The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Adrian_S dne 31.12.2014 20:49

Aedry a daedry byly už odjakživa součástí života na Tamrielu. A jistě každý zná rozdíl mezi aedrou a daedrou. Ne? Aedry jsou bohové, jenž stvořili život na Nirnu, svými silami pomáhají lidu a jsou uznáváni. Kdežto daedry jsou pouze polobozi, jenž většina z nich dychtí po moci, škodí, zastrašuje lid a vládnou v pláních Zapomnění. Jejich uctívání bývá zakázané a jejich následovníci musejí vyhledávat tajné svatyně, jež jsou rozprostřeny různě v koutech Tamrielu. Na rozdíl od aeder jsou daedry možno viditelné a lze s nima mluvit, pokud máte to štěstí.

I ve Skyrimu se nacházejí daedrické svatyně, které lze navštívit. A pokud máte opravdu velké štěstí, může k vám, v některém z těchto míst, promluvit daedra a požádat vás o pomoc. Proč? Proč by polobůh měl žádat pomoc od někoho tak… slabého a nicotného člověka, mera či od někoho ze zvířecího druhu? Je známo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech… avšak… i daedry nemají své dny…

Část 1. - Den, na který nezapomeneš

Mocné zavrzání dřevěné brány se rozeznělo do okolí, na kamennou cestičku, vedoucí skrz město, vstoupila neznámá vysmátá osoba. Po dlouhé výpravě odkudsi konečně dorazila do civilizace…

Bušení kladiva u kovárny, halekání dvojice elfů na schodech, vedoucí k vyvýšenému domu a pochodující děvy s plnými košíky květin… takto vítal Bílý Průsmyk návštěvníka. S obrovskou trnitou růží na zádech se dal neznámý kupředu, a i když mu Slunce svítilo do tváře, nezacláněl si obličej před přímým svitem. Po pár krocích si cestovatel odchytl pochodující stráž se štítem v ruce a ptal se, kde je tu nějaká hospoda či putyka.

„Vypadáš unaveně, příteli. „U Kobyly a praporce“ mají pěkně čisté postele za rozumnou cenu!“ odpověděla mu stráž, „A taky tam podávají výborný alkohol!“
„Díky za tip, člověče…“ pronesl poutník, „Vlastně… Nemáš chvilku? Vypadáš, že chlastu rozumíš… a i unaveně vypadáš. Pojď, zvu tě na zrzka!“
„Promiň, měšťane, ale jsem ve službě.“ odmítla stráž, skrze zavřenou přilbici bylo slyšet lehké povzdechnutí.
„Nu což, nedá se nic dělat…“ poplácal vojáka po rameni a sám se vydal do putyky.

Poutník v tmavém hábitu prošel skrze tržiště, odkud se hlasitě ozývaly hlasy obchodníků a řemeslníků, jejž chtěli udat své zboží. Neustále na sebe halekali a snažili se přilákat právě k sobě co nejvíce lidí. Mezi nahlížejícími byla i velice půvabná dívenka v modravém šatu. Hned mu na první pohled padla do oka a toužil se s ní sblížit.

„U takových cetek stojí tak pohledné děvče!“ křikl na ní, když vyhlížela krásný šperk, ta se k němu otočila „Mít u sebe sta hřiven zlata, dal bych ti je, ani bys nemrkla!“
„Oh, takovou lichotku jsem… dlouho neslyšela!“ zaculila se půvabná, „I když je fakt, že bych nějaké zlato potřebovala…“
„K tomu ti mohu pomoci, děvenko!“ usmál se na ní cizinec, „Řekni mi, není ti to nudné stání u tohohle nudného stánku tak…“
„… nudné?“
„Přesně!“ mrkl na ní a usmál se ještě víc, „Nechtěla bys strávit pár svých volných minut s kamarádem, co putuje po světě? Řeknu ti kdejakou historku a prozradím ti, kde se výborně nalejvá!“
„No, nabídka je to lákavá…“ přiznala se, „ale, budu muset odmítnout.“ poutník se náhle přestal usmívat, „Víte, ani vás neznám… a nepřipadáte mi jako ožrala!“.
„No, tak! Děvče!“ trochu žadonil, „Pojď se pobavit! Napijem se spolu, poklábosíme si…“
„Jste velice laskavý… Ale už budu muset jít. Třeba příště…“ otočila se směrem ke schodišti a odešla, poutník zůstal na místě jak kůl v plotě.

Potichu pronesl, že se mu tohle ještě nestalo, aby ho nechala tak hezká žena jen tak. Své kroky zamířil na schody krčmy, ze kterých se linula příjemná vůně. Aroma ho stále silněji táhlo ke dveřím. S radostí a vervou v sobě otevřel bránu do svého světa, svit hořícího ohně, uprostřed místnosti a pohled na mnoho lidí s lahví v ruce, ho hřálo na srdci… Tady byl jak doma. U ohně posedával neznámý muž v železném brnění a s plným korbelem. Hned za jeho zády vyhrával další mladík s loutnou úžasné melodie, jež halila místnost do veselí. Vedle onoho barda tiše posedávali u menšího stolku rytířka s neznámým otrhaným žebrákem. U pultu promlouvala hostinská ke své adoptované redguardské dcerce, aby zašla do sklepa pro nějaké maso. Poutník se usmál ve dveřích a přikročil blíže do místnosti.

„Vítej!“ ozvalo se od pultu, „Vítej „U Kobyly a praporce“! Máme tu skvělé pivo a víno!“ lákala ho hospodská, „Jestli jsi unavený, cizinče, pár volných postelí by se tu našlo. Dáš si něco?“
Návštěvník si přisedl k pultu a usmál se na milou hospodskou, „Tomu říkám vřelé uvítání! Áh… dal bych si nějaký ten „ale“ a medovinu…“

Hospodská se usmála, zespod baru vytáhla lahev s medovinou, kterou mu otevřela a přiložila blíže k tělu, poté vzala korbel k pípě a už točila zrzavý mok. Než se ho zeptala na zaplacení, poutník jí gestem ukázal, abych na chvilku mlčela, sám si upil trochu od medoviny a trochu od „aleu“.

„Hmm… není to špatné! Naposled jsem měl Cyrodiilskou brandy, ale to už je nějaký ten čas zpátky. Fakt dobrý!“
„Děkuji, čepujem tu to nejlepší, co Nordi mohou nabídnout…“ prozradila hospodská a představila se jako Hulda, „Máte vůbec čím zaplatit, pane?“
„Zaplatit? NEMÁM!“ křikl nahlas, Hulda se lehce zděsila, avšak poutník se okamžitě zasmál, „Ááh, dobrej fór, že? Samozřejmě, že mám… Ale měl bych pro vás jinačí nabídku.“
Hulda se k němu naklonila blíže, „Já uznávám jen zlaťáky…“
„Však taky je dostanete, moje milá Huldo.“ usmál se na ní, než se stačila nějak bránit, opět se ozval, „Dala jste mi ochutnat, co tu máte. Rád bych vám taky dal něco ochutnat. Co vy na to?“
„Hmm, pití tu máme dost…“ pronesla a zadívala se na jeho chloubu, jež mu stále držela na zádech, „Co je ta květina na vašich zádech? Jste snad druid?“
„DRUID!!“ křikl nahlas a smích nemohl zadržet, až po pár vteřinách, kdy atmosféra ztichla od bardova hraní, „Tak takovej žert jsem neslyšel léta! Jste vážně vtipná…“ uklidnil se, „Áh, moje rudá růžička… Chtěla byste jí?“
„Jste zvláštní, poutníče… Ale ta hůl… je… no, nedokážu to popsat slovy. Chtěla bych se jí dotknout.“
„Tak dobře!“ prohlásil, „Můžete jí mít, pokud mě porazíte v pijácké hře! Co vy na to?“

Šenkýřka kývla hlavou, hrdě prohlásila, že umí pít a jen tak jí někdo nepřekoná. I zeptala se ho, co se bude pít, jestli medovina nebo pivo, poutník však jen zakroutil hlavou a vytáhnul zevnitř svého hábitu neznámou láhev, černou jak uhel. Když jí otevřel, vylezlo z ní tak smrduté aroma, jakoby se v oné lahvi kvasil léta kolčaváčí trus. Přihrnul si k sobě dva korbele a nechal do nich nalít světle-hnědou tekutinu. Po dolití hospodská se na korbely nevěřícně zadívala, už duchu to odmítala ochutnat.

„Co to, u Devítky, je?“ ukázala na podivný mok.
„Pití zdarma!“ pronesl s úsměvem a podal jí korbel blíže.

Vzala jej, nesměle k němu přičichla, smrduté aroma již dávno vyprchalo, ale i tak neměla odvahu se něčeho takového napít. Smutně mu řekla, že ten „ale“ a medovinu má zadarmo, když tohle nebude muset vypít, porážku si však nechtěla připustit.

„Chce se někdo tady zadarmo napít?“ křikla na celou putyku, pár vteřin se nikdo neozval, až nakonec přišel muž v otrhaném hábitu, celý natěšený.
„Chlast zdarma? To beru!“ už se natahoval po korbelu, jeho ruku však přerušil hmat poutníka.
„Ne tak rychle, žebráku… Opravdu si chceš zahrát hru o mou hůl?“
„Ále, hůl ať shoří v ohni! Ten chlast… ta vůně! To musí být něco dobrého!!“ naléhal žebrák.
„Brenuine, uklidni se! Vždyť ani já nevím, co to je za patok!“ okřikla ho hospodská.
„Patok? To říkáte teďka, ale kdybyste to měla na jazyku…“ a slastně mlaskl poutník, oči se otočily na žebráka.
„Mně je jedno, co to je… když je to zdarma!“
„Správně, kamaráde! Když je to zdarma!“ zopakoval jeho slova mnich a podal mu korbel do ruky.
„Tak, a do dna!“ křikl Brenuin na svého nového kamaráda a společně se napili, celý objem naráz vypili.
„Tak co? Ta píše, že?“

Brenuin mu dal za pravdu, už ode dveří bylo na něm vidět, že udrží v sobě nějakou dávku chlastu, avšak po chvíli přemítání kolem sebe a neustálého mumlání, jak je to dobré a že by chtěl ještě jednu rundu, padl jak právě poražený strom na zem. Měl to štěstí, že dopadl jen na lavičku, pár coulů vedle, a už by jeho vlasy tančily v plamenech.

„To musí být ale silnej dryják! Do tohohle nejdu!“ křikla Hulda a ustoupila pár kroků dozadu.

Poutník se zadíval kolem sebe a nevěřil, že ho tak krásná žena odmítá jen kvůli velice silnému nápoji. K Brenuinovi přiběhl železný silák a snažil se ho probrat, což se mu moc nedařilo. Už hlásil, že je nejspíš mrtvý, ale za pár vteřin se žebrák ozval. Z jeho úst se linul stejný hlas, jak mívají lidé s kocovinou, když se probudí.

„Být tebou, mnichu, radši bych si sedl na místo a pil to naše!“ hejknul na něj bard a nepříjemně se na něj zahleděl.

Na železného muže, barda i hospodskou mnich mávnul rukou, přemístil se k dobrodružce ve zbroji a přitakal jí, zda by se s ním ona nenapila. Její slova byla více než tvrdá, nejen, že nevěřila jeho chlastu, ale obávala o svůj život. Měla za to, že je to otrávené. Navíc, po pronesení slov její tvář zrudla, byla více než rozčílená. Mnich se zvedl od stolu a vydal se na druhou stranu krčmy, k osamocenému stolu.

Náhle se u ohniště zastavil, „TO SE TU NIKDO NECHCE NAPÍT S KAMARÁDEM SAMEM?“ křikl do okolí, avšak jeho očekávaná reakce se dostavila. Hulda a železný muž, jenž konečně probral žebráka z bezvědomí, zakroutili hlavou a pronášeli silná slova. Poutník se usadil na židli a smutně sledoval ohniště, jak barevně tančilo.

Na onom místě strávil nehnutě několik hodin, nově příchozí lidi už hlásili tmu a i u nich se snažil vyvolat zájem o chlastací hru, avšak bezúspěšně. V duchu si pronesl, že vyčká ještě pár vteřin a vyrazí dál, avšak v té chvíli, co to pronesl, se otevřely ještě jednou dveře, do kterých vstoupila neznámá osoba v železné zbroji a rohatou helmicí na hlavě. Těžko mohl poznat, jestli se jednalo o muže či ženu, ale tato postava si přisedla k pultu a začala si objednávat lahev piva, vína, medoviny a i brandy. Po objednávce si začal dobrodruh polévat hrdlo nordským alkoholem, mnicha tahle osoba velice zaujala…

„Hej, ty! No, ty tam u pultu!“ křikl na dobrodruha, jenž se otočil jeho směrem a gestem mu ukázal, aby přišel blíže.

Dobrodruh se vrátil zrakem zpět k hospodské, na stůl položil několik zlatek a veškerý alkohol pobral do ruky. Mnich mu ukázal, aby si přisedl k němu i s objednaným alkoholem. Jen, co se posadil, usmál se na něj.

„Vypadáš jako někdo, kdo si s pitím rozumí. Co se takhle vsadit o jednu hůl?“

Upravil/a Adrian_S dne 18.06.2017 15:36

Přidal Adrian_S dne 11.01.2015 17:20

Část 2. - Černá duše

V ohromné síni, jež se topila v modrých barvách, postávala pětice netrpělivých žáků u magické fontány a hleděla do jejího nitra. Každou chvíli se čarodějové ohlédli na sebe a četli si v očích otázku, kde se zdržuje jejich mistr. Mladá Bosmerka se otočila na vedle stojícího šedivého přítele a zeptala se ho, co očekává z dnešní hodiny. Než stačil něco říct, dveře do sálu se otevřely a ocelová brána zavrzala. K fontáně se blížil jiný učitel, než předpokládali…

„Váš mistr mě požádal, abych dneska vzal hodinu za něj. Není zcela ve své kondici a musí odpočívat.“
„A jak mu je?“, zeptal se redguardský učeň.
„Není mu dobře,“ rychle odpověděl Altmer, „ale už se o něj stará mistryně Colette.“ polknul slinu na jazyku a pokračoval v řeči, „Váš mistr mě požádal, abych vás procvičil více ve vyvolávací magii. Začneme s něčím lehčím a postupně budeme čarovat složitější kouzla.“ ohlédl se na studenty, již nehnutě stáli, „Rozmístěte se po hale a začneme!“

Pětice studentů se rozmístila tak, jak přikázal. Každý měl od sebe rozestup několik sáhů kolem suplujícího učitele, jenž stál u fontány, vytvořili dokonalý půlkruh. Po zvolání otázky, zda jsou všichni připraveni a pokynutí hlavou, je Altmer požádal, aby vyvolali před sebe plivníka. Dunmer, Redguard a Bretonka se lehce zasmáli, pro ně to byla maličkost a bez jakýchkoliv příprav vyvolali před sebe vlka z plání Zapomnění. Zvěř se po vyvolání oklepala a párkrát štěkla. O pár vteřin později se to povedlo i zbývající Bosmerce a Císařské studentce.

„Magie vyvolávání spočívá v přivolání nestvůry či bytosti z plání Zapomnění a udržením jej zde v našem světě, co nejdéle.“ ozval se učitel, „Všiml jsem si, že některým z vás dělalo toto kouzlo problémy… a některým ne.“ otočil se na bosmerskou studentku, „Balven, řekněte mi, v čem jste měla potíž přivolat plivníka?“
Mladičká elfka polkla a učinila pár kroků před sebe, „Víte, mistře, nemám tak vysoké znalosti vyvolávání. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, na kterou část se mám zaměřit a připomenout si jí…“
„Jinými slovy, máte pomalejší reakce… Ale to nevadí. Učený z nebe nespadl.“ poté se otočil na císařskou studentku, která byla ve tváři o několik desítek let starší, „A v čem jste měla problém vy, Katarino?“
„Pomocí myslí se mi nepovedlo hnedka zachytit plivníka. Až na druhý pokus…“
„Ale vyvolala jste ho… Aspoň něco.“ po jeho řeči se studentky vrátily na své místo, všichni plivníci náhle zmizeli ze světa, „Dobrá, plivníka byste všichni zvládli. Dalším vyvolávacím kouzlem je „přivolání atronacha“. Elementála, jenž se vyskytuje téměř ve všech daedrických pláních. Je to mnohem složitější, ale uvidíme, jestli se vám to povede…“
„Mistře Nelakare,“ ozval se náhle Treoy, redguardský tovaryš, „odpusťte, že vás přerušuji, ale proč nemůžeme oživit nějakou mrtvolu? Vždyť to je také jedno ze základů vyvolávání a…“
„Protože na oživení potřebujeme mrtvolu, avšak vstup do městských síní mrtvých nebo zabíjení lidí je zde na univerzitě zcela zakázané!. Navíc, tovaryši, mistr po vás chce, abyste se naučili uvězňovat duše stvoření. A to se nenaučíte jinak, než když pochopíte princip vyvolávání daedrických stvůr.“
„Uvězňovat duše? Ale… to jsme se měli učit až za několik týdnů! Tak daleko se znalostmi ještě nejsme…“ ozval se tentokrát dunmerský žák.
„Jsem si toho vědom, Pithi, ale dneska vás mám toto naučit. Snažte se, čím dřív se to naučíte, tím dřív potěšíte nejen svého mistra, ale hlavně sebe! Pro ty z vás, kteří nebudou chtít opustit půdu univerzity, je to možnost nového výzkumu a seberealizace!“

Všichni studenti polkli a znovu se postavili do připravených pozic, mistr Nelakar jim podrobně vysvětlil, co mají učinit, aby vyvolali ohnivého atronacha a nechal je samostatně pracovat. Takřka ihned na začátku se povedlo bretonské čarodějce Syrraně přivolat elementála. Za pár chvil se to podařilo Katarině, Balveně a Treoyovi, až na konec po několika minutách i Dunmerovi Pithiovi. Během jejich čarování jim mistr vysvětloval některé poznatky již nežijících velmistrů o Zapomnění a duších.

