---

Část 8. - Stíny a mráz

Riftenský les bujel v oranžových barvách, když Slunce nad ním proletělo. Paprsky tančily na lístkách stromu, jež vytvářely malé stíny na cestách. Však tyto paprsky také dopadaly k jedné z tajemných jeskyní, hnedka za městem. Nikdo z obyvatelstva neměl tušení, že se v kameni nacházejí dveře, kamsi do nitra malé hory…

Ze dveří vyšla trojice po obličej zahalených lidí, jejich obleky a pláště jako by byly vykovány z oněch stínů na cestách. Do očí nebylo žádnému z nich vidět, přesto ona trojice měla dokonalý výhled před sebe. Poslední z trojice zatáhl za skrytý mechanismus v mechu a ze země vyjel obrovský kámen, jenž schoval za svá záda dveře do nitra hory. První vycházející poodešli stranou a otočili se na sebe.

„Takže, úkoly zněly jasně… Já jedu do Větrného Žlebu, takovoudle příležitost už nikdy nebudu mít! Jedeš se mnou, Galle?“
„Hmmm? Ne, ještě ne… Musím si tu ještě vyřídit něco ve městě.“ odvětila mu o něco menší druhá postava, „Jeď napřed, za pár hodin se tam uvidíme.“
„Dobrá, tedy…“ pronesla první, „Tak teda za chvilku ve Větrném Žlebu!“ prohlásila nahlas a učinila pár kroků kupředu, mezitím se k druhému zakrytému muži přiblížila třetí postava.
„Karlio, potřeboval bych s tebou mluvit. Měla bys chvilku?“
„Jistě, Galle. Co potřebuješ?“ zespod tmavé masky se ozval krásný ženský hlas.

Než první zakrytý muž naskočil na svého koně, zaslechl za sebou hlasy a prosbu o důvěrné vyslyšení. Něco se mu na tom nezdálo, věděl, že když neodjede, ti dva si to důležité nepoví. V hlavě měl plno pochybností a nesrovnalostí, co mělo toto znamenat. Naskočil na koně a vyrazil pryč, ovšem ne daleko. Oba zahalení, již zůstali konečně o samotě, si sundali masky a mohli se podívat konečně do svých pravých tváří. Starší Bretonec hleděl do tváře tak krásné Dunmerky, jako by právě dospěla.

„Rád bych se ti chtěl přiznat, Karlio.“
„Povídej, Galle. Co máš na srdci?“ zeptala se ho nejistě.
„Huh… Podívej, jsme zloději. Oba dva. Správný zloděj má být nejen rychlý a nenápadný také schopný improvizovat v každé situaci…“
„Ale… Vždyť jsem dělala vždy to, cos chtěl! Já… nechápu tě…“ zmateně, až s lehce rozčileným hlasem se ozvala, ale opět jí skočil do řeči.
„Tady nejde teď o tebe…“ zastavil jí zcela, „Ale o mně…“
Karliah znejistěla nad jeho slovy, ale pokračoval, „Jsme Slavíci, ti nejlepší zloději z nejlepších. Naučil jsem tě všemu, co by měl pravý zloděj umět, jak se dostat ze svízelných situací, jak každého obalamutit a jak využít slabost toho druhého…“ zakroutil hlavou, „Ale… když jsem v tvé přítomnosti…“
„Galle?“
Gallus hluboce vydechnul, „Huh, je mi zkrátka s tebou dobře. Já si prvně myslel, že je to jen jako otcovská láska, jako bych měl dceru, tebe… Ale…“

Než stačil úplně dovysvětlit, chytil elfku za ruce a zahleděl se do velkých purpurových očí, jimiž ho hypnotizovala. Gallus se přiznal, že s ní je neostražitý a místo, aby se věnoval cechovním povinnostem, myslel jen na ni. Než stačila něco udělat, doslechla se slova, jež jí vyrazila dech…

„Miluji tě, Karlio!“

Její ústa zůstala otevřená dlouho dokořán, slova se z jazyka vytratila a sama nevěděla, jak má zareagovat. Když si po chvilce uvědomila, že to samé k němu cítí i ona. I ona si nepřipadala jen jako dcera v otcově náruči. Vždy se k němu zachovala správně, vždy jí kryl záda a naopak mu děkovala za bohatě nabyté zkušenosti…

Po chvíli mlčení se oba na sebe usmáli… a políbili se. Jak krásný moment prožívali, ovšem jen jedna osoba si onu chvilku neužívala. Stále zahalený muž, jenž seděl na koni a sledoval dvojici od menhiru, jenž trčel na střeše kopce. V žilách se mu vařila krev a nemohl uvěřit, jak si ti dva užívají svou chvilku. Po řadě polibků se objali a následně lehce odtrhnuli, stále však s úsměvem na rtech.

