---

→ Tah 954


Sarako
Žádné zbytky ti nezbyly, porci jsi včera večer snědl. Oblékl sis na sebe svoji zbroj, nasadil si přilbu, přehodil tornu přes rameno a s truhličkou v podpaží zamířil pryč z pokoje, odemkl sis, popadl klíč a sešel schodiště. Dole nebylo příliš rušno. Hospodský posedával na menší židli za pultem. Zbylí hosté, především dělníci mezitím nabírali síly na nový do nového pracovního dne nad snídaní.

„Díky.“ poděkoval ti hospodský když jsi mu vrátil klíče, „Dáte si něco k snídani?“ zeptal se.


Tondulin CELÝ TENTO TVŮJ TAH JE JEDEN VELKÝ SEN.
Probouzíš se, cítíš na tvé hrudi ruku a také něčí vlasy, které ti nepříjemně lezou do tváře. Když otvíráš oči spatříš tmavý obrys Carwenina obličeje kterak se na tebe dívá.
„Ae-aedan... Aedane...“ vydala ze sebe stále tím stejným opileckým tónem hlasu, přičemž si odfoukla prameny vlasů, které jí lezly do tváře a zároveň trošku obtěžovaly tebe, příliš to nepomohlo. „Já... já jen...“ koukla na tebe, „Nezpestříme... trošičku.“ usmála se, „Trošičku... ten dnešek, však víš.“ mrkla na tebe a přiložila ti ruku na hruď s šibalským výrazem ve tváři.


ScorpionCZ
Po protáhnutí jsi vstal z postele, přesunul se k oknu a zboku nahlédl. Nespatřil jsi nic zajímavého, pouze počátek krásného zjevně slunečného dne. Oblékl sis věci, pobral vše co sis odložil a odešel z místnosti. Sešel jsi schodiště a zamířil do společenské místnosti, ale Elanyii jsi nenalezl. Nebyla ani v kuchyni ani v koupelně. Horní místnosti jsi neprohledával. Hospodyně vstoupila do domu teprve až když jsi sehnal kousek papíru a potřeby na psaní. Odložil jsi tedy potřeby a informace předal Elanyii přes hospodyni, která jen přikývla s úsměvem a popřála ti pěkný den.

Následně jsi opustil dům a vyšel na ulici. Své kroky jsi směřoval rovnou do sídla rodu Viciů. Už při tvém blížení se k sídlu sis všiml, že zmizeli legionáři střežící vaši přední branku a zdálo se, že se ani žádný další nepotuluje po zahradě. Vůbec první na koho jsi narazil byla Laurana, která tě zprvu vůbec neviděla. Nejprve zamkla hlavní dveře domu a poté se sehnula k malé Merril, která už stála na nohou. Upravila ji s úsměvem cosi jí říkala, protože se obě rozesmály. Obě byly velmi pěkně oblečené. Když se Laurana otočila, aby vzala za ruku stojící Merril a opatrně vyrazili pryč, spatřila tě.

Ihned se v její tváři objevila nefalšovaná radost a nejspíš i velká úleva, že tě vidí vcházet brankou živého a zdravého. Koukla rozesmátě na Merril, která jen prsty ukázala směrem na tebe a zvolala: „Táta?“
„Jo. Merril.“ kývla s upřímnou radostí Laurana, „To je on. To je taťka.“ usmála se a sehnula se k ní, „Dojdeš za ním?“ vybídla ji. Merril na ní koukla a kývla hlavou s úsměvem. Poté opatrně vyrazila za tebou. Laurana zůstala stát na místě přesto dceru neustále sledovala, aby byla připravena zasáhnout, kdyby snad náhodou nějak zavrávorala.


SuperHunter
Stormio už na srdci nic jiného neměl. Nechal vás odejít a sám šel plnit své povinnosti. Opustili se Zenirou základu Thalmoru a vyšli na ulici města, pomalu jste kráčeli městem a směřovali k přístavu. Míjeli jste početné hlídky legionářů, občas jakého příslušníka Thalmoru, který ve své typické zlatavé zbroji kráčel městem a plnil své rozkazy.

„Vy jste sloužila v Hammerfellu? Jaké to tam bylo? Slyšela jsem, že vylodění bylo brutální.“ zeptala se cestou Zenira, „Nebudeme si to zkracovat. Půjdeme typickou cestou jako chodí naše hlídky po celou dobu. Ať nebudíme zbytečně pozornost.“