Po několika hodinách vyčerpávajícího čarování jim dal na pár minut přestávku, sám rychle zaběhl do svých komnat a přinesl několik malých kamenů duší. Ty pak předal každému do ruky a prozradil, co s nimi má dělat. Vysvětlil jim, že aby mohli uvěznit duši nějakého stvoření, musí mít u sebe jeden z prázdných kamenů duší. Drobná a neškodná stvoření mají malé duše, za to větší a silnější potřebují větší kameny.

Znova se na ně zadíval a zeptal se, zda jsou připraveni. Poté jim ukázal, co mají přesně udělat, aby se jim povedlo vykouzlit kouzlo uvěznění. Předvedl velice jednoduchý pohyb, kouzlo namířil do fontány a seslal jej. Upozornil je, aby se vyhýbali kontaktu s kouzlem, protože pokud zemřou, jejich duše neodejde v klidu ze světa, ale zůstane v objetí Zapomnění. Už nikdy by nevrátili duši do mrtvého těla. I přesto jim doporučil, pokud by byli přeci takto okouzleni, aby chvíli někde v bezpečí vyčkali, kouzlo nemá dlouhé trvání.

„Myslím, že mi tohle půjde snadno…“ ozvala se Syrrana, hned na to se ozval i Treoy.
„Dobrá, tak to zkusíme.“ zvolal Nelakar, „Protože nechci, abyste to zkoušeli na sobě, přivolejte si plivníka. Je to jedno z… menších stvoření Zapomnění. Až se vám to povede, zakouzlete na něj ono uvěznění a zabte ho!“

Všichni čarodějové si připravili vyvolávací kouzlo, po provedení pohybu se před nimi zjevili vlci ze Zapomnění a hlasitě štěkali. Nelakar jim pokynul, aby jim uvěznili duše, někteří studenti váhali nad tímto rozhodnutím, ale mistr je ukliďnoval, že se nic špatného nestane, těchto stvůr je v Zapomnění více než dost. Bretonka, Redgard a Císařská studentka uvěznili hned na první pokus své vyvolané exempláře, následně to udělali i zbývající Dunmer s Bosmerkou. Každý z nich si připravil jakékoli libovolné smrtící kouzlo, které vypustili ze svých rukou. Smrtelně šílené kňučení se ozvalo, když se přízraky rozplynuly a jakési podivné éterum se přemisťovalo do kamene v jejich rukách. Studenti cítili, jak se moc onoho stvoření uzavírá do neznámého nerostu.

Mistr se nad nimi usmál a zatleskal, „Výborně! Přesně takto to má fungovat, studenti! Tímto bych tuto hodinu zakončil. Myslím, že svého mistra potěšíte více, až toto uvidí!“ poté se před studenty uklonil a odcházel ze sálu pryč, žáci postávali na svých místech a tiše si vyprávěli své dojmy.

Venku se rozfoukal velice silný vítr, vločky sněhu narážely do tváře vyučujícího, který se odebíral do lektorských pokojů. Procházel skrze promenádu, cestou narazil na některé své kolegy a dvojici žáků, jejž se bavili u výklenku o magii. Na pár vteřin se u nich zastavil a chtěl se na něco zeptat, ale místo otázky se podíval na univerzitní mostek, kde právě postávala dvojice lidí a cosi si předávala. Jedna z nich se po pár minutách vracela zpět na pozemky. Sledující chvíli zůstal na místě, dokud se ona postava neodebrala do svých komnat.

Za pár okamžiků se u očarovávacího aparátu tiše radoval dunmerský čaroděj nad balíčkem, který dostal do ruky. Lehce radostným hlasem prohlašoval, jaké měl štěstí, že mu zboží přišlo právě včas. Z jeho přemítání ho však dostal Nelakar ve vchodu do komnaty.

„Mistře Varene, odpustťe, že vás ruším, ale měl jsem za to, že na vás dohlíží mistryně Marenceová.“
„Áh, ano…“ náhle velice silně zakašlal mistr Malyn Varen, div že jeho plíce nevyletěly ven z těla, „Dohlížela na mé zdraví…“
„Co jste to dostal, smím-li se zeptat? Je to snad nějaký…“
„Psst! Tady ne!“ okřikl ho Dunmer, „Pojďte se mnou, ukážu vám to!“ zabalil balíček a společně s kolegou se vydali na schodiště.

Pod posledním schodem se nacházely padací dveře do sklepení univerzity, do Hnojiště, velice temného zákoutí. Když slezli po velice starém a vratkém žebříku, prošli několika smrdutými uličkami a otevřeli oslizlé dveře, dostali se na prapodivné místo. Právě postávali v nízké místnosti, ve které se uprostřed nacházela jaká si kovová ruka, nepatřící do tohoto světa. U jedné ze zdí byla přisunuta lavice se židlí, k níž se Malyn vydal a rozbaloval balíček. Čím více se těšil na svůj objev, tím stále častěji se projevoval kašel, v jedné chvíli se mu spustila i krev z nosu, ale jakoby jí nevnímal. Nelakar se naklonil přes jeho rameno, jeho oči nemohly uvěřit, na co se právě dívají a co drží jeho dunmerský učitel v rukách.

„To je… neuvěřitelné! Taková… krása!“ probudil se do úžasu Altmer, „Kde jste to našel?“
„Úžasné, viďte?“ ozval se Malyn s veselím na jazyku, „Dlouhé roky hledání v Cyrodiilu a nakonec se mi dostane do rukou.“ otočil se na svého kolegu, „Naděje umírá poslední! S tímhle mám stále šanci se zachránit, jen musím na to přijít…“
„Mistře Malyne, nerad vám kazím vyhlídky, ale víte o tom, že sebe nelze uvěznit?“
„Mýlíte se, příteli…“ zakroutil hlavou a vrátil zpátky zrak na předmět v třesoucích se rukách, „Já na to přijdu…“
„Mistře, povedlo se mi naučit studenty uvězňovací kouzlo tak, jak jste si přál…“ pronesl a v té chvíli si uvědomil, nač je to vlastně naučil, „Snad nechcete po nich, aby to na vás zakouzlili, mistře? To je šílené!“
„Vy jste šílený, že máte takové myšlenky, Nelakare! Určitě se nechám od některého z nich jen tak uvěznit…“ velice přísně se ozval Malyn, „A k tomu uvězňování… skvělé! Bude se jim to na dalších hodinách hodit. Pokud vás mohu požádat, vemte za mě několik dalších přednášek a učte je více vyvolávání.“

Poté mu gestem ukázal, aby si dal odchod, než zcela Altmer odešel z místnosti, rychle dodal, „Dejte mi za čas vědět, kdo si z nich nejlíp vede. A nikomu neříkejte, co tu provádím!“

Altmer se uklonil a odešel z místnosti, Malyn Varen neustále hleděl na onu věc, která byla doposud zabalená. Ze stolku vytáhnul velikou bichli, brk s kalamářem a započal psát různé poznatky ohledně předmětu.

Uplynulo několik týdnů, mistr Nelakar se stále více zabýval výukou Malynových studentů než samotným svým projektem. Díky jeho trpělivosti a odhodlání naučil studenty vyvolávat mnohem silnější bytosti z plání Zapomnění, než tomu bylo kdysi dávno. Jeho úspěch ho hladil po duši, to samé si ovšem nemohl říct Malyn v Hnojišti. Neustále experimentoval a dumal nad myšlenkou, jak si zachránit život, aniž by přitom neumřel. Málokdy se objevoval na povrchu univerzity, i jeho kolegové začali po něm pátrat, však Nelakar neřekl nikomu ani slovo, přesně to si přál experimentující Dunmer.

Malyn už několik dní nepřišel do svých komnat, dny trávil nad pokusy a noci na ušpiněné posteli ve sklepení. Každou noc se mu zdály tak příšerné sny a hrůzná zjevení, že sám už těžko rozpoznával, co je realita a co sen. Každé ráno, když se probudil, neustále kolem sebe slyšel hlasy svých kolegů, jak se mu potají vysmívají, že jeho pokus nevychází. Celý den se snažil rozebrat podrobně předmět, až nakonec zakřičel radostí… přišel na způsob záchrany.

Za krátkou chvíli se otevřel poklop ze sklepení do lektorského sálu, rychle vyběhl schody do alchymistického koutku a vytvářel jakýsi lektvar. Za pár vteřin se k němu dostavilo několik jeho kolegů a vyptávalo se, co provádí a kde byl tak dlouhou dobu, jeho uši však nic nezaznamenaly. Dlouho se z něj snažili dostat nějakou informaci o sobě, ale Malyn vůbec necekl. Své snažení vzdali a nechali jej být na pokoji, bez řečí odešli, když se tu náhle Dunmer na ně rozkřikl s nadávkou v ústech. Nechápali, co ho to popadlo, ale rozhodně si byli jistí, že není zcela v pořádku. Celé dopoledne tak strávil v laboratoři s hmoždířem v ruce. Jeho snažení po chvíli vyrušil starý přítel, kterého si už téměř nepamatoval…

„Mistře Malyne!“ ozval se Nelakar, avšak, jen co se jeho kolega otočil čelem k němu, zarazil se, byl mnohem zarostlejší a vrásčitější, „Dlouho jsem o vás…“
„… neslyšel. Chtěl bych vědět, jak si vedete s pokusem a proč jste se neukázal tak dlouho?“ dokončil za něj řeč, Nelakar překvapeně s ústy dokořán hleděl na jasnovidce, „Přesně jste měl takováhle slova na jazyku, co? Vaše otázky mě jen… zdržují! Jsou neužitečné a zbytečné! Kdybyste mi místo toho raději řekl, KDO SI JAK VEDE S VÝUKOU!“
Na pár vteřin Altmer ztratil řeč, „Promiňte, řekl jsem snad…“
„ANO, ŘEKL! Teda, ne, NEŘEKL!“ zmateně se ozval Dunmer, „Znám vaše myšlenky a slova, každou noc jsem slyšel od vás, jak mě pomlouváte a rozhlašujete všude o mých pokusech. MÝCH POKUSECH!“ bouchnul si dlaní na hruď.
„Jste v pořádku, mistře?“ zeptal se ho opatrně kolega.
„JÁ JSEM, ALE VY NE!“ náhle se chytl Dunmer za srdce a velice slabě se sesypal na zem, Nelakar k němu okamžitě přiběhl a snažil se mu pomoc vstát ze země, „Omlouvám se… to ta daedra! Snaží se mě zlomit… ale nepovede se jí to!“ vydechoval velice rychle a rytmicky, „Který ze studentů je nejlepší?“
„Mistře!“
„TAK KDO?!“
Nelakar se odmlčel, nechtěl mu nic dál prozrazovat, ale na očích mu byla vidět touha žít a dozvědět se odpověď, „Nejlépe z nich si vedla Syrrana, ale i ostatní se hodně zlepšili. Za chvíli by mohli překonat mistra Gestora…“
„Fajn…dobrá… ufff…“ vydechoval Malyn, „Najděte mi mistryni Wylandrii a řekněte jí, aby se dostavila za hodinu do Hnojiště.“

Nelakar u něj chvíli postával, nakonec do něj Dunmer strčil, aby neotálel a šel hledat, však neměl tušení, kde onu čarodějku má najít, vyběhl z komnat a započal pátrání po ní. Malyn mezitím pokračoval s kašlem ve výrobě neznámé tekutiny.

„Hotovo!“ pronesl slavnostně, když vyzdvihnul nad sebe zelenou ampulku s právě uvařeným nápojem.

Než se stačil otočit, v mysli ho napadlo, že za ním stojí přesně jedna z osob, kterou si žádal. Ihned jí uvítal, aniž by se otočil a zeptal se, jestli může postrádat několik hodin svého volného času. Ze zad se ozval lehký ženský hlas, Dunmer věděl, že se ptá správné osoby.

„Za několik hodin budu vyučovat čtveřici studentů alchymii, do té doby mám čas, mistře Varene.“ pronesla Bosmerka Wylandrie.
„Výborně, odeberte se do Hnojiště. Za pár minut se tam dostavím s jednou studentkou. Chci vás s něčím seznámit…“ pronesl a odebral se ven z komnat, bosmerská čarodějka odešla do temného zákoutí.

Uplynula hodina, Nelakar neúspěšně pátral po čarodějce, kterou mu Malyn přikázal najít. Od některých kolegů zaslechl zvěsti, že odešla do Saarthalu pro vzácné přísady, od někoho zase, že se nachází v Arkáneu a jiní tvrdili, že je s arcimágem v laboratoři. Během pobíhání venku mezi poletujícími vločkami, narazil na čtveřici studentů, které vyučoval, ve velice rozzuřené náladě. Než stačil spustit, zastavili ho.

„Mistře Nelakare, můžete nám sdělit, co se děje s mistrem Varenem?“ začala se ptát Balven.
„Přišel za námi a místo klidného uvítání na nás spustil… hrubě.“ doplnil jí Treoy.
„Jak na vás spustil?“
„Chtěli jsme mu předvést, co jsme se od vás naučili, ale místo toho všechny okřikl!“ zvolal Pithi.
„Já jsem mu nestačila ani říct, že ho ráda vidím, a už mě posílal do Zapomnění! To je od něj… neslýchané!“ zvolala velice naštvaně Katarina.
„Všechny nás urazil a pak si vzal s sebou jen Syrranu. Neřekl jí ani důvod…“ hlásil Treoy, „Prostě jí takřka vzal za ruku a velice… no… hekticky pronášel, že jí k něčemu potřebuje…“
„Nevíte, kam jí mohl vzít?“ zeptala se znovu Balven.
„To nemohu říct, kde je…“ stručně odvětil, „Neviděli jste někde Wylandrii?“
„S ní jsme měli jít do Saarthalu, za pár hodin nám začíná výuka alchymie.“ přiznal Pithi, „Když Varen odcházel, zaslechl jsem něco o Hnojišti…“

Bez jakýchkoliv řečí je Nelakar opustil a rozeběhl se k nejbližšímu poklopu do zákoutí, čtveřice studentů nechápavě zírala na jeho reakci a nemohla pochopit, co se to kolem nich děje…
V temném zákoutí, k podivně vypadající ruce, přicházela Wylandrie, vytahujíc něco ze svého úboru. U lavice Malyn Varen vysvětloval v rychlosti experiment mladé studentce, která stále obdivovala místo pod univerzitou. Své plány však okořenil lží a falší…

„Tebe jsem si vybral, protože máš podle mistra Nelakara široké znalosti vyvolávání. Protože mé zdraví mi neumožňuje čarovat silná vyvolávací kouzla, budeš tuto činnost dělat za mne. Nevadí ti to, že ne?“
„Bude to pro mě čest, mistře!“ usmála se na něj studentka, mistr jí požádal, aby si stoupla na vyznačené místo, před onu ruku.

Wylandrie se otočila na svého kolegu, na jeho pokynutí vyčarovala kouzlo, které zahalilo místnost do rudých barev. Jakmile se barva změnila, odstoupila na protější stranu místnosti, v neznámé ruce bylo až teď vidět, co vlastně vytáhla ze svého úboru.

