Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky III - Děti Skyrimu

Přidal Adrian_S dne 14.10.2014 17:24
#8

Část 3. - Skyrimská otázka

Nastalo ráno dalšího dne, ve Větrném Žlebu se dokončovaly přípravy na zasedání. Jorleif se služebnictvem pečlivě upravovali sál do nordské krásy, veškerý nábytek i podlahu nechali vyčistit. Poté se vrhli na stolování a ani ne za pár vteřin byl stůl bohatší o několik desítek lahví nordského alkoholu a bohatého jídla. Jakmile vše připravili, ostatní služebnictvo odešlo ze sálu pryč do nitra paláce. Hodiny ubíhaly stejně rychle jak divoká řeka v Pláních, jarlovo pozadí neopustilo trůn a mlčky s opřenou hlavou vyhlížel na zavřené dveře s dvojicí hlídajících strážců. Vůbec nevnímal ani zprávy od svého správce, týkající se obyvatel či stížností. Neustále přemýšlel nad svou řečí a cílem setkání. Galmar kolem něj každou chvilku procházel s nábytkem, které stěhoval z nepoužívaných místností. Vedle trůnního sálu nechával vybudovat strategickou místnost s mapkou provincie, ležící na lavici uprostřed místnosti. Jeho počin stejně jarl neocenil, stále se utápěl ve vlastních myšlenkách…

Z ničeho nic se rozrazily dveře, mladý posel, pokrytý horským sněhem, vstoupil a hrdě hlásil příchod prvních hostů. Za pár okamžiků dorazilo do místnosti nejen několik strážných, zajišťující bezpečnost zasedání, ale i východní jarlové ze Skyrimu i se svými pobočníky. Jarla Laila Zákonodárkyně z Riftenu, jarl Skald z Jitřenky a jarl Korir z Ledohradu společně vstoupili a pozdravili hostitele, který jim nabídl prostor k usednutí. Huskarlové si sedli vedle svých pánů a na jejich pokyn se dali do menšího občerstvení.

http://imgur.com/wnLzuLe.jpg


Za pár chvil do dveří vstoupil další jarl, Dengeir ze Stuhnu, pán Falkreathského území. I když se s pohrdavým pohledem zatvářil, Ulfrik ho uvítal a nechal usadit. O hodinu později dorazila další jarla, Idgrod Havranice, z území močálů a bažin, která se bez jakýchkoliv emocí zahleděla na zarostlého pána a nechala se usadit se svým doprovodem vedle Dengeira. Nakonec za pár chvil se znovu otevřely dveře, do nichž vstoupil poslední pozvaný vládce, jarl Igmund z Markarthu, města stříbra. Z tváře mu bylo možné vyčíst strast s obavou, ale i tak se posadil k lavici.

Všichni pozvaní byli přítomni, horal jim nabídl pustit se do hodování a nalévání, svého správce propustil ke svým povinnostem a strážím přikázal, aby bedlivě dávali pozor, kdyby se něco semlelo. Jen, co odešel Jorleif, huskarlům bylo do ucha pošeptáno od svých pánů, aby se postavili za jejich záda. Jak uslyšeli, tak učinili… Hrdě vyčkávali na další příkazy. Ze strategické místnosti vyšel i Galmar, podíval se tiše na svého přítele, ten mu jen gestem ukázal, aby zůstal na svém místě.

Když si všichni nalili poháry, Ulfrik vstal ze svého trůnu, přistoupil k lavici a svými silnými pažemi se opřel o dřevo.

„Rád bych vám poděkoval, že jste dorazili…“ pronesl na úvod své řeči, „Důvodem, proč jsem vás svolal, je…“ záhy se znova rozrazily dveře, v nichž se objevil kdosi nezvaný, jarl a ostatní posluchači zamířili svůj zrak ke vchodu, „Áh, nečekán, nezván… A přeci dorazil… Jen se posaďte, jarle Balgruufe!“ promluvil klidně Ulfrik.
„Svolat zasedání do téhle mrazivé pustiny, to se dá ještě omluvit… Ale jednat bez jarla Bílého Průsmyku? Buď je to známka zbabělosti anebo zrady!“ pronesl jarl Balgruuf Velkomožný.
„Měl jsem dobrý důvod, proč vás nemám zvát, ale když už jste přišel…“ pronesl skromně hostitel a nechal ho usadit.

Jarl Balgruuf Velkomožný cestou vypustil z úst velmi ironickou poznámku, která se rozezněla po celém sálu, nikdo na ní však nereagoval. V žilách mu vřela krev, přesto se posadil a nastražil uši.

