---

Část 7. - Hjaalmarka

Hjaalmarka - kraj plný nepropustných močálů a bažin, kde je nebezpečí na každém kroku. Smrdutá a chladná voda prospívá nejen drobnému polétávajícímu hmyzu, ale i divoké a nebezpečné zvěři. Zde, v tomto kraji, můžete přijít k újmě velice snadno a rychle…

M’aiq se vydal od zříceniny Vyšné brány na jih, v okolí se nacházel ještě sníh z Kotliny a mořský vítr tlačil na khajiitova záda kupředu. V těchto končinách je zázrak na někoho narazit, ať už na lovce, rybáře či zbloudilé dobrodruhy nebo námořníky, jejž se vynořili z vraků mocných lodí. Plovoucí trosky a zbytky dřeva z korábů jsou častým nálezem u pobřeží. Skryté kameny a takřka neviditelná mělčina je tak nebezpečná v této oblasti pro veškeré loďstvo.

Po několika hodinách chůze, kdy se M’aiq kochal okolní přírodou, konečně došel na kamenitou cestu, vedoucí skrze již dávno projité hory až k jižním hranicím tohoto kraje. Pokud cestovatel kráčí po stezce z Jitřenky na západ, narazí na malou hornickou osadu „Kamenné Vrchy“, kde zvuk krumpáčů a bušení kladiva se nikdy nepřestává tišit. V této osadě se nachází obrovský důl, bohatý na železnou rudu. Pokud máte u sebe dostatek peněz, můžete zde prodat či nakoupit, co jiní za vás nakopali.

Krátké M’aiqovo zastavení postačilo, aby nabral dost sil a pokročil na jih. Za pár hodin došel Khajiit na zcela a téměř zapomenuté místo, kam se odváží vstoupit pouze ti nejodvážnější, což byl i M’aiq. V těchto horách se rozléhá prazvláštní bohaté ruiny, které byly v dřívějších dobách součástí města „Bromjunaar“. Dnes se tyto rozvaliny nazývají „Labyrintian“. Mocná kamenná hradba přivítá návštěvníka, schodiště z nejtvrdších kamenů a celá krása posypaná sněhem. M’aiq měl již dost této navátiny, ovšem pro průzkum tohoto místa zatnul zuby a vstoupil do nijak zasaženého prostředí.



Toto místo je zvláštní svou „magickou mocí“ a umístěním. Právě mezi těmito zdmi pochodovali a hledali prastaří mágové a čarodějové největší zdroje magické síly. Jedním z pra-čarodějů byl i velice známý a téměř nejvíce obdivovaný arcimág Šalidor, jenž nechal mezi těmito zdmi postavit podivné bludiště, kterému rozumí pouze ti, co ovládají magii. Samotné prostředí je velice zachovalé, leč některé budovy nevydržely nápor počasí a zřítily se. Ovšem památek po původních obyvatelích je tu dost, Khajiit našel tucty pohřebních uren, které byly mrazem stále zapečetěné a zavřené.

Kromě Šalidorova labyrintu se zde nachází i menší chrám, známý jako Valkygg, které halí podivné tajemství. Jaké? To se bohužel M’aiq nedozvěděl, neboť se nedostal ke vchodu onoho místa. Avšak než M’aiq odešel z této lokace, našel ještě jedny mohutné dveře, které se nedaly nijak otevřít, a přesto k nim vedly schody. Jednalo se o dveře samotného Labyrintianu, místa, kam v minulých dobách ukryl kus „Hole chaosu“ zlý Jagar Tharn, bojový čaroděj samotného císaře Uriela Septima VII.

