Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky III - Děti Skyrimu

Přidal Adrian_S dne 21.12.2014 21:29
#21

Část 10. - Návrat bohů

„Galmar!“ pronesl Skald, když se podíval na přicházející armádu.
Ten k němu přišel a pozdravil se s ním, „Doufám, že přicházíme včas!“
„Lepší načasování už být nemohlo, veliteli Ranaři. Císařští tu budou každou chvíli.“
„Hmm… Mlha. Mohla by být na naší straně…“ pronesl Galmar, „Jaká je strategie?“
„Bolehlavova jednotka bude v čele poutat pozornost střelců. Pokusíme se je přinutit, aby přišli co nejblíže.“
„Proč? To je sebevražda!“ nechápal ho seveřan z Větrného Žlebu, ale jarl mu do uší pošeptal tajemství, nad kterým se oba lstivě zasmáli, „Jednotka velitele Vlasatého čeká za skalami u břehů, až přijdou blíže, zaútočí na ně ze zálohy.“
„To zní dobře…“ pronesl Galmar.
„Potíž je v tom, že mají katapulty. Mít tak více vojáků, mohli bychom se o ně postarat.
„To už zařídím já, jarle. Vyšlu své vojáky, aby obešli pohoří a zaútočili na ně zezadu.“ zvolal Galmar a rozkázal své malé jednotce, o počtu sta mužů, aby se připravili na odchod, „Jarle, nechte zapálit maják!“
„Cože? To má být vtip? Teď jsme proti lodím neviditelní… a já se mám nechat prozrazovat?!“
„Nebojte, Talos zařídí, aby žádné lodě nepřipluly!“ usmál se Galmar, otočil se na jednoho svého důstojníka, jenž ho seznámil se situací a požadavkem. Poté si vzal dva signální rohy a šel se zařadit do první linie oddílu Bolehlava.

Když vojáci spatřili mezi sebou velitele Galmara Ranaře, obávaného a nebojácného vojáka z Větrného Žlebu, byla slyšet spokojenost a úleva. Cítili naději na úspěch. Oba bratranci na sebe opět narazili, pozdravili se a do rukou předal Galmar signální roh. Svým zrakem hleděli na planinu, která se pomalu odkrývala ze závoje mlhy. Obyvatelstvo se již schovalo do dolu, zbylá dvojice vojaček a kovářka stály u vstupu.

„Jdi dovnitř, děvče!“ požádala ji žena se zavřenou helmicí.

Thyra odešla do temného dolu, však ne moc daleko. Jakmile vojačky odešly k nastoupené jednoce, ona se z povzdálí dívala na zahalenou planinu.

Pár minut mužstvo čekalo, než se konečně na skaliskách objevil bílý kůň s vojákem, ve zlatavé zbroji, na koni. Za ořem se objevilo několik dalších postav v rudých zbrojích a přímo hleděli na malou sebranku rebelů, čekající na smrt.

„Ti Nordi jsou tak tupí…“ pronesl klidně kvestor Galtrik, „Proč stále nechápou, že Skyrim patří pod Thalmor?“ otočil se na jednoho z důstojníků vedle sebe, „Pošlete na ně šípy, ať se na ně nemusím dívat!“.

Legionář kývnul hlavou a zahlásil střelcům, ať se připraví.

„Talos nás provázej!“ pronesl tiše Bolehlav.
Z ničeho nic vyšel z řad jeden rebel před nastoupenou jednotku a zakřičel, „Hej, císařskej!“, čímž upoutal pozornost altmerského velitele. Muž si stáhl spodní část zbroje a ukázal mu své přirození, nastoupená modrá jednotka se okamžitě rozesmála.

Altmer bez váhání zagestikuloval, aby už střelci stříleli. Mlha z plání odtáhla na moře, a i když bylo zataženo, na nebi se objevil hustý černý mrak, který znamenal jen jediné…

„ŠÍPY! KRYJTE SE!!“ křikl nahlas Bolehlav, většina rebelů se stačila skrčit a dát nad sebe malé kulaté štíty.

Měli štěstí, mnoho z nich se podařilo přežít první výstřel, zbývající leželi na zemi se zabodnutým dřevem po těle. Bolest se nesla až k dolům.

