---

Část 10. - Solstheim

M’aiqovo putování ještě není u konce! Během cestování se Khajiit doslechl o jistém místě, které patřilo zároveň Skyrimu a Morrowindu a které stálo za to navštívit. Ostrov Solstheim se nacházel několik desítek mil severovýchodním směrem od Ledohradu a nelze se sem na tento ostrov dostat jinak než… ano, lodí.

M’aiq vzpomenul na člověka z Větrného Žlebu, který často plul na onen ostrov a dokonce mu osobně nabízel odvoz za menší poplatek. Khajiit se po několika strávených dnech ve Starém Hroldanu vydal na svou poslední trasu mimo pevninu. Cesta do Větrného Žlebu utíkala velice rychle, ovšem nebyla tak bezpečná, jak si představoval. Na cestách narazil na zloděje, na divoké vlky, a když minul Bílý Průsmyk, dokonce narazil i na statkáře, již byli přepadeni. Skyrim je opravdu velice nebezpečný kraj, chce to dávku odvahy a trpělivosti, abyste tu přežili.

Za několik dní konečně M’aiq dorazil do Větrného Žlebu, nordské stráže ho nechtěly pustit do města, ale když jim Khajiit vysvětlil, že míří do přístavu, nechaly ho projít. Pár rychlých kroků po schodech a už se rázem ocitl v přístavišti, kde onen muž, Gjalund Solnice, kapitán lodi „Severní panna“, nakládal se svou posádkou zásoby na další vyplutí. Sotva M’aiq přišel k němu, už se ozval a vítal ho v docích. Vyslechl si od cestovatele, co má na srdci a jakmile mu do rukou přistál měšec se zlatem - přesněji dvě stě padesát septimů - mávl na Khajiita, aby se nalodil.

Kocábka byla skromně vybavena, vezli s sebou jen ty nejdůležitější věci nutné pro plavbu a bedny, ve kterých vezli jisté zboží na ostrov. M’aiq předpokládal, že se popluje pomalu po zamrzlém moři, ať už kvůli krám na vlnách moře Přízraků, či pirátům, kteří brouzdají v těchto odlehlých oblastech. Avšak kapitán ho velice překvapil, když se zhruba během hodinové cesty objevil v dáli ostrov, nad nímž pluly mračna prachu a popela. Obloha už nebyla tak modravě-šedá jako uprostřed moře. Tentokrát se celá oblast kolébala v rudavých barvách.

Než se přistálo v přístavišti Havraní Skály, M’aiq si mohl všimnout, jak se v dálce kolébají morrowindská pohoří a dokonce i samotná Rudá hora, ze které šla mračna popela! Pozoruhodné!

Za pár okamžiků se opět ozval kapitán se zprávou, že právě loď vplouvá do doků v Havraní Skále. Tato osada nepatří havranům… nebo snad ano? M’aiq nemá tušení, odkud onen název vznikl, ví ovšem, že této osadě vládne dunmerský rod Redoran z Morrowindu, jež se plně zasloužil o její rozkvět. Původně tento ostrov patřil Skyrimu, avšak když vybuchla Rudá hora a způsobila zkázu po celé provincii, nordský velekrál se rozhodl pomoct pozůstalým Dunmerům a přenechal jim tento ostrov, který nebyl nijak zabezpečen. Původně Solstheim sloužil jako obchodní zastávka námořníků z Východo-císařské společnosti. V současnosti zde už nenajdete žádné císařské lodě, možná pokud budete mít štěstí, tak na vraky vyčnívající z moře.

Než vstoupíte na pevninu, přivítá vás Adril Arano, dunmerský zástupce zdejšího rádce Llerila Morvayna a upozorní vás, že tu nejste vítáni - pokud nejste taktéž Dunmer. Jeho slova jsou zezačátku nehezká, občas můžete zaslechnout z úst, jak vás oslovuje „cizákem“ či „N’wahem“, nicméně pokud se obrníte trpělivostí, můžete se od něj dozvědět některé důležité věci. Například, kam se můžete vydat a na co si dávat pozor, ovšem… platí tu jiné zákony, než ve Skyrimu! Nepokoušejte se tu o kriminalitu či nazývat Dunmery „N’wahy“ - což je pro ně urážkou. Jinak vás čekají nejtěžší dny v životě, buď ve vězení, nebo hůř - v nebezpečných dolech. Anebo ještě hůř, některá „dobrá duše“ může na vás poslat zabijáky ze spolku Morag Tong, a to už je opravdu váš konec!

