---

Část 11. - Zákon Cyrodiilu

2. úsvitník 3V 481

A je to tady… Mé předpovědi se staly skutečností. Ti zatracení lovci nás nahánějí jak splašenou zvěř. Uhh, už ani nevím, co mám psát… Posledních několik dnů nevycházím z jeskyně, jsem zavřen ve své komnatě a doufám, že přežiju masakr, který nastane.

Nechápu, proč mě Malikar a Rolina neposlechli! Jasně jsem jim tvrdil, že ti lovci nechtějí nás, ale tu břitvu. Břitvu, kterou jsme… tedy, chceme chránit za každou cenu. Uhh… kéž by nás bylo více.

To putování z jednoho konce Cyrodiilu na druhý mě už vážně nebaví. Po každé výpravě je nás stále čím dál míň a míň. Ještě minulý týden nás byla horda zapřisáhlých našemu pánu Mehrunes Dagonovi… a teď? Směšná dvanáctka! Divím se, že nás Mehrunes drží při životě, ale moc dobře vím, že se blíží konec.

A proč píši konec? Nemáme kam utéct… Hranice jsou hlídány, troufalci se zbraněmi pochodují krajinou a hledají nás a do toho všeho naše upadající morálka. Nejradši bych vzal tu břitvu k sobě, vzal si lopatu a zakopal ji na bezpečné místo… třeba na Gnolí horu. Jenže, co mám dělat, když jsme všichni zoufalí… a já nejvíce?

Do Ráje se už nikdy nedostanu, s tím jsem se smířil…“

Brk se zastavil nad napsanými slovy, smutné oči, ve kterých tančil plamínek ze svíčky, hleděly na starý a lehce potrhaný papír. Muž v rudém hábitu si nechtěl přiznat, že jeho nastávající dny se blíží ke konci. Po jeho levici ležely další knihy, na kterých bylo zobrazeno, kromě insignií jeho řádu, daedrický symbol Zapomnění. I když jeho zrak byl smutný, v srdci ho hřála hrdost z minulých událostí.

Náhle se otevřely dveře komnaty, do místnosti vstoupila císařská žena v hábitu, jež držela v rukách neznámý svitek.

„Bratře Verile… je čas. Musíme jít do obřadní místnosti…“
Verilus se otočil na sestru řádu, kývnul hlavou, „Tak teda pojďme.“ vstal ze židle, zhasl svíčku a společně se vydali do hlubších chodeb jeskyně.
„Myslíš si, bratře, že máme ještě nějakou naději? V mém srdci je stále Mehrunes Dagon, touží po odplatě a přeje si, abychom vydrželi…“
Verilus se zastavil, položením ruky na její rameno jí taktéž zastavil v chůzi, zadívala se mu do očí, „Já vám to říkal, že tohle jednou přijde, sestro Rolino. Říkal jsem vám, že se blíží konec, ale nechtěli jste mi věřit. Zní to odvážně a rouhačsky, ale tady nám už Pán nepomůže…“
„Tvá slova jsou odvážná, ale… tys už přestal věřit? A doufat v zázrak?“
„Zázraky jsou jen pro hlupáky. Jen inteligent si dokáže přiznat svou porážku.“
„Nechápu tvá slova, bratře…“ zamračila se, „Vždyť i v prohrané válce se dá ještě vyhrát. Copak si nevzpomínáš na úspěchy našeho řádu? Komu jinému se podařilo zabít samotného císaře Tamrielu? Nikomu! Jen nám! A taky jsme byli v prohrané válce… a kam daleko jsme až došli!“
„Tvůj optimismus se mi líbí, sestro Rolino…“ položil jí ruce na ramena, „Kéž bych ho měl také v takovéto míře…“ poté je dal k sobě a opět se dal do pohybu, sestra Rolina ho následovala.

