---

Část 9. - Slaboch

Za hrubou palisádou se ozývaly mocné rány z kovárny. Ostří sekery padalo na čerstvě nařezané dřevo a udýchaný zvuk se vznášel nad zelenou postavou, jež máchala mečem kolem dřevěného panáka. Život a pohodlí v tomto táboře byl na první pohled znát, avšak v očích starého orka, co vysedával na židli a smutně hleděl do země, nebylo nic takového vidět. Něco ho trápilo, bál si přiznat tíživou pravdu. Z menšího přístřešku vyšla orčice v róbě, pohled na skleslého muže jí překvapila.

„Děje se něco, Barhguši? Vypadáš ustaraně…“
Ork na ní pohlédl, „Mé srdce začínává být těžké… Pojď, sedni si, povím ti to.“ žena bez otázek k němu přisedla, ruce položila do klína, „Mám tušení, že už nadchází můj čas, Atub. Až se lovci vrátí, bude je muset vyzvat…“
„Vyzvat? Co… co tím myslíš, náčelníku?“ zeptala se ho upřímně.
Barhguš hluboce vydechl, „Huh, co bych měl nalhávat… jsem již starý a unavený. Podle Malakatových přikázání je tento čas mým posledním.“
„Snad nás teď nechceš opustit?“ vystrašeně se otázala, „Za chvíli přijde zima a ty jistě víš, jak je pro nás nebezpečná! Nemůžeš teďka odejít!“
„Musím.“ polkl slinu, „Malakatha bych jinak nepotěšil a na vás by přišlo něco zlého. Kmen se bude muset postarat o sebe… beze mne.“

Atub chvíli váhala nad jeho slovy, ale nakonec jen kývla hlavou a dala mu za pravdu. Uvědomila si, že je v těchto slovech ukryta pravda, nezbývalo ji než se s jeho rozhodnutím smířit. Než vstala ze židle, opatrně se ho zeptala, kdo by měl zaujmout jeho místo, což jí prozradil… sama se tomu ani nedivila.

Den se chýlil ke konci, Slunce za kopci již barvilo nebe do ruda, pro některé orky to byla předzvěst krveprolití a zuřivosti. Hleděli do oblohy a žasli nad tímto kouzlem přírody. Ze severu Průrvy kráčela dvojice dalších orků, nesoucí na rudých zádech ulovenou zvěř. Jaké překvapení pro Orsimery, když od brány spatřili nastoupený celý kmen uprostřed tábora a svého vůdce v krásné zelené těžké zbroji. Předstoupili před něj, své úlovky shodili na zem. Oba se zahleděli na sebe a doufali, že neprovedli nic špatného.

„Gularzobe a Jamarzi," uvítal je Barhguš, „nastal již můj čas. Nebudu to protahovat, chci po jednom z vás, aby mě vyzval na souboj, ve kterém se ukáže, kdo z vás dvou se stane novým náčelníkem kmene. Dnes a právě tady někdo z nás tří zemře.“ v táboře se na moment ozvalo ticho, „Doufám, že to budu právě já.“
„Barhguši, ale…“ ozval se Gularzob, však do jeho řeči mu vkročil věčně horlivý Jamarz, „Fajn, náčelníku, vyzývám tě!“

Okamžitě vytáhl ocelovou sekeru z opasku a než si stačili všichni uvědomit, že již začal boj, máchal kolem sebe zbraní. Několikrát se trefil do ještě nepřipraveného náčelníka, naštěstí jeho zbroj ho uchránila. Orci se v mžiku rozestoupili do povzdálí a sledovali bitvu, Jamarz a Barhguš se dali do křížku. Byl to velice zajímavý pohled, orkský lovec v lehké zbroji a s malou sekerou, proti kopě železa a orichalku, ve kterém byl zavřený ork. Těžkooděnec si vzal do ruky jednu ze zelených mečů a bránil se, jak jen mohl. Švihy a záseky do obou zbrojí byly velice silné a rychlé. Ačkoli se na Barhgušovi podepisovalo stáří, bojoval s neskutečným elánem. Jamarzova zbroj se po několika minutách nesmírného boje začala rozpadávat a Barhguš nechtěl uvěřit, že je v něm stále taková síla.

