---

Část 7. - Stmívání nad Skyrimem

Od jarlovy síně se Thyra v zakrvácené uniformě dala jistým krokem do tábora. Vítr ve vzduchu zesílil, jakoby předpovídal hrůznou událost. Štiplavý mráz se jí dotýkal po odhaleném krku a lehce jí pod helmicí roztančil prameny zrzavých vlásků. Došla ke krčmě, její oči zahlédly rychlý pohyb dvojice mužů, směřující do stanu se zraněným Edwinem Bílou Čepelí. Jeden z nich zalezl s neznámým předmětem v ruce, druhý se postavil před vchod a hlídal. Zarazila se. Její myšlenka létala v neznámu, stále se snažila najít odpověď, co se to tam děje a proč je vchod střežen.

Pár kroků provedla, když náhle uslyšela z onoho místa děsivý a velmi bolestivý křik, který nešel zastavit. Hlas mučené oběti byl oproti tomuto výkřiku jen slabým odvarem. Vyděšeně se rozběhla ke stanu, kde ji voják zadržel.

„Pro rány boží, DRŽTE HO PEVNĚ! A ZAKRYJTE MU HUBU!“ křičel kdosi ze stanu, díky hlučné bolesti nemohlo děvče poznat, kdo na koho mířil ona slova.

Vztek jí zatemnil mysl, udeřila vojáka do hrudi, čímž ji sice pustil ze sevření, ale ozvala se jí bolestivá rána na těle. Hlavu nahnula k zemi, aby popadla dech, než se stačila narovnat, ze stanu vyšel muž v modré uniformě, padl před ně, otevřel si helmici a pozvracel se do sněhu. Dívka i hlídač nevěřili vlastním očím…

Když muž skončil, jen slabě pronášel: „Viděl jsem ledascos… Ale tohle je na mě moc!“

Najednou křik ustal, nastalo hrobové ticho, až na narážející vítr do plachet. Thyra se znova pokusila proniknout dovnitř, ale muž jí bránil stejně silně jako před několika okamžiky. Za pár těžkých chvil vyšla ze stanu čarodějka, zahleděla se na děvče a jen smutně pronesla: „Dělala jsem, co jsem mohla…“

Když odkráčela směrem k jarlovi a voják se slabým žaludkem se již uklidnil, muž ji konečně pustil dovnitř. Do jejích očí se dostal zděšení a panika… u dřevěného lůžka postával felčar se zakrvenou pilkou v ruce, na lůžku ležel Edwin, bez levé nohy…

„U MARY!!“ křikla nahlas, „Co jste mu to provedli?“
Felčar se na ní podíval, odhodil pilku do vědra s rudou vodou a utřel si ruce do jednoho ležícího hadru, „Co jsme jen mohli…“ pronesl tiše a přikryl vojáka silnou kožešinou, „Nešlo mu nohu zachránit, byla natolik rozsekaná, že nebyla zkrátka jiná možnost.“

Thyra nemohla z pohledu popadnout dech, pomalu předstoupila před ležícího muže a hleděla na jeho čerstvě amputovanou nohu, ležíc vedle lůžka. Tělo v bezvědomí se stále chvělo. Felčar k ní pronesl politováníhodnou frázi a odkráčel ven do tábora, děvče nad ním stálo dlouhou dobu, poté k němu klekla, chytla za ruku a potichu odříkávala Mařina slova…

Severní smuteční vítr, štiplavý jak tisíce zubů na pile, zamířil i do hlavního města Nordů. Pochmurná nálada mezi lidmi byla na míle poznat, život se stával čím dál více komornější i na tržišti. Důstojník v medvědí kůži, po rozražení hlavní brány města, pochopil, že se stalo něco špatného. Namísto zjišťování drb a zvěstí se okamžitě vydal ke svému pánu se zprávami, které získal na své pouti. Cestou do hradiště uviděl na nádvoří mnoho jednotek, sedících na zemi či opírající se o zeď, v plné výzbroji a čekajíc na rozkazy. Prošel bez sebemenšího zaváhání a pronesení slov, tvrdě otevřel dveře do hradu. Důstojník nevěřil, v jakém chaosu se nachází, v celém trůnním sále bylo nespočet vojáků a pochodujícího služebnictva, nesouc různé spisy, mapky… Vzadu u trůnu se bavili mezi sebou jarl se svým komořím…

„… a co druhá skupina? Je připravená?“
„Ano, pane! Jsou na nádvoří a čekají na vaše rozkazy!“
„Výborně! Teď ještě počkat na posla z Riftenu a můžeme vyrazit…“ vzápětí si všiml svého přítele ve dveřích, hlasitě se ozval a gestem si ho pozval k sobě.
„Ulfriku, co se to děje?“ ptal se zmateně Galmar, „Proč jsou vojáci tady a ne v kasárnách?“
„Máme špatné zprávy, příteli. Hodně špatné…“ během jeho řeči se ještě ozval Jorleif na další jeho pokyny, „Prozatím dělej na svých rozdělaných povinnostech. Až přijde posel z Riftenu a z Ledohradu, postarej se o ně. Teď jdi!“ Jorleif se uklonil a odešel kamsi do hradu, „Jak to šlo v Korvanjundu? Všechno v pořádku?“ zeptal se Ulfrik, na Galmarově tváři byla již vidět zuřivost.
„Ne… Ani zdaleka ne!!“ Ulfrikova tvář nebyla nijak překvapena, „Byli jsme napadeni císařskými! Museli jsme utéct odtamtud, mnoho z nás tam padlo…“
„Zatraceně! U Talose, jestli to takhle bude pokračovat dál…“ pronesl do vzduchu Ulfrik.
„Tomu už říkám drzost! Podívej se, jsou kousek od tvého města!“ náhle zastavil svou řeč Galmar, v jarlově tváři poznal, že ho chápe, „Mám ovšem informace, které nám mohou pomoct…“
„Tak do toho, spusť!“ poručil mu pán.
„Z Jestřábí pevnosti přežili jen tři lidi, ti dorazili do Jitřenky. Podle všeho, co se nám podařilo zjistit, tak ta Morthalská armáda prozatím stojí. Ale kdo ví, na jak dlouho.“ nadechl se a pokračoval, „Můžeme je ale překvapit, s touhle armádou, co stojí venku…“
Jeho slova však jarl zastavil, „Obávám se, že to nepůjde, příteli. Než jsi přišel do města, dorazil sem posel Dengeira ze Stuhnu…“ Galmar ho opravil, že zapomenul na titul „jarl“, „Ne, slyšíš dobře. Na jeho trůn usedl Siddgeir, který se přidal k Tulliovi. Ztratili jsme důležitou pozici na jihu, tamní pevnost padla a Helgen září v barvách císařství… Velké vojsko se odtamtud chystá potáhnout na východ…“
Galmar silně polkl a nadechl se, „Jak velká je ta jižní armáda?“
„To nevím, píše, že jich je dost…“

Ulfrik vzal kolem ramen svého přítele do místnosti s mapkou, prstem ukazoval na místa, kde se nacházejí důležité pozice a nepřátelská armáda.

