---

Část 15. - Vyvolený

Po Markarthských kopcích ve tmě pobíhal udýchaný Breton a neustále se díval za sebe. Kamení se mu pod nohama sesouvalo a ruce pokaždé zavadily o nějakou jalovcovou větev. Znova se otočil za sebe a mihotavě vyhlížel svého pronásledovatele. Než se stačil obrátit, šlápl špatně na kámen, který se pod ním sesunul a padal ze stráně kamsi k zemi. Bolestně válel sudy, myslel si, že nakonec zemře. Jeho tělo nakonec zastavil trčící ostrý výčnělek, bolest se mu ozvala v žebrech a on těžce zařval. Adrenalin mu proudil v krvi, snažil se zachovat klid a zaposlouchával se do krajiny… však stále někde slyšel letmé kroky kolem něj.

„Vítězství je tvoje! JÁ SE VZDÁVÁM!!“ křičel do okolí, avšak nikdo se neozval.

Chvíli čekal, než se konečně rozhodl postavit se na nohy a pokračovat v útěku. Sotva vstal a uběhl několik desítek sáhů, v jeho ruce se ozvala strašlivá bolest, jako by mu do ní kopli dva koně. Ohlédl se na končetinu a ještě víc se vyděsil… šíp z neznámého materiálu mu trčel skrze loket, z masa vyčnívala kost… dokonalá trefa. Breton křičel bolestí jak pominutý, náhle dostal další zásah, tentokrát do kolene. Následoval prudký pád na zem s bolestným naříkáním.

„JÁ SE VZDÁVÁÁÁÁM!!!“ vzlykal s bolestí na jazyku.

Nad jeho ležícím tělem se konečně objevil onen pronásledovatel s lukem v ruce. Neviděl mu do tváře, ale pocítil, jak ho mocná ruka zvedá ze země a velice trhaně ho vede před sebou. Onen lovec si nedělal starost s jeho stavem, stále ho vláčel kamsi kupředu. Bretonec se tiše zaradoval, když v dáli spatřil hradby města, které se blížily. Doufal, že co nejdříve najde nějakého strážného a nahlásí mu, že byl přepaden. Jenže jeho plán se záhy rozplynul, když se v jeho druhé ruce ozvala další rána, tentokrát po ostré čepeli… oči se mu rychle zavíraly a mysl přestávala vnímat svět, však stále žil.

Dvojice pomalým tempem přicházela k bráně Markarthu, stráže si jich všimly a počkaly si, až přijdou blíže. Jakmile spatřily zraněné končetiny neznámého muže, zděsily se a chtěly vysvětlení. Však lovec měl svá slova připravená… strážcům zákona prozradil, že tohoto nešťastníka přepadli Zapřísáhlí a díky jeho zásahu přežil. Historka se jim zdála bláznivá, ale i přesto ho nechaly projít do města s tím, aby okamžitě zašel do chrámu. Na to lovec kývnul hlavou a brána města se mu otevřela. Avšak lovec se svou kořistí nestoupal po schodech, vedoucí k léčebnému chrámu, nýbrž k spodním domům města, do jednoho, který nevypadal stabilně. Lovec se otočil na všechny strany, zda jej někdo nesleduje, tajemným klíčem si odemkl a vstoupil dovnitř.

Dům vypadal obyčejně, mnoho nábytku a místa pro veškeré činnosti. Ale bez jakýchkoliv ozdob či maleb. Zachránce táhl svou kořist do sklepení domu, mezitím se konečně Bretonec probral a divil se, kde se nachází. Měl v ústech spoustu otázek, ale nedostal žádné odpovědi. Kromě zvuku kráčejících bot a tlukotu svého srdce, jenž bušil jak o závod, neslyšel téměř nic. Místo ho při pohledu děsilo, studený pot mu tekl po tváři, tajně si přál, aby z tohoto místa vyvázl bez újmy …

Nakonec se dvojice dostala skrze spletité malé chodby až do nejspodnější části domu, díra v zemi vedla do kdysi dávno zapomenuté dwemerské místnosti, jež z neznámých příčin svítila v modro-zelených barvách… s podivností uvnitř. Obří fontána z neznámého materiálu, nad kterou levitoval rezavý palcát a za ním vyobrazena hrůzná tvář, kde oči sledovaly příchozí. Lovec pustil více síly do Bretona, učinil pár kroků kupředu a nevědomky stoupl na kovové místo, z jehož spodku vyletěly ostré a silné mříže. Teď se nemohl dostat ze sevření.