„NEUSTUPUJTE, BOUŘNÉ HÁVY! JEJICH ŠÍPY NÁS NEZNIČÍ!“ dodával nahlas velitel, který vyvázl bez zranění, vojáci se okamžitě postavili zpět na své nohy.

Z dálky byla vystřelena další salva, proti které se bránili, se stejným výsledkem, několik rebelů padlo na zem mrtvě, jiní to dostali pouze do končetin, ale byli schopní k boji. Galmar rychle začal počítat ztráty, které se počítaly prozatím na prstech jedné ruky. Třetí salva byla o něco prudší, mnoho zbrojí zachytilo tvrdě šípy, jež se hluboko zakously do těla. Ale i tak byly ztráty zatím nízké.

„To je vše, co umíte?“ křikl nahlas jeden z rebelů, když si očistil štít o šípy.
„Kvestore! Oni se stále drží!“ pronášel jeden z důstojníků po boku Altmera.
„Dejte rozkaz katapultům, ať nabijou „altmeří hněv“!“ rozkázal velitel, důstojník splnil rozkaz a vyptával se, co to je ten „altmeří hněv“.

Za pár minut se pod skaliska dostavily dvě centurie vojáků¬… Kdyby vyrazily hned z pozic, roznesla by rebely snadně jako sfouknutí chmýří na pampelišce. Prozatím vyčkávaly na místě a sledovaly nadcházející dění. Rebelové se divili, proč legionáři neútočí, když náhle spatřili na obloze cosi oranžového. Mezi nastoupené rebely dopadla váza se zapáleným olejem, který se rozprskl všude kolem nich a zapaloval vše, na co se dostal. Několik vojáků začalo hořet.

„Ysmirovy vousy, co to je?!“ křikl Galmar při pohledu na hořící muže.
„Možná nás nezničí jejich šípy, ale tohle ano!“ křikl jeden z vojáků na velitele Bolehlava.

Další salva z katapultů padla na rebely, mnoho jich nehezky zahynulo a ostatní popálilo. Thyra v dole se začala bát, že plány nevyjdou. Rustleif na ní křičel, aby zalezla do dolu, ale neučinila tak.

Sníh se pod rebely roztával a oheň uhasínal, vojáci se i přes ztráty vysmívali císařské armádě, že tu stále stojí. Altmerovi se nechtělo věřit, že i toto dokázali přežít, nařídil centuriím, aby se proti nim vydali. Natěšení legionáři se dali do pohybu, rebelové si vytáhli do rukou zbraně a čekali, až se přiblíží. Jak se nepřátelé blížili, Marcus a Galmar se na sebe zahleděli a v očích si řekli, kdy mají zaútočit.

Legionáři se čím dál více blížili a nehleděli na terén, což jim bylo osudným. Začali se rozebíhat, když se náhle pod nimi propadla země a většina vojáků z centurií se nabodla na ostré kůly v zemi. Galtrika z dáli překvapilo, co si to na ně Bouřné hávy přichystaly. Někteří vojáci se první vlně pastí vyhnuli a předpokládali, že budou v řadách vytvořené, ale to se mýlili. Pasti byly posety různě po pláni a nikdo neměl tušení, kde se nachází. Jen rebelové, kteří se stále hlasitěji smáli, věděli, kam mohou jít a kam ne. Několik vyděšených vojáků obešlo veškeré nástrahy, ale s bojem proti rebelům neměli šanci. Místo chladné hlavy začali panikařit, což se projevilo během první potyčky, když se malá skupinka rebelů do nich pustila.

„VŠECHNY CENTURIE, ÚTOK!!!“ křikl Galtrik a sledoval pochod jednotek po pláních, dále nařídil katapultům a střelcům, aby na nich nešetřili.

Když se zdálo, že se centurie zastaví o pasti a dál neprojdou, z nebe se vynořily šípy a ohnivé koule, které se rozsévaly po rebelských řadách. Šlo do tuhého, mnoho legionářů se nabodalo na skryté pasti a mnoho rebelů uhořelo s šípem v hlavě. Křik na obou stranách byl slyšet mocně, v dole začínala atmosféra houstnout, až nakonec Thyra udělala jediné… Se slzou v očích se ohlédla za sebe, zakroutila hlavou a vyběhla z dolu ke kovárně, kde si stačila v rychlosti vzít zbraň. Nohy zamířily k pláním.