„Jižní armáda potáhne na Riften, ale přes hory určitě nepůjdou. Jestli tam mají jen samé císařské, tak ti umrznou… Potáhnou přes Bílý Průsmyk, až k věžím Valtheimu a pak…“
„… na pevnost Amol!“ doplnil ho přítel.
„Jo, na Amol… Jediná bašta Bouřných hávů, která hlídá západní stranu Východní Marky. Ta pevnost chrání vstup nejen k Riftenu, ale ke všem zbývajícím oblastem na východě. Jestliže tu pevnost dobijí, pak jsme ztraceni…“
„Proto tak početná armáda?“ zeptal se ho upřímně Galmar, „Chceš tam vyslat všechny jednotky? S tím nemůžu souhlasit! Podívej…“ ukázal na mapku na sever provincie, „V Morthalu je velká císařská armáda, která určitě potáhne na Jitřenku. A tam nemají moc vojáků, možná tak dvě stě…“
„To není moc.“ pronesl upřímně jarl, „Chápu, kam tím míříš, jenže nemůžem si dovolit rozdělit armády! Když pošlu všechny jednotky do Jitřenky, Amol padne!“
„A když je pošleš do Amolu, tak padne Jitřenka a získají druhý přístav!“
„Nemáme tolik vojáků na rozdělení! A posílat na obě fronty pár frakcí…“ zakroutil hlavou, „To je legie roznese…“

Voják v kožešině mu připomenul, že ještě v Pláních a Haafingaru mají stoupence, kteří by se jistě připojili, jeho pán však myšlenku okamžitě vyvrátil. Doposud se z těchto lokací nikdo neozval a nepředpokládal, že se ozve.

„Co chceš dělat?“ zeptal se ho s upřeným pohledem do očí Galmar, Ulfrik jen rytmicky vydechoval a přemýšlel, znova se podíval na mapku a ukázal na Samotu, „Určitě na Jitřenku pošlou i lodě s vojáky. Řekl bych, že o ni přijdeme, nemáme žádné loďstvo. I kdybychom je porazili na souši, z moře nás dostanou…“
„Možná, kdybychom povolali do zbraní i vězně a tyhle záškodníky…“
„Na to zapomeň, Galmare!“ okřikl ho, „V naší armádě budou jen vojáci, ne žádní zlodějíčkové! Jakmile dostanou zbraň do rukou, otočí se proti nám a určitě dezertují k legii. To nehodlám dopustit!“

Galmar ztichl, sice na něj Ulfrik cosi říkal, ale právě se utápěl ve vlastní myšlence, která ho napadla s kriminální luzou. Věděl o někom, kdo by je mohl podpořit, i když by se to jarlovi nelíbilo.

„Jaké je tedy tvoje rozhodnutí? Co uděláme?“ zeptal se ho Galmar nahlas.
„Huh, riftenský posel ještě nedorazil… Možná, že kdybychom poslali zprávu, aby armáda ze Zelhradu nedorazila sem, ale do Amolu, možná bychom tolik vojáků nepotřebovali. A jestliže je Jitřenka takto bezbranná…“
„Ulfriku,“ sáhnul mu na rameno, „žádám tě teď jako přítele, ne jako důstojník. Nech mě jít s armádou vojáků do Jitřenky na pomoc!“
„Proti lodím se stejně neubráníte! Není způsob, jak tomu zabránit!“
„Možná…“ pronesl odhodlaně, v té chvíli Ulfrik poznal, že má jistě nějaký plán, který mu nechce říct.
„Dobrá, dám ti nějakou armádu. Do Amolu se vydám s několika skupinami a budu doufat…“
„Počkej…“ zastavil ho přítel, „Ty chceš jít do Amolu? To nemyslíš vážně? Jsi jarl!! Když tam padneš, je po našem snažení!“
„V Amolu bude málo vojáků a na bojišti se budou proti velké přesile bát. Když mě tam uvidí a budem společně a odvážně bojovat, můžem vyhrát!“
„To je špatný plán, Ulfriku… To je špatný…“
„A máš lepší? Mám poslat hrstku synů a dcer Skyrimu na zbytečnou smrt?“

Jeho přítel ztichnul, jen zakroutil hlavou nad mapkou a přemýšlel, co vydá ze svých úst, Ulfrik ho poplácal po rameni a sdělil mu, že se nedá nic jiného dělat. Nakonec se oba zatvářili, že chápou situaci, rozdělili si armády a domluvili se, kdo kam vyrazí. Galmara napadlo vyslat posla do Bílého Průsmyku, ovšem jarl jen dodal, že je to ztráta času, tamější jarl se k němu nepřidá.

„Zkusím ještě venku zajistit nové rekruty. Ještě se dneska za tebou večer vrátím a dám ti hlášení.“
„Dobrá, Galmare. Běž!“
„Talos s tebou!“ rozloučil se přítel a odešel z hradu pryč.
Ulfrik postával nad mapkou, na níž upřeně hleděl, „A válka může začít!“

Ve městě, až na připravené vojáky přede dveřmi paláce, bylo takřka liduprázdno. Většina obyvatelstva se hřála u krbů ve svých domovech nebo v nejznámější krčmě ve Východní Marce. Nordi v pochmurné náladě seděli u stolů a nadávali na současný vývoj provincie. I argoniánský dělník Nítrenaza s dunmerským přítelem Avalem Atheronem vysedávali u jednoho ze stolů a bavili se, jaké mají štěstí, že se nemusí pouštět do války, kterou nezpůsobili. I když se oba dva moc nemuseli, stáli na stejné straně. Za nedlouho se rozrazily dveře, do kterých vstoupilo několik Nordů a neznámá Dunmerka s loutnou na zádech. Atmosféra okolo smíšeného stolu náhle zhoustla, když se dostavil jeden z domorodců s nepřátelským výrazem…

„To je vrchol, teda! Stačí mi pohled na vás dva a už se mi vaří krev!“ pronesl hned ze začátku řeči Nord.
„Podívej, Rolffe,“ bránil se klidným hlasem Argonián, „nikdo není zvědavý na tvé řeči. Tady s přítelem si chceme…“
„Sklapni a vypadněte z naší hospody!“ okřikl jej Rolff, „Nejdříve jste zabrali „Sněžnou čtvrť“ a teď budete chtít i další! To vám nedovolím!“ hodil na ně nehezký výraz, jeho pěsti začaly tvrdnout.

Aval pochopil, že se zde jen se zlou potáží, položil na rameno ještěrky ruku a tiše mu pronesl, že půjde zaplatit útratu, Argonián zůstal sedět a vzhlížel na naštvaného muže.