„Jsi takový můj „Malý slavík“…“ s velkou tváří na ní hleděl a hladil po líci, dotek zloděje se jí líbil a neskutečně jí lichotil.

Zloděj na koni byl plný hněvu, v mysli se mu ocitla nenávist a žárlivost. Zlostně trhnul otěži koně a vyjel tiše kamsi do přírody. Jakmile se od nich potají vzdálil dost daleko, kopnul do koně, aby přidal na rychlosti a skrze podzimní přírodu uháněl jak o život.

„Já, nevím, co mám na to říct, Galle. Já…“ Gallus povolil objetí a poplácal ji po rameni.
„Musím už jet, Mercer nerad čeká…“ stále s úsměvem na ní vzhlížel, „Jsi první, ke komu něco takové cítím. Věřím, že až se vrátím z výpravy, vyjádříme si svou náklonnost mnohem elegantněji…“

Karliah ho políbila na tvář a popřála mu hodně štěstí, Gallus zamířil své nohy kamsi do přírody, kde postával jeho kůň, Dunmerka v mysli byla šťastná, ale zároveň měla obavu, že tento vztah dlouho nevydrží. Po několika minutách čekání, když jí milenec zmizel z očí, vyrazila taktéž na svou dalekou cestu, na Samotu. Její hbité prsty již chtěly háčkovat dvorské zámky truhlic a beden. Za pár okamžiků taktéž popohnala svého koně a vyjela vstříc svému osudu…

Kdesi v tajemné jeskyni, kde se ani stín neukryje, trčel uprostřed tmavé kamenné místnosti se třemi barevnými portály, podivný předmět v zámku, jenž otevíral sféru Zapomnění. Mocné oči, jež byly zavřené, nehlídaly onen podivný předmět… klíč ke sféře, o které si mohli smrtelníci jen nechat zdát. Ze zámku trčela jen světle tyrkysová hlavice, jež jasně zářila.




Lehké neslyšitelné kroky se plížily k zámku, rukavice neznámého člověka chmátla po hlavici a lehce jej vytáhla. Nádherné umění, jež předčilo snad i samotnou dwemerskou výrobu… Avšak po vyjmutí neporušeného klíče ze sféry se otevřely oči, ale nikoho nespatřily. Zámek zůstal prázdný, po klíči ani památky. Neznámý zahalený zloděj utíkal skrze temné chodby jeskyně, až konečně vyběhl ven i s oním unikátem v ruce. Nemohl uvěřit, že jej opravdu drží v rukách a nic se mu nestalo. Dveře hrobky se kouzlem zamkly a nešly již otevřít, zloděj se nahlas vysmál, že na něj nikdo nemá. Však nevěděl, že touto řečí způsobí v budoucnu možnou zkázu svých přátel. Chamtivost, zlost a nedůvěra ho připravila o možné přátele, ale nad tím se teďka netrápil. S pokladem uháněl kamsi na sever, cestou na koni cítil, jak se pod ním země lehce třese…

Uplynulo několik dní, Karliah se objevila v bráně Riftenu a lehkým krokem kráčela do tajného vstupu svého spolku. Jaké překvapení se jí dostalo do očí, když spatřila skupinku strážců, jak násilně táhnou za sebou trojici zlodějů s plnými kapsami. Chytla se za hlavu, lehká bolest se ve spáncích ozvala. Tušila, že se něco špatného stalo…

„Na tebe taky dojde řada, zlodějko!“ ozvala se stráž, která kolem jí prošla a směřovala k tržnici, „Tu tvoji zbroj známe, je z cechu. Zatím ses ještě neprovinila, ale až se tak stane, nebudem tě šetřit!“

Dunmerka nechápala, co se to stalo, ve tvářích odvedených spolu-rabiátů poznala jednoho muže, přítele, se kterým si často rozuměla a učila ho zlodějským technikám. Na vysvětlování okolí a přemýšlení neměla čas, vydala se rychle k tajnému vchodu na základnu, aby zjistila, co se to děje.