Oba bratranci si zahleděli do tváře a spustili událost, která se nedala zastavit, „ÚTOK!!“. Rebelové vyběhli ze svých pozic rovnou pod zbraně legionářů. Byl to tuhý boj, kde se kromě řinčení kovu a neustálého vyděšeného křiku ozýval pád šípů, zarývající se do těl. Jediná jednotka rebelů proti třem centuriím legionářů. Vypadalo to beznadějně, ale od břehu se vynořila další malá jednotka rebelů pod vedením velitele Vlasatého, ta spustila další krvavou řež. Za pár chvil, kdy se země začala barvit do ruda a mnoho vojáků a vojaček leželo mrtvě na zemi, doběhla za stanový tábor i Thyra. Její zrak nemohl uvěřit pohledu na ta jatka. Vytáhla z pouzdra meč a vyběhla kupředu proti svým nepřátelům.

Kladiva dopadala na kovové štíty, meče přeřezávaly tepny a sekery se zakusovaly do zbrojí. Šípy a hořlavé vázy létaly vzduchem jak během zániku světa dračím bohem. Krev stříkala na všechny strany, mnoho válečníků velice hlasitě a mohutně pokřikovalo. Mezi povstalci propuklo běsnění, až jim zčervenaly oči. Ačkoli bylo rebelů zatraceně málo, adrenalin a myšlenky na Sovngard jim dodávaly odvážné odhodlání, až všechny legionáře překvapil. Však rudí muži se nevzdávali v postupu kupředu.
Altmerský důstojník v dáli poklidně seděl na koni a sledoval bitvu. Ani na moment se nebál, že by měl prohrát.

http://imgur.com/ad4HgZj.jpg


Vysoko v horách putoval mladý Onmund s velkým břemenem na srdci. Stále se potácel s myšlenkou, proč by měl pomáhat někomu, kdo ho uvěznil a proč místo toho raději neutéct. Avšak si vzpomenul na slib, který dal svému příteli… dívce, jež ho držela nad vodou. Se zatnutými zuby pokračoval vzhůru k vrcholku hory, a ačkoli nordská krev vydrží ledajakou zimu, kůže mu začala chladnout. Prsty měl velice zmrzlé, nohy unavené a jen těžce popadal dech. Poslední lahev alkoholu zahodil před několika hodinami pod horou, teď už lezl nalehko.

Hustý sníh a vítr se do něj opíral a tížil mu cestu. Vylezl o něco výše, kde spatřil malý kousek prolákliny, kam se nedostal sníh. Bylo to vhodné místo pro odpočinek. Vydal se rychle k němu, ovšem náhle ucítil něco na své noze…

„Co to… Ááhh, do háje!“ pronesl hlasitě, když omylem šlápl do čehosi podivně hnědého na zemi.

Než si uvědomil, co to vlastně bylo, za ním se ozval podivný křik, rázem Onmund zkameněl a jeho chlupy se naježily. Z hnědé hromádky viděl slabý kouř, který naznačoval čerstvost. Začínával pomalu tušit, co se za jeho zády nachází, lehce se otočil a div že jeho tvář nezmizela kdesi v nedohlednu… do jeho tváře hleděl lední troll.

„DO ZAPOMNĚNÍ!!!“ vyjekl Onmund a udělal několik kroků za sebe.

Troll se nad jeho vyděšenou postavou postavil na zadní nohy a velice hlasitě zařval do okolí, Onmunda popadl strach a panika. Chtěl utéct od onoho stvoření co nejdál, ale neměl kam. U prolákliny bylo sice jedno místo, kam by se mohl vyšplhat, ale bylo moc vysoko. V rukách si připravil ohnivé kouzlo, vypustil plameny přímo do tváře trolla, který bolestně zahulákal. Ovšem byla to slabá magie a tak proudy plamenů po chvíli zhasly. Jakmile opět viděl, svými pazoury máchal kolem sebe a snažil se čaroděje zasáhnout, což se mu zatím nedařilo. Onmund stále více ustupoval za sebe, až se nakonec dostal na místo, kde mu stačily dva kroky, aby spadl ze srázu dolů. Než si uvědomil, kolik mu ještě zbývá sáhů, přiletěla trollova ruka rychleji než vítr. Mladík takřka v bezvědomí spadl na zem a odkutálel z plošiny do srázu. Na poslední chvíli se chytil římsy, která ho držela, křičel bolestí, v hrudi se mu jako by mu někdo trhal žebra ven. Nad jeho hlavou se ocitla postava stvoření, které se pokoušel zabít, ale bezúspěšně. Troll se napřahoval k úderu, ale čarodějova ruka povolila. Tělo spadlo kamsi do mlhy, která byla pod ním. Divoké stvoření jen nevěřícně hledělo kolem sebe, několikrát si vztekle poskočilo na místě a poté odešlo pryč. Po čaroději nezbyla ani památka…