„Podívej, my jsme přišli za prací. Jestli se ti něco nelíbí, jdi si za svým jarlem a nech nás na pokoji.“
„Nejradši bych vás viděl v přední linii v bitvě, až byste tam chcípli! Ty i ti šediváci!“ hrdě se neslo z jeho úst.
„Je vidět, že nejsi moudrý, Rolffe.“ upřímně řekl ještěrák, „Možná bychom šli, kdyby váš vůdce nechtěl v armádě jen samé Nordy…“

Rolff začínal zuřit, chystal se odvrhnout stůl a udělit mu pár lekcí, naštěstí přišel dunmerský přítel, který poklepal na Nítrenazu a ukázal mu, že půjdou pryč. Cestou ze schodů bylo slyšet, jak si oba nezvaní hosté stěžují na toto chování, Nord jen mávnul nad nima rukou a sedl si na židli. Za moment k němu přišla obsluha, u které si objednal několik lahví alkoholu. Jen, co žena přišla s chlastem, otevřely se znovu dveře krčmy…

„Bratře! Jdeš jak na zavolanou!“ křikl od stolu Rolff na příchozího, který se k němu v tu ránu usadil a vyptával se na okolnosti, „Už tu byli zase ti zatracení ještěráci a šediváci! Co bych dal za to, kdybychom se jich mohli zbavit!“
„To nezáleží na mně, bratře, ale na Ulfrikovi.“
„Proč je nechce povolat do zbraní? Být to na mně, nařídil bych jim to a rovnou poslal na smrt!“ přiznal se mu Rolff, „Jen se podívej, už se tady množí jak kolčaváci ve stoce!“ a ukázal na Dunmerku, která před malou chvíli se přišla ohřát, „Galmare, prosím! Promluv s Ulfrikem! Tahle lůza jen sžírá naše město!“
„Ulfrik o tomhle problému ví a dělá, co může, avšak teďka má větší starosti…“ přiznal se mu Galmar, „Ale neboj se, bratře. Přijde den, kdy se těchto „lidí“ zbavíme!“

Rolff se na něj usmál a ráčil ho pozvat na jedno pivo, které však bratr odmítnul. Když vešel do krčmy, všiml si jisté osoby, kterou zrovna sháněl, omluvil se u svého příbuzného a chystal se přesednout k další lavici.

„Můžu přisednout, Torbjorne?“ zeptal se Galmar zarostlého muže, který měl hlavu nad knihou a v ruce korbel s medovinou, jeho zrak mu dovolil přisednout.
„Galmare, tebe jsem už dlouho neviděl. Za těch pár týdnů, co jsem byl na moři, jsem málem zapomenul na chuť staré dobré medoviny…“ podal mu ruku k potřesení a začal svou řeč, „Jak se ti vede, a co Ulfrik?“
Galmar zabručel pod vousy, „No, moc se nám nedaří. Asi ses už dozvěděl o vypuklé válce, že?“
„Ano, bohužel ano… Našemu klanu válka uškodí asi nejvíc…“ Galmar pozvedl nechápavě obočím, „Protože většina zásilek, kterou jsou námi přepravovány lodí, se dostane buď do rukou císařských pašeráků v Samotě, nebo pirátů, číhající v ledových vodách. Jsme na tom dost špatně…“
Jakmile podal vysvětlení, Galmar se nad ním usmál, „Možná bychom si mohli pomoct.“
„Jak to myslíš, Galmare? Teď tě nějak nechápu…“

Oba muži se k sobě nahnuli blíže, pravá ruka jarla ho šepotem požádala o pomoc, nad kterým Torbjorn vyvalil oči.

„To nemyslíš vážně, že ne? Chceš po mně, abych se setkal s piráty a domluvil se s nima?“
„Stačí, když jim předáš můj vzkaz… Věřím, že s tvým přesvědčováním to nebude problém.“ a na stůl mu položil několik měšců se zlatem.

Torbjorn se snažil z jeho plánu vyvlíknout, ale Galmar na něj naléhal a tiše připomínal, co se stane, pokud mu nepomůže. Torbjorn neměl takřka na vybranou, sebral měšce, dodal své největší obavy a stále si nemohl připustit, o co ho přítel žádá. Na závěr mu připomenul, aby se setkali co nejdříve, pokud možno, aby hned vyrazil na moře. Mořeplavec jen kýval nepochopeně a upřímně hlavou, Galmar v nejistotě se snažil podpořit svého přítele slovy o vítězství. Poté mu tiše přednášel vzkaz…

Mezitím na jihu Skyrimu vládl klid, hranice s Cyrodiilem byly dokonale hlídány císařským vojskem, jež obývaly obě velké pevnosti. Na nádvoří v Neugradu se mnoho legionářů přiučovalo k boji a neustále hlídkovali cestu k průsmyku, vedoucí přes Haemarovu hanbu. V hlavní místnosti pevnosti se mezitím domlouvali, nad stolkem s mapkou provincie a korbely piva, tribuni Marconius a Rikke, co podniknou dál. Svalovec jí upřímně přednášel svůj úkol, jeho povinností bylo zajistit nejen jih provincie, ale především Bílý Průsmyk, kvůli obchodu a podpoře, Rikke tiše naslouchala a dávala rady…

„Jsem si jistá, tribune, že víte, jak se máte chovat k nordskému jarlu. Na Balgruufa musíte opatrně, snadno se rozčílí a těžko se pak ukliďnuje…“
„Myslím, že mou nabídku určitě neodmítne. Stejně mu nic jiného nezbývá…“ hrdě se ozvalo z jeho úst.
„Dávejte pozor, není to Císařský, který by se dal možná uplatit, ale Nord! Hlavně mu neříkejte nic o nečestnosti…“ radila mu Rikke.
„Uvidíme, jak půjde vyjednávání.“ vypil korbel na ex a vstal od stolu, „Vezmu si s sebou pár mužů jako doprovod. Vaše skupinka ať se rozdělí na Nordy a Císařské. Nordi půjdou skrz průsmyk a počkají u Ivarova Dvora, Císařští ať se vydají k těm věžím u Valtheimu.“
„Dobře, tribune. Pustíme se do toho…“ zahleděla se mu do tváře Rikke, „Hodně štěstí!“

V pevnosti nastal během chvíle poplach, všichni vojáci se začali řadit na nádvoří, nikdo z nich neměl tušení, co se vlastně děje. Kromě hlídky na hradbách a v terénu, stáli jak solné sloupy, ve dveřích se objevili oba velitelé a informovali skupiny, co mají v plánu. Když se Hadvar doslechl, že se půjde do Bílého Průsmyku, na tváři se mu objevil úsměv, těšil se, že půjdou přes Vorařov a bude moct aspoň na chvilku vidět svého strýce s rodinou, radost mu však překazilo rozhodnutí tribuna Rikke. Jeho zklamání se bylo takřka nepopsatelné. Vojsko se rozdělilo podle ras, převaha Císařských oproti Nordům byla enormní. Nakonec oba mocní zaveleli odchod z pevnosti, jen pár desítek vojáků zůstalo na hradbách a dál vykonávali svou povinnost. Nordská skupina se vydala směrem k zasněženému průsmyku, obří císařská zamířila k Vorařovu. Než se na cestách konečně rozdělili, stihl se na poslední chvíli Hadvar s Cedrikem rozloučit.