M’aiq se ho zeptal na jistou minulost, ohledně samotného ostrova, pan Adril prozradil, že než sem připlul, slýchával zprávy o krásném prosperujícím místě, které bývalo jeden čas v područí daedrického prince lovu Hircina a jeho vyvolených vlkodlaků. V té době byl Solstheim překrásné místo, bohaté lesy, kde se nacházely nejvzácnější rostliny a byliny, na severu mohutné zasněžené hory a na východě opevněné hlásky, sloužící armádě. Po výbuchu Rudé Hory se však všechno změnilo, většina místa zahalil popel a prach, stromy z lesa zanikly a veškerá zvěř zahynula. Dnes na těchto místech lze nalézt podivné stvůry z popela, takzvané „Popelavce“, kteří dělají pěknou neplechu.

Solstheim je rozdělen na čtyři oblasti - Felsaadské pobřeží, ležící na východě a kde se hlavně nacházejí dávní Nordi, kteří neodpluli do Skyrimu. Dále pak Hirstaangský les, kdysi dávno největší a nejbohatší území na ostrově. Po výbuchu hory však z něj skoro nic nezbylo, než na pahýly a popelem zasypané pařezy. Isinfierské pláně, ležíc ve východní části ostrova a táhnoucí se až k Moesringským horám, jsou stejně zasypané popelem jako Hirstaangský les. V této oblasti se však nachází sídlo Dunmerů z rodu Telvanni, kam se M’aiq také podívá. A poslední částí Solstheimu jsou Moesringské hory, táhnoucí se od středu země, až k severozápadu. Zde již není popel, ale sníh, který je věčně studený.

Když se na závěr rozhovoru dozvěděl Adril Arano, co má zde M’aiq v plánu, jen mu stroze popřál hodně štěstí a upozornil ho, aby si dával pozor na drancíře - což jsou dunmerští bandité. Dále pak na popelavce a skákavé pavouky, kterých je tu nesmírně mnoho a nakonec, aby si Khajiit dával pozor v severních oblastech na Rieklingy, což jsou… no… ehm? Modří… pidi-orci? M’aiq nechápal jeho slova, ale dával si jeho radu k srdci.

Khajiit vyšel z přístaviště do ulic osady a byl takřka v překvapení, jak celá oblast vypadá. Všude jen popel na zemi či podivné trnité rostliny, známé jako „Škodník“ - velice jedovatá rostlina, nebo „Popelavé hlízy“, které chutnají jako brambory. Občas u hradiště či v dalekých oblastech můžete najít i velké kusy kořenů „Tramy“, která se často používá jako alchymistická přísada.

Domy na Havraní Skále vypadají prostě, kámen se spojuje se dřevem a nebývají tak vysoké, jako jsou obydlí ve Skyrimu. U každého domu postávají urny s jídlem, popřípadě i zvláštními nápoji, o kterých se rozepíše později. Z přístaviště vyšel M’aiq západním směrem, kde minul dům správce této osady a rovnou se dostal do středu tržiště, kde někteří obchodníci halekají na známé tváře, aby si u nich něco zakoupili. Můžete tu najít stánek s jídlem či alchymistku, která vás může za pár zlaťáků něco naučit. Dokonce se tu nachází kovárna, ve které pracuje Bretonec! Takže tu můžete narazit i na jiné rasy.

U tržiště se nacházejí i dveře do hospody s prazvláštním názvem… „U Zeblitého síťovce“ nabízí domorodcům i cizincům příjemné ubytování a pohoštění po dunmersku. V tomto odstavci se M’aiq rozepíše ohledně nápojů, které zde podávají. Dunmerský hostinský vás bude zvát k pultu a nabídne to nejlepší, co vyrábí či si nechává vyrábět.

Můžete tu ochutnat Sujammu, což je velice silný alkoholický nápoj, který vás sice nabudí, ale i pěkně otupí. Nebo si z nabídky vyberete sladké a chutné elfí víno Shein. Dále vám mohou nabídnout i silnou pálenku Flin, která je nechvalně známá svou silnou chutí! Poslední dunmerskou specialitou je nápoj rýžové víno Matze, kterému se také někdy říká „ohnivé víno“, velice silně vás posílí vůči chladu, ale otupí vaše smysly. A nakonec, věřte tomu nebo ne, můžete si zde objednat i cyrodiilské víno bratří Suriliů!

Ubytovat se můžete nechat ve velice skromném pokoji za pár zlaťáků, ovšem zvláštností této krčmy a vlastně celkově jakékoli budovy na Havraní skále je, že se hlavní prostředí nachází v podzemí, takže už jen prosté postávání je velikým zážitkem. Nakonec se M’aiq zeptal hospodského, proč nese jeho hospoda takový název. No, M’aiq nebude nic prozrazovat, je to vcelku zajímavá historka. A kdyby vám ji řekl, nebyli byste překvapeni.