M’aiq se zmiňoval, že toto místo je jen pro odvážné a hned vysvětlí, co tím myslel. Kromě ledových trollů, již okupují ruiny, se na těchto místech M’aiq necítil vůbec dobře. Ze skal a zespod povrchu země bylo cítit cosi nebezpečného a nepřívětivého. Pokud nemáte u sebe zbraň, neovládáte magii či nemáte vyloženě štěstí, budete jistě dříve mrtví, než si stačíte prohlédnout veškerou architekturu, která se zde nachází. Mnoho poutníků a dobrodruhů se odvážilo vstoupit do těchto prostor, a i když byli velice zkušení či připraveni na jakoukoli výzvu, jejich ohodlané kosti tvrdily opak. Zde bylo vidět, že ať je kdokoli a jakkoli mocný, může tady skončit špatně. A tvrzení, že síla či inteligence je základem moci… M'aiqovi nesejde na tom, jak je někdo silný nebo chytrý. Záleží pouze na tom, co dokáže a jak se s problémem vypořádá.
M’aiq měl aspoň to štěstí, že uprchl trollům dříve, než ho stačili dohnat. Na dřívějších cestách se Khajiit dozvěděl, že některé karavany, putující ze severu na jih, raději tato místa objíždějí a prodlužují si cestu o několik dnů, však se nemusí potýkat s nebezpečím, které se zde nachází.

Kousek od Labyrintianu vedou schody kamsi do hor, kde se nachází poutní místo známé jako „Nebešťanův oltář“. I zde se nachází podivná zeď se starobylým textem na kameni, ale ani toto M’aiq nedokázal přečíst. Kromě oné zdi a pár nástupišť vedoucí do vzduchu toho tady návštěvník moc nenajde, ovšem výhled do okolí stojí za to! Odtud je krásně vidět na Labyrintian a i na vzdálený Morthal, hlavní město Hjaalmarky, kam také Khajiit míří. Než odtud M’aiq odešel, uvědomil si, že za skaliskami a onou starobylou zdí se nachází ve vyšších místech daedrický oltář Mehrunes Dagona, o kterém již psal v minulém díle. Zvláštní, jak některá zajímavá místa jsou od sebe tak blízko, ale přitom je dělí takové překážky, jako jsou vysoké skály nebo horda tupých zvířat…

Na protějších horách, pokud se odtud cestovatel dívá směrem k Labyrintianu, se tyčí další vrchol s úžasným výhledem, avšak s nebezpečím v zádech. „Vrch Starší krve“ se rozprostírá na hranicích Hjaalmarky a Bílého Průsmyku, na jehož vrcholku se staví další z mnoha starobylých nordských zdí. Městské stařešiny vypravovaly o tomto místě jako o „hnízdě draků“ a nebylo se čemu divit. Pokud je cestovatel odvážný, může se sem dostat z bělo-průsmyckých plání po polo-zasněžené stezce, kterou obývají trolly a medvědi. Dokonce na samotném vrcholku lze narazit i na kostlivce, proto buďte opatrní!

Jižní hranici kraje hlídá podivná soutěska, kterou okupují zločinci a ničemové. Cestovatel z Bílého Průsmyku má bohužel problém se dostat na Samotu či do Morthalu, protože musí překonat toto místo, pokud chce kráčet nadále po pevné a „bezpečné“ stezce, neboť mimo ní lze narazit na divokou zvěř či lumpy. Nejlepší možností, jak se dostat do severních měst po této cestě je před onou soutěskou sejít z cesty a držet se u řeky. Pokud toto cestovatel udělá, narazí na další zajímavé místo, do kterého však Khajiit nedoporučuje vstupovat.

„Odpočívadlo mrtvého muže“ je název další nordské hrobky, která se v okolí nachází. A i přesto, že je nejspíše plná probuzených mrtvých, toto místo je zvláštní svou historií. Z krčem se Khajiit doslechl zvěsti o bardovi jménem Svaknir, který psával ve svých dobách verše mířené proti tehdejšímu velekráli Olafovi Jednookému. Ano, tomu, který porazil draka Numinexe na hoře Anthor u Ledohradu a uvěznil jej v Dračí síni v Bílém Průsmyku. Tento bard popíral jeho udatnost a vysmíval se mu, že je podvodník a lhář. Nakonec ho Olaf nechal zatknout a uvrhnout právě sem, do této kobky. Jestli je však toto pravda, to nikdo neví. Snad se to někdy dozvíme od nějakých dobrodruhů, kteří sem vstoupí…