„Tak, zase do akce.“ řekl trochu zklamaně Hadvar, „Máš strach?“
„Strach? Ha!“ zasmál se lučištník, do ruky pevně stiskl svou zbraň, „Jsem nadšen. Doufal jsem, že nás pošlou co nejdříve. Když jsme dobyli tuhle pevnost snadno, dobyjeme i ostatní.“
„Hehe, máš dobrou náladu. Tu je potřeba mít…“ v dáli zaslechli oba, aby se skupinky zformovaly do formací, „Musíme už jít. Měj se, bratře. A hodně štěstí!“
Oba si pevně podali ruce, „Uvidíme se u Amolu!“ pronesl Cedrik a ztratil se mezi pochodujícími na sever.

Po několika hodinách chůze se skupina císařských dostala za Vorařov, v lesních zatáčkách vydal Marconius rozkaz k rozdělení a vzal si k sobě několik málo vojáků jako doprovod. Ostatní poslal k věžím Valtheimu se vzkazem, aby se postarali o místo. Vojáci jeho rozkaz poslechli, po krátkém pochodu se dostali ke křižovatce u Zlatopalcova medovaru, proběhlo rozdělení, šest vojáků se vydalo do města a zbytek odkráčel po mostě kamsi do přírody. Po několika minutách poklidné chůze narazili na podivnou družinu Altmerů ve zlatavých zbrojích, vedoucí mezi sebou neznámého spoutaného muže s roubíkem v ústech. Marconius se zastavil a zadržel i elfí skupinku…

„Běžte nám z cesty, vojáku!“ osočil se Altmer na císařského velitele.
„Asi nemáte tušení, s kým mluvíte, že? Jsem tribun Marconius!“ představil se klidně.
Na Altmerovi bylo poznat lehké zachvění a překvapení, „Ou, omlouvám se vám, tribune. Nečekali jsme vás tu…“
„To je v pořádku, vojáku. Koho to vedete?“
„Tenhle zarostlý Nord verboval své druhy po celém okolí. Jaké štěstí, že jsme ho chytili dříve, než se stačil s nima setkat…“ pronášel hrdě elf.

Tribun se nad ním usmál, těšil ho úspěch elfů, ale císařští vojáci nemohli pochopit, jak se může s nimi bavit. V jejich přítomnosti se necítili vůbec dobře. Velitel se jich zeptal, kam míří, Altmer mu sdělil, že pochodují na Samotu. Než je nechal projít dál, požádal, aby když tak pozdravovali kvestora Galtrika, pokud na něj narazí. Elfí skupina se opět dala do pohybu, císařští nechápavě zírali na jeho počínání…

Za pár minut dorazili za bránu města, velitel nařídil všem, aby zůstali u vchodu a s sebou si vzal jen jednoho muže. Cesta po schodech do Dračí síně byla takřka poklidná, hlídkující městští strážci se raději vyhýbali vysokému muži, jenž si razil přímou cestu dovnitř. Už z dálky byl slyšet jarlův hlas, Marconius s doprovodem kráčel sebejistě k trůnu, dokud jej u velkého ohniště nezastavil dunmerský huskarl, vyptávající se, co tu pohledávají. Než stačila něco zjistit, jarl Balgruuf k ní pronesl, aby je pustila blíže, velitel zanechal vojáka u ohně a sám se vydal ke šlechtici.



„Zbroj napovídá, že jste z císařské legie, že?“ zeptal se ho během příchodu Balgruuf, „Co mi chcete?“
„Jsem tribun Marconius,“ představil se, „jak jistě víte, Skyrim se ocitl ve válce a generál Tullius mě pověřil, abych zabránil posílení nepřátelských sil. Jsem si jist…“
„Posílení nepřátelských sil…“ pronesl otráveně, „Vaše slova jsou tak uhlazená. To by mi neřekl ani můj huskarl. Proč to neřeknete narovinu?“
Marconius se na něj zahleděl a přistoupil o něco blíže, mezitím se ozval jarlův komoří Proventus, „Možná pane, když ho necháte mluvit, vysvětlí to podrobněji…“ jarl se na něj zahleděl a dal mu zapravdu.
„Generál mě sem poslal, abych potvrdil vaší přízeň k císařství. Naši zvědi hlásí, že východní města se přidala ke zrádci Ulfrikovi, a západní část Skyrimu je pod křídly draka. Vy jste poslední država, která se zatím k nikomu nepřidala.“
„Je vidět, že neznáte historii tohoto města…“ otočil se na Proventa, který se lehce usmál, „Bílý Průsmyk byl vždy s císařstvím. A bude tomu tak stále…“
„Jsem rád, že jste na naší straně, jarle. Abych splnil svůj úkol, potřebuji od vás veškeré zásoby jídla, zbraní, nejlépe pár katapultů, a mužů, kteří by nám pomohli v potlačení Ulfrikova snažení.“

Jarlova ruka zarazila jeho rozdělanou řeč, tvář se zamračila a připravovala se k nehezké citaci…

„Zadržte, tribune. To, že jsme na straně císařství, ještě neznamená, že vám dáme všechno, co máme. Zbraně vám poskytneme, i nějaké zásoby… Ale lidi nechte být. Pokud se oni sami nebudou chtít přihlásit nebo se dávno nepřihlásili, nebudu je nutit!“
Tribun se usmál a tiše pronášel, „Víte, že takto hovoří pouze zbabělec, který nechce dát poslední ránu?“ na jarlově tváři se objevilo překvapení z drzých slov a ruce už chtěli sahat po meči u trůnu, Dunmerka Irileth okamžitě přistoupila k důstojníkovi a varovala ho, aby zklidnil svůj hlas, načež po varování pokračoval, „Víte jarle, nechci vás tady urážet, proto tu nejsem. Dám vám nabídku, dejte císařské legii určité zázemí a zásoby a na oplátku vám zajistíme bezpečnost v tomto kraji.“
„Máte až moc drzá slova, tribune! Za tohle bych vás měl vyhodit rovnou z města…“ rozkřikl se jarl.
„To odejdu sám, ale pak vězte, že generál Tullius bude toto považovat za zradu!“ chystal se důstojník odejít, ale jeho kroky přerušil jarlův výkřik, aby se zastavil.
„Tribune, dělám to pro blaho svého lidu a města. Dostanete nějaké zásoby a i zbraně, ale na vojáky zapomeňte. Lidé se čím dál více děsí války…“
„Abyste viděl, že to císařská legie myslí v dobrém, nechám tu v kraji jednotku, která bude hlídat okolí města.“ poté poděkoval tribun a uklonil se, jarl Balgruuf pověřil svého huskarla Irileth, aby je vyprovodila ven, což učinila.