„Proč to jednoduše nevzdá?“ zeptal se Lob, další z lovců v táboře.
„Kdyby Barhguš nezemřel v boji, nenaklonil by si k sobě Malakatha, a nás by čekala smůla. Musí to takhle být…“ odpověděla mu tiše kovářka Garakh.

Boj trval už desítku minut, oba bojovníci byli částečně vyčerpaní, ale ani jeden se nechtěl vzdát. Do Jamarze se z ničeho nic dostala tak neuvěřitelná síla, že se proti svému protivníkovi rozběhl a přestal se vykrývat. Čepel meče řezala useň snadno a lehce i kůži nositele, ale Orsimer necítil bolest. Svého soka po několika úderech sekerou kopl do kolene, ve kterém se ozvalo křupnutí, Barhguš padl a pochopil, že právě nastala jeho konečná chvíle. Kovová zbroj měkla, kopanec od Jamarze poslala náčelníka k zemi. Nehýbal se…
Jaká tlumená rána se ozvala, když padl se zbrojí na hlínu a těžkým okem sledoval Jamarze, jak k němu pomalu kráčel. I když se z těla valily hektolitry krve, pomalu zvedl ze země náčelníkovu zbraň a postavil se do posledního zakončení.

„Dobřes bojoval… Veď kmen a uctívej Malakatha!“ pronesl naposled Barhguš.

Jak nůž máslem prošel tento kov skrze orichalek, jenž proťal důležité orgány v těle. Poslední lehký křik se dostal z vězení za zuby. Tělo se přestalo hýbat, Jamarz vytáhl meč z hrudi a vítězně jej vyzdvihl nad sebe a zařval radostí…

„Pohleďte!“ zvolala Atub na celý kmen, „Starý náčelník odešel s bojovým duchem k Malakathovi! Před sebou nyní vidíme nového náčelníka!“, několik orků začalo volat jeho jméno, „Vzdejme hold tomu, kdo zemřel podle přikázání Nejvyššího! Tebe, Jamarzi, žádám, aby ses odebral do dlouhého domu, za chvíli přijdu za tebou a vysvětlím ti tvá práva a povinnosti.“

Jamarz kývnul hlavou, odešel do velké síně, zbytek kmene vzal mrtvého na druhý konec tábora, kde mu po odzbrojení a přípravou na pohřeb, kopali hrob. Atub se za několik minut dostavila do dlouhého domu, tak jak slíbila, Jamarz netrpělivě kráčel z jedné strany místnosti na druhou.

„Bylo od tebe velice odvážné ho vyzvat, ale uspěl si.“ pronesla už ve dveřích.
„Nebylo to snadné! Ten stařec měl v sobě ještě dost sil, ale umlátil jsem ho…“
„I když je Barhguš mrtvý, měl bys o něm stále mluvit jako o svém silném bratru. Dokud ho nepohřbíme…“ odvětila mu upřímně, Jamarz se lehce zamračil, „Ukázal jsi v sobě velkou sílu. I s tak malou výzbrojí jsi překonal náčelnický orichalek.“
„Povíš mi tak tedy, na co mám teďka právo?“ zeptal se jí Jamarz.
„Nyní na tobě spočívá veškeré rozhodování tohoto kmene. Tvé slovo je naším zákonem a budeme ho muset ctít. Avšak, nesmíš porušit Malakatova přikázání! Na ty musíš dohlížet, aby se dodržovala!“
„Uhmm… fajn.“ odfrknul si, „Co dál?“
„Všechny ženy v kmeni jsou tvými manželkami nebo dcerami. Až na mně, protože podle přikázání v kmeni musí být nedotčená žena s léčitelskými schopnostmi, a ty ovládám pouze já.“, Jamarz se usmál, už si v hlavě plánoval, co večer podnikne, Atub ještě v řeči pokračovala, „Zítra pohřbíme starého vůdce, avšak odedneška již započalo tvé rozhodování.“
„Díky, Atub. Teď… no. Co bych měl teďka dělat?“
„Protože je po boji a chýlí se konec dne, měl bys svolat všechny členy a promluvit k nim, jak to dělávaj náčelníci. Celou noc budeme pak hodovat a zpívat ódy na tebe.“

