---

Část 33. - Žádné sliby

Bosmeří oči hleděly nejen na dýku v ruce, ale i na poražené rebely, klečící před touto zbraní. Oba zajatci hleděli do země s nadějí, že dostanou rychlou smrt. Erutan se nejprve postavil do zad zničeného Sigdise, který neustále útočil narážkami na jeho slabost. Chvíli nad ním postával, mysl povolovala a v rukách se mu ozvaly tiky, které chtěly ven z těla. Thalmorští zástupci bedlivě sledovali jeho počin, obzvláště Teiko. Ta přišla dnes o několik svých nejbližších přátel. Potají doufala, že splní její přání.

Dýka padla k zádům, ale nepronikla skrze nordské tělo. Provazy držící pevně ruce, spadly na zem a Sigdis byl náhle volný. Nechápal, co to mělo znamenat, proto zuřivě vykřikoval. Ale jakmile se před ním ocitl bosmer, zmlkl a sledoval ho stejným zrakem, jako by chtěl brečet.

„Možná jsem se dal k Thalmoru,“ začal zvěd, „ale já nejsem jako ostatní! Neseberu ti život kvůli tomu, žes vedl rebely, nebo že mě chceš zabít!“ mávl dýkou do prostoru, „Toho bylo už dneska dost!“
„Jseš zasranej a zkurvenej slaboch!“ procedil mezi zuby Sigdis, učinil prudký pohyb k útoku, ale jakmile se seběhli pozůstalí vojáci do jeho blízkosti, doslova zkameněl a povolil, „Tohohle budeš ještě litovat, zrádče! Brzy tě stejně někdo zabije!!“
„Jakožto člen Thalmoru ti dávám milost.“ pronesl chladně Erutan, za jeho zády se ježila Teiko, „Běž si, kam chceš! Nikoho na tebe nepošlu a nikdo tě nebude sledovat. Schovej se na bezpečné místo, a pokud nechceš přijmout svět takový, jaký je…“ zakroutil hlavou, „Pak se raději neukazuj.“ pomalu kráčel k zajaté elfce.

Sigdis si zatřepal rukama a zůstal raději v pokrčené bezbranné pozici se svěšenou hlavou, když k němu přišli blíže vojáci. Mezitím se Erutan přesunul za plačící ženu, která mu zůstala v srdci. Stále ho drásala vypuštěná slova z jejích úst. Chvíli si dlaní přejížděl po čepeli a přemýšlel, jak se zde rozhodne. Až za moment, kdy se skrčil blíže k zemi, ucítila Leneri něco, co nechápala… její ruce se osvobodily.

Naježená Teiko byla ještě více rozčílená z podívané… místo popravy zajatců je bosmer propustil. Pomalým krokem se vracel k Fathrylovi, už chtěla vyrazit, ale jeden ze zadních čarodějů jí paží a slovem zastavil. Leneri stále plakala překvapením. Jen, co se dostal do smutného zraku její bývalý muž, slabě se ozvala…

„Ty už pro mě neskočíš do jezera?“
Erutan se zarazil, přímo hleděl na svého altmeřího společníka, který jen pokynul hlavou. Otočil se k ní, pár slz mu vyteklo z hráze, „Ten, ktéréhos milovala, dávno umřel…“ silně mrkl, „Stejně tak, jako má vyvolená.“ po těchto slovech se ještě více rozplakala, „Jsi volná! Můžeš jít, kam se ti zlíbí. Nikoho na tebe nepošlu, nikdo tě nebude sledovat. Schovej se na bezpečné místo a žij život, jaký sis vždy přála.“ poslední chladnou řeč dovršil slovy, „Máš mé slovo.“
„Slovo zrádce?!“ ozval se nečekaně Sigdis.
„Ano.“ pokynul hlavou Erutan, „Máte slovo zrádce.“ dýku poté odhodil před klečící dvojici, „Je jen na vás, jestli tu zůstanete, my odcházíme.“ kouknul na mocného čaroděje a pokynutím hlavy dal najevo odchod.

Vojáci zandali zbraně, pomalým tempem kráčeli pryč z bojiště. Elf se kouknul rychle na Teiko a stejným pokynutím jí poslal pryč. Byla naštvaná, vztekle vyrazila k východu a ani se neohlédla za sebe. Fathryl ale jeho rozkaz nesplnil, přesvědčil ho, že společně odejdou z tohoto místa. Po odůvodnění se opět Erutan otočil k zajatcům a věnoval jim poslední slova…

„Máte svobodu, ale varuji vás. Opovažte se nám zkřížit cestu, nebo se pokusit na nás zaútočit… jinak budete litovat!“ pak už jen těžce vydechnul.

Sigdis stále poraženě klečel na zemi, zatímco se Leneri mocným nářkem rozkřikla a chytala do tváře své smutné slzy. Erutan otočil na svého přítele s tichým pronesením, „Jdeme!“.