Když trojice zmizela z jarlových očí, Proventus nesměle přistoupil k pánu a zeptal se jej, proč mu nakonec kývnul na nabídku. Z úst statného Norda vyšla podivná myšlenka: „Protože my jsme jazýčkem na válečné váze, a právě jsme uprostřed…“
Jarl Balgruuf si podržel bradu a zamyslel se, jestli právě nezpůsobil proti svému lidu a městu, nějakou špatnost…

Poprvé za dlouhou dobu se nad Jitřenkou neobjevil ani jeden mráček a vítr ustal, pro mnoho lidí to byla příjemná změna, ne však pro stále rozčilenou a smutnou kovářkou, která si neustále kladla na srdce zranění svého přítele. Ve výhni se rozpalovalo několik ocelových ingotů, mocné údery kladiva byly slyšet až k horám. Snažila si nevšímat okolí, ale moc se jí to nedařilo, obzvlášť když po několika hodinách její úmorné práce dorazil bývalý velitel Sigurd. Jen se opřel o zábradlí kovárny, bylo poznat, že má něco na srdci.

Snažil se především ujistit, že je Thyra v pořádku poté, co spatřila v krvavém stanu. Její zamlklá ústa nevydala ani slovíčko. Moc dobře věděl, proč se vydala tajně s družinou dobrovolníků do Korvanjundu a neměl jí to ani za zlé. Na jejím místě by udělal to samé. Na to se děvče lehce usmálo. Když se však zmínil o jejím příteli Onmundovi, že se pokusil utéct a nepodařilo se mu to, překvapením odhodila kladivo na zem a zahleděla se do jeho tváře. Předpokládala, že se jí snaží dostat ze smutku, bohužel tomu tak nebylo. Nemusel ani chvíli čekat, než se stačila zeptat, co s ním provedli, ukázal směrem ke kasárnám se slovy, „Je za mřížemi. Bylo by od tebe hezké, kdybys ho navštívila…“.

Rychlé kroky a odhodlání se dostavily do jejího těla, za pár vteřin již stála u dřevěných dveří, vedoucí nejen do vězení. Pár rychlých prohlídek u strážců jí zdrželo a už stála před mřížemi, za kterými seděl na zemi smutný Onmund, hledící do země. Jen, co spatřil nohy v modrých nohavicích, obrátil zrak vzhůru a po spatření její tváře se zvedl ze země.



„Hmm… Tak vidíš, jak jsem nakonec dopadl…“ pronesl hned na úvod.
„Proč jsi nezůstal ve městě? Mohli tě zabít!“ se smutnými oči se na něj dívala, „Kdy jsi chtěl utíct?“
„Pár hodin poté, co jsi odešla s vojáky pryč…“ odpověděl stroze a zahleděl se na ní nebezpečně, „A teď mi prosím tě řekni, proč ty můžeš odejít z města a já tu musím trčet? To je absurdní!“
„Na té výpravě jsem doufala, že nara…“
„A já doufal, že se dostanu do Ledohradu, kam patřím! Tohle místo mě už vážně nebaví! A navíc jsem uvězněn jak pes, který neposlechl svého pána!“ po rčení slov se strážný u stolu zasmál onomu přirovnání.
„Možná bych tě mohla dostat ven, Onmunde.“
„To bych chtěl vidět.“ najednou jí začal opovrhovat, „Zkoušel jsem je přesvědčit, ale je to marné… Byla chyba sem jet. Měl jsem počkat pár dní nebo ještě líp, než by skončila tahle nesmyslná válka!“

Mezitím se strážný u stolu zvedl a přistoupil k cele, svým hlubokým hlasem k němu promluvil, aby ztichl, že na jeho stěžování tu není nikdo zvědavý.

„Mám toho dost!“ křikl kouzelník, „Proč bych tu měl být uvězněný, když jsem nic neudělal?“ náhle ztichl a rychle se zamyslel, „Počkat! Vždyť si můžu otevřít!“. V rukou si připravil jaké si mrazivé kouzlo, na dívku pronesl, aby ustoupila dál a bez rozmýšlení začal čarovat štiplavý mráz na zámek cely.

V té chvíli zaběhl strážce ke stojanu se zbraněmi a vytáhnul si luk se šípem v tětivě, „V souladu s rozkazem jarla, s tím okamžitě přestaň!!“ křikl strážce, avšak mladík nepřestal kouzlit, proto pohrozil ještě jednou.
„Onmunde, prosím!“ snažila se ho zastavit dívka, věděla moc dobře, že jestli nepřestane, šíp mu ukončí život.

Strážný už chtěl pustit tětivu, avšak nevystřelil. Do Onmundova čarování si Thyra stoupla a pociťovala, jak se jí mrazivé kouzlo dostává pod zbroj. Štiplavý chlad byl tak nepříjemný, že sykla bolestí. V té chvíli čaroděj přestal se svým umem.

„Jestli mě nechceš zmrazit, tak s tím přestaneš!“ odhodlaně vyřkla a mladík po chvíli jen kývnul hlavou, své ruce si dal opět k tělu, „Slibuji ti, že se tě pokusím dostat do večera ven, ano? Slibuji!!“
„Pche, to chci vidět!“ prohodil do větru strážce, „Jestli se ti to povede, máš u mě pět zlatek.“
„Fajn, Thyro. Počkám do večera, pak odcházím!“ promluvil Onmund a opět si sedl na chladnou zem.

Dívka bez váhání odešla z věznice pryč, doufala, že opravdu splní to, co právě slíbila. V hlavě se jí neustále motaly myšlenky, jak by ho mohla vysvobodit, avšak na nic nepřišla. Chvíle přemýšlení jí vůbec nepomohlo a chuť něco vykovat se nedostávala. Své kroky zamířila na okraj města, jakmile tam došla, vydala se skrze vojenský tábor rovnou na zasněženou planinu, odkud byla vidět nejen jakási ruina svatyně u cesty, ale i na krásné zasněžené pohoří, dominující v tomto kraji. Pár minut hleděla do okolí, dokud jí nevyrušilo poklepání na rameno od hlídkujícího vojáka.

„Měla by ses vrátit, i když nejsi jedna z nás…“ pronesl a ukázal jí směr k městu, děvče kývlo hlavou a vrátilo se zpět ke kovárně.

Hodiny rychle ubíhaly, Slunce se vznášelo přímo nad hlavami obyvatelstva a Thyra se opět ozvala svým bušením nástrojů do hrubé oceli. Vztek a smutek jí pomalu opouštěl, což bylo pro ni velice dobré, avšak stále nemohla přijít na způsob, jak dostat svého přítele z vězení. I napadlo ji zajít za Marcusem a poprosit ho, leč věděla, že by jen přilévala olej do ohně. Prozatím zůstala v kovárně s názorem, že se to časem vyřeší.