Jamarz jí ještě jednou poděkoval a poslal ji ven, aby dala vědět kmeni o večerní slavnosti, jen co zmizela ze dveří, radoval se hlasitě. Přikročil k posteli, která patřila starému muži… jaký to pocit a dotek lóže, když se uvelebil a uvědomil si, že stal někým, kým chtěl být už dávno…

Noc se vloudila nejen do skyrimské přírody, ale i do Largašburu, ve kterém se uprostřed tábora, na zakrvácené zemi, rozdělal oheň a kolem něj se rozprostřel orsimerský lid. Ve víru bušení do bubnů a prostoduchých tanců sledoval Jamarz tanec ohně a bavící se sourozence. Hrdost se mu valila v žilách, loky medoviny a piva mu pluly po jazyce a ulovená zvěř se hřála nad divokým plamenem. Za malou chvíli k němu přišla Atub s miskou plné krve, k ní se ještě dostavila Ugor. Své prsty namočily do krve a pomalovávaly jeho tvář různými ornamenty. Za několik chvil vypadala jeho tvář mnohem hrůzněji, než předtím, což však budilo respekt u ostatních členů. Atub pronesla do tábora slova o novém, již oficiálním, náčelníkovi Jamarzovi, který vstal ze židle a ukázal se ve své nové podobě.

Chvíli se s nimi bavil a všichni tak oslavovali příchod dnů pod novým vedením. Zanedlouho přestal tancovat a došel si pro Garakh, kovářku, kterou si odváděl do dlouhého domu, kde společně strávili společnou noc. Zbytek kmene zůstal u ohně a tančil nepřetržitě, dokud všem nedošly síly…

O několik týdnů později se dostavila do Průrvy obávaná zima, sníh pokryl Podzimní les a téměř veškerá zvěř se snažila schovat do vyhřátých jeskyní. Nejen v Průrvě, ale i Largašburu nadešly kruté chvíle. Kromě nelítostné zimy, která nepovolovala, se stalo několik nešťastných událostí, jež otřásly samotný základ kmene. Krátce po začátku zimy zemřelo několik lovců, prosby k Malakathovi nezabíraly. Z dlouhého domu se valil dým, většina orků se hřála u krbu a snažilo se do svých duší dostat nějakou naději na úspěch. Ačkoli jsou Orsimerové zvyklí na zimu, tato byla mnohem jinačí…

„Jamarzi, měl bys poslat pár mužů na lov, docházejí nám zásoby!“ žádala ho Atub, zatímco se náčelník vyhříval u ohně a popíjel sladký med.
„Uhhh… Ženo, víš, kolik lovců už zemřelo v divočině? Mám poslat další, aby nám něco sehnali?“
„Vždyť nám dochází zásoby!“ ozvala se nahlas.
„Jo, možná docházej, ale ve sklepě jich máme stále dost. Nebudu posílat nikoho dalšího, stačí, že jsem poslal Loba k Pusté jeskyni.“
„To je den cesty! Kdo ví, jestli se vrátí s nějakou zvěřinou…“
„A CO MÁM PODLE TEBE DĚLAT, ŽENO? Mám jen tak pokácet stromy a doufat, že narazím na nějakou veverku, nebo snad…“ Atub nad jeho řečí mávla rukou, pochopila, že tady jsou její slova zbytečná.

Náčelník se jí ani neomluvil, dál si hleděl svého žejdlíku a hleděl do ohně. Jen, co se napil, všichni v domě zaslechli silné bušení na dveře. Jeden ze zelených bratrů je otevřel a nechápal, proč vidí Loba tak udýchaného…

„Náčelníku, jsou tu obři!!“
„Co? Obři?!“ zeptal se ho nechápavě Jamarz, z venku uslyšel varovné troubení do rohu.