Dvojice merů odcházela z jeskyně a ani se za sebe neohlédla. Zajatci stále kamenně klečeli na místě a jen občas koukli na sebe a na nůž, ležící mezi nimi. Oba meři vstupovali do schodiště, jednomu z nich spadl kámen ze srdce, ale ten druhý neměl ze svého počinu velkou radost. Srdce ho tížilo ještě více, než před těmito okamžiky. Tak moc si přál, aby se tyto události nikdy nestaly… S tichým krokem a kamennými tvářemi doháněli zbylou jednotku, čekající kdesi před nimi.

Tlumené ozvěny praskání ohně a vzdáleného křiku se roznášely rozmazaným světem. Oranžové pozadí obrazu vypadalo nádherně, jako by se duše probudila do krásného ráje. Hlava se po několika nehybných hodinách slabě otočila do stran, už dokázala trochu lépe zaostřit, ale stále neviděla tak dobře, jak by měla. V uších zvonilo, přesto některé hlasy byly poznat.

Nakonec se oči zaostřily a konečně uviděly kolem sebe kusy zničeného dřeva a roztrhaných či rozsekaných látek. Brzy na to uši zaznamenaly blížící se hlasy, do pár vteřin předstoupila do výhledu pozorovatele dvojice postav ve zlatu. Kráčela nehezkým místem a pokaždé se skrčila k zemi a opět se zvedla. Až nakonec jedna z postav se postavila přímo nad hlavu diváka. Skrčila se k němu s mečem v ruce, ale než stačila zapustit zbraň do velmi zničeného těla, druhá postava ho zastavila. Chvíli nad ním stála, dokud se dvojice neuskupila u sebe a po chvíli nezvedla hledícího ze země. V nohách se ozvala bolest, hruď se chtěla roztrhnout v půl a ruce plandaly jak listí ve větru. Chtěl řvát, leč hlasivky byly vysílené a vyčerpané. Díky této síle se oči zraněného naplno rozjasnily a dokázaly vnímat svět v plné kráse…

Dva altmeři ve zlatých zbrojích ho čapli za ramena a táhli kamsi pryč. Nohy nesoucího byly přelámané v několika částech, v mysli ho bolest drásala, přitom ji ve stejnou chvíli nevnímal. Oba muži pronášeli slova cosi v elfím nářečí, podle hlasu tušil jejich nespokojenost.

Po několika bolestivých minutách si vedený uvědomil, kdo vlastně je a co se stalo. Byl to Erutan… To on byl právě veden zlatou dvojicí skrze město, kde byly zdi malovány krví, domy pobořené a téměř na každém kroku něčí mrtvola. Dělalo se mu špatně, ale neodporoval a nechal se vést, dokud na moment altmeři nezastavili a jeho prudce neodhodili na zem. Sotva spadl do písku, rozkřičel se bolestí. Slzy mu tekly širokými proudy, ústa se snažil zavřít, aby potlačil ten nátlak v žilách, ale moc mu to nepomáhalo. Začal se pomalu zvedat ze země, v tu chvíli ho znova dvojice chytla za končetiny a popohnala ho jiným směrem. S nářkem a těžkým brekotem se přemisťoval skrze zničené město, které měl se svými společníky bránit.

V jednu chvíli, kdy trojice kráčela podél přístavního mola, uslyšel od jednoho z doprovázejících čistá slova, jenž jím rozuměl. Jeden z altmerů skromně hlásil, jak je rád, že dobyli další území. Jeho společník mu odvětil, aby se ještě neradoval, že jim zbývá západní část Stros M’Kaie. A právě v tomto okamžiku zahlédl Erutan kolem sebe nejen vojáky, tahající ho za ramena, ale také další zajatce, thalmorská vojska, khajiity, dokonce i neznámé bojovníky v temných těžkých zbrojích s pomalovanými tvářemi a rohy, skrytými v pramenech vlasů. Ti všichni spokojeně kráčeli různými směry a Erutanovi došlo, co se to stalo… ostrov padl.

Již se trojice blížila do další části města, z jednoho z domků vyšla čtveřice thalmorských vojáků, vedoucí za sebou malou skupinku žen a dětí, které se zde schovávaly. Než stačil někdo z nich něco učinit, ze zajaté družiny vyběhla tmavší žena rovnou ke kráčející trojici. Dva vojáci se za ní rozeběhli, ale než jí stačili dohnat a zadržet, rozkřikla se…

„Erutane!! ERUTANE!!“ bosmeří hlava se i v bolestech vzchopila, poznala onen hlas, „Erutane! Kde je…“ Ashra přiběhla na několik sáhů před trojici, ale nestačila položit otázku, dva vojáci ji povalili na zem a bez milosti jí bili.
„NECHTE… JÍ… BEJT…“ křičel z posledních sil elfí zvěd, „VY… KU…RVY!!“ vzpíral se svému doprovodu, ale nemělo to účinek, nedostal se z jejich sevření.
Ashra křičela bolestí, žádný elfí nebo khajiitský voják nezastavil útočníky. Až po pár vteřinách je oba muži okřikli, aby jí nechali, už od pohledu vytrpěla dost. Útočníci ji zvedli ze země a snažili se odtáhnout od Erutanovy družiny, však se stačila ještě zeptat…

„Erutane, kde je Demitr?“ zvýšila na hlase, z očí jí vytryskly slzy, „KDE JE MŮJ DEMITR?!“
„Ashro…“ chtěl jí odpovědět, ale jeho vojáci s ním trhli kupředu, sotva se zmohl na krátkou odpověď, „Promiň…“
„Né! NÉÉÉÉ!!“ zařvala v altmeřím objetí, až padla na kolena, však vojáci na nic nečekali a chopili se jí.
„Moc mě to mrzí, Ashro, promiň!!“ křičel hlasitě, jak jen mohl. Jemu samotnému bylo zle, když pronášel tak smutnou zprávu.