Než M’aiq odešel z krčmy, doslechl se od Dunmera, aby nechodil spát, protože se tu dějí podivné věci. Kdokoli, kdo usne, se během několika chvil ocitne u jistých kamenů, roztroušených po ostrově a cosi staví. Sám to nemohl nijak lépe vysvětlit, ale prý se mu povedlo jednou neusnout a všiml si, jak polovina osady odkráčela ke kameni s podivnými slovy…

Zněly prý takto:
„Na niž zapomenuli. My pracujeme těžce. Abychom si mohli vzpomenout. V noci se znovu zmocníme. Toho, co nám den ukradl. Daleko od nás. Neustále se k nám přibližuje. Naše oči kdysi bývaly slepé. Teď však vidíme skrze něj. Naše ruce kdysi zahálely. Teď skrze ně mluví on. A až svět bude naslouchat. A až svět uvidí. A až se svět rozpomene. Pak už svět nebude více. Tady v jeho chrámu…“

Sám nechápal, co tato slova znamenají, ale říkal, ať tu kdokoli usne, zlé sny ho přepadnou. M’aiq si beztak myslí, že ho jen straší.

Khajiit konečně vyšel ven z velice pěkného místa a zamířil si to východním směrem k bráně. Cestou se doslechl od místních stráží, které mají podivné krunýřové brnění, kde se nacházejí nebezpečné doly a chrám, ve kterém se uctívá trojice… daeder?!
Ano, čtete správně! Dunmeři neuctívají císařské aedry, ale mají vlastní bohy, takzvané „Navrácence“, skutečné božstvo „tribunálu“. V místním chrámu, ačkoli není pro cizince otevřen, můžete najít svatyni Azury, Mefaly nebo Boethie.
Zvláštní tradicí nebo „rituálem“ bývají pohřby, které nebývají velkolepé, ale za to „úctyhodné“. Pokud Dunmer zemře, nepohřbívá se, ale jeho tělo se nechává spálit, aby prý duše mohla odejít za předky. Proto v síni mrtvých můžete najít mnoho pohřebních uren, kde kromě popela mrtvého bývají i popelavé hlízy či předměty, které osoba často používala. Případně se popel mrtvého rozsype do středu oltáře, aby se sjednotila s popelem Rudé hory…
Jak M’aiq řekl při své návštěvě, „Opravdu zvláštní tradice…“.

Protože se teprve rozednívalo a M’aiq nechtěl ztrácet čas, vyrazil konečně za hradbu osady, kde ještě stačil minout místní kasárnu. Poté se konečně dostal do „volné“ přírody, kterou halil popel a prach. Cestou k pobřeží si mohl Khajit všimnout, jak kolem něj rostou samé popelavé hlízy a Škodníky. Musí jich tu být nesmírně mnoho. Když minul menší farmářský statek, khajiitské kroky zamířili k severu do kopce. Kousek od farmy se nacházeli jakési pozůstatky po Nordech. Od neznámého Dunmera, který se neustále něco četl v knize, se dozvěděl, že se M’aiq nacházel na střeše nordského chrámu Kolbjorn, který však pohřbil popel. Byl tak horlivý, že žádal Khajiita o finanční podporu, protože věděl, že se uvnitř něco nachází, ale M’aiq odmítnul pomoci.

Od těchto míst se vydal zpět k pobřeží, kde doufal v lepší výhled do moře a na velice vzdálený Morrowind. Jaké překvapení, když během cesty narazil na rostoucí Trnice a trsy Plazivce, které byly obaleny popelem a také Perlorodky.

V těchto místech si však dávejte pozor na podivné a nebezpečné bytosti, které se zdají zcela neškodné… Pokud zamíříte severním směrem, můžete narazit na lesní bytosti, Spriggany, pokryté popelem. Jejich střetnutí nemusíte přežít! Dále pak na Skákavce, což vypadá jako obrovský brouk s velkými kusadly a článkovitým tělem, na pavouky v různě barevných provedení, které se pohybují velice rychle a mohou i skákat! A nakonec, pokud se dostanete za pevnost Ledový chřtán, ze které zbyly jen hradby a masivní kusy kamene, na otevřených pláních, kde ještě může hořet oheň, ze země vylézají Popelavci. Vypadají… no… jako Draugři, jen jsou celí z popela a útočí na vás jak končetinami, tak i ohněm. Pokud na ně narazíte a nejste ozbrojeni, utíkejte!

