Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky I - Ruka zloděje

Přidal Adrian_S dne 02.08.2014 19:43
#9

Část 3. - Slepá past

Kůň zrychlil natolik svůj běh, že jsme projeli místním hvozdem velmi rychle. V půlce cesty mě začaly bolet snad všechny končetiny, bylo poznat, že jsem již dlouho neseděl na hřbetu zvířete.

Mjolla zastavila koně u neznámé zříceniny nedaleko stezky, navrhla si tu odpočinout. Pár chvil trvalo, než jsem našel nějaké dřevo na táborák, ona mezitím připravila ohniště a z vaků vytáhla zásoby, jimiž jsme se mohli posilnit. Vzápětí, kdy se dva zajíci pekli nad ohněm, jsme si oba lehli do traviny a pozorovali rudé nebe, jak barví krajinu kolem nás. Občas jsme se podívali do ohniště, v té chvíli se otočila a pověděla mi do očí něco, co měla dlouho na srdci…

„Jak ses dostal ze zajetí těch lotrů?“
„Měl jsem zkrátka štěstí.“ začal jsem historku, „Jeden z věznitelů, který mě hlídal často, hodně chlastal a jednou se opil tak, že předstoupil ke mně svázanému a místo toho, aby udeřil, tak sletěl na zem. Sebrat mu dýku a přeřezat lano nebyl problém.“
„A jak jsi přišel na to, že se jejich vůdce nachází v Mzinchaleftu?“ její tón zněl velice vážně, „Vždyť je to od Riftenu pořádná dálka!“
„Jak to mám vědět, Mjollo?“ křikl jsem, „Stačilo mi, že si mě nikdo nevšiml a ještě do toho jsem zaslechl rozhovor dvou zlodějů. Jeden se neustále ptal, kde je šéf a druhý na to „Mzinchaleft, Mzinchaleft, Mzinchaleft“.“

Otočil jsem hlavu do ohně, určitě poznala, že se mě její slova dotkla.

„Omlouvám se, že jsem takto nedůvěřivá. Jen se mi nezdá, že by byli tak daleko, Argoniáne…“
„Můžeš mi říkat „Seerthi“.“ nabídl jsem jí tiše.
„Seerthi?“ zeptala se znova, „Vím, že překlad argoniánských jmen má nějaký význam. Něco znamenají…“, otočil jsem hlavu na ní a správně očekával její otázku, „Co znamená „Seerthi“?“

Chvíli se má hlava zamyslela, jestli by měla něco takového prozradit, ale při pomyšlení, že brzy zemře, nebylo co ztratit. „Vycházející s úplňkem“, tak zněl překlad mého jména. Od Mjolly bylo slyšet obdivující povzdechnutí, mé jméno se jí líbilo.

Snědli jsme poslední sousta masa a vypili lahve, navrhl jsem, abychom pokračovali v jízdě, s čímž souhlasila. Uhasili oheň, naskočili na koně a opět vyrazili do mnou neprozkoumané divočiny Skyrimu. Několik dní trvala cesta, než jsme dorazili k horám. Pod kobylou chroupal sníh a já nevěřil, jak mohou Nordi chodit v takovýchto příšerných mrazech jen v lehkém oblečení… Mjolla mi musela dát svoji kožešinu, kterou si vezla v torně, abych nezmrzl. Sama téměř na konci cesty, šla vedle koně skoro polonahá. Čím více jsme se blížili do cíle, tím silněji se do nás opíral vítr a poletující sníh.

Náhle zastavila koně a rozhlížela se, já v té mlze nic neviděl, ale ona po několika vteřinách zakřičela, „Támhle to musí být ono!“. Kdesi v dáli byl vidět obrys zakulacené střechy, prý podle ní, je to typické pro trpasličí stavby. Několik minut uběhlo a dostali jsme se pod kopec, kde se počasí trochu zmírnilo, ale spatřili jsme obrovskou věž, ze všech stran zamřížovanou. Vydala se k bráně této věže, doufala, že to bude moct otevřít, ale brána se nepohnula. Všimla si veliké páky na zdi, předpokládala, že se tím otevřou dveře. Ale ani s pomocí své dlouhé zbraně nepohnula s mechanismem.

„Vypadá to, že budem muset najít hlavní vchod, teda… Pokud tu nějaký je.“ pronesla upřímně, „Nechce se mi věřit, že tahle věž je celý Mzinchaleft!“

Otočila se ke mně a poručila mi, abych vylezl na vršek malého kopce a podíval se po nějakých rozvalinách. Pár obratných kroků a už jsem ležel v tom studeném sněhu, ale za to spatřil impozantní místo. Přede mnou se rozprostíraly kamenné stavby s podobnou střechou, jakou měla ta věž. Věděl jsem, že jsme na správném místě. Zavolal jsem na ni, aby přiběhla, mezitím uvázala koně k jedné ze zamřížovaných stěn a vydala se za mnou. Jen, co dorazila, okamžitě zavelela kupředu a my pronikali skrze ruiny. Na každém rohu se skrčila a s vykouknutou hlavou prohlédla každou chodbu. I když v některých částech byl čerstvě rozdělaný tábor, nikdo nebyl doma. Dorazili jsme až k hlavním částečně zasypaným dveřím. Vedle nás ve sněhu leželo několik toren a prázdných měšců na zlato… Byli jsme na správném místě.

http://imgur.com/ClJAn4S.jpg


„Řekni mi prosím, že umíš bojovat…“ pronesla mým směrem a vytáhla si ze zad sekeru.
„Samozřejmě!“ a ukázal jsem jí ruku, třímající meč.

