---

Část 2. - Dopisy nepřátelům

O pár dní později, kdesi ve Větrnožlebských ulicích kráčela statná osoba v medvědí kůži přímo do Paláce králů, s obouruční sekerou na zádech. Studeně mrazivý vítr se do pochodujícího vojáka opírala, avšak jeho rychlé tempo pronikalo bariérou velice snadno. Za několik málo okamžiků se dostal přede dveře ohromné síně, vojáci onoho muže pozdravili a otevřeli mu vstup. Jen vkročil dovnitř, teplo a světlo ho obklopilo, na chvíli sundal medvědí hlavu, která mu chránila vlasy.

„Ulfriku! Ani nevíš, jak rád tě vidím!“ křikl voják již ode dveří na svého jarla, sedícího v poklidu na kamenném trůnu až na konci síně. Voják kráčel pomalým tempem blíže.
„I já tebe vidím rád, Galmare! Málem jsem tam nechal mrtvé tělo…“ pronášel klidným hlasem jarl Ulfrik Bouřný Háv, „Doufám, že se podařilo Roggvirovi utéct.“
„Tak je to tedy přece pravda!“ překvapeně klidným hlasem zvolal, „Tys opravdu zabil velekrále Torygga?!“
„My oba moc dobře víme, že se Skyrim bál zhostit tohoto úkolu. Někdo to musel udělat.“ odpovídal mu jarl, „A já nehodlal čekat, až by mi semka Torygg poslal Thalmory se zprávou, že provincie padla pod jejich nadvládu.“
I když byl Galmar trochu zmatený, radostně zvolal, „Dobrá práce!“ poté ho však přešla radost, „Avšak, jak si chceš zajistit, aby ses stal velekrálem? Tím, žes ho zabil, se jím hnedka nestaneš… Nemám pravdu?“
„Máš naprostou pravdu, Galmare.“ přiznal, „Tím, že jsem odstranil hnisající ránu z rozpáraného těla, nedělá ze mě ranhojiče.“
„Tak tak… Budeš potřebovat shromáždit všechny jarly krajů a přesvědčit je. Když je teď Torygg mrtvý, určitě budou také chtít jeho místo…“
„To je to nejmenší…“ přiznal se mu, „Spíš se obávám, že sem císařství někoho pošle, aby potrestal můj čin a nedopustil tak mé zvolení. Císař nenechá Skyrim bez krále a už vůbec ne bez potrestání viníka.“
„Pak tedy musíme rychle jednat, dokud máme čas!“ pronesl Galmar a než stačil pokračovat ve své řeči, dveře paláce se rozrazily, z nichž vyběhl neznámý voják v modré uniformě, mířící rovnou k Ulfrikovi.
Ti dva se na něj zahleděli a netušili, co má voják na srdci, „Jarle Ulfriku, veliteli Galmare… Posílá mě Throngvor Stříbrnokrevný z Markarthu, mám vám doručit toto.“