„To je přeci… Azuřina hvězda!“ pronesla úžasem studentka, pohled na krásný legendární předmět, který patří samotné daedře, byť se právě potácel v rudých barvách, byl i tak nádherný.
„Začneme tedy!“ zahájil experiment Malyn, „Syrrano, možná to bude trochu bolet, ale je to nutné. Nebojte, nic se vám nestane.“ utišoval jí, když se po jeho slovech lehce rozklepala, „Zakouzlete na sebe magickou kůži!“

Jak řekl, tak studentka učinila, na jejím těle lehce tančila aura ochranné magie. Poté požádal Wylandrii, aby zakouzlila před ruku na zem jednu elementární runu, to samé požádal u Syrrany a sám vyčaroval třetí. Každá byla jiná, ale všechny dopadly na stejné místo. Teď požádal, aby na chvilku studentka ustoupila stranou, stoupnul si na její místo a než začal čarovat, předal jí do rukou ampulku s neznámou tekutinou.

„Stoupněte si k ruce a vypijte to!“
„Co je to? Není to jed?“ zeptala se obávaně.
„Je to jen ochranný lektvar, který vás udrží při životě…“ a stále natahoval ruku k ní s lektvarem, studentka jej vzala a vypila jej.

Malyn se usmál, studentčiny oči po vypití okamžitě strnuly a ona sama se cítila ochromeně. Nemohla se nejen pohnout, ale i její životní funkce se pozastavily, avšak stále žila, byť její srdce netlouklo. Wylandrie jí okamžitě přiložila levačku na malíček a pravou ruku na palec. Dívčiny oči nehnutě sledovaly zářící hvězdu, stále pohled byl úžasný. Malyn se postavil na její původní místo, rychle se jí omluvil, že jí musel lhát, protože věděl, že nikdo jiný by toto neudělal. Za kratičkou chvíli vyčaroval na ní kouzlo uvězňovací duši, poté se pustil do mocného vyvolávacího kouzla. Po jeho pravé ruce se z plání Zapomnění objevila neznámá opancéřovaná dremora, jež se otočila na svého vyvolávače.

„Jsem zde, můj pane! Čím posloužím?“ zeptal se děsivým chraptivým hlasem dremora.
„Vem svou zbraň, umísti se na moje místo a až ti řeknu, tak vstoupíš do těchto run a svou zbraní zabiješ tuto dívku!“
„Jak si přejete, můj pane!“ pomalu se přemístila dremora na jeho místo a čekala na další pokyn.
Malyn si pod vousy tiše pronesl, "A pak kouzlem zjistíme, zda má teorie je správná¬…"

Syrrana nemohla nic dělat, stála jak socha na místě, Wylandrie hleděla na celé počínání a z očí Malyna viděla, jak si věří, že jeho pokus bude úspěšný. Kdesi v chodbách Hnojiště slyšel Nelakar čarování, věděl, že se chystá k něčemu velkému. Rozeběhl se, proběhl několika smrdutými uličkami, až se dostal ke dveřím do velice známé místnosti. Pár vteřin naslouchal u nich, ale jakmile zaslechl temný hlas, věděl, že je nejvyšší čas zakročit. Otevřel dveře, všichni se až na studentku otočili na návštěvníka, Malynova tvář se velice zamračila.

„Malyne! Opovaž se jí zabít!“ křikl Nelakar, avšak to Dunmera nezastavilo a přikázal dremoře, aby se dal do díla.

Dremora vytasila zbraň a rozmachovala se ke smrtelné ráně. Nelakar věděl, že kdyby kouzlil, mohl by něco špatného udělat. Rozeběhl se na dremoru, jeho počínání si všimla i Bosmerka, která chtěla stále pokračovat v experimentu a bránit vyvolanou bytost. Rychle se k němu rozeběhla, ale neuvědomila si, že je velmi blízko run. Dremora pustila nataženou zbraň do ochrnuté studentky… jedna rána stačila, aby jí zabila a poslala její sílu do hvězdy. Jenže brzká exploze run, kterou zapříčinila Bosmerka, zabila dremoru dříve, než stačil dokončit celý proces. Tlaková vlna odhodila všechny zúčastněné ke zdem místnosti, dremora se rozplynula a mrtvá studentka lehla na ruku s Azuřinou hvězdou, jež se barvila její krví.

Trojice mistrů se po několika vteřinách probudila z bezvědomí, Malyn se ohlédl po místnosti a věděl, že jeho pokus se vůbec nepovedl. Nelakar se podíval na Dunmera a nemohl uvěřit, že se dopustil něčeho takového. Wylandrie vstala za ze země a nechápavě promlouvala…

„Au… proč mě bolí hlava? Neměla bych být teďka u arcimága? Vlastně… počkat? Kde to jsem? Ah, vždyť tady jsou ty žabí oči! Nebo… snad kolčaváčí ocásky?“ poté se zadívala na oba mistry s nechápavou myslí, „A kdo jste vy dva?“

Nelakar moc dobře věděl, že byl svědkem vraždy a nezbývalo mu nic jiného, než říct Dunmerovi důsledky, za které bude pykat. Zpráva o neúspěšném pokusu a smrti mladé žákyně se roznesla po celé univerzitě během několika dnů. Každý takřka ukazoval na Dunmera a se zlými slovy ho doprovázeli kamkoli. Arcimág nemohl učinit nic jiného, než že svolal učitelskou radu do Sálu elementů, kde se rozhodovalo o Malynově trestu. Po velice krátkém rozhodování a vášnivé diskuzi dospěli všichni k jednotnému názoru, které si viníci poslechli.

„Malyne Varene, vaše počínání a experiment, který zapříčinil smrt mladé studentky, je neodpustitelný a nelze jej považovat za běžný prohřešek. S okamžitou platností vás zbavuji titula mistra a vylučuji vás z Ledohradské univerzity! Už nikdy se nepokoušejte dostat do jakékoli kouzelnické rady. A upozorňujeme vás, že dáme vědět i ostatním državám, aby vás nepřijala! Teď předejte veškeré své záznamy, úbor a i hůl našemu knihovníku!“

Malyn jen smutně pustil hlavu k zemi, svůj amulet strhnul z krku a hodil jej na zem. Bez jakýchkoliv řečí se vydal do své komnaty, kde si balil věci.

„Mistryně Wylandrie, jelikož jste byla jedním z účastníků, kdo se podílel na tomto experimentu a zapříčinila tak smrt mladé studentky, pro vás platí stejný trest jako u Malyna Varena. Vzhledem k tomu, že jste záhadným způsobem ztratila vědomí a nedokážete si nic vybavit, a tudíž už nehrozí od vás žádné velké nebezpečí, pošleme vás na libovolné místo, které uznáte za vhodné a ze kterého již nikdy neodejdete! Berte to jako varovný příklad!“
Ani se nerozmýšlela dvakrát, hned odpověděla, „Ivarův Dvůr! Ne, Riften… počkat? Shorův Kámen? Já nevím…“

Rada se otočila na posledního aktéra, „Co se týče vás, mistře Nelakare, vzhledem k tomu, že jste sice byl u onoho incidentu a podílel se na něm, vás ponecháváme stále na půdě univerzity. Avšak, máte zakázáno dále vyučovat magii vyvolávání a ničení! Veškeré vaše záznamy o pokusech a experimenty, které máte rozdělané, se zcela zastavují!“

Nelakar jen silně polknul, otočil se na odcházející Bosmerku a hrdě se ozval, „To radši také odejdu. Být tady a teďka je jako být ve vězení. Tam venku můžu aspoň něco podniknout, i když si mně nikdo nebude vážit…“
Rada se potichu domlouvala, zda jeho rozhodnutí přijmou, „Rada schvaluje váš návrh. Můžete odejít z univerzity. Dělat čaroděje, ale ne u jarla či tady na univerzitě, vám stejně moc nepomůže, nikdo vás nebude uznávat. Ale je to vaše volba… Odevzdejte věci! Můžete odejít…“

Po verdiktu se trojice mistrů odebrala do svých komnat a balila si věci. Nelakar v hloubi duše litoval, že musel udat svého nadřízeného, ale moc dobře věděl, co dělá. Zašel do jeho místnosti, Malyn byl již připraven odejít.

„Kam půjdete, Malyne?“
„Copak, zrádče? Chceš jít s ničitelem životů? S vrahem? S majitelem hvězdy?“
„To, co jste udělal, bylo neodpustitelné! Pochopte, musel jsem to udělat!“ Dunmer se na něj nehezky zašklebil, „Avšak, stále jste můj učitel a rád bych vás následoval.“
„To je mi ale novinka…“ dodal povrchně, když balil tornu.
„Chápu, že mne nenávidíte… I já vás. Ale, třeba časem…“ naléhal Nelakar, „Chci vědět, jak dopadne ten experiment.“
Malyn se na pár vteřin odmlčel, a jen tiše pronesl, „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o mém dětství, Nelakare? O Vvardenfellských jezerách a ostrovech? V době, kdy jsem sem přišel, tak jsem našel jedno takové místo a říkal jsem ti jednou o něm. Nejspíš půjdu tam… nikdo mne nebude rušit… žádní bandité nebo univerzita!“

Poté už odešel bez rozloučení ven, ani se neohlédl za sebe, když kráčel po rozpadlém mostě. Wylandrie se po několika hodinách rozhodla vydat se na cestu, prvně z univerzity zašla do krčmy a odtamtud se vydala na jih. Nelakar, ačkoli ho už rada nechtěla mezi sebou a stále ho něco táhlo na tuto půdu, zůstal v Ledohradu několik měsíců. Byl si moc dobře vědom, že je teď jen čarodějem na volné noze.

Za pár měsíců, kdesi v rozpadlé zřícenině, na trůně posedával velice oslabený starý Dunmer s Azuřinou hvězdou na klíně. Před jeho nohy se nacházela trojice různých ničivých run, které vytvořil neznámý stoupenec jeho myšlení. Přesně, jak kdysi na Hnojišti, postupoval onen vyvolavač, uvěznil Malynovu duši a před runy si přivolal dremoru ze Zapomnění.

„Tak, do toho!“ vyřkl naposled Malyn Varen a sledoval, jak čepel dremory a následný výbuch run otevřel jeho tělo a duše se začala přemisťovat do hvězdy.

Světlý drahokam se pomalu barvil do černa…

Upravil/a Adrian_S dne 21.06.2017 22:26

Přidal Adrian_S dne 18.01.2015 18:53

Část 3. - Vládce snů

Dvojice Dunmerů utíkala po zasněžené pláni kamsi na sever. Za velice silného větru a ve vysokém mrazu tvořili stopy do hustého sněhu, jenž se jim lepil na boty. Purpurová roucha se pomalu bělila, dokud se na pár vteřin nezastavili a neohřáli se nad planoucí pochodní. Oba muži si podívali do očí a myšlenkami si ujasnili, o co jim vlastně jde. Když se jejich kůže zahřála a sníh z jejich hábitů opadal, pokračovali dál v cestě…

V tmavé chodbě kráčel statný Nord, sestupoval schody a pozdravil každého svého spolu-stoupence. Když se dostal až do nejspodnějšího patra, kde již vyčkávala dvojice Dunmerů, z vesela se usmál.

„Takže k vám promluvila, Verene?“ zeptal se přicházející jednoho z elfů.
„Ano, naše paní již promluvila… Přišel čas plnit její vůli!“ oznámil Veren, „Protože jsi jediný, Thoreku, kdo může vstoupit do této aury, aniž by tě paní potrestala…“
Nord kývnul hlavou, „Souhlas. Kdo z vás má plnit vůli?“ a očima se zahleděl na oba postávající mery, Veren jen pomalu kýval nesouhlasně hlavou.
„Tentokrát byl pověřen bratr Kasimir, byl již nejvyšší čas.“ přiznal Veren.
„Jsi připraven nést hůl největšího zla, bratře Kasimire?“ zeptal se ho Thorek.
„Jsem připraven!“

Thorek mlčky prošel kolem svých bratrů a jen, co vyšel schody k magické auře, jež obklopovala velice strašidelnou a už na pohled odpudivou hůl, roztáhl ruce a oči dal v sloup.

„Naše paní, přicházíme plnit tvou nesmírnou vůli, kterou jsi po nás chtěla! Nech mě projít skrze tuto bariéru, abych mohl předat tvůj dar do rukou, které tě nasytí!“ poté pár vteřin zůstal nehybně stát, až když si byl jistý, že se mu nic nestane, vstoupil do aury a vytáhnul z díry v zemi hrůznou hůl.

Aura stále pulzovala, Thorekovi se však nic nestalo, pomalým krokem přicházel ke svému bratru a do rukou mu ji předával.

„Plň její vůli a budeš odměněn, bratře!“
„Já ji splním!“ pronesl rozhodně Kasimir a připevnil si hůl na záda, společně s Verenem odešli z chrámu pryč.

Padla již tma, dvojice vyznavačů se dostala na ledový kopec, ze kterého byl vidět velký rozdělaný tábor. Do několika stanů bušil vítr, ledová čepel málem rozervala plachtu. Bratr Veren se vydal kupředu, Kasimir sundal ze zad obdařenou hůl, ze které stále cítil její moc a sílu, poté kráčel za svým přítelem. Došli k jednomu ze stanů, odkud byl slyšet hlasitý chrapot. Veren ukázal na Kasimira, aby zůstal na místě, z roucha si vytáhnul foukačku a několik šipek, jeho kroky se odporoučely kamsi do tábora. Za pár vteřin se vrátil zpátky s úsměvem na tváři, pobídl bratra, aby ho následoval.

Oba vstoupili do tábora, Kasimir si všiml hlídky tábora, jež ležela čelem do sněhu a nehýbala se. Veren prozradil, že na ně taky dopadne vůle jejich paní. Vešli do velkého stanu, jenž se potácel ve tmě. Bez jakéhokoli rozmýšlení si posvítili pochodní na spící, Veren se usmál, dodal k bratru, že jsou na správném místě. Celý tábor byl orkský… přesně, jak si žádala jejich paní.

„Do toho, bratře! Hlavně rychle a tiše!“ pobídl ho bratr, aby už použil hůl, kterou třímal v ruce.

Kasimir se nadechnul a pomocí hole začal čarovat. Z ní vyšla jakási podivná a tichá záře, jenž obklopila spícího orka. Všechny takto poznačil, zandal hůl zpátky a oba chvíli sledovali, zda jeho konání bylo správné. Za pár vteřin se dostavil výsledek, místo poklidného a chrápajícího spánku, se začali třást, rukama se oháněli kolem sebe… několik z nich náhle vykřiklo a snažilo se probudit, což se ovšem nedařilo.

„Výborně, vypadněme odsuď!“ prohlásil Kasimir, Veren vyšel s ním ven a ještě jej požádal, aby i takto učinil na uspanou hlídku, což Kasimir provedl.

Vůle jejich paní byla splněna, cesta z tábora byla rychlejší, zoufalý řev orků, již se snažili probudit či viděli strašlivé vize, byly mnohem hlasitější, než jejich tlukot srdce, slyšící až v uších. Za pár hodin se oba dunmeři dostali zpátky do chrámu, kde podávali hlášení Thorekovi, jenž vrátil hůl tam, kam patřila.

„Vaermina byla potěšena, bratře Kasimire!“ spustil Nord, když se vrátil z aury zcela v pořádku, „Nyní si běž odpočinout, naše paní tě bude jistě informovat o tvé odměně!“
„Rozumím…“ uklonil se Kasimir a odešel s bratrem na ubikace.

S uvolňujícím pocitem ulehli oba do svých postelí a snažili se usnout, což se jim povedlo za několik málo vteřin. Kasimir se dal do snění, doufal, že mu touto cestou ukáže jeho paní odměnu, pro kterou se po probuzení vydá. Namísto toho však dostával jiné obrázky, než chtěl…

Svým zrakem viděl z dálky malou vesničku, za kterou se tyčila ohromná hora, ze které šlehaly plameny. Bylo mu zřejmé, že se nenacházel ve Skyrimu a už rozhodně to nebyla vize o odměně. V oné vesnici pobíhaly dunmerské děti, na které dohlíželi rodiče a usmívali se na tuto chvíli. Za nedlouho však se jejich radost vytratila, když na místo dorazila početná skupinka temně zahalených osob a bez jakéhokoli varování započali pustošení vsi. Rodiče a i některé děti neměly to štěstí k přežití, jen pár pozůstalých zůstalo nehybně na svých místech a doufali, že se jim nic nestane. Vesnice se zahalila do ohně, na zádech či v poutech je skupinka odváděla odtamtud kamsi do neznáma. Jedno z dětí Kasimir poznával… Ušmudlaná tvář, slzy takřka na krajíčku, které chtěly rozbořit tvrdou hráz, černo-šedivý vlas, jenž se dostával do očí a ponurý výraz, který se nesl do současnosti… byl to on…

Strašlivá vzpomínka ho probudila, byl stále přesvědčen, že takto dostane odměnu od své paní, ale když mu zjevili ony vize… Do mysli se dostával pocit soucitu a lítosti, nad věcmi, které provedl. Byť byly již daleko v hlubinách času, stále je viděl živě a litoval jich. Uvědomoval si, že svým počínáním ubližoval lidem a prováděl něco, co nikdy nechtěl dělat… už jako dítě.
Posadil se na postel a rytmicky vydechoval, když se náhle z vyšších pater ozýval neznámý křik a bolestivé naříkání. Takřka všichni stoupenci, kteří spali, se okamžitě probudili a snažili se přijít na to, co se právě děje. Kasimir neváhal a vydal se do vyššího patra, kde spatřil ještě větší hrůzu, než kterou viděl před pár okamžiky… orkové se zbraněmi v rukách lámaly končetiny jeho bratrům a sestrám.