Po několika hodinách chůze pěšinkou dojde poutník konečně na další civilizované místo této oblasti. Před samotnou osadou v mokřinách mine na cestě „Jestřábí pevnost“, která hlídá západo-východní cestu. Pokud jste unavení a docházejí vám síly, je možno se tu na chvilku zastavit a odpočinout si, M’aiq měl to štěstí, že tu pobývali legionáři z Císařských vojsk. Po velice dlouhé době uviděl podobné lidi jako kdysi dávno v Cyrodiilu. Pevnost je vcelku malá, pár místností, kovárna, studna a stáje. Nachází se na dobré pozici a oproti východním hláskám se posádka chová mile.

Jakmile naberete síly a hodláte vyrazit dál, nezbývá vám už nic jiného než vyrazit po cestě na sever, která vás dovede až do samotného města Morthal, jenž se jmenuje po dávném nordském hrdinovi Morihauovi. První dojem vám přijde zvláštní, oproti ostatním osadám a vesnicím je tato zcela tichá… A když M’aiq píše ZCELA, myslí to doslova. Kromě lehkého pochodu stráží, cvrlikání cvrčků a bzučení světlušek tu nic jiného neuslyšíte. Možná tak ještě bublání vody… Zkrátka na tomto místě jako by se vytratil veškerý život. Lidé moc nemluví, domy jsou dřevěné, lehce ztrouchnivělé a atmosféra děsivá. Moc staveb tu nenajdete, pár obytných domků, jarlovu síň „Vysokého měsíce“, krčmu „Na Slatině“ a pilu, ve které je ASPOŇ trochu živo.

První zastávkou byla samozřejmě krčma, která naprosto zela prázdnotou. Až na místní krčmářku a podivného orkského barda tu nikdo v M’aiqově přítomnosti nebyl. Khajiit se hned zeptal, proč tu je takové ticho a kde jsou všichni lidé, odpověď z ženských úst přišla velice rychle. V Morthalu není důvod se radovat. Smutné okolí, nepřízeň počasí a velice malá návštěvnost od poutníků a jiných cizinců. Zmínila se, že sem putuje míň lidí než do Ledohradu a to je velice smutné…

Další důvod, proč se tu nachází jen pár usedlostí a proč je místo tak ponuré… Krčmářka za určitý zlaťák prozradila, že se v tomto kraji nacházelo místo, které patřilo jistému a dávnému upíru Movarthovi, který terorizoval okolí. Před jeho dobou bylo město živé a veselé.

A poslední důvodem byla víra v samotnou jarlu a její schopnost „vidění budoucnosti“. Zkritizovala její rozhodování podle podivných vidění než skutečností, které byly zcela jasné a dosti přímé. Navíc, prý ona ráda přivítala jistého čaroděje, který se zde usadil a podle obyvatel dělá něco tajemného v močálech. Nikdo nemá tušení, o co jde a nelíbí se jim to, přesto jarla Idgrod Havranice nechce nijak zasahovat a věnovat se tomuto „problému“.

M’aiqa překvapilo, že ona jarla umí vidět do budoucnosti, hnedka zauvažoval, že by se jí mohl zeptat, jak se mu bude dařit na cestách. Z krčmy Khajiit pomalu odcházel pryč, načež hostinská mu stačila popřát hodně štěstí na cestách a upozorňovala, aby si dával pozor na zvěř v bažinách.

Pár kroků po mole a khajiitské tlapky se ocitly na klice velké síně, která uvítala návštěvníka v klidném nádechu. Na zdech pověšené trofeje, u zdí postávalo tiché služebnictvo a starší jarla hrdě posedávala na trůně a pozorovala příchod cestovatele, který se chtěl dozvědět více informací o kraji a jejích schopnostech. Společnému rozhovoru přihlížel i její huskarl.



