---

Část 4. - Hlava na špalku

O několik hodin dříve…

Jarlové ze Skyrimu byli dávno na cestě do Větrného Žlebu. Skald z Jitřenky nechal svou usedlost ve správcových rukách. Jitřenka nebyla zcela tak obyčejná, jak se o ní říkalo. Byla to druhá osada s vlastním přístavem ve Skyrimu. Protože tento přístav, ačkoli malého rozsahu, byl velice důležitý nejen pro město, nechal tu jarl vybudovat menší vojenskou posádku, hlídající nejen ony doky, ale i celou oblast.

Několik desítek metrů od krčmy „U Větrného štítu“ se v malém vojenském táboře hřálo u dvou táboráků několik mužů. Byla tmavá mrazivá noc, neustálé sněžení a studený vítr z moře Přízraků se tlačil pod kožešinové zbroje strážců. Většina z postávajících se odebrala zpátky do stanů, jen jeden zůstal venku s rozhodnutím, že půjde držet noční hlídku. Do kapsy zbroje zandal jednu lahev medoviny a z ohniště sebral pochodeň. Poté se už vydal na pravidelnou obchůzku, od majáku k rozcestí na jihu, a zpátky ke rtuťovému dolu. Celá hlídka probíhala hladce a v poklidu, už se vracel z dolů zpátky do tábora, když se zahleděl do zasněžených plání na západ. S opojenou myslí uvažoval o svém světě, dokud nespařil cosi podivného v dáli…

I když nesvítila Secunda a vločky sněhu létaly velmi rychle, jasně viděl na pláních trojici neznámých lidí, mířící směrem do tábora. Lahev medoviny odhodil do sněhu, do volné ruky vytáhnul zbraň a s pochodní v ruce vyběhl naproti. Měl tušení, že se jedná o bandity a rozhodně si věřil, že je sám udolá. Pár sáhů ho dělilo od nich, avšak se zastavil na místě a nevěřil vlastním očím… Dva vojáci Bouřných hávů a jedna dívka v kovářském oblečení pobíhali po pláni. Jeden voják podebíral pod ramenem zraněného muže. Najednou se ozval ženský hlas, který žádal o pomoc. Hlídka ani na chvíli nečekala, popadla zraněného z druhé strany, až došli do tábora. Někteří vojáci si jich všimli a vyburcovali celou posádku. Nastal zmatek, ve vzduchu se ocitlo mnoho otázek, „Odkud jsou? Kdo to dorazil?“. Zraněného vojáka okamžitě odvedli k ranhojičovi, holohlavého muže a kovářku odvedli do vyhřátého stanu, kde se jim dopřávali skromné pohodlí.

„Dokázali jsme to, Sigurde…“ pronesla vyčerpaná žena, která se třásla po vypití několika loků medoviny.
„Musím mluvit s jarlem Skaldem, ihned!“ zvolal Sigurd na jednoho z hlídky.
„To nepůjde! Jarl Skald před několika hodinami odjel do Větrného Žlebu na zasedání. Vrátit by se měl do několika dnů.“ zklamaně hlásil voják a odešel ze stanu.

Dvojice se již na nic nezmohla, vyhřáté vaky a několik korbelů s alkoholem donutilo plešatého muže rychle usnout, zato žena nemohla zavřít oči, ať se snažila jakkoliv. Neustále měla před sebou hrůzné obrázky, které nechtěly zmizet, v jednu chvíli se slabě a tiše rozplakala. Venku sílil vítr, snažil se dostat dovnitř vyhřátého stanu. Nezdálo se, že by počasí chtělo ustat. Žena po dlouhých chvílích usnula s myšlenky kdesi v nebi…