M’aiq jim naštěstí utekl a přiblížil se k moři, kde spatřil něco, co ještě nikdy neviděl, ale jen kdysi dávno zaslechl. M’aiq měl před svým zrakem Síťovce! Obrovská vznášející se stvoření, pocházejíc právě z Morrowindu, jež byla po léta využívána jako dunmeří pomocná síla. Stát v jejich blízkosti a slyšet jejich řeč, jak se mezi sebou dorozumívají, bylo něco tak zvláštního…
Tato stvoření jsou velice krotká a neútočná, pokud však na ně nezaútočíte vy. To máte jinak vystaráno na problém, i když se to nezdá, bojovat se Síťovcem je dosti odvážné. Jen ti nejlepší lovci si troufnou proti tomuto stvoření.

Od Síťovců se M’aiq přesunul východním směrem, kde v dáli uviděl převelikánskou „houbu“ na okraji skály. Předtím, než se dostal na ono místo, zaslechl v dáli jakési podivné volání, připomínajíc tisíce Síťovců. Však pod skalisky u řeky nacházelo prapodivné stvoření z Morrowindu, jmenujíc se „Bahnicha“. Vypadá jako enormně přerostlý Síťovec s neskutečnou silou. Její výška byla… no… možná stejně vysoká, jako nedaleká houba, ke které M’aiq mířil. U této bahnichy se Khajiit zastavil a od Dunmera, který se o ní staral a nazýval ji „Štětinkou“, se dozvěděl, že ji vychovával už od housenky. Tyto bahnichy jsou v současné době vzácné a narazit na nějakou je takřka nemožné. Často se používali na dopravování nebo putování po provincii, ale „Štětinka“ byla už moc stará a tak se jí snažil dopřát poslední chvilky života.
Tento ostrov je zvláštní a až moc okouzlující. Chvílemi si tu připadáte jako v ráji.



M’aiq odešel od „Štětinky“ po stezce, kterou lemovaly obří klobouky hub, porostlé popelavými lišejníky. Pokud jste pokračovali stále tímto směrem, došli byste až do Tel Mithrynu, což je sídlo největšího dunmerského čaroděje z rodu Telvanni. Jaké štěstí, že se otevřely dveře z jedné „houby“ a vyšla dunmerská žena, která M’aiqa po vysvětlení doprovodila do hlavní síně k mistru Nelothovi.

M’aiq předpokládal, že přivítání a zjišťování informací bude od velikánského čaroděje snadnou záležitostí, ale sotva se dostal na vrchol věže, pomocí zvláštního levitujícího proudu magie, už slýchával v okolí rozčilený hlas, míříc na dunmerskýho učedníka. Vidět však vnitřek této věže bylo něco krásného. Představte si, že rozkrojíte nějakou houbu, vnitřek klobouku vydlabete a pak obě části spojíte k sobě a necháte zatvrdnout… To samé udělejte se stokrát větší houbou… Interiér tohoto místa byl zvláštní, všude kolem vás se nacházeli stolky s různými předměty, očarovávací aparáty a alchymistické laboratoře, v další místnosti skladiště a lehce zařízená ložnice.

Za pár minut si mistr Neloth všiml nového návštěvníka a místo klidného a vlídného uvítání na něj spustil velice arogantně, zda je Khajiit ten „nový služebník“, kterého si žádal. Po vysvětlení, že M’aiq je jen cestovatel a chtěl se dozvědět něco nového, jen prostě „odfrkl“ a spustil hrdě, že je doposud největším kouzelníkem rodu Telvanni, který tu kdy žil. Krátce povyprávěl, že jeho rod pochází z Vvardenfellu, ovšem sám nikdy kontinent nenavštívil. Dále se zmínil o své „citadele“, kterou vypěstoval ze spór obřích houbových stromů z Morrowindu. Také prozradil, jak je stále vytížen neustálými výzkumy a jak hledá někoho, kdo by mu dělal pokusného králíka - M’aiq hnedka odmítnul.
Zvláštností tohoto člověka bylo nejen chování, ale i reakce, když Khajiit o sobě prozradil, kde a co procestoval. Jeho pochybné „Hmm…“ naznačovalo nezájem M’aiqova úspěchu. Škoda, no…



Protože již zde nebyl M’aiq vítán, rozhodl se vydat na sever Solstheimu, tentokrát k Felsaadskému pobřeží, kde se nachází nordská medovinová síň Thirsk a také daleko na severu i vesnice Skaalů, Nordi, jenž se rozhodli plně soužit s přírodními silami. Mistr Neloth stroze popřál Khajiitovi štěstí na cestě a požádal ho, pokud by si rozmyslel mu „sloužit“, aby se když tak vrátil. M’aiq o jeho nabídce ani neuvažoval.