Díky světlu bylo konečně možné spatřit zahaleného lovce, jenž vyčkával za zavřenou klecí. Podivně upravená kožená zbroj, zahalující celé tělo. Záda tížil kovový luk s černým toulcem smrtelných šípů a na opasku viselo pouzdro s dýkou. Na rukách malé bodce a tvář zakrývala kápě s maskou přes ústa. Jediné temné oči svítily do okolí…

„SMRTELNÍČE!!“ ozvalo se odkud si z místnosti, Breton se rozklepal strachy, lovec ho praštil po noze, až si kleknul, „Tvůj pobyt na tamto světě již skončil! Tvá duše je má, kajícníku Namiry!!“
„Kdo… kdo jsi?“ vyděšeně se muž ozval.
„Hah! Troufalá otázka, nemyslíš?“ zeptal se ho kdosi, Breton se třásl strachy, „JÁ jsem MOLAG BAL! Pán veškerého božství a vlastník… tvé duše!“ do mužových očí vjel ještě větší strach, než měl před chvílí, „Modli se ke své paní, aby tvé utrpení bylo co nejrychlejší!!“
„Proč?“ zeptal se strachy muž, mezitím si lovec vytáhl dýku z opasku a přiblížil se k mřížím, „Proč zrovna já?!“
„Protože jsi… SLABÝ! A slabí nepatří do tohoto světa!!“ rozkřikl se hlas do okolí, čepel dýky pronikla mužovým tělem, až se vynořila na druhé straně hrudi, poslední okamžiky smrti doprovázel temný smích.

Mříže povolily a opět zajely do země, mrtvé tělo se sesypalo k zemi, lovec odkryl svou tvář a bez váhání či čekání se vrhl po krku mrtvole. Stačilo jediné kousnutí, a půlka hrdla byla již rázem v ústech. Krev se rozstříkla po celé tváři, kromě ustávajícího smíchu znělo v místnosti hladové spokojené hltání…

„To by stačilo, má drahá!“ ozval se opět hlas, lovkyně vztyčila hlavu k fontáně, „Nalij mi trochu jeho krve!“

Žena popadla mrtvolu, jako by nic nevážilo, naklonila jej k zřídlu a chvíli nechávala postávat, až se zcela naplnilo, poté ji odhodila na zem, klekla si a roztáhla ruce.

„Tvá vůle, můj PANE, byla opět vykonána! Čekám na odměnu!“
„Áno, výborně! Má vyvolená!!“ ozvalo se slastně po místnosti, „Cítím jeho krev v sobě… Cítím jeho duši, která se snaží dostat ze Zapomnění. Avšak, tento smrtelník se již nikdy nedostane z Chladného přístavu!!“ na pár vteřin se daedra odmlčela, „Než tě odměním, řekni svému pánu, kolik si mu sehnala duší?“
„Za poslední dny jsem ti přivedla, můj pane, již několik Hircinových lovců, stoupenců Mefaly a také několik Dunmerů, věříc v Azuru!“ hlásila spokojeně žena, „Svůj lov jsem zakončila tímto bezduchým a nicotným Namiřiným stoupencem!“
„Ano! Pamatuješ si je přesně! Nikdo z nich nebyl tvým rovnocenným soupeřem…“ žena ani na mžik neodtrhla hlavou či neprovedla mimiku, „Jen silní dokážou přežít! A ti slabí zemřou. Tak to chodí nejen v tvém světě, Vyvolená, tak to chodí i v Zapomnění!“
„Ano, můj pane!“
„Ukázalas, že jsi stále schopná plnit mou vůli, troufat si na zákeřnější a záludnější kořisti…“ na chvíli se daedra odmlčela, „Než ti dám další úkol… Teď, napij se oné krve ze zřídla a pociť novou sílu!!“



Vyvolená vstala ze země, předstoupila k fontáně a lehkým pohybem si nabrala do rukou rudou vodu a napila se. Navenek nic nepoznala, avšak jako by se zevnitř tělo trhalo… v žilách se rozkolila nová síla, po které tak slastně toužila. Vášnivě zavřela oči a nechala v sobě proudit novou energii, která se jí tak líbila. Tělo přestalo být unavené, staré rány z minulých časů se zcela zahojily a její tvář opět o několik let omládla. Cítila se jak znovuzrozená…

„Tvá odměna byla již předána!“
„Děkuji ti, můj pane!“ uklonila se před zřídlem, „Čeho si nyní žádáš?“
„Nová síla bude tvou novou zkouškou. Posílám tě pro další kořist, která by měla být pro tebe snadná. Molag Bal si žádá krev starého kněze. Nijak výjimečný, ale za to dost mnou opovrhující. Běž do vesnice, která se jmenuje… Dvorec Rorika!! Najdi starce a přiveď ho sem dřív, než odejde pryč!“
„Jako by byl již tvůj, můj pane!“ uklonila se a usmála natolik, až jí dlouhé špičáky vylezly ze rtů.