Jitřenku opět probudilo ranní světlo a slabé povětří. Celé město se pustilo do svých obvyklých činností, jen jedna dvojice vojáků, která držela noční hlídku, šla spát. Brzo vstal i holohlavý muž, divil se, že stále stojí na nohách, poté co minulý den prožil. Jen, co provedl ranní očistu, spatřil poklidně spící ženu. Stále měla strach na tváři. Zakroutil nad ní hlavou, nechal ji dál v klidu ležet a odešel kamsi ven. Snad každou chvíli odchytával vojáky a vyptával se, jestli již nedorazil jarl. Hodiny a hodiny pochodoval před „Bílou síní“, a potají si přál, aby již dorazil do města, jeho přání se nakonec splnilo. Vojáci okamžitě hlásili, když spatřili svého pána s doprovodem na cestě do města. Sigurd zůstával stále klidný a vyčkal, až dorazí před svůj dům. Už od vstupu do síně uviděl jarla Skalda a jeho huskarla, v doprovodu dvou městských stráží, kteří mu něco říkali do ucha. Jarla Skalda překvapila návštěva…

„Jarle Skalde,“ uklonil se holohlavý muž, „jsem Sigurd Vlasatý, velitel Jestřábí pevnosti v Morthalu. Musím s vámi mluvit, je to naléhavé…“
„Dost mě překvapuje, co se to tady ve Skyrimu děje…“ pronesl na úvod šlechtic, „Nejdříve zasedání a teď VY.“ prohlédl si ho od paty k hlavě, „Pojďte dovnitř, řeknete mi, co máte na srdci!“ společně vstoupili do síně, během pochodu se válečník pustil do vyprávění.

Hodiny utíkaly neskutečně rychle, výslech samotného velitele se táhl až do odpoledních hodin, kdy nakonec jarl Skald vydal nečekaná prohlášení. Zprávy o mobilizaci se od této chvíli šířily velmi rychle, mnoho lidí se sešlo do krčmy, kde začal nábor a vášnivá diskuze kolem něj. Mnoho mladých obyvatelů nebylo se situací spokojeno a nechtělo se přidávat do armády, zato stařešiny a dospělí muži se rádi přihlásili, pro ně to byla skoro i povinnost. Jaké překvapení bylo, když i několik žen, které nebyly fyzicky nadané, se rádo přihlásilo po bok svých ochránců. Celé to podivné shromáždění však v pozdějších hodinách skončilo a město se opět uklidnilo. Mnoho nově přibraných rekrutů se dostavilo do posádky pro vybavení, naneštěstí dělali takový hluk, který probudil i tvrdě-spící ženu ve stanu.

I přes dlouhý a hluboký spánek cítila na sobě slabost a únavu, vstala ze země a s hřejivým oblečením vylezla ze stanu. Oči si ještě jednou promnula, když zahlédla mnoho nových vojaček, které doposud ještě neviděla. I ony se na ní otočily a bez řečí si jí prohlížely, za pár vteřin se vrátily zpátky ke své původní činnosti. Děvče bylo zmatené, nechápalo, co se tu stalo během její nepřítomnosti. Vzpomněla si i na Sigurda, svůj doprovod, kterého nikde neviděla. Začala po něm pátrat, vyptávala se u postávajících žen i mužů, kteří si čistili zbraně. Nikdo z nich neměl tušení, koho vlastně hledá, až jeden mladík jí doporučil navštívit krčmu, někoho podobného tam spatřil. Její sebejisté kroky jí dovedly před zasněžený práh, od kterého se linula příjemná vůně.

Dveře hospody zavrzaly a světlo z ohniště jí osvětlilo. Rozhlédla se po celé místnosti a očekávala, že zde bude mnoho obyvatelstva. Avšak až na pár jedinců byl sál prázdný. Nechápala, kam se všichni vytratili. Než učinila několik kroků kupředu, už od pultu volal hospodský, aby přišla blíže.

„Tebe jsem tu ještě dneska neviděl.“ spustil hospodský, „Ty určitě nepocházíš z Jitřenky, že ne?“
„Ne, nepocházím.“ pronesla dívka, „Prosím vás, nespatřil jste tu svalnatého holohlavého velikána?“ podívala se po celé místnosti, „A kde jsou všichni lidé?“
„Svalnatý velikán… Holohlavý… Hmm… Jo, byl tu jeden, ale to bylo tak pár hodin zpátky, nemám tušení, kde teď je.“ zamyšleně odpověděl, „A proč tu nejsou lidé? Děvče, žertuješ, že jo?“
„Ne, nežertuji.“ velice tvrdým hlasem pronesla.