Než jsme vstoupili dovnitř, podala mi pochodeň a zapálila, šel jsem tedy v čele. Mohutné dveře zavrzaly, horší zvuk jsem ještě neslyšel. Vstoupili jsme do tmy, která nás obklopila, pár kroků se učinilo, až se narazilo na cosi podivného. Na zemi se kromě kalíšků, pohárků a táců z neznámého pozlaceného kovu válely také podivné pláty z onoho materiálu, které tvořily postavu s němou tváří. Nikdy jsem nic takového neviděl.

„Jsi v pořádku, Seerthi? Klepou se ti kolena!“ pronesla, když si všimla mého chvějícího se těla.
„Jo, jsem. Jen jsem nikdy tohle neviděl… Co to je?“
„Dwemerské nebezpečné výmysly.“ odpověděla chladně, „Nebudu ti popisovat, jak to funguje, sama to nechápu.“
„Tys na ně už narazila?“
„Jednou ano.“ podívala se na mne a dodala rázně, „Pojď, Seerthi, pokračujeme!“

Sestupovali jsme chodbami čím dál níže, museli jsme prolézt několik temných zákoutí, až jsme se dostali na chodbu s dvěma zavřenými vchody, u nichž ležela mrtvola zloděje. Mjolle se na ní něco nezdálo, posvítil jsem na ležícího a začala konstatovat.

„Podívej se, jak byl zabit…To není po meči a ani sekeře.“ mé oči uviděly tělo s několika proniknutelnými ranami a rozřezanými zády. To opravdu nebylo provedeno mečem.
„Nemáš tušení, co ho zabilo?“
„Ani zdaleka ne.“

Otevřel jsem nejbližší dveře dokořán, Mjolla lehce zaslechla přetržení provazu. Ještě štěstí, že měla tak dobré reflexy, chytla mě za ramena a odhodila zpátky. Udělat krok kupředu a do mého těla by se zaryly hroty z neznámého materiálu. Ohlušující rána dala o sobě vědět, kdesi v dáli za svitu pochodně jsme spatřili obrys malé postavy, která se čím dál více blížila. Když byla od nás několik málo sáhů, ozval se děsivý a nebezpečný křik. Mjolla rychle máchla sekerou, která se zakousla do hrdla postavy a ukončila tak jeho řvaní. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl, malá postava bez chlupů a očí, ale s elfími uši. Hned jsem se zeptal, jestli něco takového viděla, a tentokrát mi dala za pravdu. Jenže nebyl čas na vysvětlování, v dáli se ozval další mocný křik a blížící se dupání. V této chodbě jsme nebyli sami…

„Seerthi, zdrhej!“ bezhlavě mé nohy vyrazily do nitra podivných ruin, až se Nordka zděsila.

Zamířil jsem ke druhým dveřím a opřel se do nich. Mé oči spatřily cosi nevídaného, osvětlená jeskyně, tančící v modravých barvách, obří slizké houby, pavučiny v tyrkysovém nádechu a hlavně stavby z podivného materiálu, nacházející se pod schodištěm k velkým dveřím.

„Proč nezdrháš?“ zeptala se a já ji jen ukázal kupředu se slovem „Proto“, ze staveb vyšlo snad tucet těchto elfů s čímsi v rukách a hlasitě se ozývali.

http://imgur.com/PAq2ic3.jpg


Byli jsme v pasti, nezdálo se, že by nás nechali jen tak projít. Ale i na boj to vypadalo marně. Jen na pár vteřin jsem se zamyslel a vydal se kupředu proti stvůrám. Ačkoli nevěděla, co mám v plánu, držela se mě jako klíště. Celou cestu jsem máchal pochodní a svým mečem, aby se od nás drželi dál a ono to kupodivu vycházelo. Vyběhli jsme schody, otevřeli dveře a ihned zatarasili kovovou závorou.

Teď už jsme se nemohli vrátit, mohli jsme jen pokračovat do veliké místnosti s obřími roury. Na jedné straně stěny byla zamčená kovová brána, na druhé straně několik beden a truhel s trpasličím vybavením a pokladem, ke kterému jsem se rozběhnul. Přímo naproti nám byla ještě jedna místnost s pákou uprostřed. Otevřel jsem bedny a začal do svých kapes cpát zlato a drobné poklady, ale musel jsem přestat, když se Mjolla z dálky ozvala.