O několik hodin později dorazil do nádrže pod městem i Gallus Desidenius, cechmistr zlodějů, uznávaný vůdce… a milenec Dunmerky Karliah. Jen slezl žebřík, vedoucí na povrch, nemohl pochopit, proč je všude takový rozruch. Mnoho ostatních zlodějů se mezi sebou hádalo, jiní si jen opírali ruce o čela a posedávali smutně na lavicích. Došel ke svému stolu, ani si nestačil sednout, za jeho zády se objevila milenka…

„Konečně jsi dorazil!“
Gallus se zahleděl na ní a poté i na celý cech v rozruchu, „Co se stalo, Karlio? Proč tak všichni vyvádějí?“
„Já, nevím…“ začala žena, „Jsem stejně zmatená jako ty. Ptala jsem se několika lidí, proč se hádají… Ale…“ náhle ztratila řeč, však brzy našla slova, „Někteří mi řekli, že se z loupežných výprav vrátili bez kořisti… Někteří prý zemřeli nebo byli uvězněni!“
„Co to, u stínů?“ proklel Gallus.
„Když jsem dorazila do města, viděla jsem stráž, jak odvádějí tři naše muže! Mezi nimi byl i Molgrom!“
Gallus se zamyslel, „Dojdi mi prosím tě pro Delvina a Vex. Potřebuji s nima mluvit!“
„Možná, Galle,“ přiznala, „by nebylo na škodě nějak uklidnit cech…“

Gallus jí dal za pravdu, poděkoval jí za podporu a rychle svolal všechny v nádrži, aby přišli doprostřed a vyslechli si ho. Mezitím Dunmerka došla pro dva nováčky, již si právě chladili hrdla alkoholem ve vedlejší místnosti. Cech se na moment uklidnil, zhruba čtyři desítky zlodějů netrpělivě postávalo na místě a poslouchali uklidňující slova svého mistra, jenž věřil, že dnes mají zkrátka smolný den. Ujišťoval je, že zítra bude mnohem líp. S rozporuplnými slovy se ozývali ostatní, nechápali, kde mohl brát takový optimismus. Většina lapků si stěžovalo, že se jim nepovedlo obrat ani žebráka ve městě. Gallus sám nevěděl, co jim má na toto odpovědět, naštěstí, než stačil něco říct, ozvala se Karliah s myšlenkou, aby již dneska nevycházeli ze základny a dali si odpočinek, její myšlenku vůdce podpořil.

Shromáždění se obávaně rozešlo do různých zákoutí základny, k vůdci přišla trojice zlodějů, blonďatá štíhlá Vex, plešatý hromotluk Delvin a Dunmerka Karliah. Chtěli si vyslechnout od mistra, co má na srdci. Gallus nečekal a požádal je, aby se ještě dneska pokusili pokročit ve svých rozdělaných plánech, i když ostatním společníkům řekl něco jiného. Nehodlal ponechat cech bez přísunu zlata. Oba nováčci se na sebe zahleděli a ujistili ho, že se pokusí udělat, co bude v jejich silách. Jakmile odešli, přistoupila k němu Dunmerka s velkými oči a břemenem na srdci…

„Ráda bych otevřela pokladnici, jestli je tam všechno. Jestli náhodou…“
„Vím, co máš na mysli… Zkusíme to…“ pronesl vůdce a ze svého obleku si vytáhnul klíč k pokladnici, to samé provedla i Karliah.

Oba klíče zapadly do zámků, ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely. Truhlice a vázy byly plné šperků a drahokamů, zlato se třpytilo jak při východu Slunce a lesk se odrážel od stěn jak zrcadlo. Oba si oddechli, že vše je na stejném místě a nic nechybí. Přesto se jí však něco nezdálo…