Mezi bušením náhle zaslechla varovný pokřik a velice překvapený hlas strážců. Prvně si toho moc nevšímala, když se ovšem znovu ozvaly podivné hlasy a spatřila právě přicházejícího Marcuse, který se vydal kamsi ke krčmě, vylezla ven se podívat, co se to děje. Z dálky viděla mnoho lidí v modrých uniformách a jen jednu červenou šmouhu, mezi nimi. Celá skupinka se zastavila, něco si říkala a pak se společně vydala k jarlovi. V té chvíli už poznala, kdo byla ta červená šmouha…

V Bílé síni právě před jarlem Skaldem postávali oba důstojníci a mezi nimi kdosi v císařské zbroji, jenž neustále vykřikoval, že není nepřítel. Nikdo však nechtěl věřit jeho tvrzení, dokud nevytáhnul cosi ze své kapsy a nepodal jarlovi.

„Toto je dopis, který jsem měl odnést na Thalmorské velvyslanectví.“ Skald se do psaní začetl a nevěřil svým očím, po přečtení kývnul hlavou a začal muži věřit.
„Jak jste se k nim dostal? Jak se vám povedlo infiltrovat do jejich řad?“ ptal se ho jarl.
„Nebylo to zrovna jednoduché, ale to teď není důležité… Povedlo se mi zjistit, jak velká armáda je v Morthalu.“
„Kolik jich tam je?“ ozval se najednou Marcus.
„Zhruba šest centurií…“ prozradil zvěd, v síni zavládlo ticho, „A chystají se sem! Zhruba za dva nebo tři dny tu budou!“
„Jak to víte? Proč čekají?“ zeptal se znova jarl.
Zvěd se zhluboka nadechl, „Čekají, až jim přijedou katapulty. Chtějí Jitřenku srovnat se zemí!“
„Ysmirovy vousy!“ proklel Sigurd, „Je to mnohem horší, než se zdálo.“ otočil se na jarla „Proti tak velké armádě nemáme šanci, jarle Skalde.“
„Zapomeňte na to, že odtud utečeme a vzdáme se bez boje, veliteli!“ hlasitě vznesl Skald, „Jitřenka je možná malá, ale nedopustím, aby mi ji ti císařští psi vzali!“
„Pane, to není všechno…“ ozval se znova zvěd, „Ten Altmer, co je vede, povolal i několik lodí…“

Vše náhle utichlo, kromě plápolání ohně v ohništi, vysocí lidé se snažili přijít na řešení, avšak nějak se jim nedostávalo. Místo toho proklínali a nadávali na zprávy, které se dozvěděli. Za pár minut se otevřely dveře s velmi hlasitým křikem, „BALVERE, TY ZRÁDČE!!“.
Ze dveří vyběhla Thyra a bez povšimnutí, že vedle muže v císařském brnění stojí oba důstojníci, jej povalila a snažila mu uštědřit pár ran, její snažení bylo po shození zvěda ihned zastaveno.

„Zase ty! Ty nedáš pokoj!“ okřikl jí Marcus a bez výčitek jí silně čapnul za paži a odtáhl až ke vchodu, odkud ji shodil do sněhu, „Nejsi žádná vojačka, tak VYPADNI!“.
Než stačil zavřít dveře, děvče sklepalo ze sebe sníh, „Ten muž nás zradil! Odjel z Korvanjundu k nepříteli…“
„Aby se dostal do jejich řad!“ po těchto slovech ztratilo děvče řeč a jen hleděla na důstojníka, „Ale na tom nesejde. Jestli tě ještě jednou uvidím, že se vtíráš, šoupnu tě do věznice!“ a zavřel za sebou dveře, Thyra se zvedla ze země a překvapeně hleděla na vchod síně.

Teď pochopila, že její snažení a pomoct svým druhům je marné, zklamaně se vydala do krčmy a jen tak posedávala u lavice. Její smutné oči zamířily na vystavené jídlo, kterého se ani nedotkla. Hluboko v mysli zauvažovala o odchodu pryč z města a osvobození svého přítele, leč na vše náhle zapomenula, když se ve dveřích objevil Sigurd se zklamaným výrazem. Jeho samého překvapil pohled na zamlklou dívku, došel si k hospodskému pro lahev medoviny a bez řečí si k ní přisedl. Thyra se na něj těžce otočila, z jeho výrazu pochopila, co se asi právě děje.

Sigurd jí chtěl prozradit, co zjistil Balver u císařských, ale její mávnutí rukou zastavilo rozdělanou řeč. Už jí nezajímalo, co se děje v tomto městě, byla natolik smutná, potají si přála být sama. Ale důstojník moc dobře věděl, že tohle nebyl pravý důvod ke smutku. Snažil se jí vysvětlit, že byl Marcus natolik rozčilený ze ztráty svých vojáků v ruinách, a když se k tomu připojily informace o blížící se hrozbě, jeho nervy to nevydržely. Lehce se zmínil, kolik jednotek míří na toto místo, Thyra se jen ironicky usmála a zakroutila hlavou.

„Nejdříve přijdu o domov, pak o přátele a teď tu všichni chcípneme. A jeden… pitomec…“ Sigurd jí ihned okřikl, aby dávala pozor na jazyk, „Fajn… A jeden arogant mě nechce v boji kvůli víře.“

Sigurd nevěděl, co jí má na toto odpovědět, chytl jí za ruku a lehce jí pohladil, snažil se jí uklidnit. Poté jen dodal, že budou muset lidi schovat do dolů, kam i ona půjde. Velikán vypil medovinu, vstal od stolu a vydal se zpátky ven. Thyra se několik hodin nepohnula z místa, neustále přemýšlela o útěku.

Chýlil se konec dne, děvče se vydalo ze svého vyhřátého místa pryč a jen, co otevřela dveře krčmy a provedla několik kroků k táboru, zahleděla se opět na vzdálené pohoří, které se lehce barvilo červánkovou barvou. Hleděla majestátně tím směrem, až se jí myšlenky začaly měnit a najednou pocítila, že dostává nápad. Vše si promyslela a jak zběsilý vítr vtrhla do jarlovy síně. Uvnitř bylo slyšet několik hlasů z vedlejší místnosti, jak taktizují a plánují obranu. I když stály okolo stráže, děvče před ně předstoupilo a chtělo projít ke stratégům. Hlídači ji však nepustili, dokud se z místnosti neozval jarl, chtějíc vědět, kdo tam je. Po představení hlasy utichly, bylo slyšet i hluboké povzdechnutí a rychlé kroky. Ze dveří vyšel Marcus s nepřátelským výrazem, už chtěl spustit svou notu, ale Thyra byla rychlejší, žádala ho o vyslyšení, pak mu slíbila, že odejde a už se nebude nijak angažovat.
Jeho „fajn“ jí velice potěšilo, velký kámen spadl ze srdce a ona mohla vstoupit do místnosti, kde vysocí důstojníci a zvěd Balver, jenž na ní překvapeně hleděl, postávali nad mapkou Kotliny s rozmístěnými značkami armád. Už z pohledu byla vidět přesila nepřítele oproti městu.