Oba vstoupili do velkého sálu, v minulosti se zde prováděly různé krvavé obřady a celou jeskyni dominovala obrovská daedrická socha. Dnes tomu již tak nebylo, socha se již dávno rozpadla na prach, schody na pódium se každým krokem drolily a vlajky řádu měly hluboké jizvy. V místnosti plné mrtvolného pachu postával zbytek starého kultu, starší holohlavý muž vedl z jeviště uklidňující řeč a modlitbu k pánově přízni. Když dvojice došla k ostatním, přestal z řečí a zahleděl se na ostatní.

„Bratři a sestry Bájného Úsvitu! Náš pán, Mehrunes Dagon, je na vás hrdý, že se i po tolika letech držíte jeho učení a konáte jeho vůli. Náš pán vám chce oznámit…“ jeho řeč byla náhle přerušena bratrem Verilem.
„To už jsme slyšeli mnohokrát, Malikare!“ ostatní členové se na něj nepřátelsky zadívali, jakou drzost si mohl dovolit, „Neustále nám tu hlásíš, jak je náš pán spokojený a hrdý na naše činy. Ale uvědomuješ si, že už nás není mnoho? Jak může být Mehrunes Dagon spokojen, když každý den jeden z nás umře… a my se nedokážeme ubránit?“
„Rouhači!“ křikla jedna ze sester pod jevištěm, „Měla bych tě rovnou usmažit plameny za tahle slova!“
„DOST!“ křikl Malikar a hluboce vydechnul, „Máš drzá slova, Verile. Dagon by tě měl správně za tohle potrestat smrtí… ale vím, že to neudělá. Neobětoval by pro nic za nic svého poddaného, kvůli bezduchým slovům! Nebudu tě nijak trestat, bratře Verile, tys nás poslední dobou varoval o nadcházejících událostech a prozatím ses nikdy nepletl.“
„Jestliže jsem se nikdy nepletl, tak mi tedy dovolte, bratři a sestry řádu, vznést návrh!“ požádal přítomné o vyslyšení, po pár vteřinách Malikar rozhodně pokynul hlavou, „Ti Cyrodiilští rouhači nejdou jen po nás. Vědí, že máme něco, co nám právem patří, a ne nějakému… budižkničemovi, jenž ho přezdívali „Hrdinou z Kvatche“! Navrhuji, odebrat tento artefakt do rukou nejspolehlivějšího a odnést jej na bezpečné místo, kde by zůstalo navěky v bezpečí…“

V jeskyni nastalo hrobové ticho, nikdo nebyl z jeho nápadu nadšený. Malikar se lehce ohlédl po ostatních a v očích jim přečetl nesouhlas s myšlenkou. On však byl jiného názoru…

„Bratře Verile, tvůj nápad je zbabělý… ale také jediný a dobrý.“ zbylí posluchači lehce šeptali mezi sebou, „Rozhodneme hned, kdo je z nás nejspolehlivější… Chci po vás všech, abyste vyslovili jméno, kterému nejvíce důvěřujete. Ten, kdo bude mít největší důvěru, rozhodne o osudu artefaktu!“

Verilus se lehce usmál, doufal, že jeho plán vyjde, ale jakmile se ozývaly hlasy sourozenců, vyzdvihující Malikarovo jméno, pochopil, že jeho snažení je zcela zbytečné. Deset hlasů pro Malikara, jeden hlas pro Rolinu a poslední pro Verila… v očích se probudila závist.

„Tak jest rozhodnuto! Osud artefaktu spočívá na mém rozhodnutí, které zní: „Břitva zůstane zde!““ po těchto slovech se bez omluvy Verilus otočil ke spolku zády a odkráčel z místnosti pryč, sestra Rolina chtěla za ním běžet a ujistit se, že neudělá hloupost, „Jen ho nech jít, sestro…“ zadržel ji slovy Malikar, „On pozná, že se mýlí…“

Verilus se na takovéto rozhodnutí nemohl nadále dívat, odešel znechuceně a zklamaně do svých komnat. Neměl tušení, jestli je venku tma nebo stále světlo, chtělo se mu jít spát. Než však ulehl do své lóže, za pomoci kouzla zapálil svíčku a připsal pár vět do deníku…

„Malikarovo rozhodnutí, o ponechání břitvy zde, je chyba. Mé varování nebral zřetel a nejspíš si neuvědomuje, co způsobí…

Nedokážu pochopit, jak jsem mu mohl natolik věřit, když on mi nevěří? Copak je tak těžké poslechnout své vnitřní srdce, přestat na chvíli myslet na vyšší moc a snést se konečně na zem, když už známe pravdu?