„Když jsem byla v Samotě, cítila jsem lehké chvění v zemi… Cítils to taky?“
„Ano, ano, cítil…“ přiznal, „Ale nevím, co to bylo…“
„Doufejme, že tohle byl zkrátka jen smolný den. Nic víc.“ otočila se na jeho tvář, „Huh, pamatuješ si, jak si tvrdil, že bychom si mohli vylepšit svou „náklonnost elegantněji“? Obávám se, že to dneska nepůjde, vzhledem k tomu, co se tu děje. Navíc, já ještě musím do Bílého Průsmyku. Mám tam jednu rozdělanou práci…“
„To je v pořádku, Malý slavíku.“ pronesl tiše, aby je nikdo neslyšel, „To můžem udělat později…“

Oba se na sebe usmáli, ale nepolíbili se, znova se Gallus ozval, „Ve Větrném Žlebu jsem zastihl Mercera. Prý nám chce něco sdělit. Jde o… no… o patrona.“
„Myslíš, že on ví o tomhle problému? Že by se nám Nocturnal mstila? Proč? Vždyť jsme se jí zavázali…“
„Nemám tušení, Karliah. Prý po nás chce, abychom za ním přijeli, k Ledohradu.“
„Za jak dlouho?“
„Co nejdříve… že to nepočká…“ na její tváři viděl tíhu jeho slov, jež se jí dotkla, „S cechem teď nic neudělám. Já už byl dneska na lovu,“ z kapsy vytáhnul měšec se zlatem a hodil jej do otevřené truhlice, „takže vyrazím za ním.“
„Počkej na mě jeden den, pojedem společně…“
„To je příliš riskantní, Karliah. To víš sama moc dobře…“ chytl jí za ramena a upřeně se zahleděl do očí.

Dunmerka kývla hlavou, pochopila ho a doufala, že Mercerova informace bude mít velkou cenu. Ještě než odešel z pokladnice, se ho zeptala, kam by měla dorazit.

„Čekat bude v ruinách Sněžného závoje. Znáš to tam, ne? Je to kousek od Ledohradu…“
„Vím, kde to je. Budu se snažit tam přijet co nejdříve…“ ujistila ho.
„Až se vrátíme z Ledohradu, vyjádříme si pořádně svou náklonnost, ano? Můj Slavíku.“ zeptal se jí až moc mile, chytl jí lehce za tvář a toužil jí hladit, elfka kývala souhlasně hlavou, poté dostala polibek od muže.

Karliah s Gallem zamkli za sebou pokladnici a rozloučili se, pevně věřila, že se s ním v Ledohradu setká a vysvětlí se jistý problém. Gallus odešel z nádrže pryč, Dunmerka vyšla doprostřed nádrže a hleděla na zklamané tváře svých společníků, jež chtěli krást, ale nemohli. Za pár hodin se vydala ven z nádrže, už se chytala žebříku, víko na povrch se otevřelo a kdo si jí podal ruku.

„Na cestu, Karlio?“ zeptal se mladý muž Dunmerky.
„Mám ještě nějakou práci. Jaký byl tvůj lov?“
„Podívej, co jsem ukořistil!“ pochlubil se mladý zloděj a z brašny vytáhnul dvě ebenitové dýky, dodal k nim, že je sebral nějakým putující mu knězi, „Chudák teď musí vysvětlit, koho to vlastně zavraždil…“.
„Pěkné!“ pochválila ho, „Ale dneska se už radši nikam nevydávej. Mnoho z nás skončilo nešťastně… Odpočiň si…“
„Dobrá, půjdu si odpočinout.“ usmál se na ní zloděj a popřál ji šťastnou cestu, ať už jela kamkoli.
„Díky, Brynjolfe…“, mladý zloděj vkročil na žebřík a spustil se do nádrže, Karliah otevřela tajný východ a vylezla do liduprázdného města.

Cestou ke svému koni přemýšlela o podivném dni a o Gallovi. Něco jí říkalo, že tohle nebude mít dobrý konec. Za městem naskočila na svého oře a vydala se směrem do dračího města…

Zima se dostávala pod zbroj mocného zloděje, noc se jistě blížila a ruiny svatyně Sněžného závoje byly viditelnější. Muž již z dálky spatřil koňské stopy, vedoucí na vrchol oné ruiny. Za několik vteřin seskočil z koně do sněhu. Svého oře uvázal u jednoho zasněženého stromu a lehkým krokem se vydával po chladném kameni vzhůru. Jen dorazil na vrchol, už viděl rozdělaný táborák, kousek od ruin. Tam se u ohně hřál zloděj, jenž si oba Slavíky pozval na toto místo, překvapilo ho, když viděl přicházet jen svého vůdce…