Galmar převzal zapečetěnou listinu, poděkoval poslu a zamyslel se, „Hmm… uplynula už od toho dlouhá doba… Ale víš, jak tě teďka lid nazývá na západě Skyrimu?“ jarl se na něj otočil a čekal na výrok, „Markarthský medvěd!“.
„Hmm… ani mě to nepřekvapuje…“ pronášel klidně, „Spousta Nordů tam padla, ale stálo to za to… Vyhnali jsme Zapřísáhlé, Throngvor nám zajistil přísun stříbra, Igmundovi moc a císařství splnilo slib s uznáním Talose.“
Voják odkráčel ze sálu, Ulfrik se znova dal do řeči, kterou měl rozdělanou, „Pozvat sem jarly z východu nebude těžké, ale ze západu… Kdo určitě nepřijde, bude jistě Elisif. Vsadím se, že ještě teď pláče nad svým zesnulým králem…“ nadechl se a přemýšlel nad dalšími slovy, Galmar mezitím otevřel zprávu a začetl se.
„Igmund z Markarthu určitě přijde a podpoří nás, když jsme ho my podpořili proti Zapřísáhlým. Z Falkreathu by mohl dorazit jarl Dengeir a z Morthalu jarla Idgrod… Ano, Idgrod…“ dodával Ulfrik slastně, věřil si, že by jí přesvědčil.
Náhle zlostně zabručel důstojník, své zlé oči namířil na svého přítele, „Nejsem si moc jist tvými slovy…“
„Proč? Co se píše v té listině?“
Galmar se otočil se psaním na jarla, „Už je pozdě… Zvědi hlásí, že již císařská vojska překročila hranice, na Samotu dorazil jistý generál Tullius a ihned si ho vdovička oblíbila.“
Ulfrik zbystřil, „Cože? Generál Tullius? On žije? Jak je to možné? Vždyť… Vždyť padl do zajetí Thalmorů v Císařském Městě!“
„Ty toho chlápka znáš?“ otázal se ho Galmar.
„Tullius vedl obrannou linii v Císařském Městě. Mně dal skupinku Nordů, se kterou jsme měli osvobodit severní část města a Bílozlatou věž.“ vysvětloval mu, „Než byla naše skupina poražena, viděl jsem ho v obklopení těch zavšivenejch Thalmorů, jak ho vedou pryč…“
„Nějak se z toho tedy ten červ dostal…“ promluvil důstojník a pokračoval v četbě dopisu, „K císařství se připojila Samota a do Markarthu vstoupili Thalmoři…“
„Vypadá to, že Throngvor ztratil moc nad městem… Nejdříve jsme vyhnali Zapřísáhlé, a teď nás vyhánějí elfové… Zatraceně! U Talose, tohle nám ještě scházelo…“
Vypadalo to, že bude konec špatným zprávám, ale naneštěstí tomu tak nebylo, ještě více se Galmar rozzuřil, div že neroztrhl listinu napůl, „Taková drzost a opovážlivost!! Tullius prosazuje ten prohnilej konkordát!“ otočil se na jarla, „Ba co víc, ti elfové chtějí tvou hlavu a zakázat nám Talose! Parchanti!“

Ulfrik se na tuto zprávu již zvedl z trůnu, jeho tvář začala zlostí rudnout, ale naštěstí svůj hněv nechal na uzdě. Prohlásil, že zakazovat Nordům svého boha ve vlastní zemi je stejné jako dát ruku do tlamy hladové šavlozubé kočky a žádat ji, aby nekousala. Svým hlasem si zavolal na svého správce, Jorleifa, který se mezitím hřál v kuchyni paláce, na jeho zavolání okamžitě přiběhl.

„Volal jsi, můj jarle?“
„Jorleife, přines pergamen, brk a kalamář! Budeš psát!“
Správce kývnul hlavou a zmizel kdesi v chodbách hradu, Galmar se zadíval na svého přítele s podezíravým pohledem, „Co chceš dělat?“
„Nechám poslat zprávu Tulliovi, ať si sebere své vojsko a táhne zpátky. Jestli nechce, aby vypukla válka, odejde…“
„Tohle se dalo čekat, že nám císař pošle někoho takového…“ prohlásil upřímně.
„Skyrim má právo na právoplatného velekrále, který by se postaral o své lidi… Nepotřebujeme k tomu císaře a jeho pobočníky…“

Když přišel Jorleif s psacím vybavením a usadil se ke stolu, jarl Ulfrik sedl zpět do trůnu a spustil svou řeč, správce psal každé jeho pronesené slovo. Paví brk začal malovat černá slova, ze kterých vycházel strach a obava. Seveřan nešetřil na tvrdosti a dále povýšenou hrdostí pronášel, co chtěl zaznamenat. I několikrát se stalo, že vzkaz nezněl tak dobře, jak předpokládal, museli ho opravovat. Písař s dávkou trpělivosti a plným korbelem medoviny strávil nad stolem s pergamenem hodiny, dokud vše nebylo černé na bílém…



„Teď mi Galmare najdi někoho, kdo to doručí našemu hostu. Jít tam osobně, už bych se nevrátil.“
„Najdu ti nejrychlejšího posla, kterého máme. To ti můžu zaručit…“ bral rozkaz velice osobně a okamžitě i s poselstvím vyrazil do kasáren, Ulfrik si promnul ruce a zamyslel se, co podnikne a jak protistrana odpoví.