Celý dům vyběhl v tu chvíli ven a opravdu nevěřili vlastním očím, do palisády a brány bušila trojice rozhněvaných gigantů svými mohutnými kyji. Jamarz, ačkoli byl beze zbroje, nařídil všem, aby bránili osadu, sám se vydal proti velikánům jen s ocelovým mečem. Oba kováři zaběhli do skladiště, odkud si vytáhli zbraně a luky se šípy. Náhle zakřupalo dřevo v bráně a ta se rozletěla na všechny strany, společně se dvěma strážnými.

Jamarz se rozeběhl proti prvnímu obru, jenž si ho doposud nevšiml, párkrát do něj švihl a způsobil mu lehká zranění. Zbylí lovci a kováři natáhli své šípy a odstřelovali útočníky z dálky. Obři si jich po chvilce všimli, když rozbili palisádu, neváhali a vrhli se dovnitř tábora. Jamarze popadla zuřivost a snad každé obrově ráně se vyhnul a sám mu uštědřil několik ran. Šípy se zabodávali do tuhých kůží a trčely jak ostny ježků. Atub vyběhla ze svého přístřešku, v rukách si již připravovala různá ničivá kouzla, která by mohla zahnat obrovské návštěvníky. Ale obři se jen tak nenechali… I když byli neustále pod palbou, oháněli se svými kyji po zelených bojovnících. Pár jich odletělo mrtvě až k horám, jiní byli jen odmrštěny pár sáhů za sebe.

Jaká radost nastala u náčelníka, když svého obra zabil seknutím po hrdle. Zem se otřásla, když spadl na zem. Další obr, do kterého udeřil blesk, se svalil a přestal se hýbat. Poslední obr, který zničil další dřevěnou věž s obráncem, si to zamířil k náčelníkovi. I když byl odstřelován a náčelník v té chvíli nepřipraven, poslal ho mohutnou zbraní k totemu. Následoval tvrdý náraz… pár kostí v něm křuplo a Jamarz pochopil, že tenhle boj nejspíše prohrál. I když se kolem obra motala dvojice lovců a sekala po něm, obr je v rychlosti smetl ze svého okolí a řítil se na zraněného vůdce. Doběhl až k totemu, Jamarz jen lapal po dechu. Obr věděl, že ho zabije, ve své duši cítil, že tento ork je nějak výjimečný a nechtěl ho zabít pouhým rozmáznutím kyjem. Svou obrovskou nohu zvedl a pokusil se jej zašlápnout, však na poslední chvíli náčelník obětoval veškerou sílu a učinil velice rychlý pohyb, který se vyhnul padající noze.

Noha dopadla na kámen s totemem, velmi hlučná rána se ozvala do okolí a vítr v táboře zavětřil. Atub plná vzteku a hněvu pouštěla do obra jeden blesk za druhým. Obr stále žil, jen do doby, kdy smrtící ránu zasadila Garakh svým vystřeleným šípem, jenž se zabodl do oka. Nepřítel byl poražen, ale tábor utrpěl velké ztráty…

K Jamarzovi doběhla Atub a zjišťovala jeho stav, zbylý kmen se pomalu vzpamatovával z boje. Hojivá ruka se vznášela nad náčelníkem, cítil v sobě nejen léčivý účinek kouzla, ale pocit selhání a viny.

„Zatracení… obři!“ křikl po chvíli klidu.
„Jen klid! Bojovals dobře! Ale ztratili jsme několik dalších lidí…“
Jamarz náhle vydal ze sebe něco, co nikdo nepředpokládal, „Uhhh… doufám, že ta zvěř za to stála!“, Atub se na něj zahleděla jak na podivína a nechápala, proč tohle říká.

Své otázky radši zanechala v sobě, zraněné kosti se daly do pořádku a Jamarz opět vstal ze země jak znovuzrozený. Bez řečí se vydal do domu, ženu překvapilo, proč nešel i on pomoct s opravami.