Ozbrojenci však neztráceli čas, jen, co pronesl vše ze svých úst, trhli s ním kupředu, až se po chvíli dostali na místo, které velmi dobře znal… na křižovatku, jenž bránil tribun Trebunius se svými muži do poslední chvíle. Právě do této ulice měl jeho doprovod namířeno, neboť tu už byla nastoupena řada přeživších obránců se svázanými ruky. Jejich zklamané tváře jasně značily, jak jsou šťastni v této situaci. Mezi nimi bylo jedno volné místo, tam ho chtěli vojáci přemístit, ale zrovna po hlavní stezce kráčeli další altmeří vojáci, vedoucí před sebou další zajatce. Museli chvíli počkat, až přejdou.

Ve stejný okamžik se zahleděl bosmer směrem, odkud se v bitvě valily davy nepřátel, oči se mu rozšířily strachem i překvapením. U schodiště postávali i dva císařští vojáci v obklíčení dvou temných opancéřovaných postav, jedním vysokým elfem v černém hábitu a kočičákem v lehké zbroji. Černo-hábitník pohlédl na nově příchozího zajatce, rychle něco pověděl svému společníku a poslal ho za dvojicí mužů u Erutana. Tam khajiit pronesl, aby se jeden z altmerů přemístil k temné dvojici, on sám by za něj převzal místo. Vysoký elf jen kývnul hlavou, pustil bosmerovo rameno a vydal se ke schodišti, a jen, co tento voják dorazil na místo a chvíli se vybavoval se svým spolubojovníkem, se nehezky jeden z císařských legionářů rozkřikl. Altmeři se mu jen zasmáli, oběma mocným postavám rozkázaly, aby se o ně postaraly. Až právě teď, kdy se legionáři rozkřikli strachy, Erutan poznal, o koho se jedná…

„Osmička ať vás vezme do hrobu!!“ křikl muž v těžké legionářské zbroji, když jeho pobočník padl na zem s rozbitou hlavou, po několika velmi silných úderech černě-kovovou rukavicí. Druhý bojovník vytáhl obouruční meč a rozmáchl se. Muž se stačil jen skrčit, na tu dálku nemohl bosmer poznat, jak je na tom se zdravím, ale moc dobře věděl, kdo za moment přijde o život.
„SLÁVA CÍSAŘSKÉ…“ legát Leronn nestačil dopovědět svá slova, do krku se mu zakousla čepel těžké zbraně, temný bojovník se během toho strašlivě chraptivým hlasem smál.

Zajatci se zděšeně ohlédli oním směrem, hlavy pustili k zemi a začali tušit, jak i oni dopadnou. Jakmile kati skončili se svým představením, opět se Erutanovi společníci věnovali jemu samému. Stezka byla již volná, než ho stačili poslat ke zbylým zajatcům, jeden z altmerů pronášel řeč o prohře legionářů a obsazení města. Podle něho měli být pozůstalí vděční, že žijí, neboť měli být v brzkém čase využiti k jiným účelům, které však neprozradil. Silná srstnatá ruka se opřela do zraněného zvěda. Postoupil o krok kupředu, ale hned spadl na zem, díky zlomeným končetinám. Rozkřikl se, khajiit si myslel, že to jenom předstírá a vytáhl si zbraň do rukou. Už ho chtěl potrestat za tuto troufalost, ale cosi se přihodilo nečekaného…

Mezi postávající zajatou dunmerku a argoniána, kam se měl zařadit i bosmer, dopadlo řvoucí tělo neznámé tmavé ženy. Všichni se lekli a někteří i dokonce vyjekli. Altmer, jenž doprovázel Erutana do této části města, vytáhl ze svých zad obouruční meč a okamžitě se hlasitě ptal, co to má znamenat, protože předpokládal, že se jedná o nějaký zoufalý čin zajatců či přeživších. Za pár chvil se z horního patra hradiště objevila dvojice dalších altmerů, ti se omlouvali za toto nedopatření a téměř minutu řvali na překvapeného elfa, že se nic neděje. Zkrátka, jeden ze zajatců se rozhodl spáchat sebevraždu, což se povedlo.

Nastoupení bojovníci jen nevěřícně hleděli na mrtvolu, někteří pronesli svůj odpor k tomuto činu, jiní jen mlčky hleděli do země. Když už khajiit tahal Erutanovu ruku, on sám poznal, kdo byla ta žena, co se právě zabila… byla to Ashra.