Galmar v kasárnách vyhledal nejrychlejšího běžce v jednotce a sdělil mu úkol, který měl na srdci. Velké břímě předal mladé ženě v uniformě, jež se velmi ráda zhostila tohoto poslání. S úsměvem si okamžitě sbalila zásoby a uháněla ven z Větrného Žlebu na Samotu. Než vyběhla, všimla si, jak jarl Ulfrik poroučí svému písaři další slova, která zaznamenával.

Žena v lehké zbroji vyběhla z mrazivého města do divoké přírody, poryvy sněžného vzduchu a tančící vločky se jí dotýkaly na tváři. Své rychlé končetiny nechala pracovat naplno, za pár minut se městským strážím ztratila z dohledu, kdesi v mlze. Vojačka utíkala tak rychle, jak jen mohla, pronikala hlubokými závějemi stejně rychle jako vyhýbání se ostrým drápům šavlozubých koček, číhajících u cesty na kořist. Udýchaná a vyčerpaná doběhla do krčmy „U Noční brány“, kde si na pár hodin odpočinula uvnitř lokálu nad kořeněným vínem. S rozžhavenou krví a znovu nabranými silami se opět vydala na cestu, tentokrát již poklidnějším tempem, skrze mrazivou přírodu.

Po pár hodinách v Samotském Chmurném hradu, nynějšího sídla Císařství, se mladá vdova Elisif hřála u příjemných slov statečného válečníka. Jeho konejšivá slova jí dodávala rozvahu a touhu udělat cokoli, aby pomstila smrt svého manžela, velekrále. Nad mapkou Skyrimu hleděli oba dva a přemýšleli, co a který jarl podnikne během této krize. I když byla vdova vyděšena z nedůvěry a současnou situací, Tullius jí ujišťoval, že se nemá čeho obávat…

„Císař sem vyslal ty nejlepší lidi, jarle Elisif.“ pronášel nad mapou, „Mí muži udělají vše proto, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost a navrátili Skyrim do říše, jak tomu kdysi bývalo…“
„Jsem si jistá, máte velice působivé a slibné plány…“ přitakala mu, „ale obávám se, že ne všechen lid bude souhlasit s vaší myšlenkou.“
„Děláme tohle nejen pro císařský lid, ale i pro skyrimský! Ujišťuji vás, že dopadnem Ulfrika dříve, než provede další škodu v provincii…“
„Jen, aby nevypuknula válka…“ dodala jarla a zadívala se znova na mapku, „Vím jistě, že několik jarlů nechtělo Torygga jako velekrále a protivila se jim představa, že budou pod vládou těch Altmerů. Ale měli by pochopit, že je to v téhle chvíli to nejlepší, co můžeme pro tento národ…“
„Několik měst se okamžitě připojilo na naši stranu,“ zkonstatoval generál, „ovšem, získat si všechny, bude velice obtížné.“
Elisif se posadila do židle a sepnula své křehké ruce, „Mnoho Nordů bude nejspíš stát za tím vrahem, ale jsem si jistá, že je dokážete přesvědčit… generále.“

Dveře do síně se rozevřely a svit venkovního světla pronikl do temných chodeb hradiště. Neznámý kráčející Altmer ve zlatavé zbroji se blížil ke generálovi, který se hned na něj zadíval. Velice vysokým, avšak klidným hlasem se ozval, muž ve zbroji se uklonil před ženou.

„Ah, právě včas, kvestore.“ promluvil generál, „Zrovna jsem o vás chtěl mluvit…“
„Jaké překvapení…“ odpověděl mu Altmer.
„Jarle Elisif, toto je kvestor Galtrik, byl povolán samotným císařem společně se mnou jako diplomat. I když jsem si jist, že bych zvládl vyřešit tuto situaci, císař trval na altmeří pomoci.“
„Tomu říkám ale pěkné přivítání, generále.“ upřímně začal, „Jestli se chcete hádat, místo řešení nordské otázky, tak do toho, jen ztrácíte čas.“

Elisif se zadívala na kvestora a nemohla pochopit, kde se v něm vzalo tolik odvahy, aby použil tato slova proti svému nadřízenému. Začala kroutit hlavou a v duchu jí docházelo, že tato spolupráce nedopadne dobře, i když si toho moc neřekli.