Než spustila další salvu otázek, všimla si podivného papíru na pultu. Bez řečí vzala zprávu do ruky a začetla se. Jakmile došla až na konec, oči se jí rozšířily překvapením, hospodský stále na ní zíral, čekal od ní nějakou otázku.

„Marcus Bolehlav?“ řekla nahlas, když dočetla závěr psaní. Jen se otočila na krčmáře, už jí směroval k nejvzdálenější lavici u dveří.

Tam seděla neznámá postava v medvědí zbroji a s ocelovou palicí na zádech. Překvapilo ji, že si ho vůbec nevšimla, pomalu k němu zamířila. Hospodský se ještě jednou ozval, jestli si něco neobjedná, její odpověď se však nedozvěděl.

„Prokleté sny… Zatraceně, jak já bych ráda spala!“ pronášela místní služka, kolem které děvče prošlo.

Přišla ke stolu, osamocený muž jen upřeně hleděl na nachystanou snídani. Nesmělým hlasem se zeptala na jeho jméno a vyčkávala na reakci, která byla kupodivu příjemná. Mladá tvář prozrazovala, s kým má tu čest… několik jizev skrytých pod vlasem a velmi poškrábané ruce.



„Co potřebuješ, děvče?“ zeptal se jí klidným hlasem.
„Četla jsem to prohlášení u pultu, a ráda bych se chtěla přidat!“
Muž jí beze slov nabídnul místo k usazení, jen co tak učinila, zadívali se na sebe, „Nevypadáš jako válečnice. Řekni mi nejdřív něco o sobě!“
Děvče se zhluboka nadechlo a zadívalo se po stole, „Jmenuji se Thyra a jsem kovářka. Před několika dny jsem s dvěma muži utekla z Jestřábí pevnosti, když…“
„Počkej, ty jsi z Jestřábí pevnosti?“ zeptal se jí Marcus, až se mu jedno obočí zvedlo, „Tak Sigurd přeci mluvil pravdu! A já si myslel, že si ze mě jen utahuje…“ dívka beze slov kývla hlavou, tvář jí začala smutnit, „A ten zraněný muž?“
„To je Edwin Bílá Čepel, pomohl nám během útěku.“
„Předpokládám, že se chceš přidat k Bouřným Hávům kvůli pomstě, že? Nebo je snad jiný důvod, Thyro?“
Děvče se na něj zahledělo, vzalo do ruky korbel, který ležel na stole a napila se pořádně, „Je to osobní, pane. Mám… vztek! Stalo se něco, čemu nemohu stále uvěřit.“ zakroutila hlavou a podívala se na něj, „Bylo to strašné. Vážně chcete slyšet, co se tam stalo? Oni“
„Sigurdovo vyprávění jsem slyšel, takže vím, co se tam stalo. Ale jestli se chceš přidat k nám, chci znát i tvůj příběh. Takže… do toho, poslouchám!“ pronesl a čekal na její vyprávění, Thyra se zhluboka nadechla.
„Ještě teď mě z toho mrazí v zádech…“ Marcus se na ní podíval a poznal, že bude mluvit velmi emotivně.

V Jestřábí pevnosti jsem žila několik let, byl to pro mě druhý domov. Nebýt mého přítele, Světlany, která tam sloužila již dlouhou dobu, asi bych se tam nikdy nedostala. Byly to krásná léta, až do minulých dnů… Ten den probíhal normálně, jako každý jiný, já byla v kovárně a vyráběla nové meče pro nováčky, kteří právě dorazili. Ostatní vojáci konali své povinnosti a starali se o pevnost. Prostě normální den… V posádce nás bylo kolem třiceti, pár mužů odešlo z pevnosti na pravidelnou hlídku. Měli štěstí, že tak učinili, ještě chvíli se tam zdržet… Nadechla se znova, muž jí požádal, aby pokračovala.
Najednou spadl jeden z hlídkujících mužů z hradeb, se šípem v hlavě. Bez varování přiletěla mračna šípů, která se zabodávala do nic netušících strážců. Ti, co nebyli pod střechou nebo za nějakou zdí, padli na zem v bolestech. Náhle někdo zazvonil na poplach a než jsme se dostali ke zbraním… císařští již byli v bráně a každého, kdo kolem nich prošel, zabili. Bránili jsme se, jak to jen nejlíp šlo, ale byli v přesile.