Večer se všichni sešli v dlouhém domě, avšak v žádné smutné náladě. Podle Jamarze nebylo nad čím truchlit, nad několika zvířecími oběťmi si vesele liboval a ostatní chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku. Nikdo s ním však nesdílel stejnou radost, Gularzob náhle vyřkl, že by bylo nejlepší od nového rána pokusit se natěžit nějaké dřevo a vylepšit pevnost, tento nápad však Jamarz nesdílel. Neustále tvrdil, že je obři už nikdy nebudou napadat, poté co jim toto provedli. Ani slova čarodějky nebral vážně. Svou mysl se snažil utopit v pivu a veselí. Když všichni šli spát, Atub pocítila ve spánku jakési chvění a napětí mezi sférami života. Cítila, že se něco zlého semele… a brzy.

Dalšího dne se život v táboře razantně změnil. Pár orků nadále opravovalo poškozenou zeď, Atub se modlila u totemu a věřila, že jim Malakath odpustí. Jamarz náhle vydal nečekaný rozkaz, který vyvolal poprask…

„Vydejte se ven a přepadněte každého, u koho si budete myslet, že je bezvýznamný!“
„To jako vážně, náčelníku?“ zeptal se ho opatrně Ogol, načež byl okřiknut.
„Jsme lovci, ne zločinci! Tohle je proti přikáz…“
„Ty budeš nejspíš taky proti přikázání, Lobe!“ okamžitě vytasil meč a namířil na něj, „JÁ jsem váš vůdce a budete dělat to, co vám říkám!“
Rozrušený křik nemohla neslyšet moudrá žena, okamžitě se zapojila do problému, „Náčelníku, tohle není správné rozhodnutí!“
„Jak „není správné“? Máme málo zlata, které bychom mohli použít na opravu tábora… Kde je to špatné rozhodnutí?“
„Nikdy tento kmen neloupil a neškodil cizincům! Ani za Barhguše! Když bylo nejhůř, sám náčelník šel lovit!“

Jamarz si silně odfrkl, zlostně se díval na ostatní, „Tak sledujte, jak se o vás náčelník postará…“, rozrazil své lidi a bezhlavě odešel z osady pryč. Nikdo jeho čin nechápal.

Když se dal tábor do částečných oprav a konečně se pohřbili i mrtví, přicházel velký náčelník z přírody… s malým úlovkem na zádech, který odhodil tvrdě na zem.

„Zajíc? Jeden zajíc?!“ zeptal se ho Lob.
„Malí čtyřnozí parchanti jsou roztroušení po přírodě jak včely na kytkách… Ale jsou zatraceně rychlí…“
„Tak jsi nás měl poslat…“
Jamarz okamžitě vytáhl meč a chystal se mu to spočítat, Atub naštěstí zasáhla včas, „DOST! Musíme brát v potaz to, co máme. Nemůžeme si dovolit další ztrátu!“ otočila se na vůdce, „Jamarzi, dobrá práce. Dneska jsme měli jen smůlu v lovu.“ otočila se na lovce a chtěla po něm, aby se omluvil, což také učinil.

V táboře začaly vztahy vřít a bylo jasné, že tohle dlouho nevydrží. Po týdnu od útoku si kmen myslel, že to nejhorší mají za sebou. Zima se mírnila, lovci konečně mohli lovit jako obvykle, ale to brzy skončilo. V následujících dnech přicházeli nečekaně dvojice obrů, jež se snažila oplatit to, co jim kdysi dávno sami Orsimerové způsobili. A i když se ubránili, stále se jejich hradby ničily a zásoby tenčily. Každou chvíli, i v noci, přicházelo čím dál víc obrů, a nikdo nechápal, proč útoky nepřestávají. Blížil se konec zimy, do Largašburu dorazila nečekaná návštěva, jeden ork ze severní pevnosti přišel vyřídit pozdravy od svého vůdce Jamarzovi. Ten se ho ihned vyptával, jak si žijí a jestli nemají potíže s obry, jeho odpověď ho ani nepřekvapila, když se doslechl, že nikdo na ně neútočí. Krátce po jeho odchodu opět zaútočili obři, Largašbur byl již připraven odrazit útok a povedlo se. Atub se stále něco nezdálo a žádala po svém vůdci, aby mohla odcestovat pryč, měla tušení, co za tím vězí.