Mám obavu, že brzy bude konec. Se vším… se mnou, touhle svatyní… s dýkou… Mě může už jen snad hřát ten pocit, že jsem vydržel tak dlouho přežívat…“

Brk odhodil na stolek a knihu zavřel, zhasnul svíčku a ulehl do studeného spacího vaku. Za dveřmi své komnaty ještě stačil slyšet tichou řeč mezi sourozenci, jak se o něčem baví, jeho mysl se však chtěla odebrat do říše snů a tajných přání. Chvíli mu trvalo, než se konečně odebral tam, kam chtěl…

„ZA PÁNA DAGONA!!!“ rozeznělo se po celé jeskyni, zvolající hlas probudil dosti unavené Verilovy oči.

Bratr Verilus vstal velmi rychle z vaku, i když prozatím neviděl nikoho, tušil, co se to kolem něj odehrává. Za dveřmi bylo slyšet, jak jeho sourozenci bojují proti někomu, cosi čarují či křičí bolestí. Nářek, zlost a strach se nesly ve vzduchu, na probuzené dolehl strach, místo přípravy na obranu svatyně se rozeběhl ke stolku a otevřel si znova deník. Hlasy některých přátel utichly, mocné hlučné kroky se blížily k jeho dveřím a on vyděšený se snažil napsat své poslední řádky…

„Je to tady… Už po mně jdou… Říkal jsem, že to jednou přijde… Kéž by mé varování brali vážně… Sbohem, světe…“

Náhle kdosi dveře vykopl, Verilus se jen lehce otočil a očekával bez jakékoli přípravy návštěvníka. Do místnosti vstoupila zelená žena v železné zbroji a palcátem v ruce, ještě z ostnů kapala krev nepřátel. V jejích očích uviděl zlost a touhu se mstít, byla odhodlaná ukončit jeho život. Bez rozmýšlení a sebemenšího pochybení se vrhla na Verila, jenž se zcela nebránil. Než mu usadila palcát do lebky, v duchu stačil pronést poslední větu…

„Můj život… je u konce…“

Stačila jediná rána do hlavy, Verilus padl k zemi mrtev, z hlavy mu vytékala krev rudá, stejně jako róba, ve které zemřel. Orčice rychle prohledala místnost, na stolku našla deník, vzala jej a jen do větru pronesla svůj úspěch. Z místnosti poté rychle odešla zpátky do hlavního sálu, kde se mezitím odehrávala poslední bitva, mezi nájezdníky a členy Bájného úsvitu. Čtyři nájezdníci leželi na zemi spálení od blesku, poslední tři bojovali se třemi čaroději, jejichž brnění a zbraně nepocházeli z tohoto světa.

„ZAPOMNĚNÍ TĚ POHLTÍ, BEZVĚRČE!“ křikla sestra Rolina, jež se bránila se svým čarovným palcátem proti ocelovému meči.

Když se vykryla útoku, chtěla učinit protiútok, naneštěstí než něco stačila učinit, její ruka byla chycena nájezdníkem, úder do nohy jí donutil kleknout a vracející se čepel meče se podepsala na jejím krku. Naposled zalapala po dechu, který se poté ztratil kdesi v Zapomnění. Na platformě bojoval proti dvěma lovcům už poslední člen řádu, Malikar vypouštěl z rukou jeden blesk za druhým a téměř se každé ráně vyhýbal. Útočníci se divili, kde se v něm vzalo tolik síly na obranu, díky jeho čarování byli stále více oslabováni. Jeden z útočníků padl k zemi mrtev, druhý, Nord se sekerou v ruce, se obával, že i on právě zemře. Malikar se chystal vypustit další blesk, ale do jeho hrudi se dřív zaryl šíp, který ho překvapil. Poté přiletěl ještě jeden, Nord rozmáchl sekyru a Malikarova hlava spadla z pódia kamsi mezi mrtvé sourozence. Bájný úsvit byl právě zničen…

Po boji se celá skupinka sešla na pódiu, jen pět bojovníků přežilo útok na hlavní svatyni tak zlého kultu. Radostně vykřikli vítězství a už se těšili, až oslaví úspěch.