Vstala a rozeběhla se k východu domu, za sebou jen zaslechla, jak se daedra velice temně smála nové kořisti. Byla nedočkavá, až se s ním střetne. Žena vyšla do města, které bylo stále zahalené ve tmě, ohlédla se za sebe a zamkla dům. V jejím okolí nepochodoval žádný měšťan či strážný, což jí velice těšilo. Se svou výbavou vyběhla k bráně, rozrazila jí a dále utíkala po kamenné cestě kamsi na východ.

Slunce se konečně rozhodlo vstoupit na oblaka, vyvolené svítilo právě do tváře, a i když měla zakrytý obličej, nebylo jí dobře. Tělo se lehce třáslo, chladný pot jí stékal z pod zbroje a neustálý běh po travnatých planinách a kopcích jí vysilovalo. Toužebně si přála najít nějaký temný koutek nebo ještě lépe onu krčmu s knězem. Pomalu jí síly ubývaly, až se po několika hodinách úmorného běhání dostala na okraj kopců, odkud byla vidět vesnice. Jaká úleva pro ni, ale nic nedávala najevo, nechtěla projevit svou slabost. Zvrásněná tvář se jí konečně narovnala a díky odhodlání vykračovala pomalým tempem kupředu.

Osada žila pod slunečním svitem… sedláci obdělávali svá políčka, děti si hrály na pusté cestě a jen osamocený domorodec seděl na zápraží a hleděl na pracující lid. Usmíval se, těšila ho radost tohoto života. Svůj úsměv však na chvíli schoval, když se mu před zrak postavila podivná postava v kožené zbroji a hleděla na něj temnýma očima, který nevěstil nic dobrého…

„Přeji pěkný den! Můžu nějak pomoct?“ zeptal se cestovatele.
„Hledám krčmu. Mám strašnou žízeň…“ snažila se zahrát vyvolená přesvědčivě, ale moc jí to nešlo.
Stařec se na ní podivně zahleděl, ukázal prstem na dlouhý dům, k němuž vedly schody, „Jestli máte pár zlatek, jistě si něco objednejte… Mají dobré pivo…“

Ani nepoděkovala a už odešla pryč, poznala, že tato osoba nebyla jejím cílem. Stařík na ní ještě chvíli civěl, něco se mu na ní nezdálo. Avšak, nechtěl se zabývat touto otázkou, otočil se zpět na pracující a opět nahodil úsměv.

Žena vstoupila do krčmy, které se neslo ve veselé náladě. Kromě několika popíjejících mladíků si všimla také starého muže v černém hábitu, který postával uprostřed místnosti s korbelem v ruce a cosi hlásal, celý lokál ho vnímal…

„… a pak mi tvrdili, „Ó, odpusťte, nevěděli jsme, že jste Mařin kněz! Můžete jít!!“ rozesmál jak celé okolí, tak i sebe, poté si na něj všichni připili.
„Máš v zásobě ještě nějakou historku, Logrolfe?“ zeptal se ho jeden z mladých sedláků.
„Chceš ještě jednu? No, dobře…“ napil se pořádně a spustil vyprávění o sobě, když cestoval z Větrného Žlebu do Plání, „Já jsem sice už starej, ale nepotřebuji nějaký doprovod… Až teda… No… Představte si hošánci, že jsem přišel na ty rozsáhlé pláně, jo? A co se najednou nestalo?“
„Drak?“ zeptal se jeden z hochů, ostatní do něj vesele šťouchli a zasmáli se jeho přerušení.
„Kdepak, drak… kanibalové! Na cestě!“ v sále se ozvalo vysoké zvolání, „Já když je viděl, myslel jsem, že mě chtějí sežrat… ale víte, co se stalo?“ napínal je kněz, „Přišli za mnou se zbraněmi v rukách a krvavými ústy… Já měl za to, že skončím jako jejich dezert…“
„Tak už nás nenapínej a mluv!“ usmál se hospodský, „Máš dobré historky, ale trvá ti to…“ mezitím si všiml nového hosta, kterého nezaznamenal, „Hej, ty tam! Vítej u nás! Dáš si něco?“

Žena však nepromluvila, jen se na něj těžce otočila a i skrze roušku hodila vražedný pohled, do hospodského vrazila nepříjemná rána, až se mu naježily chlupy po celém těle.