„Jak jistě víte, velekrál Torygg je mrtvý, a ano, zabil jsem ho.“ přiznal hned ze začátku, „Protože ani jeden z vás se nehodlal pustit do tohoto úkolu. Všichni jste se jen báli, a proto nezbývalo nic jiného, než abych to vzal do vlastních rukou. A jak vidíte… podařilo se.“ místností se neslo mrtvé ticho, „Důvodem, proč jsem vás svolal je…“, chtěl dokončit řeč, ale jeho slova přerušil jarl Igmund.
„A čeho tím docílíš, Ulfriku? Jestli sis tímhle chtěl zajistit post „velekrále“, musím tě zklamat! Udělal’s špatnou věc!“
„Co vy do toho máte co mluvit, jarle Igmunde?“ ozval se ihned Dengeir ze Stuhnu, „Vy byste si na tohle troufl? Kdo neustále mluvil o plánu, jak zabránit Thalmorům vstup do Skyrimu, huh? A kdo je má teď ve městě?“
„Podle toho, co se proslýchá po Skyrimu, zabil jste ho neprávem a nečestně! Zbabělé!“ pronesl jarl Balgruuf a silně se opřel do stolu, „Vůbec nechápu, čím jste tímhle chtěl docílit? Tohle akorát rozvíří klidné moře!“
„Uklidněte se, jarle Balgruufe! Ulfrik dokázal, že když se něčeho chytne, tak to dotáhne až do konce. Vy sám jste raději zalezl do dračí tvrze a nevytáhnul ani paty! Tak tu přestaňte mluvit o zbabělosti!“ hájil jarl Skald svého přítele z východu.
„Děkuji za podporu, Skalde. Obávám se ovšem, že tohle hájení nebude mít smysl.“ pronesl upřímně.

Náhle se pobočník z Bílého Průsmyku, Dunmerka Irileth, přiklonil k uchu svého pána a něco si šeptali.
„Ano… dobrá poznámka, Irileth. Pověz mi, Ulfriku, pročpak tu není jarla Elisif? Že by snad ze strachu spatření vraha?“
„Měl jste ji pozvat aspoň z projevu dobré vůle…“ ozvala se Idgrod, „Nejen, že to teď vypadá jako akt nepřátelství, ale bez ní nemůže proběhnout hlasování o zvolení velekrále!“
„Ta káča by stejně nepřišla… By umrzla na kost už v Morthalu!“ ozval se nečekaně Galmar, Ulfrik na něj okamžitě gestem ukázal, aby zklidnil hlas.
„Ta „káča“, jak ji tady váš drzý služebník pojmenoval, je stále jarlem části provincie a zasluhuje si úctu.“ pronášel jarl Igmund, „Takže, být vámi, Galmare…“ opřel se o lavici, „Zůstaňte na místě a DRŽTE HUBU!“
„To říká ten, co si nechal pustit do města zavšivené elfy!“ zvýšeně hlásil Galmar a i když ho Ulfrik znova gestem mírnil, jeho trpělivost přetekla, „Kdopak zaručil po vyhnání Zapřísáhlých, že Markarth je zavázán Ulfrikovi, jakožto zachránci, a teď se mu tady otáčí zády? Být vámi, jarle Igmunde…“
„Galmare, příteli! Uklidni se! Nech mluvení na mně!“ přikázal mu Ulfrik.
„Poručte tomu pitomcovi, ať přestane zasahovat do jednání!“ ozvala se stráž doprovázející jarlu Idgrod.
„A měli jsme snad nějakou možnost?“ zeptal se jarl Igmund, „Nemohli jsme se bránit! Prostě přišli bez varování a okamžitě sdělili, že přebírají město.“

Galmar se opět ozval, avšak už v půlce své rozzuřené řeči si všiml Ulfrika a jeho gesta. Své rozčilení zastavil a zadržel jazyk za zuby.
Náhle se ozvala jarla Idgrod z Morthalu, i když si horala vážila, prozradila mu, že tento tah nebyl zrovna nejlepší. Následně se rozpoutala divoká rozvášněná diskuze, která neměla konce. Zapojili se i jarlové z opačných konců země, Korir z Ledohradu a Laila Zákonodárkyně z Riftenu, kteří hájili jeho čin. Argumenty a ostrá slova létala z jedné strany místnosti na druhou, huskarlové nastražili oči do všech směrů, aby stačili včas reagovat proti nebezpečí na své pány. Bohužel, stačila jedna malá poznámka ke Galmarovi, který byl jak utržený z řetězu…