„ANI NÁHODOU, ATUB! Nikdo neodejde z tábora! Nikdo nepřijde, nikdo neodejde!“
„Vidíš, co se to s námi děje, Jamarzi? Vždyť… takhles nemluvil ani před zimou! Jestli nám někdo může pomoct, tak…“
„Dost už bylo těhlech řečí! Bývaly doby, kdy jsme se měli dobře, ale zkrátka jestli to takhle má být, tak ať!“
„Bývaly doby, kdy jsi byl natolik odvážný a silný, že by ses do těch obrů pustil sám. Kam se vytratila tvá síla, která byla nahrazena lhostejností?“
„Nelíbí se ti něco? Jestli jo, tak mi zmiz z očí!“ křikl na ní.
„A kdo tě bude pak léčit a udržovat morálku ostatních, když ji ty nejspíš nemáš?“ vzepřela se mu žena, očekávala, že bude potrestaná, ale nic se nestalo.
„Víš, co se mi na tobě líbí, Atub? Že ještě pevně věříš v dobré věci…“ pronesl k ní upřímně, „Až do konce zimy nikoho nepustím ven z tábora. Pak… možná. Uvidíš, že ti obři přestanou útočit a my zas budem žít normálně…“
„Budu věřit, že tvá slova jsou pravdivá…“ uklonila se mu a odešla z domu ven, Jamarz se usadil na židli a hleděl do ohně.

Skončila zima a Jamarzova slova se naplnila, v těchto chvílích nebylo po obrech ani památky. Tábor se konečně dal do pořádku, jako za starých časů. Všichni věřili, že hrozba byla zahnána, ale Jamarz stále trval na jasném zákazu odchodu. Sníh slezl ze žlutých spadaných lístků, první květiny se objevily v travinách a ptáci skřehotali v korunách stromů… Podzimní les opět oživl. Vše se opět dostávalo do starých kolejí, avšak jednoho večera se přihodilo něco nečekaného. Opět se před bránou zjevil obr a útočil na tábor. Jelikož v posledních měsících nic jiného orsimeři nedělali, než odráželi útoky, tohoto osamělce porazili snadno. Atub už ale hlásila, že to takhle dál nejde a chtěla i přes zákaz odejít hledat pomoc k Malakatově svatyni v Cyrodiilu. Bohužel její slova byla roztrhána v zuřivém proslovu svého vůdce. Smutně odešla ven, nemohla uvěřit, že se z tak dobrého vůdce stal lhostejný ork. Došlo jí, že je prokletý nejen kmen, ale hlavně vůdce, který to nebral v potaz. A se skleslou tváří si musela připustit, že jim nic jiného nezbude, než umřít za dřevěnými krvavými zdmi.



Odpoledne moudrá žena vařila ve svém přístřešku neznámé lektvary, v kovárně se ozvalo bušení kladiva a orci na hradbách hlídali okolí. Z dálky spatřili běžícího Loba se srnou na zádech, za jeho zády s řítil rozzuřený obr. Opět se ozvalo varovné troubění, Atub plná hněvu vyběhla z přístřešku na hradbu a připravila si kouzla. Z kovárny vyběhla Garakh ve zbroji, společně s dalším mladším orkem, jenž měl v očích strach. Hlídka byla již připravena, za chvíli dorazil i Lob, shodil náklad ze zad a připravil se na boj. Obr se rozzuřil, všichni muži vyběhli z hradeb ven a pokoušeli se dostat velikána.

Atub vrhla ze svých rukou obrovské rampouchy, jež se zabodávaly do těla. Chvíli po něm takto kouzlila, avšak lehce odtrhla zrak jiným směrem a na pár vteřin zastavila své umění. Najednou se z lesa vynořila neznámá postava se zbraní v ruce a běžíc proti obru. Nebyl to nikdo z tábora, protože ona postava měla jednu zvláštnost na sobě… rohatou železnou přilbici.