Bitva na pláních se pomalu přehupovala do konečné fáze. Bouřné hávy sice bránily své území plání jak teritoriální medvědi, jejich snažení se kazilo a nepřátelé se dávali kupředu. Mnoho lidí leželo již na zemi s mrtvou tváří.

„Galmare, musíme se stáhnout!“ křikl Marcus, když se vyhnul jedné nepříjemné ráně.
„Ne! Ještě ne!“ křičel rozběsněný Galmar na svého bratrance a hned poté, co zlikvidoval nebezpečného pěšáka.

V momentě, kdy byli oba mimo dosah nebezpečí, se hlasitě domluvili na změně pozic, kterou provedli velice rychle. Stačilo se jen přemístit a veškeré úsilí šlo do Zapomnění… rebelové byli častěji na zemi, než legionáři, kteří s vervou postupovali kupředu. Většina mužů a žen v modrých zbrojích se dávalo k ústupu i přes rozkazy velitelů, jiní zůstali na místě a dál drželi marně svou pozici. Mezi nimi byla i Thyra, stále doufala, že svou pomocí zažene kráčející hrozbu, ale opak byl pravdou. Stále si hlídala místo, aby nebyla obklíčena. Během jednoho pozorování si všimla, jak se její velitel Sigurd vrhá u břehu mezi pětici rudonošců a drží je v dostatečné vzdálenosti. Jeden ze zadních lukostřelců si všiml bojující skupinky a učinil něco nevídaného. Odhodil zbraň na zem, ze sněhu vytvořil kouli a vrhl ji po důstojníkovi v medvědí kůži. Jaké štěstí měl, že se koule dostala přímo do Sigurdových očí. Na vteřinu nic neviděl, a to mu bylo osudné…

Všech pět legionářů jej v tu ránu zabodlo své zbraně a nepřestávali, dokud si nemysleli, že už je mrtvý. Dívka zakřičela nejsmutněji, jak jen dokázala, protože k němu cosi cítila, byť ho neznala dokonale. Než si stačila uvědomit situaci, jeden z legionářů do ní štítem praštil a chystal se jí ukončit život. Na poslední chvíli se mu do hrudi zarazil šíp. Děvče ho rychle probodlo a vstalo ze země beze zbraně.

Galmar a zbývající hrstka rebelů si všimla, jak jsou legionáři blízko města. Teď byl správný čas na signál, statný seveřan sáhl do pouzdra, kde měl mít signální roh… ale nic v něm nebylo. Hlasitě zaklel, vztekle se ohlédl ke svému bratránkovi, vzdálenému přes půl bojiště, jenž měl u sebe mocný roh. Chtěl se k němu vydat, jenže nepřátelé se řítili, a jediná nejbližší osoba od Marcuse byla Thyra.

„Vojáku, běž za velitelem Bolehlavem, ať dá signál! HNED!“ křikl důstojník a bránil se proti dalšímu nájezdníku.

Ani na vteřinu neváhala, rozeběhla se k neoblíbenému muži se vzlykotem a strachem v hlavě. Cestou natrefila na několik rudonošců, kteří si všímali jejích druhů. Takhle jí dali volný průchod až k důstojníkovi, který se potácel ve velkých problémech. Z dálky spatřila kromě signálního rohu, také tvář legionáře, který během nepovedeného vykrytí udeřil důstojníka do hlavy a zapíchl do zbroje svůj meč. Nejen, že se vyděsila z podívané na těžce zraněného Marcuse, ale hlavně legionář jí probleskl v očích… už se s ním jednou střetla.