„Dobrá práce, lidi! Je konec! Je po nich!!“ křikla orčice s palcátem v ruce.
„Johoho! Nemůžu uvěřit, že jsme to dokázali!“ ozval se císařský nájezdník, který přiběhl jako poslední do síně.
„Měli bychom prohledat každičký kout. Určitě tu ta břitva bude!“ ozval se náhle Bretonec s lukem v ruce.
„To je fakt… Musíme najít to, kvůli čemu tu jsme…“ vznesla orčice a hned poručila svým společníkům, aby se podívali do různých míst.

Jakmile padly rozkazy a v mrtvé síni zůstala sama ještě s jednou Bosmerkou, posadila se na zem a vytáhla deník, který našla ve Verilově místnosti. Stačila si nalistovat poslední stránky a už se zasmála nahlas…

„Ten idiot, co tohle psal, nejspíš nevěděl, že už dávno nastal nový věk… Vidíš to, Sarino? On tu psal 3V 483!“
„Hmm… asi si nechtěl přiznat pravdu, nebo si to neuvědomoval. Třeba věděl, že nový věk začne, až jeho kult zemře…“ ozvala se světlovlasá elfka v kožené zbroji.
„Pche, tupci…“
„Měli bychom se rozhodnout, co uděláme… Kdo z nás půjde za Ocatem mu sdělit, že jsme rozprášili zlo?“
„Nevím… rozhodnem se, až přijdou ostatní.“ pronesla orčice a dále se začetla do deníku.

Sarina se zahleděla po místnosti, vzala jednu pochodeň z rukou mrtvého spolubojovníka, přišla ke všem vlajkám Bájného Úsvitu a zapálila je. Orčice se na ní jen letmo podívala a nechala ji dělat, co měla v plánu. Po chvíli, kdy místnost krásně svítila, přiběhla hledající trojice zpátky za vůdcem s úsměvem na tváři.

„Máme ji!“ Bretonec ukázal ženě ve zbroji daedrický artefakt, zabalený v kusu hadru.
„Skvělé! Bratři a sestro, dneska jsme měli velice dobrý den! Ať si Bájný úsvit v tom svém Zapomnění říká, co chce, ale dnes začala nová éra Tamrielu! Dnes jsme zničili zlo, které se pokoušelo zničit naše domovy, zahubit přátele a rozervat vlákna boží! Můžeme být na sebe právem hrdí, že jsme toto dokázali!!“ muži začali jásat.
„Teď, když máme břitvu… co s ní uděláme? Necháme si jí? Prodáme?“ zeptal se Nord.
„Na to zapomeň, Alvriku!“ ozval se Bretonec, „Tohle se nesmí prodat! Může se dostat do špatných rukou a zlo může přijít zas!!“
„Uklidni se, Draskane! Prozatím si jí necháme. Do doby, než jeden z nás nepřinese odměnu od Ocata.“
„A kdo tedy půjde, Brolago? Chceš jít za Ocatem?“ zeptal se Alvrik.
„Já půjdu.“ ozval se tentokrát císařský nájezdník, „Bude lepší, když Ocato uvidí cyrodiilského válečníka, než cizince… Nic proti vám, přátelé, ale dá nám víc zlata, když půjdu… uvidíte…“

Chvíli skupinka tiše přemýšlela, Sarina se náhle ozvala, že je to dobrý nápad, i když s odvážnou řečí. Nakonec se dohodli, Trivius se připravil na cestu, požádal Brolagu, aby mu dala deník, který držela celou dobu v ruce. Vysvětlil, že musí přinést nějaký důkaz pro odměnu. Orčice mu směle předala knihu a už se těšila, až obdrží zlato. Trivius se vydal na cestu, mezitím se čtveřice rozhodla utábořit nedaleko těchto jeskyní.