„No, dobře… nebudu protahovat.“ ozval se kněz, „Byl to muž a žena… Normálně chtěli po mně, abych je oddal!“
„Tomu nevěřím!“ ozvalo se z místnosti.
„No, vážně! Tak jsem si je vzal kousek stranou a na jednom útesu jsem jim poručil, aby sežrali kolčaváka, který tam neustále pobíhal kolem nás. A jak to udělali…“
„… tak už byli svoji.“ ozvala se tiše žena, všichni se na ní otočili.
„Ano. Přesně tak to bylo…“ kývl na ní hlavou a napil se, poté otočil dno vzhůru a několikrát zatřepal, ani kapka nevypadla, „Jsem nějak na suchu! Chtěl bych další!“
„Už jí točím!“ ozval se hospodský.
Mezitím se vyvolená k němu přiblížila a zahleděla se mu do očí, její výraz ho však nevyděsil, „Bylo sice divné oddávat kanibaly, ale proč ne, že jo?“
„Vy jste Mařin kněz?“ zeptala se vyvolená.
„Heh, co myslíte?“ zaznělo od kněze ironicky, „Dobrou půlhodinu tu mluvím o svatbách!“
„Jste přesně ten, koho hledám!“ pronesla nadšeně, „Chtěla bych si vás najmout. Potřebuji být oddána se svým… pánem.“
„Co to ta kráska chce, Logrolfe?“ zeptal se jeden z mužů, žena na něj hodila nepříjemný pohled, po kterém zmlkl a už se neozýval.
„Hmpf, proč bych vás měl oddávat?“
„Sám tu vyprávíte, koho jste kde již oddal. Měl byste další historku, kterou by do vás nikdo neřekl…“
Chvíli přemýšlel, mezitím se hospodský ozval, že mu pivo stydne, „Kdopak je váš pán?“
„To není důležité… To se dozvíte, až budem na místě.“ už se chtěl zeptat, jak to bude s placením, „Půlku dostanete cestou a tu druhou až na místě.“
„Hmmm, divné… Kam by se šlo?“
„Do Markarthu! Mám tam dům, chci tam mít svatbu…“
„Trochu daleko, nemyslíte?“ žena si po chvíli uvědomila, že bude přeci nejlepší, když mu zaplatí hnedka, ze zbroje vytáhla malý měšec se zlatem a hodila mu jej, „Tak, dobrá! Vyrazíme hned… jen co zaplatím a napiju se!“ poodešel k pultu a už vykládal na stůl zlaťáky.
„Hej, krásko! Nechceš tu zůstat přes noc? Že bys našla lepšího pána…“ ozval se jeden ze štamgastů, ale žena se jen otočila a hrůzně vrhla po něm oči, byl jak opařený.

Logrolf se naposled napil piva a spokojeně odcházel z krčmy, žena ho hned následovala. Slunce viselo nad jejich hlavami, kněz se spokojeně usmál a nadechl se čerstvého vzduchu, za to vyvolená jen zklamaně na pár vteřin nahodila výraz a doufala, že se brzy zatáhne. Nakonec se ujala vedení, vyrazili po kamenné cestě směrem do Markarthu.

Kněz si během doprovázení všiml jejího vybavení, nebál se zeptat, čím se zabývá a kolik lidí pozvala na svatbu. Vyvolená si v hlavě uvědomovala slova, která měla říct, byla si jistá, že když ho přivede co nejblíže k městu a nejlíp ještě téhož dne, její pán jí odmění velkolepě.

„Jsem lovec zločinců… S mým lukem jsem toho hodně zažila, stejně tak jako vy s oddáváním.“
„A jste si jistá, že…“
„Naprosto. Jste v bezpečí, knězi. Nic vám nehrozí…“ v duchu si stačila pronést, „Kromě mě“.
„Prozradíte mi něco o tom vašem… pánu? Nechte mě hádat… zamilovala jste se do velitele, že ano?“
Chvíli váhala, „Víceméně.“
„Vy mladí máte ale štěstí na takovou lásku! Řekněte mi, jak dlouho jste už spolu?“
„Víc, než si myslíte…“ kněz jí zatleskal a usmál se.

Po několika mílích žena změnila směr, tentokrát nešli po cestě, která by je dovedla až do města, ale vzala to skrze lučiny a menší toky, Logrolf se divil, proč se jde tudy.