V mžiku se jí před očima proběhly události z Jestřábí pevnosti, tvář legionáře, která popravila Světlanu, se shodovala s tváří nad Marcusovým tělem. V tu chvíli zapomenula na smutek a probudila v sobě bestii. Holýma rukama se na něj vrhla a než muž stačil probodnout důstojníka, shodila ho na zem. Surově mu malovala tvář do ruda, řvala vzteky bez sebe, jak když medvěd chytne lovce do tlamy. Po chvíli ji legionář stačil ze sebe shodit a také se na ní podepsal, ale ne na dlouho. Nohou ho odstrčila kus za sebe, až spadl do sněhu. Rychle vstala, počkala si, až se i on zvedne a jak se stalo, kopla ho vší silou mezi nohy. Voják se chytl za ono místo, skácel se k zemi a hluboce popadal dech. Zuřivost jí neopustila, za sebou viděla mrtvolu rebela s obouruční sekerou. Vzala si jí do ruky a rozeběhla se přímo proti bezbrannému nepříteli. Pár sáhů před ním provedla výskok a máchla sekerou, která mu rozpůlila záda téměř vejpůl. Tak silný nápor nemohla zbroj pokryt. Pomsta byla dokonána…

Děvče se otočilo rychle na důstojníka s mečem v hrudi, okamžitě k němu přiběhla a z opasku mu vytahovala signální roh. Náhle se ozvalo z jeho úst, „Thyro? Ty?!“, Marcus krvácel čím dál rychleji, ale kovářka neměla čas na léčbu. Nadechla se a spustila hluboký signál, mířící k horám. Doufala, že to čaroděj uslyší a udělá správnou věc.

Sníh v horách narážel na skály i na tělo trolla, jenž vysedával na svém oblíbeném místě. Jaké překvapení bylo, když se na římse, odkud hledělo stvoření na svou potravu, objevila lidská zakrvácená ruka. Následně se objevila druhá a poté i hlava… čaroděje Onmunda. Jako zázrakem přežil nehezký pád do nižšího patra skály, unavené a zraněné tělo vylezlo na římsu. V hlavě se stále ocitala dívka, které dal slib. Už chtěl odejít kamsi do posmrtného světa, ale nechtěl to vzdát.

„Hej, trolle!“ křiknul na odpočívající zrůdu, která se mohla po spatření zbláznit, „Pojď si pro mě!“ vyzval ho Onmund a po menším oblídce okolí si vybral cestu vzhůru.

Troll se ho snažil chytit a strhnout zpět k sobě, což se mu ale nepodařilo. Čarodějovi se výstup povedl, dostal se na nejvyšší místo skal, kam sahaly ty nejvyšší koruny stromů. Při pohledu na sníh, který se pod ním nacházel, se trochu zděsil, ale dobře věděl, že když se neobětuje, Thyra umře. Rozhlédl se po okolí, jestli se za ním troll nechystá, avšak v tu chvíli uslyšel slabě troubení signálního rohu. Došlo mu, že musí kouzlit, jinak bude pozdě. Zaujal vyvolávací pozici a vší magickou silou se zaměřil na seslání mocného kouzla. Když už si myslel, že má kouzlo ve svých rukách, pustil vše do sněhu… ale nic se nestalo. Začal lehce panikařit, ale pozvolna se uklidňoval a věřil, že se mu příští pokus podaří. Za pár okamžiků, kdy se kouzlo začalo točit kolem jeho těla, a do vzduchu se uvolňovala lehká síla… Kouzlo měl tam, kde mělo být. Naposled se kromě magie zamyslel na děvče pod ním a tiše si pronesl, „Pro tebe, Thyro!“, své ruce poté pustil do sněhu.

http://imgur.com/CbOSuwq.jpg


Pavučina hluboko ve staletém navátém poprašku praskal jak nikdy jindy, Onmund cítil, že svým čarováním způsobí něco silného, než si představoval. Náhle se pod ním propadla velká vrstva sněhu a spadl na zem, jen tak-tak se chytil kusu skály, která ho držela. Masa sněhu z hor se táhla několik mil, až všechna povolila a začala padat kamsi z hory dolů. Trolla stačila lavina smést s sebou…

Thyra troubila na roh jak divoký jelen při říji, už jí docházel dech, když se náhle v celém okolí ozvalo hromobití. Někteří přeživší Nordi si mysleli, že snad Šedovousí promlouvají do této bitvy. Thyra však pochopila, co se děje.