Od jarly se dozvěděl, že svá „vidění“ má už od malička a nikdy jí nezklamala. Cokoli viděla, se stalo a proto se ani nebála takových věcí a řečí, jako že se lid bude mít špatně nebo učiní špatné rozhodnutí. Hrdě hlásila, že i když je Skyrim v občanské válce, nemá smysl se stavět proti Císařské legii, která bránila tuto provincii odjakživa.
Její jedinou a prozatím trvající starostí bylo, že její dcera nechtěla věřit těmto vizím a odmítala získat stejný dar jako jarla.

Poté se ohlédla na Khajiita a z očí mu vyčetla, že je velice zvědavý a odvážný se ptát na věci, na které by se jen tak někdo nezeptal, přesto ho nijak nepotrestala, ba naopak - pochválila. Tady bylo vidět, že lidé ve Skyrimu mají v některých ohledech méně předsudků, než lidé na jiných místech… Než M’aiq položil další otázku, vyčetla mu z očí událost, která se mu brzy stane. Prý bude Khajiit putovat po bažinách a narazí na jistou překážku, které se lekne a zděsí se. No… moc příjemné to nebylo, ale M’aiq byl zvědav, zda se její vize vyplní či nikoli.

Khajiit poděkoval za přijetí a popřál jí hodně zdaru. Následovala konečně cesta ven z města přes mostek až k pile a rovnou po cestičce do částečně zasněženého lesa a bažin. Mimochodem, v tomto kraji nečekejte lepší počasí než neustálý déšť či lehké poprchávání… občas vyjde i Slunce, ale jen na krátkou dobu.

Ačkoli tento kraj není plný lidí a života, pro milovníky jedovatých bylinek je toto… ráj? Téměř na každém kroku lze najít trsy Smrtniček, krásných modravo-fialových květů, vykvétávající z vysokých stonků v trsech. Ačkoli jsou to nádherné květiny, musíte si na ně dávat pozor. Rozhodně je NEZKOUŠTEJTE jíst! Jsou prudce jedovaté!
Pokud půjdete po okraji močálu, můžete najít v zemině tobolky podivných bílých hub, kterých je tu nespočet. Jen pozor, až je budete vytahovat ze země, aby se semínka neuvolnila, nevoní příliš vábně. Dále můžete najít psí kořeny… vypadá to jako uschlý kořen stromu, trčící ze země. Tato „rostlinka“ se často používá pro výrobu čajů nebo posilovacích lektvarů. Jak to ovšem je, M’aiq nedokáže říct. Dokonce na některých místech můžete najít stejně jedovaté Rulíky, ovšem jen v menších počtech a konkrétně uprostřed močálů. Dobrý zrak vám pomůže najít i obří lišejníky, rostoucí na zemi v hojném počtu. Ale chce to mít opravdu bystrý zrak.
Pokud se budete brodit, můžete v těchto tůních najít i různé ryby, které lze zasyrova pozřít, třeba „Abeceánského Ploutevníka“, který se hojně vyskytuje i na pláních v Bílém Průsmyku.

M’aiq se zapomenul zmínit, že čím více jdete do středu této krajiny, tím více se potýkáte s potížemi. Smrdutá voda, otravný hmyz a nebezpečná zvěř. Však, žádní medvědi nebo vlci, ale hlavně pavouci, občas i trolly a hlavně Chauři! M’aiq nikdy neviděl nic tak děsivého jako je Chaurus… obrovský chodící „hmyz“ s kusadly ostrými, jak břitva a hrubě šupinovým tělem, že se do něj téměř nic nezabodne. Pokud nemáte rychlé nohy nebo několika coulové železo na sobě, pak si můžete být jistí, že je Chaurus to poslední, co v životě uvidíte… Při prvním spatřením okamžitě utíkejte pryč! Toto stvoření rádo pronásleduje svou kořist do té doby, než se zcela unaví a pak nečekaně zaútočí. Ba ani útěk do vody nepostačí, na rozdíl od pavouků, kteří toto nesnášejí…