„Oba se prosím uklidněte…“ mírným hlasem uklidnila velikány, „Vím, že nejste spokojen, generále, ale musíme přijmout každou pomoc. Skyrim potřebuje nového velekrále a my jim ho musíme zajistit!“
„Máte pravdu, jarle. Musíme vyřešit tuto otázku,“ přiznal se jí, „Ale vyjasněme si jednu věc, kvestore. Znám vaše plány, císař mě s nima seznámil. Pokud by došlo k válce, jakože k ní nedojde, máte zajištěný post velitele druhého oddílu a Marconius třetího. Avšak DŮRAZNĚ vám nařizuji,“ nadechl se znova, „Jestli dojde k nějaké bitvě a nepřítel se bude chtít vzdát, necháte je zajmout, ne popravit! Nechci žádnou zbytečnou krev! Je vám to jasné, kvestore?“
„Budu dělat, co bude v mých silách. Nic víc vám slíbit nemohu.“ generál kývnul hlavou a Altmer pokračoval, „Proč jste mě volal? Jenom kvůli tomuto rozkazu?“
„Ne, to rozhodně ne. Pojedete do Morthalu, do města v mokřadech.“ a blíže ho seznamoval s úkolem.

Prozradil mu, aby dorazil do města, našel jarlu Idgrod a svou diplomacií jí přesvědčil o připojení se k císařství. A až by tento úkol splnil, pokračoval by dále na sever, do mrazivé Jitřenky a Ledohradu, města s mágskou univerzitou. I když se Galtrik lehce oklepal z představy, že pojede do zimy, usmál se nad rozkazem, pohrdavě pak pronesl, že nic lehčího ještě nedělal. Tullius nebyl z jeho reakce zrovna šťastný, ale věřil, že se nepokusí vyprovokovat Skyrim k boji. Galtrik se zadíval na Elisif a upřímně jí kondoloval, což jí velice překvapilo. Poté vyšel ven z hradu se připravit na cestu, generál a jarla opět zůstali osamoceni uvnitř.

„Kvestor Galtrik je zkušený bojovník, prošel si mnohými střetnutími. Mě samotného překvapil, když odrážel útoky legionářů s naprostou lehkostí v Leyawiinu.“ hodil pár slov do prázdného ticha, „Avšak musím uznat, že se mi nelíbí jeho pomoc.“
Elisif mu bez varování skočila do řeči, „Já… omlouvám se, bude to ode mne znít trochu hloupě. Torygg… ehm, můj král mi popisoval hodnosti důstojníků. Nemohla jsem si nevšimnout, že je Galtrik „kvestor“.“ generál se na ní nechápavě zahleděl, „Nemá náhodou „kvestor“ malé pravomoce, oproti generálovi?“
S upřímným hlasem jí odpověděl, „Má, ale díky Zlatobílému konkordátu má ustanovené jisté výhody, na které můj nesouhlas ani zdaleka nestačí…“

Chtěl již vyslovit svůj další plán a dodat více odvahy Elisif, avšak se opět otevřely dveře, do nichž vstoupil legionář s naléhavou zprávou, o poslovi z Větrného Žlebu. Oba se na sebe otočili a zamysleli se, s čím přichází. Nechal ho pozvat dál, žena v modré uniformě vstoupila do hlavní místnosti s ozbrojenými legionáři. Jen, co spatřila vysoké lidi, zachvěla se… ne však zimou.

„Brr… To je ale hnusné teplo! Jste Generál Tullius? Jarl Ulfrik Bouřný Háv vám posílá zprávu…“ vytáhla z malé brašny zavázanou listinu, kterou mu předala do rukou.

Generál si něco zabrumlal potichu, otočil se k poslu zády a nad stolkem otevřel zprávu, oči pak ponořil do textu.

„Co to je?“ zarazil se během čtení prvního odstavce, „Ulfriku, Ulfriku… Tys nikdy nešetřil na tvrdosti…“ konstatoval a dále četl potichu.