„Máš pět minut, tak neotálej!“ poručil jí Marcus a postavil se do obranného postavení.
„Vím, jak bychom je mohli porazit!, pronesla rozhodnutým hlasem.
„Vážně? Tak než začneš, řeknu ti, proti čemu stojíme…“ spustil první Sigurd a ukazoval prstem kamsi k zamrzlým břehům nad Morthalem, „Podle zdroje je zde několik centurií legie, předpokládáme, že se vydají hned proti městu. Proti nim je tu asi stovka nebo dvě synů a dcer Skyrimu. A pokud dobře víme, tak mají i lodě s dalšími posilami a katapulty… Když na ně zaútočíme u města, snadno nás rozdrtí, byť budeme znát vlastní prostředí. A když budem bojovat na otevřené planině, nebudeme se moct kam schovat. “ skončil s prezentací na mapě a zahleděl se na děvče, „Jak je tedy můžem porazit podle tebe?“
Thyra věděla, že co pronese, nebudou určitě chápat a nepřistoupí na to, „Necháme je přijít co nejblíž k městu,“ nestačila dopovědět a jarl Skald se už ohradil, že je to blbost, naštěstí Sigurd zastavil jeho rozhořčení a dívka pokračovala, „a svrhneme na ně hory!“
Všichni muži se na ní zahleděli jak na blázna, „Hory?“
„Ano, hory! Nalákáme je, co nejblíže a pak na ně pustíme lavinu z pohoří. Ten sníh tam je už dlouho, proti němu nebudou mít šanci!“
„Taková blbost! Pustit hory!“ ozval se Balver a začal se smát, jeho výsměch však po několika vteřinách přerušil jarl Skald.
„To myslíte vážně? Je to sice podivný nápad…“
„Jarle, při vší slušnosti, tenhle plán je tak bláhový… Musela ho vymyslet v kapkách zoufalství!“ pronesl Marcus, avšak jarl se nenechal odradit.
„Ty hory jsou zasněžené více než devět generací. To děvče má pravdu, takovou sílu by císařští nečekali! A nám by rozhodně pomohla!“
„A určitě to vyjde?“ zeptal se opatrně Sigurd, „Laviny se nedají kontrolovat. Jak je jednou spustíte, nezastaví se… A co když svrhneme lavinu přímo na město?“
„Máte snad lepší plán, veliteli Vlasatý? Je to zoufalé, ale v téhle chvíli možná jediná možnost na úspěch.“ argumentoval jarl, „Budeme bojovat jak partyzáni, o tom bez pochyb a asi nás mnoho padne, ale tímhle bychom je zničili.“
„A lodě? Co s nima?“ zeptal se Balver.
„Nějaká jednotka by byla jistě ve městě a bránila vylodění.“ navrhl Skald, po pronesení návrhu se zamyslel, „Ale, jak chcete spustit lavinu? Poslat lidi do hor je nejen nebezpečné, ale zabere to spoustu času…“

Thyra nemohla najít odpověď, nad jeho otázkou se zarazila a snažila se přijít na řešení, dokud se sám neozval. Odešel pryč z místnosti, důstojníci zarytě mlčeli a hleděli jedním okem na mapku a druhým na děvče, která stála na místě jak opařená. Po pár minutách bylo slyšet z vyššího patra jen rozčilený a nepříjemný ženský hlas, který se silně opíral do jarlových slov. Vzápětí přišel zpátky Skald se zklamaným výrazem.

„Dvorní čarodějka Madena se odmítá účastnit veškerých bojů. Nepomůže nám…“ na závěr dodal, že plán shodit na nepřítele lavinu, se zamítá.

Dívce spadla brada k zemi, ale ihned si vzpomněla, že by mohl pomoct ještě jeden člověk, ovšem s jistou podmínkou. Muži ji vyslechli a popřemýšleli o jejím návrhu, který se teď zdál slibný…

Venku již padla tma a ve vězení Onmund posedával na studeném kameni. Hlavu měl v klíně a nemohl uvěřit, že se jeho přítel stále nedostavil. Zvedl se ze země, hejknul na strážného, že odchází a v ruce si připravil opět mrazivé kouzlo. Hlídač okamžitě vytáhl ze zad svou zbraň a namířil na čaroděje, naštěstí oba dva přestali, když do věznice vstoupila dívka. Jaká úleva pro Onmunda…

„Jsem ráda, že ses nepokusil utéct.“ spustila na úvod, „Můžu tě dostat z vězení, pokud nám ovšem pomůžeš.“
„Nám?“ zeptal se jí ještě jednou čaroděj, „Jak to myslíš „nám“?“
„Jarl a velitelé potřebují tvou pomoc. Když jim… tedy, „nám“ pomůžeš, nechají tě odejít do Ledohradu.“, mladík mlčky kývnul hlavou, děvče se otočilo na strážného, „Stráže, z rozkazu jarla, pusťte ho!“.

I když se to strážnému moc nezdálo, učinil, oč bylo žádáno. Onmund se náhle cítil volněji a nemohl uvěřit, že se jí povedlo dostat ho z věznice. Než vyšli schody, strážný zastavil dívku a dal jí do ruky pět septimů se slovy: „Překvapila‘s mě!“. Poté už společně odešli zpátky do jarlovy síně, kde si čaroděj vyslechl, co po něm chtějí. Vyptávali se ho, zda umí vyčarovat nějaké kouzlo, které by dokázalo otřást se zemí, ale nic takového neznal. Jarl ho však ujistil, že se nemusí obávat, společně odešli za dvorní čarodějkou a domlouvali se na spolupráci. Oba mágové nebyli zrovna nadšeni, ale domluvili se, hned z rána ho začne Madena učit mocné kouzlo. Když vše vyřídili, Thyra se vrátila zpátky do kovárny, už byla velice unavená a tělo si žádalo o odpočinek. Noc v Jitřence osvětloval Masser na obloze…

Den se chýlil ke konci, kdesi se ve studených vodách pod Ledohradem plavila kocábka s několika člennou posádkou na palubě. Mezi nimi byl i Torbjorn Štítokaz, vedle něhož stála v kožešině zabalená Dunmerka Suvaris Atheron. Oba hleděli do mořské mlhy a marně očekávali vynoření některé lodě.