„Co bylo dál?“

„Já se schovala do kovárny a doufala, že mě nenajdou.“ Jen, co domluvila, muž se na ní zadíval velice podezřele, „Mohla jsem bojovat, to ano, ale když jsem viděla ty šípy a mrtvoly na zemi… zpanikařila jsem.“, vysvětlovala mu.

Náhle meče ztichly a já jen slyšela nějaký tlumený hlas venku, který žádal, aby všichni z nás zanechali bojů. Myslela jsem si, že je po všem, vyšla jsem z úkrytu a než jsem stačila něco udělat, chytli mě dva legionáři a… odvedli mě ke studni.
„Proč tam? Co tam bylo?“ naléhal voják.
Tam již postávala hrstka z nás v obklopení císařských legionářů, kteří je svazovali. Někde ze zadní části pevnosti se vynořil altmerský voják, ve zlaté zbroji. Ten nařizoval vojákům, co s námi mají udělat. Ještě teď si pamatuji, jak říkal: „Vyveďte zajatce na hradby, ať vidíme tu špínu!“
Legionáři se začali smát, avšak na chvíli přestali, když se do jednoho z nich pustila i Světlana, která přežila prvotní útok a stála přede mnou se svázanýma rukama.
„Jdi se bodnout, císařskej…!“ nestačila ani dokřiknout a hned jí několik vojáků zpacifikovalo.

Náhle Thyra přestala mluvit, z jejího zraku se pomalu uvolňovala slaná voda, která stále držela tvar v oku. Marcus se nahnul k ní blíže a podal jí korbel s chlastem. Jen, co se napila, znova spustila vyprávění smutným tónem…

Já a Světlana jsme byly jak sestry. Když jsem viděla, jak jí mlátí, povedlo se mi odtrhnout od těch dvou, co mě drželi a utíkala jsem jí na pomoc. Vrazila jsem do jejich hloučku a několik jich shodila na zem… ale nemělo to smysl. Další vojáci nás sebrali a začali mlátit, dokud je nezarazil ten voják ve zlatu.
„Vida, máme tu dvě rebelky… Heh, jak odvážné! Bojují, i když už vědí, že je to zbytečné a bezvýznamné…“
„Aby tě Alduin sežral v Sovngardu, parchante!“ křikla na něj Světlana, já jen zírala na její hněv.
„Neříkej… Ta vaše ubohá víra.“ začal se vysmívat, „Jistě, jistě… Taky jsem už slyšel ty historky o vašem… pff, „veledrakovi“, který zničí svět. Ty si opravdu myslíš, že něco takového existuje? To je jen čirý blábol vašeho druhu!“ náhle ztichl, nám dvěma i ostatním zajatým mužům vřela krev, „Víš ty co? Něco zkusíme… Já tě pošlu do Sovngardu a ty zkusíš najít toho vašeho „veledraka“, platí?“ poté se otočil na dva muže, kteří jí drželi, a přikázal jim, aby jí zabili.

Ve chvíli, kdy pronesla, že jí chtějí popravit, jí spadlo několik kapek slz na stůl, muž už věděl, co bude dál následovat…

„Můj veliteli, to nemůžete!“ křikl náhle jeden legionář, který měl velice výrazné kotlety a Altmer se zastavil, „Generál Tullius nám dal rozkaz, že máme brát zajatce, ne je popravovat!“
„A je snad tady generál Tullius? Není, a kdo tady dává rozkazy? JÁ! A JÁ ti přikazuji, abys ji popravil!“
Legionář jen kývnul smutně hlavou, Altmer si všiml u studny, jak je o zeď opřený popravčí špalek.