Kousek od jezera, kde se nacházela svatyně Bájného úsvitu, rozbila čtveřice dobrodruhů svůj tábor a čekala na svého posledního člena, až dorazí se zlatem. Padala tma do krajiny, tři lovci pokojně hodovali a slavili radostně tyto chvíle, Sarina tentokrát držela hlídku kdesi v přírodě. Po hodinách veselých historek, slavných ódách a litrech vypitého alkoholu, trojice usnula. Když se v okolí tábora nic nepohybovalo, elfka usoudila, že jim nic nehrozí. Přisedla si k ohni a za poslechu chrapotu svých přátel se zadívala do ohně. Náhle se jí v hlavě cosi bouřilo, oči se odvrátily od plamenů k bedně s artefaktem. Tiše přistoupila k ní a otevřela, nemohla uvěřit, že břitva z ničeho nic spálila hadr, ve kterém byla schována před světem. Něco jí nutilo se dotknout oné čepele, popadla jej a vytáhla jej z pouzdra. Jaká slastná energie se v ní uvolnila a v žilách ji začala kolovat neznámá síla. Cítila se lehce…

„Áh… možná byl můj kult zničen, ale samotná zbraň nikoliv!“ ozvalo se jí v hlavě, elfka se otočila na všechny strany, předpokládala, že vedle ní někdo mluví, avšak nikoho neviděla, „Úchvatná moc, co? Jak může rouhač třímat zbraň svého úhlavního nepřítele?“ hlas se na chvíli odmlčel a elfka ucítila v sobě svíjející pocit, jako by jí někdo dusil, „Troufalé… odvážné a přitom tak drzé! Nezasloužíš si třímat něco, cos chtěla zničit!! Teď za to zaplatíš!“

Sarinino tělo drželo pevně v rukách Mehrunovu břitvu, sama však padla do bolestí a tichých nářků. Jako by se scvrkávala do malého prostoru. Snažila se popadnout dech ze svých stlačených plic, ale nemohla. Oči jí málem vypadly z důlků, jazyk vyletěl z úst a zbroj praskala ve švech. Kosti křupaly jak lámající se větve ze stromů a krev se vařila, že i nejteplejší prameny Tamrielu se jí nemohly rovnat…

Pak padla k zemi… udušená, spálená a vyschlá, však stále s jeho břitvou v dlani. Pár minut po tomto aktu se probudil Draskan, v hlavě mu cosi říkalo, že by měl vystřídat elfku z hlídky. Jen si promnul oči a podíval se k ohništi, rázem se zděsil. Okamžitě všechny vzbudil a nechápal, co se to s ní stalo. Celá trojice obklopila mrtvolu Bosmerky, jež nevypadala zrovna vábně…

„U Devítky, co se to stalo?!“ křikl Alvrik.
„Koukněte, co má v ruce!“ ukázal Draskan a už se natahoval po zbrani.
„NEDOTÝKEJ SE TOHO!“ okřikla ho přísně Brolaga, „Je vidět, že ta zbraň ještě dýchá…“
„Já měl za to, že ta daedra byla zničena!? Vždyť… jsme zničili i jeho kult!!“ křičel Alvrik.
„Daedry se nedají zabít, na rozdíl od nás, Alvriku…“ stručně mu odpověděl Draskan.
„Zatraceně! Proč zrovna Sarina?! Proč?“ naříkal Nord.
„Měla nejspíš smůlu… líp si to nemůžeme vysvětlit.“ Brolaga se chytla za bradu a nad něčím přemýšlela, „Pokud se ani jeden z nás toho nemůže dotknout, aniž by zemřel, máme jen dvě možnosti, co s břitvou…“
„Nech mě hádat,“ zastavil jí Draskan, „buď zakopat, nebo zničit.“

Braloga kývla hlavou, Draskan s ní souhlasil, jen Alvrik si nebyl moc jistý s jejich plánem. Kromě nářku pronášel, že je i lepší způsob, co s tou zbraní udělat. Chtěl si jí nechat, ale oba dobrodruzi mu to okamžitě vymluvili. Tvrdili mu, jestli by měl někdo z nich v celku tuto zbraň, buď by zemřel stejně, jako Sarina, nebo by napáchal ještě větší zlo, než samotný kult. A to nikdo z nich nechtěl.