„Jsem rád, že přicházíš, Galle…“ začal na úvod Mercer Frey, „Kde je Karliah?“
„Má ještě nějakou zakázku, dorazí později.“ nadechl se pořádně, než spustil, Mercer mu přitakal, aby se ohřál u ohně.
Usadil se na jeden špalek, své ruce nechal zahřívat v blízkosti plamenů, „Proč jsi nás sem svolal, Mercere?“
„Vím něco, co byste měli vědět oba…“ zamlkl, „Avšak neřeknu to dřív, dokud nepřijde Karliah. Jí se to také týká…“
„Nedělej ze sebe takového tajnůstkaře, prosím tě… Ty a tajemství… To nejde k sobě!“
„O čem to mluvíš, Galle?“ ozval se s lehce rozčíleným hlasem Mercer.
„Však my víme své… Nemá smysl to tu rozebírat, ne?“
„Ne, to nemá… To máš pravdu.“
„Víš něco o té smůle, co se na nás lepí? Polovina cechu se hádá, snad desítka lidí je zavřená nebo mrtvá… Jestli něco o tom víš, řekni mi to!“ poručil mu vůdce.

Mercer se na něj zahleděl nepříjemnýma očima. I když byl sice jeho podřízeným a pravou rukou, jeho vyzývavost a odvahu mu nedopřávala klidně uvažovat. Pronášel jisté řeči, které pobuřovali nejen cech, ale i samotného Galla. Nemohl uvěřit, jaká slova dokáže vypustit ze svých úst. Avšak, činění, co se stalo poté, vůbec nepředpokládal…

O několik hodin později, když Karliah se neúspěšně pokusila okrást jednoho obchodníka a jak s bičem za zády upalovala z města na koni, kamsi na sever, se blížila ke svému cíli. Tma již halila okolí, kromě tančících měsíčních můr a světlušek jí nedělal nikdo jiný doprovod. Vyděšená z neúspěchu a plnou hlavou nechápavostí se snažila dojet na místo, jak nejrychleji jen mohla. Luk na zádech jí tlačil, zpocená a s horkým dechem v krku nakonec dorazila na místo, jež bylo přesně mezi Větrným Žlebem a Ledohradem.

Půl míle od oné svatyně musela seskočit z koně, který byl již vyčerpaný. Uvázala ho k jedné z ostrých skal, oblékla na sebe zbraně a vyrazila kupředu k ruinám. Stále netušila, co má pro ni a Galla Mercer za informace. Svatyně jí uvítala mocnými sněhovými jazyky, jež se jí lemovaly po chladné tváři. Kámen stavby jí lákal dovnitř hrobky, než vlezla na schodiště, všimla si, že nikde v okolí nejsou stopy. Pokračovala stále kupředu, dokud se na chvíli nezarazila…ve sněhu spatřila malé kaluže krve. Nepoznala, zda to je to lidská nebo zvířecí, do ruky chytla luk a rychlým tempem se přemístila na nejvyšší plošinu. Jen dorazila na chladný kámen, její oči nechápaly pohled…

„Galle?“ zeptala se do větru, když v dálce uviděla svého milence, jenž stojí před otevřeným hlubokým otvorem, kamsi do hrobky, „Galle, co se děje? Kde je Mercer?“

Gallus na ní mrknul, chtěl cosi pronést, ale vzhledem k její vzdálenosti a počasí si nevšimla, že má v ústech roubík a na krku nůž, který se po její otázce pohnul do strany. Tělo rozeného vůdce ani nezařvalo, z hrdla se vyvalila řeka krve a tančila mu na zbroji… Karliah jen nechápavě křikla jeho jméno. Do jeho zad pak kdosi strčil a vůdce se rázem ocitl v otvoru hluboké propasti. Kromě nejsmutnějšího výkřiku a ukápnutí několika slz spatřila i viníka, kdo to provedl…

„Konečně náš „Malý Slavík“ dorazil! Teď jsi na řadě!“ za vůdcovými zády postával Mercer s krvavou dýkou.
Do tětivy zandala šíp a zamířila na něj, „TY, BASTARDE! Co jsi to udělal?!“
„Pojď si mě chytit, jestli na to máš, Slavíku…“ po pronesení se rozběhl kamsi dozadu, kde se jí ztratil z dohledu.