Ohlédla se po Marcusovi, „Byl tam delší dobu, v podstatě jsme ho nikdy nepotřebovali. Ale oni to viděli jinak.“
„Nařidil vojákům, aby vás popravili na špalku?“ Thyra kývla hlavou.
„Několika vojákům to poručil odnést na hradby. Znovu jsem křikla, že tohle nemůže udělat a žadonila jsem ho, aby nebral její život, ale můj. To samé křičela Světlana, ale ten Altmer rozhodl… no, zvláštně.“

Ze zbroje si vytáhnul zlaťák a spustil: „Fajn, chcete chcípnout obě, budiž. Ale jen jedna z vás půjde hned na špalek! Dejme tomu, že ta bojovnice bude „císař“ a ta kovářka „dráček“.“
Poté hodil minci do vzduchu a obě jsme se strachovaly, jak to dopadne. Hleděli jsme si do očí a tajně doufaly, že mu mince spadne někam na zem a odkutálí se pryč, ale štěstí nestálo při nás. Chytl minci a ohlásil pohrdavě, „Bojovnice má dneska šťastnej den!“
V té chvíli jí odváděli k již připravenému špalku a obě jsme na sebe křičely…

Thyře povolila hráz a kapky tekly čím dál rychleji, muž se jí chladně zeptal, „Oni jí popravili?“

Odváděli mě o kus dál, abych se nemohla dostat za ní a nepokusila se jí osvobodit. Ti muži mě drželi velice silně a pevně. Zajatci pokřikovali, co si to legie dovoluje a podobné řeči, namísto toho jim bylo uštědřeno několik ran do tváří. Poté to přišlo… Světlanu kopli do kolena a přinutili jí dát hlavu na špalek. Ten legionář popadl jednu z našich obouručních seker a nesměle se zadíval jak na svého velitele, tak i na mě. Poznala jsem, že to nechce udělat, ale nemohl odporovat. I když jsem byla daleko od ní, viděla jsem jí do tváře a slyšela její poslední slova, která na mě mířila.
„Uvidíme se v Sovngardu, sestro…“

„SVĚTLANOOOOO!!“ rozkřikla se Thyra v krčmě, samotný hospodský, který čistil korbele, se natolik lekl, až jej upustil na zem a ozval se tlumený náraz.

Marcus jí okamžitě objal a snažil se jí uklidnit, děvče plakalo a jemu došlo, co myslela tou „osobní věcí“. Po pláči se vzpamatovala a hodlala pokračovat ve vyprávění.

Její hlava spadla na zem a pomalu se ke mně kutálela. Vojáci mě vedli ke špalku, zdráhala jsem se, ale marně. Už jsem očekávala smrt, ale… nebýt Sigurda a několika dalších vojáků, když se vraceli z hlídky. Přišli v pravý čas. Zaútočili ze zálohy, legionáři nevěděli, co se děje a nám dali tak šanci utéct. Nastal zmatek, pár našich zajatců padlo, ale když se k nám dostal našinec, rozřízl nám pouta a my mohli zmizet. Bohužel, ne daleko. Do cesty se nám postavili lučištníci a hlavně ten voják, co mi popravil přítele…



Zlost se jí dostala do očí, „Chtěla jsem ho zabít, ale Sigurd mu jednu vrazil do obličeje a mne přehodil přes hradbu. PROČ TO UDĚLAL?!“

Otočila se na Marcuse s kamennou tváří, ruce se stále držely jejích ramen, „Chtěl tě zachránit a to se mu povedlo. Jinak bys mi tohle nevyprávěla.“ pustil se jí, „Překvapuje mě, že jsi ten pád přežila. A ti ostatní? Ten muž se zraněnou nohou?“
„To byl Edwin. Nevím, kde se tam vzal, prostě… huh, když jsme běželi s několika bratry, z hradeb po nás stříleli. Kromě mě a Sigurda útěk nikdo nepřežil. A Edwin se z ničeho nic vynořil z jednoho keře, když nás spatřil císařský zvěd.“ pustila oči k lavici, „Chvíli bojovali, ale ten bastard byl pohotovější… Dýkou mu rozřízl nohavici a vážně ho zranil.“
„Předpokládám, že ho Sigurd rychle popadl a tys toho vojáka zabila, že?“ děvče kývlo hlavou, „Neuvěřitelný… Dva dny na útěku, bez jídla a vody. Bez pomoci se strachem v zádech. TO je prostě… neuvěřitelný!“ usmál se na ní, „Chápu moc dobře, proč se chceš stát Bouřným hávem a milerád tě přijmu. Takové vytrvalce potřebujeme, byť jseš kovářka.“
„Bojovat umím,“ přiznala, „ve volných chvílích jsem se procvičovala se Světl…“ opět zamlkla a ucítila, jak se jí slzy opět probouzí.
Poté se Marcus na ní usmál a dodal něco, z čeho se velice lehce otřásla, „Potom věř, že ti Talos pomůže s výcvikem a dovede nás k vítězství!“
I když jí lichotila řeč muže, tvář jí velice znejistěla, „Snad má přítomnost v řadách Bouřných hávů pomůže, i když… neuctívám Talose…“