S hrůzou v očích se rozeběhl do nižších poschodí varovat své sourozence, aby se připravili k obraně, hlasitě volal poplach. Mnoho okultistů vběhlo pod zbraně rozzuřených nájezdníků. Ti, kteří se úderům vyhnuli, se pustili do čarování a za doprovodu jiskření či velmi žhavého plamene, se snažili ubránit náporu.

Kasimir seběhl poslední schody, do místnosti s Vaermininou holí, u které postával Thorek a zjišťoval od bratra, co se děje. Kasimir mu vysvětlil vše, co viděl, Nord se snažil přijít na řešení, avšak jeho mysl se zastavila, když k nim přiběhl poslední blízký přítel, Veren.

„Orkové! Museli nás nějak zpozorovat, jinak si to nedokážu vysvětlit!“ prohlásil při příchodu.
„Ubráníme se jim! Když na ně spustíme to, co umíme, máme šanci je odtud vyhnat!“ křikl Thorek, Kasimir jen lehce kýval hlavou.
„Dobrá, jestli je chceme udržet na uzdě, musíme zavřít některé místnosti!“ prohlásil Veren, „Ty, bratře Kasimire, vydej se rychle do knihovny a zamkni jí! Bratře Thoreku, zkus nějak zatarasit vchod na ubikace! Já půjdu do hlavního sálu!“
„Dobrá! Pusťme se do toho!“ prohlásil Kasimir, „Kdyby to nevyšlo, vraťme se sem zpátky k holi!“

Trojice na svůj plán kývla hlavou a vydala se konat jistou strategii. Všichni tři utíkali na svá pozice jak splašení, obava z přesily a proniknutí do nitra chrámu se rychle zvětšovala. Orci se již dostali na schodiště, vedoucí k ubikacím, několik jedinců se dostalo už do knihovny a laboratoří. Kasimir věděl, že v této chvíli již nemůže nic udělat. Střetával se jak s bojujícím nepřítelem, tak i sourozenci. Protože jeho plán byl zmařen, aspoň přiložil ruku k dílu a pomohl svým stoupencům v obraně. Blesky z jeho rukou vylétávaly mnohem rychleji, než orkské švihání meče. Nadávky a bojové řvaní se neslo celým chrámem, když byla knihovna na chvíli v bezpečí od nájezdníků, vrátil se Kasimir zpátky do místnosti s holí, kam zanedlouho dorazil Thorek s Verenem. Všichni tři v rozrušení a s potem na čele, si opět zahleděli do očí…

„Orkové se probili do vnitřní svatyně, bratře Verene!“ začal svou řeč Thorek.
„Musíme se udržet. Lebka nesmí padnout do jejich rukou!“ zahleděl se na něj upřeně Dunmer Veren.
„Ale… už nás zbývá jen hrstka, bratře!“
„Takže nemáme na výběr. Musíme vypustit miasma…“ rozhodl Dunmer.
„Výpary, říkáš? Ale bratře…“ snažil se dokončit Nord řeč, leč byl přerušen.
„Nemáme na výběr! Je to vůle Vaerminina.“ postavil se rozhodně, s rukama v bocích a hlavu otočil na svého dunmerského přítele, „A co ty, bratře Kasimire? Jsi připraven sloužit vůli Vaermininy?“
Kasimir se strachem v očích se zahleděl na oba přátele, moc dobře si uvědomoval, co znamená, vypustit miasma. Zhluboka polknul, „Dobrá, můžeme se do toho pustit!“ pronesl ne-zcela nadšeně.
„Tak je rozhodnuto! Bratře Kasimire, musíš aktivovat bariéru a vypustit miasma. Nic tě nesmí zastavit!“ prohlásil Veren a otočil se na Norda, „Bratře Thoreku, musíme tady zůstat a chránit lebku a v případě potřeby za ní položit život!“
Thorek se nadechl, jako by věděl, že se jim nepovede ubránit svatyni, „Domluveno. Na smrt!“
„Tak tedy do toho!“ zvolal Veren a otočil se na oba přátele, „Buďte s bohy, bratři!“

Jen, co domluvil, on a Thorek si vytáhli z roucha zbraně a postavili se každý na opačnou stranu stěny místnosti a vyhlíželi na schodiště, kdyby vyšel z nich nějaký ork. Kasimir se rozeběhl, jak nejrychleji dovedl a pokoušel se vyhnout střetům nájezdníků a kouzelným ranám svých kolegů. Několikrát kolem jeho hlavy prosvištěla ohnivá střela či kovový palcát, leč bez zranění vyvázl. Jaký hrůzný pocit se mu dostával pod kůži, když viděl kouzla, trhající končetiny či zbraně, jež dopadaly na tváře bratrů a sester. Několik nájezdníků si ho všimlo a vydalo se za ním, v jedné z chodeb se Kasimir musel otočit za svá záda a pustit do pronásledovatelů veškerá svá kouzla, která uměl. Orci se po magickém útoku na pár vteřin zastavili, což bohatě postačilo Dunmerovi, aby doběhl k řetězu, které vypouštělo miasma.

Ruku položil na pevný okov, za zvuku řinčícího kovu, nářků a halekání, se zamýšlel, jestli má opravdu dost odvahy učinit něco takového. Věděl, že jakmile vypustí miasma, do několika okamžiků usne a už se neprobere. Stále si připomínal, že bude vídat sny o své minulosti, do jeho tichého filozofování se vloudil hlas, který doposud nikdy neslyšel…

„Teď je nejvyšší čas plnit mou vůli! Zatáhni za ten řetěz a nech se obklopit sladkým spánkem!“

Z Kasimira tekl pot mnohem rychleji, než v předchozích patrech, zatáhl za řetěz, v chrámu zaslechl uvolnění čehosi ve vzduchu. Jen na vteřinu znehybněl a uvědomoval si, co je pro něj nejdůležitější. Stále slyšel tajemný hlas, který ho nabádal, aby zůstal na místě, v jeho mysli ovšem docházelo k boji, který chtěl vyhrát. Nakonec se mu to podařilo…

„NE! UŽ TOHO BYLO DOST!“ křikl do okolí a místo poklidného postávání na místě se rozeběhl ke schodišti, vedoucí ven z chrámu.

Sotva vyběhl několik schodů, čas se zastavil, orci se přestali hýbat a blesky z rukou stoupenců tančily na místě. Jediný Kasimir se mohl pohybovat, i přesto nechápal, co se to děje, dokud opět neuslyšel tajemný hlas s velkou dávkou zuřivostí…

„TY SE MI OPOVAŽUJEŠ ODPOROVAT, SLUŽEBNÍKU? JÁ JSEM TVÁ PANÍ A TY MŮJ PODDANÝ! BUDEŠ POSLOUCHAT TO, CO TI NAŘÍDÍM! VRATÍŠ SE ZPÁTKY NA MÍSTO, DOKUD TĚ MÁ AURA NEOBKLOPÍ!“
„Už bylo toho dost, daedro!“ křičel do zastaveného okolí, „Nech mě jít! Už nechci páchat další zlo!“
„O TOM, CO CHCEŠ NEBO NECHCEŠ DĚLAT, ROZHODUJI JÁ! JSI MŮJ, KASIMIRE!“
„Nikdy!“ křikl a snažil se vyběhnout schody.
„DOBRÁ TEDY…“ ozvala se tiše daedra, na schody se v tu chvíli objevila čtveřice dremor, připravených k boji, „ZKUS PROJÍT MEZI NIMA, JESTLI TO DOKÁŽEŠ!“
„Dremory! To ne!“ vyjekl Kasimir, jeho srdce se na vteřinu zastavilo, ale opět rychle naskočilo, „Mě nedostaneš, Vaermino!“
Náhle se u dremor objevili obrovští hadi, jejichž jazýčky tančily ve vzduchu, Kasimir se ještě více leknul, ovšem teď se zcela zastavil…
„HADI JSOU TVOJE NOČNÍ MŮRA, ŽE, KASIMIRE? PŘES NĚ NEPROJDEŠ!“
„Kéž by tě aedry proklely, daedro!“ dodal si odvahy a snažil se přes ně dostat.

Tupé rány a bodavé pronikání do těla od zubů a zbraní cítil, však se nechtěl zastavit. Zbývalo posledních pár schodů, které potřeboval vyjít, před jeho zrakem se vynořilo ze Zapomnění dvojice lidí, oblečeni do hábitu, které poznával z dětství. Při tomto pohledu zcela strnul, díky dremořímu mlácení a zakusování plazů do těla, padl na kolena a křičel bolestí.

„STRACH JE MOU MOCNOU ZBRANÍ! TĚCHTO LIDÍ SES VŽDYCKY BÁL, NEMÁM PRAVDU?“ na pár chvil se odmlčela, dvojice hábitníků zůstala na místě a vyčkávala, co Dunmer provede, „VRAŤ SE ZPÁTKY, ODKUD JSI PŘIŠEL, A UŠETŘÍM TĚ TOHOTO TRÁPENÍ!“

Dunmerovi se spustili slzy z očí, nechtěl ještě umřít a ani nechtěl být již pod Vaermininou mocí. Kdesi hluboko v těle, kam se mu daedra ještě nedostala, si vzpomněl na krásnou příhodu, jež mu dodávala odvahu. Setkání s o něco mladší stoupenkyní, když dorazil poprvé do této svatyně a ukázala mu život stoupence. Vždy s ním držela a její úsměv si vryl na stálo do paměti…

„TÁHNI DO ZAPOMNĚNÍ!“ křikl Dunmer, s poslední dávkou odvahy se postavil a i přes bolesti a veškerý strach, který ho obklopoval, se protlačil skrze překážející dvojici.

… jaké uvolnění se dostalo do jeho očí, když si všiml, že okolo něj nikdo není. Na schodech postával osamocen, bez žádných dremor, hadů nebo únosců. Zvuk zbraní a nadávky se pomalu tlumily, už si konečně uvědomil, že se vrátil zpátky do reality. To, co právě viděl a cítil, byla pouze jeho noční můra.

Vyběhl ze schodů do hlavní síně, popadal ze všech sil dech a do rukou si připravil kouzlo, kterým chtěl zapečetit vchod do svatyně.

„Miasma se nesmí dostat z chrámu!“ dodával si nahlas, když začal s čarováním, za pár vteřin nová zeď zcela zablokovala vchod do svatyně.

Vydechoval velice rychle a rozrušeně, stále kráčel pozpátku ke dveřím ven. Jakmile na ně narazil a vyšel ven, sletěl ze schodů rovnou do mrazivého sněhu, nemohl uvěřit, že se mu podařilo utéct z jeho… domova. V propoceném hábitu se začal třást, nemohl se nadechnout… vypadal, že brzy umře. Jeho dech se zcela zastavil a oči strnuly…

Po pár hodinách, kdy se jeho mysl probouzela z temného obklopení, se probral do reality. I když byl již pokryt čerstvým ledovým sněhem, nic necítil. Pomalu vstal ze země, oklepal sníh, rozhlédl se kolem sebe a utíkal od těchto rozvalin kamsi do neznáma. Věděl, že pod ním se rozléhá město, avšak měl tušení, že v tomto stavu a oblečení ho nikdo neuvítá a nepomůže.

Po několika dnech neustálého běhání a hladovění, se dostal na jednu farmu, kde přesvědčil statkáře, aby jej dovezl do některého „dobrého“ chrámu. Protože statkář znal pouze jen jediný „dobrý“ chrám, odvezl nasyceného Dunmera do Riftenu, a doporučil mu zastavit se v chrámu bohyně Mary.

„Vítej, mé dítě!“ přivítal ho jeden z mnichů ve dveřích, „Můžu ti nějak pomoct?“
„Já… já… hledám nějakého kněze… musím se mu vyzpovídat…“
„Dobrá, mé dítě. Vydrž tu chvilku, prosím, dojdu pro něj.“ požádal mnich návštěvníka, aby se mezitím posadil, za pár vteřin přišel Redgard v oranžovém rouchu.
„Já jsem kněz Maramal, žádal jsi o pomoc, mé dítě?“
„Knězi… otče…“ nemohl přijít na lepší oslovení, „Eh… to je jedno. Potřebuji se vyzpovídat.“
„Jistě, mé dítě. Pojď se mnou do komnaty, tam bude soukromí…“

Maramal ho zavedl do svého pokoje, nechal jej usadit ke stolu, nalil mu víno, protože mu v očích viděl rozrušení. Jakmile se Kasimir napil, spustil vyprávění o minulosti, co provedl, čím byl a čeho se vzdal. I když si nebyl jistý, jestli ho kněz neudá, prozradil mu všechno do podrobností…

Své vyprávění zakončil slovy, „Hledám odpuštění a rozhřešení!“
„Máš velkou odvahu se mi s tímto svěřit, mé dítě. Obávám se, že s pocitem viny ti bohužel nijak nepomohu…“ po těchto slovech Dunmerovi klesla hlava o něco níže, „Avšak… Mara odpouští a mívá soucit i nad velkými hříšníky. Když se budeš kát a ponoříš se do jejího učení, bude ti odpuštěno!“
Kasimir polknul, stačil jen pokývat hlavou, že souhlasí, Maramal se nad ním usmál a poručil mu, aby se odebral do vedlejších komnat převlíknout se a pak se vrátil před sochu bohyně Mary.

Za pár chvil nesl Kasimir na sobě stejné roucho jako ostatní služebnictvo. V tomto obleku se dostavil ke knězi, který chtěl začít výuku Mary. Než však spustil, chtěl se ho zeptat na jméno, Dunmer chvíli přemýšlel, a protože chtěl zapomenout na celou minulost, rozhodl se představit pod jiným jménem…

„Jsem Erandur!“ v duchu si uvědomoval, proč si vzal jméno po svém otci, který byl taky knězem, i když ne Mařiným.
„Dobrá, Erandure. Jsi připraven začít Mařino učení?“ zeptal se ho naléhavě Maramal.
„Ano, jsem!“
„Výborně!“ kněz mu dopodrobna vysvětloval, jak by se měl chovat a co je podstatou této víry.

Za několik let, kdy mnich Erandur roznášel po kraji mír a lásku, nechával vyzpovídat poutníky a konal dobro, se dostal až na stejný vrchol, jako jeho učitel. Stal se knězem. Teď, když v Mařině chrámu byli dva kněží, domluvili se, že jeden z nich bude cestovat po světě a bude šířit tuto víru, druhý zůstane v Riftenu a bude hlídat hříšníky. Jednoho dne, kdy se měl kněz Erandur vydat do Markarthu, došla do chrámu zpráva z Jitřenky. Lidé žádali kněze o pomoc…

„Erandure, příteli. Vím, že jsi měl jít dneska do Markarthu, ale tohle nám dneska přišlo.“ ukázal Maramal dopis Dunmerovi, „Tenkrát jsi mi říkal, že jsi pobýval v Jitřence…“
„Vzpomínky na toto místo jsou stále ve mně… Cítím se tak trochu… trapně…“ přiznal se Erandur.
„Možná teď bys mohl odčinit to, co tě stále trápí. Třeba se ti uleví…“
„Máš pravdu!“ prohlásil Dunmer, sbalil si věci do torny a přišel se rozloučit, „Vydám se za odpuštěním!“
„Mara s tebou, bratře!“ poklepal ho na ramena Maramal a otevřel mu dveře chrámu, Erandur po pár chvílích zmizel z Riftenu.

Za několik dnů se dostavil do Jitřenky, severního města s vlastním přístavem, nad kterým se tyčila rozvalina, kterou poznal na první pohled. Sotva prošel kolem několika lidí, jež ho nadšeně oslovili, bylo mu jasné, co se tu děje.