„Všichni se najednou bojíte císařství! Byly doby, kdy tu žádné císařské vojsko nebylo a ani jsme ho nepotřebovali! A teď, když se chceme vrátit do této doby a žít si svobodně, tak máte hubu plnou keců a nesmyslů! A to si říkáte jarlové?!“
„Ulfriku, poruč svýmu příteli, ať už drží hubu, nebo jsem tu skončil!“ vyřkl nahlas jarl Igmund, ke kterému se připojila i Idgrod a Balgruuf, Ulfrik byl na vážkách, chtěl podpořit přítele, ale nechtěl vyhnat drahé hosty.
„Odpusťte, můj pane, ale musím…“ omluvil se Igmundovi huskarl Faleen, „Když jsi tak chytrý Galmare, nechceš vládnout Větrnému Žlebu místo svého pána? Možná, že bys měl na to…“
„Sklapni, ty jedna redguardská kurvo! Ty nemáš právo poroučet Nordovi, co má dělat a co ne!“

Faleen se namíchla, zuřivě tasila zbraň a přiblíižla se k divokému Nordu, chmatající si pro svou sekeru na zádach. Strážci neváhali bránit místnost před konfliktem, ale jak zareagovali oni, přidal se doprovod jarlů. V sále se rozezněly pokyny k zastavení potyčky i válečné pokřiky. Situace byla natolik vážná, že ani klidný Ulfrik nevěděl, co má dělat, aby nedošlo ke krvavému střetu. Pokřikoval na všechny, aby přestali, ale slova se rozplývala ve vzduchu. Načež se stalo něco, co nikdo z přítomných nečekal…

„FUS RO DAH!!!“

Hlas tak mocný, jakoby právě udeřil blesk do sálu, lahve alkoholu se roztříštily o zdi paláce a veškeré jídlo, které stálo v cestě neznámé magie, se rozletělo do všech stran. Všichni přítomní utichli a zastavili potyčku… i samotný Galmar v rauši. Obecenstvo se nic netušíc zahledělo na tvář jarla Ulfrika Bouřného Háva, který svůj hlas vypustil z úst a ukázal svou sílu přede všemi.

„TO JE THU'UM! ON VYVOLÁVÁ THU'UM!!“ ukázaly stráže, hlídající vchod trůnního sálu, na svého pána.
„U všeho, co je mi svaté… To byl řev! Jako Šedovousí na své hoře!“ pronášel s údivem jarl Balgruuf.
„Mohli byste se konečně všichni uklidnit a posadit se?“ požádal je Ulfrik, „Hned zasuňte své zbraně zpět do pouzder, nebo vás dám všechny do žaláře!!“

Strážci se na sebe podívali, po chvíli civění zandali zbraně zpět do pouzder. Galmar se vrátil s ledovou hlavou ke svému příteli, avšak z Faleen nezpustil oči. Překvapení panovníci se usadili do lavic a pohlédli na mocného muže v čele stolu… celá místnost zela tichou prázdnotou.

„Pozval jsem vás, abychom vyřešili otázku, kdo se má stát velekrálem Skyrimu. Sice jsme všichni Nordi, ale já jediný umím použít tento mocný hlas, jak jste právě slyšeli!“ chlubil se, „Tímto hlasem jsem zabil starého Torygga, který neměl šanci. Mizerně vládl a ještě mizerněji bojoval. Proto si dovoluji navrhnout sám sebe, jako velekrá…“
„To je blbost! Taková opovážlivost!“ ozvala se beze strachu Idgrod.
„Mlčte, jarle! Vždyť má pravdu!“ ozval se z ničeho nic Dengeir ze Stuhnu.
„Vždycky jsme byli s císařstvím, i za dob „Vpádu Zapomnění“.“ podívala se na všechny urozené, Ulfrik s plnými ústy slov náhle ztichl a nechal jí mluvit „A kolik Nordů ze severu se vydalo bojovat proti těm stvůrám! Pamatuje si někdo z vás, kolik Nordů pomohlo císařství a naopak, kolik císařských pomohlo Skyrimu? Předtím, než se Martin Septim obětoval, aby zachránil nejen říši, ale i celý Tamriel, vyslal tajně do Skyrimu mnoho svých lidí, protože si nebyl jistý se svým plánem. Kdyby selhalo jeho obětování, Skyrim by se mohl ubránit… aspoň na nějaký čas!“ jízlívý hlas se znova nadechl k poslední větě, „Když nám tehdy císařství pomohlo a bylo tady, tak mi jarle Ulfriku netvrď, že tu nikdy nebylo!“

V hale se stále ozýval tichý klid, jen plápolání ohně z pochodní na zdech se sem-tam ozývalo, nikdo neměl slova pro vyvrácení jejího vyprávění.