„Na cestách jsou většinou bandité…“
„Tak byste se o ně postarala, ne?“
„Dneska na ně nemám chuť…“ ohlédla se na něj nebezpečným výrazem, stále s rouškou na ústech, „Chci se vdávat, ne bojovat!“

Starce velice překvapilo, když uviděl její záda, která byla i přes zbroj natolik zpocená, že to nešlo přehlédnout. Sotva se začalo stmívat, žena vydechovala vysílením a oproti plánu navrhovala někde zastavit a odpočinout si. Logrolf ji velice překvapil, když sdělil, že se kus od nich nachází Starý Hroldan, kde je krčma a kde mohou přespat. Jaká úleva pro ni, netušila, že i tak bezduchá procházka po přírodě jí natolik vysílí. Vždy, když někam vyrážela, tak jen za tmy.

Když konečně zapadalo Slunce, před nimi se objevila dřevěná střecha krčmy, jaká radost pro oba. Kněz se už těšil, až si konečně odpočine z náročné cesty a žena, až nabere během tmy znovu své síly. Přešli ke dveřím, pomalu je muž chtěl otevřít, ale vyvolená ho zastavila s mírnou prosbou, aby se moc dlouho uvnitř nezdržoval. Přišlo mu divné, proč na něj takto mluví a chtěl jí pozvat dál dovnitř, avšak odmítla. Prý si chtěla vychutnat tmavou chvilku. Muž kývnul hlavou, otočil se zády k ní a vstoupil dovnitř. Vyvolená se na něj stále dívala a během vstupu si všimla, že mu cosi kouká z hábitu. Podivná dlouhá věc, s nepravidelným zakončením… Avšak jen jedni lidé tento předmět mohli nosit… Byl to obřadní meč stoupenců Boethie.

Do těla se nedostavil strach ani obava, spíše překvapení. Nečekala, že by jí Molag poslal na takovou to výzvu. V hlavě si již připravovala plán, jak se s ním vypořádá. Uvědomovala si, že pokud vstoupí do svatyně i s ním, nemusí to pro ni dopadnout dobře. I věděla, že svého pána nepotěší, když přivede do domu úhlavního nepřítele. Rychle si snažila vybavit veškeré možné scénáře, co podniknout, až se nakonec rozhodla… Musí ho zneškodnit teď a tady.

Hodiny trávila venku bez jeho přítomnosti, tiše seděla s překříženými nohami u pařezu, ruce držela nad kolena a se zavřenýma očima hleděla na místo, odkud svítila dvojice měsíců. V této poloze se její síla a odvaha nesla tělem mnohem rychleji, než kdyby jen tak obyčejně stála. Ve svém nitru cítila mírné chvění, mysl putovala světem až k sféře svého pána, který netrpělivě očekával její příchod. Věděla, že touží po další krvi, neúprosně jí nutil něco podniknout. Z této polohy byla nakonec vyrušena otevírajícími se dveřmi krčmy. Oči se probudily do reality, její klidné tělo se pomalu postavilo a otočilo na příchozího… Stařec s tácem masa a naplněnou pintou.

„Tady máš něco, abys mi cestou neumřela hlady.“ položil jídlo těsně vedle ní, žena se na něj zahleděla a tušila něco zlého, „Nebudeš jíst? Celý den jsi nic nejedla…“
„Mohla bych vás o něco požádat, knězi?“ staroch kývnul hlavou, „Chtěla bych si nacvičit obřad. Myslíte, že byste…“
„Ale, samozřejmě! To je to nejmenší, co můžu udělat…“ ukázal ji, aby se postavila k jednomu kameni.

Cestou na ono místo si sundala ze zad luk s temným toulcem a odložila je ke schodišti, poté s ním zamířila na místo, které si zažádal. Rychle jí vysvětloval, co by měla dělat, jak se chovat a co má říct, až dojde k poslední fázi svatby. Poté se jí zeptal, jestli je připravená si to zkusit, ona souhlasila. Před zahájením došel pro tác s masem a podal jí blíž, aby si kus vzala, žena ale odmítla. Ani na pobízení nereagovala, muž smutně odložil tác a otočil se k ní zády. Z jejího pohledu bylo vidět jen, že si něco připravuje v rukách, hlavu měl skloněnou, nejspíše hleděl do země a jistě si něco tiše říkal. Vyvolená vytáhla tiše z pouzdra dýku a blížila se k němu. Už se natahovala rukou, že ho bodne, než tak učinila, kněz se již otočil s mečem v ruce a máchal kolem sebe velice rychle.