Kousek od Tel Mithrynu se tyčila pod místním pohořím jeden z kamenů, u kterého mnoho Dunmerů i drancířů pracovalo na jakési stavbě a neustále mluvili podivná slova, že pracují pro někoho, kdo tu již není. Marně se Khajiit snažil s nimi promluvit, vůbec ho nevnímali. Avšak onen kamen byl přeci zvláštní, bylo na něm vyobrazeno Slunce, jež se kolébalo nad ostrovem. Odtud byl velice pěkný výhled na Telvannské sídlo…

Jaké překvapení se naskytlo Khajiitovi, když vyrazil podél břehu na sever. V dáli totiž spatřil něco nevídaného a nečekaného… I zde na Solstheimu se nacházejí stavby, postavené rukama Dwemerů! Ano, čtete správně! Jsou tu dwemerské rozvaliny, které jsou ovšem a bohužel okupovány dunmerskými zločinci a pobudy. Nchardak se nachází několik mil od Slunečního kamene, severovýchodním směrem a i když z dálky vypadají ruiny úchvatně, k hlavnímu vchodu se bez boje nedostanete. Jednak, jak již M’aiq psal, všude jsou drancíři a jednak hlavní brána je pevně zavřená mřížemi z trpasličího kovu.
Ovšem, na ostrově se nacházejí další dvě dwemerské stavby, které jsou však daleko. Nejbližší od Nchardaku se nachází severozápadním směrem, asi pět mil do kopců. Kagrumez je opuštěná dwemerská rozvalina, která leží za Bledopopelnou pevností - docela nebezpečné místo, vyhněte se tomu!
Poslední trpasličí památkou jsou ruiny v Moersingských horách, Fahlbtharz leží až skoro na u západního pobřeží, kde jsou pohřbeny pod sněhem. Dostat se k nim je zcela obtížné a nebezpečné, vzhledem k tomu, co se tam nachází a jaká je cesta - o tom se více M’aiq rozepíše později.

Z moře vane děsivě ledový vítr, proto je lepší se vydat ke Kagrumezským ruinám, do středu Solstheimu, kudy vedla cesta k medovinové síni Thirsk. Abyste se tam však dostali, musíte projít kolem několika nebezpečných míst plných drancířů a popelavců. Špičatá věž a Háj Brodirů jsou opravdu nebezpečné lokace, proto buďte opatrní a raději rychle utíkejte!

Jakmile se M’aiq dostal k oněm ruinám, mohl si oddechnout, v těchto místech kdysi probíhaly vykopávky, které však už nikdo nedokončil. Ale ani zde se M’aiq nemohl dostat dovnitř stavby, dveře byly pevně zamčené. Jaká škoda…

Však M’aiq spatřil během odchodu z tohoto místa podivnou stezku, vedoucí kamsi vzhůru, do středu ostrova. Sotva se po ní vydal, zaznamenal kromě čerstvě napadaného sněhu také cosi zvláštního… Jak byste se cítili, kdybyste kráčeli po zasněžených schodech a vedle vás by ležely kosti dávno mrtvých draků? Milí čtenáři, čtete správně… DRAČÍ KOSTI! M’aiq nemohl uvěřit vlastnímu zraku, co vidí, ale bylo tomu tak. Podél schodiště ležely ve sněhu tyto pozůstatky, a jak stále Khajiit stoupal vzhůru, objevovaly se před ním sloupy, kde opět kutali do kamene neznámí lidé a vypouštěli ze sebe slova, kterým nerozuměl - a už tu několikrát zazněla. Však stačilo vyjít až na konec schodiště, dech se mu vytratil z úst. Horda pracujících lidí stavěla základy jakéhosi, ehm… chrámu? To, co M’aiq viděl, se nedá popsat slovy. Cítil úžas i strach zároveň. Od jednoho pracovníka se snažil zjistit, na čem pracují, ale kromě neustále opakujících se frází „Na niž zapomenuli. My pracujeme těžce.“ se nic jiného nedozvěděl…
Možná, pokud se sem vydáte, budete mít větší štěstí a něco zjistíte.