Z křoví náhle kdosi vylezl, celá trojice vytáhla z opasků zbraně a hbitě se otočila za původem zvuku přicházejícího. Jaká lehká úleva pro ně, když viděli známou tvář…

„Vy jste mi ale hlídka… Kolem vás by prošla celá císařská legie, i s artilerií!“ usmál se na ně Trivius, jeho úsměv náhle spadl, když viděl v jejich tvářích nespokojenost, „Co se děje? Přišel jsem o něco? Nesu to zlato, jak jsem říkal…“
„Máme tu zatraceně velkej problém!“ ozval se Nord, mezitím si zandal zbraň do pouzdra.

Brolaga mu ukázala mrtvolu Bosmerky, Trivius přiběhl k ní a s lehkým žalem pronášel smutná slova. Jaká hrůza se mu naskytla, když spatřil dýku v rukách.

„Nemůžeme si jí nechat, ani jeden z nás…“ spustila Brolaga na Trivia, „Tu břitvu musíme zničit!“
„Cože? Zničit? NIKDY!“ křikl nahlas, ale nemělo to význam.
„Podívej se, Trivie, co provedla Sarině!“ ukázal Draskan na mrtvolu, „A představ si, že jseš to ty! Nemůžeme jí mít!“
„A když jí zakopeme, někdo jí zas může najít!“ pronesl Nord, když se uklidnil.
„Musíme ji zničit! Hned! Teď a tady!“ zvolala Brolaga, načež se Draskan ozval, jak jí chtějí zničit, když se jí nesmějí dotknout a nemají tu kovárnu.

Když si Trivius uvědomil, co tuto událost vyvolalo, uvědomil si, že toto rozhodnutí je jediné, které přichází vhod. Poradil skupince, aby zabalili tábor a vyrazili do Cheydinhalu, nejbližšího města od jejich pozice. Všichni mlčky souhlasili, Brolaga a Alvrik sbalili rychle tábor, Draskan se pokusil opatrně a za pomocí několika vrstev hadrů sejmout z dlaně vytaženou zbraň, což se mu povedlo. Trivius obstaral tornu plnou zlata a sbalil zásoby na několik dní. Když byli všichni připraveni odejít, rozhodli se pro jedno poslední gesto… Několik hodin jim trvalo, než v lesním porostu, za pomocí zbraní a kladiv, vykopali hrob své mrtvé společnice a pohřbili jí.

Skupinka se vydala na cestu do města, byla stále hustá tma a za svitu loučí kráčeli po lesních stezkách v husté travině. Než začalo svítat, dorazili konečně k bráně Cheydinhalu, které je vítalo. Bez jakéhokoli pochybení našli místního kováře a požádali ho, aby jim poskytl osamocenou kovárnu. Trivius vyložil pět set septimů na stůl, kovář je ihned sebral a ukázal jim, kde se co nachází. Poté konečně odešel do krčmy, slavit svůj velký obchod. Sotva zabouchly dveře, pustil se Nord ke svému nejmilejšímu řemeslu a začal roztápět výheň. Draskan opatrně vytáhnul břitvu z pouzdra, celá místnost se chvěla a plameny v místnosti ztmavly. Jako by všichni pocítili, že tu nejsou sami. Alvrik chtěl přestat, ale Brolaga ho nutila pokračovat v rozdělané práci. Ohniště bylo dostatečně rozpálené, Bretonec opatrně podal dýku svému příteli, který ji bez slitování hodil i s hadrem mezi nasypané rozžhavené uhlí. Trvalo hodiny, než celá čepel povolila a konečně se obarvila do správné barvy. Za pomocí kleští ji vytáhl, položil na kovadlinu a chtěl uděřit…

„TÍMTO AKTEM MĚ STEJNĚ NEZNIČÍTE! JÁ SE VRÁTÍM!“ ozvalo se hlučně po celé místnosti, kolem přítomných se z ničeho nic objevil silný poryv větru, jenž házel všude možně s nepřipevněnými věcmi.
„Tak sleduj, jak tě zničím!“ pronesl odvážně Alvrik a s pokřikem bouchnul silně do čepele břitvy.