„Myslela sis, služko Molagova, že mě přechytračíš? MĚ, LOGROLFA?!“ zeptal se ji, když se postavil do bojové pozice.
„Nemáš šanci, knězi Boethie! Neměl jsi se mnou chodit!“ zařvala na něj a velmi rychle se po něm vrhla.

Čepele narážely na sebe, bylo velice zvláštní vidět, jak se starý muž s mečem bránil proti mladě vypadající ženě s jedinou dýkou, jejíž ruka byla tak neskutečně rychlá. V jedné chvíli se jí podařilo natrhnout mu kus hábitu, Logrolf se velice rozzuřil.

„Boethia tě potrestá!“ do volné ruky si připravil jakési bleskové kouzlo, kterého si útočnice na poslední chvíli všimla a jen tak-tak stačila učinit kotrmelec zpět.

Dostala se až ke schodišti, v mžiku si srovnala hlavu a natáhla se pro luk. Opět na poslední chvíli se uhnula rozrážejícímu blesku, který se velice hlasitě ozval. Ze dveří vyšel mladý klučina a hleděl zvědavě na souboj. Boethiin stoupenec si ho všiml a do zdi vedle dveří pustil další blesk, klučina se slzami ve tváři a křikem na krku zavřel dveře a utíkal se schovat. Zatímco byl takto vyrušen, vyvolená si připravila šíp, natáhla luk a vystřelila. Stařec nevypadal, že by si držel fyzičku, ale učinil tak dokonalé salto kupředu, že se divila, kde se to v něm vzalo. Něco jí v hlavě říkalo, že to nebude snadný boj.

Logrolf se dostal na schodiště, v ruce nabil další blesk, který vyslal z rukou a lehce se jí otřel o levou ruku. Vyvolená dostala menší šok, díky němuž pustila již připravenou střelu, ta okamžitě vyletěla a zasáhla muže do boty.

„Au! To byly mé nejoblíbenější boty!!“ křikl nahněvaně.

Než si stačila připravit další šíp, dostal se do její blízkosti a jedním švihem jí odhodil zbraň do strany. Velice jí překvapilo toto odzbrojení, avšak nechtěla se vzdát. Teď Logrolf máchal kolem sebe velmi odhodlaně a díky své pružnosti se stačila vyhnout povedeným sekům. Ve chvíli, kdy se meč zakousl do dřevěného zábradlí, vytáhla dýku a kopla ho do ruky, teď se ho ona snažila odzbrojit. Opět velmi rychle švihla a jeho lehce řízla po tváři, byla to pěkně ostrá čepel. Máchala kolem sebe, jak nejrychleji uměla, ale nepočítala, že tenhle stařík umí velmi dobře beze-zbraňový boj. Chytl její ruku s dýkou a vší silou se jí snažil odzbrojit. Jenže se mu povedlo něco jiného, než zamýšlel. Starcova ruka udeřila její hruď, svaly se jí povolily i v rukách, lehce jí vytrhl zbraň a bodl ji rovnou mezi žebra. Žena se zastavila, bolest se velmi rychle dostavila a nemohla uvěřit, že bude poražena.

Logrolf už tušil, že jí dorazí jednoduše, vytáhl z ní zbraň a chtěl znova bodnout, tentokrát se mu to nepovedlo, žena vší silou ho udeřila do tváře a ještě stačila kopnout, když padal k zemi. S bolestmi se odebrala pomalým tempem k luku, čapla jej do ruky a i přes bolest se rozběhla pryč od tohoto místa. Logrolf se zvedl ze země, do rukou si připravil ohnivé kouzlo a vystřelil, však minul. Vyvolená se mu ztrácela z dohledu, popadl všechno, co potřeboval a vydal se za ní. Nechtěl ji nechat odejít živou.

Každou chvíli za sebou ucítila ohnivý závan či jiskření blesku, ale to jí nezastavilo. Vyhýbala se jeho střelám a každou chvíli doufala, že ho setřese. V duši se omlouvala svému pánu, že ho ještě nezabila. Bylo jí to neskutečně líto, ale během tohoto přemýšlení si uvědomila, že by ho mohla přeci ještě porazit. Kapky krve padaly na kamennou cestu, která vedla do Markarthu, čaroděj již přestal střílet a běžel tak rychle, jak jen dokázal. Stále však nechápal, jak mohla i s takovým zraněním být několik stovek sáhů před ním a stále se vzdalovala…

Zraněná doběhla po vyčerpávajícím běhu k bráně města. Schválně se otočila za sebe a vyčkala, až uvidí za sebou pronásledovatele. Ten se po chvíli objevil, na tu dálku viděla jeho oslabené a udýchané tělo. Když i on si jí všiml, přidal do kroku, mezitím se ona schovala za dveře a poodešla kus do města. Za pár minut se Logrolf vrazil do brány, připraven skoncovat s nepovedeným vrahem. U jedné z dwemerských budov ji uviděl, jak zalézá dovnitř, neváhal a rozběhl se za ní. Dveře silně zavrzaly, ani si dvakrát neuvědomoval, že se žene do pasti.