„Tohle je jedna z možností, jak to tu můžete skončit!“ křičel zlatavý elf na spoutané, když si zandával zbraň na záda, „Druhá možnost je pro vás mnohem klidnější a to, že budete odvedeni do vězení! Jestli už nechcete žít, tak se přihlaste a my to zařídíme!“ chvíli na sebe zajatci hleděli, orkská hruď se pomalu nadechovala ke spuštění slov, ale nakonec se zarazil, „Výborně!“ podíval se na dva další pochodující altmery za jeho zády a těm poručil, aby je odvedli do cel.

Celá skupinka se pomalu dala do pohybu, i Erutan v doprovodu svých podpůrců. Někteří z nich tiše pronesli k Ashřině mrtvole, jak byla hloupá, že učinila takovouto věc. Ale zvěd to viděl jinak…

„Už se osvobodila. Je to… hrdinka!“ za moment se jeho oči opět zavřely a hlava přestala vnímat svět.

Pozůstalá thalmorská jednotka vyšla z Karthské věže, v zadní části vycházela meří dvojice, která i po krušných chvílích zůstala v tichosti. Když se jim dostalo světlo do očí, mohli spatřit nehezkou scenérii na tábor pod nimi.

Všude, kam oko dohlédlo, byla jen krev, mrtvoly různých ras a válející se zbraně či rozbité zbroje. Některé části mola stále hořely, jiné se schovaly do rychle proudícího toku. Na travinách postávalo několik dalších thalmorských válečníků, kteří nevěřícně hleděli na vycházející skupinku. Jako snad jediní měli radost ze shledání. Obě družiny se spojily a sdílely své nadšení, přesto Erutan jako by neměl slov. Vojáci se ptali po královně i po současných rozkazech, však bosmeří ústa si vzal Fathryl na starost. Všem prozradil současný plán, ke královně se však nijak nevyjadřoval. Někteří tušili, co se asi stalo, ale nedávali to nijak najevo.

Poté, co Fathryl rozkázal odchod z tohoto nehezkého místa, se několikačlenná jednotka vydala jihovýchodním směrem. Chvíli kráčeli v obranném postavení, nikdo z nich neměl tušení, na co mohou narazit. Erutan si cestou všímal některých míst, na které dříve narazil. Skaliska nad nimi a pláně, kudy v minulých dobách kráčel společně s některými členy Zelených stínů, či v dáli se rýsovala vyhlídka U Čtyř lebek. Tvář mu zesmutněla. Podíval se i tiše před sebe, kde kráčela Teiko… stále naježená jako v chrámu před několika okamžiky. Ani mu nevěnovala pohled.

„Jsi v pořádku, příteli?“ přiblížil se k boku Fathryl.
Bosmer jen hluboce vydechnul, „Kéž bych byl v pořádku…“ zakroutil hlavou, „Ještě před pár chvílemi jsem byl na hranici života a smrti. Učinil jsem tak… těžké rozhodnutí a teď… v tomhle uskupení vedu lid pro dokončení poslání, u kterého si nejsem jist sám sebou.“ ohlédl se po něm, „Ty bys byl v pořádku, po tom všem?“
„Ne, to asi ne. Máš pravdu, bylo to vážně drsné. Avšak, neměl by sis vyčítat, že zrovna ty nás vedeš za cílem! Jestliže ti to královna nařídila, pak jednala správně.“
„Obávám se, že jsem spíš neměl moc na výběr, Fathryle.“ smutně vydechnul, „Budu si přát, abych i nadále královnu nezklamal, ale…“ podíval se před sebe na khajiitku, „Myslím si, že někteří nebudou chtít spolupracovat.“
Altmer se na ní otočil, „Bude v pořádku, dej jí čas.“
Do jejich rozhovoru vstoupila čarodějka v černém hábitu, bez oslovení spustila „Za zatáčkou je vidět střecha jakéhosi stavení. Mohli bychom se tam utábořit.“
„Huh, jo. Uděláme to.“ kývnul zvěd hlavou, „Někteří z nás potřebují nabrat síly…“ rukou se chytl za hruď, ze které ještě neodešla bolest. Altmerka kývla hlavou a zmizela kdesi vpředu, informujíc všechny o současné cestě.

Cestou přes mostek ho Fathryl uklidňoval a dodával naději, aby neměl tak skleslou náladu. Však moc mu to nešlo, bosmeří tvář byla stále nejistá… a vystrašená.

Malá místnost páchla hnilobou, špínou a strachem. Na zemi leželo mnoho polonahých těl, o zeď se opírali neznámí muži i ženy různých ras. Z úst vycházel strach, obava i bolest. Mnoho z těch, co tu byli zavřeni, měli na sobě jistá zranění z předchozí velké bitvy, kterou nevyhráli.