Žena vzpřímeně čekala na jeho další reakce, které byly poněkud nečekané, Tullius se začal smát nad pergamenem, opakoval části, které ho nejen zarazily, ale hlavně pobavily. Ani se neobával zkritizovat nordskou čest před ní, v mysli začalo rudnout. Nakonec po přečtení zprávy listinu zmačkal a zahodil do rohu místnosti. Zeptal se posla, jestli se má vrátit s odpovědí či nikoli, a když mu bylo sděleno, že vyčkává na jeho reakci, požádal jarlu Elisif, aby mu sepsala odpověď. Legionářům přikázal, aby na chvíli zdrželi posla, mezitím se oba odebrali do vedlejší místnosti. Jarla vytáhla ze skříně psací potřeby, usadila se a vyčkávala na slova muže. I přes zavřené dveře byly slyšet některá užehlená slova, která by vojačka za žádných okolností neřekla svému jarlovi.

Brk náhle přestal psát, ruce písařky smotaly zprávu, a ještě na konec umístily pečeť Haafingaru, poté se dveře znova otevřely. Jarla předala odpověď poslu v modrém oděvu.

„Tohle mu předejte a vyřiďte mu ode mne, jestli je rozumný a nechce způsobit jen zkázu této provincie, zanechá toho a vzdá se. Nebo si pro něj osobně dojdu…“ sdělil generál ve dveřích ženě a poručil legionářům, aby jí vyprovodili ven za bránu města.

Jen, co odešla, Elisif si oddechla, jako by z jejího srdce spadl ten nejtěžší kámen, který tam měla.



„Jste v pořádku, jarle Elisif?“
„Ano, jsem… Jen mě vaše slova velice dojala.“ přiznala se mu, „S takovým klidem vzkázat takovou zprávu… To chtělo hodně odvahy.“
„Moje slova jsou pevná a nezlomná jako zákony císařské.“ usmál se na ní, chytil ji za ruku a hladil jí, Elisif se nad jeho činem usmívala, „Nebojte, paní. Vrátíme Skyrim zase do císařství, jak tomu bylo kdysi!“

Legionáři konečně vyvedli posla z hradu, který se okamžitě dal do běhu. I když v ní vřela krev z pronesených slov a z chování císařského důstojníka, musela si zachovat chladnou hlavu. Čekala jí dlouhá cesta domů, plná divokých zvířat, potulujících se ničemů a kruté severní zimy. Když přeběhla během západu Slunce cestu skrze Dračí Most, spatřila v dáli pochodující početnou skupinu legionářů s velitelem na koni, mířící do Morthalu. V tu chvíli raději zpomalila tempo, aby na sebe nevzala jisté podezření, držela se od nich kus zpátky. Noc již vkročila na svět a naštěstí se císařská jednotka vydala směrem do města, posel měl tak volnou cestu k domovu…

Svit slunečního paprsku dopadal přímo do očí spícího zarostlého muže v Paláci králů. I když bylo venku velice mrazivo, z vyhřáté lóže vstal tak rychle, jakoby na něj někdo chrstl vědro s horkou vodou. Hodil na sebe typický oblek a se starostmi v mysli sešel do trůnního sálu, vykonávat své každodenní povinnosti. Jen, co se usadil do své židle, ihned přistoupil Jorleif s pozdravem a dával mu na kolena různé písemnosti, které byly potřeba podepsat.

„Nějaké novinky, Jorleife?“
„Ano, můj jarle. Temní elfové si stěžují na situaci ve Sněžné čtvrti. Tvrdí, že hlídky vůbec nevcházejí do těchto ulic a nevšímají si kriminality, která se tam odehrává. Žádají…“
„Žádat si mohou, ale kdyby slovně nenapadali stráže, poslal bych jim tam více. Klidně i tolik, aby je vypudily nebo je hodily do Jámy…“ pronesl s klidem Ulfrik.
„Ale, můj pane, jsou to obyvatelé tvého města!“
„Ano? Ale nejsou to Nordi. A to mi jako důvod stačí…“ domluvil a svým zrakem se na něj zahleděl, „Ještě je tam něco na vyřízení?“
„Ne, pane. To je prozatím všechno…“
„Skvělé, teď když dovolíš správce, dám si konečně snída…“ ani nestačil dopovědět, z bočních dveří vyšel Galmar, který zazíval tak hlasitě, jako medvěd během říje a zabušil si na hruď.
„Zdravím tě, Ulfriku. Dorazil již posel se zprávou?“
„Galmare, sotva jsem vstal z postele a trochu si vylil zlost nad temňáky z čtvrti…“ odpověděl mu ihned, „Ne, zatím nikdo nepřišel.“
„Docela by mě zajímalo, jak asi ta krysa odpověděla na tvá slova…“
„Nečekám, že by se odtud sbalil a odešel. Je zavázán císaři, poslechne každý rozkaz. Chodí za ním jak děcko pro karamelku…“

