího bratra, ani se nad ním nezastavila nebo mu neřekla nějaká smutná slova. Místo toho se usmála na pomalu umírajícího muže. Krvavá stopa se nesla celým táborem až k řece, odkud útočník - Kaiin zachránce, přišel.

Několik hodin dvojici trvalo se dostat do bezpečných plání, obývaný Druadachovým lidem. Už z dálky si jich všimly ženy, které trhaly bobule z nedalekých jalovců. Zanechaly svých prací a rozeběhly se k přicházejícím, očekávajíc, že se jedná o lovce, vracející se zdaleka, ovšem jen co přišla dvojice blíže, se zarazily. Jedny chtěly pomoct, ale druhé zase ne, neboť viděly neznámou s Madanachem. Kaie je nemusela nijak přesvědčovat, když je okřikla, že brzy vykrvácí, seběhly se k ní ostatní ženy a pomohly jí ho odnést do tábora.

Ve chvíli, kdy se blížily ke vstupu, se mužský zrak konečně zavřel a dech vytratil z úst, ale nečekala ho žádná posmrtná cesta, jak doufal. Během několika tichých chvil v nevědomosti a bezduchosti ho probudily zvláštní chmaty, doprovázené hrůzným výkřikem. Ten nakonec vrátil ducha do těla a syn náčelníka se vzpamatoval. Ležel na kusu rovné klády, vedle něj postávala Silma, jež se mu hrabala v hrudi a vlévala do něj jakousi záhadnou tekutinu… podle barvy usuzoval, že se jednalo o něčí krev. Dále kromě několika známých žen z jeskyně postával po jeho boku Cedan, Grend a samotný Druadach… s velmi přísnou tváří.

„JAKÝM PRÁVEM SIS SEM DOVEDL TU ČUBKU?!“ uvítal ho vysoký muž, ruku mu vsunul do břicha a hrál si s jeho orgány, načež ho vranice praštila.
„NEŠŠŠTRKÁT RUŠE! JINAK HO ŽABIJEŠ!“
„Tím líp! Aspoň by bylo o jednoho pitomce míň!“ rázně ji okřikl, ohlédl se po synu a bez ostychu ho chytl za genitálie, „Měls počkat do dalšího dne, až by ses vydal ke Slepákům a tam si vzal tu děvku. To ti ho radši ukroutím, než abys byl s touhle…“
„Táhni… do… Zapomnění!“ slabý hlas vyšel z Madanacha, až překvapil nejen samotného vůdce, ale i ostatní přihlížející, „Já… ti… na nařízení… SERU!“

Druadach byl vzteky bez sebe, věděl moc dobře, že se jeho plán nemůže splnit, když si Madanach přivedl někoho jiného. Navíc tušil, jak půjdou po něm nejen lidé z Brucinova skoku, ale hlavně ze Slepého útesu. Velmi silně sevřel ruku s údem, kupodivu syn necítil žádnou bolest. Držel ho tak dlouho, dokud se opět neozvala Silma…

„Druadachu, ty mušíš být šilný! Pušť ruku a nech ho být! Možná, že nešplnil to, k čemu byl vážán, ale prokážal něčo, čo nedokážal žádný šyn! Má tak odvážného ducha, že ti dokážal vždorovat a jít ši za švém!“ drápy mu zapustila do ruky, „Když mu zničíš kopí, už nebude nikdy více bojovat a kmen žanikne!!“

Ostatní přihlížející jen netrpělivě čekali, jak se vyjádří. Zraněný Madanach jen slabě vydechoval, pomalu se mu zavíraly oči. Doufal, že uvidí Kaii… aspoň ještě jednou před smrtí. Silma stále silněji nořila ostré drápy do vůdčí ruky, cítila, jak jeho vztek pořád roste. Kdyby Silma nebyla vranice, ale jen obyčejná žena, jistě by do vteřiny zemřela.

Nakonec Druadach, ač po jejích slovech zuřil ještě více, pustil ruku z genitálií. S rázným krokem a uraženou hlavou odešel kamsi z místa pryč… Madanachovi se ulevilo. Některé ženy mu položily ruce na ramena a hruď, jako gesto jejich podpory, Cedan s Grendem se jen usmáli.

„Kaie…? Je v pořádku?“ zeptal se mladík.
„Je v kleci. Svázaná, ale živá.“ prozradil Cedan, „Až tě Silma zase oživí, budeš moct k ní jít.“ po této řeči se skupinka rozpustila a nechala vranici dál pokračovat v práci.