Jakmile její přiznání muž slyšel, zatvářil se velice hrůzně a vyděšeně, jakoby vedle ní seděla sama smrt. Okamžitě nahodil tvrdý výraz a milý hlas vyměnil za něco hrubší, až to vyděsilo i dívku.

„Počkat, ty neuctíváš Talose? A chceš se přidat k nám?! To je vtip, ne?“ děvče nechápalo, co ho znepokojuje, naléhal, aby mu prozradila svou víru.
„Mara mě provázela celým životem… I v pevnosti. Díky ní jsem na živu!“
„Možný důvod, proč tě nepopravili, je ten, že Maru uctívají hlavně císařští! Proč taky popravit někoho, kdo vyznává jejich víru, že? Raději popravit někoho, kdo skutečně věří v nordského boha!“ rozkřikl se důstojník, „Nedokážu si představit Mařinina válečníka, který nikomu nechce ublížit! To je ale opovážlivost!“
Thyryna zlostná tvář se na něj zadívala, nechápala takovou potupu nad prostou vírou, „Jaká opovážlivost? Víra jako víra!“
„Fajn, jestli chceš takhle zůstat, zůstaň si… Ale k Bouřným hávům se nepřidáš!“
„TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ?!“ vyjekla, „Já se vám tady svěřím se svým životem, nabízím vám pomoc a vy mě nepřiberete jen kvůli tomu, že uctívám Maru? Zbláznil jste se?“ po jejích slovech jí muž pohrozil, aby zklidnila jazyk, nebo by přišla ještě k úrazu.
„Bouřné hávy tvoří praví synové a dcery Skyrimu, jenž mají Talose v srdci. Kdo ho nevyznává, není pravým synem či dcerou Skyrimu!“

Po těchto slovech se Marcus Bolehlav zvedl od stolu a vykračoval ke dveřím, „Být tebou, Thyro, zůstanu ve městě, držím hubu o tvém přesvědčení a jestli chceš nějak pomoct ve válce, najdi si práci v dole nebo u kováře!“ poté už otevřel dveře ven, v Thyryně tváři se probudil pláč, který nešel zastavit.

Zakryla si obličej a snažila se, aby její vzlykání a smutek nebyl slyšet, což se jí nedařilo. Pár vteřin po smutné reakci se opět otevřely dveře, ve kterých se objevila trojice vojáků, dvojice mužů v námořnickém oblečení a podivný mladík ve světlém hábitu a brašnou na zádech, který si to zamířil rovnou k hospodskému.

„Promiňte, potřeboval bych se vás na něco zeptat…“ začal řeč.
„Jistě, ptejte se. Chcete volný pokoj?“
„To taky, ale potřeboval bych vědět, kudy se jde do Ledohradu. Nemohl byste mi pomoct?“

Jeho řeč byla velice hlasitá, nikdo z přítomných jí nemohl neslyšet. Jen, co padla otázka, okamžitě se ozvala žena z příchozí trojice vojáků, kteří se nahlas smáli.