Dveře sálu se rozevřely a v nich se objevila žena, přicházející ze Samoty. Když jí Galmar spatřil zraněnou v roztrhané zbroji, rozeběhl se k ní a snažil se jí různým způsobem uklidnit a pomoct. Žena jen vyřkla, že je v pořádku, svá drobná zranění nebrala tak vážně. Vysvětlila to útokem divoké šelmy na cestě. Z natržené brašny vytáhla nepoškozené zapečetěné psaní, které předala svému veliteli, s pohrdavým pohledem se zahleděl na dopis a pochválil ženu za vyřízení. Dopis putoval jarlovi do rukou, který již ani na chvíli nečekal a otevřel jej. Oba vojáci netrpělivě čekali na jeho reakci. Po chvíli Ulfrik sklonil psaní níže a zadíval se na svého přítele, jenž hluboce vydechoval, byl připraven jednat.

„Tak, a je to tady…“ pronesl ledovým hlasem a zavolal na svého komořího, v mžiku přiběhl.
„Volal jsi, můj jarle?“
„Jorleife, to prohlášení, které si včera psal… Svolej další písaře, aby ti pomohli sepsat jich víc. Až se tak stane, zajdi do kasáren, najdi sedm dobrovolníků, a pošli je mým jménem do hlavních měst, se vzkazem pro jarly, že jsou pozváni i se společníky sem, do Větrného Žlebu na zasedání. Ale ať se vyhnou Samotě a Bílému Průsmyku!“
„Jak si přeješ, můj pane.“ kývnul hlavou a zaběhl kamsi do chodeb paláce.
„Co se tam píše, Ulfriku? Co tam stojí?“
„To, čeho jsem se nejvíce obával…“ nadechl se smutně zhluboka, „Tullius se vysmívá skyrimským Nordům a nehodlá dopustit, abych se dostal na trůn velekrále.“ listina skončila na zemi.

Galmarova tvář se začala mračit, ale moc dobře věděl, že tímto gestem ničemu nepřispěje. Mezitím se ozvala žena, že by se ráda zhostila dalšího poslání, Ulfrik její nadšení ocenil, ale zároveň varoval, aby nebyla až moc nadšená ze současné situace. Jakmile dopověděl, zakryl si tvář dlaní a přemýšlel, co podnikne dál.

Za pár hodin, kdy se většina gramotného služebnictva sešla, se rozmnožila poselství. Jorleif nadále plnil pokyny svého pána, zaběhl do kasáren, našel další vojáky, kteří se přihlásili na post posla a vyrazili na všechny strany Skyrimu s nadějí, že doručí pozvání včas a v pořádku. Společným krokem vyšlo z paláce sedm poslů, procházející lid si jich všiml a neměli tušení, co se děje. I když měli mnoho otázek a vojáci jim připadali zcela obyčejně, něco jim říkalo, že se děje. Hloučky obyvatel stálo poblíž paláce a o něčem tiše spekulovali, z vysokého okna to sledovala dvojice přátel. Tiše hleděli na dění okolo oné zprávy a v duchu přemýšleli nad svými rozhodnutími. Poté se na sebe otočili a upřeně zahleděli.

„Budeš stát za mými zády, i když budem proti přesile?“
„Nebudu stát za tvými zády, ale před tvým zrakem s napřaženou sekerou a zuřivým hlasem v ústech, až by se ke mně nebo k tobě blížili ti císařští psi!“ pronášel Galmar hrdě.

Ulfrik kývnul hlavou, pochopil jeho slova a znova se zahleděl do hloučku lidí s odvážnými slovy…