Mezi nimi posedával se zkříženými nohy také známý bosmerský zvěd Erutan. Jeho končetiny byly částečně vyléčené, bolest se sice každou chvíli ozývala, díky kvalitně odfláknutému ranhojičství, jež poskytl Thalmor těmto přeživším. Smutně a téměř nehybně hleděl do země. Občas otočil hlavou do stran a pohlédl do tváří společníků, jež bránili tuto vlast do posledních minut. Nejbližší nord se před ním modlil k bohům, aby mu nějak pomohli. Sám ale věděl, že jim žádný bůh nebo někdo jiný nepomůže.

Všichni jen čekali na rozhodnutí vítězů, jak s nimi naloží. Prozatím znali jen dvě možnosti… Hodně zraněným a umírajícím ušetřili trápení, a ti, co stále nějakým způsobem přežívali nekonečné chvíle, odvedli kamsi pryč. Mnoho dní strávili ve strnulých polohách a každou chvíli Thalmor přivedl do vězení dalšího zatčeného bojovníka či občana. Těchto lidí se tu už prostřídalo, nově příchozí vyprávěli dění za dveřmi. To byly jediné informace, které slýchávali a které udržovaly jejich naději. Několik zajatých orků a redguardů neustále přemýšlelo, jak by se mohli odtud dostat a většina přítomných byla na jejich straně… zbytku to bylo ukradené.

„Nemůžu uvěřit, u Osmičky, že jsem tady skončil!“ naříkal tiše jeden z legionářů, „Vždyť mám ženu… a děti! Já…“
„Neměj obavy, kamaráde.“ ujišťoval ho jeden z domorodců, „Určitě se s nimi shledáš, pokud nám pomůžeš.“
„Udělám cokoli, abych se odsaď dostal.“
„Jo, aby ti to bylo ale platný!“ zaslechla jeho řeč neznámá bretonka, stojící u zdi s pochodní, „Abys pak neskončil jako mrtvola.“
„Vždyť už jsme všichni mrtví, tak co?“ chladně vydal ze sebe sedící dunmer.
„Sklapni, šediváku!“ okřikl ho redguard, „Dokud dýcháme, tak žijeme! Možná jsme skončili v kobce, ale dokážeme se odsaď dostat!“
„My orci se nevzdáváme! Dáme těm parchantům, co proto!“ hrdě si bouchnul na hruď jeden z orsimerů.
„A máš nějaký plán, jak se…“ ptal se ho neznámý seveřan, když tu náhle zaslechl kdosi u dveří blížící se kroky a upozornil na to. Všichni se dali kus dál ode dveří, za vteřinu se otevřely a dvojice khajiitů hodila do cely velmi pořezaného redguarda v roztrhaném oděvu. Chvíli na ně nadával, dokud oba kočičáci neodešli pryč a nechali je opět o samotě. Cvaknutí v zámku nastolilo klid, vězni se ohlédli na nový přírůstek.

„Heh… nemůžu uvěřit, že mě hodili sem!“ pronesl na začátek příchozí.
„Vítej v díře, kamaráde.“ skromně prohodil další domorodec a lehce ho objal, „Tak co? Jak to tam venku vypadá?“
„Jak?“ trochu se zarazil, „Strašně! Celé město už mají obsazené…“
„A co západ?“ kouknul na něj nejbližší orsimer, „Ti se stále drží?“
„J-j-jooo. Aspoň, co jsem naposled zaslechl, tak se stále drží. Ale ne moc dlouho.“
„Huh, kéž bych věděl, jak se odsaď dostat.“ pronesl vítající domorodec, „Už jsem přemýšlel, že bychom je napadli, až by přivedli dalšího z nás. Otevřeli by dveře a my bychom po nich skočili. Jenže ti kočičáci umí kouzlit…“
„A nevzpomínáš si, co se stalo před nedávnem? Jak jsme se tu hádali?“
Do dveří kdosi silně zabušil a zachraptil, „DRŽTE TAM HUBY!“
„Právě…“ ukázal redguard na dveře, „To je ten problém.“

K této trojici přistoupili další vězni, vyptávající se, co mají v plánu a jak se odtud chtějí dostat. Každého z nich napadlo jediné řešení… útok. Někteří z nich byli čarodějové, jiní zase lukostřelci a rváči. Avšak ani po několika minutách plánování a přemýšlení nepřišli na lepší řešení. Jenže neustálé vysvětlování, že za dveřmi jsou vojáci se zbraněmi, kteří by je zabili bez milosti a ihned, nebralo konce.

Ačkoli to vypadalo, že kromě špatných zpráv nemají nic na jazyku, hned je nový přírůstek nasytil nadějí, „Ale pánové, odtud vede cesta ven!“ oba posluchači ho nechápali, „Tohle místo znám dobře. Odtud vede jedna tajná stezka…“
„PROČ JSI TO NEŘEKL HNED?“ vyjel na něj domorodec, ale byl jedním z vězňů okřiknut, aby ztišil hlas, „Fajn… proč jsi to neřekl hned?“
„Protože jsem netušil, že chcete zmizet bez boje. Proto!“
„Ne, my se tu chtěli zabydlet až do konce svých životů…“ odvětil ork, „Tak kudy?“ redguard se podíval po místnosti, poté jen rukou ukázal na druhý konec místnosti, kde se o zeď opírala bretonka a nord. Ti nechápavě hleděli na jeho ruku, protože ho neslyšeli, mysleli si, že je uráží.