Dlouhé chvíle trvalo ohavné babě, než zachránila mladíkovi život. Sice měl několikrát namále, ale díky zkušenostem s bylinkami a prapodivnými technikami se jí povedlo přivést odvážného ducha zpět do těla. Zjizvené tělo se pomalu procházelo po jeskyni, sledovalo údiv přítomných nad jeho činem a až poté, co se dobelhal ke své vyvolené, si konečně oddychnul. Byla živá a zdravá, ale svázaná. Celý den a následující večer s ní strávil po boku, jako by se s ní poprvé střetnul. Srdce bušilo jak o život a ruce se chtěly dotýkat jejího těla. Každý pohled na ní mu dělal chutě odhrnout zábrany a porušit další tradici, což Kaie nedopustila. Věděla, že svým příchodem rozbouří nejen některé kmeny, ale hlavně vazby mezi otcem a synem…

A ty se také projevily během večera, kdy se Madanach vzmohl na zpáteční cestu do své lóže. Před jeho koutem postával nahněvaný otec, zrak mu doslova špikoval srdce…

„Půjdeš se mnou za Slepáky, a řekneš jim, cos udělal!“
Zlost ze slov mu vletěla do hlavy, „Už jsem se rozhodl, se kterou se chci spoutat. Jestli se jich nebojíš nebo jim chceš něco vysvětlit, jdi si za nima sám!“ a hrdě se postavil.
Při pronesení posledního slova dostal od otce ránu přes tvář, ale mladíka nesložil na zem, „Tvůj duch je divoký a nespoutaný! Je potřeba ho zkrotit!“ Madanach na něj zamířil očima, „Takže nejdeš?“
„NE!“
„Fajn.“ odešel od něj rodič, po pár krocích dodal, „Právě jsi nás zahubil. Doufám, že jseš šťastnej!“

Když odešel z jeho kouta a on si konečně sednul do spacího vaku, všiml si, jak Druadach povolal dva jeskynní muže a společně s nimi se vydal ven z jeskyně. Prošli kolem syna, otec mu věnoval poslední slova, „Až se vrátím, zkrotím tě!“ a nechal na synu hrůzný pohled. Poté odešli pryč.

Zraněné tělo konečně ulehlo a zamyslelo se nad vyměněnými slovy, ze kterých neměl nejlepší pocit, byť vlastně dokázal, čeho je schopen. Porušil tradice jen proto, aby mohl být se svou vyvolenou, kterou skutečně miloval. Postavil se náčelníkovi, i když mu smrt klepala na rameno. A přesto se nezalekl nebo nesklonil hlavu.

Následující den byl už od samotného rána v plném proudu příprav. Ženy připravovaly chutné pokrmy pro nadcházející večer, muži zdobili obřadní místo i samotnou jeskyni. Celým táborem se nesly vůně spáleného masa, nadýchané kožešiny i hřejivého ohně, osvětlující všechen lid. Během dne měli Kaie a Madanach zakázáno se spatřit, jak pravila tradice. Oba byli odděleni dostatečnou vzdáleností, muži si vzali na starost syna, ti ho připravovali na večer a měnili si s ním některé zkušenosti a rady. Naopak ženy se postaraly o Kaii, jí obeznámili, na co bude mít nárok v táboře a jaký život jí bude čekat. Všichni si byli všeho vědomi.

Pak nastala chvíle, na níž všichni čekali. Okolní přírodu zahalila tma a nebe rozsvítily první hvězdy. Za pár hodin se objevily i oba měsíce… nejvyšší čas na rituál.

Jeskyně byla v očekávání, všichni muži, ženy… i děti postávaly pod oltářem a bedlivě sledovaly zahájení slavnosti. Někteří postávali bokem a bušili jemně do bubnů, jiní halekali a popíjeli samou radostí. Za moment dorazila k oltáři Silma, pohlédla na ostatní a rukou utišila přítomné.

„Naštala chvíle, kdy šyn, našeho náčelníka Druadacha, došpěl. Jeho povinnoští bylo vybrat si svou ženu, še kterou še špojí až do šmrti! Nyní jšou venku dva měšíče, a náš šyn… ŠPLNIL ŠVŮJ ÚKOL!“ lid radostně zajásal, vranice se usmála a ukázala kamsi do zadní části jeskyně.

Odtamtud přicházela trojice mužů a žen, vedoucí mladou dvojici. Před hlavním shromážděním a vstupu k oltáři se rozdělili, muži stoupali po levé straně a ženy po pravé. Za několik málo pomalých chvil se po stranách objevil Madanach s Kaií, odděleni několika sáhovou mezerou. Na pokyn ohavné dámy pomalu předstupovali před oltář, až se zcela u ní zastavili.

„MADANACH, ŠYN DRUADACHA… KAIE Z BRUŠINOVA ŠKOKU!“ oznámila hlasitě vranice, celé shromáždění utichlo, babka promluvila k oběma, „Protože jšte nebyli špoutáni krví, mušíte to učinit teď!“ kývla na ženy po pravici, aby přišly s miskou a nožem.

Jakmile dorazily, Silma požádala oba mladé, aby se chytli za ruce, natáhli je a dívali si do očí. V této chvíli rychle popadla nůž a řízla jak děvče, tak i hocha… tekoucí krev po pažích jí ale nestačila, proto odvážně sáhla do jejich ran, rozevřela je a zmáčkla tak silně, až z nich po troškách vytryskávala krev. Kupodivu oba zranění nekřičeli bolestí a lid byl udivený.

„MAJÍ SILNÉHO DUCHA!“ ozvalo se v hloučku pod nimi.