„Já ti povídám… Mít zlé sny je v této době normální. Ale mít je za dne?“ nahlašovala mu stráž, kterou si odchytnul, „Jestli chceš vědět více, zajdi si do krčmy, tam se nic jiného neřeší…“

Kněz Erandur vstoupil do hospody, ve které se vytratila veškerá radost. U pultu před hospodským postávaly další tři ženy, které bylo slyšet až ke dveřím. Jejich stěžování na sny bylo natolik silné, že se v duchu obával, jestli bude mít vůbec úspěch s přesvědčováním. Jakmile si ho ženy všimly a přizvaly ho k sobě, každá z nich mu začala vyprávět, co mají za potíže a co je trápí. Snažil se je přesvědčit, že o nic nejde, i když moc dobře věděl, že tajemství tohoto problému spočívá ve vyšších rozvalinách…

Nemohl jim navrhnout, aby se s ním vydaly na ono místo. Pokojně u nich postával a dodával jim odvahy, když se tu náhle otevřely dveře a do nich vstoupila osoba ve zbroji a se železnou rohatou přilbicí na hlavě…

Upravil/a Adrian_S dne 10.07.2017 19:29

Přidal Adrian_S dne 29.01.2015 21:27

#18

Část 4. - Pavučina

V Dračí síni služky stolovaly večeři a volaly na svého pána, aby se usadil u jedné z lavic. Velký muž, jarl Balgruuf Velkomožný, sedl na lavici nejblíže k trůnu a než se pustil do hodování, počkal, až přijdou i ostatní členové rodiny a jeho poddaní. Za pár vteřin s veselým úsměvem a smíchem ve tváři přiběhly jarlovy děti, nejstarší syn Frothar a o něco mladší dcerka Dagny. Hned naproti němu si přisedl i bratr Hrongar, udatný válečník, jenž nikdy nesundal ze zad meč. Nakonec přišla i jeho žena Aiglis se značným zpožděním.

„Omlouvám se ti, můj pane,“ spustila Aiglis, „musela jsem Nelkira ještě uspat. Pořád řval… Víš přeci, jaký je, ne?“
„Ano, to vím, moje Aiglis,“ odpoustil jí zdržení, „tak už se posaď! Nic se nestalo…“ a ze široka se na ní usmál.

Jarl Balgruuf měl to štěstí, že si získal tak dokonalou severskou ženu. Šikovná hospodyňka, dobře se starala o děti a ještě k tomu měla za ušima. Její blonďatá kadeř jí neustále padala do výhledu a i v obyčejných rudozelených šatech vypadala jako princezna z Cyrodiilu. Lepšího společníka si po bok nemohl vybrat.

Za pár minut, když se všichni pustili do jídla, přišel i jarlův dvorní čaroděj, jenž se omlouval za zdržení, kvůli rozluštění neznámého textu, který dostal nedávno do rukou. Jarl na něj mávl rukou a přitakal mu, aby se usadil a pustil se do večeře.

Pečená krůta a široké fláky upečené zvěřiny provoněly celý dračí sál. V půlce hodování se rozevřely hlavní dveře, vysoký muž v kožené zbroji přiběhl k hodující lavici, když našel svůj cíl, zamířil k jeho uchu.

„Můj jarle, vojáci vás žádají, abyste se dostavil do Bílé hlásky. Dopadli ty pašeráky!“
„Opravdu, Nicolasi?“ zeptal se svého huskarla jarl.
„Prý to musíte vidět!“ zdůraznil, „Pojďte!“

Kupodivu Balgruuf na nic nečekal, omluvil se rodině a služebnictvu, že musí odejít a společně se svou stráží odešel do nedaleké Bílé hlásky, jež hlídala cestu mezi Větrným Žlebem a Bílým Průsmykem. Zrovna zapadalo Slunce, za několik minut se oba muži dostavili do pevnosti, kde skupina strážců zadržela pětici pašeráků a plně naložený vůz s různě velkými bednami. Jen, co spatřili svého velitele, muži jásali radostí.

„Tak jsme je konečně dopadli, můj jarle!“ spustil během příchodu velitel hlásky, „Trvalo nám to několik dní, ale jak vidíte… ti Dunmeři se nakonec chytli do pasti…“
Jarl popošel ke klečícím zločincům, „Co jste to převáželi?“ avšak ani jeden z nich nepromluvil.

Znova se je zeptal tentokrát důrazněji, ale ani pod výhružkou, že budou na místě popraveni, nic neřekli, Balgruuf nařídil strážcům, aby je odvedli do šatlavy. Pětice mužů zvedla spoutané vězně, kteří se vůbec nebránili a poslušně s nimi odešli do městského vězení, jarl se otočil na velitele a zeptal se ho, jestli ony bedny otevřeli.

„Čekali jsme, až přijdete. Dle vašeho rozkazu jsme…“
„Ano, ano. Vím, nemusíte to připomínat.“ zastavil jeho řeč, „Doufejte, že v těch bednách není jenom zelí. To by nás… pěkně vypekli!“

Velitel zahlásil zbylým mužům, aby vytáhli veškerý náklad a otevřeli jej. Všichni se nadšeně vrhli po voze a vytáhli všechny bedny ven. Za pomocí seker se prokousali dovnitř a radovali se. Žádná zelenina či ovoce, ale skutečně se tam nacházely zbraně, zbroje a různé drobné cennosti. Všechno skládali na nedaleký stůl, jenž se během několika chvil zcela zaplnil a jen tak-tak držel tíhu nákladu. Když vše vyložili, stráže vyčkaly na jarlovo rozhodnutí, které pronesl poté, co si prohlédl zabavený lup.

„Ocelové meče, perfektně naostřené… Luky z tisového dřeva a zbroje, které snad vyrobili orci… Vybavte tím stráže!“, muži jásali radostí, jarl se zadíval na drobný poklad, „Tyhle drahokamy a poháry odneste do pokladnice…“.
Už chtěl odejít od stolu, avšak na poslední chvíli si všiml velice zajímavé věci, která ho upoutala. Podivný meč, jehož čepel pocházela snad od samotných Akavirů, v černém pouzdru, od ostatních věcí velice lišil. Vůdcova ruka jej hladila, ani jej nemusel vytahovat z pochvy, rozhodl, „A tohle taky odneste do pokladnice!“

Strážní vrátili majetek zpátky do vozu a vyjeli k městu, jarl se vydal se svým huskarlem na cestu zpátky, „Jsem rád, že se nám je podařilo konečně chytnout. Myslím si, můj pane, že tohle pomůže městu…“
„Taky si myslím, Nicolasi. Za posledních pár dní je toto konečně dobrá zpráva…“ pronesl zvesela Balgruuf.

O několik desítek minut později se oba muži vrátili zpátky do dračí tvrze, služebníci i rodina byli po večeři a chystali se ke svým povinnostem. Aiglis netrpělivě čekala u trůnu na příchod muže, když jej zahlédla, usmála se a nadále vyčkala.

„Odpusť, ženo, že jdu tak pozdě. Mám radost z našich strážců…“ pronesl k ní s upřímným obličejem.
„Nemusíš se omlouvat, můj jarle.“ políbila ho na tvář, „Pojď, půjdem uložit děti do postelí…“.

Jarl s jejím nápadem souhlasil, společně se odebrali do svých komnat, mezitím venku pochodovala tma po krajině. Soví houkání a praskání jisker z pochodní uspalo jarlovy děti. Aiglis protentokrát nemusela číst bájné pověsti o dračím bohu, zvěstovateli konce světa, aby děti usnuly. Když zavřel oči i Nelkir v kolébce, s úsměvem na tváři přišla do manželské komnaty, kde už muž vyčkával na její přítomnost. S radostným úsměvem na sebe hleděli, Aiglis zavřela dveře a v lóži si užili svou volnou chvilku.

Masser se dostal nad střed města, celá tvrz již dávno tvrdě spala. Žena i vysoký muž leželi jak zabití, avšak v mysli jarla neustále něco kroužilo a nedalo mu spát. Znenadání jeho uši zaslechly jakýsi šelest, který ho probudil. S rozespalýma očima vstal z postele a zadíval se po místnosti, nikoho však neviděl. Myslel si, že se mu jen něco zdálo, nebo to nejspíše dělal vítr, narážející do krovů střechy. Už si chtěl lehnout, ale opět slyšel cosi, znělo to jako tiché pískání. Ruka sáhla pod postel a nahmatala meč, čepel vylezla z pochvy. Jarl se vydal za podivným zvukem, otevřel dveře do schodiště a zaposlouchal se znova. Tentokrát slyšel velice tiše „Pojď blíž!“, odkudsi ze schodů.

„Haló? Je tu někdo?“ zavolal do tmavé místnosti, ale nikdo se mu neozval.

Ze zdi vytáhnul hořící pochodeň a sestupoval po schodech, až ke dveřím, vedoucí do sklepa a pokladnice. Čím více se blížil, tím intenzivněji slyšel tajemný hlas, jenž ho lákal do těchto útrob.

„Jestli to jsou jen kolčaváci nebo nějakej skrytej pobuda, bude toho litovat!“ pronesl, když se blížil ke dveřím do sklepa.

Mocně zavrzaly, jarl se dostal do chodby s místnostmi, kde byl uložen nejen zabavený kontraband, ale i zásoby a poklad. Chvíli hledal mezi těmito věcmi původ hlasu, dokud se nezastavil a opět nezaslechl, „No, tak… Už jseš blízko!“

Jarl posvítil před sebe, i za světla pochodně viděl blýskavé pouzdro akavirského meče, jenž dominoval mezi ostatním zabaveným lupem. Přiblížil se k němu blíže a opatrně, stále ve své mysli slyšel nabádající hlas, aby jej uchopil.

„To musí být jen sen…“ pronesl si pro sebe, svůj zrak hodil po celé místnosti, chtěl se ujistit, že se u něj nenachází nikdo jiný.

Chvíli se díval na zbraň, jasná mysl nakonec rozhodla, aby se vrátil zpět do pokoje. Jakmile se vrátil zpátky do ložnice ke spící manželce a než ulehnul, zase uslyšel nabádající hlas, aby se vrátil. Ale Balgruuf měl onoho šepotu po krk… zatnul zuby a usnul.

Po probuzení do nového dne se pustil do obvyklých činností, jež tížily jarlovu hruď. Během snídaně se nikomu nesvěřil s nočním zážitkem, celé to považoval za pouhý sen. Během slunečného dne, kdy procházel městem se svým doprovodem, si všiml již nově ozbrojené hlídky, která mu v očích děkovala za takovýto dar. Jarla podívaná těšila, věřil, že toto pomůže odradit nájezdníky, již občas napadali daleké statky za hradbami.

Další den se chýlil ke konci, mocná rodina usedla u stolu s bohatým jídlem. Všichni se těšili, až se pustí do nordských pochoutek, Balgruuf vzal kus pečené zvěřiny a zarazil se. Než stačil kousnout do masa, v hlavě opět zaslechl neznámý hlas, jenž ho volal do sklepa.

„Děje se něco, můj drahý? Je to maso zkažené?“ zeptala se ho Aiglis, která na něj hleděla, jarl se okamžitě probral do reality.
„Cože? Oh, ne… Jen… voní hezky.“ usmál se na ženu a pokračoval v jídle, avšak s tajemným hlasem v hlavě.

Děti šly kupodivu brzo spát, ani ještě nezapadlo Slunce, jeho bratr Hrongar ho šel doprovodit do pokoje společně s Nicolasem, poté ho opustili a šli se věnovat méně důležitým povinnostem. Na jarla také přišla brzo únava, do postele lehnul jak právě poražený strom a velice tvrdě spal…

„POJĎ KE MNĚ!“ tajemné volání probudilo oči do tmavé noci, jarl si za pár vteřin uvědomil, že se musel vzbudit někdy před půlnocí. Aiglis poklidně ležela zády k němu, svým rychlým probuzením ji nevzbudil. „Pojď ke mně!“ ozval se znova hlas a tentokrát se jarl vydal do sklepa bez řečí.

Nebyla zapotřebí ani pochodeň, všechny dveře otevřel potichu a za pár vteřin stál opět v pokladnici před krásným pouzdrem zbraně, odkud se hlas ozýval.

„Dotkni se mě!“
„To je nějaké tvoje kouzlo, čaroději? Nějakej špatnej vtípek? Nebo opravdu už blouzním?“ zeptal se sám sebe vysoký muž.
„No tak, muži… toužím po tvém doteku! Dotkni se mě!“

Jarlova mysl byla nejasná, chtěl odejít zpátky do pokoje, ale něco mu říkalo, aby zůstal. Postával na místě a hleděl na ukrytou čepel v pochvě. Hlas se opět probudil k životu a nabádal ho, aby jej uchopil. Nakonec tak učinil, stačilo jen, aby se dotknul pouzdra, jarlovy panenky se roztáhly a ve svém těle ucítil neuvěřitelnou sílu, jež v mžiku zmizela. Dlaň pevně uchopila pouzdro a pravá ruka vytáhla rukojeť, odhalující krásnou čepel. I když byla absolutní tma, zbraň zářila jak hvězda na nebi.

„A už jsem jen tvá… a ty můj!“ ozvalo se z meče potichu.
„Cože? Počkat!“ leknutím zandal zpátky meč a odhodil jej na zem, jen se ozval tlumený náraz, takřka nikdo jej nemohl slyšet.
„Líbila se ti má síla? Můžeš ji mít stále!“ nabádala ho čepel, „Uchop mě!“
„Co je, u Ysmira, tohle za trik?!“ hejknul jarl.
„Statný muž by měl mít statnou čepel. Až budeš proti někomu bojovat se mnou, poznáš, že tě nikdo s touto zbraní nezabije…“ odpověděla mu slastně čepel, „Uchop mě!“

Jarlova mysl se bouřila, chtěl odejít, ale touha po ještě větší moci a nerozvážnost ho donutila vzít zbraň do rukou. Opět se ozval slastný hlas, vychvalující jeho dotyk. Muž vytáhnul meč z pouzdra, vzal jej obouručně a párkrát si s ním máchnul, byl neuvěřitelně lehký a přesný. Hlas mu poradil, aby ho zítra vyzkoušel v akci. Nord se nad myšlenkou usmál, zandal zbraň zpátky a vrátil se do svých komnat. Stačilo málo, aby lehce pootevřel dveře, vrzání vzbudilo Aiglis z krásného spánku.

„Co se děje, můj milý? Kdes byl?“ jarl na ní jen mávl rukou a utišil jí, že zaslechl cosi na chodbě, avšak to byl pouze vítr venku, „A proč si s sebou bereš do postele ten meč?“
„Ten meč?“ zeptal se a uvědomil si, že stále drží v ruce poklad ze sklepa, „Áh… to je jen… No… Kdyby náhodou, víš co…“ Aiglis jen zakroutila hlavou, ulehla k němu zády a popřála mu dobrou noc, Balgruuf si tiše oddychl.
„Výborně, můj pane! Už pomalu začínáš chápat…“ ozval se hlas v jeho hlavě, avšak se již dále neozýval, Balgruuf se opatrně zadíval po místnosti a poté lehnul do postele s vidinou, že usne rychle. Což se také stalo…

Dalšího rána zamířil jarl se svým osobním strážcem na vyhlídku v tvrzi, kde se několik mužů hlídky procvičovalo v boji. Kromě střelby z luku tu byli dva muži, již do sebe šli meči hlava-nehlava. Jakmile spatřili svého velitele, okamžitě přestali s tréninkem a vzdávali hold.

„V pořádku,“ zvedl ruku, čímž naznačil „pohov“, „rád bych si s někým z vás zacvičil. Už jsem nebojoval dlouhou dobu… Nabízí se někdo dobrovolně?“
Šermíři se na sebe otočili a nechápali, jak může po nich něco takového chtít, jeden si dodal více odvahy a ozval se, „Ovšem, pane. Jsem vám k dispozici!“
„Opravdu se chcete bít, můj pane?“ zeptal se ho potichu Nicolas do ucha.
„Heh, a proč ne? Nikdy nevíš, Nicolasi, co se může stát tam venku, až vyjdeš z města nebo dokonce i uvnitř. Je lepší být připravený, než toho pak litovat…“ a pomalým krokem vykročil k soupeři.

Ze zad si vytáhnul krásnou akavirskou čepel, jenž se po vytažení z pouzdra hlasitě ozval.
„Skvělé, můj pane! Teď uvidíš, jakou silou disponuješ!“ ozvalo se opět v hlavě jarla.

Vojáci ustoupili na stranu i s huskarlem, proti sobě právě postával muž ve zbroji proti muži v úchvatném šatu. Než se začali bít, domluvili se, že se nebudou snažit zmrzačit. Poté vyrazili oba současně ze svých pozic, hlídka kolem sebe šermovala neskutečnou rychlostí a jarl se jen tak-tak bránil. Avšak stačilo několik rychlých pohybů a strážce měl co dělat, aby se ubránil. Nakonec po pár vteřinách jarl odzbrojil svého protivníka, strážný se bleskově otočil k němu zády a snažil se doběhnout pro další zbraň u zdi. Sotva učinil pár kroků, v nohách vznešeného muže se probudila tajemná síla, bleskově se dostal za jeho záda.