Od tohoto místa se M’aiq vydal severovýchodním směrem, kolem Zvířecího kamene, skrze divočinu a zasněžené lesy, kde sice natrefil na smečku divokých vlků, kterým utekl, ale také doběhl před medovinovou síň Thirsk. Několik lidí z budovy vyběhlo na pomoc Khajiitovi a zahnalo vlky snadno, jako svou žízeň medem a pivem. Návštěvníka přijala dvojice žen a mužů velkým objetím a s korbelem pití v ruce. M’aiq se velice divil, že tito Nordi vítají Khajiita mezi sebou… Bylo to zvláštní, takto se nechovali skyrimští Nordi…

Tato skupinka odvedla cestovatele dovnitř svého domu, který byl nádherně zdoben… skoro stejným způsobem jako Jorrvaskr v Bílém Průsmyku, o kterém se M’aiq před nimi zmínil. Nordy to překvapilo a vyptávali se ho, odkud pochází a co pohledává zde na Solstheimu. Khajiit jim vše vysvětlil i své odhodlání projít celý ostrov, od Nordů dostal rady, kterým oblastem se má vyhnout a které může navštívit.

Nordi se pochlubili svým uměním, kterým tu vládli… Nejen kovářské či bojové umění, ale hlavně dali cestovateli napít medoviny ze svých zásob. Ostatně, vyprávěli, že tuto medovinu si vyrábějí občas sami, ale hlavně si ji nechávají dovážet ze Skyrimu. Prozradili lehce o svém původu, že tu žili s předky, kteří se odpoutali od Ysgramorových družníků a založili si tu síň.

Po posilnění se M’aiq vydal opět na cestu, od Nordky ve zbroji dostal radu, aby se vyhnul hradišti Karstaag na severu a vůbec celým horám. Tato oblast patřila právě Rieklingům, jenž nemají rádi cizince. Dále pronesla, aby se M’aiq dostal až k severnímu přístavu a pokud by to nechtěl vzít podél pobřeží, aby prošel skrze Prstencový průsmyk, obýván Rieklingy. Když nebude nijak útočit či divoce pobíhat, nechají ho být. Ale kdo ví, jestli to myslela vážně… Poslední radou bylo vyhnout se Zasněženým ruinám, kde prý sídlili Medvědodlaci… Medvědodlaci… tak oni přece existují!

Od Thirsku stačilo pořád jít na severozápad a za několik okamžiků jste pochodovali hustým sněhem a mrazivou pustinou. Zvláštní bylo, jak jste kráčeli blíže do cíle, na nebi jste si mohli všimnout jakési „bouře“, která se však nepohybovala a ocitala se pouze nad několika staveními. A kdybyste přišli blíže k oněm stavení, došli byste až do vesnice Skaalů - lid, uznávající přírodu a její síly.



Jistě byste v této chvíli očekávali stejné přijetí jako u Nordů z Thirsku… omyl. Ve vesnici se sice nachází dostatek obytných domů, ve kterých není poznat život. Náves je skromná a liduprázdná. A čím více byste šli do středu oné vesnice, všimli byste si trojici lidí, jak posedává v husté kožešině na zemi a z jejich uskupení vychází zdroj oné bouře, létajíc nad vesnicí. M’aiq se je pokusil vyrušit, ale oni lidé, Skaalové, se nedali. S velkou dávkou trpělivostí a hlasem pronesli, aby si Khajiit dal odchod a nerušil je. Chvíli postával na místě a doufal, že přes vesnici někdo projde a prozradí mu nějaké informace.

Po dlouhých hodinách vyšla z budovy mladá dívenka, sotva by mohla na sebe vzít nějakou zbroj a Khajiita překvapila, když usedla za rám s kožešinou mrtvého zvířete a stahovala jej. Po dlouhé chvíli přišel další Skaal, konečně dospělý, ale nechtěl s M’aiqem mluvit. Nakonec se povedlo ho přesvědčit, aby něco málo prozradil o svém lidu a o nějakých tipech pro cestovatele, onen Skaal byl však stručný.

Skaalové se rozdělili od současných Nordů svými tradicemi a uctívání přírody. Neuznávají žádnou „Osmičku“ či „Devítku“, ale jen přírodu. Potrpí si hlavně na cti a uváženosti nad svými čini… A ne, jak Nordi ze Skyrimu, kteří tráví hodiny v domě a chlastají. Takto to bylo řečeno M’aiqovi.

Avšak Khajiitův zrak byl bystrý, když si všiml, že jejich zbraně, jež jim visely na oblečení, jsou překrásně modré. Domorodec prozradil, že onen materiál, který nikdy M’aiq neviděl, se nikde jinde nenajde, než zde na Solstheimu. Stalhrim je vzácný materiál, ze kterého se dají vyrobit zvláštní předměty a takové… kování dýky umí jen pouze Skaalové. M’aiq chtěl vědět, jak se onen materiál dá využít a kde se dá najít, to ovšem muž neprozradil a poslal cestovatele pryč z vesnice. Než Khajiit odešel, prozradil, aby si dával pozor v Moesringských horách, kde se to hemží nejen Rieklingy, ale hlavně trolly.