Když se miska do půlky naplnila, Silma ji odložila na oltář a pokynula ženám, aby se vrátily. Namísto nich předstoupili muži, vedoucí na kusu lana kozu. Několikrát zamekala, jakmile se dostala na oltář. Vranice se ohlédla po Madanachaovi, do rukou mu předala dýku s jediným účelem…

Mladík ani na chvíli neváhal, pustil Kaii, popadl nůž a bez mrknutí oka vrazil kus železa do lebky zvířete. To stačilo ještě ze sebe strachy vypustit několik bobků, ale nemohlo se již jinak bránit. Jakmile padlo na oltář a plíce pomalu přestávaly fungovat, rozpáral jí břicho.

„Šrdče pro bojovníka!“ pronesla Silma, Madanach se pustil do kuchání zvířete, až po chvíli vytáhl čerstvý krvavý orgán, do kterého se bez ostychu zakousl. Poté předal nůž ženě, předstoupila před mršinu, „Hlava pro štvošitelku!“ promluvila vranice a děvče se pustilo do preparace, které jí chvíli trvalo. Po pár minutách se jí podařilo oddělit lebku a vytáhnout z ní mozek zvířete… tu také ochutnala. Lidé začali jásat.

„Nyní oči pro naši bohyni!“ oba během chvíle vytáhli z očních důlků kozí zrak a ty pak předali vranici, která se přemístila na jejich místo.

Orgány hodila do misky s krví, malou paličkou je rozemlela a ve starodávné řeči cosi pronášela hlasitě, až se přidali i ostatní přihlížející a jeskyně celá hučela. Za moment skončila s řečí i přípravou nechutného nápoje, vrátila se na své místo a předala dvojici misku.

„Krev a Namišino požehnání pro našeho bojovníka!“ Madanach popadl misku, s přímým zrakem na svou vyvolenou si několikrát loknul, „Krev a Namišino požehnání pro naši štvošitelku!“ to samé učinila i Kaie, s úsměvem vypila všechno, co zůstalo a misku odhodila pryč, až se přihlížející rozkřikli vášní a překvapením, jak silná je tato žena.

„Potěšili jšte Namiru… oba dva!“ prohlásila Silma, mezi lidmi propukla sláva a radost z nového spojení. Někteří už začali bušit do bubnů a jiní prozpěvovat podivné tóny.
„Škoda, že tohle nevidí Druadach. Každý otec by měl vidět své děcko během tohodle rituálu.“ řekl tiše Grend na Cedana, postávajíc kousek od obřadního místa.

Když se lid zaradoval a bubeníci spustili divoké tóny, Silma si připravila do rukou ohnivé kouzlo, které namířila do vzdáleného sloupu a se slovy „NECHŤ VŠICHNI VIDÍ NOVĚ ŽROŽENÉ!“. Náraz kouzla osvětlil jeskyni natolik, až to na moment každého oslepilo, ale i ti nejvzdálenější měli krásný výhled na mladou dvojici před oltářem.

http://imgur.com/KHtyqve.jpg


Madanach velmi pomalým pohybem pohladil Kaiinu tvář a usmál se na ní, i když jim krvácely ruce. Doprovázející muži i ženy jim začaly tleskat, lidé pod oltářem spustili bujaré oslavy… bubny se rozezněly tak divoce, že přinutily každého do nekontrolovaného tance, vlnění, házení hlavou do všech stran… Vzduchem létalo nádobí s vínem či krví, těla se třela o sebe a halekání nebralo konců.

Avšak hlavní podívaná teprve přišla, když si oba zasvěcení uvědomili, čeho dosáhli. Ze svých beder shodili těžká břemena. Syn náčelníka bez ostychu roztrhl její oděv, zatímco ona mu sundala kožešinové kalhoty. Rychlé ruce mu ještě stačily sundat zvěřinovou vestu, pak se chytly svalnatého a zjizveného těla… nohy skočily na pas a ústa zahájila divoký útok.

Chvíli se v této pozici milovali, dokud se nerozhodl ji ze sebe shodit a silným strčením jí poslal břichem na oltář. Ani ne do vteřiny ucítila žena průnik ve svém těle, Madanach se postavil jako král s velkým gestem… V tomto okamžiku si mohli konečně oba užít toho, co jim bylo odepíráno. A nepotřebovali k tomu žádný posilující nápoj, vydávali ze sebe pouze čistý chtíč, držený několikaletým uvězněním.

V jeskyni se provanula vůně chlastu i sexu… smích ani nebral konců, kmen opět prožíval, na co dlouho čekal. Všichni si užívali chvíle… muži, ženy i děti. Ti všichni byli svědky večerního posvátného rituálu, jenž nebezpečně ohrozil pouta mezi ostatními kmeny. Ale na to v té chvíli nebral nikdo ohled.

Jen po několika minutách se Silma odtrhla od milující mladé dvojice a odešla do ústraní pryč. Jako jediná v duchu se zamyslela nad Druadachem a jeho odchodem, zda se vůbec vrátí…

Upravil/a Adrian_S dne 10.12.2017 19:50