„Není tu žádný vůdce bandy, Seerthi!“ zvedl jsem se a otočil zrak na ní, „Není tu žádná zlodějská tlupa! Kam jsi mě to dovedl?“ Chvíli se mi dívala do očí, její tvář rychle znejistěla, až pronesla osudnou větu, „Ty jsi jeden z nich!“. Slova se mi ztratila, chtěl jsem něco říct, ale ona dál pokračovala, „Jak jsem mohla být tak slepá a uvěřit ti! Řekni mi, co ti dali za úkol? Vykrást to tu nebo mě zabít?“
Už nemělo smysl jí lhát, „Obojí, Mjollo… Obojí.“

Její tělo se zuřivě chvělo, pevně stiskla svou sekeru a byla připravena vyrazit na mě, „To ne. Živej neodejdeš… U YSMIRA, ZA TOHLE ZAPLATÍŠ!!“.

S křikem a odhodláním vyrazila proti mně, do svých rukou jsem vzal meč a čekal, až přijde o něco blíže. Již se rozmachovala, naštěstí se netrefila, provedl jsem přemet, kterým jsem se dostal nejen k ní, ale i shodil na zem. Odzbrojil jsem jí, následně se na ní přitiskl a snažil se jí omráčit, což byla chyba. Podcenil jsem její síly, okamžitě mi čapla ruku se zbraní a druhou mi uštědřila několik ran do tváře. Následné kopnutí mě donutilo k letu za ní. Zvedla se, vytáhla z pouzdra svůj meč, který byl neuvěřitelně krásně zelený. Další věc, kterou jsem nikdy neviděl. Některým ranám jsem se vyhnul, ale párkrát se mě její ostří lehce dotklo. Dostal jsem se k truhlicím, kde byl opřený meč z trpasličího kovu. Vzal jsem jej do ruky a nastalo konečně pravé šermování. Bili jsme se jak lvi v kleci, ani jeden z nás nechtěl umřít v těchto ruinách, ale přesto porazit toho druhého. V jednu chvíli mě tak silně pořezala, až mi krev tekla z nohou a rukou… zatraceně ostrá čepel! Během vykrývání jejích výpadů mě narazila na zeď s pákou, kterou jsme nezaznamenali, omylem jsem do ní strčil a něco se spustilo. Moje noha jí donutila se vzdálit a my se konečně dostali do bodu, kdy se meče překřížily, a hleděli jsme si tváří v tvář do očí. Zuřivost a touha zabít toho vyzařovala již od pohledu.

Pak se však stalo něco, co jsme nečekali. Za jednou z obřích rour vystoupila snad pětkrát vyšší postava z trpasličího materiálu, s lhostejnou tváří, v rukou třímajíc kladivo a meč obřích rozměrů. Předstoupila k nám a my přestali bojovat. Zahleděli jsme se na onu vymyšlenost, otočili zase zpátky na sebe a oba si přečetli v očích, že bude lepší nejdřív zničit obra a pak sebe. V hlavě mi proběhla myšlenka utéct pryč, ale neměl jsem tušení, jestli je tohle vůbec možné.

Mjolla se dala do boje s velikánem, několikrát do něj udeřila svým mečem, ale jakoby mu nic nedělala. Pak jsem spatřil něco, co mě potěšilo, ale zároveň vyděsilo. Obr se rozmáchl svým kladivem a udeřil tak silně do ženy, až zaletěla směrem do malé místnosti s pákou. Její meč zaletěl kamsi po místnosti. Zůstal jsem sám, a já věděl, že tohle nemohu přemoct. Rychle jsem zalezl za jednu rouru a měl štěstí. Být o vteřinu déle mimo kryt, asi bych již nebyl… z toho obra vyšla obří horká pára, která by mě uvařila jako rybu.

Chtěl jsem utéct, ale moc dobře jsem věděl, že odejít dveřmi, kudy jsme přišli, bylo nemožné. Zbývalo jedině zkusit páku v oné místnosti s ležící ženou na zemi. Vyběhl jsem ze skrýše a jen tak-tak se vyhnul úderu meče, který se zakousl do obří roury. Jako blesk mé kroky prosvištěly kolem giganta, i přes veliká zranění. Místnost okupovalo Mjollino bezvládné tělo, vypadalo již mrtvě, což mě potěšilo, aspoň jsem měl o starost méně. V rychlosti jsem se zadíval nad sebe a spatřil kdesi ve výšině bělavé světlo, které znamenalo jen jediné… denní světlo.

http://imgur.com/pow6rxV.jpg


Ohlušující kroky, které se blížily, mě vyrušily z přemýšlení a donutily jednat. Nezbývalo mi nic jiného, než abych se zhluboka nadechnul, zavřel oči a zatáhl za páku. Mezitím bylo slyšet, jak se gigant připravuje spustit svou horkou páru. Doufal jsem, že tyhle rozvaliny přežiju…

Upravil/a Adrian_S dne 22.05.2017 22:20