„Vyšlo to!“ zahleděla se na umírajícího se Marcuse, který měl již zavřené oči.

Věděla, že lavina tu bude co nevidět a schovat se do vesnice i s velitelem bylo nemožné. Za svými zády spatřila skálu, která by mohla posloužit jako úkryt proti lavině. Vzala zraněného muže za ruce a okamžitě ho táhla ke stěně. I když ho zranění bolelo, nepřestávala s přesunem. Jen, co se tak stalo, zatroubila směrem ke Galmarovi, který se po dobojování s neznámým vojákem, na ní otočil. Dívka mu gestem ukázala, ať utečou do vesnice, Galmar jí pochopil a nařídil všem ústup.

„Zdrhají! Oni zdrhají!! NA NĚ!!“ křičeli císařští a bezhlavě se proti nim vydali.

Kvestor Galtrik se stále tvářil radostněji, když viděl, jak se hrstka Bouřných hávů stahuje do města, vítězství bylo nadosah… Dokud si nevšiml čehosi podivného, co se valilo z hor. Než stačil vydat rozkaz, aby se legionáři stáhli, bylo již pozdě. Lavina okamžitě zasypala ruiny na cestě a z malých skalisek, hraničící pláně a pod kterými byla schovaná Thyra s důstojníkem, se zjevila lavina, jak armáda přízraků. Legionáři byli překvapeni a zároveň v šoku, proti této síle neměli žádnou šanci. Veškeré centurie byly smeteny pod hromady sněhu, několik rebelů nemělo to štěstí a skončili s nimi. Galtrik jen nevěřícně zíral na podívanou z povzdálí… Císařská legie, čítající o několika set vojáků, se náhle schovala hluboko do sněhu.

„KATAPULTY! STŘÍLEJTE!!“ křičel na důstojníka vedle sebe, aby učinil rozkaz.

Muž odběhl kousek za kvestora, avšak za pár vteřin se ozvalo neskutečně bolestné řvaní. Voják se ocitl v plamenech. Kvestor se zadíval ke katapultům a všiml si, že nejsou ovládány červenými lidmi, ale modrými. Právě pochopil, že se karta obrátila…

Kdesi na moři v mlze, se zvesela ozýval císařský zpěv, podporující císařství. Dvě galery se blížily na místo, odkud měly zahájit obsazování Jitřenky.

„Kapitáne, myslím, že už budeme na místě!“ ozval se první důstojník a ukázal na světlo v mlze.
„To jsou idioti! Nechaj nám jasné znamení, kde mají přístav.“ pronesl hrdě kapitán a svolal celou posádku k sobě, „Fajn, chlapi. Poslouchejte! Za chvíli dorazíme na místo. Až zakotvíme, chci po vás, abyste…“ nestačil dopovědět svou řeč a do jednoho z vojáků na palubě udeřila ohnivá koule.
„Co to sakra je?“ křikl další námořník a do trupu lodi narazilo několik dalších ničívých ran.
„Odkud to je? To je z břehu?!“ ptal se kapitán.
„Ne, kapitáne…“ ztichl důstojník, podíval se na moře, až se obočí strachem vyšplhalo do nebes, „PIRÁTI!!! ŘÍTÍ SE NA NÁS!!!“

http://imgur.com/mnDwxB9.jpg


Obě paluby se ocitly v plamenech, mezi císařským loďstvem se zjevily vysoce pokřikující lodě, plující proti nim. Císařští nestačili ani zaznamenat, odkud plují, na jejich palubu se přehouplo několik hrdlořezů i čarodějů, kteří se radovali z drancování. Za pár chvil byla jedna loď skoro obsazena. Stále čím dál více mořských vlků se dostávalo na palubu, legionáři se těžce bránili. Kapitán stále nemohl uvěřit, že rebelové mají lodě… měl za to, že nic takového nevlastní.