Skupinka vězňů se přemístila k dvojici, jež nebyla zrovna nadšená. Nově příchozí spustil na další druhy, aby si ho vyslechli, co měl na srdci, sám se rozhlížel v této části vězení. Až našel to, co hledal… u jedné ležící mrtvoly se nacházely mříže do země. Prohlásil, že pokud odstraní mříže, dostanou se do stok, které ústí v přístavu.

Bretonka hned vyjekla, že tohle už zkoušeli, ale neměli nic, čím by mohli železnou překážku vypáčit. Chvíli se všichni vězni hádali, nedávali pozor na svůj hlas, který byl více než hlasitý, i v zápětí se ozvalo velmi silné bušení do předních dveří a ještě mocnější varovný chrapot.

„JÁ KOUZLA POUŽÍVAT NEBUDU!“ křikla žena, „Mám v sobě poslední síly a ty chci využít jinak!“
„Neblbni, ženská a pusť se do práce!“ zařval na ní ork, zatímco jeden z vězňů, hlídající vchodové dveře, mával na ostatní, aby zanechali handrkování.
„Ty mi nebudeš poroučet, co mám dělat a co ne, zelenáči!“ bránila se čarodějka, „Mohla bych tě spálit na uhel.“
„DOST UŽ!“ vmísil se dunmer, „Nechci přijít o život, ale ani o šanci utéct!“ sklonil se k mřížím, leč spadl na ně. Ostatní vězni si všimli, jak mu z nohy trčí kost a vlny krve se mu valily z končetiny. V rukách vyčaroval mrazivé kouzlo, to poté pustil do železného okovu.
„Máš přelámanou nohu! Neblbni a přestaň, udělá to ta žena!“ okřikoval ho nord.
„Mě už tahle bolest… nevadí!“ držel jazyk za zuby a vší silou se snažil zmrazit železo. Předpokládal, že pokud ho dostatečně zchladí a pořádně pak do něj někdo udeří nebo se pokusí vylomit, mělo by to jít snadno.
„LIDI! LIDI!! NĚKDO SE BLÍŽÍ!!“ křičel vězeň u vchodu.
„Dělej, šediváku!“ pobízel ho ork, ale moc to nepomohlo.

V tu chvíli, kdy byla většina živých vězňů u chladných mříží, se ozval Erutan velmi smutným a zdrceným hlasem, „A až se odtud dostanete… co pak? Kam půjdete?“
„Do západní části!“ prozradila mu bretonka, „Stále máme šanci je porazit!“ někteří muži se k ní přidali, jen málokdo protestoval.
„To… se vám nepovede…“ zakroutil hlavou elf, „To je… jistá smrt!“
„ZAVŘI HUBU, ELFE, NEBO NÁM POMOZ!“ velmi nehezky spustil ork.

V tu chvíli se přestaly valit z dunmeřích rukou chladivé vlny mrazu a sněhu, elf velmi slabě padl na zem a snažil se pobrat dech. Než tak učinil, ork ho vzal za trup a svou silou ho poslal ke zdi, aby nepřekážel. Dva orci, seveřan a snědý muž pak chytli mříže do rukou a několikrát škubli. Celou dobu Erutan jen nechápavě vzdychal a nepředpokládal, že se jim povede tento plán. Stále jim říkal, že dělají špatně, ale slova byla marná.

Mříže praskly, seveřan je vytáhl nad svou hlavu, „PADÁME!! RYCHLE!“ jeden ork skočil malinkaté chodbičky, hned za ním redguard, který to tu znal velmi dobře a naváděl ho, kudy se má vydat. Nastal zmatek, každý ze zajatců chtěl pryč, až na mrtvoly a Erutana. Nad únikovým východem se tlačili, strkali, dokonce padly i pěsti a někteří se místo útěku pustili do útoku. Nejvíce ran schytal orsimer, který v zápalu vlastní obrany nevědomky zašlápl zraněného temného elfa. Jedno šlápnutí na hrdlo stačilo k ukončení života.

Během potyček se několik dvojic dostalo do podzemních tunelů, pozůstalí v celách se stále snažili dostat dovnitř, ale nedařilo se jim zachovat chladnou hlavu… natož držet se v tichosti. Do dveří už nikdo nebouchal, nyní někdo zandával klíč do zámku.

V momentě, kdy se vězni začali bít mezi sebou, skočila do tunelu bretonka a ohlédla se kolem sebe. Jak spatřila Erutana s mrtvolnou tváří, natáhla k němu ruku, „DĚLEJ, ELFE! POJĎ, JESTLI CHCEŠ ŽÍT!“. Ale nehnul se ani o coul.