„Jste si jistá, Suvaris, že tu narazíme na piráty?“
„Podle hlášení z posledních plaveb, na těchto místech často piráti přepadávají.“ odpověděla klidně.
„Vůbec se mi to nelíbí. Plujeme tu už hodiny a nikde ani živáčka. Jen zmrzlá voda…“

Náhle se ozval jeden z námořníků ze zádi, že se za nimi cosi blíží, kapitán i pobočnice přiběhli na záď a v dáli spatřili obrys neznámého plavidla. Suvaris už věděla, že jsou na správném místě. Za pár okamžiků se vynořil další obrys lodě, který se blížil stále rychleji. Obě plavidla vyplula z mlhy a měla konečně možnost se představit… jejich černé vlajky s lebkou vlály jak na slavnostním průvodu. Za pár okamžiků je obě lodě sevřely a připravovaly se na útok, kapitán Torbjorn zahlásil vyděšené posádce, aby se uklidnila a nebránila se. Mnoho chytacích kotev se zakouslo do chabě členěné kocábky, piráti se na lanech přehoupli přes mezeru v moři a po dopadu svými zbraněmi vyhrožovali vzdávající se posádce. Když se na palubu dostalo mnoho záškodníků, nechápali, proč se nikdo nebrání.

„To jste tak připosraní, že nebojujete?!“ křikl jeden z pirátů a nechápavě máchal kolem sebe zbraní.
Kapitán přistoupil blíže k němu, Suvaris ho chtěla zastavit, ale jen na ní kývnul, že je vše v pořádku, mezitím piráti obstoupili všechny námořníky.

„Jsem Torbjorn Štítokazný, vzdáváme se vám! Chci mluvit s vaším kapitánem!“
„Co chceš po našem kapitánovi, zbabělče?“
„Mám pro něj nabídku, která se nedá odmítnout. Doufal jsem, že vás najdeme co nejdříve…“
„Ti parchanti přichystali léčku!!“ křikl jeden z pirátů, „Zabme je! Na ně!!“ kapitán se pomalu stahoval zpátky ke dveřím lodě, kam se pomalým krokem všichni členové přesouvali.
„Zadržte!“ křikl kdosi na piráty, kteří přestali pronásledovat obklíčenou posádku.

Z druhé lodi se přehoupnul na laně další muž, který dopadl velice elegantně na dřevěnou palubu a přikročil k Torbjornovi.
„Já jsem kapitán Stig Solnofošný!“ představil se pirát ve velmi honosném oblečení, které nejspíše někde ukradnul, „Prý máte nabídku, která se nedá odmítnout! Jsem jedno velké ucho…“

Torbjornovi se kolena rozechvěla, s nejistým výrazem se zahleděl na ostatní mořské bandity a doufal, že jeho proslov vyjde, Suvaris se pomalu stahovala ke dveřím.

„Potřebujeme vaši pomoc v boji proti císařským psům…“
Jeho řeč přerušil Stig výsměchem, „Od kdy by nás měla zajímat válka? My jsme piráti, a ne nějací pitomci v těžkých zbrojích!“ zasmál se tak nahlas, až se k němu přidali ostatní hrdlořezové.
„Já vím, že se plavíte nezákonně na moři, ale dejte na má slova.“ zahájil protiútok, „Neříkejte mi, že vám císařská legie a tamní úřady nedělají paseku během vašeho živobytí. Chystají se dobýt Jitřenku, a pokud se tak stane, nebudou mít daleko od toho, aby vás zcela vyhladili!“
„Proč bychom tě měli poslouchat, Norde?“ zeptal se ho Stig a poklidně kolem něj kráčel, „Moře Přízraků je naše a nikdo nám jej nesebere! Ani císařství, ani vy!“
„Mýlíte se, kapitáne…“ nadechl se znova Torbjorn, „Kromě žádosti o pomoc vám mám předat vzkaz od Galmara Ranaře!“ jen, co pronesl jméno, Stig se ostře otočil a nevěřil vlastním uším, ihned se ptal, co má vzkázat, „Vzkaz od Galmara Ranaře zní: „Nastal čas na vyrovnání dluhů!“ Když nám pomůžete během obrany Jitřenky, máte zaručenou nezávislost na mořích, Ulfrik vás nebude nijak pronásledovat. A co se týče přepadávání, za určitý poplatek, na kterém bychom se dohodli, necháte být lodě patřící klanu Štítokazů!“

Torbjorn se zatvářil na kapitána pirátů hrdě, Suvaris se lehce rozklepala a tiše vyčkávala na reakci hrdlořezů, kteří se těšili z prolité krve a ukořistěného zlata.

„Tak, co říkáte?“ zeptal se nahlas Torbjorn protějšího kapitána, „CO ŘÍKÁTE?!“

Do Větrného Žlebu se dostala tma ze západu, Galmar rychle pospíchal za svým pánem, který se zrovna ve svém pokoji zbrojil. Navlékl si drátěnou košili, kterou schoval pod svůj obvyklý kožich. Meč po otci se hrdě houpal na opasku a své vlasy a vousy si upravoval lehce před zrcadlem. V duchu nemohl věřit, že opravdu půjde do bitvy, jak sám hlásil. V hlavě mu rostla obava, co když tam opravdu zemře, kdo vezme město do svých rukou…

Dveře do jeho komnat zavrzaly, v nich stál Galmar a pomalu kráčel ke svému příteli, jenž se na něj hrdě podíval a zeptal se ho, jak v tom vypadá. Pobočník mu pochválil úbor.

„Připraven vyrazit do Jitřenky?“
„Já jsem vždy připraven, Ulfriku. Na poslední chvíli jsem sehnal několik dalších synů a dcer, kteří chtějí podpořit naši věc.“
„To je dobře…“ pronesl spokojeně jarl, „Vem si je a vyražte.“
„Budu doufat, že naše plány vyjdou. Jestli uspějeme v obraně přístavu, pošlu sokola s posláním. Mám v jednotce jednoho sokolníka.“ ujistil ho Galmar.
„Doufám, že se nevidíme naposledy, příteli. Kdyby náhodou ano, převezmi za mě trůn. Chci, abys vládl Větrnému Žlebu!“
Galmar se z plných plic zasmál, „To ani neříkej, protože ty tu budeš, příteli!“ poté se oba objali pevně, „Talos s tebou!“

Společnými kroky vyšli ven z komnat, Galmar si vzal již připravenou jednotku na povel a vydali se za mrazivé noci z města na sever. Než odešel i jarl Východní Marky, zavolal si k sobě svého komořího Jorleifa, aby v jeho nepřítomnosti převzal město do svých rukou. Veškerá nařízení a žádosti aby bral s rozvahou. Komoří nebyl zrovna nadšený z nově nabytých povinností, ale zapřísáhl se, že nezklame. Velká armáda, o počtu dvou set Bouřných hávů, se vydala společně se svým velikým velitelem na jih provincie. Protože chtěl Ulfrik zvednout mezi vojáky morálku, během pochodu pronášel hrdá slova, která hřála každého správného Norda.



Vítr a mráz zesílil, kdesi před hranicemi Kotliny se utábořila Galmarova skupina a vyčkávala, až se počasí uklidní. V kožešinovém stanu se velitel díval na mapku národa a přemýšlel, jestli výprava do Jitřenky a do Amolu nebylo pouze špatné rozhodnutí ve svých bláhových ideích…