„Jen je zmasakrujte, jak se vám zlíbí! A o Ulfrika si nedělejte starosti, to vám zaručuji!“ pronášel Torbjorn na pirátské lodi do ucha kapitána Stiga.
„Krvaví srkavci, na ně!!!“ rozkázal kapitán a sám se přehoupnul na laně přes palubu, Torbjorn se stále usmíval.

Obě císařské lodě začaly hořet, bylo zřejmé, že tohle nebude mít dobrý konec pro císařství. Několik legionářů na břehu zahlédlo oheň v mlze, chvíli čekali, než se mlha rozplynula a uviděli hrůzné divadlo.

Thyra uchránila svým tělem umírajícího důstojníka, který stále nevěřil, co se stalo. Vstala z něj a zadívala se do okolí, jen několik rudonošců se škrábalo do skal. Otočila se rychle k městu a její zrak viděl skupinu natěšených rebelů, mohli se potrhat smíchy. Císařští si rozmýšleli, co udělají… za pár vteřin začali ustupovat.

„Podívejte, oni utíkají!“ křikla nahlas, „ONI UTÍKAJÍ!“, popadla do ruky sekeru a běžela k císařským s hlavou otočenou na rebely, „BOUŘNÉ HÁVY, NA NĚ!!!“.

Mocný křik a radostné prohlašování Talose podporovalo rebely kupředu. Císařští utíkali pryč z bojiště, a i když jim kvestor Galtrik jasně nařídil, že se z bitvy neutíká, neposlechli ho, sám vzal do zaječích.

Císařští byli právě obklíčeni jak zezadu, tak i zepředu a záloha z lodí byla v plamenech. Legionáři vykřikovali „Ústup“, bez boje se snažili utéct proti rozvášněným rebelům. Jen malé skupince vojáků z legie se podařilo utéct bez úhony. Bouřné hávy, s malou jednotkou a ještě menšími posilami a výzbrojí, porazily ohromného nepřítele. Všichni rebelové se vrátili zpátky do nitra bojiště, Galmar stoupnul doprostřed jejich hloučku a pozvedl nad sebe zakrvácenou sekeru, dav rebelů jásal tak nahlas, že byl slyšet až do hor.

Všichni se radovali z vyhrané bitvy, Galmar náhle přestal, když si všiml, jak se jedna dívka naklání nad jeho bratrancem u skály. Okamžitě za ním vyrazil, Marcusovy oči stále vnímaly přítomnost a nemohly pochopit, kde se tam vzala Thyra.

„Vyhráli jsme, Marcusi! Vyhráli jsme!“ volala radostně dívka se slzami na tváři.
„Thyro… ahh…“ důstojník ztrácel dech, „Já… mýlil… jsem… se…“, děvče nechápalo, co má na mysli, mezitím k nim přišel Galmar s kamennou tváří a hleděl na umírajícího bratrance. Thyra ho chytla za ruku a naslouchala jeho slovům, „Jsi… jsi… jsi…“ Marcus měl na jazyku poslední doušky čerstvého vzduchu, nakonec je vypustil ven, „… jsi pravá dcera Skyrimu!“

Jeho slova se jí na tolik dotknula, že nedokázala udržet své slzy za hrází, tiše je nechala vypustit. Marcovo tělo se přestalo hýbat, jeho oči zeskelněly a ústa zůstala otevřená. Děvče si stále přemítalo vypuštěnou řeč od velice silného opovrhujícího muže. I přesto jí dokázal říct něco tak hrdého. V duchu byla na něj pyšná, tiše mu odříkávala Mařina slova. Však za pár vteřin jí vyrušilo pohlazení po rameni, její hlava se otočila na muže v medvědí zbroji.

„Bojoval statečně a udělal toho mnoho. Jistě teďka kráčí po mostě do síně slávy.“

Bílé pláně byly obarveny nordskou i císařskou krví. Bylo k neuvěření, kolik lidí muselo padnout, aby se malá hrstka odvážných ubránila tak velkému náporu. Galmar si uvědomil, že i když vyhráli, nemělo to žádný smysl. Padlo víc lidí z řad rebelů i legionářů, než jich zůstalo přeživší. Byl to krvavý masakr, na který dlouho nezapomenou.

„Pojďte, vojáku! Vzdáme všem padlým hold!“ pronesl Galmar nahlas a zvedl dívku ze země.

Upravil/a Adrian_S dne 12.06.2017 23:02