Ohlušující rána, jak tisíce blesků udeřilo do jednoho místa zároveň, div, že se okna nevysklila a dveře nevyletěly z pantů, avšak se projevila nádherná podívaná… čepel se rozletěla na kusy. Nord neváhal, dodal si ještě víc odvahy a udeřil do jílce, který odpadl jak shnilé dřevo ze stromu. Poslední hruška dýky padla k zemi, zem se otřásla…

„To šlo nějak lehce…“ ozvala se orčice, když vítr ustal a kovář přestal s uměním.

Rychle zkoušeli, zda se mohou dotknout rozbitých částí a s překvapením zjistili, že jim v krvi žádná zlá síla nekoluje. Mehrunes Dagon byl konečně poražen…

Celý den zůstala čtveřice v kovárně a přemýšleli nad svým osudem. Po zničení daedrického kultu neměl z nich nikdo žádný další cíl. Rozhodli se proto odejít pryč z Cyrodiilu i s odměnou. Trivius rozdělil odměnu mezi své přátele a navrhl, aby si každý z nich vzal jednu část dýky a odnesl do různých koutů Tamrielu… aby se dýka již nikdy vícekrát nemohla skout. Byla to těžká slova, ale skvělý argument, se kterým trojice souhlasila. Trivius si vzal pochvu, hodlal ji umístit do zapomenutých koutů sklepení a spleti chodeb. Brolaga sáhla po úlomcích čepele, věřila, že ona jediná je dokáže chránit nejlépe. Draskan popadl hrušku dýky, až ucítil mrtvou tíhu daedrické síly. A na Alvrika zbyl jílec, který držela kdysi Bosmerka.

Čtveřice vyšla z kovárny do zapadajícího dne, červánky tančily na obloze a vypadalo to, že bude opět jedna z klidných nocí. Všichni čtyři se pohleděli na sebe, Brolaga promluvila hrd쬅

„Od teď se nesmíme nikdy setkat. Chci vám říct, přátelé… Byly to nádherné chvíle, mnoho jsme spolu prožili. Bylo mi s vámi dobře…“ nadechla se zhluboka, „Za Tamriel!“
„ZA TAMRIEL!“ pronesli muži, skupinka se rozešla do různých stran.

O 150 let později…

V mrazivém městečku, kdesi ve Skyrimu, se procházel hrdě mladík v rudém rouchu, které budilo nejen strach, ale i zášť. Mnoho občanů se tomuto muži raději vyhýbalo a nechtělo mít s ním co dočinění. Kráčel s veselou náladou do svého domu, kde vlály rudé a potrhané vlaky mrtvého kultu. Jen vstoupil dovnitř domu, který byl ozdoben s jednoznačnou tématikou, sedl si ke stolu a začal si číst různé spisy a listiny, které se vztahovaly ke vpádu Zapomnění. Náhle se na dveřích ozvalo klepání, muž vstal ze židle a otevřel dveře.

„Promiňte, jste Silus Vesuius? Jsem kurýr, prý jste si mě nechal objednat na nějakou roznášku…“
„Áh, výborně! Prosím, kurýre,“ odkráčel zpátky do místnosti, odkud si vzal pár měšců a štos psaní, „tady máte platbu. Tohle rozneste všem pocestným, na které narazíte.“
„Dobře, máte to mít…“ vzal kurýr zlato a letáky, „Co jim mám říct?“
„Tamriel by se měl dozvědět, že Muzeum Bájného úsvitu je otevřeno. Předejte jim pozvánku, prosím…“



Kurýr se rozloučil a odešel ze schodů pryč do města, Silus vyšel ven a usmál se na svět, „Tamriel by si měl připomenout, co kdysi dávno zažil…“ pronesl hrdě a vešel zpět do domu.