„Já vím, že tu jseš! Nemůžeš mě porazit, slečinko! Logrolfa Umíněného ještě nikdo neporazil!“ křikl do domu, který byl zcela prázdný.

Slyšel kdesi v zadní části domu pohyb, bez váhání vyrazil za oním zvukem. V obou rukách měl připravená kouzla, jiskřivé a ohnivé. Proběhl schodištěm jak vítr na Pláních, kráčel stále níže do sklepení. Kroky již neslyšel, namísto toho se kdesi v dáli ozývalo jakési šepotání. Jeho duše se poněkud svírala a necítila se dobře.

„Jdeš si akorát pro smrt, služebníku Boethie!“ ozvalo se kolem kněze, když prošel skrze bytelné dveře, jež se za ním hlasitě zavřely a nešly již otevřít, „Jdeš po té, co tě měla zabít… a stále tě chce zabít!“
„To jseš ty, Molag Bale? Tvůj hlas mě nevystraší!“
„HA HA HA HA HA!! Hlas možná ne, ale má…vyvolená… z tebe dostane tu tvou ROUHAČSKOU DUŠI!“
„Ta upírka? Těžko!“
„Tvá duše bude má, Logrolfe! Budeš se smažit v Chladném přístavu!“

Daedra se na chvíli odmlčela, Logrolf kráčel velmi pomalu a tiše kupředu. Blížil se čím dál víc k obřadní místnosti, jež nehorázně páchla. Mysl mu říkala, aby tam nechodil, ale nohy ho neposlechly. Vstoupil dovnitř, než se rozhlédl kolem sebe, uslyšel od Molaga Bala: „JE ČAS ZEMŘÍT!“

Z boku na něj vyskočila upírka s dýkou v ruce, lehce ho zranila po rameni a shodila na zem. Do jeho očí se dostal strach, když spatřil dvojici špičáků, které se blížily k hrdlu. Silně se dobíraly na jeho tělo, ale z posledních sil ji odkopl zpět. Než vstala, připravil si rychle v ruce jiskřívé kouzlo, které do ní pustil. Upírka se ocitla v křečích a bolestech, na tento útok nebyla zvyklá.

„CHCÍPNI, BESTIE! CHCÍPNI!!“ prohlašoval a bez přestání pouštěl do ní výboje, jeho ruka však magicky chabla, zrak se mu změnil ze zuřivého na překvapený, „Jejdamane!“

Upírka se po zrušení kouzla na něj hrůzně otočila a zařvala nelidským hlasem. Celým svým tělem a svou vahou ho shodila na zem… Poté pěsti přišli na scénu, ty ubíjeli natolik kněze, že pomalu upadával do bezvědomí.

„Hoď ho do klece! Bude v pasti!“ ozvala se daedra, upírka vstala a chtěla učinit, co zamýšlela.

Než stačila splnit rozkaz, Logrolf se ze zbývajících sil pořádně napřáhnul a jednou ranou jí udeřil do tváře, což nečekala. Pustila ho na zem, jen co se tak stalo, všiml si, že stojí vedle její dýky. Rychle se pro ni natáhl a než stačila cokoli udělat, krvavý šrám se objevil na její noze. Sykla bolestí a padla na zem, ještě se stačila otočit na starce, který ji vzal za ruku a táhl před zřídlo. Chvíli nechápala, co to provádí, ale pak prozřela… Začala se bránit jak smyslu zbavená, ale její vyčerpání to neumožňovalo. Náhle její tělo leželo přesně na místě, odkud se vynořily mříže klece, když vstoupil Logrolf doprostřed pasti.

Mocné bolestné zařvání… krvavá malba na mříži, která projela skrze její tělo a umírající pohled ženy, jenž sledoval vítězství starce. Daedra se v základech domu otřásla… přesně tohoto scénáře se bála.