V tu chvíli se otevřely dveře, do cel vstoupila mocná temná osoba s obouručním mečem, jenž uprostřed pulzoval rudým nádechem. K boku přistoupila zlatá elfka v temném hábitu a jak viděla některé vězně nad tajnou chodbou, ukázala na ně s jednoduchým rozkazem, „ZABÍT!“

Mocná postava se rozeběhla proti zbylým stojícím, několika seky a bodnutím poslal jejich duše do Zapomnění. Bretonka se stačila schovat dříve, než dopadla čepel i na její hlavu. Uprchlíci mizeli kdesi v podzemí, na altmerku se sesypali dva vězni, kteří posedávali u hlavního vchodu a nechtěli se přidat k utíkajícím. Ale velmi rychle skončili na zemi… temný válečník je poté lehce popravil.

„Ti neutečou nikam daleko!“ pronesla nahlas a ohlédla se po svém doprovodu, „Dojdi pro posily a řekni jim, ať se přesunou do přístaviště. Já se postarám o tenhle zbytek…“
„JAK JE LIBO!“ zachraptěl šermíř a vyběhl z věznice pryč.

Nyní byla v celách jen hrstka vězňů, kteří neodešli. Ať už kvůli zraněním nebo díky beznadějnému přesvědčení. Jeden z nich neustále klečel a modlil se, aby mu bohové pomohli. Žena na něj jen pohrdavě pohlédla, přemýšlela o ukončení jeho trápení, ale to neudělala. Naopak byla moc ráda, když ho viděla v takovémto stavu. Pak se přemístila nad vstup do tunelu a hleděla jak na otevřenou hlubinu, tak i na mrtvoly kolem a na stále živého Erutana. V očích mu viděla slabost a nechuť něco dalšího podniknout. Přesto vzala mu ruce a zamkla do okovů nad ním… ani se nebránil.

Takto to učinila s ostatními, co zůstali v místnosti. Moc jich nežilo, dali se spočítat na jedné ruce. Ale všichni tito vězni měli jedno společné… neměli žádnou naději. Nikdo z nich nechtěl bojovat, usilovat o nemožné, nebo se aspoň bavit, aby zabili nudu. Jen smutně a zničeně hleděli do země.

Bosmer už ani nepronášel slova pro Kynareth, už dávno se vzdal této ztráty času. Kromě vzpomínek na nejkrásnější chvíle, se bavil odpočítáváním zbývajícího času života. Za moment vstoupila do cel malá skupinka věznitelů a zabezpečovala okolí. Některé vězně rovnou mučili, jiné nechali být. Ale všichni slyšeli nepříjemný zvuk, linoucí se z únikové chodby… děsivý a bolestný křik.

Thalmorská jednotka se po náročném dni utábořila ve Starém Hroldanu tak, jak schválil Erutan. Celá noc probíhala velmi klidně. Téměř všichni spali pod širým nebem, plných hvězd a obou měsíců. Bylo zvláštní pro bosmera, jak ležel pod jedním jalovcem a myšlenkami se ubíral k názoru, že toto rozhodnutí nebylo tak špatné.

Elfí hlídky nenarazily na nikoho zvláštního. Co bylo opravdu mimořádné, že z krčmy, která se od nich nacházela, co by kamenem dohodili, vyšel mládenec s několika nůšemi zásob a nechal je občerstvit. I v této chvíli byli někteří domorodci na své vznešené pány milí.

Noc se nesla v klidném nádechu, vojáci si konečně odpočali a někteří dostali do hlav jasnější a příjemnější myšlenky. Nyní, když byla situace o něco lehčí, Fathryl svěřil zbylým členům současné rozkazy a královnin osud. Byť je mrzela tato skutečnost, pevně ujistili mluvčího, že bude pro ně čest dokončit tak závažně důležitý úkol.

Ráno, když se všichni vojáci probrali a připravili na odchod, přemístil se altmer k Erutanovi a téměř ho na každém kroku doprovázel. Jakmile vydal nový vůdce pokyn k odchodu, vyrazili směrem do běloprůsmyckých plání. Takřka desetičlenná skupinka pochodovala kopčitým krajem. Někteří během cesty lovili zvěř, jiní jen mlčky kráčeli po krásné krajině a přemýšleli, kde jsou ostatní druzi. I samotného Erutana to zajímalo.

„Když jsme jeli z Ledohradu, naráželi jsme na vlny vojáků. Některým jsme ujeli a s některými jsme se zase dali do křížku.“ ohlédl se po společníkovi, „Nemáš tušení, kde jsou?“
„Upřímně, nevím.“ přiznal se altmer, „Královna nechala během tvého útěku do Ledohradu vyslat mnoho vojsk z větších měst právě sem. Jestli byli rozdrceni, nebo se vrátili zpět… Těžko říct.“ zakroutil hlavou, „Přikláněl bych se spíš k tomu druhému.“

Po několika hodinách chůze, kdy se vrátili z kopců zpět na kamenitou cestu, v bosmeří hrudi se ozvala velmi silná trhaná bolest. Chytl se za ní, v zubech držel hlasivky… až je po pár vteřinách vypustil. Navrhl krátkou oddechovou pauzu.