„TEĎ MĚ NAKRM!“ ozvala se čepel, Balgruuf se nebránil proti přání zbraně. Vzal ho kolem krku a chtěl podříznout hrdlo, všichni přihlížející se zatajeným dechem volali, aby toho nechal, i napadená stráž prosila o život…

V jarlovi se hnulo svědomí a vrátil se zpátky do reality. Čepel se dotýkala hrdla strážného, ale ještě netančila v rudých barvách. Tajemný kov spadl na zem, tlumená rána ohlušila okolí… strážný se otočil k němu čelem a velmi hlasitě volal, že ho chce zabít. Balgruuf se cítil nepřítomně, stále nechápal, jak se mu povedlo získat takovou sílu a přitom si nemohl uchovat svůj rozum. Omlouval se muži, ale jeho slova byla marná.

Jarl raději popadl meč do ruky a bez jakéhokoli prohlášení utekl z vyhlídky do tvrze, Nicolas se po chvíli nechápání vydal za ním. Dorazil do trůnního sálu, Balgruuf seděl mlčky ve svém křesle, jednou rukou si opíral bradu o opěradlo a ve druhé držel meč, čepelí k zemi. Ani se nepodíval do očí svého huskarla, jenž na něj civěl jak na zloděje.

„Odpusťte, že se ptám, ale co to mělo znamenat? Chtěl jste ho zabít?“ očekával nepříjemnou reakci, ale šlechtic stále mlčky seděl, byl jak socha.

Nicolas k němu promlouval, snažil se z něj dostat, co ho to popadlo, ale nic se nedozvěděl. S nepořízenou odešel zpátky na vyhlídku, jarl zůstal sedět ve svém křesle nejen několik minut či hodin… zůstal na místě, když už den skončil a všichni šli spát. Následujícího rána služebnictvo spatřilo svého pána opět na stejném místě ve stejné pozici, v rukách stále držel meč a jeho tvář nad něčím přemýšlela. Nikdo se ho nesnažil vyrušovat, celé dopoledne takto zůstal. Až když se Slunce objevilo přímo nad dračí tvrzí, jarl procitnul a vstal z trůnu. Avšak než aby zamířil ven nebo do svých komnat, vydal se ke svému čaroději, jenž právě překládal neznámý text v knize.

„Farengare, potřeboval bych od tebe službu.“
Čaroděj odtrhl oči od knihy, „Ah, samozřejmě, můj pane. S čím vám mohu pomoci?“
„Huh, asis už slyšel, čeho jsem se málem dopustil, že?“ vyčkal na jeho reakci, která se projevila kývnutím hlavy, „Poslední dobou slýchávám tajemné hlasy ve své hlavě… Nemáš tušení, co by to mohlo být?“
„Nejspíš vaše myšlenky, pane.“ odpověděl bez váhání čaroděj, „Pokud mohu doporučit, zkuste si na chvíli odpočinout…“
„Ne, nejsem unavený. Já…“ chtěl pokračovat, avšak jeho řeč přerušil opět tajemný hlas.
„Netřeba někomu říkat, kdo nebo co jsem. Nikdo to nemusí vědět!“
„Pane?“ zeptal se ho, když se zastavil v půlce své řeči.
Jarl se oklepal, „Už to tu bylo zas… Zase jsem slyšel ten hlas! Pokud bych tě mohl požádat Farengare, upusť na chvíli z tvých textů a pomož mi. Zkus najít něco, co má spojitost s hlasy a tímto mečem!“ ukázal mu čepel v pouzdře, Farengar přišel blíže a prohlídl si ji zblízka.
„Tohle vidím poprvé, můj pane. A jsem v půlce své rozdělané práce. Nemohu přeci teďka skončit, když…“
„Odměna tě samozřejmě nemine!“
„Rád bych vám pomohl, pane… Počkalo by to do zítřka?
„Ne, to nepočkalo!“ hodil po čaroději své zlé oči.
„Jak si tedy přejete. Pokusím se něco najít…“

Beze slov jarl odešel z místnosti, Farengar si sedl do židle a hluboce vydechl. Místo pokračování v luštění neznámého textu musel začít něco, o čem neměl vůbec tušení. Vzal první knihu, která ho napadla a pročítal text.

Večer toho dne, vysedával v prázdné ložnici Balgruuf a přemýšlel s mečem v ruce, co má dělat a jaké kouzlo ho drží v tomto zajetí. V zápětí zaslechl opět šepot zbraně, jenž mu napovídal, aby si ji nechal a využíval ve svůj prospěch. Ve stručnosti se šlechtic ptal, s kým vlastně mluví a co po něm chce, ale to mu zbraň neřekla. Jediné, co mu prozradila, byla informace, aby ji využíval co nejčastěji a aby ji už konečně nakrmil. Jarl si připadal jak blázen, když mluvil do prázdného sálu.

„Za chvíli se tě budou snažit o mě připravit… A to bys rozhodně nechtěl, ne?“ zeptala se ho zbraň tiše, „Přeci se ti má moc líbí, ne? Proč se vzdávat něčeho tak mocného?“ jarlova hlava kývala souhlasně hlavou, v tomhle ohledu měla zbraň pravdu, sám si připadal jako slabý král svého kraje.

Zanedlouho se otevřely dveře, do kterých vstoupila Aiglis s úsměvem na tváři. Když však za sebou zavřela dveře, pronesla rychle, že už všichni spí a spatřila svého muže se zbraní v ruce, zděsila se. Dodala si však více odvahy a přistoupila blíže.

„Měl bys odložit ten meč, můj muži.“
„Co prosím?“ zahleděl se na ní nechápavě.
„Můj muži, králi, podívejte se na sebe! Za těch pár dnů, co máte u sebe tento… nástroj… všem naháníte hrůzu!“
„Dost těhlech řečí, Aiglis!“ v Balgruufovi začala vřít krev, „Tou zbraní to není!“
„Ale je! Od té doby, cos tohle přinesl sem, tak ses změnil! Ještě před pár dny jsi byl moudrý a… normální.“
„A slabý ne?“ zeptal se jí do očí, „Zapomnělas na to, nebo mi to nechceš říct? S tímhle nejsem slabý jarl! S tímhle jsem někdo!“
„Ale ne můj muž!“ odvětila mu Aiglis, jež mu položila ruku na rameno, muž se nijak nebránil, „Můj muž by si vzpomenul, že je mu rodina a Bílý Průsmyk vším… a ne nějaký meč!“
Jen, co to dořekla, ozval se opět vábivý hlas, „Vidíš, chce ti ho vzít! Jistě po mně prahne více, než ty! Sebere mě a pak tě zabije a vezme si trůn!“
Aiglis se mu stále dívala do očí a natáhla před jeho ruku tu svou, „Chtěla bych zpátky svého pravého Balgruufa Velkomožného, kterému jsem byla vždy po boku. Dejte mi to, prosím!“

Jarl váhal v této chvíli, hlas ho stále líbezněji a naléhavěji lákal, aby ji zabil. Nevěděl si rady, avšak nic nedával najevo…

Farengar ve své komnatě, obklopen mnoha spisy, hledal nějaké řešení problému svého pána. Listoval stránkami a ve starých textech skákal od řádku k řádku. Až se nakonec v jedné velice staré knize dočetl možný problém, jenž ho vyděsil. Protože se z drbů dozvěděl, jak se momentálně chová a kde se právě nachází, vyběhl z komnaty co nejrychleji s knihou v ruce, doufajíc, že ho zastihne ještě včas. Vyběhl schody do jeho komnat, než je stačil otevřít, zaslechl cosi tlumeného. Opatrně otevřel dveře, jen, co vstoupil, rychle se samy zavřely…

„Můj pane, už vím, co s vámi je!“ chtěl odhalit svou teorii, ale místo toho postával na místě a nevěřícně hleděl na jarla Balgruufa, jenž držel pevně v rukách kovovou čepel, trčíce z hrudi jeho již mrtvé ženy.

Jarl se na něj otočil a překvapila ho přítomnost čaroděje, jenž právě nevěděl, jestli má volat o pomoc nebo o slitování.

„Na co čekáš, můj pane? Tahle žena byla velice chutná, ale on bude jistě chutnější! ZABIJ HO!“ pronesl se hlas v jeho hlavě.
„Asi mě chcete zabít…“ dával ruce před sebe čaroděj, „ale můžu vám pomoct!“
„Farengare!“ ozval se smutně jarl a vytáhl z ženy čepel, její tělo spadlo bezvládně na zem, kouzelník pomalu ustupoval zpátky, ale pevná ruka ho chytla pod krkem, „Jestli mě práskneš, tak půjdeš do vězení. A pak tě zabiju! Ale když budeš mlčet a pomůžeš mi, tak se ti odměním!“
„Zabij ho! ZABIJ HO!“ naléhala zbraň, držená v rukách.

Farengar byl myšlenky jinde, na pár vteřin ztratil soucit a hrdost, kývnul na jeho nabídku. Nabídl mu pomoc, že se pokusí uklidit tělo, ale do mysli šlechtice se dostávala jiná myšlenka. Za pár chvil si domluvili plán, který by mohl vyjít, i když s tím zbraň zcela nesouhlasila, ale ona sama moc dobře věděla, že se jí nic nestane. Po tiché minutě se vydal Farengar se tajemnou zbraní do pokoje huskarla, jenž spal jak nemluvně. Tiše pod jeho postel umístil čepel, pak se nenápadně vytratil k pánu a ohlásil mu úspěch. Poté odešel do svých komnat, jakoby se nic nestalo, jarl lehl do postele, sfouknul svíčku a za pár vteřin začal křičet o pomoc. V mžiku se do komnaty dostavila stráž, hlídající děti, když spatřila nešťastnou podívanou, okamžitě začala pátrat po útočníkovi. Balgruuf odhlalil tvar rány na jeho ženě, přesvědčil muže, že ví, jaká zbraň to udělala a nařídil jim, aby prohledali celou tvrz.

Nastal chaos a zmatek, veškeré služebnictvo se probudilo a snažilo se přijít, co se vlastně stalo. Probuzené děti byly odvedeny pryč do trůnního sálu, ostatní zůstali na svých místech a hlídka marně hledala viníka. Za pár chvil se ocitl před smutným a zničeným jarlem jeho huskarl, který hnedka pochopil, co se stalo. Začal se vyptávat, kdo to udělal a jestli někoho nespatřil, ale jarl jen tak-tak držel slzy na uzdě. Když zjišťoval tvar průniku rány, došlo mu, že je to jistě čepel, kterou jarl třímal v ruce a bezhlavě se pustil do obviňování, byť neměl žádný důkaz… Ten se ovšem za pár chvil dostavil, ale na jiný účet.

„Můj pane, toto jsme našli u vašeho strážce!“ ohlásil se jeden ze strážců pevnosti, v rukách držel onu akavirskou čepel s čerstvou krví, „Měl to pod postelí!“
„Cože? Já? Ale…“
„Tak, takhle to bylo!“ nepříjemně se na něj zatvářil Balgruuf, „Nejen, že mě tu obviňujete z vraždy, ale ještě děláte ze sebe blbého! STRÁŽE!“
„To není možné! Já jsem spal! Nebyl jsem u vás v komnatách, můj pane! Vždyť víte, že když…“
„Dost těch řečí! Já věděl, že se na vás nemůžu spolehnout a že byste mě chtěl dříve či později zničit! A teď se vám to povedlo!“ křičel jarl na svého huskarla, jenž nevěděl, co si má počínat.
„To je… skandál! To je korupce! JÁ TO NEBYL! Strážci, on to na mě nastražil!“ snažil se je přesvědčit, ale neúspěšně.
Za chvíli dorazil i Farengar, jenž zaslechl děsivý křik Nicolase, „Můj… bože… Chudák Aiglis… Odpočívej v pokoji.“ čaroděj si všiml mrtvé ženy, přiběhl k ní, „Já ho dneska zaslechl, jak plánuje vraždu jarla!“ v místnosti se ozvalo ticho.
„Aiglis… moje, milovaná Aiglis…“ Balgruuf pustil pár slz na zem, otočil se s nepřátelským výrazem na Nicolase, „STRÁŽE, ODVEĎTE TOHO ZRÁDCE!“
Strážci ho chytli za ramena a snažili se ho odvést do vězení, Nicolas se však bránil a neustále hlásal, „JÁ TO NEBYL!!“.

Jeho hlas utichnul, děti vylezly ven z komnaty a přišly za otcem s otázkou na srdci. Když si všimly jejich mrtvé matky, okamžitě se rozbrečely, Balgruuf nařídil dalšímu strážci, aby je odvedl do pokoje, další dvojici mužů přikázal, aby mrtvé tělo odnesli do síně mrtvých. Krvavý meč se mu dostal zpátky do ruky, když zůstal v komnatě jen sám jarl a čaroděj, oba napjatě vydechovali a hleděli na sebe.

„Odnes ten meč do kovárny, ať ho roztaví!“
„Můj pane, ale…“
„JDI, NEBO TĚ ZABIJU!

Farengar se uklonil a odešel z komnaty pryč, v Balgruufově mysli se opět ozvalo šepotání…

„To byla skvělá lež! Více než skvělá… přímo DOKONALÁ! Konečně si odhodil hrdost stranou a mě nakrmil, i když si nemusel šetřit toho čaroděje… Avšak, mě se jen tak nezbavíš, můj pane. Já tu stále budu, kdykoli budeš chtít.“
„Nechci tě už, ty… ty… Ať už jsi, co jsi!“
„Ou, nenalhávej si, že se ti to nelíbilo. Držet takovou moc v rukách a proniknout s tím do nitra nepřítele…“
„Sklapni už! Slyšíš? SKLAPNI!“ poté se chytl za uši a odešel do komnaty čaroděje, doufajíc, že přijde velice brzy a s úsměvem na tváři.

Čtyři hodiny proseděl jarl v komnatě, pár stráží ho šlo podpořit lahví vína či chrabrými slovy, avšak ze ztráty milované ženy se nemohl vzpamatovat. Hlas sice neslyšel, ale i tak měl ruce na uších. Až ho z této pozice vyrušilo poklepání na rameni, smutný Farengar se s akavirským mečem usadil do svého křesla.

„Odnesl jsem jej ke kováři, tak jak jste žádal, pane. Dcera vašeho správce se ho snažila na kovadlině rozbít na menší části, ale nepovedlo se jí to.“
„Vždyť je to meč! A ten se dá roztavit! Je to jenom… ocel, ne?“
„Neřekl bych. Když jej nahřála, byl studený, jak kdyby byl právě vytažený ze sněhu.“ přiznal čaroděj, „I přes namítání jej hodila rovnou do slévárny… Byl tam hodinu, a opět studený…“ nakonec ještě dodal, „A to jsem to odnesl i s ní do Nebeské kovárny… A tam také nic!“
„To… to není možné!“ pronesl překvapeně, „Takže mě to bude strašit celý život?“ zahleděl se do jeho očí, „Co je to, u Devítky, za zbraň?“

Farengar vytáhl knihu, jenž dlouho nosil v rukách a začal mu číst nějaké texty ohledně daeder a také, jak k tomu přišel. Nakonec se dostal i k popisu oné čepele, kterou vlastnil. Čepel, jenž patřila daedře, uctívanou výhradně Dunmery… Mefale.

„Ta zbraň se nedá roztavit nebo nijak zničit…“ řekl čaroděj, „Ale vím, jak bychom mohli zrušit její kletbu.“ ani na chvíli neváhal a popisoval složitou činnost, jarla moc nenadchla, ale moc dobře věděl, že mu nejspíše nic jiného nezbývá.

Jarl mu poručil, aby napsal nějaké varování o zbrani a domluvili se, že až jej napíše, aby dorazil do sklepa. Mezitím se šel podívat do pokladnice, zda se tam nenachází nějaká stráž. Naštěstí nikdo nebyl v místnosti, chvíli vyčkával na čaroděje. V hlavě se mu opět ozval hlas, tázající se ho, co to provádí a proč, ale jarl už nechtěl nic říct, chtěl se toho zbavit co nejrychleji. Za pár minut přiběhl čaroděj do sklepa, oba přistoupili ke starým dveřím do nikdy nepoužívané místnosti, v níž se nacházela pouze velká lavice. Artefakt položili i se vzkazem na dřevo a odešli z místnosti. Jarl vytáhnul klíč a v zámku cvaklo. Poté přistoupil blíže čaroděj a cosi vykouzlil na dveře. Prosící hlas, aby ho neopouštěl, náhle zmizel, jejich plán vyšel. Jarl předal Farengarovi klíč ode dveří.