Dunmerka vyběhla ze svého místa k otvoru, odkud spadl Gallus a nakoukla dovnitř, doufala, že to přežil. Když však neviděla dno, došlo jí to nejhorší. Náhle ucítila na svém krku nůž, ve chvíli se věnovala truchlení, než pozornosti okolí. Dýka se ještě nebarvila krví, Karliah lehce vydechovala a tušila, že umře…

„Žádný vztah nemůže vydržet tak dlouho, a kort u někoho s vyšším postavením!“ na chvíli ztichl Mercerův hlas, „Řekni mi, jak se právě cítíš? CO?“
„Proč jsi to udělal? Ty jeden…!“
„Jsme zloději, podvodníci a lakomci… Na lásku není v našem povolání místo. Na rozdíl od tebe, moje krásko, já toužím po větším měšci, než ty s děravou kapsou!“ poté přiznal, „Když mám teď u sebe to nejmocnější, můžu být tím nejlepším zlodějem všech dob! Gallus byl stejně slaboch…“
„COŽE? Takže to ty…“
„Díky tobě jsem se dostal do trojice…“ nestačil dokončit myšlenku, elfka mu skočila do řeči.
"Tohle je jen začátek konce, Mercere! SLYŠÍŠ?!"
"Ano, ale jen tvého konce!" chystal se jí podříznout hrdlo, ale elfka byla mnohem rychlejší.

Svým loktem jej udeřila do hrudi a než se vzpamatoval z překvapení, odzbrojila ho a několikrát jej praštila lukem po tváři. Netrvalo to dlouho, oba se na sebe vrhli, Mercer jí odzbrojil a bez milostí jí barvil tvář rudě. Boj nevypadal přívětivě pro ženu, ale nevzdávala se. Když pomyslela na svého již mrtvého milence, dostala do sebe tak neuvěřitelnou sílu, že se boj zcela změnil. Teďka ona útočila a její stoupenec se bránil. Byly i chvíle, kdy se jeden toho druhého snažil shodit do propasti, ale vždy se ze smrtelného sevření dostali. Nakonec Mercer odkopl elfku na stranu, zvedl se ze země a snažil se utéct. Karliah sáhla rychle po svém luku a z toulce bleskově vytáhla šíp, křikla na svého soka a vystřelila.

Jaké překvapení pro zloděje, když šíp prostřelil zbroj a zabořil se do masa. Nemohl a nechtěl uvěřit, že tu umře, namísto ní. Vytáhla znovu šíp z toulce a snažila se vystřelit, ale to už nestihla. Než si uvědomila svůj zásah, Mercer sebral své síly v těle a dýku, jenž držel v rukách, hodil po ní. Ostrá čepel se zabodla do nohy elfky, mocně křikla bolestí a padla na zem. Chtěl ji dorazit, ovšem tělo cítilo jakousi slabost.

„Ty, děvko! To se ti to zabíjí s otrávenými šípy!“ křikl na ní hnusně a přiběhl z posledních sil k ní.

Ani se nestačila zvednout, dostala kopancem do hlavy a padla do bezvědomí. Mercerovo tělo sláblo stále rychleji, věděl, že moc času nemá. Než aby jí zabil, v hlavě se mu zrodila skvělá myšlenka, která měla lepší výsledek než její smrt.

„Stejně tu chcípneš, ať chceš, či ne… Sbohem, Slavíku!“

Nechal ji ležet ve studeném sněhu, sám se pomalým krokem vydal ke koni, z brašny vytáhnul jakousi ampulku a ihned ji vypil. Poté naskočil na koně a tryskem odjel ze zasněženého místa pryč. Sníh a vítr lemoval elfí tělo v bezvědomí, hodiny a hodiny jí nános vloček zakrýval, dokud se konečně neprobrala a neuvědomila si, že její sok kamsi zmizel a vůdce se ocitl mrtev, kdesi na dně hluboké hrobky. Dobelhala se k otvoru a své smutné oči pustila na dno.

„Odpusť mi, Galle… Odpusť…“ slabě vydechovala a snažila se zadržet v sobě veškerý smutek, který byl mnohem silnější, než zuřivost a zášť na svého bývalého společníka.