M’aiq se obrnil proti silnému větru a sněhu, který se nacházel v jeho blízkosti a vydal se do nejchladnější části Solstheimu, který byl plný nebezpečí. V minulosti v těchto krajích pobíhali Hircinovi vlkodlaci a lovci, jdoucí po jejich kožešině a snaze zahubit toto nebezpečí. Dnes tu však najdete jen sníh, zmrzlé kameny a případně i žíly, bohaté nejen na drahé kovy, ale i kameny! Můžete tu najít žílu, obsahující safíry, smaragdy, ale i rubíny! Proto, pokud se vydáte na tento ostrov, nezapomeňte si sebou přibalit i krumpáč! Na jihu Solstheimu, tam, kde se nohy noří do popela, můžete narazit na zvláštní žilnou rudu, kterou nikde jinde nenajdete. Z rudých kamenných žil lze vykutat Srdeční kámen, který slouží… no… to vlastně ani sám M’aiq neví. Ale pokud jich nasbíráte hodně, jistě budou mít vysokou cenu…

Na těchto planinách můžete ovšem narazit jak na výše zmíněné trolly a medvědy, ale pokud půjdete podél pobřeží, dost často narazíte na srkavce, kterých tu je více než dost. Dokonce mají i svůj vlastní ostrůvek za Skaalskou vesnicí!
Ale zpátky k horám… Cestou k Severnímu přístavu minul M’aiq další kámen s pracujícími lidmi, tentokrát zvaný jako Větrný kámen. Jakmile jej minul, objevilo se před ním nádherné místo, které by v těchto pustinách nečekal. Harstradské jezírko, jež bylo sice v obklopení několika sprigganů, předvedlo krásný pohled na nijak nezasaženou přírodu. Toto jezírko tu už existuje více než sto let, v okolí mnoho rychle tekoucích ledových vodopádů… velmi zajímavé! Škoda jen, že M’aiq neměl sebou ozbrojený doprovod, aby se u něj chvíli zdržel…

Za několik hodin prošel Khajiit skrze zamrzlou krajinu do míst, kde jsou vstupy do jeskyní snad na každém kroku. Dovnitř se neodvažoval vstupovat, avšak jedna pěšinka ho vedla ke staré nordské stavbě… Ze Saeringovy hlásky, kdysi dávno mocné pevnosti, zbyly už jen ruiny plné živých Draugrů. M’aiq si myslel, že si tu chvíli odpočine, ale jak se zdálo, musel odtamtud co nejrychleji utíkat. Ovšem, pohled na ruiny pod horou byl velice pěkný!

Nakonec po dlouhém putování dorazil M’aiq k pohoří Karstaag a hradisku, uloženého v ledu a sněhu. Dovnitř se však nedostal, i když byla možnost se protáhnout skrze velkou škvíru, na straně u vodopádu, ale M’aiq nehodlal riskovat svůj život za průzkum něčeho tak… nebezpečného. Khajiit se zapomenul zmínit, že Nordi z Thirsku varovali cestovatele, aby nevstupoval za žádných okolností do hradiště Karstaag, ne kvůli Rieklingům, ale kvůli jakémusi „obru, co spí“… Už jen představa, že by Khajiit stál proti hoře masa… nebo snad sněhu a ledu, se mu velice znelíbila a z místa odešel.

Po hodině putování došel k Severnímu přístavu, které zelo prázdnotou. Sem asi lodě neplují, byť tu jsou dvě mola a jeden chatrný přístavní domek. A jaké ošklivé překvapení, když M’aiq omylem šlápl na skrytého blátokraba!! FUJ!! Tady se opravdu cestovatel nezbaví těch hnusných… a odporných stvoření!!

Protože se Slunce blížilo za obzor a na Solstheim se blížila tma, M’aiq zrychlil ve svém putování a vyrazil směrem k Havraní Skále, protože již obešel skoro celý ostrov a jen malý kousek - zhruba dvacet mil - mu zbývalo do bodu návratu. Od přístaviště se vydal jižním směrem, kde narazil na vstupy do podivných dolů a ještě podivnějších jeskyní. Za hodinku došel k dalšímu, již čtvrtému, kameni s pracujícími lidmi. Vodní kámen se nacházel na západní straně ostrova, odtud se mohl M’aiq snadno vydat k nejvyššímu místu celého ostrova, i když to bylo velice nebezpečné. Kromě medvědů a divokých vlků, narazil až na samotném vrcholu místo, které patřilo právě Rieklingům a konečně mohl poznat, o kom neustále lidé mluvili…