„Jeden budu mít já, druhý ty. Nikdo se o tomto nesmí dozvědět. A abych si tě pojistil, že nic neprozradíš, vem si z pokladnice vše, co se ti zlíbí. Jsem ti zavázán.“
„Já… já… nevím, co na to říct, pane.“ přiznal se mu.
„Od teďka mou ženu zabil huskarl a ne já.“ Farengar kývnul hlavou, „Doufám, že se z toho děti dostanou. I když… Nelkir nejspíš nebude vědět, kdo to vlastně zemřel…“

Poté společně odešli ze sklepa pryč, do sklepení se opět vloudil klid a ticho…

O několik let později…

„Máš ji, Nelkire! Chyť mě!“ křičela Dagny, uprostřed dračí síně, když zrovna služebnictvo uklízeno nádobí od snídaně.
„Ne, ne, ty jí máš! Ani ses mě nedotkla!“ hlásil hrdě Nelkir, rozběhl se od dívky pryč a omylem narazil na právě pochodujícího správce tvrze Proventa.
„Děti! No tak! Běžte si hrát ven!“
„Ale tam prší! Nechceme být mokří!“ prohlásila Dagny společně s Nelkirem.
„Tak si běžte hrát třeba na schovávanou, ale nepřekážejte tu!“ okřikl je Proventus.
„To je nápad! Pykáš, Dagny, pykáš!“
„To teda ne! Ty pykáš!“
„DOST, DĚTI! Přestaňte se hádat, nebo vás pošlu dělat něco užitečného!“ křikl jarl Balgruuf z lavice na své ratolesti.
„Uhmm… Tak fajn, pykám. Máš deset vteřin!“ prohodila Dagny na Nelkira, který se natěšen vydal po jejím otočení ke zdi do sklepa se schovat.

Hledal nějaký perfektní úkryt, kde by ho nenašla, různě se schovával za sudy a bedny, ale to nebylo ono. Až si všiml starých dveří se sudy v blízkosti. Schoval se za ně, byl tichý jak myška. Radoval se z nově nalezené skrýše, ovšem, cosi ho lehce vyděsilo. V hlavě najednou uslyšel tajemný hlas, vycházející z klíčové dírky dveří…

„Pojď blíž a dozvíš se tajemství!“ Nelkir se zamyslel nad myšlenkou a nebral jí vážně, ovšem když se to ozvalo podruhé, zvědavě se přiblížil ke dveřím, „Hodnej kluk. Teď poslouchej, dozvíš se něco, o čem ti všichni lhali…“
„Kdo jsi?“ zeptal se tiše Nelkir.
„Já jsem… Paní šepotu.“

Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:11

Přidal Adrian_S dne 03.02.2015 21:25

#20

Část 5. - Nejodvážnější

Sníh visel na skaliskách, pod horou Anthor kráčela dvojice postav s radostnou tváří. Dunmerka s kadeří tak černou jak samotná noc, oblečena do zimního a se zbraní na zádech, byla doprovázena mladším a lehce oděným Bretoncem, jemuž zima nijak nevadila. Jelikož se chýlila noc, rozhodli se oba utábořit v nedaleké soutěsce…

„Na, Soryno, podívej se na tohle…“ předal Breton ženě u rozdělaného ohně silný papír, na němž byla vyobrazena uhlem kresba, ona pod Azuřinou svatyní, „Právě jsem to dokončil.“
„To je krásné, Aidene! Opravdu mě tohle těší…“ přiznala se mu Soryna a vrátila mu kresbu zpátky.
„Kam teď půjdeme? Ještě jsme nenavštívili orkský tábor nebo nordskou rozvalinu. Vydáme se na jih?“
„Asi jo, Aidene, vydáme se na jih…“ usmála se na dlouholetého přítele, poté mu prozradila, aby se šli vyspat, s čímž muž souhlasil.

Táborák nechali hořet, oba si zalezli do stanů a pod hřející kožešinou za pár minut usnuli. Vítr se stále zvedal a narážel do plátna. Sněhové vločky lehce tančily na jejich tvářích, avšak ani to je neprobudilo. Po několika hodinách oheň zhasnul a malý tábor se ocitl ve tmě. Šílené kvílení větru neustávalo, Soryna se právě ve stanu přetáčela na druhou stranu, když i skrze vítr zaslechla pohyb ve sněhu, někde v táboře. Těžké oči se otevřely, potichu se dostala z vaku ven a tiše nahmatala do ruky svůj meč…

Během několika vteřin, kdy se konečně probudila, spatřila nezvaného návštěvníka. A i když nemohla poznat, o koho se jedná, neznámý se blížil k Aidenovu stanu s čímsi v ruce. Než si ona postava všimla, že je vzhůru ještě někdo jiný, Soryna se bleskově vrhla po neznámém. Jaké překvapení, když ho shodila na zem a spatřila jeho tvář… Dunmer s nevraživou tváří. Několik vteřin bojovali proti sobě pouze rukama, jejich mlácení vzbudilo muže ve stanu, ten nemohl uvěřit, co se to před ním odehrává. Útočník ji po několika ranách odkopl od sebe a zvedl se ze země. Aiden se mezitím přemisťoval ke skále, ale toho si nezvaný host všiml a vydal se za ním. Než se k němu dostal, žena se rychle oklepala a opět zaútočila zezadu. Tentokrát byl Dunmer připravený, rychle se otočil a máchal dýkou v ruce kolem sebe. Překvapený útok se mu nepodařil a toho využila, opět se mu pokusila vyrazit zbraň.

„Aidene! Zmizni!“ křikla na svého přítele, který se strachy držel skály a nevěděl, co má udělat.

Dunmerka dostala několik ran do tváře, což jí neuvěřitelně naštvalo a další schytané rány přestala vnímat. Přiletěla poslední pěst na její tvář… hněv, zlost a síla se v ní probudila, několika zvláštními chvaty dostala svého protivníka tam, kam chtěla. Dunmer řval bolestí, dýku odhodila kamsi do tábora. Jakmile ho odzbrojila, její ruce si pohrávaly s šedou tváří, jež se začala barvit rudě. Muž se však nechtěl vzdát a několikrát se pokusil jí od sebe dostat, což se povedlo. Opět vstal ze země a do rukou si připravil neznámé kouzlo, Soryna věděla, že proti tomuhle nemá žádnou šanci.

Dunmer již chtěl vypustit kouzlo z ruky, ale místo toho bolestně zařval… z jeho hrudi trčela čepel dýky. Za jeho zády postával vyděšený Bretonec a velice hlasitě vydechoval. Útočník padl na zem, opouštěla ho síla a dech.

„B-B-Boethie… odpusť!“ pronesl naposled.

Oba přátelé se na sebe zahleděli a v očích si přečetli, že jsou oba v pořádku. Soryna požádala Aidena, aby ho prohledal, mezitím si ona došla pro svou zbraň. Jen, co se vrátila a její přítel obral nepřítele o všechno. Tiše přemýšlela, co udělají s mrtvolou.

„Dýka, zbroj, několik zlaťáků…“ hlásil jí přítel, načež se jeho hlas mírně zvýšil, „A knížka!“
„Kniha? Ukaž!“ natáhla k němu ruku.

Ani se nestačil podívat na první stránku, už ji držela žena, „Vem si tu dýku, ty ještě nemáš zbraň.“
„Nepotřebuji zbraň… Nejsem válečník!“
„Jak vidíš, Aidene, Skyrim je nebezpečný. Se zbraní to bude lepší…“ mezitím rozhodla, že ještě chvíli zůstanou v táboře a pak se vydají dál.

Soryna odešla rozdělat oheň, což se jí podařilo, usedla k němu a otevřela knihu, Aiden se k ní přidal.

„To je ta jeho kniha, že jo?“
„Jo, je… Ale je zvláštní…
„Ten Dunmer říkal něco o Boethii…“ pronesl Aiden zvědavě, „Nevíš něco o ní?“
„Vím toho stejně tolik, jako ty, Aidene…“ přiznala, „Ale myslím si, že to má souvislost s tímhle!“ a ukázala na knihu, „Je to věnováno právě jí… Kousek ti přečtu.“

Několik desítek minut vyprávěla příběh o „Boethině zkoušce“ a zajímavém pohledu na svět, který jí v očích nadchnul. Ačkoli Aiden nechápal některé daedry a jejich přízeň, příběh ho bavil. Jakmile dočetla poslední řádky, v nichž se dozvěděli, kde se nacházejí Její vyznavači, rozhodla se tam vydat.

„Co ty na to? Půjdeme tam?“
Breton k ní přistoupil ještě blíž a chytl jí za ruku, „S tebou půjdu kamkoli, Soryno. Však, ty to moc dobře víš…“

Za pár hodin sbalili tábor, uhasili oheň, mrtvolu nechali na místě a vyrazili do hor na východě, jenž hraničily s Morrowindem. Tma je doprovázela každým krokem a bylo stále horší. Jejich putování probíhalo poklidně, když začalo svítat, dostali se před staré město. Další kroky je vedly po kamenité cestě na sever, kousek odtamtud narazili na zříceninu, kde zastavili a odpočali si. Aiden se neustále vyptával, jestli náhodou nezabloudili či jestli ví, co tam chce podniknout, Soryna ho utěšovala, že to se zjistí, až tam dorazí.

Sníh přestal padat, vítr se uklidnil a hned potom, co si odpočali, začali pátrat po nějaké stezce do hor. Na jednu narazili až po desítkách prohledaných minut, byla takřka neviditelná. Stoupali vzhůru čím dál více, kromě několika planě rostoucích bylin a ostrého ledového kamení, jim nic jiného společnost nedělalo. Vzduch byl mnohem řidší, oba pociťovali na sobě, jak se jim síla vytrácí. Za chvíli uviděli zvláštní místo, které by v žádném případě nečekali. Před jejich zrakem se rozprostřel tábor, nad kterým dominovala podivná velká socha na skále. Oba hnedka napadlo, že to musí být snad druhá Azuřina svatyně, ale vzhled a postavení byl rozhodně jinačí. Socha, držící nad sebou meč, vypadala impozantně.

Konečně si oddechli. Přibližovali se k táboru rychle, záhy spatřili pětici lidí, jež v dřevěné ohraně mezi sebou bojovala. Nadávky, křik a tření kov o kov se rozléhal po celém místě. Jeden z pětice, jež byl právě odmrštěn z ohrady ven a dopadl tváří do sněhu před návštěvníky, se zvedl a nechápavě na ně vzhlížel.

„Kdo jste?! Co tu chcete?!“ natáhl Nord před sebe železný palcát a dal se do obranného postavení.
Aiden ukročil vzad, Soryna okamžitě vytáhla meč ze zad, „Bejt tebou, schovám to, než se ti něco stane!“. Válečník se na ní nepřátelsky zadíval, avšak zbraň nesložil „Jsme cestovatelé. Přivedla nás sem kniha… Volání…“
Jeho oko náhle změklo, „Pocítili jste ve svých srdcích její volání?“ Soryna kývla hlavou, muž zandal zbraň k tělu, „V tom případě… vítejte!“.

Otočil se na zbývající bojující jedince, mocný hlas zastavil potyčku. Zbývající čtveřice hlasitě zvolala na celé místo, tentokrát se kromě nich vynořili ze všech stran další lidé a obestoupili návštěvníky. Dívali se na ně, jak na nepřítele, i když přišli na daedří volání a byli uvítání mile.

„Já jsem Soryna, dovedla nás sem kniha od nějakého Dunmera…“
Náhle se ozvala Bretonka v kožešinové zbroji, její hlas byl velice emotivní, „Dunmera? Vy jste zabili Erithase?“ Aiden za dunmeřími zády kývnul hlavou, i když měl obavy, že právě podepsal ortel smrti, „Dobře jste udělali! Boethia chce vidět jen ty nejsilnější…“ pronesla Bretonka.
„Oba dva jste zaslechli Její volání?“ zeptal se náhle Nord, načež se ozvala hrdě jen Dunmerka, Aiden jen dodal, že je pouze doprovod.
„V tom případě odejdi! Ty tady nemáš co pohledávat!“ odvětila mu opět Bretonka.
„Zůstane tu se mnou! Jestli mu chcete něco udělat, budete si to muset prvně vyřídit se mnou!“ křikla na hlouček Soryna, všichni rázem překvapením zkameněli.
„To je odvážné… něco takového pronášet proti velké přesile.“ ozval se další Nord, „A přesně to se nám líbí!“
„Jsme cestovatelé a rádi poznáváme s přítelem různé kultury. Chtěli bychom vědět, co znamená přesně Boethinino učení…“ přiznala Soryna.
„Její učení? Proč bychom vás měli učit?“ zeptal se Nord, „Copak jste nečetli knihu? To vám jako návod nestačí?“
„Ta trocha nám měla stačit?“ odvážně se ozvala, „Vsadím se, že ten příběh je smyšlený!“
Bretonka a Bosmer, stojící u sochy se ozvali současně, „COŽE TO ŘÍKÁ?! Jak si dovoluje tvrdit něco takového!“ poté ji Bretonka vyzvala na souboj.
„Klidně, pojďte všichni, nebojím se vás…“

Nord tleskl rukou a usmál se, vyzval tři nejlepší lidi z hloučku, aby se přemístili do ohrady a připravili se na bitvu, Soryna se otočila na Aidena, který se bál.

„To je chyba, Soryno! Děláš chybu!“
„Buď v klidu, Aidene. Tohle nebude problém…“

Soryna odešla do ohrady s mečem v ruce, Aiden se opřel o zábradlí s kusem prkna, papírem a uhlem v ruce. Bretonka, Bosmer a Nord si vytáhli zbraně z pouzder, Soryna sama vzhlížela na své nepřítele a koutkem oka se podívala na svého přítele, jenž jí držel palce.

Náhle se trojice rozkřikla a rozeběhla se proti ní, Dunmerka přemýšlela, na koho zaútočí nejdřív. Dav hledících začal šílet, Aiden začal kreslit podívanou. Nord se svým mečem máchal kolem sebe a Dunmerka se jen tak-tak vyhýbala jeho sekům. Ve chvíli, kdy se střetly jejich zbraně, se do souboje přidal palcát bretonské válečnice, bosmerský šermíř vyčkával o kus dál a sledoval, jak se to celé vyvine. Bretonka stále do ní mlátila a doufala, že se jí povede zasáhnout. Soryna se nadechla, rychle odkopla svého nordkého protivníka, padající palcát chytla a svou čepel zabodla do ní. Bretonka vytřeštila oči a nechápala, jak se jí povedlo tak rychle zemřít.

Nord se oklepal a znova se vrhnul po Dunmerce, svým mečem se trefil do jejího ramene, odkud se ozvalo mocné křupnutí a Soryna rázem křikla bolestí. Nějaká kost v její ruce právě praskla. Nord se pokoušel svou protivnici dorazit, natahoval se zbraní k poslednímu seku, avšak nestačil jej dokončit. Pár zoufalých švihnutí kolem sebe a poté následné bodnutí do nohy ho vyvedlo z míry, takovou reakci nečekal. Soryna se slzami na tváři podřízla Norda, zbýval již elf, jenž si ze zad vytáhnul obrovský obouruční meč, Dunmerka jen polkla. Chvíli si počkala, až přijde o něco blíže, věděla, že proti němu nemá žádnou šanci, pokud se na něj vrhne. Pokusila se něco provést, co by zdaleka nečekal.

Bosmer k ní přišel, několikrát udeřil zbraní po čepeli a kopl jí do břicha, Soryna se předklonila a útočník vycítil šanci jí dorazit. Natáhl meč nad sebe, měl v plánu ji useknout hlavu, dokud byla skloněná. Aiden u ohrady přestal kreslit a raději zavřel oči, nechtěl vidět její smrt. Dunmerka však počítala s tímto tahem, jakmile pustil meč k její hlavě, rychle se vyhnula čepeli a v mžiku, než se stačil vrátit do původní pozice, mu mečem projela hlavu. Všichni tři Boethinini uctívači leželi na zemi, hledící nevěřili, co se jí povedlo a Aidenovi spadl kámen ze srdce. Soryna velice unaveně a s velkými bolestmi kráčela k ohradě.

„Ještě… někdo… další?“ zeptala se nahlas a lapajíc po dechu.
Nord pár vteřin mlčel, „Udělalas na Boethii dojem! Tohle se tady málokomu povede…“

Poté jí otevřel dveře a nechal vyjít z ohrady ven, mrtvá těla ležela v kaluži krve, vůně boje byla po táboře cítit. Všichni obstoupili bojovnici a vzhlíželi k ní, Nord uznal její cenu a pronesl, že si zaslouží být přijata do jejich spolku, pokud ovšem bude chtít. S radostí to přijala, otočila se na Aidena, jenž se na ní usmíval a hrdě jí blahopřál k vítězství. Poté jí ukázal svůj rychlý výtvor, na kterém byla vyobrazena, jak bojuje proti Nordovi.

Během dne se na její zranění podíval jeden z uctívačů, jenž pobýval ve větším stanu těsně pod sochou a vyléčil její zlomeninu. Soryna nemohla uvěřit, že se jí povedlo něco, s čím zkrátka nepočítala.