„Možná jsi vyvolenou zabil… ale mě nezničíš, knězi! MĚ TEDA NE!!“ hlásila přesto hrdě.
„Ty a Boethie si nikdy nedáte pokoj… Měl bys pochopit, Molagu, že tvé dny jsou již u konce! Už nikdo ti nebude sloužit! Už nikdo si na tebe nevzpomene!!“

I když byla klec uzavřená a kněz se nemohl dostat ven, usmíval se, protože věděl, že teď může udělat něco, co zcela nepředpokládal, ale byl již dávno připraven. V rukách stále třímal dýku, ohlédl se kolem sebe. Poté konečně roztáhl ruce a klekl si na zem.

„Mocná paní Boethie, volá tě služebník v pasti tvého soka Molaga Bala! Požehnej prosím tuto čepel, která by zbavila prokletí jeho jména a očisti toto místo!“

Náhle se čepel dýky, která se schovávala v temných barvách, zazářila jasně až po jílec. Vstal ze země a bez výčitek jej odhodil do krvavé lázně, která se okamžitě začala barvit do běla a dýka se rozplynula.

„MOŽNÁ JSI VYHRÁL, LOGROLFE, ALE PAMATUJ SI…“ nestačila zahlásit nahlas daedra, její hlas se ztratil kdesi v tichu.

Mříže se sputily k zemi, upírka ležela na zemi mrtvá, s překvapeným zrakem. Stařík si oddechl, nečekal, že se mu to povede něco, co vůbec nezamýšlel. Lehce kráčel z tohoto hnusného místa a v mysli si připravoval řeč, kterou by přednesl před svou patronku. Ještě se zastavil u mrtvoly, rychle prohledal kapsu a našel klíč, který mohl patřit k zámku tohoto domu. Pomalým a vyčerpaným tempem se vracel ke vchodu, všechny dveře, které se samy zavřely, byly najednou otevřeny, až na hlavní. Jaká úleva pro něj, když opět spatřil svit měsíce na nebi. Vyšel ven z domu, zamkl za sebou a do díry ve zdi umístil klíč tak, aby nebyl vidět. Poté spokojeně odešel z města pryč…

Zdálo se, že daedra byla přeci poražena, dům zel prázdnotou a hlubokým tichem. Naneštěstí, kdesi ve sklepení, přímo na místě s podivným oltářem se lehce ozýval smích, který nechtěl přestat. Na dně zřídla tančilo pár krvavých skrvn… otlář nebyl dokonale očištěn.

„Já se vrátím…a ty budeš litovat, Logrolfe!“ ozvala se daedra naposled, než opět nastalo ticho.

Logrolf Umíněný odkráčel pryč z Markarthu, míříl směrem na východ. Už se nemohl dočkat, až zase bude vykračovat po cestě rovnou do Větrného Žlebu. Slunce začalo svítat nad obzorem, ptáci se probudili ze spánku a příroda opět oživla. Stařík ušel již několik mil, v břiše se mu ozvalo mručení a únava na sebe nedala dlouho čekat. U jednoho z mostku se zastavil, aby mohl popadnout dech a nabrat nějakou sílu na pokračování v cestě, v těchto končinách se nechtěl zdržovat. Pár minut si polehával na pěkném remízku, dokud neuslyšel velmi rychlou chůzi a podivné hlasy z různých stran. Otočil hlavu kolem sebe a zděsil se…

„A… do Zapomnění!“ rychle vstal ze země a vyběhl z místa po cestě dál, za jeho zády se vyrojila skupinka divně vypadajících lidí, oblečených do jeleních kůží a s podivně primitivními zbraněmi v rukách.

Jeho běhání však skončilo po několika sázích, kdy se proti němu vyrojila další skupinka. Byl již vyčerpaný, neměl sílu na kouzla či na úprk. Postával na místě a ukazoval ruce před sebe, hlásil, že je neozbrojený. Mezitím ho obě skupinky obklíčili, připraveni ho okamžitě popravit.

„Zlato a zbraně nebo život! Vyber si!“ ozval se velikán.
„Ale, já nic nemám… kromě tohohle šatu! Jsem jenom kněz!“ přiznal se stařec, jeden z družiny ho chtěl zabít, ale byl zastaven.
„Co s ním uděláme?“ zeptala se jedna nižší osoba velikána.
Po chvíli přemýšlení se ozval, „Vezmem ho sebou! Není to sice… nějakej voják, ale určitě za něj bude slušné výkupné!“
„Anebo se hodí na obětování!“ ozvala se tentokrát žena.
„Svažte ho a vyrážíme!“

Obě družiny se vydaly společným tempem kamsi do přírody i se svázáným mocným čarodějem Logrolfem Umíněným, který rozhodně nepředpokládal, že takto skončí. V duchu si přál, aby mu Boethia poslala někoho na pomoc, ovšem… té se doposud nedočkal.