Malí mužíčci v modravých barvách a kožešině vypadali zezačátku velice roztomile a rozkošně, ale sotva jste se k nim přiblížili, už na vás tasili své oštěpy a snažili se vás zahnat. Jejich obydlí jsou velice malá a prostá, sami Rieklingové toho moc u sebe nemají. M’aiq zaslechl, že se někteří živí i krádeži, jak cenných věcí, tak i tretek a nepotřebného harampádí…

Od vrcholku Moesringských hor bylo krásně vidět na celou jižní část Solstheimu, ať už na vzdálený Tel Mithryn nebo na Havraní Skálu, kam se M’aiq vracel. Pod touto horou se musel ale zastavit u poslední dwemerské ruiny Fahlbtharz, která byla v obležení těchto mužíčků, někteří dokonce seděli na hřbetu kance! Ten však nevypadal, že by byl spokojen s khajiitskou návštěvou a tak M’aiq raději vyrazil pryč na jih.

O chvíli později sešel M’aiq ze studeného sněhu do míst, kde se brodil navátým popelem. Jaká změna… Přeběhl rychle pod Hvitkaldským útesem a stále z kopce a skrze poničené stromy, směřoval k vesnici. Na západní straně ostrova si všiml další mohyly, kterou však obývali drancíři a ani se neopovažoval vstupovat do těchto míst. Jen si M’aiq pamatuje, že se jednalo o Mohylu krvavých Skaalů… že by jich tu bylo víc, než jen na severu? Kdo ví…

Těsně před západem Slunce M’aiq doběhl celý udýchán a vytřesen zpět do Havraní Skály. Než si však šel odpočinout do krčmy, všiml si dalšího a posledního kamene na západním pobřeží ostrova. Asi při první obhlídce vesnice si ono místo nezaznamenal, nyní k němu zamířil a rozhlédl se za sebe… Byl to úchvatný pohled na zapadající Slunce nad Solstheimem.

M’aiqovo dobrodružství a putování po Solstheimu právě končí… Navštívil všechna místa, která se dala navštívit a probádat zvyky místních lidí. Solstheim se od Skyrimu velice liší, lidé mají jinačí myšlenky a nebojí se pronést své vlastní názory, jako jejich sourozenci z kontinentu. Můžete tu být nevítanými hosty, ale i veleváženými občany, pokud se nějak zasloužíte nebo se přizpůsobíte podmínkám. Solstheim je krásné, i když nebezpečné místo…



Život na Solstheimu vás může změnit a vrýt se do vašich srdcí, stejně tak, jako M’aiqa Lháře…

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: všechny Kameny, medovinovou síň Thirsk, Tel Mithryn, Skaalskou vesnici, dwemerské ruiny, Harstradské jezírko
z města: krčma U Zeblitýho síťovce, dům rádce Morvayna, dunmerský chrám

Častý výskyt:
bylin: Škodník, kořeny Tramy, popelavé Trnice a trsy Plazivce, Perlorodky
lidí: lovci, námořníci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Protože se budete nacházet v oblasti, kterou řídí dunmerský rod Redoran, dodržujte jejich pravidla a nic se vám nestane. Zbytečně si nedělejte konflikty s místními lidmi a už vůbec ne s drancíři.
Na jihu ostrova pozor na ohnivé popelavce, spriggany a Skákavce, na severu ostrova zase na medvědy, trolly, vlky a Rieklingy!

M’aiqova poslední slova

Milí čtenáři,

M’aiqa velice těší, že jste dočetli až sem, na tyto řádky. Jistě bylo pro vás zábavné a poučné číst, co Khajiit prožil během svých cest. O Skyrimu a ostrově Solstheim může pronést, že ať už se vydáte kamkoli, musíte počítat s jakýmkoli nebezpečím, které číhá na každém kroku. Avšak… Skyrim ani Solstheim není jen o nebezpečí… Když vynecháte tyto věci, získáte nádherná prostředí, která stojí za to prozkoumat a objevit! Pokud budete mít to štěstí, jako že budete mít, věřte, že během putování najdete odpovědi na jakoukoli vaši otázku… i možná smysl života.

M’aiq vám děkuje za věnování pozornosti při čtení této knihy a věří, že pokud vstanete ze svého pohodlí a vydáte se na cestu, neztratíte se. Ještě jednou, M’aiq Lhář vám děkuje!

A nyní… M'aiq je teď unavený. Jděte otravovat někoho jiného…

M'aiq domluvil… teda, dopsal…