Smutné hodiny se táhly snad věčnost, Mercer dorazil celý od krve a vysílen do Riftenu, s jasným plánem v hlavě. Byl si naprosto jistý, že teď, když je bývalý vůdce mrtev, zabere lehce jeho místo on a díky jeho obsazení bude cech bohatší a honosnější, než za bývalé éry. Jen vstoupil do nádrže a spatřil právě večeřícího Brynjolfa, přivolal si ho k sobě a požádal, aby mu zavolal další lidi z Rozbitého džbánu. Brynjolf ho poslechl, jako by byl jeho starší bratr, upaloval do vedlejších chodeb, kde se někteří zloději napájeli pod pípami chlastu. Za pár minut přišla pětice zlodějů, pohled na zraněného Mercera je překvapil.

„Máme velkej problém! Karliah nás zradila!“ spustil potichu, aby ho slyšela jen ona skupinka, „Zabila Galla!“
„Cože? Jak to?“ spustil Delvin.
„Tos jí nemohl zabít?“ zeptala se ho bez slitování Vex, Mercer jí opětoval vražedným pohledem.
„Ty, káčo! Vidíš, co mi udělala?! Ještě pár palců vedle, až už bych tu nebyl! Příště si nech tyhle otázky pro sebe!“ okřikl ji, až se studem začervenala.
„Co budem dělat? Máš nějaký plán?“ zeptal se ho Brynjolf, držíc v jedné ruce korbel, jenž mu dával pod nos, aby se napil.
„Musíme ji najít a zabít! Jiná možnost není!“
„A kdo vezme cech pod svá křídla? Musíme to říct ostatním!“
„Ať tě to ani nenapadne, Delvine!“ varoval ho, „Jestli se to dozví ostatní…“
„Ale oni se to stejně dozví! Radši, ať to vědí teď, než bude pozdě! Takhle to může mít ještě mírnější zakončení!“ prohlásila Vex.
„Půjdu jim to říct. Stejně jsem tu nejhlasitější!“ ozval se z ničeho nic mlčící drsný muž jménem „Kudla“.
„Fajn, tak teda do toho… Ale nějak důstojně!“ požádal ho Mercer, Kudla kývnul hlavou a svolal všechny okolo, aby si ho vyslechli.

Strašlivá zpráva se nesla po celé základně, mnoho zlodějů polklo napjatý dech a nechtěli uvěřit, že tak někdo mocný se dostal pod tětivu velmi uznávané Dunmerky. Jen, co se důležitá zpráva roznesla, většina lidí začala halekat a nárokovat si titul mistra z mnoha důvodů. Jedni prohlašovali, že jsou nejspolehlivější, druzí že toho více nakradou a třetí prostě jen kvůli tomu, že neměli postavení. Mercerova skupina každý den z povzdálí sledovala, jak se cech pomalu a jistě rozpadává. Snažili se přesvědčit každého, aby zanechali hádek a současných plánů a využili každý kontakt, který mají, k jejímu nalezení. Místo toho však nadále trvaly slovní boje o židli cechmistra. Několikrát se stalo, že pár nováčků se odvážilo zaútočit na starší zloděje, doufajíc, že je usmrtí. Avšak místo toho se oni stali obětí zlodějských čepelí. Přesně tohohle se Mercer chtěl vyvarovat a jen nevěřícně kroutil hlavou, když klečel nad jedním z mrtvých nováčků, kterého zabil a litoval, že se o něco takového pokoušel.

Ve světě zlodějů byla cítit nenávistná síla, každý zločinec, kapsář a lapka neměl od těchto dob vyloženě štěstí. Stráže držav, dobrodruzi a lovci zločinců si tak mnuli ruce, když každou chvíli odváděli do žalářů nebo na popraviště kriminálníky. Riftenský cech zlodějů během několika týdnů natolik zchudl, že z několika desítek lapků a zlodějů zbyla již jen hrstka oddaných svému řemeslu. Mercer v jedné chvíli přiznal, že ani takto se neměli kdysi dávno v Císařském městě.

„Já tě pomstím, Galle… Jednou tě pomstím!“ pronášela kdesi v mrazivé přírodě u táborového ohně Dunmerka Karliah, když v rukách držela svůj luk a hleděla do ohně.

Tma se vloudila do Skyrimu, žena vstala, oheň uhasila a naskočila na koně, který vyjel kamsi do neznáma…