„Bylas úžasná, Soryno!“ chválil ji i po několika hodinách po boji Aiden, „Já… tohle… no…“
„Vím, co chceš říct, Aidene. Jsem ráda, žes tu byl se mnou…“ a usmála se na něj.
„Jak dlouho tu chceš zůstat?“
„Chtěl bys na jih, viď?“
„Jih může počkat, jen se ptám ze zvědavosti… Však mě znáš, ne?“

Soryna na něj mrkla a ujistila ho, že pokud se naučí její učení, budou opět pokračovat na svých toulkách. Bretonec se usmál, odešel ven a sedl si na římsu, z torny si vytáhnul prkno s papírem a uhlem a kreslil další scenerii. Chýlil se konec dne, u ohrady, kde se téhož dne mlátila skupinka lidí, vzplanul táborový oheň a v přítomnosti všech uctívačů sledovali počin Norda a Dunmerky. Jelikož Aiden se nehlásil jako jeden z „volaných“, musel zůstat dál od ohně. Vysoký seveřan svým zrakem hleděl na ženu, kterou již nepovažoval za cizinku. Lehce jí upravoval vlasy a hladil po tváři, žena se nijak nebránila. Poté vzal do ruky dřevěnou misku a do druhé podivnou fialovou lahvičku, jež otevřel. Trochu nalil do misky a smíchal ji s krví mrtvých, jenž nasbíral po boji.

„Aby bylo vidět, že patříš k nám, nechám tě pomalovat krví padlých. Možná budeš cítit sladké aroma, ale to je jen tou skoomou. Neboj, nebudem po tobě chtít, abys to vypila, ta skooma udrží krev na tvé tváři navěky…“ popsal jí postup svého činu, Soryna se nijak nebránila, ani nepípnula.

Prsty namočil do oné připravené tekutiny, poté lehkým dotykem přejížděl přes líce a barvil jí různé ornamenty. Žena lehce vzdychala, líbil se jí tento dotyk. Na drsného Norda byly až moc příjemné… Po pár minutách, kdy bylo slyšet pouze praskání dřeva, přestal malovat. Její tvář byla o dost výraznější a její sebevědomí rapidně vzrostlo. Přijetí bylo právě dokončeno. Nyní se ostatní odebrali do svých stanů ke spánku. Dunmerka poděkovala a po rozpuštění přišla za svým přítelem, jenž se neustále usmíval a přál jí tuto změnu. Oba byli nadšeni, že poznali něco nového…

Uplynul mrazivý týden, Soryna a Aiden nadále zůstali v Boethině táboře, kde se Dunmerka zdokonalovala v boji a Bretonec v kreslení. Každý den jí vytvářel krásnější scenérie… kdy se zrovna opírala o stěnu a držela v rukách džbán s vodou, či když se bránila proti útočníku. Ačkoli ho toto bavilo, stále mu scházelo to nejdůležitější… chtěl cestovat dál. Měl v plánu procestovat celý Skyrim a nikde se tak dlouho nezdržovat. Nejdéle, kde se zdrželi před touto návštěvou, bylo kdesi v Pláních v táboře Zapřísáhlých. Aiden si také všiml, že tráví více času s novými lidmi, než s ním samotným. Bylo mu smutno, očekával, že se jako vždy vrátí k němu a budou opět ta stará dvojice, co cestuje po světě. Ale Soryna to viděla ovšem jinak…

Její oči nepřestaly sledovat čepel meče, každou chvíli se zamyslela nad svými počiny a smyslem života. V duchu si říkala, že ta povídka v knize, kterou před týdnem vyprávěla i svému příteli, má přeci něco do sebe. Uvědomovala si, že všechno, co doposud prováděli, je bezvýznamné. Jednoho večera, když už Aiden spal, požádala Norda, aby učinil něco, co by do ní nikdo neřekl. Za pár hodin přišla Soryna vzbudit svého přítele. Sotva otevřel oči, hrůza mu ježila vlasy…

„Sory… já… no… Kde máš… vlasy?“ zakoktal Breton.
„Boethie si přeje kromě síly taky odvahu. A tohle je dost odvážné, ne?“
„Odvážné je, ale… no… nehodí se to na tebe…“ pronášel, když ji spatřil bez vlasů, její nádherná černá hříva ležela kdesi venku v mrazu.
„Je mi zcela jedno, jestli se ti to líbí nebo ne. Byly to mé vlasy! Mé rozhodnutí! Můj život!“ rozkřikla se.
„Já ti taky nic nevyčítám!“ ohradil se, „Chápu, že jsi pro vyzkoušení různých věcí udělat cokoli. Na to už jsem si zvykl…“ poté se na ní usmál, i když se mračila, „Stejně jsem rád, že tu jsme spolu!“ už chtěla odejít ze stanu, ale Bretonec jí zastavil, „Soryno, chci se zítra vydat na cestu… Ale nechci tě tu nechat samotnou…“
„Tak běž! Já zůstávám…“ bez jakýchkoliv emocí pronesla a odešla ven, Aidenovi došlo, že právě ztratil nejlepšího přítele.

Noc byla pro kreslíře neskutečně smutná a zničující. Nechtěl věřit, že mu nejlepší společník dává své kruté „sbohem“. V duchu se ptal, „Co budu dělat? Kam se bez ní vydám? Vždyť bych se nedokázal bez ní ubránit…“ pár slz mu spadlo do šatu, zlé sny ho prováděly nocí.

O několik desítek metrů posedávala Dunmerka vedle vedoucího Norda a vyprávěla mu, že se jí během cest podařilo kontaktovat několik daeder. Chtěla vědět, jestli se objeví i Boethie a něco řekne na její počín.

„Boethie si všímá těch, kteří jsou natolik zlí, že dokáží zmanipulovat každého, na koho se jen podívají. Prošla jsi mnoha zkouškami, Soryno, zvládla si něco, co dokáže jen málokdo. Jestli se chceš pokusit i o poslední zkoušku, můžeš se do toho pustit. Avšak, varuji tě! Nesmíš ustoupit a dát na sobě vědět slabost! Jestli se ti to nepovede, Boethie tě potrestá!“ zahleděl se na ní vážně.
„Už jsem ušla tak daleko. Nějaká pitomá zkouška mě nezastaví!“ hrdě vyřkla, „Co mám udělat?“
„Musíš zmanipulovat někoho, kdo by tě následoval a nechat jej obětovat u sloupu pod sochou.“
Elfka jen kývla hlavou, chvíli mu hleděla do očí a chladně se zeptala, „Viděls někdy Boethii?“
„Ne. Já se nikdy k tomuhle kroku nedostal. Srdce mám dostatečně černé, ale… Když jsi uctívač Boethie, nikdo s tebou nechce mít nic společného.“ přiznal, „Je to víc než těžká zkouška…“

Soryna jen kývla hlavou, přemýšlela nad možnostmi a zrovna nedostala nápad na něčí oběť. Chtěla se odebrat ke spánku, Nord jí stačil zarazit, do ruky jí dal podivný meč, s nímž měla provést obětování.

„Promysli si, kde někoho takového najdeš a pak ho odveď k Boethii!“ poradil jí a nechal v klidu odejít.

Noc utekla rychle, Slunce dalšího dne svítilo neskutečně silně, což bylo na počasí v okolí Větrného Žlebu nezvyklé. Tábor se probouzel do nového dne, Aiden se v rychlosti začal balit a neustále vyčkával na příchod svého bývalého společníka. Čekal hodiny, ale ona se stále nedostavovala. Vyšel ven, však spatřil, jak osamocená sedí na skalní římse a hledí do dálky.

„Soryno,“ probudil ji z přemítání, „odcházím. Bude se mi po tobě stýskat…“
Dunmerka se zvedla a velice rychle ho chytla za ruce, „Počkej, prosím! Já, přemýšlela jsem nad tím v noci…“ požádala ho, zda by si nepřisedl k ní a nevyslechl jí, Aiden nebyl z ní nadšený, ale udělal, co po něm chtěla, „Byli jsme tady už příliš dlouho. Měl jsi vždycky pravdu, my jsme cestovatelé a to, co jsem se sebou provedla, bylo sobecké… Vyrazíme na cestu, ale až zítra! Dneska mě čeká poslední zkouška, jakmile jí dokončím, odejdeme.“

Aidenovi se oči rozšířily radostí, souhlasil s ní a opět se na ní usmíval, Soryna ho požádala, jestli by jí ještě nenakreslil ohromnou sochu na skále… na památku. Beze slov vytáhl z torny jeden papír, uhel a už upaloval k soše kreslit. Soryna v jeho nepřítomnosti prohlédla obsah torny a narazila na jeho kresby, jež bylo nespočet. Vzpomínky se dostavovaly velice rychle… kresba, jak loví v Pláních se Zapřísáhlými jeleny, v Ledohradu, jak stojí u mostku na univerzitu či v Bílém Průsmyku, kdy se dívá na pochodující mamuty…

Jedna kresba ji ovšem vzala dech… dvě ruce, jenž se drží navzájem. Jedna byla mužská, druhá ženská. Pochopila, co to Aiden nakreslil a co to mělo znamenat. Kresby rychle vrátila zpátky a zamyslela se nad svým osudem.

Po zcela běžném dni, kdy opět vstoupila noc do tábora a Aiden se chystal ke spánku s myšlenkou, že zítra odcházejí. Náhle se jeho stan otevřel, rychle se probudil a těžko chápal, co u něj dělá Dunmerka.

„Aidene, chtěla bych ti něco říct…“ Breton se narovnal a zahleděl do očí, „Jak si šel dneska ráno kreslit tu sochu…“
„Jo, už jí mám hotovou, neboj, dám ti jí…“
„Ale, o to nejde… Huh, prohrabala jsem ti tornu a našla i ostatní kresby.“
„Soryno? Proč… co?“ nechápal její počínání.
„Já, chtěla jsem to udělat už dříve, ale…“ náhle ztratila slova a svýma velkýma očima ho hypnotizovala, stále nechápal, o co se pokouší.

Aiden ucítil na svém těle dotyk její ruky a na rtech sladkou chuť jejího jazyku. Byl jak ochromený, stále nevěděl, co se děje, ovšem Soryna byla intenzivnější a nepřestávala. S jeho rty si vyhrávala a studené ruce, jež se mu dostaly na záda pod šaty, byly dominantnější. Aiden si konečně uvědomil, co se to před ním odehrává, odhodil strach ze sebe a i on nasadil vyšší kalibr. Ruka hladila její tělo všude možně, nemohl se nabažit těchto sladkých dotyků. Náhle od něj sáh ustoupila, ruce si dala za záda a něco s nimi prováděla. Jaký to pohled pro Aidena, div, že jeho srdce nepuklo, když spatřil, jak vrchní část kožené zbroje padá k zemi a odhalují se její krásná šedá ňadra.

„O… o… o tomhle jsem… vždycky… snil…“ koktal Aiden.
„Pojď ke mně!“ chlácholila ho milým tichým hlasem, jeho ruce se dotýkaly krásného těla, v tu chvíli zavřela oči a užívala si chvilky. Aiden se chystal sundat kalhoty, ale byl najednou jí zaražen, „Počkej! Tady ne! Pojď se mnou, prosím!“ nechápal, proč to zastavila, ale protože ho ovládala, poslechl jí.

Nandala si zpátky zbroj na své místo, chytla ho za ruku a vytáhla ven do zimy. Společně se držely za ruce přesně, jak to nakreslil na jednom papíru, Soryna ho vedla výše po schodech, až k samotné soše, která se nad nimi tyčila. Zastavili se u schodů a líbali se, poté přestala a podívala se na sloup, trčící pod sochou.

„Stoupni si tam!“
„Cože? Proč?“ smál se Aiden a chtěl jí líbat.
„Chtěla bych to dělat takhle… Ty si tam stoupneš a já pak…“
„Dobrý! Hehe, už nemluv, došlo mi to!“ pohladil jí po tváři.

Celý natěšený se přiblížil ke sloupu, bez obav z něčeho zlého. Otočil se čelem k ní a pomalu ustupoval, elfka mu ještě s úsměvem ukázala svá ňadra, což dodalo muži kuráž.

„Tak, jak tu mám být? Takhle?“ zeptal se sáh od sloupu, dokud se cosi neozvalo.

Země pod ním zazářila a v zádech ucítil neznámou sílu, jež ho sama táhla ke sloupu. Následoval velice tvrdý náraz na kus kamene, zvuk energie, vycházející z podlahy zněl poněkud divně. Aiden stále předpokládal, že je to součástí milování, ale když uviděl, jak se přestala usmívat a zapnula si svou zbroj, došlo mu, že tu něco nehraje.

Z kamení u schodů vytáhla meč, jenž dostala od Norda, při pohledu na ní se Aiden zděsil. Tušil, co se asi stane, ale nechtěl si to připustit. Blížila se rychle, jednou rukou držela zbraň, druhou hladila čepel. Stoupnula si před něj, Aiden plný otázek nevěděl, co chce provádět, ale jakmile zapustila chladnou čepel do jeho těla, pochopil… Neuvěřitelný řev a smutečný žal se nesl v okolí tábora, že probudil ostatní spící.

Aidenova hlava, která byla do posledních chvil šťastná, padla k zemi, Soryna ucítila moc, která se právě uvolňovala z jeho těla do okolí. Zářící podlaha a energie ze sloupu ustala, mrtvý Aiden padl k zemi bezvládně, Soryna hleděla na něj a ani na moment nevěnovala lítost. Vyčkávala několik vteřin v očekávání, že se někdo objeví, ale nic se nestalo. Jen zakroutila hlavou a pomalu odcházela ke schodům, dokud za sebou nezaslechla, jak se hromadí nějaká síla. Otočila se, Aidenovo tělo se stavělo na své nohy a mrtvé oči na ní hleděly…

„ÉHH, to je ale HNUSNÉ převtělení! Kterej nešťastlivec ovládal tohle tělo?“ ozvalo se děsivým hlasem.
„Kdysi to byl můj velmi dobrý přítel. Teď už je to mrtvola.“
„KDO TO UPOUTAL MOU POZORNOST? Ven s tím!“
„Tvá služebnice a uctívačka, jež si fascinovala ze všech nejvíc!“
„HLUPÁKU!“ křikl Aiden temným hlasem, „Myslíš si, že jsem daedra pouze na obdivování? Byla chyba mě vyvolávat, když víš, že tě můžu zabít!“
Ani na chvíli neváhala, zbraň namířila znova do Aidenova těla a nechala ji v něm, „Tak proč si mi nezabránila, abych do tebe nezapustila meč? Kde je ta tvá síla?“

Ačkoli měla mrtvola v sobě zbraň, jakoby jí to nebolelo a dala ruce do boku, „To už je velmi odvážné, takhle se stavět k daedře! Měla bych tě zničit!“ Soryna se jen nadechla, „Ale prokázala si mnohem víc, než ti ubožáci, co jsou dole pod sochou. Jsi jiná, VÝJÍMEČNÁ!“
„Má paní, můj obdiv je na místě. Pochopila jsem tvé učení a ráda bych chtěla zasvětit život jenom a pouze tobě. Dovol mi, abych ty, jež by ti chtěli sloužit…“
Náhle se znova ozvala daedra „JÁ NIKOMU NIC NEDOVOLÍM! ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ! ŽÁDNÉ VÝJIMKY!“
„Ne, nechci slitování! Nelituji jeho smrti ani ničí jiné. Chci jen vést další následovníky, kteří pochopili tvé učení, k lepším cílum!“

Aiden se zamyslel, „Ukázala si toho mnoho. Škoda, že mám už šampióna, který by tě jistě potrestal za tvou drzost a hloupost!“ Aiden se chytl brady, „Ale tvé srdce je přeci dostatečně černé…“ pak ruce rozpažil, „TAK TEDY, POSLOUCHEJ! OD NYNÍ BUDEŠ KAŽDÉMU STOUPENCI PŘÍKLADEM! BUDEŠ JE PODROBOVAT MÝMI ZKOUŠKAMI O SMYSLU ŽIVOTA! ALE VARUJI TĚ! JESTLI JEN JEDNOU NEUSPĚJEŠ, BUDE TVOJE DUŠE MÁ!“
„Děkuji, má paní!“ uklonila se před mrtvolou Aidena a jen, co tak učinila, tělo spadlo na zem a vzplanulo.

Soryna si uvědomila, že dokázala něco, co se komu po dlouhé době ještě nepodařilo. Vrátila se zpátky do stanu, ve kterém se mohla odehrát romantická noc a vytáhla odtamtud zabalenou tornu s kresbami. Celý náklad odnesla k soše, u které hořela mrtvola. Vytáhla všechny kresby, zahleděla se do nich a poté je hodila do ohně. Minulý život na obrázcích se měnil v popel a prach.

Po chvilce si stoupla a ohlédla se na nebe bez mráčků, pod kterým dominovala socha Boethie, daedrickému princi krutosti a klamání…

Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:09