A aby toho nebylo málo, na některých místech lze najít i menší tábory zarostlých banditů a čarodějů, ovládající nekromancii. Zvláštní bylo pro M’aiqa, když viděl mocné nordské plnovousy, které se nacházely i v této „nížině“. Nordové berou své plnovousy opravdu vážně. Samí vousatí lidé. Podle M'aiqa asi chtějí mít stejně nádherné hřívy, jako mají Khajiiti…

Jedna taková skupinka banditů se umístila u nordské hrobky „Ustengrav“, ovšem co se uvnitř nachází, neměl Khajiit ponětí. Než se zcela stačil dostat ke vchodu, už se k němu blížili lumpové, toužící po jeho hřívě… brr! Naštěstí khajiitské nohy jsou velice rychlé a proto stačilo jen chvíli běžet západním směrem, proběhnout skrze vodu a už se dostal k další rozvalině, tentokrát Folgunthur, ve kterém byl také rozložen tábor, však bez lidí. Z tábora se zahleděl západním směrem, a přestože se stmívalo, uviděl na protějším břehu řeky světla doků a nádhernou samotskou klenbu, pod kterou pluly lodě a na které se rozléhalo hlavní město Skyrimu. Stačilo překonat dost široký záliv a Khajiit by se dostal do dalšího kraje.

Khajiit se rozhodl vydat k nějaké stezce na Samotu, sotva učinil několik kroků, stalo se něco, čemu nemohl uvěřit a vyděsil se… Slova vědmy Idgrod se opravdu vyplnila. Během odchodu z tábora si M’aiq všiml čehosi putujícího na zemi. Jaké zjištění, že se jednalo o děsivé stvoření, o kterém nepředpokládal, že tu najde. M'aiq tuhle viděl blátokraba. Příšerné stvoření!! Sice se jednalo o mládě, ale i tak… hnusná klepeta! Neplecha pro ty, kteří si jen tak plavou v řece a překvapí je právě toto. Možná horší zvíře, než je Vraždomilka. Fuj!



Čím rychleji Khajiit běžel od onoho místa, tím stále častěji narážel na tyto kraby, avšak už ve větších velikostech. Naštěstí se jim vyhnul a dorazil konečně na klidné místo, které stálo za podívanou. Uprostřed močálů se tyčil další menhir se znamením „Učedníka“, krásně zarostlým okolím. Tento „kámen“ je vhodný pro všechny magické přívržence či ty, kteří se rádi bratří s magií. Avšak M’aiq se tohoto kamene nedotýkal, jen se zastavil a poznačil si na mapě, kde se nachází. Protože déšť sílil a chýlil se konec dne, vydal se Khajiit ven z močálů.



Jakmile našel kamenitou cestu, vedoucí do Dračího Mostu, rozhodl se v lese přespat. Sotva přestalo pršet a Khajiit si rozdělal oheň a stan, uviděl tak krásné panorama, které se tyčilo nad samotskou klenbou. Krásná barevná polární záře - úžasný úkaz skyrimské přírody.

V příštím díle se M’aiq konečně podívá do kraje plného umění, zajímavé historie a hlavně do města, které žije, na rozdíl od ostatních východních měst. Samota, hlavní město kraje Haafingar! To je další M’aiqova destinace.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: Labyrintian (jen pro ty odvážné), kámen Učedníka
z města: krčma Na Slatině, Síň Vysokého měsíce

Častý výskyt:
bylin: Sněhulky (u cest), Smrtničky, Rulíky, Psí Kořeny, Obří Lišejníky a Močálové houby (v močálech)
lidí: dřevorubci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Protože se budete nacházet v močálech, dávejte si pozor, kam šlapete. Jednak močály nejsou mělké a jednak zvěř je velice nebezpečná. V případě střetnutí s Chaurusem OKAMŽITĚ utíkejte pryč!
M’aiq doporučuje si vzít na cestu něco, čím byste odpudili hmyz… I když nevoní zrovna vábně, natrhejte si co nejvíce močálových hub!