„A kolik Nordů taky padlo na hranicích…“ odpověděl pohrdavě Dengeir.
„Jen si chránili své vlastní zadky.“ opětoval jí Ulfrik krátce, „A i kdyby, to bylo před dvěmi sty lety, teď je jiná doba a jiná situace. Byla‘s Idgrod v Císařském Městě, když jej napadl Aldmerský spolek? Víš, jak se chovají k lidem, kteří se jim nepodřídí?“
„Teď nehovořím k Altmerům v Cyrodiilu, ale…“ snažila se zkonstatovat jarla, Ulfrik však velice tvrdě bouchnul rukou do stolu, až nejbližší stojící pohárek povyskočil.
„ALE O TO PRÁVĚ JDE! Císařství je spojené s elfy, které chtějí zničit naši zemi! Pokud stojí na jejich straně, pak jsou to nepřátelé!“ nadechl se zhluboka a rozhodl se pronést řeč, nad kterou myslel již dlouhou dobu…

„Narodil jsem se ve Skyrimu, ve svobodné zemi. Už od té doby, co byl můj otec jarlem Větrného Žlebu a co jsem se dal do císařské legie, jsem poznal, co je to utrpení a tyranie, kterou nám diktoval Thalmor. Ti elfové z Letních ostrovů si připlují na kontinent, zaberou téměř celý Tamriel a pak, když otec bohů, Akatosh, přijme Talose za svého bratra, začnou pronásledovat každého, kdo se drží této víry! A místo toho, aby císař bránil zájmy Tamrielu, hlavně Skyrimu, jakožto hlavních spojenců, začne si bránit vlastní zadek a podepíše otrokářskou smlouvu…“ zamířil pronikavý zrak na všechny, „Tomu říkáte „svoboda“? „Svoboda“ znamená být takový, jakým chci být! Zvolit si stranu, na které chci bojovat! Zvolit si víru, kterou chci uctívat! Zvolit si své poslání, které chci žít! A pokud je někdo této myšlenky, pak mu dovolím, aby i on takto žil! Skyrim byl a bude svobodný, jak tomu kdysi bývalo, a pokud se stanu velekrálem, udělám vše, ABY TO TAK BYLO!“

„Moc pěkná slova, jarle Ulfriku…“ ozvala se po krátké chvíli jarla Laila.
„Huh, co naplat, jarle, když tě právě několik lidí ignorovalo…“ pronesl smutně Korir z Ledohradu.
„Císařství nemělo na vybranou! Kdyby nepodepsalo „Zlatobílý konkordát“, už bychom tu nebyli! Nikdo! Ani ty, ani já… Žádnej Nord!!“ vyhrkl na něj jarl Balgruuf, „Takhle jsme byli aspoň na čas v bezpečí! Ztráta víry v Talose je jen malou cenu za naši svobodu.“
Galmarovi zrudla tvář, „Svobodu? Tomuhle vy říkáte…“ než stačil něco dopovědět, Ulfrik ho uklidnil.
„Když tak krásně hlásáš „o svobodě“, pověz mi, příteli… Proč kritizuješ Dunmery z východu a místo řešení jejich otázky ve městě se věnuješ něčemu rozsáhlému, co nebude mít účinek?“ zeptal se ho upřímně jarl Igmund.
Ulfrik se na něj zadíval pohrdavě, silně se opřel do stolu, „A co má, u Talose, tohle společného s naší skyrimskou otázkou?“
„Ty tady hovoříš o svobodě a vlastní víře. Ale těm Dunmerům, kteří žijí ve tvém městě, se jim nějak nedostává… Nemohl bys to vysvětlit?“
„Co se děje v mém městě, do toho ti nic není, Igmunde!“
„Tak tady to mí milí jarlové vidíte… Ulfrik chce svobodu pro všechny, nebo jen pro všechny Nordy?“ pronesl ledově Balgruuf, „Už je mi jasné, proč jste nepozval Elisif…“
„Jak sobecké!“ pronesla Idgrod.
„Jestliže chcete žít svobodně, musíme se nejdříve zbavit císařské legie, která sem vkročila a poslat ji zpátky do Cyrodiilu.“ odpověděl tentokrát klidně Ulfrik.
„Ulfriku, Ulfriku…“ zakroutil Igmund hlavou, „Naší jedinou šancí, jak se ubránit Thalmorům, je spojenectví s císařstvím! Jedině s nima dokážeme porazit elfy. Bez nich to nepůjde, ani kdybys měl za zády milionovou armádu!“
„Že zrovna ty takhle mluvíš…“
„Jsem ti zavázán za navrácení Markarthu… Ale proti Thalmoru nemáme šanci. Jestliže budeme proti sobě, místo na jedné straně, Thalmor nás vyhladí… Doslova!“
„A ta císařská nabídka nezněla zas tak špatně…“ ozvala se Idgrod, Laila okamžitě chtěla vědět, o čem mluví, „Pobočníci generála Tullia nám vysvětlili současný stav a plány se zemí. Když se k nim připojíme, nebudeme jen v bezpečí, ale máme zaručenou plnou podporu v boji s Thalmorem. Navíc, pokud se jim jarl Ulfrik nevzdá, budou chtít v každém případě jen jeho hlavu!“ otočila se zpátky k čelu horala, „Je mi líto, jarle Větrného Žlebu, ale tvůj nápad se sjednocením je směšný! Dokonce i v mých vizích jsem neviděla tvůj úspěch…“
„Jste zbabělci…“ neklidný hlas, avšak nezuřivý, vyšel z úst, „Jestli se chcete připojit k legii, fajn, připojte se… Zachraňte si prdele!“ nadechl se pořádně, „Avšak pamatujte, Nordi se nevzdají. Až sjednotím tuhle zemi a zbavíme se okupující legie a potáhnem na Thalmory, všechen lid na vás zapomene… O to se postarám! SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!“