Kolona se zastavila kousek od tekoucí říčky, někteří se vydali sbírat různé byliny, které by pomohly zraněným od bolesti, jiní se rozhodli pro rybolov. Erutan se přemístil k nejbližší skále a posadil se, hned k boku přistoupil Fathryl, zjišťující jeho zdraví. Než mu stačil jakkoli odpovědět, natáhl ruku před sebe…

„Teiko! Počkej…“ khajiitka ve zbroji se zastavila, opatrně se otočila, „Musím s tebou mluvit!“ chvíli odporovala, ale na altmeří naléhání povolila. Pomalé strnulé kroky ji posunuly blíže k bosmerovi.
„Co chceš?“ odsekla ho.
„Podívej, chápu, že mě nerada vidíš živého.“ na to se pěkně zašklebila, „A moc dobře ti věřím, že máš sto chutí hodit po mně tu palici. Ale prosím…“
„Co ty máš, co prosit!“ pustila se do něj, „Myslíš si, že jen tak zavřu oči nad tvými činy?“
„Teiko, měla by ses uklidnit…“
„A ty ho, Fathryle, ještě podporuješ! Je to zrádce, jak to řekl ten rebel, kterého jsme v té věži zabili!“
„Ale přidal se na správnou stranu, Teiko!“ ujišťoval jí Fathryl, „Možná, že v minulosti udělal něco, co nechtěl, ale musel. To však…“
„ZABIL GLARIS A LAA‘VERENA!“ křikla hlasitě, „Díky jeho rozhodnutí umřel Siberius i královna! A nakonec ani nepopravil ty, kteří nám stáli celou dobu v cestě!! Hanba ti, elfe!“
„CO PO MNĚ CHCEŠ, TEIKO?“ křikl na ní Erutan nepříjemně, „CO? JAK TĚ MÁM ZATRACENĚ PŘESVĚDČIT, ŽE NEJSEM PROTI TOBĚ, ALE S TEBOU?“
Její zuby zazářily v chlupatém úsměvu, „Až chcípneš, tak mě přesvědčíš!“
„Huh, Teiko, jen zhoršuješ situaci!“ přistoupil k ní zlatavý elf blíže, „Podívej, když se nám podaří dorazit do toho chrámu, tak budem moct vrátit vše a všechny, o které jsme přišli!“ položil jí ruku na rameno, „Tak, co ty na to? Zkus mu ještě jednou věřit!“

Chvíli na ně hleděla jak na blázny. Dlouhou dobu se rozmýšlela, zda jim má něco udělat nebo jen prostě odejít z místa, či odpustit. Ale nakonec svůj hněv nezvládla… ruku mu strhla z ramene.

„Nedokážeš ovládat slova jako Laa’veren! Jděte se oba bodnout, ušáci!“ otočila se k nim zády, „A jestli ještě jednou za mnou polezete, tak si mě nepřejte!!“ velmi rychlým krokem odešla kamsi do přírody.

Fathryl se vrátil po bok svého přítele, „No, tak to vypadá, že jsme ztratili předposledního z Drápů.“
„Myslíš, že se nám jí povede ještě nějak přesvědčit?“
Altmer zakroutil hlavou, „Pochybuji… Teiko je strašně tvrdohlavá, a pokud si něco usmyslí, tak u toho zůstane.“ podíval se na jeho tělo a do rukou si připravil léčebné kouzlo, „Pokud nám aedry nebo daedry nějak nepomohou, pak s ní nemůžeme počítat.“
Zatímco se Erutanovi hojila zanícená rána, sám uvažoval nad možností si jí získat zpět, „Huh… třeba na něco přijdeme.“
„Já… sám nevím, jak bych se rozhodl.“ bosmer nastražil uši, „Na jednu stranu chápu, že to byli tví přátelé a známí. Ale ber to také z té druhé stránky. Byli to nepřátelé! ÚHLAVNÍ NEPŘÁTELÉ!“
„Na tom už nějak… nesejde, jací byli.“ zklamaně odvětil, „Tohle jsem prostě nemohl udělat.“ kouknul do zlaté tváře, „Až prožiješ tolik vražd a zabíjení, pochopíš, proč to říkám.“

Z rukou přestala vycházet léčebná záře, Fathryl vyčerpal veškeré své síly, však stále hleděl na tělo zraněného, „Víš co, Erutane? Slib mi něco. Až se budeš opět muset rozhodnout v situaci, kdy ti bude těžko, dej mi vědět, ano? Vyřeším to za tebe, nebudeš se pak muset trápit, že to byla tvá chyba.“
Erutan seskočil ze skály na zem, „Už žádné sliby, příteli.“ pohlédl mu do očí, „Už jsem nasliboval a přísahal na tolik věcí, že to nedokážu ani spočítat a většinu z nich jsem porušil. Rozhodnu tak, jak rozhodnu!“



Na upřímná slova se altmer uklonil, pak mu zranění ošetřil a pronesl, že je na nějakou dobu zase fit. I přesto mu bosmer poděkoval. Jakmile ostatní uviděli připraveného nosiče svitku na cestě, vzpřímili k němu zrak.

„Družino, pokračujeme v cestě! Směr Vyšný Hrothgar!“
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jak se bude Erutan v brzké době cítit?
1) provinile
2) sebejistě
3) povrchně