„Hej, ty! Ty chceš do Ledohradu?“ mladík v hábitu se otočil na volající, „To ti asi neprojde…“.
„Proč by mi to nemělo projít? Kdo jsi?“
Žena k němu přistoupila blíže a zahleděla se mu do tváře, „Nord nordovi pomůže a i teď, když vyšla na povrch mobilizace! Měl by sis promluvit s Marcusem Bolehlavem, ten ti řekne víc…“
„Mobi-co? Počkat, on je tu nějak konflikt?“ vojačka mu dala za pravdu, „Omlouvám se, že to řeknu, ale tohle je vaše věc. Nechte mne napokoji.“
„Cože to ten cápek z lodě řekl?!“ vykřikl druhý voják a přiblížil se k němu blíž, třetí sedící si stoupnul a přidal se do hloučku.
„Jestli vypukla nějaká válka, mě nezajímá. Já ji nezavinil a nemám zapotřebí se plést někomu pod nohy! Já se chci dostat do Ledohradu, v klidu a míru.“ pronášel mladík, ale jeho slova byla pro trojici marná.
„Co si, u Talose, o sobě myslíš?! Jsi jedním z nás, tak budeš pomáhat Skyrimu jako každý!“ pronášel rozhněvaný muž.
„Stejně nemůžeš odejít! Jarl Skald vynesl emigrační embargo! Nikdo z Jitřenky bez souhlasu neodejde!“

Mladík s sebou šklubl a chtěl rozrazit trojici postávajících vojáků, kteří mu bránili cestu v odchodu, naneštěstí se mu nic takového nepodařilo, ba naopak, vojáci se do něj pustili. Začali do něj šťouchat, postrkovat, až jej jeden z nich udeřil silně do tváře a spadl na zem. Z jeho torny se vysypaly veškeré věci a než jej stačil mladík sebrat, chytla ho vojačka kolem krku a zvedala výše. Chtěla mu uštědřit také jednu ránu, naštěstí se tak nestalo. Její ruku zastavila uplakaná dívka a strčila do ní, až narazila hlavou o pult, muži se divili, kdo se do jejich sporu vmísil.

„Přestaňte ho mlátit a jděte si po svém!“ křikla se zaschlými slzy.

Vojačka se do ní chtěla pustit, ale muži jí v tom zabránili a společně odešli s protivnými výhružnými řečmi ke stolu. Thyře a mladíkovi bylo náhle trapně, když si oba současně uvědomili, že nikam nemohou patřit a nemohou ani odejít. Mladík se jí uklonil a poděkoval, nečekal žádnou pomoc, Thyra ho jen lehce odsekla.

„Netřeba děkovat. Nic jsem neudělala…“
„Cítím z tebe zármutek a vztek…“ konstatoval, „Ale na tom nesejde. Zkrátka, díky.“, sklonil se k zemi a začal dávat rozházené věci zpátky do torny. Náhle se mu do ruky dostal podivný přívěšek, o kterém neměl tušení, „Kde ses tady vzal? Nevzpomínám si, že bych tě přibaloval s sebou…“
„Nějakej šperk?“ zeptala se ho dívka.
„Můj rodinný amulet. Trochu složitější na vysvětlování…“ mladík se zahleděl do tváře zachránkyně a konečně povolil moudrá slova, „Ou, omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Jsem Onmund, a ty jsi?“
Děvče se na něj usmálo, „Thyra, jméno mé.“
„Vím, zní to divně, ale žiješ tady v Jitřence? Víš, nemám kde bydlet, poslední peníze jsem dal za plavbu na lodi, která mě dovezla sem…“
Thyra zapřemýšlela, „Těžko ti pomůžu, nejsem odtud… Ale zkusíme něco vymyslet, jo?“ vzala ho za ruku a odvedla jej k lavici s jídlem a pitím.

V té chvíli se začali bavit blíže o sobě a svých osudech, Onmund prozradil důvod cesty do Ledohradu a Thyra zase svůj důvod, proč se chce přidat do armády. Jejich líčení a povídání trvalo hodiny, dvojice poznala, že oba mají něco společného, i když byli odlišní. Avšak v této chvíli je těšilo, že jeden má toho druhého, jen pár hodin se znali a už si naplno věřili. Když už se chýlil čas a v sále zůstali už sami dva s hospodským u pultu, dostavila se na obou únava. Mladík stále přemýšlel, kde by mohli přespat, až Thyru napadlo jediné řešení.

„Pojď se mnou, najdeme mého bývalého velitele, ten nám určitě něco najde…“
Onmund jen kývnul hlavou, „Na loď se stejně vrátit nemůžem… Veď mě!“

Oba vstali od stolu a společným krokem vyšli ven z krčmy, vítr a husté sněžení se během otevření chtělo dostat dovnitř lokálu. Mrazivá Jitřenka se halila do temné noci…