Na tuto reakci se jarl Igmund a Idgrod postavili, poručili svým huskarlům, aby se připravili na odchod. S výsměchem odcházeli ven ze sálu, k nim se na poslední chvíli přidal Dengeir ze Stuhnu i jarl Balgruuf, který se zuřivým pohledem pronesl poslední slova: „V některých věcech máš pravdu, ale jinak jsi blázen, Ulfriku… Je mi líto.“. Klidným krokem odešel od stolu velikán s dunmerským doprovodem, na zasedání už zbývali tři jarlové. Ulfrik se na ně zadíval, nečekal něčí zdržení…

„A proč vy tu sedíte? Vy se snad nechcete připojit k císařství jako ostatní?“
„Byl jsi mým přítelem dlouhou dobu a vím, co máš na mysli…“ pronášel jarl Skald, „Já tvé rozhořčení chápu a nehodlám dopustit, aby mi Thalmor pochodoval po Kotlině!“
„Také nesouhlasím s tím konkordátem. Pro Skyrim bude nejlepší, když bude svobodný, jak to říkáš…“ odpověděla mu Laila.
„A co ty, Korire? Chceš se taky přidat k císařství?“ chladný mužský hlas proletěl k pánu z Ledohradu.
„Bývaly doby, kdy byl Ledohrad mocnější a vlivnější, než Samota. Bohužel tyto časy jsou již minulostí a ať se přidám k jakékoli straně, budu jen přítěží…“ pronášel velice upřímně zklamaným tónem, „Císařství je od Ledohradu daleko a mou jedinou starostí je ta proklatá univerzita!“
„Ale mohl bys nám pomoct…“ ozvala se jarla Laila, „Chápeme, čím si tvé město prošlo, ale teď potřebujeme každou pomoc. I ta nejmenší může dosáhnout velkého cíle! Potřebujeme tvou podporu, Korire.“
Pán z Ledohradu chvíli přemýšlel, okem si přivolal svého stráženého a cosi s ním tiše diskutoval. Nakonec pronesl, „Ledohrad je sice slabý, ale pomůžeme ti, jarle Ulfriku! Jen doufám, že toho nebudu litovat.“

Když se Ulfrik dozvěděl o možné podpoře, poděkoval přítomným a ukončil sněm. Ihned si zavolal k sobě písaře a poručil, aby novým přátelům předal jistá prohlášení, která minulý den sepisovali. Vládci dostali nakonec vysvětlení, oč je tímto aktem žádá. Pak už odcházeli pomalu z paláce, Galmar nechal zavolat několik rychlých běžců, aby tajně odnesli další poselství do nepodpořených krajů.

http://imgur.com/2RfHC0i.jpg


Jakmile se zavřela brána za posledním odcházejícím diplomatem, vyšel z hradiště Jorleif s prohlášením, které nechával vyvěsit na velmi viditelných místech, pár jich odnesl také do hospody. Nic netušící lidé se začali shlukovat a nevěřícně se zahleděli do oné zprávy, která vyvolávala velikánský rozruch. Město se pomalu rozdělovalo na přívržence a odpůrce…

Upravil/a Adrian_S dne 04.06.2017 19:53